Komáři patří mezi dvoukřídlý hmyz. Vyskytuje se jich zhruba asi 2 000 druhů. Jejich larvy se vyvíjejí ve vodě slané, sladké nebo brakické (ta vzniká smícháním vody mořské a říční), kam je komáři kladou. Na českém území žije až 50 druhů z 6 rodů. Můžeme je najít nejčastěji u řek. Do lidských obydlí zalétá komár pisklavý. Komáři se živí nektarem, ale jsou schopni hematofágie, což znamená, že se živí i krví. Samička vstříkne do kůže své sliny, které omezují srážlivost krve. Jednou z nejvýznamnějších nemocí je malárie. Tu nejčastěji přenášejí zimničky z rodu Plasmodium.
V diskuzi AVICULARIA VERSICOLOR KOKON se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří.
Dobrý den. Mám dotaz. Samička si vytvoří kokon i bez paření?děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Libor.
Někdy se stane, že samička sklípkana vytvoří takzvaný planý kokon. V době, kdy má svůj kokon se chová jinak než obvykle a také nežere. Toto období může trvat až 2 měsíce. Pak samici dojde, že z toho nic nebude, kokon sní a začne se chovat normálně.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Většinu symptomů způsobuje samička zákožky svrabové. Ta vrtá denně několik milimetrů dlouhé chodbičky v nejsvrchnější vrstvě pokožky, do kterých klade 2–3 vajíčka denně a zanechává zde své výkaly. Larva se vylíhne za 3–5 dní a v dospělce se přemění do 3 týdnů. Samec je menší než samička, žije na povrchu kůže a brzy umírá. Samička žije asi 2 měsíce. Protože zákožka svrabová přijímá kyslík difuzí, nezanořuje se hlouběji do kůže. Vzhledem k imunitě, hygieně a škrábání je u postiženého v kůži stabilně přítomno jen 11–12 samiček zákožky. U imunosuprimovaných (imunitně oslabených) může však být počet mnohonásobně vyšší. Mezi zvláštní formy svrabu se řadí scabies inkognita (u lidí s dobrými hygienickými návyky), scabies granulomatosa (představuje reakci imunitního systému na mrtvé zákožky), scabies norvegica (u imunosuprimovaných) a scabies crustosa (velice nakažlivá forma svrabu).
Projevy:
typické je velmi intenzivní až kruté noční svědění (pruritus);
po zahřátí pod pokrývkou se objeví vyrážka na charakteristických místech kůže, a to zejména tam, kde je malá tloušťka kůže – genitálie, třísla, podbřišek, kolem pupku, kolena, podpaží, zápěstí, lokty, prsní bradavky, mezi prsty ruky, v podpažní jamce;
parazit se objevuje především v místech, kde je pokožka teplá, dobře prokrvená;
obvyklý je současný výskyt u členů domácnosti a u všech sexuálních partnerů;
objevují se chodbičky v podkoží, které jsou většinou esovitého tvaru, bělošedavé barvy a délky 5–15 mm;
vyskytují se makuly, papuly, papulovezikuly, krustoskvamy, později exkoriace (poranění kůže škrábáním), dále se může vyskytovat ekzém, někdy malá, tečkovitá hnisavá ložiska.
Blecha písečná (lat. Tunga penetrans, angl. sand flea, jigger flea, chigoe) je hematofág z čeledi Tungidae, řádu Iphonaptera. Od ostatních blech se liší hlavně svým způsobem života, při kterém se oplodněná samička penetruje do podkoží hostitele. Hostitelem blechy písečné může být člověk, pes, kočka, hospodářská zvířata, opice, šelmy, kachny a drobní savci. Vyskytuje se v tropických a subtropických oblastech. Způsobuje nemoc zvanou tungóza.
Blecha písečná je velmi drobná, měří pouze 1 mm. Má malou, relativně zploštělou hlavu. Špičatá zadní část maxilly a mohutný epipharynx napomáhají bleše písečné k penetraci do podkoží. Samičky jsou menší než samci s výjimkou maxilárních palp a epipharynxu, jež mají větší samice. Blecha má bezkřídlou hruď se třemi páry končetin. Třetí pár nohou je přeměněn na skákavý a je delší. Blecha písečná není dobrý skokan, skáče maximálně 20 cm.
Blecha písečná se vyskytuje v tropických a subtropických oblastech. První zmínka o bleše se objevuje již v roce 1492 při zakotvení Kryštofa Kolumba v Haiti. Odtud se blecha zřejmě rozšířila lodní dopravou do dalších koutů světa. První doložené záznamy jsou z roku 1732 z afrického kontinentu, kde se blecha šířila zásluhou vzkvétajícího obchodu s otroky. Dnes se vyskytuje ve Střední a Jižní Americe, v západní a východní Africe a na části indického kontinentu.
Dospělí samečci žijí volně. Samičky žijí volně až do kopulace. Oplodněná samička se poté penetruje do podkoží hostitele, u lidí nejčastěji do distální části končetin. Samička se nachází v pokožce mezi vrstvami stratum corneum a stratum granulosum. S vnějším světem ji spojuje otvor sloužící k dýchání, vylučování a později k uvolňování vajíček. V pokožce samička tvoří až 100 vajíček a přitom se živí hostitelovou krví ze svrchní škáry, kam dosahuje svou hlavičkou a ústním ústrojím. Při tomto procesu zvětší svůj průměr z 1 až na 7 mm. Vajíčka dozrávají po 8–12 dnech. Po jejich vyloučení samička umírá. Vajíčka jsou většinou vyloučena na písek, kde se vyvíjejí v larvy. Blecha písečná má 2 apodní (beznohá) larvální stadia, po nichž následuje stadium kukly, z níž se následně vylíhne dospělý jedinec. Kukla je uložena v hedvábném kokonu spředeném ze sekretů ústních žláz. Celý vývoj od vajíčka k dospělému jedinci trvá 4–6 týdnů, ale v optimálních podmínkách může trvat 3 týdny.
Napadení blechou písečnou se nazývá tungóza. Blecha písečná může napadnout kteroukoli část těla, ale většinou napadá distální části končetin, hlavně místa mezi prsty, pod nehty a chodidla. Penetrace blechy způsobuje intenzivní podráždění, bolestivé podkožní léze, které mohou způsobit další sekundární infekce. První symptomy svědění a mírná bolest se projevují už první den po penetraci. Zánětlivá reakce je odpovědí imunitního systému na napadení. Po 2–3 dnech se kvůli zvětšení objemu blechy v místě penetrace natáhne kůže a je patrná bílá koule s černou tečkou uprostřed. Svědění i bolest se zhoršují. Po 3 týdnech je blecha na pokraji smrti, léze se zmenšují, hnědnou, mívají vrásčitý vzhled. Po smrti blechy je léze hnědá až černá. Blechu v podkoží lze odborně vyříznou skalpelem či vyjmout pinzetou. Při několikanásobném nakažení blechou mohou léze splývat. Tetanus, zánět tkáně a zhoršený průtok krve potom mohou vést až ke vzniku gangrény a nutné amputaci.
Někdy je za svilušku nesprávně považována nápadně červená sametka podzimní. Sametka je však roztoč příbuzný klíšťatům a dokáže nepříjemně potrápit všechny teplokrevné živočichy, včetně člověka. Je pouhým okem téměř neviditelná, měří totiž necelou polovinu milimetru. Obě pohlaví jsou přibližně stejně velká, mají oranžovou barvu, osm nohou a tělo ve tvaru osmičky. Teprve pod mikroskopem je vidět, že tělo je hustě porostlé chloupky – sametovým kožíškem, podle kterého získal roztoč svůj název. Dospělci žijí v půdě, do níž samička klade na jaře (až do deseticentimetrové hloubky) vajíčka, z nichž se líhnou larvičky. Ty vylézají z půdy a na trávě či nízkých keřích číhají na svého hostitele.
Jak poznat svrab? Onemocnění kůže zvané svrab způsobuje roztoč. Velikost zákožky svrabové se pohybuje od 0,1 do 0,4 mm. Samičky se zavrtávají do pokožky člověka, kde kladou vajíčka. Z vajíček se potom cca během 4 dnů líhnou šestinohé larvy, které se v průběhu dalších 4 dnů přemění v osminohé nymfy. Nymfy žijí na pokožce člověka a po přeměně v dospělce a po oplodnění samičky se zavrtávají zase do kůže, kde se opakuje celý proces. Samička je oplodněna pouze jednou a za svůj život (přibližně 5 týdnů) naklade až 50 vajec. Žije v jedné chodbě, kterou neustále prohlubuje. Zákožka svrabová způsobuje svojí činností různé svědivé vředy a vyrážku. Je poměrně infekční, šíří se z člověka na člověka, ale i přenosem přes oblečení, prádlo a podobně. Abyste lépe poznali svrab, můžete se podívat na tyto fotografie.
Octomilka obecná (Drosophila melanogaster), někdy také nazývaná jako banánová, vinná, octová či ovocná muška, patří do třídy hmyzu, řádu dvoukřídlí a čeledi octomilkovití. Octomilka obecná má jasně červené oči a je dlouhá 2 až 3 mm. Vyskytuje se na kvasícím ovoci, marmeládách, ovocných šťávách. Beznohé larvy jsou dlouhé cca 7 mm a žijí v hnijící dužnině ovoce.
Rod octomilka čítá přibližně 1 500 druhů. Mezi nejznámější u nás patří octomilka obecná. Latinské označení Drosophila pochází z řečtiny a v překladu znamená milující vodu. Tento drobný hmyz z řádu dvoukřídlých asi nejvíce upoutá svýma velkýma červenýma očima. Častokrát mívají na křídlech výrazný vzor a žilky. Ježatá hlavička je spojena s hrudí za pomoci ochlupené stopky. Mají velmi vyvinutý čich. Octomilky dosahují velikosti jen několika málo milimetrů, běžně jsou velké 2–4 mm. Zbarvení hlavohrudi se u různých druhů pohybuje od světle žluté přes červenou až do hnědého či černého odstínu a na její podobu se můžete podívat zde.
Místem jejich nejčastějšího výskytu je ovoce, kůra, květy nebo i houby, listí či půda. Tento nepříjemný hmyz jsme svým způsobem domestikovali, přežívá totiž nejčastěji v blízkosti člověka.
Nejčastěji se octomilky živí přezrálým až hnijícím ovocem. Často je také vidíme na sladkých marmeládách či ovocných džusech. Život octomilky je asi čtyřicetidenní. Octomilky mají totiž neuvěřitelně silnou schopnost rychlé reprodukce (během měsíce vyprodukují několik generací).
Sameček je zhruba o polovinu délky menší než samička a dosahuje velikosti 1 mm. Nejprve začínají námluvy zásnubním tancem kolem samičky. Přitom mává zhruba 30krát za sekundu křídly, aby upoutal její pozornost. Octomilky slyší jen zvuky, které přijdou zepředu k její tváři. Samička octomilky obecné je schopná denně naklást až 30 vajíček. Snáší jich tolik najednou proto, že je klade do výživné, ale méně často se vyskytující potravy. Za život jich naklade cca 300. Jejich vývoj začíná vajíčkem, které samička naklade do hnijícího ovoce. Z larvy se později stává bílá kukla, jež časem zhnědne. Z té se vylíhne malá muška.
Larvy jsou všežravé, živí se dužninou hnijícího ovoce, mikroorganismy a kvasinkami. Jsou bez nohou a měří přibližně 7 mm. Z vajíčka se dospělec stane za 8–10 dní. Délka vývoje ovšem závisí mimo jiné na konkrétním druhu, prostředí, ve kterém se vyskytuje, a na počtu nakladených vajíček. Larvy octomilky obecné se z vajíčka vylíhnou během jednoho dne. Po čtyřech dnech se dvakrát svlečou a rovnou se zakuklí, což trvá zhruba další 4 dny.
Octomilka se stává potravou pro další druhy dravého hmyzu, mravence, žáby, některé ryby či mláďata ještěrů.
Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.
Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.
Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.
Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.
Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.
Gekončík noční je malý ještěr, který pochází původně z Afghánistánu, Pákistánu a Iráku. Dorůstá do velikosti 20–30 cm. Oči mají vertikální zornici a víčka jsou volná. Z nohou „trčí“ pět prstů s drápky. Barva gekončíka je nejčastěji hnědožlutá s tečkami či skvrnkami. Gekončíky chováme nejlépe v páru nebo ve skupině s více samicemi. Samci být pohromadě nemohou, nesnesou se a mohlo by docházet k bojům, při nichž by pravděpodobně slabší sameček uhynul. Také není vhodné je chovat s jinými druhy.
Gekončíkům vyhovuje zejména živá potrava, jako jsou cvrčci, šváby, sarančata a podobně. Vhodní jsou i mouční červi. Denně musí mít k dispozici misku s čerstvou vodou. Co se týká rozmnožování, tak připouštíme pouze dospělá zvířata v dobré kondici. Samička klade nejčastěji dvě vejce do předem připraveného hnízda, které pak zahrabe. Asi po 50 dnech se vylíhnou mláďata velká zhruba 8 cm. Odchováme je odděleně v menších nádobách.
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.
Blecha je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy. Blecha se nemusí vždy vyskytovat na zvířeti, přežije i mimo něj. Blecha má tělo pokryté trny, které směřují dozadu, díky těmto trnům se lehce prodírá srstí zvířat. Blecha má více párů končetin, a tak vcelku dobře skáče, klidně vyskočí i 20 cm, což je pěkný výkon, když vezmeme v úvahu její velikost.
Druhy blech
Není blecha jako blecha, dokonce na území České republiky se vyskytuje více než 90! druhů tohoto hmyzu. Nejčastějšími druhy u nás jsou: blecha obecná, psí blecha, kočičí blecha a slepičí blecha. To že je ale blecha kočičí neznamená, že se objevuje jen u koček, může také napadnou člověka i jiné zvíře, třeba psa. Tak je to u všech blech. Existují i blechy myší, blechy morové a třeba blechy králičí. Zablešení mohou být savci, ptáci, hlodavci, netopýři i lidé.
Vývoj blechy
Hostitele blecha opouští ve chvíli, kdy jde klást vajíčka (může je naklást i do srsti a zvíře je pak ze srsti vyklepe kdekoliv po domě). Ty může naklást kdekoliv v bytě. Samička blechy potřebuje pro vytvoření vajíček mít dostatek bílkovin a ty dostává z krve, kterou se živí po páření. Vajíčka klade v několika snůškách (blecha naklade několik set vajíček během svého života). Jak rychle se budou vajíčka vyvíjet v dospělé jedince, závisí na teplotě. Při té pokojové to trvá zhruba 4 – 6 týdnů. Z vyvinutých vajíček se v období 5 – 16 dnů vylíhnou larvy s hlavou, tykadly, vyvinutým kousacím ústrojím a beznohou. Tyto larvy nepotřebují přímo krev z hostitele, stačí jim organické zbytky, třeba právě trus dospělých blech, který v sobě obsahuje zaschlou krev hostitelů (a to je ten důvod, proč je stejně důležité odstranit nejen larvy, ale i trus blech). Nakonec se larva zakuklí a po 10 dnech se z ní stává dospělá blecha. Blecha se dožívá zhruba jednoho roku. (život blechy ve zkratce: vajíčko 1 týden, larva 2 – 3 týdny, kukla 1 – 2 týdny, pak dospělost) Více než blecha lidská už jsou ale rozšířenější blechy psí a kočičí, i ty ale mohou zaútočit na člověka.
Jak dlouho trvá, než se z vajíček vyklubou larvy, není přesně dané, záleží na teplotě, může to být za deset dní ale klidně i za den. Larvy blechy nemají rády přímý sluneční svit a sucho, vlhkost je dokonce nezbytná pro jejich přežití. V dalším stádiu čeká larvu svlékání a to hned dvakrát během zhruba deseti dní. Nakonec se ještě zakuklí. V kukle může blecha přežít i několik měsíců, kuklu pak opouští, když má dostatek tepla a pohybu v okolí.
Samička blechy naklade klidně až 50 vajíček denně a může je klást klidně až 100 dní (za tu dobu naklade zhruba 1300 vajíček, což je počet nižší, protože se jejich počet postupně snižuje). Při kladení je pro blechu důležitá konzumace krve, té zkonzumuje zhruba 15 x více než je její hmotnost.
Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.
Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).
Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.
Svrab se přenáší přímým kontaktem, často při pohlavním styku nebo při spaní v jedné posteli. K infekci stačí jediná oplozená samička. Úspěšnost přenosu se zvyšuje s množstvím roztočů na nakažené osobě, běžně lze nalézt i více než 10 samiček. Zákožka svrabová se dostává pod kůži během 2,5 minuty. Nepřímý přenos je možný osobním nebo ložním prádlem. Onemocnění se nepřenáší běžným denním stykem, například podáním ruky či dotykem. Mimo svého hostitele je citlivá na sucho i vlhko, za pokojové teploty není schopna pohybu a umírá do 3 dnů. Inkubační doba je při prvním kontaktu 2–6 týdnů, při opakované infekci 1–4 dny.
Hygienická opatření jsou podkladem úspěšné lokální léčby. Každý den je nutné vyměnit osobní spodní a ložní prádlo. Prádlo se pak pere na 60 °C, musí se vyžehlit a nepoužívat minimálně tři dny. Ostatní oděv a boty stačí nepoužívat 5 dní, zákožka totiž není schopná přežít mimo kůži člověka déle než 3 dny.
Svrab a jeho zárodky zabíjí vysoké teploty. Pokud se chcete zbavit tohoto parazita, pak vězte, že teplota nad 50 °C při použití déle než 10 minut zabíjí roztoče i jejich zárodky. Nejlepší je umístění kontaminovaného prádla do sušičky.
Po oplození klade samička blechy asi 400 vajíček po 4–8 kusech, a to v mnoha etapách. Z vajíčka se líhne po 4–12 dnech bílá beznohá slepá larva porostlá štětinami. Na rozdíl od imag mají larvy ústní ústrojí žvýkacího typu s krátkými tykadly. Larvy se 3x svlékají a k vývoji potřebují teploty mezi 18–27 °C a 70–90% relativní vlhkosti. Larvy se živí organickými odpadky hostitele a výkaly blech, v nichž zůstává nestrávená krev. Po několika dnech se larva přemění v nepohyblivou kuklu uloženou v kokonu. Trvání kukly je dle podmínek prostředí různé. Kukly blech často přezimují a vylézají až na mechanické podráždění pohybem hostitele. Tu blechy skoro součastně opouštějí kokony a vrhají se na kořist. Z popsaného vývoje vyplývá, že proměna u blech je dokonalá. Nejkratší pozorovací doba vývoje od vajíčka do imaga u blech žijících společně byla 7 dní. Obvykle je však třeba počítat s dobou vývoje 4–6 týdnů. Každé snůšce vajíček musí u samičky předcházet sání krve.
Právě tato vajíčka jsou patrně největším problémem domácností se zvířaty. Než blecha přes vylíhnutí a larvu dospěje, trvá to až 30 dní. I když kočku nebo psa jednorázově odblešíte, jakmile dorostou nové blechy z neviditelných vajíček, které se vám povalují po podlaze nebo v kobercích, znovu obsadí zvířata.
Usazení se zdařilo, samičku občas vídáme přilétat do úlu obtěžkanou pylem, takže lze úl považovat za obsazený. Nyní nezbývá než věřit, že se samičce nepřihodí nic neblahého a že zdárně vychová 1. generaci dělnic.
Během prvního týdne po usazení úl neotvírejte a nesnažte se v substrátu nalézt hnízdo. Pokud jste nuceni doplňovat krmivo do napajedla, počínejte si s nejvyšší opatrností. Je-li střecha příliš těsně přisedlá k jeho stěnám a musíte použít sílu k jejímu sejmutí, pravděpodobně samičku vyrušíte, takže o sobě dá vědět hlasitým bzučením. Pokud se vyleká příliš, úl opustí. Jestliže je příznivé počasí a samička nalezne dost potravy v přírodě, raději krmivo nedoplňujte a neriskujte osiření hnízda.
Druhý či třetí týden už lze do úlu nahlédnout bez obav a pokusit se nalézt hnízdo. Počínejte si však s krajní opatrností, protože je to stavba velmi křehká, kterou navíc samička v některých případech obětavě brání. Pokud budete chtít i později pozorovat vývoj kolonie, bude zapotřebí zakoupit včelařské pomůcky – přinejmenším klobouk či kuklu a rukavice. Čmeláci totiž hnízdo proti vetřelcům brání mnohem usilovněji než domestikované včely, takže je nutno se připravit na několik nepříjemných bodnutí. To je zapříčiněno i tím, že hnízdo je často kompaktní voskovou koulí, do které nelze nahlédnout jinak než jejím narušením shora, což čmeláci pochopitelně „nesou nelibě“. Hlavně v pozdějších fázích vývoje společenstva lze otevíráním hnízda napáchat značné škody, protože buňky s larvami sdílejí stěny s povrchovou stěnou hnízda a při narušení se z ní „vysypou“. Takové larvy čmeláci do buněk znovu nevracejí, ale odnášejí je pryč z úlu.
K utišení dělnic bránících kolonii nepoužívejte včelařský kuřák. Vykuřování je pro čmeláky zhoubné. Zpočátku postačí svrchní kontrola stavu hnízda. Pokud vše proběhne zcela optimálně (což se stává spíše výjimečně), představuje péče o čmeláky pouze doplňování krmiva v období dlouhotrvajícího nepříznivého počasí (dešťů či sucha), popřípadě odvětrávání úlu v parném létě.
Čmeláci jsou daleko více schopni násadu zahřívat než ochlazovat. Proto úl nikdy neumisťujte na přímé slunce. Optimální je stín či polostín. Pokud stoupne teplota v úlu nad 30 °C, čmeláci začínají usilovně větrat. Stoupne-li nad 45 °C, larvy i kukly uhynou. Že v úle příliš stoupla teplota, poznáte snadno: jedna či více dělnic sedí přichycených k letáku a křídly vhánějí do vletového otvoru vzduch. Mnoho dalších činí totéž uvnitř úlu. Přichyceny k substrátu či stěnám se snaží máváním křídel zvýšit cirkulaci vzduchu v úle. V takových případech stačí vyjmout vnitřní víko, nahradit je rámečkem se sítí proti hmyzu a střechu podložit například špejlemi, aby do úlu mohl vzduch. V extrémně parném létě je zapotřebí větrat i úly umístěné ve stínu. Jednou za čas je vhodné vyčistit napajedlo a odstranit silně znečištěné části hnízdního substrátu.
Výr velký (Bubo bubo) je velký noční a samotářský pták. Délka těla se pohybuje mezi 60–70 cm. Váží 1 800–3 000 g, v dospělosti ojediněle až 4 kg. Rozpětí jeho křídel dosahuje 180 cm. Má ohnivě oranžové oči. Zbarvení obou pohlaví je velmi rozmanité. Pohybuje se od rezavožluté až po rezavohnědou. Výrazná jsou též pera na hlavě, která tvoří ouška. Zde si můžete prohlédnout výra velkého.
Výskyt
V přírodě můžeme výra velkého vidět po celé České republice posedávat na skalách, ale do lesa zalétá málokdy. Výr velký je v Česku chráněn zákonem č. 114/1992 Sb., vyhláškou č. 395/1992 a dalšími. Patří do červeného seznamu ohrožených ptáků.
Rozmnožování
Výři jsou věrni léta jednomu místu, kde si vybudovali hnízdo. Tímto místem je většinou kotlinka vyhloubená v zemi nebo ve skále. Ve výjimečných případech je to dutina stromu. Hnízdo si vystýlají listím a rostlinami, které mají poblíž. Hnízdí jednou do roka. Samice snáší 2–3 vejce, ojediněle více. Samička sedí na vejcích zhruba 5 týdnů a samec ji krmí. Vylíhlá mláďata jsou krmena na hnízdě zhruba 5–6 týdnů, poté začínají pomalu létat.
Potrava
Je to dravec, takže není žádným překvapením, že se živí zejména malými obratlovci, jako jsou hraboši a jim podobní. Nepohrdne ani ptáky nebo rybou. Při lovu používá především sluch, loví ráno při východu slunce a večer při západu.
