Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lussac v roce 1827, kdy zavedl protiproudou absorpci oxidu dusíku do kyseliny sírové v olověné věži nad komorou – šlo o takzvanou věžovou kyselinu sírovou. Poslední výroba „věžové“ kyseliny sírové u nás zanikla až na konci 80. let 20. století v Lovosicích. Komorovým způsobem výroby se získávala kyselina s koncentrací maximálně 76 %.
V roce 1831 si britský obchodník s octem Peregrine Phillips nechal patentovat kontaktní způsob výroby kyseliny sírové. V roce 1897 byla v Ústí nad Labem poprvé zavedena kontaktní výroba, tehdy s platinovým katalyzátorem. Tento způsob výroby je náročnější než komorový, poskytuje však čistší a koncentrovanější kyselinu sírovou. Kontaktní způsob výroby kyseliny sírové se s určitými úpravami používá dodnes.
Základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého je síra, která se dováží z Polska. Do spalovací pece se vstřikuje síra v roztaveném stavu v podobě drobných kapiček. Hořením vznikající teplo se z pece odvádí chladicím systémem a dá se využít k výrobě elektrárenské (vodní) páry. Vzduch se dodává suchý a předehřátý, k odstranění vody se využije vyráběná koncentrovaná kyselina sírová. V minulosti byl základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého pyrit a další sulfidy, což však dnešní spotřebě nestačí. V celosvětovém měřítku představuje pražení pyritu už jen asi 15 % produkce. V současnosti se stává hlavní surovinou síra získávaná z odsiřovacích procesů (čištění zemního plynu, rafinérie ropy, koksovny, hutě, elektrárny). Ve světě kryjí odsiřovací procesy asi dvě třetiny světové spotřeby síry, v České republice je to jen cca 20 %.
Využití kyseliny sírové je velmi široké. Používá se zejména při výrobě průmyslových hnojiv, pigmentů, plastů, barviv, léčiv, výbušnin. Dále má využití v papírenském, textilním i potravinářském průmyslu, při úpravě rud, zpracování ropy, sušení a odvodňování látek, při úpravě pH vody.
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyseliny chlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Také kyselina sírová snižuje pH vody v bazénu. Na úpravu stačí (cca do pH 7) 38% kyselina sírová, případně solná (ta je vhodnější pro tvrdou vodu).
Obvykle pro snížení pH bazénové vody platí: 30 ml kyseliny sníží pH 1 m3 vody o 0,1.
Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit vážné poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné. V množstvích, která se přidávají do potravin, je to však bezpečná látka.
Kuřátka žlutá patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Plodnice kuřátek žlutých jsou vysoké 70-150 mm, rozvětvené v sírově až citronově žluté větvičky, nahoře s okrovým nádechem. Zpravidla mají 2-3 krátké špičky nebo jsou tupé. Třeň je bělavý až nažloutlý, po poranění přechází do hnědočervené barvy. Kuřátka žlutá rostou jednotlivě a nepříliš hojně. Vyskytují se především v listnatých lesích, zejména v bučinách, méně často i pod smrky a borovicemi. Podobná jsou kuřátka zlatá, která však mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými, ve stáří okrovými větvičkami, v mládí s jasně žlutými špičkami a většími výtrusy.
Jde o jedlý druh vhodný do směsí a polévek, žluté větvičky se skvěle vyjímají v houbách zavařených na kyselo.
Zkontrolujte hladiny pH. Správné pH půdy pro pěstování rajčat má mít hodnoty 6 až 6,8, tedy půda by měla být trochu kyselá. Rajčata preferují mírně kyselou půdu, mohou ale prosperovat i v půdě s pH v rozmezí 5,5 a až 7,5 a stále úspěšně růst a plodit. Jakmile je ale kyselost nižší než 6, tak dochází ke sníženému příjmu vápníku.
Nebudete vědět, zda je pH vaší půdy příliš nízké nebo příliš vysoké, dokud to neotestujete. Nechcete přeci čekat, až vaše rostliny začnou bojovat s nesprávným pH.
Může být obtížné určit problém s pH, pokud neprovedete test. Proto je dobré otestovat pH půdy vždy, když sázíte nový zahradní záhon, stěhujete se na nové místo nebo pěstujete novou odrůdu rostlin, která má velmi specifické požadavky na pH.
Chcete-li otestovat pH půdy v domácích podmínkách, tak nejprve naberte trochu půdy z oblasti výsadby do dvou čistých nádob pomocí zednické lžíce. Vezměte půdu z několika centimetrů pod povrchem země. V každé nádobě budete potřebovat přibližně 1 hrneček zeminy. Rozdrobte všechny hrudky a odstraňte všechny kameny, klacky nebo jiné nečistoty.
Nejprve provedeme v první nádobě test na zásaditost. Přidejte 1/2 hrnečku destilované vody do jedné nádoby na vzorek půdy a promíchejte ji lžící. Poté přidejte 1/2 hrnku bílého octa. Pokud směs vykazuje viditelné bublinky nebo šumění, pak má moc vysoké alkalické pH a je třeba ho snížit k hodnotám vhodným pro rajčata.
V druhé nádobě uděláme test na kyselost půdy. Přidejte 1/2 hrnečku destilované vody do druhé nádoby na půdu a promíchejte ji. Poté přidejte 1/2 hrnku jedlé sody. Pokud půda bublá nebo šumí, znamená to, že má pH nízké, je kyselá. Pokud se reakce s jedlou sodou projevuje jen mírně, je vše v pořádku.
Jak snížit pH půdy
Pokud je vaše půda příliš zásaditá (s pH nad 7,0), existuje mnoho způsobů, jak přirozeně okyselit půdu, aby se vašim kyselomilným rajčatům dařilo. Zde je několik způsobů, jak snížit pH půdy:
Kompost Nejen, že kompost vyživuje vaši půdu a rostliny přidáním humusu a cenných živin, ale kompost také stabilizuje pH vaší půdy. To znamená, že vše vyrovná snížením pH, které je příliš vysoké, a snížením pH, které je příliš nízké. Přidejte do své zahrady každý rok spoustu kompostu nebo dobře shnilého hnoje a vaše rostliny vám poděkují.
Rašelinový mech Rašelinový mech je pomalu působící půdní doplněk, který také přidává organickou hmotu a zlepšuje zadržování vody a provzdušňování ve vaší půdě. Rašelinový mech má obecně pH 3,0 až 4,5. Před výsadbou přidejte 5 cm až 8 cm rašeliny a zapracujte ji do horních 30 cm půdy. Rašelinový mech by se neměl přidávat na povrch, protože když je suchý, odfoukne nebo ztvrdne, když prší.
Síra Síra je velmi běžný, rychle působící půdní okyselovač. Sírové půdní doplňky lze snadno získat v zahradním centru. Při aplikaci síry na vaši zahradu postupujte podle pokynů výrobce, protože přebytek síry může vytvářet nahromadění soli, která může znovu přivolat černání rajčat.
Chelátové Hnojivo Chelátová hnojiva se často používají k růstu rostlin v extrémně alkalických půdách, protože chelátová hnojiva poskytují železo, které je jinak vázáno v půdě. Chelátová hnojiva by se však neměla používat k pěstování potravin a je třeba se jim vyhnout z několika důvodů. Za prvé, chelátová hnojiva dlouhodobě nevyřeší problém zásaditosti, ale jsou jen rychlou náplastí. Za druhé, většina chelátových hnojiv obsahuje EDTA, což je škodlivá chemická látka, která se nesmí dostat do naší půdy nebo potravinového řetězce. Za třetí, dalším běžným chelatačním činidlem je glyfosát, který je známým karcinogenem a způsobuje mnoho dalších vážných zdravotních problémů.
Popíjení ve formě čaje přináší úlevu při bolestech hlavy způsobené hlavně přepracováním, stresem a nervovým vypětím, přispívá ke klidnému spánku a také zvyšuje koncentraci. Dále pomáhá při nadýmání, křečích v žaludku, upravuje trávení. Má desinfekční, potopudné a močopudné účinky, pomáhá při ženských obtížích a upravuje menstruaci. Má posilující účinky – doporučuje se proto po rekonvalescenci, vhodný je i pro stárnoucí organismus. Podporuje činnost jater, proto jeho přidávání do masitých a tučných pokrmů je nejen chutné, ale pro naše zdraví i velmi prospěšné. Rozmarýn je také jednou z mála bylin, které zvyšují krevní tlak. Odstraňuje pocit chladu v končetinách a tonizuje cévy. Zevně se používá také k čistění mastné pleti a k omývání ekzémů. Ve formě mastí nebo přidáním snítek do koupele se prokrví svaly a pokožka, dojde k odstranění únavy a vy se budete cítit jako znovuzrození. Nedoporučuje se ho užívat v těhotenství, v době kojení, vynechat by ho měly raději i děti do pěti let.
Jedle kavkazská je v některých ohledech méně náročná než jedle bělokorá, snáší i nižší vzdušnou vlhkost a sušší půdy. Částečně zvládá i znečištěné ovzduší. Jedle kavkazská kvete v dubnu a květnu.
Jedle kavkazská zajímavosti
Do západní Evropy se dostala v první polovině 19. století, brzy po svém objevení. V současnosti je využívána v lesnictví, je taktéž vysazována v parcích. V městských aglomeracích usychá. Jedle kavkazská se též hojně využívá jako vánoční stromeček. Popularita tohoto využití stále roste. Z jehličí jedle kavkazské se destilací získávají silice mající silnou, velice příjemnou vůni připomínající citrusové plody. Lze ji použít k osvěžení vzduchu a uvolnění dýchacích cest. Všechny takové silně koncentrované výtažky jsou prudce jedovaté, proto se důrazně nedoporučuje jejich vnitřní užití. Naopak pár kapek do koupele má velmi příznivé účinky na pokožku i naši psychiku.
Jedle kavkazská množení
Jedle kavkazská se množí semeny nebo řízky. Semena jsou dlouhá 0,8–1,2 cm, křídlo je široké, nafialovělé nebo bledě hnědé.
Bazalka obsahuje silice, v nichž je obsažen především estragon, flavonoidy a deriváty kyseliny kávové. Díky tomuto složení zvyšuje žaludeční činnost, je vhodná při léčbě močového systému, omezuje nadýmání, podporuje chuť k jídlu. Navíc působí protizánětlivě a urychluje hojení ran. Obklady z bazalky se mohou přikládat na opruzeniny, po bodnutí hmyzem nebo na rány, které se nechtějí hojit. Využívá se rovněž při bolestech kloubů a revmatu.
K léčení sbíráme kvetoucí nať bazalky, která obsahuje zejména vonné silice a z minerálních látek hodně železa. Při sběru ostříháme jen vrchní část byliny a necháme spodní část s většími listy, ze které rostlina opět obrazí. K použití bazalky jako koření trháme čerstvé lístky dle potřeby, ale vždy jen tolik, abychom bylinku neomezili v růstu.
Bazalka se „ordinuje“ při větrech, chronických zánětech žaludku, při zácpě, při zánětech močového měchýře i jako kloktadlo. Čaj z bazalky uvolňuje křeče, posiluje žaludek, povzbuzuje chuť k jídlu a zmenšuje nadýmání.
Osvědčuje se rovněž jako osvěžující přísada do koupele. Pro své blahodárné účinky se tato aromatická bylinka využívá také v kosmetice – bazalková napařovací lázeň na obličej dokonale zklidní vaši podrážděnou pokožku. Nejlepší je tuto proceduru podstupovat před spaním.
Odvar bazalky je vhodný také jako vlasová voda. Dokonale vyživuje pokožku a zabraňuje vypadávání vlasů. Díky vysokému obsahu éterických olejů je bazalka významná i pro aromaterapii.
Díky své silné vůni odpuzuje bazalka hmyz, lze ji tedy s úspěchem použít i jako přírodní repelent bez chemikálií. V zahradě je prospěšné, budeme-li bazalku pěstovat mezi rajčaty, neboť odpuzuje také škodlivý hmyz.
A aby toho nebylo málo, říká se, že bazalka podporuje také činnost pohlavních orgánů, takže ji můžeme řadit i mezi přírodní afrodiziaka.
Napadá psy jakéhokoliv plemena a věku. Může se přenést i na člověka. Tento parazit proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Parazit se projevuje zanícením pokožky, červenou vyrážkou v místech napadení a postupný olysáním.
S léčbou je nutné začít včas, aby se nákaza nemohla přenést na člověka a aby si pes nákazu nerozšířil olizováním a škrábáním. Léčba se skládá z mastí a koupelí, do kterých se přidávají speciální léky a šampony proti cizopasným členovcům. Koupele se opakují po 5 dnech po dobu nejméně 4 týdnů, protože larvy se líhnou za 3 týdny od nakladení vajíček.
U psů se projevuje parazit Sarcoptes canis, který je u nás znám pod názvem zákožka svrabová.
Léčba svrabu zahrnuje likvidaci parazitů, zhojení kožních lézí a dále zavedení hygienických opatření, která mají za úkol zamezit dalšímu šíření parazita. Léčba není jednoduchá a je potřeba ji vždy důsledně dodržovat.
Léčba se provádí lokálně koupelemi nebo celkově podáváním antiparazitik. Při lokální terapii je třeba nejprve ostříhat srst, pomocí léčebného šamponu důkladně omýt krusty a pak aplikovat léčebný preparát Ectodex. Zvíře se koupe 1x týdně několik týdnů po sobě. Tyto koupele jsou poměrně účinné, ale vzhledem k jedovatosti přípravku a náročnosti na manipulaci v praxi se často upřednostňuje celková terapie. V současné době se hojně používá preparát, který je účinný i proti blechám (Stronghold), ten se aplikuje stejně jako jiná antiparazitika na kůži mezi lopatky. Po vstřebání se dostává do krve a tam se účinná hladina udržuje 30 dní. Je zapotřebí alespoň dvou aplikací. Léčbu by měl vždy indikovat veterinární lékař a přípravky by se měly používat pouze dle jeho pokynů. Co se týče prostředí, ve kterém pes pobýval, je vhodné jej důkladně vydezinfikovat.
Levandule lékařská (Lavandula angustifolia) je aromatická a léčivá rostlina z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Lidově se levandule nazývá také jako dulenka, devandule, špikanard nebo špikrnát. Levandule je silně vonný, 60–120 cm vysoký, bohatě větvený vytrvalý polokeř. Největší význam má jako tradiční léčivá a aromatická rostlina. Účinnou látkou je květ, který obsahuje třísloviny a silice s několika terpeny působícími fytoncidně. V České republice lze tento druh volně pěstovat, rostlina má však slabší účinky. Nálev z květu levandule se přidává do koupele, již v antickém Římě ji takto používali. Levandule se také vkládá mezi oblečení v šatníku, které krásně provoní a zároveň odpuzuje šatní moly. Uplatní se v kosmetickém průmyslu v podobě vonných olejů. Používá se i v kuchyni, hlavně ve Francii, Španělsku, Itálii, je součástí provensálského koření. Květ levandule je pro své zklidňující účinky přidáván do směsí bylinek užívaných při bolestech hlavy, nespavosti, nervozitě a závratích. Mírně snižuje krevní tlak. Masáže oleji z levandule pomáhají při revmatických bolestech a mají povzbuzující účinek.
Tymián má poměrně velké množství silice obsahující tymol (až 3,5 %) a další účinné látky, jako je cymol, karvakrol, a-pinén, linalol, borneol a cineol, dále až 10 % tříslovin, organické kyseliny, hořčiny, saponiny a flavonoidy. Léčivé účinky této byliny můžeme využít například prostřednictvím výluhu. Čaj lze připravit jak z čerstvého, tak ze sušeného tymiánu. Měla by se sbírat nať kvetoucí nebo nať těsně před rozkvětem. Tymián lze sušit ve svazcích, které se zavěsí na šňůru v suché a vzdušné místnosti, nebo umělým teplem (v sušičce) při maximální teplotě 40 °C.
Příprava čaje: 1 plnou lžíci tymiánu vložte do hrnečku se 150 ml studené vody a pomalu přiveďte k varu. Poté sejměte ze sporáku a nechte 10 minut louhovat. Sceďte a oslaďte nejlépe medem.
Pozitiva tymiánového čaje:
působí proti průjmům a nadýmání, při zánětech zažívacího traktu;
mírní kašel a bolest v krku při léčbě nachlazení, působí protizánětlivě;
je účinný proti bakteriím a plísním, střevním prvokům a parazitům;
stimuluje produkci bílých krvinek, čímž zvyšuje odolnost organismu;
je vhodný při inhalacích, jako ústní voda nebo kloktadlo;
pomáhá při infekcích močových cest a močového měchýře, účinkuje jako diuretikum.
Pozor, jeho nadužívání může způsobit tyreotoxikózu, proto (nejen) čaj konzumujte s mírou. Tymián se úspěšně používá ve formě kloktadel, koupelí (působí výborně na regeneraci buněk pleti) a jako koření do různých jídel (zlepšení trávení, proti nadýmání).
Příprava tymiánových kapek: 150 g čerstvě nasekané natě tymiánu vložte do zavařovací sklenice. Přidejte 300 ml čistého alkoholu z lékárny a vše nechte jeden týden odpočívat. Čas od času obsah sklenice promíchejte. Po týdnu sceďte, zřeďte 300 ml převařené vody a naplňte do malých skleniček. Kapky uchovávejte v chladu a temnu.
Příprava tymiánu k inhalaci: 1 l vody přiveďte k varu a přidejte 3 lžíce tymiánu. Hrnec odstavte ze sporáku. Vše nechte asi 10 minut louhovat. Připravený nálev vlijte do misky a můžete inhalovat.
Příprava koupele s tymiánem: Do většího hrnce nasypte 1–2 hrsti čerstvého nebo sušeného tymiánu. Přilijte 2–3 l vařící vody. Nechte 10 minut louhovat a nakonec opatrně sceďte. Tento koncentrát si pak přidejte do teplé vody ve vaně.
Tip: Čerstvou nať tymiánu lze použít na poštípání hmyzem.
Tuk rozpustíme ve vodní lázni, nakapeme tinkturu a při zhruba 50 až 60 °C opatrně mícháme, dokud cítíme, že se ještě líh z tinktury neodpařil. Po odpaření odstavíme, nalijeme do nádobky, kterou po vychladnutí uložíme do lednice.
Mast je vhodná k regeneraci a ošetřování pokožky, zahlazování jizev, zahlazování vrásek.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Včelí propolis očistíme, nakrájíme a vložíme do mrazničky, po zmrznutí nameleme v mlýnku a promícháme s lihem. Postavíme na tmavé místo k maceraci (trvá cca 3 dny). Po dobu macerace občas promícháme. Poté tinkturu přecedíme do tmavých sklenic.
Tinktura je vhodná na posílení imunity, bolesti v krku, paradontózu, zánět ústní dutiny, rýmu, zánět průdušek, žaludeční vředy a problémy s játry.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Propolisové máslo
Přísady – máslo 800 g, propolisový prášek 100 g.
Tuk rozpustíme ve vodní lázni, přidáme propolis a při zhruba 50 až 60 °C zlehka mícháme, dokud nevznikne homogenní hmota. Tu poté necháme vychladnout a skladujeme v chladničce.
Máslo je vhodné k posílení imunity, proti kašli, při léčbě zápalu plic.
Propolisové kapky a sprej
Přísady – propolisový prášek 10 g, čistá voda 100 ml.
Propolisový prášek promícháme s vodou, necháme odstát cca 10 hodin, poté přecedíme, přelijeme do lahviček a uchováváme v chladničce.
Kapky jsou vhodné k regeneraci a ošetřování ústní dutiny či do koupele.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Opadavý keř, až přes 10 m vysoký, často s více kmeny. Borka zprvu hladká, tmavošedá, později tmavošedá a brázditá. Pupeny stopkaté, červenohnědé, lepkavé. Listy střídavé, řapíkaté, okrouhlé, v mládí lepkavé, na vrcholu tupé nebo vykrojené, na bázi klínovité, na okraji zubaté. Květy se rozvíjí před rašením listů, jsou jednodomé, samčí uspořádány v jehnědách po 2 až 5. Jehnědy jsou až 12 cm dlouhé, štíhlé, převislé, samčí květy převážně 4četné, se 4 tyčinkami. Samičí květy rostou jen asi v 5 mm dlouhých jehnědách, které jsou červené, stopkaté, v době zralosti dřevnatějící a vytvářející typické, asi 15 mm velké šištice vytrvávající na stromě obvykle až do jara dalšího roku. Plodem jsou ploché, úzce křídlaté nažky. Keř kvete v únoru až dubnu.
Olše lepkavá začíná plodit ve věku asi 12 let a dožívá se až 100 let. Je to jedna z mála našich dřevin, které na promáčených půdách vytvářejí vzdušné (chůdovité) kořeny. V kořenových hlízkách olše žijí v symbióze plísně, které jsou schopny vázat vzdušný dusík a obohacovat jeho sloučeninami půdu.
Roste v lužních lesích, bažinách, březích, prameništích, na půdách vlhkých až bahnitých, zaplavovaných, hlubokých, humózních, hlinitých, jílovitých, nevápnitých.
Využití má i v léčitelství, kde se sbírá list (Folium alni), občas i kůra (Cortex alni), obojí brzy zjara. Suší se ve stínu, při umělém sušení za teplot do 40 °C. Droga obsahuje třísloviny, atrachinony, fytosteroly, flavonoidy a látky triterpenové a fenolové. Olše působí fytoncidně (antibakteriálně) a svíravě, užívá se při nachlazení, zánětu horních cest dýchacích nebo mandlí (ve formě kloktadla), při průjmech, střevních zánětech, zevně na špatně se hojící rány, spáleniny nebo bércové vředy. Tinktura z kůry působí proti stafylokokům, proti Escherichia coli, Bacillus subtilis i proti některým prvokům. Spaní na olšovém listí mívá příznivé účinky při revmatismu, stejně jako koupele končetin v odvaru z olistěných olšových větévek. Rozmačkané čerstvé listy hojí vředy a popraskané bradavky kojících žen. Listy i kůra se podávají nejčastěji ve formě vařeného odvaru.
Olše se vysazuje podél břehů, které zpevňuje. Hodí se i k osázení průmyslových oblastí, neboť snáší dosti znečištěné ovzduší. Bývá často pěstována v parcích v několika okrasných kultivarech s listy žlutými, skvrnitými, dřípenými. Olšové, za sucha načervenalé dřevo je měkké, lehké, ne příliš pružné a velmi odolné vodě.
