I když existuje mnoho variant tlakového spínače, které jsou dodávány téměř se všemi čerpacími stanicemi, jsou uspořádány přibližně stejně.
Uvnitř plastového pouzdra je kovová základna, na které jsou upevněny tyto prvky:
membrána;
píst;
kovová plošina;
elektrické kontakty pro dráty.
Pod plastovým krytem jsou umístěny dvě pružiny – velká a malá. Když je membrána pod tlakem, tlačí na píst.
Na druhé straně zvedá plošinu, která působí na velkou pružinu a stlačí ji. Velká pružina odolává tomuto tlaku a omezuje pohyb pístu.
Skulinka, která odděluje velké a malé nastavovací pružiny, je dostatečná pro regulaci činnosti celé řady zařízení. Plošina pod tlakem z membrány postupně stoupá, až její okraj dosáhne malé pružiny. Tlak na plošinu se v tuto chvíli zvyšuje, v důsledku toho se mění její poloha.
Funkčním účelem tlakového spínače je automatizovat procesy zapínání a vypínání elektrického čerpadla. Přepnutí kontaktů způsobí tlak, což změní provozní režim čerpadla a vypne se. Pro přepínání kontaktů je k dispozici speciální závěs s menší pružinou.
Když plošina překonává úroveň, na které je tento pant, elektrické kontakty se přepnou a rozpojí obvod napájení. V tomto okamžiku se čerpadlo vypne. Potom voda přestane přitékat a tlak vyvíjený na membránu klesá, když se voda z vodárny spotřebovává.
Platforma klesá hladce. Když je její poloha nižší než pružinový závěs elektrických kontaktů, zvednou se a znovu zapnou napájení.
Ve svém příspěvku ZAPOJENÍ PŘÍSTROJE OSMODRY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloslav navratil.
Dobrý den,
Zajimá mě vnitřní zapojení přístroje osmo dry.Jaké elektronické komponenty jsou
součástí tohoto přístroje s60% účinností.
Spozdravem.
M.Navrátil
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Při zapojení domácí vodárny je nutné vždy postupovat podle schématu přiloženého u vodárny. Schéma zapojení domácí vodárny by u přístroje nemělo chybět. Schéma zapojení domácí vodárny celý proces velmi zjednoduší. Abyste domácí vodárnu zapojili správně, musíte myslet na několik faktorů. V balení domácí vodárny (nebo její součástí) by mělo být čerpadlo na vodu, ovladač regulace tlaku vody (ten ovládá elektromotor), zpětná klapka a tlaková expanzní nádoba.
Při zapojení domácí vodárny, ať už ho budete dělat sami nebo s pomocí, vždy dbejte na pokyny v návodu.
V naší poradně s názvem DOMÁCÍ VODÁRNA NÁVOD se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zachařová.
Co dělat když čerpadlo čerpá ale nevypíná?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Nejčastěji se u těchto vodáren rozbíjí náhon tlakového spínače. Je to taková tenká kovová trubička, která když se zanese usazeninou, tak přestane zprostředkovávat tlak v zásobní nádobě a spínač pak nevypne motor. Vzhledem k tomu, že tato trubička je součástí elektrického stykače, který je pod napětím 380 voltů, je nezbytné, aby opravu provedl elektrikář s certifikací vyhláškou č. 50.
Tlakové spínače k tomu mají ovládací prvek, nejčastěji seřizovací šroub. Druhý nastavovací prvek mají tlakové spínače s nastavitelnou spínací diferencí.
Nastavovací prvky jsou buď opatřeny kalibrovaným kroužkem nebo jezdcem, který ukazuje hodnoty tlaku, na které se pak tlakový spínač nastaví. Nejčastěji je však na spínači šroub bez ukazatele, takže zprvu nevíme, na jaký tlak je spínač právě nastaven. Pro nastavování spínače je potřeba připojit ke vzdušníku také manometr a něm sledovat změny tlaku.
Nastavování vypínacího tlaku domácí vodárny
Seřizovací šroub je zpravidla zkonstruován tak, že otáčením doprava se spínací a vypínací tlak zvyšuje a otáčení doleva se snižuje.
Napouštíme čerpadlem zásobník a podle manometru nejprve zjistíme, při jakém tlaku spínač rozepne, tedy zastaví čerpadlo. Nyní máme jasno o horní mezi, tedy na jaký vypínací tlak je spínač nastaven.
Vypouštíme zásobník s vodou a zjistíme, při jakém tlaku se kompresor znovu zapne. A toto je dolní hranice, tedy jaký spínací tlak, na který je tlakový spínač nastaven.
Pokud dané nastavení nevyhovuje, změníme mírně polohu nastavovacího prvku, vypustíme vodu z vodárny a zkoušku opakujeme.
Postup opakujeme, až se dostaneme na požadovaný vypínací a spínací tlak tlakového spínače.
Nastavování spínací diference
U spínačů tlaku s pevně nastavenou spínací diferencí se musíme spokojit s údajem v procentech (obvykle 15 až 20%). Nastavíme-li tedy horní hranice, tedy hodnotu vypínacího tlaku, tak bude hodnota dolní meze, tedy spínacího tlaku o 15. až 20% nižší, napevno a nepůjde ji měnit.
Na robustních a dražších spínačích najdeme ještě jeden nastavovací šroub, kterým nastavíme spínací rozdíl.
Podle výše popsaného postupu nejprve nastavíme vypínací tlak a vypouštěním vody z nádrže zjistíme spínací tlak.
Pokud nám rozdíl mezi spínacím a vypínacím tlakem nevyhovuje, otočíme mírně šroubem pro nastavení spínací diference a zjišťujeme, jak se změnila.
Postup opakujeme, až se dostaneme na spínací diferenci, která nám vyhovuje.
Upozornění: Nastavením spínací diference se však obvykle posunou obě meze, jak spínací, tak vypínací tlak. Proto je třeba je zkontrolovat a případně upravit.
Před připojením a nastavením tlakového spínače důkladně prostudujte technickou dokumentaci od výrobce, abyste zjistili nejvyšší přípustné hodnoty tlaku.
Každý vodní systém má individuální charakteristiky. A potřeby obyvatel domu mohou být různé. Stálý tlak v domácím systému, který má pouze obyčejnou sprchu, kuchyňský dřez a vanu, se výrazně liší od potřeb prostorné chaty s vířivkou a hydromasážní sprchou. Výrobní nastavení ne vždy odpovídají těmto skutečným potřebám.
Čerpací stanice jsou obvykle již vybaveny tlakovým spínačem, ale po jeho připojení bude muset být nakonfigurován pro potřeby konkrétního vodního systému.
Kromě nastavení tlakového spínače při instalaci čerpací stanice by se měl i v budoucnu tlak pravidelně kontrolovat a případně nastavovat.
Stejná operace se bude muset opakovat, pokud je některá část čerpací stanice mimo provoz, byla opravena nebo vyměněna. Postup nastavování opraveného zařízení se prakticky neliší od postupu nastavování při instalaci.
Čerpaná voda se pomocí domácí vodárny dopravuje do domu, chalupy nebo podobného zařízení, kde se rozvádí potrubím třeba přímo do koupelny. Vodárny se často využívají též pro čerpání vody určené k zavlažování nebo zalévání zahrady nebo k udržování tlaku ve vodovodním řádu.
Domácí vodárny se používají jak na místech, kde není dostupný běžný veřejný vodovod nebo je v něm nedostatečný tlak, tak i všude tam, kde je k dispozici vlastní vodní zdroj a je zájem o úsporu peněz. Domácí vodárnu lze používat celoročně.
Vodárna se vyplatí, i když na chalupu budete jezdit třeba jednou týdně. Zahrada se čas od času zalít musí a počasí není vždy příznivé. Některá letní období jsou suchá a naše zeleň nepočká a uschne. Je zde sice počáteční investice, ale je třeba myslet na to, že taková vodárna vám vydrží i desítky let. Samozřejmě musí jít o kvalitní zařízení, které může stát do osmi tisíc, ale i méně. Vzhledem k tomu, že se cena za metr krychlový vody pohybuje v průměru kolem 71 korun a stále se zdražuje, pořízení domácí vodárny se může vyplatit již po pár letech.
Mezi hlavní výhody domácí vodárny patří snížení nákladů – nemusíte být napojeni do veřejné vodovodní sítě, za kterou platíte nejen vodné, ale i stočné. Dále je to dostupnost – čas od času nastane ve veřejné síti odstávka, například kvůli údržbě, a vy tak krátkodobě přicházíte o zdroj vody. Přistavená cisterna jako náhrada stačí tak maximálně na pitnou vodu. Na koupání nebo zalévání zahrádky můžete rovnou zapomenout. Pozitivem je i stálý tlak vody – zejména v odlehlejších oblastech, kam se musí voda veřejnou sítí dlouze dopravovat, dochází k poklesům tlaku vody. Tento problém opět vyřeší domácí vodárna.
Domácí vodárnu zpravidla tvoří několik samostatných zařízení: čerpadlo (ponorné, povrchové, samonasávací), tlaková nádoba o různých objemech, spínač, tlakoměr, ovládací jednotka aj. Vodárnu je možné zakoupit jako kompaktní zařízení sestavené výrobcem, nebo lze zakoupit jednotlivé součásti a sestavit si vlastní vodárnu podle skutečné potřeby konkrétního objektu. Tuto variantu doporučujeme pouze zkušeným „čerpadlářům“ a pro všechny ostatní zákazníky je v nabídce řada kvalitních vodáren v různých výkonových řadách bez starostí. Pokud by vám pomohlo jednoduché schéma od čerpadla ve studně po tlakovou nádobu, tak zde jsou schémata pro různá zapojení: domácí vodárna schéma zapojení.
Ingredience: 4 cibule, 1 kg hovězí kližky, 1 stroužek česneku, 1–1,5 l hovězího vývaru, podle chuti mletá paprika, sůl, mletý pepř, podle potřeby hladká mouka, sádlo
Postup: Maso nakrájíme na kostky a osmahneme na sádle. Jakmile se maso zatáhne, přendáme je do tlakového hrnce. Přisypeme jednu nadrobno nakrájenou cibuli, polévkovou lžíci mleté papriky a přilijeme tolik vývaru, aby bylo maso ponořené. Vaříme 1 hodinu. Mezitím si připravíme tmavou jíšku z hladké mouky a sádla. Dále oloupeme a nadrobno nakrájíme 2 větší cibule, které necháme na sádle zesklovatět. Přisypeme k nim mletou papriku a dobře rozmícháme. Hotové maso přemístíme z tlakového hrnce do menšího kastrolu, a aby nevychladlo, přikryjeme pokličkou. Šťávu z tlakového hrnce přelijeme k cibuli a promícháme. Přidáme rozmačkaný česnek, osolíme a opepříme. Guláš chvíli povaříme, vmícháme jíšku a ještě chvíli vaříme. Nakonec do šťávy přidáme maso. Guláš z hovězí kližky podáváme s houskovým knedlíkem nebo čerstvým chlebem a při servírování ozdobíme na kolečka nakrájenou cibulí.
Ingredience: 1 stažená nutrie (cca 3-4 kg), 2 paličky česneku, 2 větší cibule, sůl, kmín, 1 lžíce sádla, 150 ml vody
Postup: Nutrii omyjeme, naporcujeme, zbavíme blan a tuku. Česnek oloupeme, prolisujeme a potřeme jím všechny porce masa, které zároveň i osolíme. Takto připravené maso natlačíme do skleněné, porcelánové nebo smaltované nepoškozené nádoby, přikryjeme a necháme v chladu dva až tři dny nasucho marinovat. Během marinování maso alespoň jedenkrát přeložíme. Je-li marinování u konce, vložíme maso do tlakového hrnce (6 litrů) a podlijeme vodou. Necháme cca 10-15 minut podusit. Na pekáči rozpustíme sádlo, na dno nasypeme oloupanou a na plátky nakrájenou cibuli. Rozdušené maso vyndáme z tlakového hrnce a vložíme do pekáče na cibuli. Dochutíme solí a kmínem, zalijeme vydušenou šťávou. Maso pečeme v troubě nepřikryté asi 30-40 minut (do růžova). Jako příloha se hodí bramborové knedlíky a zelí nebo podáváme samotné s bramborem.
Tento typ odpuzovače není úplně vhodný pro plašení krtků, protože se vyrábí v provedení zapojení do elektrické zásuvky. Tento typ navíc nemá žádný kabel k připojení, zástrčka je vyrobena přímo na přístroji.
Přístroj je tak spíše k vnitřnímu využití. Jeho působení je maximálně cca 11 m od umístění v domě, takže pokud máte menší zahradu, mohl by vám pomoci. Pro představu působení se můžete podívat na jeho účinné schéma.
Za zcela ideální se považuje nepřerušovaný provoz ionizátoru. Ovzduší nelze vyčistit nebo ionizovat do zásoby. Vzduch se čistí a obohacuje lehkými zápornými ionty pouze po dobu provozu ionizátoru, po jeho vypnutí jeho efekt během několika minut vymizí.
Přístroj by měl být umístěn minimálně půl metru od nejbližšího pevného povrchu – stěny nebo nábytku – a směrován tak, aby se vyrobené ionty k člověku dostaly. Mezi ionizátorem a exponovanou osobou by neměla být pevná překážka. I tak záleží na materiálech, které jsou v interiéru užity (stavební, dekorační a zařizovací), kolik lehkých, uměle vyrobených iontů vlastně ve vzduchu místnosti zůstane, neboť je některé materiály více a některé méně pohlcují. Takzvané prostorové (bytové) ionizátory se montují napevno na strop nebo zavěšují do prostoru. Mohou být součástí lustru.
K ionizaci je nutné atomu nebo molekule dodat určitou energii, energie musí být dostatečně velká, aby nejvolněji vázaný elektron na okraji oběžné dráhy kolem jádra překonal ionizační potenciál a uvolnil se do prostoru. Protože 4/5 plynných molekul ve vzduchu tvoří dusík, je největší pravděpodobnost, že ionizující energie bude předána molekule dusíku. Odtržením elektronu z obalové dráhy vznikne kladný iont dusíku a volný elektron. Ten není schopen sám existovat a předává své elementární kvantum elektřiny jinému neutrálnímu atomu nebo molekule. Základem záporných iontů je molekula kyslíku, má stejně jako -OH skupina vody největší afinitu k elektronům. Vodní pára v ovzduší je tedy druhým hlavním zdrojem záporných iontů. Ionizovaná molekula kyslíku pak dále disociuje na atomární iont kyslíku a na neutrální atomární kyslík, který dále reaguje buď s dusíkem, nebo s další molekulou kyslíku. Vznikají tak oxidy dusíku a ozón. Ozon je velmi silný oxidant a je ideální jako čisticí a dezinfekční prostředek (využití k ošetření potravin a čištění vody), odstraňuje zápachy ze vzduchu, využívá také v ozonoterapii.
Ionizátor je vlastně zdroj vysokého napětí zakončený ostrým hrotem, ze kterého vyletuje do vzduchu řádově bilion elektronů každou sekundu. Schéma zapojení je patrné z přiložených obrázků plošného spoje. Jde o zdvojený kaskádní Delonův násobič, který svými 21 stupni vyrobí ze střídavého síťového napětí 21násobek amplitudy (asi 6 500 V na hrotu). Na hrotu je sice vysoké napětí, ale přes odpory ionizátoru prochází jen zanedbatelný proud, dotknutí hrotu je proto naprosto neškodné. Do ionizátoru je připojena fáze (modrá) a nulový vodič (žlutozelená). Nulový vodič síťového rozvodu je vodivě spojen například s vodovodním potrubím, a je tudíž na stejném potenciálu jako váš dům a zbytek zeměkoule, uzemnění přímo do zásuvky jím lze tedy nahradit. Hustota elektronů na hrotech je tak velká, že opouštějí hrot vzduchem, což je pro ně za jiných okolností cesta značně neschůdná. Tímto způsobem byly elektrony donuceny dostat se do vzduchu, kde se již dále pohybují podle sil na ně působících dle přírodních zákonů a nachytávají se na molekuly ze vzduchu.
Ingredience: 2 hrnky rýže, 1 hrnek na kostky nakrájené uzeniny, 1 hrnek nakrájené cibule, 1 hrnek nakrájené papriky, 1 zeleninový bujon, 2 a půl hrnku vody, sůl, kečup, vepřová konzerva, konzerva hrášku
Postup: Do tlakového hrnce dáme vařit vodu a do ní rozpustit kostku bujonu. Pak postupně přidáme všechny suroviny – kromě hrášku a vepřové konzervy. Osolíme, dáme lžíci kečupu a hrnec uzavřeme. Jakmile začne syčet, ztlumíme na minimum a necháme vařit 15 minut. Pak vypneme sporák a dalších 12 minut necháme dojít. Po této době otevřeme, přidáme konzervu masa a hrášku. Promícháme a oběd je hotový.
Postup: Čočku přebereme, propláchneme a namočíme na 2─4 hodiny do vody. Nasáklou čočku slijeme, zalijeme ji novou vodou a uvaříme doměkka společně s bobkovým listem. Cibuli oloupeme, nakrájíme na kostičky a na tuku ji osmahneme dozlatova. Přisypeme část uvařené čočky (i s částí vývaru) a vyjmeme bobkový list. Druhou část čočky rozmixujeme, přidáme k celé uvařené čočce a promícháme. Dochutíme solí, pepřem, tymiánem a citronem. Čočku na kyselo bez mouky podáváme s jemně tekutým volským okem a kyselou okurkou.
Čočka na kyselo s česnekem
Ingredience: 300 g zelené nebo hnědé čočky, 1 menší cibule, 1 bobkový list, 2 lžíce oleje, vinný ocet nebo šťáva z citronu, 1 mrkev, 3 stroužky česneku, sůl, čerstvě namletý pepř, majoránka.
Postup: Syrovou mrkev oloupeme a nakrájíme na drobné kostičky. Čočku přebereme, propláchneme, dáme do tlakového hrnce i s mrkví, zalijeme studenou vodou (dva až tři prsty nad čočku) a dáme vařit. Díky tlakovému hrnci se doba přípravy výrazně zkrátí ─ podle stáří a druhu bude čočka uvařená zhruba za 10─15 minut. Poté máte na výběr z několika variant přípravy:
Jestliže budete chtít čočku zahustit, neslévejte všechnu vodu. Na oleji si osmažíme cibulku, zasypeme ji přibližně jednou lžící mouky nebo bezlepkovou rýžovou mouku a připravíme klasickou jíšku. Přidáme bobkový list, zalijeme trochou studené vody a necháme krátce povařit. Bobkový list pak vyjmeme, přidáme uvařenou čočku, rozmačkaný česnek, osolíme, opepříme a dochutíme octem nebo šťávou z citronu a majoránkou dle chuti.
Nezahuštěná čočka se připravuje stejným způsobem, pouze se slije všechna voda. Čočku přidáme k osmažené cibulce a bobkovému listu, který po chvilce prohřátí vyjmeme. Dochutíme česnekem a majoránkou a podáváme. K čočce si můžeme dát sázené či ztracené vejce nebo vejce natvrdo, nakládanou okurku, v zimě je pak skvělé kysané zelí nebo zkvašená zelenina (pickles).
Výborný typ:
Nezahuštěnou čočku stačí ochutit citronovou šťávou v kombinaci s česnekem, jemně nasekanou zelenou petrželkou a římským kmínem a vznikne báječná příloha například k rybě. Nebo uvařenou čočku v létě promíchejte s najemno nasekanou cibulkou a česnekem, pokrájenými cherry rajčátky, koriandrem, citronovou šťávou a olivovým olejem a připravíte tak báječný salát, který lze dochutit i kozím sýrem.
Červená čočka na kyselo
Ingredience: 350 g červené čočky, 1 střední cibule, 1 lžíce octa, máslo nebo olej na&nbs
Kůže je možné připravovat i vařením, kdy se většinou takto připravené používají jako další příměsi pro výrobu pokrmů.
Vodovka
Ingredience: 5 ks velkých brambor, 5 ks vepřových kůží (0,4 kg), 2 hrsti sušených hub, 3 stroužky česneku, majoránka, sůl, pepř, chléb (na topinky), voda
Technologický postup: Do ½ l vody namočíme asi na 20 minut sušené houby a přidáme 2 lžičky soli. Mezitím si oloupeme brambory a nakrájíme je na kostičky. Po 20 minutách přivedeme vodu s houbami k varu a přidáme do ní vepřové kůže, pepř a vaříme dalších 20–25 minut. Přilijeme dalšího ½ l vody a přidáme ještě brambory, které uvaříme doměkka. Když je vše uvařené, přisypeme do polévky trochu majoránky. Na talíř dáme vymačkaný česnek a zalijeme jej horkou polévkou. Podáváme s křupavou topinkou.
Technologický postup: Koleno, nožičky a bobkový list vložíme do vody a společně vaříme tak dlouho, dokud maso samo neodpadává od kosti. Poté maso z vody vyjmeme, ale vývar nevyléváme. Měkké maso nasekáme na menší kousky, očistíme cibuli a nakrájíme ji nadrobno. Maso smícháme s cibulí a podle chuti přidáme sůl a pepř. Směs dáme do pekáčku, zalijeme vodou, ve které jsme vařili maso, ochutíme octem, dobře promícháme a sulc uložíme do chladu ztuhnout. Po ztuhnutí krájíme sulc na plátky a bez ochucovadel jej můžeme podávat. Sulc je nejlepší s čerstvým měkkým chlebem.
Technologický postup: Maso z hlavy, nožiček i kůži omyjeme v teplé vodě, očistíme a dáme vařit, nejlépe do tlakového hrnce. Přidáme jednu cibuli, sůl, kuličky pepře a bobkový list. Na počátku varu sebereme vzniklou pěnu, hrnec uzavřeme a hodinu vaříme velmi mírným varem. Ke konci varu přidáme mrkev a druhou cibuli. Maso i nožičky vyjmeme, vykostíme, kůži dáme stranou. Maso nakrájíme na kostičky a kůži umeleme na masovém strojku. Cibuli a mrkev nasekáme nadrobno a promícháme s masem a kůží, přidáme hrášek, ochutíme pepřem, utřeným česnekem, octem a podle chuti i špetkou cukru. Opět dobře promícháme, případně ještě dochutíme, nalijeme do pekáčku, asi 2 minuty povaříme a necháme vychladnout nebo nalijeme do mísy či jiné formy.
Použití papiňáku neboli tlakového hrnce není nic složitého. Konkrétně u hovězího vývaru se jedná pouze o nalití studené vody do papiňáku, přidání všech surovin, uzavření hrnce a přivedení k varu co nejrychleji. Tlakový hrnec by se neměl naplnit víc než do 2/3, maximálně 3/4. Po přivedení k varu odstavíme papiňák na slabší plamínek a necháme 1–1,25 hodiny syčet (podle kvality masa). V určený čas papiňák odstavíme a necháme 15 minut odpočívat. Hrnec poté postavíme do dřezu, pustíme na něj tenký pramínek studené vody a necháme být. Až ostře zasyčí, je hotovo. Můžeme otvírat. Jestli nespěcháme, existuje ještě druhá možnost: papiňák necháme na plotně. To je ideální pro „předpřípravu“, kdy si maso uvaříme večer, sporák vypneme a hrnec necháme do druhého dne na plotně (zde ale budeme vařit maximálně 1 hodinu).
Ingredience: 700 g hovězích žeber, 3 lžíce hladké mouky, 1 kus karotky, 1 kus petržele, 1/4 celeru, 1 cibule, 1 vejce, pažitka, vellenka, sůl, pepř.
Technologický postup: Vývar si připravíme v papiňáku. Tento vývar je sice značně nekvalitní (vaří se velmi rychle – vře), ale hodí se pro další zpracování. Připravený vývar přivedeme k varu a mezitím si na suché horké pánvi orestujeme do zlatova hladkou mouku. Včas odstavíme a necháme 5 minut chladnout. Poté mouku nasypeme do zavařovací sklenice se 2 decilitry studené vody, sklenici uzavřeme a vše protřepeme. Jíška je hotová za pár minut. A hlavně bez tuku. Obsah sklenice vlijeme do vroucího vývaru a na mírném plamínku provaříme (10 minut). Pak přidáme dle chuti upravenou zeleninu. Dalších několik minut vaříme, následně vmícháme vajíčko a obrané a překrájené maso z vývaru. Vývar dochutíme vellenkou, solí, pepřem a pažitkou. Tip: vejce přidáváme do mírně vroucí polévky, kterou mícháme jedním směrem, čímž vytvoříme vír; do ní vlijete jen lehce rozmíchané vejce a pokračujeme v míchání stejným směrem; pak zastavíme míchání a necháme chvíli jen zlehka probublávat. Odborník by řekl, že je žádoucí, aby vejce nebylo rozmícháno rovnoměrně, tedy aby byly občas vidět i cítit v ústech kousky jak bílku, tak žloutku.
Technologický postup: Koleno dáme vařit cca na 40 min (dle velikosti kolena) do tlakového hrnce společně s bobkovým listem, pepřem, cibulí, česnekem a solí. Po uvaření vyjmeme, vykostíme a přendáme na pekáček, zalijeme trochou vývaru a hojně posypeme cibulí nakrájenou nadrobno a přidáme i trochu česneku. Koleno je hotové, když vznikne z cibule a vývaru kolem masa karamelová hmota. Podáváme s chlebem.
Ingredience: 1 hrnek velkých červených fazolí, 3/4 hrnku středních fazolí Pinto, 4 střední brambory, 1 větší cibule, 10 dkg špeku, 3 vrchovaté lžíce hladké mouky, 2 smetany na šlehání, sůl, pepř, ocet
Postup: Fazole nasypte do tlakového hrnce o objemu cca 6 l, zalijte vodou asi do půlky hrnce, dejte pepř a vařte okolo jedné hodiny od té doby, kdy začne papiňák syčet. Po hodině otevřete, a když jsou fazole měkké, přidejte asi čtyři střední brambory nakrájené na kostičky, osolte a vařte. Než se brambory uvaří, tak si připravte jednu větší cibuli nakrájenou nadrobno, špek také nakrájejte nadrobno. Cibuli se špekem usmažte zvlášť na pánvi, a jakmile cibulka chytne trošku růžovou barvu, tak ji nasypte do velkého hrnce s fazolemi a uvařenými brambory. Pak pouze rozmíchejte dvě smetany ke šlehání s hladkou moukou a troškou vody a nalijte do hrnce. Dochuťte octem, solí a pepřem a máte hotovo. Polévku můžete při servírování posypat čerstvou majoránkou.
Postup: Fazole namočíme minimálně na 2 hodiny do horké vody. Po rozmočení je vložíme i s vodou do tlakového hrnce, osolíme, přidáme rozmačkaný česnek, majoránku, kmín, papriku a zalijeme vodou (stejná výška jako fazolí). Vaříme cca 40 minut, v obyčejném hrnci pak 60–90 minut. V druhém hrnci nebo kastrolku osmahneme na oleji cibulku společně s libereckými párky nakrájenými na kolečka či kostičky, zaprášíme moukou, osmahneme, přidáme k fazolím společně s protlakem, promícháme a za občasného míchání povaříme ještě asi 15 minut. Dochutíme a podáváme s pečivem.
