Stříhání maliníku není nic složitého, ale je potřeba jej provádět ve správnou chvíli. Zanedbané keře totiž poskytují slabou úrodu, hůře se k nim přistupuje při sběru a lákají nejrůznější nemoci malin včetně plísňových chorob. Maliny milují slunce na svých výhoncích a stín ve spodní části rostliny.
Kdy a jak zasadit maliny
Maliník se sází nejlépe na podzim, při jarní, zvláště pozdější výsadbě totiž sazenice špatně zakořeňují a vytvářejí slabší rostliny. Rostliny maliníku se vysazují ve sponu 2,5 až 3,0 nebo 0,3 až 0,6 m. Sázíme o dva až tři centimetry hlouběji, než původně rostly. Obecně je méně škodlivé o něco hlubší zasazení než sázení povrchové, při kterém kořeny velmi rychle vysychají. Při sázení dbáme zvýšené opatrnosti, abychom nevylámali adventivní pupeny na bázi výhonu a na kořenech. Kořenové sazenice (část kořínků) maliníku se sázejí vodorovně do hloubky osm až deset centimetrů. Sazenice maliníku získáme z kořenových řízků nebo hřížením.
Vzpřímené odrůdy se mohou pěstovat bez drátěnky, ostatní na drátěnce. U všech odrůd dáváme spíše přednost pěstování na drátěnce, která zamezuje poléhání a vylamování plodících výhonů a usnadňuje sklizeň.
Většina odrůd maliníku se vyznačuje dvouletým životním cyklem. V prvním roce vyrůstají z adventivních pupenů kořenového krčku silné letorosty, v dalším roce se rozvětvují a přinášejí plody. Některé odrůdy maliníku plodí již začátkem podzimu na letošních výhonech (výhony vyrostlé od jara) a podruhé v červenci následujícího roku.
Jelikož dosahují výhony maliníku vzrůstu 130 až 170 cm a jsou celkem křehké, je třeba každý maliník přichytit k opěrnému systému, aby bylo pěstování maliníku efektivní. Pouze některé stáleplodící odrůdy jsou životaschopné bez opory pro maliny. Pokud máte na zahrádce jen jednu rostlinu, postačí ukotvit stabilní kůl o výšce cca 150 centimetrů a větve k opoře přivázat.
Maliny kvetou až kolem druhé poloviny května a neohrožují je tak jarní mrazíky. Po 35 až 40 dnech se z květu stává lahodný plod připravený ke sklizni a vy si tak můžete vychutnat zaslouženou odměnu, kterou přináší pěstování maliníku. Období sklizně trvá přibližně 3 až 4 týdny. Maliny kvetou i dozrávají postupně. V případě sucha se malinovník vyplatí zalévat před dozráním malin, aby plody dosáhly maximální velikosti.
Ve svém příspěvku SÁZENÍ RAJČATJAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel NAĎA.
Někdo mi radil,abych račata sázela šikmo do půdy kvůli zakořenění,je to pravda?A ještě dotaz,pokud je zasadím do plastového kbelíku nebudou se v něm kořeny přehřívat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jarmil1.
Já hodně čerpám nápady a návody tady: https://magazin.specialniza… - určitě se tam dočtete vše, co budete potřebovat! :)
Klematis se doporučuje vysadit buď v dubnu, v květnu, anebo pak v období od srpna do října. Ale je možné ho vysadit kdykoliv, tyto měsíce se doporučují jako nejvhodnější.
Klematis je potřeba sázet vždy s pořádnou oporou. Ta může být různá, dřevěné žebříky, pletiva, drátěné ploty, betonářské stavební sítě, prostě cokoliv, o co se může rostlina opřít. Pokud si jako oporu vybereme zeď je potřeba, rostlinu sázet od zdi dost daleko, aby se ke kořenům vždy dostala voda.
Sázet klematis by se mělo do výživné zahradní půdy, která je bohatá na humus a živiny (hlavně na vápník). Půda by měla být dobře propustná a prokypřená zhruba do 50 cm a i odvodněná. Rozhodně se mu nedaří v těžké jílovité půdě. Nevyhovuje mu ani půda, která je příliš suchá, ale ani mokrá.
Sazenice klematisu je potřeba sázet dál od sebe (40 – 100 cm). Jakmile se klematis uchytí, je možné ho přesadit, změna místa nevadí ani starší rostlině. Doporučuje se jen s přesazením počkat buď na brzké jaro (než začne rostlina zelenat), nebo na odkvět, kdy se výhonky rostliny zkracují zhruba na 50 - 70 cm. Přesazovat by se měl klematis do vyhnojené jámy, aby se mu lépe dařilo se uchytit.
Při sázení klematisu je důležité správně zvolit místo, je to totiž trvalka, takže se předpokládá, že na daném místě nějakou dobu poroste (samozřejmě je ale možného i přesadit). Před výsadbou je potřeba vykopat jámu o rozměrech kolem 50 x 50 x 50 cm. Na dno jámy se přidá asi 8 cm drenáže, na tuto vrstvu se přidá zemina promíchaná s proleželým hnojem (kompostem, zahradním substrátem). Takto připravená jáma není potřeba, pokud je půda velmi dobře propustná, není přemokřená, ale je odvodněná. V takovém případě stačí vykopat jámu zhruba 40 cm hlubokou a rovnou připravenou sazenici zasadit.
Před sázením je potřeba sazenici namočit do nádoby s vodou, klematis se musí sázet o 10 cm hlouběji, než byla v kontejneru. Při sázení se rostlina nakloní tak, aby směřovala k opoře. Zemina se pak přitiskne k sazenici. Rostlinu je potřeba důkladně zalít. Poté další zálivky už nemusí být tak vydatné, rostlina nesnáší dobře přemokření. Rostlinu je potřeba k opoře přivázat, i další rostoucí výhonky je potřeba vyvazovat tak, aby směřovaly k opoře. Rostlina musí oporu pokrývat celou, výhonky nesmí směřovat jen do jednoho místa. Výhonky je potřeba přivazovat každý rok jak rostou. Ideálně ještě předtím než se zazelenají, protože pak zdřevnatí a jsou křehké a lehce se lámou. Navazování zdřevěnělých výhonků pak může na rostlině napáchat více škody než užitku.
Při každém řezu vlastně keř stále maličko omlazujeme. Prostředkem k tomu jsou zásobní čípky, o kterých jsem se již dnes zmínila, a také pravidlo, na základě kterého se ono omlazení provádí – jmenuje se princip Guyotova řezu. Spočívá v tom, že se na keři z jednoletého dřeva nařezává dvouoký čípek a nad ním plodonosný čípek nebo tažeň. Nad ním (myšleno morfologicky, tedy blíže kmeni nebo starému dřevu) je vždy zásobní čípek. Při rašení z každého očka začne vyrůstat letorost (pokud ovšem očko v zimě nezmrzlo). Z dvouokého zásobního čípku tedy vyrostou dva letorosty, které se v následujícím roce využijí stejně: spodní na zásobní čípek a ten horní na plodonosný čípek nebo tažeň.
Zdravé očko
Očko poškozené mrazem
Pokud zásobní čípek takto využít nelze, třeba proto, že jeden z výhonů je krátký, musíme vyhledat jiný vhodný výhon pro nařezání plodonosného čípku nebo tažně a výhon morfologicky postavený pod ním využijeme na zásobní čípek. Vtip řezu spočívá v tom, že vše za jednoletým dřevem, ponechaným na keři, se odřízne, tedy všechno nevyužité jednoleté i dvouleté dřevo. Tímto způsobem se keř každoročně maličko omladí a nerozrůstá se do stran, odborně: „nevysoukává se“. Tento postup je důležitý proto, že při řezu omezuje počet řezných ran. A co pro révu řezná rána, to poškození cévních svazků, které se musí s tímto poškozením vypořádat tak, že „odbočí“. Důsledkem je „křivolaká“ cesta pro živiny proudící z kořenů. Při ponechání většího počtu řezných ran na keři jsou rostoucí letorosty špatně vyživovány. Tento „trošku zmlazovací“ princip se využívá při všech způsobech tvarování keře, ať jde o tvary vrcholové nebo kordonové. Viz následující obrázek:
řez vinné révy obrázky
A jaké jsou ty způsoby tvarování?
Rozlišují se dva typy: tvary vrcholové a kordonové. Vrcholové tvary tvoří kmen z víceletého dřeva, zakončený jednoletým výhonem, který se podle délky, jak již víme, často označuje tažeň. Tažeň se na kmeni obvykle ponechává jen jeden, někdy (při požadovaném větších zatížení) dva. U kordonových tvarů víceleté dřevo vytváří kromě kmene také ramena, na kterých se nařezávají čípky, vždy střídavě zásobní a plodonosné. Vrcholové tvary se obvykle používají v produkčních vinicích, kde záleží na jednoduchosti a rychlosti provádění řezu. Kordonové tvary naopak často využívají pěstitelé na zahrádkách, kde se pomocí kordonových ramen dají keře tvarovat do požadovaných tvarů, například na pergoly nebo révové stěny. Takováto tvůrčí činnost zahrádkáře často svede k přetěžování keřů vysokým počtem ponechaných oček.
Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.
Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.
Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.
Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.
Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?
Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.
Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu.
Řízky habru, konkrétně měkké řízky odebrané na jaře nebo začátkem léta, jsou relativně snadnou metodou množení těchto stromů. Úspěšné mohou být i polotvrdé řízky odebrané koncem léta nebo začátkem podzimu. Proces zahrnuje výběr zdravých stonků, jejich přípravu čistým řezem pod očkem, ponoření do kořenového hormonu a jejich zasazení do dobře propustného média s následným zajištěním vlhkého prostředí.
Výběr a příprava řízků
Načasování: Řízky měkkého dřeva odebírejte na jaře nebo začátkem léta. Řízky polotvrdého dřeva odebírejte koncem léta nebo začátkem podzimu.
Zdroj: Vyberte zdravé, letošní výhonky habru.
Délka: Řízky zkraťte na délku asi 15–20 cm.
Řez: Proveďte čistý řez těsně pod očkem (místo připojení listu).
Odstranění listů: Odstraňte listy ze spodní poloviny řízku, abyste snížili ztrátu vody.
Kořenový stimulátor a sázení
Kořenový stimulátor: Ponořte odříznutý konec stonku do prášku s kořenovým hormonem.
Sázení: Vložte řízek do květináče naplněného dobře propustnou směsí na rozmnožování (např. perlitem a rašelinou).
Hloubka: Řízek zakopejte asi 5–7,5 cm hluboko a půdu zpevněte.
Řízky habru obvykle zakořeňují nejméně rok, někdy i déle, v závislosti na metodě a podmínkách prostředí. Řízky z měkkého dřeva odebrané na jaře nebo začátkem léta mohou zakořenit během několika týdnů, ale měly by být zasazeny do květináčů do poloviny léta, aby úspěšně přezimovaly. Řízky z polotvrdého dřeva odebrané na konci léta mohou zakořeňovat až do následujícího podzimu.
Ve svém příspěvku KDY SAZET HABR JAKO ZIVY PLOT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vlasta borojevicova.
Dobry den, ziji na malte a rada bych vysazela zivy plot kolem tenisovych kurtu mozna prave z habru.Moje otazka prosim ktery mesic je na vysadbu vhodny.dEKUJI
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Roman Beneš.
Dobrý den, nejsem úplný specialista, ale habr je trochu jak plevel. Jen tak něco ho nezahubí. Takže bych doporučil na sázení zj. jaro nebo podzim, ale aby stihl dostatečně zakořenit před prvními mrazy. Prostě období dostatečné vláhy.
Nejlepší doba pro sázení brambor nastává tehdy, když je půda prohřátá alespoň na 7–8 °C a není přemokřená. Rozhodující není kalendář, ale stav půdy, který poznáte tak, že se nelepí na boty a drobí se.
V praxi to znamená, že v teplejších oblastech lze sázet už v dubnu, zatímco ve vyšších polohách klidně až na přelomu dubna a května. Příliš brzká výsadba vede k hnilobě sadby a slabému startu, zatímco o něco pozdější výsadba je většinou menší zlo.
Jak hluboko se mají brambory sázet?
Brambory se běžně sázejí do hloubky přibližně 8–10 cm, což je optimální kompromis mezi ochranou proti mrazu a dobrým prohříváním půdy. Příliš mělká výsadba zvyšuje riziko zelenání hlíz.
V suchých oblastech nebo lehkých půdách je možné sázet o něco hlouběji, aby kořeny lépe dosáhly na vláhu. Naopak v těžkých, vlhkých půdách je vhodné zůstat spíše u mělčí výsadby, jinak hrozí uhnívání.
Jak často a kolik zalévat brambory?
Zalévání brambor má smysl pouze v určitých fázích růstu, především při nasazování hlíz. Nejdůležitější je zalévat méně často, ale do hloubky, nikoli povrchově každý den.
Příliš časté zalévání vede k mělkému kořenění a malým hlízám, zatímco přemokření podporuje choroby. Pokud je půda vlhká v hloubce 10–15 cm, zalévat není třeba, i když je povrch suchý.
Čím hnojit brambory, aby byl dobrý výnos?
Brambory potřebují vyváženou výživu, přičemž klíčový je draslík, který podporuje tvorbu hlíz. Dusík má význam pouze na začátku růstu, později je spíše na škodu.
Nejlepší je zapravit kompost nebo dobře uleželý hnůj na podzim. Přihnojování během sezóny by mělo být velmi opatrné, protože přehnojení dusíkem vede k bujné nati a nízké sklizni.
Proč mají brambory hodně natě, ale málo hlíz?
Tento problém je téměř vždy způsoben přebytečným dusíkem nebo příliš častou zálivkou. Rostlina investuje energii do listů, nikoli do hlíz.
Řešením je omezit hnojení, přestat zalévat v nevhodnou dobu a dát rostlinám čas. Brambory nepotřebují neustálou péči, ale správné zásahy ve správný čas.
Lze pěstovat brambory v suchu bez zavlažování?
Ano, pěstování brambor v suchu je možné, ale vyžaduje úpravu postupu. Zásadní je mulčování, hlubší výsadba a výběr vhodných odrůd.
Bez mulče se půda rychle přehřívá a vysychá, což vede k malým hlízám. V suchých letech mají největší úspěch pěstitelé, kteří půdu chrání před výparem, nikoli ti, kteří jen více zalévají.
Má smysl pěstování brambor v pytli nebo sudu?
Pěstování brambor v pytli nebo sudu má smysl pouze v omezených podmínkách, například při nedostatku místa. Nelze očekávat stejný výnos jako ze záhonu.
V naší poradně s názvem SAZENICE VINNÉ RÉVY PLAČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Denny.
Kdy je nevhodnější doba pro sázení vinné révy?
zakoupil jsem v srpnu sazenici, mám ji hned zasadit nebo uskladnit do sklepa a sázet na jaře?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejlepší doba pro sázení vinné révy je v dubnu a květnu. Kontejnerové sazenice je nejlepší sázet až do léta. Přestože lze vinnou révu sázet i v létě a na podzim, nově vysazená réva by mohla v zimě utrpět poškození mrazem a vlhkostí. Pokud jste tedy koupil sazenici teď v plném letním proudu, tak ji zasaďte co nejdříve na své stanoviště, aby měla čas zakořenit, než skončí vegetační období. Na zimu nezapomeňte rostlinu dostatečně přihrnout živým kompostem, který tlením stále vytváří teplo a ochrání tak novou sazenici před mrazy výkyvy vlhkosti.
Nyní přichází specifické přípravné práce pro výsadbu vinné révy do květináčů nebo sudů. Dno naplňte do výšky deset centimetrů drenážním štěrkem (16/32 nebo 32/64). Nahoru položte kousek mulčovacího rouna, abyste zabránili pronikání zeminy do drenážní vrstvy. Zbývající objem doplňte směsí zahradního substrátu a písčito-štěrkové ornice.
Po naplnění se můžete pustit do sázení révy. Při sázení vinné révy platí pravidlo: rostlinu vždy sázejte hlouběji o šířku dlaně než byla původní výška květináče. Nakonec zeminu kolem rostlin pevně přitlačte.
Aby víno v květináči dobře rostlo, je třeba uzavřít a vyplnit případné vzduchové otvory na dně. Základem je proto místo po výsadbě silně zalít a nechat odtéct přebytečnou vodu. Vinná réva tak může v květináči plynule rozprostřít své kořeny a ideálně prospívat.
Pokud přemýšlíte, která odrůda bude nejvhodnější pro pěstování v květináči, můžete zvolit buď odrůdu 'Lakemont' nebo 'Vanessa'.
Pomněnkovec je krásná trvalka pocházející z lesů východní Evropy a severozápadní Asie. Svými velkými, okrouhle srdčitými listy tvoří zajímavý pokryv menších či větších ploch zejména kolem stromů, neboť koření mělce a silné kořeny kolem kmenů stromů pro něj nejsou konkurencí. Základní druh nese listy zelené, jemně plstnaté, zakončené výraznou špičkou.
Vykvétá v polovině jara na tenkých stoncích ve výšce kolem 20 až 30 cm. Tvoří nebesky modré, opravdu pomněnkové droboučké kvítky, které v husté výsadbě nabídnou překrásnou hru modravé a sytě zelené barvy v kombinaci se zdravými listy, a to po dobu necelých dvou měsíců. Netrpí chorobami ani na škůdce. Tato trvalka vynikne nejlépe vysazená ve větší mase. Sama od sebe se množí pomalu, stojíte-li tedy o hustý půdní pokryv, vysaďte již na počátku více rostlin do hustšího sponu, to znamená na metr čtvereční 5–6 rostlin. Listy plochu zakryjí brzy, ale kořeny s květními stonky rostou pomaleji.
Lodyhy vyrůstají do délky 15 cm z tmavého vřetenovitého kořene s 2 cm hrubým, šupinatým oddenkem. Jednoduché, drsně chlupaté lodyhy se větví až v květenstvích. Přízemní listy vyrůstají v trsu a řapíky mají 5 až 25 cm dlouhé. Srdčité čepele jsou na bázi hluboce vykrojené, na vrcholu protáhlé do špičky a mohou být veliké až 10 až 13 cm. Tvarově podobné, málo početné, střídavě vyrůstající lodyžní listy jsou drobnější, směrem vzhůru se jejich velikost i délka řapíku zkracuje a stávají se přisedlými. Všechny listy jsou vrásčité a porostlé tuhými chloupky.
Ne každý si brunneru oblíbí pro její květy. Hlavní atrakcí jsou totiž velké, srdčité listy, které mají nápadné vybarvení. Jsou v základu středně zelené, stříbřitě mramorované, takže původní zelená barva se objevuje jen při okrajích a jako nápadné žilkování. Odrůdy s barevnými listy dovedou pokrýt půdu za znatelně delší dobu než základní druh se zeleným olistěním, takže pokud si přejete vytvořit půdní pokryv rychle, vysaďte na určené místo více rostlin nepříliš daleko od sebe.
Během dubna a května se v porostu začínají objevovat nádherně modré pětičetné květy, které vyrůstají ve svazcích po několika. Květy s krátkými stopkami bývají 4 mm velké a rostou v řídkých vijanech s dlouhými vřeteny. Oboupohlavné květy mají vytrvalý kalich s kopinatými lístky nahoře zahrocenými. Modrá až modrofialová široce kolovitá koruna je v ústí korunní trubky žlutá a má bílou šupinatou pakorunku. Tyčinky s prašníky nevyčnívají z korunní trubky a jsou s ní v polovině srostlé. Spodní semeník má jednu čnělku s bliznou.
Celer má dlouhou vegetační dobu, proto je potřeba sazenice předpěstovat včas. Únorový či nejpozději březnový výsev platí pro celer bulvový, listový i řapíkatý. Drobná semena celeru klíčí dva až tři týdny při teplotě mezi patnácti až dvaceti stupni. Semena si udržují klíčivost tři až pět let, můžete si jich proto bez obav naset jen takové množství, jaké potřebujete. Zbytek si uschovejte pro příští sezonu.
Po vzejití nenechte celer přeschnout, semenáčky jsou velice drobné, a tím pádem i jemné a choulostivé. Zahuštěný porost je potřeba přepíchat a rozsázet sazenice poprvé do sponu asi třikrát dva centimetry a nechat je zesílit. Silnější sazenice s pěknými pravými listy postupně přesazujte do kelímků nebo sadbovačů. Kořínky zkraťte sazeničkám asi o třetinu, vytvoří si pak bohatší kořenový systém.
Dlouhou vegetační dobu, která je cca 140 dnů, zkracujete celeru předpěstováním, sazenice ale nemusíte nutně pěstovat ve vytápěném pokoji. Pro předpěstování až do doby výsadby je vhodný skleník či zimní zahrada, kde je dostatek světla (sazenice zůstanou nižší a silnější) a kde teploty neklesnou pod deset stupňů.
Celer do květu
Nachladnou-li sazenice celeru, vyběhnou po výsadbě do květu a nevytvoří bulvy, projdou totiž obdobím takzvané jarovizace, která urychlí jejich vývoj. Dvouletá rostlina, která kvete a vytváří semena v druhém roce po výsevu, se v tomto případě chová jako jednoletá a kvete v roce výsevu. Tomu věnuje veškerou energii, takže se nedočkáte sklizně.
Celer na venkovní záhony nevysazujte dříve než po polovině května. Máte-li koncem dubna uvolněné pařeniště, kde je zem prohřátá, můžete pod sklo vysazovat. Celer by měl být před výsadbou otužilý větráním a opět s kořínky asi o třetinu zkrácenými. Má-li sazenice více než tři listy, můžete vnější přebytečné odstranit. Sazenice celeru sázejte pečlivě, tak aby srdéčko nebylo v zemi. Celer se pak deformuje a místo bulvy tvoří jen množství dužnatých kořenů. Spon pro výsadbu se u jednotlivých druhů příliš neliší.
Vysazování celeru
U bulvového celeru je vhodná vzdálenost v řádku i mezi řádky padesát centimetrů, listový celer má mít spon třicet pět krát čtyřicet centimetrů. O něco menší vzdálenost pak nechte řapíkatým celerům, které se sázejí do brázd hlubokých kolem dvaceti centimetrů. Zjednoduší se pak práce s přihrnováním řapíků k bělení a nepoškozuje se kořenový systém rostlin. Po výsadbě musí přijít vydatná zálivka a nic nezkazíte, pokud záhon přikryjete netkanou textilií.
Hnojení
Celer je náročný na živiny a obsah vápna v půdě. Během vegetace je potřeba ho přihnojovat vícesložkovým hnojivem. Například hnojivo na kořenovou zeleninu je vyhovující.
Brusinka je nízký polokeř, 5–20 cm vysoký, s podzemními výběžky. Má střídavé vejčité tuhé lístky, často chomáčkovitě nahlučené, kožovité a přes zimu stále zelené. Vespod jsou světle zelené, nahoře tmavě zelené. Květy jsou převislé hrozny, bílé, narůžovělé, slabě voní a mají zvonkovitou korunu. Jsou obojaké, paprsčité, se srostlými obaly 4- až 5četné. Plody jsou bobule, které mají nejprve zelenou, pak bílou a nakonec červenou barvu. Obsahují červenohnědá rohlíčkovitá semena.
Brusnice brusinka roste od nížin do hor až do výšky 3 000 m n. m. Vyskytuje se v Evropě, v severních částech až po Asii a Japonsko a Severní Ameriku. Dokonce ji lze nalézt i za polárním kruhem. Roste v rašeliništích, v pahorkatinách, na severu převážně v tundře. V jižních částech více v horských oblastech.
Keříky brusinek dosahují výšky do třiceti centimetrů a rozrůstají se obvykle poléhavě do jednoho metru šířky. Většinou jsou samosprašné i cizosprašné, větší bobule (vyšší výnosy) zajišťuje opylení cizím pylem.
Původní druhy brusinek pocházejí z chudých písčitých či rašelinitých a kyselých půd. Odrůdy vyšlechtěné pro pěstování v zahradách mají půdní nároky stejné, vyžadují však slunečná stanoviště s dostatečně vlhkou zeminou. Oproti borůvkám mají brusinky nároky na vodu nižší, ale přeschnutí nebo dlouhodobé sucho jim neprospívá. V suchých oblastech přivítají pravidelnou zálivku (bude-li dešťovou vodou, tím lépe). Mělký kořenový systém brusinek uchráníte i vrstvou podestýlky vhodným materiálem.
Výběr odrůd se v posledních letech rozšířil o několik testovaných odrůd, takže je opravdu z čeho vybírat. Například brusinka 'Ida' tvoří kompaktní a silné cca dvaceticentimetrové keříky. Neodnožuje tolik a může se vysazovat do hustšího sponu. Má velké, chutné a zářivě červené plody.
Brusinky můžete vysazovat po celý rok, nejvhodnějším obdobím ale zůstává jaro nebo podzim. Půda musí být nezaplevelená a obohacená rašelinou (kyselá). Nejlépe uděláte, přidáte-li do každé výsadbové jamky rašelinu pro azalky a rododendrony.
Brusinky porostou i na polostinném stanovišti, ale málo pokvetou. Volte raději slunná místa, kde se dočkáte větší úrody. S přihnojováním brusinek si starosti dělat nemusíte, nejsou náročné a přehnojení vyloženě nesnáší. Pro lepší růst a výnosy ale potřebují dostatek organické hmoty, prospěje jim tedy nastýlání rašelinou, jemně drcenou kůrou, pilinami nebo lesní hrabankou. Podestýlka navíc zamezí odpařování vláhy, v zimě ochrání kořeny brusinek před vysycháním a teplotními výkyvy v půdě v časném jaru.
Množení rozmarýnu není náročné. Buď ho můžete vypěstovat ze semen, která se vysévají na jaře (březen). Následně pěstujeme při teplotě okolo 20 stupňů celsia. Do záhonu pak mladé rostlinky sázíme v červnu, a to do sponu přibližně 30 x 30 cm. Druhým způsobem množení je řízkování. Ze zdravé, měkké a ještě nezdřevnatělé rostliny odřízněte velmi ostrým nožem konce výhonků (řízky) 10 – 15 cm dlouhé, a to nejlépe v letním období. Zapíchejte je do vzdušné zeminy v květináči (smíchané s pískem) a půdu kolem lehce přitlačte. Aby se vám výhonky nezlomily, udělejte si předem tyčkou nebo kolíkem v hlíně dírky a z části rostliny, která „půjde pod zem“ otrhejte listy. Umístěte květináč na světlé místo (ne ale na přímé slunce) a udržujte mírnou vlhkost substrátu. Vzhledem k tomu, že se často všechny řízky neuchytí, dejte jich do jednoho květináče větší počet. Tvorba kořenů je ukončena do jara následujícího roku.
Jedná se o rajče keříčkové balkónové, které se hodí do truhlíku a jedná se o velmi rané rajče.
Lycopersicon lycopersicum plodí plody červené barvy o hmotnosti 8 až 10 gramů. Postupem času je rostlina doslova obsypána malými rajčátky, někdy až 700 plodů najednou.
Semínka vyséváme ideálně od poloviny března do dubna. Vhodné je pařeniště, později malé sazenice přepichujeme do sponu 10 x 10 cm. Malé rostliny přesadíme ven až na konci května. Zeminu použijeme buď speciální pro rajčata, nebo substrát bohatý na živiny. Nesmí být příliš těžký. Na zralá rajčátka se můžeme těšit od července do září.
Rajčata se velmi snadno pěstují i v nádobách, což je při použití na balkóny ideální. Rajčata vybraných odrůd vyséváme v polovině března, postupně je pak přesazujeme do nádoby o průměru alespoň 25 cm a větší. Potřebují výživnou půdu, a proto jim dopřejeme dobrou kompostovanou zeminu s přísadou pomalu rozpustného hnojiva. Mají ráda příjemné teplé místo na plném slunci a potřebují cca 8 hodin slunečního světla denně, jinak mohou být slabé a produkují málo plodů.
Většina lidí nemá zahradu, a tak je nucena pěstovat balkónová rajčata. Pod tímto laickým názvem se skrývá několik různých druhů rajčat, obvykle nízkého vzrůstu, s menšími plody, které kladou svými rozměry menší nároky na prostor kolem sebe. Obvykle se používají keříčková rajčata, ta tyčková nejsou moc vhodná.
Topinambury se mohou pěstovat z hlíz, které se nakrájí na kousky, ale tak, aby na každém zůstalo jedno očko. Po zaschnutí se řízky hlíz sází do pařeniště ve sponu deset krát deset centimetrů a pět centimetrů hluboko. Jakmile rostlinky dosáhnou výšky deseti centimetrů, vysazují se na záhon. Stěna z topinamburů může sloužit i jako živý plot. Topinambury je vhodnější sklízet každoročně, i když rostlina vydrží na jednom místě čtyři až šest let. Začnou-li se tvořit malé hlízy, je čas přesadit je na jiné místo. Topinambur je rostlina poměrně nenáročná a odolná. Stačí mu i půda, která je poměrně chudá na živiny. Dobře snáší vlhko i zimu. Topinambur lze pěstovat na záhonech, je dobré dát rostlinám rozestupy mezi sebou 20–30 cm, ale můžete je pěstovat dokonce i v prostorné nádobě. Hlízy se vysazují na jaře do hloubky 10–15 centimetrů. Rostliny potřebují pro růst oporu v podobě kůlu. Rostlina vyrůstá do výšky cca dva metry nad zemí, někdy i vyšší, a kvete žlutými květy. S příchodem zimy nadzemní část rostliny umírá. Z jedné rostliny sklidíte cca 1–1,5 kg hlízy. Úlomek hlízy můžete pak znovu zasadit a z něj vyroste nová rostlina. Topinambur se množí velice rychle. Vhodná doba pro sklizeň nastává od října až do pozdního podzimu. Hlízy nesklízejte jako brambory, ani rostlinu nevytrhávejte. Stačí ji vyvrátit – pod povrchem půdy se objeví většina hlíz. Ty opatrně vyjměte, abyste je nepoškodili. Poraněné hlízy totiž rychle vysychají nebo podléhají hnilobě.
Spon mezi jednotlivými keři by měl být 0,6–1 m, túje můžete sázet do samostatných jam nebo pomocí techniky vykopat rovnou celý příkop. Sestřihnete-li živý plot v následujícím roce po zakořenění na výšku drátěného plotu, podpoříte tím jeho zahuštění.
Pro vzdálenost (spon) jednotlivých rostlin je důležité, jaký druh jste si na živý plot vybrali.
Túje Smaragd není příliš vhodná do souvislého živého plotu. Pokud chcete neprůhledný plot ze Smaragdů, tak jednotlivé keře dávejte do vzdálenosti cca 50 cm. Jestli je cílem jen estetický předěl prostoru, může být mezi jednotlivými rostlinami prostor. Do stříhaného živého plotu se spíše doporučují Thuja Brabant nebo Thuja Malonyana. Ty se dobře propojí a mohou být ve sponu 60–70 cm od sebe.
Gazániím vyhovuje v zahradě slunné a vzdušné stanoviště s lehčí, dobře propustnou půdou (ideální je hlinitopísčitá). Protože nejsou nijak vysoké a především půdopokryvné, hodí se ke skupinové výsadbě na okraje záhonů. Vyniknou také ve smíšených truhlících na balkónech a terasách.
Semínka gazánií jsou poměrně velká a dobře klíčí. K předpěstování doma je můžete zasadit už koncem února, začátkem března. Vyklíčí vám za týden až 10 dní. Vzrostlé mladé rostlinky přepikýrujte do samostatných květináčků a dbejte na to, aby teplota v místnosti neklesla pod 18 stupňů. Na venkovní záhon je přemístěte až v květnu či červnu. Pokud nejste takoví pěstitelé, můžete již vzrostlé sazenice zakoupit v každém zahradnictví. Rostliny na záhon sázejte do sponu cca 20 x 20 cm. Gazánie nepodléhají teplotním výkyvům. Zálivka se doporučuje po ránu, aby rostlina měla možnost přes den oschnout. Zabráníte tak šíření houbových chorob. Dávejte také pozor na přemokření. Při pravidelném odstraňování odkvetlých květů se vám gazánie odmění neustálým nakvétáním nových poupat. Jakmile květ vadne a kloní se k zemi, odstřihněte ho nůžkami. Pokud se rozhodnete pěstovat gazánie na zahradě pravidelně, je dobré jejich místo na záhonech střídat.
