Révo, révo… co potřebuješ v měsíci únoru?
Réva odpočívá, tak se zeptáme odbornice na vinohradnictví a vinařství z České zahradnické akademie Mělník Ludmily Svobodové.
Stříhání vinné révy návod
Řekněte prosím konkrétně, jak tedy řezat?
Při každém řezu vlastně keř stále maličko omlazujeme. Prostředkem k tomu jsou zásobní čípky, o kterých jsem se již dnes zmínila, a také pravidlo, na základě kterého se ono omlazení provádí – jmenuje se princip Guyotova řezu. Spočívá v tom, že se na keři z jednoletého dřeva nařezává dvouoký čípek a nad ním plodonosný čípek nebo tažeň. Nad ním (myšleno morfologicky, tedy blíže kmeni nebo starému dřevu) je vždy zásobní čípek. Při rašení z každého očka začne vyrůstat letorost (pokud ovšem očko v zimě nezmrzlo). Z dvouokého zásobního čípku tedy vyrostou dva letorosty, které se v následujícím roce využijí stejně: spodní na zásobní čípek a ten horní na plodonosný čípek nebo tažeň.
Zdravé očko
Očko poškozené mrazem
Pokud zásobní čípek takto využít nelze, třeba proto, že jeden z výhonů je krátký, musíme vyhledat jiný vhodný výhon pro nařezání plodonosného čípku nebo tažně a výhon morfologicky postavený pod ním využijeme na zásobní čípek. Vtip řezu spočívá v tom, že vše za jednoletým dřevem, ponechaným na keři, se odřízne, tedy všechno nevyužité jednoleté i dvouleté dřevo. Tímto způsobem se keř každoročně maličko omladí a nerozrůstá se do stran, odborně: „nevysoukává se“. Tento postup je důležitý proto, že při řezu omezuje počet řezných ran. A co pro révu řezná rána, to poškození cévních svazků, které se musí s tímto poškozením vypořádat tak, že „odbočí“. Důsledkem je „křivolaká“ cesta pro živiny proudící z kořenů. Při ponechání většího počtu řezných ran na keři jsou rostoucí letorosty špatně vyživovány. Tento „trošku zmlazovací“ princip se využívá při všech způsobech tvarování keře, ať jde o tvary vrcholové nebo kordonové. Viz následující obrázek:
řez vinné révy obrázky
A jaké jsou ty způsoby tvarování?
Rozlišují se dva typy: tvary vrcholové a kordonové. Vrcholové tvary tvoří kmen z víceletého dřeva, zakončený jednoletým výhonem, který se podle délky, jak již víme, často označuje tažeň. Tažeň se na kmeni obvykle ponechává jen jeden, někdy (při požadovaném větších zatížení) dva. U kordonových tvarů víceleté dřevo vytváří kromě kmene také ramena, na kterých se nařezávají čípky, vždy střídavě zásobní a plodonosné. Vrcholové tvary se obvykle používají v produkčních vinicích, kde záleží na jednoduchosti a rychlosti provádění řezu. Kordonové tvary naopak často využívají pěstitelé na zahrádkách, kde se pomocí kordonových ramen dají keře tvarovat do požadovaných tvarů, například na pergoly nebo révové stěny. Takováto tvůrčí činnost zahrádkáře často svede k přetěžování keřů vysokým počtem ponechaných oček. Proto je vždy dobré myslet na
V naší poradně s názvem ZKVAŠENÝ MED se k tomuto tématu vyjádřil uživatel J.Hrdličková.
Zapomenuté 1 kg medu skladované při pokojové teplotě mi ve sklenici zkvasilo.
Ráda bych se dověděla, jak je to možné a jestli se dá z medu ještě něco udělat, kromě vyhození.
Med není hořký nebo nakyslý, ale nechutná medově.
Děkuji všem ochotným za odpověď.
Hrdličková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Pravý včelí med nikdy nezkvasí. Zkvasit může jen med, do kterého byly přidány různé příměsi, jako například cukr, špinavá voda nebo další levné náhražky, kterými se med pančuje, aby ho bylo víc za míň peněz. Zkvašený med již není možné bezpečně použít a ani ho vrátit do původního stavu. Kupte si raději med čerstvý nejlépe přímo od včelaře.
Ingredience: 500 g hladké nebo polohrubé mouky, 125 ml mléka + 4 lžíce na kvásek, 40 g cukru, 250 g másla nebo rostlinného tuku (máslo je vhodnější), 2 vejce a 1 žloutek (bílek uchováme na potření), 20 g (půl balíčku) droždí, 5 g soli
Postup: Do 250 g tuku na pečení rychle ručně zapracujeme 100 g mouky. Z těsta vytvarujeme nižší čtverec a dáme ho ztuhnout do lednice. Ze čtyř lžic mléka, trochy cukru a lžíce mouky umícháme kvásek, necháme vzejít. Mouku, cukr a sůl dáme do mísy a promícháme. Přidáme vejce, žloutek a kvásek a vypracujeme tužší těsto (hnětač usnadní práci). Přikryjeme utěrkou a necháme asi hodinu kynout. Pak kynuté těsto překlopíme na pomoučenou pracovní plochu a rozválíme na čtverec, jehož strany budou pokud možno dvojnásobné, než je hrana tukového kvádru. Proč? Protože tukové těsto položíme doprostřed kynutého plátu (nakoso) a překryjeme je volnými cípy – jako psaníčko. Balíček těsta v polovině přeložíme (zamezíme tak úniku tukové hmoty) a rozválíme dotenka. Pak těsto složíme na tři díly na šířku (jednu stranu přeložíme do poloviny a přiklopíme druhou volnou stranou) a stejně tak na délku. Uložíme na hodinu do lednice. Po hodině opět rozválíme a opět poskládáme a dáme ještě na 25 minut do lednice.
Modernější receptury doporučují nechat těsto v této fázi přes noc v lednici.
Odpočinuté těsto tence rozválíme na pomoučené pracovní ploše. Jde to velmi dobře. Z plátu odkrojíme nerovné okraje (hodí se na „šneky“). Pak už krájíme díly podle toho, co budeme vyrábět: trojúhelníky na rohlíčky a croissanty, čtverce na šátečky, trojúhelníčky (pirožky), obdélníky na kapsičky a hřebeny. Naplněné tvary dáme na lehce pomaštěný plech. Necháme alespoň 4 cm rozestup, protože pečivo hodně nabyde. Potřeme rozšlehaným bílkem.
Troubu vyhřejeme na 220 °C. Vložíme plech a asi po 5 minutách teplotu snížíme na 180 stupňů. Od trouby neodcházíme, pečení je rychlé. Po 10 minutách zkontrolujeme. Některé tvary už možná budou upečené – drobnější nebo s tučnější nádivkou, nebo při nestejném vyhřívání trouby. Budou mít zlatohnědou barvu. Ty lopatkou vybereme, ostatní dopékáme a postupně odebíráme. Oddělíme slané varianty, sladké pocukrujeme.
Necháme mírně zchladnout a můžeme zvát ke stolu. Pečivo je chutné i druhý den.
Slané kynuté těsto: Toto těsto je vhodné na housky a rohlíky, na slané či makové tyčinky nebo na dalamánky. Příprava je stejná jako u tuhého těsta, jen se k ostatním surovinám přidává pouze kostka cukru, celé vejce a sůl. Připravené tvary z vykynutého těsta se nechávají dokynout na plec
Staré sady bývaly dříve vysazovány obvykle ovocnými stromy s korunou založenou velmi vysoko na kmeni. Často byly kosterní koruny rozvětveny 2 nebo 2,5 metru nad zemí, tak aby se osoby mohly volně pohybovat pod větvemi. Tyto sady byly přizpůsobeny extenzivním metodám pěstování a jejich údržba spočívala v jarním zmlazovacím řezu jednou za deset let a v probírce první dva roky po zmlazení. Tomuto způsobu pěstování odpovídal i výběr odrůd, které dobře snášely tento způsob údržby. Plodnost těchto sadů, kvalita plodů a zdravotní stav dřevin byly adekvátní uvedené péči. Ale v současné době jsou spíše pěstovány ovocné dřeviny s kosterními větvemi rozvětvenými blízko k zemi. Důvodem rozdílu v poloze koruny ovocných stromů ve vztahu k výšce koruny je, že charakter koruny ovocného stromu má přímý vztah k jeho přizpůsobení danému prostředí a péči, která může být věnována ovocnému sadu. Zásadně se pak může lišit vhodnost použití vysokokmenů pro malé nebo větší soukromé zahrady a pro ovocné plantáže.
Jakkoliv je ve školce často zapěstována řezem koruna stromu rozvětvením v určité výšce, lze výšku změnit řezem a výběrem rozvětvení ve vyšším místě na kmeni.
V Evropě je poměrně vlhčí klima, než mají Spojené státy. A navíc má Evropa méně proměnlivé klima, a to zejména s ohledem na ničivé větry. Také je na většině území Spojených států intenzivnější sluneční záření, a to zejména v těch částech, kde převažují suché větry. Zde jsou tedy pěstovány nízké tvary ovocných dřevin. Výběr výšky a charakteru koruny je tak jedním z důležitých způsobů přizpůsobení ovocných dřevin pro klima dané lokality, ve které jsou pěstovány. Tam, kde je potřeba maximální sluneční světlo a teplá a suchá země pod stromy, jsou vysoké tvary asi nejlepší, ale tam, kde je žádoucí ochrana kmene a hlavních větví stromů před sluncem a odolnost proti silným větrům, jsou nejvíce vhodné zákrsky.
Prakticky ve všech částech Spojených států byly v poslední době vysazovány sady s nízkými tvary koruny. Typické vysokokmeny se nacházejí pouze ve starých ovocných sadech. Stromy s nízkou korunou mohou pomocí zásahů ovocnáře plodit dříve než vysokokmeny, protože velmi vysoké koruny jsou udržovány pouze tím, že jsou jim každoročně odřezány boční výhony kosterních větví, které se tvoří během prvních 2 až 4 let růstu stromů. Toto prořezávání oddaluje dobu, kdy větve mají dostatek plodonosného obrostu. Hlavním důvodem oddálení plodnosti je však intenzita růstu dřeviny pěstované jako vysokokmen v prvních letech ve srovnání se zákrsky, nebo dokonce vyšlechtěnými sloupovitými odrůdami, které jsou udržovány řezem jinak.
Vysokokmeny ve vlhkém klimatu umožňují, aby slunce rychleji ohřál
Tvarované túje dodají zahradě noblesu a šmrnc. Lze je dokonce tvarovat podobně jako sochař tesá sochy. Jejich úpravou se můžete přímo umělecky vyžít. Nejlépe je kombinovat stříhání na jaře (březen až květen) se stříháním na konci léta (srpen až září).
Nejjednodušší tvary zvládnete možná vystříhat od oka. Ale pozor na stálé zarovnávání, které pak zanechá mnohem menší keřík, než jste měli původně v plánu. Kužel vytvoříte snáz, pokud si na keř připevníte do jehlanu pár bambusových hůlek a nahoře je svážete, případně kolem jejich obvodu několikrát obtočíte provázek či drátek. Kulovité tvary můžete vytvářet pomocí různých improvizovaných obručí.
Na složité tvary malých sošek se vyplatí vytvořit si formu z drátěného pletiva. Tu nasadíte na keř (poté, co jste jej nahrubo ostříhali do požadovaného tvaru) a přečnívající výhony odstřihnete. Pomocí formy pak budete keř i nadále udržovat. Formy lze v některých zahradnictvích dokonce zakoupit již hotové. Podmínkou úspěšné práce jsou kvalitní, ostré zahradnické nůžky přiměřené velikosti. Existují dokonce i tvarovací malé pilky na elektrický pohon.
Přečnívající výhonky je třeba odstraňovat co nejdříve. Od jara do podzimu, kdy rostliny bujně přirůstají, budou potřebovat zástřih i jednou za dva či tři týdny. Ovšem například pomalu rostoucí tis stačí zastřihnout jednou ročně. V zimě nezapomeňte keře ochránit před těžkým sněhem, který by mohl dílo polámat.
Do prodeje přichází čokoláda nejčastěji ve formě tabulek nebo jiných geometrických tvarů, často bývá tvarována do malých figurek (obvykle zvířat, lidí nebo rostlin). Mnohdy se tyto tvary přímo vztahují k určitým svátkům, například velikonoční zajíci nebo vejce, případně vánoční či mikulášské figurky, anebo tvary vhodné pro den svatého Valentina.
Co s čokoládovými figurkami? Řada pokrmů sama volá o doplnění čokoládou. Tak například čokoláda může tvořit hlavní složku nebo přísadu v potravinách, jako jsou zmrzliny, koláče, sušenky, buchty, v jiných dezertech pak najde uplatnění jako poleva. Recepty z čokoládových figurek nemají žádná omezení a záleží jen na vaší fantazii a chuti.
Ale pozor, na pultech českých obchodů lze v současné době spatřit výrobky, které na první pohled vypadají jako čokoládové, ale ve skutečnosti se jedná o různé náhražky čokolád. Z náhražek bývají většinou vyrobeny také různé vánoční a velikonoční figurky. Musíte tedy sledovat, zda je na obalu uvedeno, jestli se jedná o skutečný výrobek z čokolády či nikoliv.
Podle stejných surovin, ale odlišného množství rozlišujeme základní druhy kynutého těsta.
Lité kynuté těsto: Tento druh kynutého těsta je vhodný na bábovku nebo na lité buchty. Je možné připravit těsto jednoduché anebo těsto jemné. Rozdíl mezi těsty je v množství cukru, tuku, droždí vajec či pouze žloutku. Pro přípravu jemného těsta vždy použijeme těchto surovin více a místo celého vejce jen žloutky. Správně vypracované těsto na litou buchtu je opravdu možné z mísy na plech nebo do formy „nalít“ a teprve tam nechat vykynout. Dbáme vždy na to, aby těsto nepřekynulo. Pak vložíme do vyhřáté trouby, zapečeme a zvolna dopékáme. Celková doba pečení je asi ¾ hodiny.
Polotuhé kynuté těsto: Těsto polotuhé je vhodné opět na bábovky, buchty, jidáše, ale také na různé koláče, vdolky, rohlíky a záviny. Opět rozlišujeme těsto na obvyklé a jemné. Oproti litému těstu zde použijeme poloviční dávku cukru a mléka. Tím získáme těsto tužší konzistence. Po vypracování hladkého, vláčného a měkkého těsta je necháme v teple vykynout, až pak je zpracujeme do požadovaných tvarů.
Tuhé kynuté těsto: Tuhé těsto se dobře hodí pro pečení vánoček a bochánků, které se po vykynutí potírají vejcem a po zaschnutí se na povrchu naříznou nebo nastřihnou nožem či nůžkami. Dále se hodí pro výrobu tyčinek nebo briošků. Briošky jsou malé bochánky ve velikosti housek, které také nastřihneme nebo vytáhneme „ouška“. Pro tuhé těsto existují tři možné rozpisy surovin – pro těsto úsporné, dobré a jemné. Liší se opět množstvím použitého cukru, tuku, droždí a žloutků (bez bílků pro všechny tři typy receptů). Připravené tvary se nechají na plechu dokynout. Pečeme o něco déle než předchozí těsta, tedy přibližně asi 1 hodinu.
Překládané kynuté těsto – plundrové: Plundrové těsto je vhodné na přípravu hřebenů, závinů, preclíků nebo šátečkových koláčů. S tímto těstem se oproti předchozím těstům pracuje poněkud složitěji. Nejprve se z části mouky a tuku vypracuje bochánek, který se nechá v chladu odpočinout. Z ostatních surovin se připraví těsto a nechá se hodinu kynout. Pak se rozválí na plát, do jehož středu se dá odpočinutý zpracovaný tuk. Okraje plátu se přeloží, válečkem se těsto lehce rozválí na pruh, který se poté složí na tři díly na šířku a pak i na délku. Opět se dá těsto na hodinu odpočívat. Po odpočinutí se těsto převálí a po krátkém odpočinku se rozválí na plát. Z něj se pak vykrajují požadované tvary.
Plundrové těsto uměly naše prababičky. Je sice trochu pracnější, ale výsledek je famózní. Těsto v sobě spojuje dobré vlastnosti těsta listového a kynutého. Je vláčné, až hebké, ale přitom
Řekne-li se slané pečivo, napadne mnohé z nás preclík. Preclík (německy Brezel) je tradiční druh pečiva rozšířený již od středověku především v jižním Německu, severní Francii, Švýcarsku a v zemích někdejšího Rakousko-Uherska. Je to bílé pečivo vytvarované z tenké, na koncích zúžené těstové tyčky, stočené do kroužku a ukončené překřížením konců, nebo vytvarované do tvaru srdíčka či osmičky. Sype se hrubě krystalickou kuchyňskou solí, mákem nebo kmínem. Ovšem doba pokročila a v současnosti je k mání nepřeberné množství slaného pečiva.
Recept na nejlepší slané pečivo
Ingredience: 150 g nivy, 100 g Hery, 100 ml šlehačky, 200 g hladké mouky, 1 špetka soli, pepř. Na potření 1 žloutek, na posypání sladká paprika, kmín
Postup: Sýr rozmačkáme nebo nastrouháme, přidáme mouku, šlehačku, tuk, sůl, pepř a zpracujeme hladké těsto. Těsto dáme do chladna odpočinout. Potom vyválíme na tenkou placku, vykrajujeme formičkou různé malé tvary, klademe na vymaštěný plech, natíráme žloutkem a sypeme kmínem nebo mletou paprikou. Pečeme při 170 °C asi 10–15 minut. Jedná se o výborné slané pečivo k vínu.
Slané pečení z listového těsta
Ingredience: 1 listové těsto, 1 vejce, 1 balení nastrouhaného sýru, sůl, koření na pizzu, jemný kečup, 100 g šunky
Postup: Rozválíme pláty listového těsta, potřeme kečupem, posypeme kořením na pizzu, poklademe salámem, nastrouhaným sýrem i jinými ingrediencemi (dle vaší chuti a fantazie). Těsto stočíme a rozkrájíme na kousky asi 2 cm velké. Poklademe na plech (nejlépe na pečicí papír), potřeme vejcem a posypeme solí. Dáme péct do vyhřáté trouby a dozlatova pečeme. Vhodné k vínu, pivu, k televizi.
Slané velikonoční pečení
Ingredience: 400 g hrubé mouky, 1 lžička soli, 250 ml mléka, 1 lžička cukru, 40 g droždí, 20 g másla, 1 vejce
Postup: Mouku smícháme se solí. Ve vlažném mléce rozmícháme cukr, rozdrobené droždí, necháme nakynout a přidáme do mouky spolu s rozpuštěným máslem. Vypracujeme hladké těsto, přikryjeme utěrkou a necháme vykynout. Na pomoučené desce těsto rozdělíme na několik částí, z každé vyválíme váleček a upleteme rozmanité tvary. Naskládáme na vymazaný plech, potřeme vejcem rozšlehaným se solí a pečeme v předehřáté troubě při 180 °C asi 20 minut. Podáváme k zakousnutí hodovníkům.
Slané pečivo plněné
Ingredience na náplň: 1 cibule, pepř, 1 paprika, 320 g sterilovaného zelí, 1 vejce, 150 g šunky, sůl, 200 g uzeného masa, 100 g sýru
Ingredience na těsto: 250 ml mléka, 150 ml oleje, 1 kostka droždí, 1 lžička soli, 1 lžičk
Habr obecný je velice oblíbený strom pro výsadbu živých plotů. Velmi dobře se totiž tvaruje a lze z něj „vymodelovat“ různétvary a různě vysoké živé ploty, a to jak metrové, tak i třeba 6 m vysoké. Jeho listy na podzim usychají, zůstanou stočené na listech až do jara a pak při rašení nových pupenů opadají. Řez živého plotu se provádí jednou až dvakrát ročně. První řez koncem června, druhý je možný do konce února. Hojně ho využívají ptáci k hnízdění nebo úkrytu, protože má husté, různě překřížené větve.
Vzorů, druhů a technik háčkování je celá řada a každý vzor má i jinou techniku háčkování.
Tuniské háčkování: Tuniské háčkování, rovněž nazývané afghánské či úpletové, se obvykle používá na těžší kusy, protože výsledná látka je pevnější než klasicky háčkovaná. Potřebujete dostatečně dlouhý háček se zarážkou na konci. Zejména delší háčky se skládají z násady a pružného provázku.
Filetové háčkování: Filetové háčkování se od ostatních druhů odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tak tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory. Při tvoření základního řetízku pamatujte, že potřebujete při střední velikosti sítě 3 řetízková oka na každý blok či okénko ve schématu plus 3 řetízková oka na obrácení.
Irské háčkování: Irské háčkování stejně jako filetové vzniklo ve snaze kopírovat šitou krajku. Má se za to, že tímto způsobem poprvé háčkovaly řeholnice, ty to pak naučily ženy v Irsku. Říká se mu tedy i „klášterní krajka“ nebo „krajka pro chudé“. Hlavním znakem je vzor z plastických motivů, většinou lístečků a kvítků, spojený otevřenou podkladovou sítí. Podklad se zhotovuje háčkováním řetízkových ok, která se spojí s uháčkovanými motivy. Někdy je podkladem hotová strojově vyrobená síť, na niž se motivy přišívají. Nejlepší jsou výrobky vytvořené výhradně háčkováním s podkladovou síťkou, která obsahuje i některá ozdobná oka, jako jsou pikotky a uzlíky.
Vlásenkové háčkování: Na vlásenkové háčkování, rovněž nazývané vlásenková krajka, potřebujete nastavitelný nástroj (vlásenku) a klasický háček. Vlásenky (vidlice, stávky) jsou tvořeny dvěma ocelovými pruty, které se vkládají do polohovatelného plastového nástavce. Používá se o něco menší háček než normálně a příze se protahuje smyčkami, které vytvoříme kolem zubů.
Postup: Vlásenkové háčkování začněte základním okem, které přeneste na pravou stranu vlásenky. Základní oko nechte otevřené. Dejte přízi za vlásenku a tu pak otočte ve směru hodinových ručiček. Vpíchněte háček zespodu do základního oka a protáhněte, takže na háčku budou dvě smyčky. Oviňte přízi a protáhněte dvěma smyčkami. Takto pokračujte, dokud vlásenku nezaplníte smyčkami, pak je na spodní straně vlásenky stáhněte a přidávejte další, dokud nedosáhnete požadované délky. Středovou část můžete rozšířit tím, že před otočením vlásenky uháčkujete více než jedno oko. Tyto díly pak lze spojit různými háčkovanými
Vytvořit jezírko není úplně jednoduché a doporučuje se ho svěřit odborníkům, pokud by to ale chtěl někdo i přesto zkusit, následující návod se mu může hodit (hodí se ale o tvorbě jezírek nastudovat co nejvíc). Nejprve je potřeba vyhloubit jámu dostatečně velkou a ve zvoleném tvaru. Uvnitř hloubené jámy při hloubení rovnou tvarujeme obrysy jednotlivých pater, každé z nich musí být zakončené lemem, ten by měl zabránit sjíždění zeminy i vybraných rostlin do nižších vrstev jezírka (postupně by se tak jezírko rozpadalo a ztrácelo zvolený tvar). Po vytvoření jednotlivých pater, se vrhneme na dno, to je potřeba nejprve zarovnat, vysypat pískem a pak zakrýt ochrannou textilií (na ní není vhodné šetřit, protože musí ochránit plastovou fólií před protržením). Pro jistotu ještě před položením ochranné textilie odstraníme všechny ostré kamínky, kořeny a další tvary, které by ji mohly protrhnout. Celou plochu vyhloubeného jezírka pak zakryjeme plastovou fólií (i ta musí být opravdu kvalitní, nesmí se na ní šetřit). Pro tvorbu jezírek není vhodná každá fólie, vždy by se měla používat ta určená přímo pro jezírka. Ta je tmavé barvy, navíc je mrazuvzdorná a odolná vůči UV zařízení. Kvalitní fólie do jezírek totiž dokáže zabránit prosakování vody do půdy (pokud je správně umístěná a neprotrhne se), navíc neobsahuje žádné škodlivé látky, které by mohly zabít chované ryby, vodní živočichy ale i nasazené vodní rostlinky. Sehnat tuto fólii není nic těžkého, je k dostání nejen ve specializovaných prodejnách, ale i v zahradnických centrech či na internetu. V nabídce prodejců jsou fólie s různou tloušťkou (min 0.5 mm) a z různých pevných materiálů. Pokud nebude mít jezírko klasický tvar, může se stát, že bude potřeba slepit různé díly plachty tak, aby tvar jezírka kopírovaly, v takovém případě je potřeba zvolit správný druh fólie (doporučuje se obrátit na odborníky, kteří poradí jakou fólii vybrat, aby se třeba neroztrhla).
Fólii je potřeba na březích jezírka pořádně zajistit, aby se nesesunula, až se do jezírka bude napouštět voda. K zajištění se používají nejrůznější kameny. Do jezírka pak napustíme vodu. Je dobré počkat pár dní a zjistit, jestli je plachta správně umístěná a voda nikudy neutíká. Jestliže se hladina vody nezmění, vše bylo dobře provedené a je možné přesahující okraje fólie na břehu zasypat půdou nebo kameny, aby fólie nevykukovala a nekazila dojem z jezírka. Pak už se můžeme vrhnout na samotnou úpravu jezírka, k ní nám může pomoci vysázet různé vodní rostlinky, anebo přidat různé vodní prvky (přepady, vodopády, potůčky, vodotrysky, atd.).
Na našem trhu jsou k dostání různé druhy vodních filtrů, ze kterých si můžete při pořizování domácího vodního filtru vybírat. Výrobci těchto typů přístrojů používají k filtraci různé technologie, s velkou oblibou je vzájemně kombinují a střídají tak, aby bylo dosaženo co nejoptimálnějšího efektu při odstraňování jakýchkoli nečistot z pitné vody.
V tomto článku se podíváme na nejrozšířenější a neznámější typy filtrů. Podle statistik jsou těmi nejprodávanější typy domácích vodních filtrů ty, které jsou postaveny na schopnosti filtrovat vodu díky vlastnostem lisovaných uhlíkových bloků. Dalo by se říci, že se jedná o novou technologii, protože se používá maximálně 25 let. Je zajímavá právě lisovanými uhlíkovými bloky, které mají schopnost odstraňovat z vody široké spektrum různých nečistot, zejména mechanické nečistoty jako rez, prach, písek. Další výhodou tohoto typu je, že dokáže z vody odstranit potencionálně se vyskytující chemikálie, ať už z kategorie organických, či anorganických sloučenin, dokonce odstraňují různé druhy mikroorganismů do určité velikosti. Velkou výhodou lisovaných uhlíkových bloků je schopnost propouštět zdraví prospěšné minerály. Tyto bloky neovlivňují tvrdost vody.
Lisované uhlíkové bloky se vyrábějí z organického materiálu. Nejčastěji se používají skořápky kokosu spálené na prach, který se při relativně vysoké teplotě lisuje do desek. Při těchto fyzikálních jevech dochází k porušení struktury hmoty a vzniká poměrně zajímavý, složitý a spletitý systém různých puklin, prasklin a mikropórů, přes které pak pod určitým tlakem dochází k filtraci vody. Filtr má tendenci zachytávat mechanické nečistoty nebo různé formy částic do určité velikosti. V tuto chvíli dochází k rozdílům kvality různých typů domácích vodních filtrů, které používají technologii lisovaného uhlíkového bloku.
Pokud si tedy chcete koupit takovýto filtr, je vhodné se zeptat výrobce nebo prodejce, jak velká je prostupnost bloků, protože různé druhy přístrojů mají tendenci se výrazně lišit. Takovým standardem v rámci schopnosti filtrovat částice o určité velikosti bývá parametr jednoho mikrometru. Kvalitnější bloky mají samozřejmě schopnost vyšší.
Dalo by se říci, že žádný typ vodních filtrů nedokáže odstranit veškeré nečistoty z vody. Výrobci vodních filtrů s velkou oblibou kombinují lisované uhlíkové bloky s jinými druhy filtrů. Nejčastěji se jedná o mechanické předřazené filtry. Tyto filtry odstraňují největší nečistoty z vody, a pak teprve dochází k další filtraci přes lisovaná uhlíková vlákna, která by měla odstranit zbylé nečistoty ve vodě.
Další účinnou domácí filtrací vody jsou ultrafialové lampy. Ty za jistých podmínek vyzařují určité spektrum ultrafialového záření. Toto světlo má tendenci likvidovat téměř jakékoli spektrum mikroorganismů, ať už jsou to viry, bakterie, prvoci. Toto záření nelikviduje tyto mikroorganismy, ale jen je inaktivuje, neboli likviduje jejich genetický materiál. Tyto mikroorganismy pak ztrácí schopnost vlastního rozmnožování, díky čemuž uživateli, tedy člověku, neublíží.
To je zvláštní kategorie tvarů pro vysoké vedení, kdy kmínek je veden až k vrcholu sloupků tvořících opěrnou konstrukci, takže celá zelená hmota keřů včetně hroznů visí dolů. Příkladem je tvar zvaný jednoduchá záclona, což je krátké kordonové ramínko, na kterém se nařezávají čípky. Složitějším tvarem je dvojitá záclona, někdy označovaná GDC, která na řádku tvoří dvě za sebou visící plochy. Do našich klimatických podmínek se však příliš nehodí. Zvláštním tvarem je vertikálně vedený kordon, mezi vinaři označovaný Vertiko. Jde o svislé rameno, na kterém se nařezávají tři patra se čtyřmi dvouokými čípky. Toto vedení bylo jednu dobu hodně rozšířené, ukázalo se však, že pro velké plochy příliš vhodné není. Hodí se však, jako všechny kordonové tvary, do zahrádek, kde pěstitelé mají dostatek času se mu věnovat.
Do hrnce dáme vodu, přidáme máslo nebo rostlinný tuk, špetku soli a přivedeme k varu. Když se voda s rozpuštěným tukem začne vařit, stáhneme teplotu, přisypeme hladkou mouku a mícháme metličkou, aby nám nevznikly hrudky. Za stálého míchání těsto pomalu provařujeme. Dobré těsto poznáme podle toho, že se nelepí na dno a stěny hrnce. Poté těsto přendáme do mísy a necháme za občasného promíchání vychladnout. Připravíme si mixér a do vychladlého těsta začneme postupně vmíchávat jedno vejce za druhým. Hotové odpalované těsto poznáme tak, že je hladké, lesklé a husté. Na plech si dáme pečicí papír, na který stříkáme tvary dle receptu zdobicím sáčkem naplněným těstem. Zaplněný plech dáme do předem vyhřáté trouby na 200–220 °C, kde se rychlým zahřátím v těstě vytvoří pára, tak se tvary nafouknou do potřebné velikosti. Troubu neotvíráme minimálně 7 minut, abychom neporušili proces nabývání. Pokud by se tak stalo, těsto by zůstalo nízké a tuhé. Po této době teplotu stáhneme a dopékáme pozvolna, aby těsto zůstalo uvnitř vláčné.
Vzory na háčkované záclony často využívají techniky filetového háčkování nebo krajkového pletení k vytvoření děravých vzorů. Mezi běžné motivy patří mušle, květiny a geometrické tvary, které lze uspořádat různými způsoby pro dosažení odlišného vzhledu. Jako návody k vedení procesu háčkování se používají diagramy, tabulky nebo písemné pokyny se symboly stehů.
Filetové háčkování
Tato technika využívá mřížku plných a otevřených čtverců (často vytvořených pomocí dvojitého háčkování a řetízkových ok) k vytvoření vzorů, často z písmen, číslic nebo jednoduchých obrázků.
Je to skvělá volba pro vytváření záclon s vintage nebo klasickým nádechem.
Krajkové háčkování
Techniky krajkového háčkování, jako jsou ty používané u ubrousků nebo lemování, lze upravit i pro záclony. To často zahrnuje vytváření složitých vzorů s řetízky, pikotkami a různými kombinacemi stehů.
Krajkové vzory mohou vést k jemným a vzdušným záclonám.
Motivy
Jednotlivé motivy (jako květiny, čtverce nebo jiné tvary) se háčkují samostatně a poté se spojují, aby vytvořily záclonový panel.
Tento přístup umožňuje kreativní kombinace a vlastní návrhy.
1 lžička perníkového koření nebo smíchané koření anýzu, skořice a hřebíčku
1 lžička jedlé sody
2 lžíce kakaa
kůra z 1/2 citronu
1 vejce na potírání
Postup:
Připravte si vál, na který prosejete hladkou mouku. Rozehřejte Heru, ve které rozpusťte med a pomalu vmíchejte do připravené mouky. Buďte opatrní, ať se vám hmota nerozteče po vále. Poté přidejte moučkový cukr, vejce, perníkové koření, kakao, citronovou kůru a jedlou sodu. Vypracujte hladké těsto, které zabalte do fólie a nechte 24 hodin v lednici odpočinout. Nebudou se vám perníčky potom tolik roztékat a budou lépe držet tvary.
Druhý den těsto vyndejte, nechte chvíli v pokojové teplotě, aby nebylo příliš tuhé a dobře se vám válelo. Na pomoučeném vále vyválejte placku o síle asi 5 mm a vykrajujte libovolné tvary vánoční tematiky. Přendejte na plech vyložený pečicím papírem a pečte v předem vyhřáté troubě na 175 °C asi 5–7 minut. Nemáte-li pečicí papír, nezapomeňte plech vymazat například máslem. Po upečení vyndejte z trouby, a chcete-li je mít lesklé, tak je ještě teplé potřete rozšlehaným vajíčkem. Nechte perníčky vychladnout na kuchyňské mřížce, nedávejte je na sebe teplé, aby se vám neslepily. Po vychladnutí můžete perníčky začít zdobit.
