Informace od profesionálů

MENU

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

SKALNÍK PLAZIVÝ

OBSAH

Je skalník jedovatý

Všechny části rostliny, zejména bobule, jsou mírně jedovaté.

Zdroj: Skalník v truhlíku

Množení

Skalníky se množí výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání) a zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta lze rostliny množit i vegetativně, řízkováním, sorty s listy neopadavými řízkujeme o něco později.

Zdroj: Skalník v truhlíku

Pěstování

Pro svou všestrannost bývají skalníky využívány k různým záměrům. Nízké si spíše zaslouží místo na skalkách anebo v jejich blízkosti. Taktéž jsou vhodné na zídky, k vyplnění plochy, pokrytí svahů. Vyšší druhy pak budou skvěle plnit svůj účel jako keřová výsadba anebo jako ptačí remízky.

Miniaturní, zakrslé odrůdy se hodí zvlášť dobře do kamenných mís a koryt. Jejich větvičky s drobnými listy vytvoří krásné pozadí například cibulovinám, maceškám, vřesům anebo jiným nízkým květinám.

Skalníky rostou přirozeně jako keře. Zahradníci však vytvořili i odrůdu rostoucí na kmínku. Jako malý stromek na kmínku s obloukovitě ohnutými větvemi se pěstuje zahradní kříženec skalníku – odrůda Cornubia. Plody se na ní tvoří ve střapcích, podobně jako je tomu u jeřabin. Plodů je velké množství a vydrží až do zimy, čímž rostlinu pěkně zdobí.

Terasy a schodiště jsou místa, kam můžete umístit nádoby se zajímavými rostlinami. I pro tento typ výsadby se najdou vhodné skalníky, ať už bude nádoba jakéhokoli tvaru. Nebojte se například do větších nádob zkombinovat plazivý skalník s dřevinou na kmínku.

V druzích vhodných pro skalku nejdete i kultivary hodící se do nádob, například vrbolistý skalník či skalník jménem „John Waterer“ (Cotoneaster x Watereri), který bude přímo elegánem vaší terasy.

Skalníky bohatě kvetou drobnými bělavými až narůžovělými kvítky, plodem keřů je obvykle červená malvička v různých odstínech této barvy. Jsou ale odrůdy, které se na podzim ozdobí lesklými černými malvičkami – patří sem skalník ostrolistý, lesklý a černý. Zářivě oranžové plody má pak skalník Franchetův, vzdušný a poměrně rozložitý keř.

Skalníky jsou keře přizpůsobivé a bez zvláštních požadavků. Všechny skupiny (opadavé, poloopadavé i stálezelené) spolehlivě rostou na slunci, snášejí polostín (a s ním spojené sucho), nevadí jim ani vápenaté půdy.

Celoročně lze vysazovat skalníky prodávané v pěstebních nádobách, z nichž je lze rovnou vysazovat na stanoviště. Dobrá zálivka po výsadbě rostlinám prospěje, na přihnojování si příliš nepotrpí. Stálezelené skalníky jsou poněkud choulostivější v tuhých zimách, ochrání je kryt z chvojí.

Skalníky jsou dlouhověké keře, proto je dobré je občas „omladit“, jak ty plazivé a pnoucí, tak vysoké a polovystoupavé. Budete-li chtít skalník pěstovat v nějakém přísnějším tvaru, nic tomu nebrání, častým sestřihem docílíte kompaktnějších rostlin vhodných třeba pro pěstování v nádobách.

Zdroj: Skalník v truhlíku

Je pryskyřník jedovatý

Druhy R. acris (pryskyřník prudký), R. repens (pryskyřník plazivý), P. flammula (pryskyřník plamének), P. sceleratus (pryskyřník litý) a R. bulbosus (p. hlíznatý) patří mezi jedovaté rostliny. Na pokožce a sliznici se může projevit podráždění.

Zdroj: Ranunculus

Potrava

Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.

Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.

Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...

Zdroj: Čmelák

Druhy skalníku

Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.

Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.

Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.

Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.

Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Cotoneaster x watereri). Všechny zmiňované druhy jsou pěstitelsky nenáročné. Při výsadbě však nezapomeňte, že nádoba musí mít na dně drenáž a chráněný odtok.

Skalník Dammerův

Stálezelený, klasicky polštářovitě rostoucí skalník nesmí chybět snad v žádné zahradě. Je ideální variantou ozelenění strmých svahů, skalek a velmi dobře se uplatní jak v nádobových, tak smíšených výsadbách suchomilného charakteru. Velmi dobře působí v kompozici s růžemi, koniferami, ale i s rozchodníky a jinými skalničkami.

Na dlouhých větévkách vyrůstají větší, až 2,5cm celokrajné lístky lžičkovitého tvaru, které jsou tuhé a temně zelené. Květy se v nižší míře objevují již počátkem května, v průběhu září a října dozrávají v drobné zářivě červené malvičky. I když kvete v porovnání s ostatními skalníky méně, patří mezi ty mrazuvzdorné.

Skalníky obecně nejsou náročné na stanoviště, snáší plné slunce i polostín, chudé písčité půdy, i ty humózní. Důležité je, aby byla půda dostatečně propustná. Při výsadbě se vyplatí těžší půdy drenážovat, například štěrkem. Skalník se odmění bujným růstem i celoročním zeleným listovím.

Skalník vrbolistý

Skalník vrbolistý patří mezi středně vzrůstné stálezelené skalníky. Vytváří velmi dekorativní kobercové pokryvy, odtud název „parkový koberec“. Je tedy ideální dřevinou k pokrytí svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Dorůstá do výšky kolem 40 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý, neprostupný pokryv.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků od května do června. Květy jsou čistě bílé, tu a tam s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v poměrně velké kulovité plody oranžovočervené barvy, korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb.

Skalníky jsou nenáročné dřeviny, kterým vyhovují zejména půdy chudé a propustné, na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě ale vyžadují dobrou drenáž při výsadbě. Jsou tedy ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší opakovaný řez.

Skalník vodorovný

Skalník vodorovný patří mezi středně vzrůstné opadavé skalníky. Dorůstá do výšky kolem 60 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý neprostupný pokryv, je tedy ideální dřevinou ke zpevnění svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků od května do června. Na rozdíl od ostatních druhů se vyznačuje extrémní násadou květů a potažmo i plodů. Květy jsou čistě bílé, tu a tam s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v poměrně velké kulovité plody oranžovočervené barvy, korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb.

Skalníkům vyhovují zejména půdy chudé a propustné na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě však při výsadbě vyžadují dobrou drenáž. Protože to jsou nenáročné rostliny, jsou ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší opětovný řez.

Skalník raný

Skalník raný patří mezi středně vzrůstné opadavé skalníky. Dorůstá do výšky kolem 120 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý neprostupný pokryv. Slouží tedy velmi dobře ke zpevnění svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků, a to od května do června. Vyznačuje se extrémní násadou květů, potažmo i plodů. Květy jsou čistě bílé, občas s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v kulovité plody oranžovočervené barvy a korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb. Opadavé listy jsou vejčité, tmavě zelené, se zvlněným okrajem.

Skalníky jsou nenáročné dřeviny, vyhovují jim zejména půdy chudé a propustné na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě však vyžadují při výsadbě dobrou drenáž. Jsou ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší řez.

Skalník Watererův

Skalník Watererův je kříženec Cotoneaster firgidus, Cotoneaster rugosus a Cotoneaster salicifolius. Roste v podobě poloopadavého nebo stálezeleného keře či nízkého stromu. Habitus je bohatý, poléhavý. Větve jsou tmavohnědé, lesklé, s několika velkými lenticelami. Listy jsou podlouhlé, na horní straně tmavozelené, svrasklé, na spodní mírně ochlupené až holé, dlouhé 4–8 cm. Kvete bohatě bílými rozevřenými květy. Plody jsou bledě červené až červené, někdy i nažloutlé, kulovité, o velikosti 6–9 mm. Je tedy ideální dřevinou k pokrytí svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Skalníky obecně nejsou náročné na stanoviště, snáší plné slunce i polostín, půdy chudé písčité i ty humózní. Důležité je, aby byla zemina dostatečně propustná. Při výsadbě se vyplatí těžší půdy drenážovat, například štěrkem. Skalník se odmění bujným růstem i celoročním zeleným listovím.

Zdroj: Skalník v truhlíku

Waldsteinia fragarioides

Tato rostlina je u nás známá pod českým názvem mochnička neplodná jahoda.

U nás se jedná o nepůvodní druh. Roste ve světlých lesích, na křovitých stráních a lesních loukách.

Neplodná jahoda je v době kvetení obsypána žlutou záplavou květů. Vytváří porost bez nadzemních výběžků, pokrytý lupenitými listy zelené barvy. Rostlina si zachovává charakter trsu a nerozrůstá se. Dobře se jí daří ve vlhké, humózní půdě v polostínu. Tolerantní je však i k suchu a hlubšímu stínu. Při pěstování na plném slunci vyžaduje trvalou a dostatečnou zásobu vody.

Rovněž tento druh je nenáročná, snadno pěstitelná a rychle rostoucí trvalka. Jedná se o vytrvalou rostlinu, která je vysoká okolo 12 cm, má krátký plazivý vystoupavý oddenek bez nadzemních výběžků, který pokrývají lupenité listeny. Na oddencích vyrůstají hustě u sebe růžice se zaoblenými listy, ty mají příčetný tvar se třemi laloky.

Množí se semeny, dělením nebo pomocí výběžků. Výsev provádíme na jaře nebo na podzim do nádob umístěných ve studeném pařeništi. Mochnička se dá koupit v některých zahradnictvích, a to v podobě vzrostlé rostliny nebo semen. Za živou rostlinku zaplatíte okolo 50 Kč za kus, za semena pak okolo 30 Kč za 1 balení.

Zdroj: Mochnička

Popínavé rostliny neopadavé a stálezelené

Popínavé rostliny mohou být neopadavé a stálezelené. Ojedinělým zástupcem neopadavých popínavých rostlin je břečťan.

Břečťan popínavý

Má latinský název Hedera helix, jedná se o vytrvalý plazivý nebo popínavý, až 40 m dlouhý liánovitý keř s přísavnými kořínky. Kmen je ve spodní části dřevnatý, větvený. Listy neopadavé, kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, dlanitě laločnaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Květy vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené, 5četné, stopkaté, květní stopky chlupaté, korunní lístky masité, vně hnědé. Plodem je modročerná bobule. Břečťan kvete v září až říjnu. Vykvétá teprve přibližně v 8. až 10. roce života a může se dožít až 500 let.

Pěstuje se ve velkém množství kultivarů, jež se liší vzrůstem, tvarem či barvou listů nebo barvou bobulí. Pěstuje se v zahradách, parcích, na hřbitovech jako trvale zelená rostlina vhodná ke krytí zdí, pomníků, náhrobních kamenů, loubí nebo jako náhrada trávníku. Růst břečťanu při zdech přináší vedle pěkného vzhledu i další výhody, neboť svými kořeny vysává vodu od základů a větvemi chrání omítku proti povětrnostním vlivům. Je rostlinou nenáročnou a odolnou vůči emisím, vyhovuje mu i stinné stanovitě. Množí se výhradně vrcholovými řízky, které celkem ochotně zakořeňují. Je třeba však počítat s tím, že zejména v prvních letech života břečťan roste celkem.

Břečťan plazivý

Má latinský název Hedera, tato nenáročná stálezelená poléhavá rostlina s dřevitým stonkem může být dlouhá až 50 m. Listy má neopadavé, kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, dlanitě laločnaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Květy se objevují v srpnu až září a vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené, 5četné, stopkaté, květní stopky chlupaté, korunní lístky masité, vně hnědé. Plodem je modročerná bobule. Břečťan vykvétá teprve přibližně v 8. až 10. roce života, může se dožít se až 500 let.

Roste na slunných a zastíněných stanovištích, na půdách živných i kamenných. Tento druh je používán jako půdokryvná rostlina, vhodná coby podrost pod stromy.

Zdroj: Popínavé rostliny

Puklice švestková

Puklice švestková (Eulecanium corni) je velmi rozšířený škůdce. Její larvy sají mízu od června do zimy, nejprve na listech, pak na mladých větévkách a přezimují v puklinách borky na silnějších větvích. Nad sebou vytvářejí půlkulovitý štít o průměru 1,5–2 mm. Napadený strom je na větvích jakoby poprášený sazemi. Ochranou je seškrabat borku na kmeni a silnějších větvích a spálit ji. Poté provést zimní postřik. Při větším výskytu je nutný i jarní postřik po odkvetení stromu. Puklici škodí slunce, proto je dobré udělat řádný průklest koruny a řez.

Puklice švestková napadá ovocné dřeviny, dub, bohyně, trubač, zimolez, skalník, růže a šácholan.

Samičky žijí na kůře větví pod ochranou 4–6 mm velkých, oválných, silně vyklenutých, tmavě hnědých štítků. Samečci jsou okřídlení. Larvy jsou oválné, ploché, hnědé, kolem 2–3 mm velké.

V průběhu května a června kladou samičky pod ochranu svých štítků několik set až 1000 vajíček. Vylíhlé larvy opouštějí štítky a přelézají na listy, kde – zpravidla na spodní straně – sají rostlinné šťávy. Koncem léta přelézají larvy na větve či kmeny a přezimují. Po přezimování obsazují jednoleté větve, kde se přisají a dokončí svůj vývoj.

Puklice švestková je schopna silně poškodit napadené stromy. Larvy a samičky podněcují svým sáním tvorbu nekróz. Následně dochází k předčasné ztrátě listů a prosychání větví; po dlouhodobém, víceletém napadení v některých případech i k hynutí celých stromů.

Při použití insekticidního přípravku k postřiku stromů je dobré znát konkrétní výskyt jednotlivých škůdců a umět si vybrat ten správný postřik. Proti puklici švestkové lze doporučit postřik Calypso 480 SC, Mospilan 20 SP, Reldan 22 či Sulka. K ekologickým postřikům patří přírodní insekticid Rock Effect.

Zdroj: Puklice

Léky na snížení kyseliny močové

Léky na snížení kyseliny močové jsou popsány výše. Ovšem samotné léky nepomohou. Léčba dny vyžaduje komplexnější péčí i s pomocí bylinek.

Základem léčby dny je zlepšení látkové výměny, snížení překyselení organismu a zlepšení činnosti ledvin. Při akutních problémech se doporučuje následující:

  • Vypít větší množství šumivého vápníku (jedině pokud by byly problémy se srážlivostí krve, není tato metoda vhodná, ale jinak by neměl být problém užít i několik tablet šumivého vápníku denně).
  • Je vhodné si udělat horkou koupel, ovšem neponořit do ní postiženou končetinu – jde o dvě věci, zahřát ledviny a vyloučit z těla částečně toxiny. Pokud máte k dispozici sodu, je vhodné přidat ji do koupele.
  • Co se týče bylinek, je jich na léčbu dny celá řada. Jedním z nejúčinnějších je turan kanadský, ať už jako tinktura, nebo jako čaj. Dále pak: achiote, pýr plazivý, tužebník jilmový, lopuch větší, smilax lékařský, vřes, vilcacora.

Pokud akutní problémy odezní, je dobré provést detoxikaci celého těla a pro detoxikaci kloubů se doporučuje bobkový list. Pije se malé množství (1 dcl) 5x krát denně, pokud možno teplé. Po dohodě je možné namíchat bylinný čaj jako prevenci. Velmi důležité je chránit si ledviny a neprochladnout. Kvůli udržení dostatečného množství vápníku v těle se doporučuje konzumace máku, makový olej anebo chia semínka. Platí i dietní opatření, jako nejíst příliš masa a produktů obsahujících vyšší hladiny purinů a spíše je nahradit syrovou zeleninou či zeleninovými šťávami. Ty jsou velice vhodné i při akutních problémech.

Zdroj: Léky na dnu na předpis

Popis a pěstování rostliny hebe

Ve své podstatě není hebe rostlina náročná na pěstování. Takže pokud se rozhodnete pro její pěstování, máte na výběr z cca 140 různých odrůd, a proto vybírejte pečlivě.

Jsou to husté, kompaktní, polštářovitě se rozrůstající keříky s drobnými, stěsnanými, stálezelenými listy různých odstínů. Některé hebe připomínají cypřišovité jehličnany, mají šupinové, jen 0,5 cm velké lístečky. Drobné květy jsou uspořádány v malých koncových, většinou hroznových květenstvích, jsou karmínové až modré. Listy jsou vzpřímené, oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem).

Hebe vyžaduje světlé stanoviště s mírným polostínem. Rostlině se zavděčíte klasickou zahradní zeminou. Saďte ji proto tam, kde je půda mírně zásaditá s příměsí písku. Její nároky na živiny nejsou nikterak vysoké, klidně se spokojí s chudší půdou. Hebe sázejte na volnou plochu zahrady, na skalku, do vřesovišť i truhlíků. Všude tam se jí bude dařit a bude vám přes celé léto kvést od května až do října. Plodem je tobolka.

Zálivku potřebuje běžnou a přihnojování není nutné. Před zimou hebe musíte ochránit, jinak by vám mohla vymrznout. Na zimu ji proto celou pokryjte zahradní fólií anebo textilií, a navíc k tomu použijte i chvojí. Na jaře pak vše odstraňte. V jarních měsících hebe rovněž vhodně upravuje. Dokud však není stará, neřežte ji. Na začátku jara pouze odstraňte větvičky, které kazí celkový vzhled keře, a jinak keř nechte být.

Mají-li se rostliny hebe stát trvalou součástí naší zahrady, pak je vhodné se po nich poohlédnout u specializovaných prodejců. Ti totiž nejen uvádějí přesné názvy a nároky jednotlivých kultivarů, ale většinou před zavedením kultivaru do prodeje testují jeho odolnost v našich klimatických podmínkách.

Hebe armstrongii je keřík vysoký 20–30 cm, má ploše kuželovitý vzrůst a větévky téměř vodorovné. Barva olistění je žlutohnědá. Drobné šupinovité lístečky těsně přiléhají k větévkám, takže to vypadá, že keřík žádné lístečky nemá, větévky jsou na omak hladké. Kvete bíle.

Hebe buchananii je hustý, kompaktní, široký, rozložitě rostoucí keřík, vysoký asi 20 cm. Větévky jsou vzpřímené, listy oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem). Toto postavení listů je v podstatě typické pro všechny hebe. Kvete bíle.

Hebe minor je zakrslý keř, vysoký jen 5–10 cm. Tvoří husté bochánky a kvete bíle.

Hebe gibbsii je řidší keřík vysoký 15–20 cm. Má šedozelené až namodralé kožovité listy, velké 1–2 cm a široce oválné. Kvete bíle.

Hebe hectori má postavení lístečků na větévkách těsné, přiléhající, budící dojem úzkých, válečkovitých větévek. Tvoří širší polokulovité, husté, žlutozelené keříky vysoké 15 cm. Kvete bíle.

Hebe autumn glory – od června do listopadu kvete fialovomodrými květy, dorůstá výšky až 60 cm.

Hebe Green Globe – nekvetoucí nízký keřík tvoří lesklé, drobné, tmavě zelené listy.

Hebe imbricata tvoří husté, 10–15 cm vysoké keříky, složené z mnoha stovek tenkých vzpřímených větévek. Z dálky připomíná plavuň. Má tuhé, kožovité, tmavě zelené lístečky, které odstávají od větévek na omak drsných, jsou velké jen 0,5 cm.

Hebe pimeleoides var. glaucocaerulea je plazivý, 10–15 cm vysoký, poměrně hustý keřík. Má šedé až namodralé listy, velké 1 cm, křižmostojné, oválné, slabě zašpičatělé. Poměrně bohatě kvete modrofialovými drobnými kvítky.

Hebe pinguifolia – hebe tučnolistá patří k nejodolnějším druhům rostoucím u nás. Je vysoká 15–20 cm. Roste široce rozložitě až plazivě. Větévky jsou vzpřímené, na okraji poléhavé, listy šedozelené, tučné, křižmostojné, velké 1,5 cm. Na okrajích listů bývá slabý červený proužek. Kvete velmi bohatě, bíle.

Hebe x Silvet Queen je krásný, ale choulostivý kříženec, tvoří široce rozložité keříky s mírně převislými větévkami. Je vysoký 15–20 cm. Drobné lístečky jsou velké 0,5 cm a mají stříbřitě šedou, lehce namodralou barvu. Tento keřík je velmi elegantní.

Zdroj: Hebe

Janovec alias čilimník

Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.

Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.

Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.

Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.

V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).

Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů čilimníku. Většina barevných variací byla vyšlechtěna u čilimníku raného a metlatého, ostatní typy mají květy žluté (různé odstíny), případně dvoubarevné (pavéza květu a křídla mají odlišné odstíny).

Nejdříve rozkvétá čilimník raný (duben až červen), těsně následuje čilimník metlatý. Poté keře kulovité a poléhavé spolu s plazivými, z nichž některé kvetou od června do srpna (čilimník rakouský). Pokud tedy budete mít na zahradě zástupce uvedených druhů, máte zaručeno, že vaše zahrada pokvete hodně dlouho.

Jak již bylo řečeno, čilimníkům vyhovují slunná místa, to je pro ně to pravé. Stínění nesnášejí. Ve stínu keře sice rostou, ale vytahují se a rozklesávají, v důsledku čehož jsou choulostivé na vítr. Bydlíte-li na větrném místě, mladé keře vyvažte (připevněte k opoře), než zesílí. Čilimníkům svědčí lehčí, písčitější půdy, křížence a kultivary pak pěstujte v normální, ale živnější půdě. Jestliže použijete při výsadbě trochu rašeliny, uděláte dobře. Keřům vadí vápno, jedná se tedy o rostliny vápnostřežné. Dobře snášejí sucho, naopak dlouhodobé přemokření vede téměř vždy k úhynu rostliny. Mladé čilimníky budou vděčné za zimní přikrytí chvojím. Na jaře odstraňte proschlé a namrzlé konce větví. Po odkvětu keř každoročně seřízněte, aby neztratil tvar. Na neoplocených pozemcích můžete mít problémy s vysokou zvěří, která si v zimním období při nedostatku potravy na čilimnících ráda pochutnává.

Pakliže chcete udržet čilimníky v dobré kondici a zajistit tak v dalším roce bohatou násadu květů, je nutný pravidelný řez, při němž se zkracují odkvetlé výhony asi o třetinu až polovinu. Nikdy však neřežte do starého dřeva, které již nedokáže zregenerovat.

Pokud chcete spíše stromek než keř, čilimníky vám to umožní. Stromkové čilimníky roubované na štědřenci koupíte v každém větším zahradním centru. Stromek lze pěstovat ve větší nádobě v dobré půdě a na slunném místě. Na zimu ho pak raději ukliďte do místnosti, ve které nemrzne. U kupovaných stromků je korunka už vytvarovaná, tudíž postačí probrat na jaře poškozené a proschlé konce větviček. Do nádob můžete vysadit i některé keřové čilimníky menšího a úspornějšího vzrůstu.

Chcete-li si čilimník naroubovat sami, použijte jako podnož zmíněný štědřenec, na nějž v požadované výšce roubujete na kozí nožku. K roubování se nejvíce hodí čilimník purpurový nebo jeho odrůdy.

Namnožit si čilimník výsevem je jednoduché: semena přezimovaná v suchu vysejte buď v březnu do misek, nebo v květnu přímo na záhony. Když si semena z lusků neposbíráte, časem se stejně několika semenáčků dočkáte.

Čilimníky lze rozdělit například podle tvaru do několika skupin (skupiny pochopitelně zahrnují více druhů, než se zde uvádí). Každý ze zmíněných čilimníků má obvykle několik barevných kultivarů.

  • MÍRNĚ PŘEVISAJÍCÍ – čilimník raný (Cytisus praecox) má polokulový tvar a husté metlovité větve, jejichž konce převisají. Dorůstá obvykle do výšky kolem 1,5 m. Čilimník raný kvete od konce dubna do června žlutě. Krásný, jasně žlutý je kultivar Lena, zlatožluté květy má kultivar Allgold. Bílou barvu najdete u kultivaru Albus s poněkud vzpřímenějším růstem. Pro ty, kteří dávají přednost červené barvě, je ideální kultivar Hollandia. Zde můžete vidět čilimník raný.
  • VYSTOUPAVÝ, VZPŘÍMENĚ ROSTOUCÍ – čilimník metlatý (Cytisus scoparius) má méně listů a je vysoký cca 2 m, avšak některé kultivary mohou být i o polovinu nižší. Čilimník metlatý je jedovatý. Krémově žlutou barvu má kultivar Moonlight, zatímco kultivar Daisy Hill má květy dvoubarevné, a sice žlutočervené. Existují i čilimníky kvetoucí růžově, například kultivar Gloria. Zde můžete vidět čilimník metlatý.
  • KULOVITÝ, VZPŘÍMENÝ – čilimník štírokvětý (Cytisus emeriflorus) bohatě větvený i olistěný keř. Tento druh čilimníku je o něco nižší, většinou nepřesáhne 1 m výšky. Zde můžete vidět čilimník štírokvětý.
  • PLAZIVÝ, ŠIROCE ROSTOUCÍ – čilimník chlupatý (Cytisus hirsutus) dorůstá do výšky 0,5 m a šířky přes 2 m. Zde můžete vidět čilimník chlupatý.
  • PŘITISKLÝ, AŽ PLAZIVÝ – čilimník poléhavý (Cytisus decumbens) tento keř měří maximálně 20 cm. Hodí se na skalky, zídky a lze ho využít i jako půdokryvnou rostlinu, neboť dorůstá do šířky až 2 m, a to na každou stranu. Zde můžete vidět čilimník poléhavý.

Čilimník na kmínku

Cytisus Windlesham Ruby

Jedná se o stromkovou variantu keře. Čilimník na kmínku má zpravidla 1 m vysoký kmínek (může být i vyšší), na kterém se nachází koruna. Je to poměrně nenáročný keř, jejž na jaře zdobí záplava nápadných růžovopurpurových květů. Čilimník roste vzpřímeně a bohatě a dosahuje výšky cca 1,2–2 m. Nemá zvláštní nároky na půdu, spokojí se s běžnou, dostatečně propustnou zahradní zeminou. Pro bohatý růst a květ je dobré čilimník po odkvětu zastřihnout. Nemá však rád řez do starého dřeva. Rovněž nesnáší přemokření, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu.

Zde můžete vidět čilimník na kmínku.

Čilimník černající

Keř je vysoký 30–200 centimetrů. Větví se u země a jeho větve jsou oblé, přitiskle chlupaté či olysalé. Listy má 3četné, přitiskle chlupaté a řapíkaté, lístky pak krátce řapíčkaté, eliptické nebo obvejčité, při sušení černající. Hrozen je 10–30 cm dlouhý, s nejméně 15 květy, které měří asi 1 cm a mají žlutou barvu. Čilimník černající kvete od května do srpna.

Vyskytuje se na okrajích lesů a křovin, dále ho najdeme ve světlých a suchých lesích, na skalnatých, kamenitých či málo zarostlých svazích, v lomech, podél cest, v půdách kamenitých nebo písčitých, mělkých, sušších, až svěžích, nedusíkatých.

Čilimník černající představuje zřejmě mírně toxickou rostlinu, jež obsahuje řadu alkaloidů (kalykotomin, trigonellin, cytisin, anagyrin, spartein) a alkaloidní aminy (epinin).

Zde můžete vidět čilimník černající.

Čilimník lena

Čilimník lena má fantastické zbarvení. Zvenčí je barva měkce červená, vnitřek květu je zlatožlutý. Barevná kombinace působí výrazně a díky teplým tónům i příjemně. Keř kvete od první poloviny května přibližně jeden měsíc. Listy jsou sytě zelené, opadavé, drobné a měří do 2 cm. Větvičky jsou zelené po celý rok.

Čilimník lena vytváří hustý keř dosahující výšky i šířky cca 1,2 m. Aby každý rok bohatě kvetl a měl hezký tvar, doporučuje se jej po odkvětu zastřihnout. Na začátku června zakraťte odkvetlé výhony o 1 až 2 třetiny. Čilimník nemá rád silný řez do staršího dřeva, takže pokud budete chtít zachovat kompaktní keř, střihejte ho každoročně pouze do loňských výhonů. Nestříhané rostliny vyholují spodní větve a hodí se do přírodně laděných zahrad.

Lena nesnáší přílišné množství vody, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu. Jeho květy mají pestré zbarvení, hodí se proto mezi celozelené keře a jehličnany, které na přibližně měsíc nápadně oživí. Potřebuje plné slunce a mírně kyselou, živnou zem. Keř je plně mrazuvzdorný do cca –27 °C.

Zde můžete vidět čilimník lena.

Čilimník řezenský

Čilimník řezenský má podobu keře bez trnů, jenž dorůstá do výšky 0,1–1,5 m. Větve jsou poléhavé nebo vzpřímené nebo metlovité, v mládí přitiskle ochlupené. Listy jsou 3četné, řapíky ochlupené a dlouhé 1 cm. Vlastní lístky mají obvejčitý, až kopinatý tvar, délku 0,7–2,5 (i 3,5) cm a šířku 3–6 (i 9) mm. Kvete oboupohlavními žlutými dvoucentimetrovými květy ve skupinách 1–3 (i 6) kusů v období od dubna do června. Plodem je plochý podlouhlý hnědý přitiskle ochlupený lusk, který měří 2–3,5 cm a má mnoho hnědých lesklých semen. Tento čilimník patří mezi vzácnější druhy.

Vyhovují mu travnaté nebo kamenité suché křovité stráně, louky nebo řídké okraje lesů.

Zde můžete vidět čilimník řezenský.

Čilimník bílý

Také čilimník bílý je beztrnný keř, který dosahuje výšky 20–60 cm. Větve má poléhavé nebo vystoupavé a přitiskle ochlupené. Listy jsou ochlupené a 3četné, vlastní lístky pak dlouze obvejčité, eliptické, až kopinaté, dlouhé 1–3 cm a široké 0,5–1,2 cm. Spodní strana je šedozelená. Má 1–2 cm dlouhé, přitiskle ochlupené řapíky. Kvete v období června a července bílými nebo nažloutlými květy, jež jsou uspořádány v 3–8květých (i 12) strboulech.

Plodem je čárkovitě kopinatý lusk o délce 2–3 cm a šířce 5–6 mm, který obsahuje hnědá lesklá semena. Tento čilimník patří mezi ohrožené druhy.

Čilimníku bílému vyhovuje teplo, plné slunce a sušší hlinité či jílovité půdy bohaté na živiny. Roste na křovinatých stráních, okrajích lesů nebo světlinách (prosvětlenější místo v lesním porostu). Je odolný vůči suchu.

Zde můžete vidět čilimník bílý.

Zdroj: Čilimník

Ostatní stínomilné rostliny

Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.

Žumen (Cissus)

Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.

Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.

Na těchto fotografiích si můžete dobře prohlédnout popínavou rostlinu žumen.

Klívie (Clivia)

Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).

Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.

Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.

Fíkus (Ficus)

Z fíkusů si pro pěstování v polostínu vyberte druh Ficus pumila, jiné druhy vyžadují více světla. Ficus pumila má drobné zvlněné srdcovité listy a bývá popínavý nebo plazivý. Jeho stonky mohou dosáhnout délky několika metrů, častým zaštipováním terminálních výhonů však můžete udržet kompaktní, keřovitý vzhled.

Ficus pumila dobře roste při běžné pokojové teplotě, nesnáší však vysoké teploty a v zimě má raději trochu nižší teplotu (minimálně však 10 stupňů Celsia). Vyžaduje pravidelnou zálivku, neměl by tedy vyschnout ani být přemokřený. Má rád vysokou vzdušnou vlhkost – čím vyšší vlhkost, tím rychleji roste. Od jara do podzimu jej jedenkrát za 14 dní přihnojujte. Ficus pumila se množí na jaře vrcholovými řízky.

Zde si můžete prohlédnout fotografie druhu, který je do tmavších koutů z fíkusů ten nejvhodnější: fíkus foto.

Araukárie/Blahočet (Araucaria)

Araukárie roste pomalu, může však během deseti let dosáhnout výšky 120 cm. Ze všech známých druhů araukárií je pro pěstování v interiéru vhodná pouze Araucaria heterophyla, která má vodorovně postavené větve, jež v pravidelných patrech vytvářejí nezaměnitelný vzhled čeledi araukáriovitých, řadící se mezi jehličnany. Už po staletí se pěstuje jako pokojová rostlina. Pěstuje se také jako okrasná rostlina v parcích a zahradách jižní Evropy, kde dorůstá až do výšky 60 metrů. Listy mají krásně sytě zelenou barvu a strom své hustě listnaté větve rozkládá téměř vodorovně kolem kmene.

Araukárie vyžaduje polostín, dobře se jí daří při teplotě 15 až 21 stupňů Celsia. Zalévejte přiměřeně, s přidáním hnojiva na azalky jednou za tři týdny v době vegetace. Jestliže araukárii budete přelévat, opadá vám. Tato rostlina má ráda vyšší vlhkost vzduchu. Na příliš teplém a suchém stanovišti větve „zplihnou“ a jehlice zasychají. Araukárie přezimuje v chladu a v této době se minimálně zalévá. Přesazujte ji jen zřídka. Množit můžete vrcholovými řízky, které se odebírají pod druhým patrem od vrcholu.

Zde si můžete prohlédnout tento zajímavý jehličnan a přesvědčit se o tom, že opravdu dokáže dorůst až do výšky několika desítek metrů, má-li prostor a čas: araukárie foto.

Kořenokvětka (Aspidistra)

Aspidistra snáší i určité zanedbávání, avšak pokud se o ni budete dobře starat, odmění se vám každý rok několika novými listy. Dorůstá do výšky 75 až 100 cm. Tato odolná, nenáročná a dlouhověká pokojová rostlina získala své české jméno podle červeno-hnědých hvězdičkovitých květů, které vykvétají z oddenků těsně nad zemí. Aspidistra vytváří podlouhlé, tmavě zelené kožovité listy. Někdy můžeme spatřit staré rostliny, které téměř svými kořeny trhají květináč, a to právě kořenokvětce prospívá. Nemá ráda častě přesazování, rostliny musí vždy řádně prokořenit květináč, teprve pak je lze přesadit (obvykle je to jednou za 2 až 3 roky).

Nejideálnějším stanovištěm pro pěstování kořenokvětky je stinné a klidné místo. Lze ji pěstovat i na venkovním stanovišti. Rostlina není náchylná na průvan, ale potřebuje vysokou vlhkost vzduchu (až 85 %), proto ji často roste. Vydatně zalévejte měkkou, odstátou vodou. Pokud nemá rostlina dostatečnou zálivku, listy odspodu žloutnou nebo se na nich objevují skvrny. Kořenokvětce nejvíce vyhovuje normální pokojová teplota okolo 23 °C, ale snese i teplotu až kolem 29 °C. Starší rostliny mají raději chladnější místa, tedy o teplotě okolo 18 °C. V průběhu roku zalévejte mírně. V období vegetace přihnojujte každé dva týdny standardním tekutým hnojivem.

Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout zajímavé zbarvení listů kořenokvětky.

Zamiokulkas (Zamioculcas)

Tato rostlina je velice dekorativní pro své lesklé listy, které jsou více než zajímavé. Tyto zpeřené, tmavě zelené listy vyrůstají na silných stvolech, které mohou být až 1 metr dlouhé. V podzemní části je hlíza, která slouží jako zásobárna vody na období sucha. Proto je také zamiokulkas občas řazen k sukulentům. Starší exempláře občas kvetou. Květ však není tak působivý jako lesklé listy.

Zamiokulkas se hodí pro pěstitele začátečníky. Prospívá i na tmavších místech a potřebuje málo vody. Pěstujte jej při běžné pokojové teplotě pohybující se okolo 20 až 25 °C. Teplota přezimování by se měla pohybovat od 16 do 18 °C, nikdy by však neměla klesnout pod 12 °C. Rostlinu zalévejte pravidelně a k zalévání používejte pouze měkkou, odstátou vodu pokojové teploty. Při péči o zamiokulkas se můžete v zásadě dopustit jen jedné chyby: když budete rostlinu zalévat příliš, začnou její dužnaté kořeny zahnívat. Jestliže substrát mezi následnými zálivkami oschne nebo občas úplně vyschne, nic se neděje. Ve své domovině dokáže totiž zamiokulkas přečkat i dlouhá období sucha, byť v bezlistém stavu. Rostlinu přihnojujte jednou za dva týdny, a to v období od března do září speciálními tekutými hnojivy pro kaktusy a sukulenty, případně standardním tekutým hnojivem. Spotřeba živin je u zamiokulkasu velice rychlá. Pokud se na lesklých stálezelených listech časem usadí prach, osprchujte rostlinu vlažnou vodou. Každým rokem vyrůstají z podzemní hlízy jeden až tři nové výhony a zamiokulkas je tak stále hustší a kompaktnější.

Tyto fotografie vás určitě přesvědčí, pokud ještě váháte, zda si máte tuto krásnou a přitom nenáročnou pokojovou rostlinu pořídit: zamiokulkas foto.

Zdroj: Pokojové květiny do stínu

Jak na astma

Zde naleznete bylinky, které pomáhají na astma. Jejich využití je samozřejmě rozsáhlejší, ale my se zde budeme věnovat především jejich působení na astma.

Africká kopřiva (latinsky Plectranthus barbatus, Coleus barbatus)

Patří mezi vytrvalé bylinky, má podobné květy jako máta. Snižuje histamin, je tedy vhodná při léčbě alergií a astmatu.

Použití: Pro léčivé účinky se používají kořeny této rostliny. Užívá se ve formě tablet nebo prášku.

Angínovník čínský (Belamcanda chinensis)

Je známý pod čínským názvem She Gan. Patří mezi léčivé bylinky, přičemž hlavní léčivou částí je oddenek. Léčí bolesti v krku, kašel, astma.

Použití: Z angínovníku si můžete připravit odvar, který pomáhá u výše zmíněných zdravotních obtíží. Doporučené dávkování je od 5 do 10 gramů (jedna čajová lžička) v odvaru. Vzhledem ke své mírně toxicitě se nedoporučuje pro děti ani těhotné ženy.

Listy angínovníku lze také žvýkat jako lék proti respiračním onemocněním a bolesti v krku. Žvýkejte maximálně půl minuty a rozžvýkaný list nepolykejte, ale vyplivněte.

Z angínovníku si můžete připravit rovněž kloktadlo jako pomoc při bolestech v krku – jednu čajovou lžičku pokrájených lístků nechte 15 minut louhovat ve 200 ml vroucí vody.

Bakopa drobnolistá (Bacopa monnieri)

Je tropická rostlina. Léčí astma, bronchitidu a alergie.

Použití: Obvykle se bakopa užívá nastrouhaná jako koření nebo ve formě kapslí.

Čechřice vonná (Myrrhis odorata)

Je vytrvalá rostlina patřící do čeledi Apiaceae. Nyní opomíjená, tradičně byla používána k léčbě kašle, astmatu a dušnosti. Hlavní účinnou složkou v čechřici je esenciální olej, který obsahuje anetol, seskviterpeny a flavonoidy. Právě anetol je zodpovědný za výraznou chuť anýzu a vůni rostliny.

Použití: Pro lékařské účely se používají listy, kořeny i semena rostliny.

Česnek medvědí (Allium ursinum)

Pomáhá proti chřipce i astmatu.

Použití: V léčitelství se využívá jako doplněk stravy pro zlepšení trávicího ústrojí, krevního oběhu nebo jako prevence proti nachlazení a astmatu.

Devětsil lékařský (Petasites hybridus)

Pro léčebné účely se používá především oddenek. Ten se suší asi při 40 °C. Oddenek je nutné od rostliny oddělit před jejím rozkvětem. Mírní astma. Rostlina vydává nežádoucí pach, který může vyvolat u některých lidí nevolnost.

Použití: Používá se jako nálev při léčbě astmatu. Lze používat dlouhodobě.

Divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum)

Podporuje vykašlávání hlenu. Tlumí křeče průdušek. Pomáhá při astmatu.

Použití: Pro léčebné účely se využívá hlavně květ divizny, případně její listy. Divizna se podává ve většině případů vnitřně v podobě čaje, jako odvar z květů či listů.

Heřmánek pravý (Matricaria chamomilla)

Heřmánek má všestranné využití. Pomáhá i od bronchiálního astmatu.

Použití: Heřmánkový čaj pomůže především v době nachlazení nebo při chorobách horních cest dýchacích.

Chvojník čínský (Ephedra sinica)

Je v tradiční čínské medicíně, kde má své hojné využití, označován jako „ma huang“. Používá se jako lék na astma.

Použití: V bylinné medicíně se využívají stonky a větvičky rostliny. Používá se v různých formách, nejčastější je vysušená bylinka ve formě prášku. Při přípravě čaje produkuje bylinka největší množství efedrinu po dobu 2 hodin.

Pozor! Dávka chvojníku by neměla překročit 8 mg na porci, užívá se až po 6 hodinách a nesmí přesáhnout 24 mg denně. Chvojník je stimulant, který ovlivňuje srdce, krevní oběh a centrální nervový systém.

TIP: Je vhodný i pro redukci váhy!

Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba)

Potlačuje alergické reakce a astma.

Použití: V současnosti se přípravky s obsahem účinných látek dostávají i na český trh, kde jsou k dostání v různých formách.

Kohoš žluťuchovitý (Caulophyllum thalictroides)

Používá se při kašli a astmatu.

Použití: V bylinné medicíně se využívají kořeny a oddenky. Kořen může dráždit sliznice a listy a stonky mohou způsobit podráždění kůže. Nesmí jej používat těhotné ženy, vyvolává kontrakce a poškození plodu.

Kopytník evropský (Asarum europaeum)

Používá se k léčbě bronchitidy, laryngitidy a silikózy. Léčí kašel související s kouřením. Je účinný i při léčbě astmatu.

Použití: Pro léčebné účinky se využívá zejména podnož, ale do jisté míry lze použít také listy. Nadzemní části rostliny jsou obvykle sbírány v květnu až v červnu, zatímco podnož se sklízí v srpnu. Celý rostlinný materiál by měl být vyčištěn a vysušen na vzduchu ve stínu. Sušená, prášková bylina má hořkou chuť. Dnes se bylinka většinou používá jako vyčištěný a standardizovaný suchý extrakt ve formě tablet, protože samotná suchá bylina je docela toxická.

Kozí brada luční (Tragopogon pratensis)

Používá se také jako účinný prostředek při astmatu a problémech s dýchacími cestami.

Kořen: Kořen mívá poněkud hořčejší chuť, jeho šťáva je vhodná především na problémy spojené s dýchacím ústrojím. Kořen je možné i uvařit a jíst ho například místo zeleniny.

Lesklokorka lesklá (Ganoderma lucidum)

Má hojivý účinek na plíce (proto je vhodná pro pacienty s astmatem a jinými respiračními onemocněními).

Použití: Lesklokorku můžeme koupit v sušených, koncentrovaných tabletách, kapslích, nebo dokonce i jako extrakt. V jakékoliv z těchto forem může být lesklokorka použita jako výživový doplněk. Doporučená dávka při použití lesklokorky jako doplňku stravy je 150 až 900 mg, jestliže se užívá ve formě tablet nebo kapslí, nebo 1,5 až 9 gramů v sušené podobě. Ojediněle byly hlášeny nežádoucí účinky, kdy někteří lidé užívající tuto houbu po dobu několika měsíců pocítili sucho v ústech, závratě, žaludeční nepohodlí nebo krvácení z nosu.

Lípie sladká (Lippia dulcis)

Léčí projevy astmatu, bronchitidy, černého kašle a dalších respiračních onemocnění.

Použití: Z rostliny se používá pryskyřice, která se získává řezy v kořenech. Používá se jako lék.

Lišejník islandský (Cetraria islandica)

Usnadňuje vykašlávání hlenu, používá se při léčbě bronchitidy a astmatu.

Použití: Nejčastěji se z něj připravuje čaj, odvar a tinktura.

Lobelka nadmutá (Lobelia inflata)

Je bylinka, která se používá k léčbě astmatu, bronchitidy a černého kašle. Je účinná při léčbě alergií.

Použití: Podává se ve formě tinktury jako tekutý extrakt. Jako sušená bylina se používá k přípravě čaje. Z lobelky se připravují také kapsle.

Ločidlo čertovo lejno (Ferula assa-foetida)

Používá se na úlevu od astmatu. Jedná se o tvrdou pryskyřičnou gumu.

Použití: Prodává se ve formě jemně mletého prášku jako doplněk stravy.

Mateřídouška obecná (Thymus vulgaris)

Pomáhá při chřipce, kašli, astmatu i bronchiálním kataru.

Použití: Mateřídouškový čaj je výborný na astma pro děti.

Postup: Lžičku sušené natě mateřídoušky přelijeme šálkem vroucí vody, necháme 15 minut louhovat, scedíme a podáváme dítěti jednou denně, nikoliv však dlouhodobě.

Mučenka pletní (Passiflora incarnata)

Je tropická rostlina užitečná rovněž ke zmírnění příznaků astmatu.

Použití: Využívá se celá rostlina, a to v čerstvé i sušené podobě.

Osladič obecný (Polypodium vulgare)

Usnadňuje odkašlávání, odhleňuje, léčí kašel, pomáhá při léčbě astmatu a bronchitidě, odstraňuje chrapot z nastydnutí, pomáhá léčit zánět průdušek.

Použití: Z osladiče obecného se vyrábí tinktura. Při užívání osladiče je nutné striktně dodržovat předepsané denní množství, jinak hrozí předávkování, které může mít velmi vážné následky. Dále se léčivka používá ve formě prášku, jeden až dva gramy denně, anebo v podobě nálevu. V současnosti se používá především v lidovém léčitelství.

Pastala rozprostřená (Turnera diffusa)

Je známější pod jménem damiána. Snižuje projevy astmatu.

Použití: Z rostliny se používají hlavně listy. Nejčastěji se tato bylinka pije ve formě čaje.

Pilát lékařský (Anchusa officinalis)

V lidovém léčitelství se mimo jiné dlouhodobě používá při léčbě astmatu.

Postup tinktura: Nať se natrhá na menší kousky, zalije se minimálně 40procentním alkoholem – a tinktura je na světě! Takto vyhotovená směs se nechá po dobu jednoho týdne odstát, poté se slije do menších lahviček, již ale bez natě, a takto připravenou ji můžeme užívat.

Postup nálev: Zalijte kávovou lžičku této bylinky horkou vodou, nechte až půl hodiny louhovat a poté výluh podávejte třikrát denně na polévkové lžíci.

Postup šťáva: Pro přípravu šťávy se používá kvetoucí nať – stejně jako u přípravy tinktury. Nať je nejdříve potřebné pomlít a následně z ní vymačkat šťávu. Takto připravená šťáva mívá výraznější účinky než již zmiňovaný nálev. Nevýhodou ale je, že šťávu lze pít pouze čerstvou, nelze ji připravovat na několik dní dopředu.

Podběl lékařský (Tussilago farfara)

Pomáhá proti kašli. Podpůrný při bronchitidě, astmatu.

Použití: Používá se květ a listy jako droga při vnitřním i zevním užití. Vnitřně jako čajový odvar.

Rozrazil lékařský (Veronica officinalis)

Hojně se vyskytující bylina, která má příznivé účinky při léčbě chrapotu, kašle a astmatu.

Použití: Při kašli usnadňuje vykašlávání, neboť napomáhá rozpouštění hlenů. Velmi dobře působí také při léčbě tuberkulózy a astmatu. Rozrazil nemá žádné vedlejší účinky, lze jej užívat dlouhodobě. Je však třeba dbát na dodržení doporučené denní dávky, která je 5 gramů.

Rýmovník (Plectranthus argentatus)

Je fantastická rostlina, patří však mezi bylinky, které nelze sušit, protože obsahuje hodně vlhkosti. Pokud si chcete úrodu rýmovníku zachovat pro pozdější použití (například v zimě), zkuste bylinku raději zmrazit než usušit. Zmírňuje projevy astmatu.

Postup sirup: 30 lístků rýmovníku a 1 citron dáme do hrnce a zalijeme 1,5 l vroucí vody, aby vše bylo ponořené. Necháme odstát do druhého dne. Druhý den přecedíme, přivedeme k varu, přidáme cca 1 kg cukru a vaříme, dokud se nám nebude zdát sirup dost hustý. Počítejte přibližně s hodinou času. Sirup ještě trochu zhoustne chladnutím. Ještě horký sirup nalijeme do čistých skleniček, zavíčkujeme, otočíme dnem vzhůru cca na 5 minut, poté obrátíme a necháme zcela vychladnout. Uchováváme na chladném místě, po otevření raději v ledničce. Uzavřený nám vydrží až 2 roky.

Řeřicha setá (Lepidium sativum)

Je bylinka, která má spoustu zdravotních přínosů. Mimo jiné minimalizuje symptomy astmatu, zlepšuje funkci plic u lidí trpících astmatem.

Postup: Smíchejte řeřichu s medem – řeřicha působí jako expektorans (usnadňuje vykašlávání).

Topolovka růžová (Alcea rosea)

Používá se při léčbě horních cest dýchacích, napomáhá problémům s odkašláním, rozpouští a uvolňuje hleny a také léčí astma.

Použití: V současné době se používá v lidovém léčitelství pro nejrůznější odvary, čaje, sirupy a kloktadla. Topolovka růžová se rovněž hojně využívá k omývání pokožky pro zmírnění ekzémů a akné.

Zběhovec plazivý (Ajuga reptans)

V lidovém léčitelství se používá na astma, proti bolestem v krku nebo proti chrapotu. Je skvělým pomocníkem při zánětu průdušek, kašli i chrapotu.

Postup: 5 dílů zběhovce, 5 dílů řepíku, 4 díly podbělu, 4 díly plicníku, 4 díly rozrazilu, 3 díly květu černého bezu, 3 díly fenyklových semínek. Lžíce směsi se přelije 3 dl vřelé vody a nechá se zhruba 15 minut louhovat. Čaj se následně pije dvakrát denně.

Zaplevanka rozkladitá (Grindelia robusta)

Léčí astma a bronchiální stavy. V bylinné medicíně se používají sušené nadzemní části rostliny, které se sbírají ještě před otevřením květových pupenů, poté se suší co nejrychleji na slunci.

Postup tinktura: Ve formě tinktury se užívají 1–2 ml třikrát denně. Pozor na předávkování. Pokud se užívá ve velkých dávkách, může způsobit podráždění žaludku nebo ledvin. Pro účely vnitřního použití by měla být rostlina konzumována pod vedením a dohledem kvalifikovaného poskytovatele zdravotní péče.

Postup nálev: 1 čajová lžička sušené byliny se přelije 1 šálkem převařené vody. Poté se nechá luhovat deset až patnáct minut. Nálev by měl být konzumován třikrát denně.

Zázvor obecný (Zingiber officinale)

Pomáhá s astmatem.

Použití: Používá se ve formě čaje.

Zdroj: Co pomáhá na astma


Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Jana Válková


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP