Téma: 

slimák největší


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

SLIMÁCI

Slimák versus plzák

Rozdíl mezi slimákem a plzákem je následující – slimák má dýchací otvor v zadní části, kdežto plzák ho má v přední části. Dalším znakem je, že plzák na rozdíl od slimáka nemá kýl.

Detail odstavce: Slimák versus plzák
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: vinná réva

Podzimní řez vinné révy se standardně neprovádí. Řez se provádí až v únoru. Během podzimu dřevo ještě dozrává a není připraveno na zkracování. Nejlepší období pro řez vinné révy je únor - doba, kdy odezní největší mrazy. Teprve pak se provádí řez vinné révy.

Zdroj: diskuze Řez vinné révy na podzim
Odesláno: 23.10.2018 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 3 Zobrazit odpovědi

SLIMÁCI

Největší slimák

Slimák největší je často se vyskytující suchozemský plž žijící převážně v Evropě (včetně České republiky). Z Evropy se tento druh rozšířil i do Severní Ameriky a do Asie. Poznat ho můžeme jednoznačně podle nápadné velikosti (až 20 cm). Nápadný je dále svým zbarvením (šedá až béžová s černými skvrnami na zádech a bocích). Jeho tělo je velké a protáhlé. Na zádech slimáka najdeme štítek (to je pozůstatek po ulitě). Svým vzhledem je slimák největší velice specifický a téměř nezaměnitelný.

Slimák největší se živí výhradně rostlinnou potravou a houbami. Mezi jeho oblíbenou potravu patří zejména mladé rostliny, jejich listy, plody i kořeny. Často se živí lidskými potravinami, tedy vypěstovanými nebo uskladněnými plodinami. Z tohoto důvodu je slimák největší považován za škůdce a je lidmi huben. Nejaktivnější je v době po dešti a ráno a v noci. V okolí lidských obydlí, kde se slimáci největší nachází nejčastěji, najdeme tyto plže většinou na vlhkých stinných místech, jako jsou prostory pod kameny. Tento plž je ovšem pro přírodu i užitečný. Zemědělství prospívají slimáci zejména příležitostným požíráním menších plžů (plzáka španělského, který je velmi škodlivý).

Jedinců tohoto druhu se vyskytuje velké množství, z nažloutlých kulovitých vajíček snášených do půdy se mláďata líhnou cca po 40 dnech a jedinec může snést za jeden rok stovky vajíček. Slimák největší je hermafrodit.

Většina nahých plžů je nenáročných, to znamená, že jsou schopní úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože jsou díky absenci schránky více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu, zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výskyt a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.

Detail odstavce: Největší slimák
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: pěstování keříčkových rajčat

Mini rajčátka se dají pěstovat na balkoně s jižní a jihozápadní orientací. Nádobu volte co největší, minimálně 10 litrů na rostlinu. Rajče potřebuje vodu, takže pod nádobu umístěte misku, ve které se bude zadržovat přebytek zálivkové vody. Substrát vyberte pro pěstování zeleniny. Hnojení provádějte 2 krát do měsíce hnojivem z trusu hospodářských zvířat nebo můžete použít Krystalon plod. Vyvarujte se zalévání na listy, vlhčete jen substrát.

Zdroj: diskuze Pěstování keříčkových rajčat
Odesláno: 27.4.2015 uživatelem Kamča
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

SLIMÁCI

Slimák popelavý

Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).

Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silné, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.

Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.

Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.

Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.

Detail odstavce: Slimák popelavý
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: přenos svrabu z človeka na kočku

no a co domácí kočky při zasažení domácnosti svrabem? A podle mého názoru jsem ho chytla na pohotovosti největší brněnské nemocnice. To je vrchol, aby se člověk bál dostat infarkt, protože když ho zachrání, tak si odnese brouky v kůži. To je hnus. Takže k mé otázce, co mám proboha udělat ještě k tomu mazání celého těla, mražení a pečení matrací, žehlení všeho a vyvařování, co mám udělat s kočičkami? To je moc pěkná dovolená...

Zdroj: diskuze Přenos svrabu z človeka na kočku
Odesláno: 21.7.2018 uživatelem Anděla
Počet odpovědí: 0

MAGNÓLIE

Výskyt

Magnólie se nejvíce vyskytují v mírném až tropickém pásmu Asie a Ameriky. Největší počet druhů najdeme ve východní a jihovýchodní Asii (ve staré Číně dokonce využívali jejich léčivých vlastností a dodnes je považují za symbol ženské krásy, čistoty a sladkosti). Na americkém kontinentě pak roste nejvíce druhů v Kolumbii, kde jsou mnohé z nich místními endemity.

Detail odstavce: Výskyt
Zdroj: Magnólie
Zveřejněno: 14.12.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: dracena

Dracena má ráda letnění. Snese plné slunce i polostín. Venku může zůstat do doby, než klesnou noční teploty pod 7 stupňů. Od června do září přihnojujte pomocí Krystalonu Květ. Rostlina se vám pak ukáže, jak vypadá ve své přirozené kráse. Při letnění jsou největší hrozbou půdní škůdci, kteří nalezou do substrátu a tam užírají kořeny a to i po přenesení zpět do bytu. Jako ochrana je nejlepší použít přípravek Actara a to na začátku letnění a těsně před jeho koncem. Actara se nastříká na rostlinu, vsákne se do ní a vydrží v ní dva až tři měsíce. Po celou tuto dobu je rostlina pro škůdce jedovatá, a když si kousnou, tak hned zahynou. Přeji hodně zdaru při letnění a mnoho radosti z krásných listů.

Zdroj: diskuze Dracéna jak se o ni starat
Odesláno: 29.5.2018 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 7 Zobrazit odpovědi

ČAROVĚNÍK

Čarověník zakrslý

Čarověníky jsou velice zajímavé, zakrslé, metlovité formy klasických dřevin, které se sem tam objeví v korunách většinou jehličnatých stromů, ale i listnáčů a bylin. Jedná se o velmi vzácně se vyskytující jev způsobený buď genetickou mutací, nebo častěji vlivem patogenních organismů, jako jsou virové či houbové choroby. Další příčinou mohou být i škůdci, například roztoči, ploštice či mšice. Jelikož rozmanitost čarověníků je opravdu veliká, uplatní se také v širokém spektru sadovnických úprav. Ty nejmenší lze použít k osázení nejrůznějších nádob a truhlíků, například v kombinaci s kameny a plazivými kultivary jalovců. Výborně se hodí na osázení hrobů. Většími kousky lze zkrášlit střešní zahrady, vřesoviště a skalky. Největší a nejstarší kusy se hodí do předzahrádek a rodinných zahrad.

Detail odstavce: Čarověník zakrslý
Zdroj: Čarověník
Zveřejněno: 14.12.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: škůdci na spodní straně listů vina

Vaše fotografie ukázala, že se nejedná o révu vinnou, ale o rostlinu s latinským názvem Parthenocissus tricuspidata, česky Přísavník trojcípý, lidově řečeno "psí víno". Sice patří do čeledí Vitaceae, ale s révou vinnou má společného jen málo. To, co nacházíte na listech, jsou s největší pravděpodobností exudáty (výpotky), které se u tohoto druhu mohou objevovat často. Souvisí s dobrou výživou a s dostatečnou zálivkou. Takže se tím nemusíte znepokojovat. Pokud by šlo o nějaká vajíčka, nebyla by tak roztroušena po ploše listu, ale nacházela by se v kupkách. Navíc ani profesionální rostlinolékařové málokdy rozpoznají škůdce jen podle vajíček.
Myslím, že se Vaším nálezem nemusíte znepokojovat.
Ještě malou připomínku ke způsobu vedení. Tato rostlina se přísavkami přichytává na zdi či jiné opory. Pokud se tedy rozhodnete k tomuto způsobu vedení, je dobré na jaře (ještě v bezlistém stavu) všechny výhony značně zkrátit. To vyprovokuje vytváření přísavek.

Zdroj: diskuze Škůdci na spodní straně listů vina
Odesláno: 15.6.2016 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

JAK VYČISTIT PRAČKU

Jak čistit pračku jedlou sodou

Vodní kámen je problém většiny domácností v České republice, protože skoro na celém území našeho státu je voda tvrdá. Usazuje se nejen v bubnu pračky, ale i v hadicích a, což je největší problém, také na topném tělesu. Díky tomu se nám časem zvyšuje spotřeba elektrické energie a snižuje kvalita praní. Abychom se s vodním kamenem nemuseli potýkat, neměli bychom podceňovat prevenci. V dnešní době jsou v drogeriích dostupné různé změkčovače vody, které bychom měli používat spolu s pracími prostředky. Některé kvalitní prací prostředky už mají změkčovací složku dokonce přimíchanou. Pokud nechcete utrácet za značkové změkčovače typu Calgon, můžete k prášku do pračky přidávat alespoň obyčejnou kuchyňskou sůl. Opravdu účinná je i soda, kterou ke změkčení vody používaly už naše babičky.

Detail odstavce: Jak čistit pračku jedlou sodou
Zdroj: Jak vyčistit pračku
Zveřejněno: 28.10.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Orchidej na orchideji-a co dál?

Dobrý den, na stonku po odkvětu mi vyrašila nejdříve menší odnož orchideje, poté mi z hlavní rostliny začal růst stonek nových květů. Avšak vyrostl jen do výše 11cm a konec. Žádné květy. Květina zůstala takto asi 4-5 měsíců a nedávno se šíleně rychle začala zvětšovat ta odnož nahoře a asi před 10 dny jsem si všiml, že vyhání stonek na květ. Říkám si, jestli to není počasím. V dnešních dnech je slunečno, rostlina je na okně, možná je to poslední záchvěv přírody.
Je to běžné?
Nebo:je to běžná anomálie?
Nový stonek je dlouhý už 6cm.
Co s tím, až(pokud)to vykvete? Udrží ten spodní stonek horní aplégr, jehož listy jsou v současnosti 3ks a největší má už 19cm? Je to v podstatě samostatná rostlina. Ale kdykoliv jsme podobné doma dali od hlavního stonku a pokusili ji pěstovat, tak zašla.
Na 99% jde o phalaenopsis ale nejsem odborník.

Budu rád za jakoukoliv informaci, recenzi,názor
A pokud by se někdo chtěl problémem zaobírat důkladněji, pokusím se poslat foto.

S díky Petr

Zdroj: diskuze Orchidej na orchideji-a co dál?
Odesláno: 10.11.2015 uživatelem Petr
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

DRUHY KVETOUCÍCH KEŘŮ MAGNOLIA

Magnolia Betty

Magnolia Betty, českým názvem šácholan Betty, byla vyšlechtěna v USA, a to ve 20. století křížením magnolie Liliflora a magnolie Stellata. O tom, zda bude slušet vaší zahradě, se můžete přesvědčit na těchto fotografiích.

Magnolia Betty nepatří svou velikostí mezi největší, ale je charakteristická především svou překrásnou citrusovou vůní – bravurně převálcuje všechny ostatní magnolie, o kterých se tedy nedá říci, že by nevoněly, ale tato síla je opravdu veliká. Květy se u magnolie Betty začínají objevovat koncem dubna, což je o něco později než u ostatních druhů, ale v naší republice, respektive v našich klimatických podmínkách, jde spíše o přednost, protože se nemusíte tolik obávat, že by vám květy zmrzly. Květy této magnolie mají na povrchu růžovou až purpurovou barvu, vnitřní plátky jsou bílé.

Stejně jako u magnolie Soulangenovy se u magnolie Betty dočkáte nejdříve květů a až po odkvetení vyrazí lístky, které budou mít jasně zelenou barvu po celou dobu, než na podzim opadají. Může se stát, že budou mít v letním období lehce načervenalý nádech, ale to není u magnolie Betty pravidlem.

Jak pěstovat Magnolii Betty

Pokud si zakoupíte tento kultivar, myslete na to, že až budete vybírat místo vhodné pro zasazení, nesmíte mimo jiné zapomenout na to, že i když se nejedná o největší magnolii, přesto tento keř dosahuje výšky kolem 2 až 3 metrů a šíře 1 až 2 metry. Abyste za několik let nezjistili, že magnolie už nemá kam růst, protože tato rostlina opravdu nemá ráda přesazování. Pokud to přeci jen bude nutné, buďte hodně opatrní a počítejte s tím, že se z toho bude i 2 roky vzpamatovávat. Ani s prořezáváním si nemusíte dělat těžkou hlavu, pokud tedy nechcete upravovat tvar tak, aby se vám více líbil, pak prořez provádějte hned po odkvětu.

Magnolii Betta vyhovuje slunné až polostinné místo, lehká a dobře propustná půda. Opět nezapomínejte na zálivku, pravděpodobně vám rostlina neuschne, ale její vzhled nebude působit tak svěže a krásně, jak by tomu mělo v optimálním případě být. Pokud bude mírná zima, málo dešťů či sněhu, zalévejte magnolii i v zimě.

Detail odstavce: Magnolia Betty
Zdroj: Druhy kvetoucích keřů magnolia
Zveřejněno: 25.11.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Zluty ker

To se vám podařilo vypěstovat štědřenec. Štědřence jsou nevelké stromy a keře dorůstající výšky až 7 metrů a jsou celkem tři známí zástupci: alpský, odvislý a Watererův. Navzájem si jsou velmi podobní, ale vyžadují odlišné pěstební podmínky. Štědřence mají zelenou kůru a vzpřímené nebo převislé větve, na kterých vyrůstají trojčetné listy, dlouze řapíkaté, bez palistů, s téměř přisedlými oválnými lístky, a na zimu opadávají. Květy jsou zlatožluté, motýlovité, uspořádané v bohatých převislých hroznech a proto se jim často říká zlatý déšť (stejně jako naší známé zlatici). Kalich květu je zvonkovitý, slabě dvoupyský, s horním pyskem zakončeným dvěma zuby a dolním trojzubím. Pavéza (největší okvětní list) je okrouhlá až široce vejčitá, na vrcholu vykrojená. Plody štědřence - lusky jsou podlouhlé, zploštělé, dlouze stopkaté, na švech ztlustlé až úzce křídlaté a mezi semeny jsou slabě zaškrcované. Obsahují několik ledvinovitých semen, která jsou velmi jedovatá pro všechny živočichy! K otravě dítěte stačí spolknout dvě semena nebo sníst pět květů z této rostliny, takže pozornost je na místě.
Pěstování štědřence musí naplňovat podmínky jeho domoviny, kterou je oblast jižní Evropy. Nejlépe se jim daří na plném slunci, ale přežijí i v polostínu. U zeminy je to trochu potíž, protože je nutné přesně vědět, o kterého zástupce štědřence jde. Štědřenec odvislý potřebuje zásaditou zeminu, je vápnomilný a štědřenec alpský naopak vyžaduje kyselou půdu (rašelina). Štědřence při tvarování nesnášejí hlubší řez, ze starého dřeva neobrazí a zemřou. Množí se výsevem semen, která je třeba před výsevem krátce spařit. Dále je možné štědřence množit letním očkováním na štědřenec odvislý nebo roubováním. Štědřenec Watererův lze množit dřevitými řízky, které se řežou již v první polovině října. Množení je možné i letními řízky. Na podnože štědřence odvislého nebo i alpského lze roubovat i jiné dřeviny, například hlodáš, jehlici nebo čilimník - dosáhne se pak úchvatných chimér s nekonečnou variací barevnosti květů.
Pro inspiraci k tomu, co lze se štědřenci dokázat v zahradní architektuře, můžete shlédnout následující fotografie: www.google.com/searc…

Zdroj: diskuze Zluty ker
Odesláno: 9.5.2016 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

JAK VYČISTIT PRAČKU

Čištení Savem a octem

Smíchejte čisticí přípravek ze Sava a teplé vody v poměru 50 : 50. Nasaďte si rukavice a do Sava namočte ručník. Nasáklým ručníkem otřete nejprve gumové těsnění. Nezapomeňte těsnění i odhrnout, právě pod ním se skrývají ty největší nečistoty a případná plíseň.

Jestliže špína nejde z těsnění dolů, nechte v něm nasáklý ručník třicet minut odležet. Poté ručník odstraňte a těsnění vydrhněte starým kartáčkem na zuby. Poté těsnění vytřete suchým hadrem. Když jste s těsněním hotovi, vložte do pračky hadr i ručník a zapněte program s nejvyšší teplotou. Po vyprání spusťte stejný program ještě jednou, ale tentokrát do pračky navíc přidejte dva hrnky octa. Pozor, nezkoušejte si čistění pračky urychlit tím, že dáte ocet už do prvního cyklu. Ocet a Savo se nesmí míchat! Čistění si zaslouží i přihrádky na prací prášek. Vyčistěte je směsí octa a vody opět v poměru 50 : 50. Přihrádky celé vysuňte a vyčistěte i vnitřek pračky.

Detail odstavce: Čištení Savem a octem
Zdroj: Jak vyčistit pračku
Zveřejněno: 28.10.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: léčení prašiviny u králíků

Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).

Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.

Slintavka objevuje se u králíků tehdy, je-li na ně přenesena od nemocných krav nebo vepřů a projevuje se nakažlivým zánětem sliznice ústní neobyčejně rychle se rozšiřujícím. Nemocnému zvířeti neustále vytéká z tlamy lepkavá tekutina, která slepuje srst na krku, prsou a na předních nohách. Králík je při tom smutný, nežere, posedává v tmavých místech a nezakročí-li se včas, pak rychle hyne. Nemoc je celkem zdlouhavá, nepříjemná, léčení samo je dosti namáhavé a spočívá v desinfekci tlamy a srsti. Nejjednodušším prostředkem je narůžovělý roztok hypermanganový, chlorová voda, kterou si připravíme tím způsobem, že jednu lžíci chlorového vápna rozpustíme ve třičtvrtě litru vody. Roztokem tímto nasákneme malou hubku a tou vytíráme 5-6kráte denně až do vyléčení tlamu a slepená místa srsti.

Ušní svrab vyvolávají rychle se rozmnožující drobní roztoči, kteří napadají ušní boltce králíků. Nemocní králíci potřásají neustále hlavou a škrábou se v uších. Bližší prohlídkou boltců zjistíme, že nalézají se v nich četné strupy a sedliny krve, v nichž nachází se tisíce roztočů, jimiž se nemoc roznáší. Zastaralé a dlouho trvající onemocnění může přivoditi smrt králíka, naproti tomu choroba včas zjištěná může se během několika dnů vyléčiti. Vnitřek uší natírá se papírkem nebo štětcem namočeným v 10proc. kreolínové masti anebo v tabulovém oleji a to tak často a tak dlouho, až jsou boltce zdravé. Výborně působí též směs glycerinu a kyseliny karbolové. Strupy je nutno vždy spalovati, neboť jimi se nákaza šíří.

Sněť slezinná je nejnebezpečnější a nejprudší nakažlivou chorbou králičí, která se však na štěstí poměrně zřídka vyskytuje. Nemocní králíci nežerou, dostávají třesavku, vysokou horečku, zrychlený a krátký dech, křeče, po nichž následuje ochrnutí celého těla a smrt. Upozorňuji, že nemoc tato je přenosná také na člověka a proto doporučuji co největší opatrnost, aby se králíkář nenakazil. Nemocní králíci se vůbec neléčí, naopak všichni churaví králíci musí býti utraceni a spálení. Králíkárna má býti vždy spálena a nikdy nemá býti použita pro další chov.

Mimo nakažlivé nemoce, které jsem zhruba dosud popsal, je ještě dlouhá řada chorob více nebo méně nebezpečných, z nichž mnohé mohou způsobiti hojně škod chovatelům. K nejběžnějším nemocem patří zácpa, průjmy, křeče, ochrnutí, tubrkulosa, chřipková rýma, nemoc pohlavní, prašivina a favus.

Zácpa je nejběžnější chorobou či příznakem choroby, která se vyskytuje hlavně u králíků krmených převážně krmivem suchým a u králíků málo se pohybujících. Mívají velká břicha, nepokojně pobíhají a špatně žerou. Proti zácpě králíků se nejlépe osvědčuje krmení zelené a šťavnaté píce v létě, v zimě nevařené mrkve a řípy, kalomel, teplé mléko s přimíšeným sirným květem.

Průjmy vznikají nesprávným krmením a nevhodnou vadnou potravou. Výkaly mohou se státi až vodnatými, často k nim bývá přimíšena také krev, králící rychle vysilují a hynou. Průjem nemusí přirozeně pocházeti z chyb dietetických, nýbrž může býti toliko příznakem řady jiných chorob: jako tuberkulosy, kokcidiosy atd. Léčení spočívá předně na změně potravy, krmí se píce výhradně suchá, dobré seno, chléb, zrní, vařená rýže nebo oves. Výborným prostředkem je svatojánský chléb, černý žitný chleb, sušený celer a vrbová kůra, která se podává buď jako čerstvé vrbové větvičky, anebo jako vařená kůra ve vodě. Stejně dobře působí také tinktura opiová, nebo živočišné uhlí.

Křeče vyskytují se dosti často u králíků jako poruchy nervové, rheumatické, anebo jako příznaky jiných chorob. Králíci nemohou se pohybovati a válí se doslova z místa na místo. Doporučoval bych vtírati do těla nemocného zvířete nějaké lihové mazání a dáti jej bezpodmínečně do tepla. Stává se někdy, že králík za křečovitého svíjení se rychle nám před zraky hyne, třebaže ještě před půl hodinou byl vesel a zdráv. Při takovém křečovitém záchvatu končícím okamžitou smrtí jedná se buď o mrtvici, o otravu jedovatými rostlinami v potravě, aneb o otravu uměl. hnojivy.

Ochrnutí napadá nejčastěji velké odrůdy, na příklad: belgické obry, strakáče, ale i menší stříbřité králíky, kteří jsou chováni v tmavých a dusných kotcích. Příčinou ochrnutí je téměř vždycky choroba ledvin. Nemocný králík nejistě se pohybuje, potácí se a nakonec se po zemi pouze plazí. Doporučuji masírovati měkčím kartáčem vícekráte denně nemocného králíka kafrovým lihem a umístění jeho ve vzdušné a teplé králíkárně.

Chřipková rýma je běžným nakažlivým onemocněním podporovaným nachlazením. Nemocný králík frká, kýchá a při tom vytéká mu hojně hlenu z nosu. Hlen tento je nakažlivý a jím přenáší se choroba na zdravá zvířata. Churavý králík má se ihned odděliti, do teplé místnosti přenésti, vlažnou vodou má se nos vícekráte za den očistiti a zaprašovati balonkem práškovou kyselinou borovou.

Tuberkulosa začíná většinou katarem horních cest dýchacích a projevuje se kašlem suchým a krátkým, který bývá provázen výtokem z nozder a z tlamy králíka; králík ztrácí chuť k žrádlu, dýchá namáhavě a často dostává průjem, což svědčí o zachvácení. Onemocnění toto je absolutně nezhojitelné a králíky je nutno pozabíjeti, při čemž nesmí se zapomenouti na příslušnou desinfekci.

Nemoce pohlavních ústrojů vyskytují se nyní poměrně velice často, ačkoliv před pěti až šesti léty nebylo o nich téměř ničeho slyšeti. Onemocnění projevuje se zánětem, zvředovatěním pohlavního ústrojí a hisavým výtokem a je způsobováno choroboplodným zárodkem t. zv. Spirochaetou cuniculi, který je velmi blízkým pžíbuzným spirochaet, jež vyvolávají syfilis nebo-li příjici lidí. Nemoc napadá jak samce, tak samice, chorá zvířata špatně žerou, zvolna hubnou a slábnou, až konečně za jeden až dva roky hynou. Stává se často, že při této chorobě nelze prostým okem zjistiti žádných změn a nemoc lze prokázati teprve krevní zkouškou, jako u člověka. Doba, která uplyne mezi vniknutím zárodku do zdravého těla a mezi objevením se prvních příznaků choroby obnáší dva až čtyři měsíce. Léčení: v prvním stupni nemoce omezujeme se na desinfekci, která se provádí tím způsobem, že se pohlavní ústrojí důkladně vymyje 3% roztokem kyseliny borové a zvředovatělá místa se potřou jodovou tinkturou; pokročilejší choroba se léčí roztokem resorcínu a dávkami benzolu ostrušíkového dle živé váhy králíka vypočtenými. U velmi cenných kusů s úspěchem se v poslední době používá injekcí neosalvarsanových.

Prašivina počíná obyčejně na hlavě, rozšiřuje se na krk, hruď, přední nohy a může postihnouti celý povrch zvířete. Srst na místech postižených vypadává, tvoří se malé puchýřky hnisem vyplněné, které praskají a zasychají ve strupy anebo mokvají. Nemocné zvíře je vždy nutno odděliti, isolovati, králíkárnu je nutno vřelým louhem sodným vymýti a po uschnutí vybíliti hašeným vápnem. Při počátcích choroby potírají se strupy vaselinou, glycerinem, aby změkly a pak je pomocí mazlavého mýdla a teplé vody opatrně odstraňujeme. Poté potíráme zachvácená místa kartáčkem neb pírkem po 3 dny 2krát denně směsí stejných dílů petroleje a lněného oleje, za týden se králík vykoupe, v teple osuší a v případě potřeby se totéž léčení opakuje. Dobře se také osvědčilo seslabené vídeňské dehtové mazání, jehož hlavní součástí je dehet, líh a sirný květ.

Favus, čili moučnivka je rovněž kožní chorobou králíků, vyvolávanou plísní, zvanou Achorion Schoenleini. Na postiženém místě tvoří se v srsti zaokrouhlené, přesně omezené větší neb menší skvrny, v jejichž středu srst vypadává a později pokrývá se bělavým práškem (jako moukou), který pochází z výtrusů plísně. Nemoc zůstává obyčejně omezena na hlavy, na nohy, někdy ovšem zachvacuje celé tělo. Nákaza tato vyskytuje se nejčastěji u králíků ve stáří do 3 měsíců, jakmile dosáhnou stáří 5 měsíců, pak náhle sama zmizí. Někdy dosahuje však takového stupně, že zvířata hynou seslábnutím. Léčení spočívá v potírání chorých míst vatou, namočenou ve slabém roztoku sublimátu, kyseliny karbolové, kreolinu. Králíci obyčejně uzdraví se do týdne. Upozorňuji zase, že choroba tato je přenosná na člověka a proto je třeba velké opatrnosti. Nakažlivé nemoce králíků jsou velmi nebezpečné už proto, že nákaza se rychle přenáší na všechny kusy v králíkárně. Abychom tomu zabránili, musíme králíky občas prohlížeti a zpozorujeme-li u některého známku nemoci, pak musíme jej ihned bez odkladu léčiti. Správná diagnosa a vhodný způsob léčení je ovšem důležitý. Když zjistíme, že některý králík málo žere a sedí skrčený, máme jej hned z králíkárny odebrati, dáti do nějaké prázdné a od králíkárny více vzdálené bedny. Tam jej máme delší dobu pozorovati a léčiti, jakmile poznáme, jakou nemocí je postižen. Včasným odstraněním churavého králíka zabrání se často nakažení a vyhynutí celého chovu.

Všeobecně o léčení možno říci, že nejlépe je králíky těžce nemocné nebo nápadně již vyhublé neléčiti vůbec, lépe je takové kusy z chovu odstraniti, aby se předešlo ještě větší škodě. Pro králíkáře platí, že lépe je nemocem předejíti, nežli je namáhavě léčiti. Když jsou králíci pak krmeni vydatnou a zdravou potravou, zamezí se mnohým chorobám. Nutno dbáti, aby chovní králíci nepocházeli z chovů zamořených nějakou nemocí, nebo zdegenerovaných pokrevní plemenitbou. Koupení králíci buďtéž vždy dobře prohlédnuti a delší dobu pozorováni, jestli snad nejsou nemocní. Pouze úzkostlivou čistotou a opatrností podaří se nám králíky udržeti zdravé.

Zdroj: diskuze Léčení prašiviny u králíků
Odesláno: 19.12.2016 uživatelem anežka
Počet odpovědí: 0

RILLET

Rillettes v pomalém hrnci

Pomalé vaření patří v současné době k novým trendům přípravy pokrmů. Pomalým vařením jídla získávají nové výraznější chutě, přestože se připravují pouze s malým množstvím koření, soli a bez tuku. Největší výhodou vaření v elektrickém „Pomalém hrnci“ je úspora času při vaření a nízká spotřeba elektrické energie. V tomto hrnci je odpar tekutin podstatně nižší, a proto se zde pokrm nepřipaluje. Hrnec má dva stupně vaření (pomalé 6–8 hodin nebo rychlé 4–6 hodin), pokrmy se připravují v keramické nádobě, která je součástí vybavení.

Rilettes připravené v pomalém hrnci:

Rillettes připravené v pomalém hrnci

Ingredience: 1 kg vepřové krkovičky, 700 g vepřového sádla, 16 g mořské soli, 150 ml francouzského bílého vína, pepř

Technologický postup: Maso nakrájíme na malinké kostičky o hraně cca 1 cm. Pomalý hrnec předvolíme na stupeň „low“ a vložíme maso, které osolíme a promícháme. Necháme ho zbělat a poté přilijeme roztavené sádlo. Přiklopíme a občas zkontrolujeme. Asi po třech hodinách přilijeme víno, promícháme, dosolíme, opepříme a dusíme dál. Celkově by si maso mělo v hrnci pobýt 8–10 hodin. Před uložením do skleniček s víčkem měkké maso ještě rozmělníme vidličkou. Podáváme odležené na čerstvém chlebu nebo jiném pečivu dle chuti.

Detail odstavce: Rillettes v pomalém hrnci
Zdroj: Rillet
Zveřejněno: 18.6.2016

SLIMÁCI

Slimák španělský

Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.

Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).

Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.

Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a na hřbetě mají dva ostře vyznačené žluté až citrónově zbarvené pruhy. Tvar těchto mladých jedinců je víceméně vejčitý. Naopak plzák lesní má mláďata jednobarevně bílá až světle žlutá s kontrastně tmavými tykadly. Délka mláďat je výrazně větší než jejich šířka, takže tvar je protáhle válcovitý. Právě pestře zbarvená mláďata plzáka španělského jsou natolik charakteristická, že umožňují velmi snadné rozlišení od zbývajících plzáků.

Početné výskyty jsou kolem míst prvotního zavlečení a tam, kde je dostatek synantropních stanovišť (vyskytujících se v blízkosti lidských obydlí a využívajících změn prostředí způsobených člověkem) nebo v jinak člověkem významněji pozměněné krajině. Během posledních let bylo i na našem území zaznamenáno mnoho případů silného lokálního přemnožení. Plzák španělský obsazuje především kulturní plochy, kde se stává díky opakovanému přemnožení častým škůdcem. Přednost dává drobným zahrádkám nebo zapleveleným a hustě zarostlým neudržovaným plochám ve větších sídlech. S oblibou vyhledává zastíněná místa, pokud možno s vysokou vegetací, jakými jsou hustě zarostlé meze nebo příkopy podél komunikací. Při vhodném počasí (po dešti) plži pronikají na zemědělské plochy (včetně velkých honů) za potravou. Větší druhy jsou schopny se přes noc přesunout až na vzdálenost 50 m a poškozují především okraje porostů související s neobdělávanou půdou a zahradami. Při kalamitním přemnožení zde mohou způsobit žírem velké hospodářské škody, zejména na kulturách řepky. Za takové situace může vzniknout mylný dojem rapidního namnožení populace i během krátké doby.

Plicnatí plži, mezi něž patří i plzák španělský, jsou hermafrodité, tedy obojetného pohlaví. K případům vlastního oplození však prakticky nedochází. Kopulace u hermafroditů spočívá ve výměně spermií mezi dvěma jedinci. Hlavní výhodou hermafroditismu je, že každý jedinec je schopen klást vajíčka, zatímco kdyby se jednalo o gonochoristy (oddělené pohlaví), tak by vajíčka kladly pouze samice, tedy přibližně pouze polovina jedinců.

V podmínkách středoevropského klimatu má plzák španělský jednu generaci do roka a ke kopulaci dochází také jednou ročně, a to v časově relativně krátké době na konci června. Kladení vajíček probíhá od poloviny srpna do konce září, někdy až do poloviny prosince. Jeden plž může naklást 4 až 7 snůšek, dohromady až 225 vajíček. První mláďata se líhnou za příznivé teploty už za 1 měsíc po nakladení vajíček. Vajíčka kladená v září a později přezimují a líhnou se příští jaro. Malí přezimující jedinci do délky 1,5 cm mohou vylézat již v lednu, pokud teplota vystoupí nad 4 °C. Z většiny ozimých vajíček se mladí jedinci líhnou obvykle od prvních dubnových dní. Maximální početnosti dosahují plzáci španělští v květnu až červnu, kdy jsou zaznamenávány nejmasovější výskyty.

Plzák španělský je schopen se přizpůsobit nejrůznějším typům stanovišť, umí totiž velice efektivně využívat volnou (uvolněnou) část ekologické niky. Proto ke kalamitnímu přemnožení dochází zpravidla v silně změněné a narušené krajině, kde je více či méně porušena ekologická stabilita a rovnováha. To znamená, že se zde vyskytují náhradní, nestabilní a často výrazně ochuzená rostlinná a živočišná společenstva, kde po druzích, které vlivem změn vymizely, zůstalo volné místo (nemyslí se jen fyzicky, ale také ve využívání zdrojů, v potravních řetězcích, mezidruhových vztazích a podobně). Druhy, jež jsou schopny se přizpůsobit, pak mohou toto volné místo rychle zaplnit. Dalším faktorem, který hraje ve prospěch plzáků, je, že se jedná o nepůvodní druh v prostředí, do něhož nepatří. To má za následek, že zde nejsou vytvořeny funkční biologické vztahy mezi plzáky a jejich potenciálními predátory a parazity. Pak jsme svědky jejich „nepochopitelného“ přemnožení. Přitom živočichů, v jejichž jídelníčku hrají důležitou úlohu nazí plži, je i v naší fauně celá řada – ptáci, ježci, rejsci, ropuchy, slepýši střevlíci, páteříčci, drabčíci a jiní. Dospělí jedinci však dorůstají až dvanácti centimetrů délky, a to si na ně již mnoho menších živočichů netroufne. Jak ukázaly některé parazitologické průzkumy, promořenost invazních populací plzáků i běžnými parazity je prakticky nulová.

S ohledem na znalost vývojového cyklu plzáka je nutné zdůraznit, že jeho likvidace by měla být nejintenzivnější v rozmezí května až července. Pokud se začne později, například až v srpnu, kdy už dochází ke kladení vajíček, tak se snažení v podstatě omezí jen na aktuální škody, ale situaci v následujícím roce již mnoho neovlivní, neboť většina vykladených dospělých jedinců zimní měsíce nepřežije i bez našeho zásahu.

Detail odstavce: Slimák španělský
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016

MALINA STŘÍHÁNÍ

Stříhání malin na podzim

Během vegetace odstraňte všechny slabé, přebytečné a suché výhony. Ponechávejte jen 6 až 8 letorostů nahrazujících odplozené dřevo.

Nejlépe na podzim, po opadání listí, odřízněte všechny dvouleté výhony úplně u země – jsou to ty, na kterých v létě byly plody.

U maliníků, které zaplodily na podzim na jednoletých výhonech, odstřihněte pouze odplozené konce. Jednoleté výhony jinak není třeba zkracovat vůbec, stačí je probrat, aby nebyly příliš husté.

U nových sazenic radikálně výhony nezkracujte! Novou sazenici po výsadbě zkraťte kousek nad zemí do jednotné výšky. Po výsadbě pravidelně zalévejte, aby rychle prokořenily.

Zde se můžete podívat na videonávod se stříháním malin.

TIP: Pokud chcete, aby maliny byly co nejsladší a největší, je třeba rostliny během podzimu nebo zimy pohnojit a zkypřit. Tím zůstávají déle při síle a hojně rodí. Maliníkům svědčí hlavně chlévský hnůj a dobrá kompostní země. Hnůj se navrství na podzim mezi řady a pak se zakopává. Kompost se zakopává také na podzim nebo během zimy a mimo to se záhony během zimy důkladně zalijí ještě výkaly zředěnými močůvkou. Pokud nemáte přírodní hnůj, močůvku či kompost, nezbývá než si vystačit s hnojivem umělým. Zároveň je třeba při každém podzimním okopávání odstranit výhony, které vybočily z řady.

Detail odstavce: Stříhání malin na podzim
Zdroj: Malina stříhání
Zveřejněno: 16.10.2018

PŘENOSNÉ OHŘÍVAČE

Sálavé ohřívače

Ačkoliv většina teplometů funguje na základě proudění (cirkulace) vzduchu v místnosti, některé spoléhají na princip sálavého vytápění. Zářiče vydávají infračervené záření, které přímo ohřívá objekty a osoby ve svém zorném poli. Tyto zářiče jsou efektivnější volbou, pokud budete v pokoji jen několik hodin a můžete zůstat v jejich zorném poli, protože šetří energii tím, že ohřívají prostor ve svém bezprostředním okolí a nevyhřívají celou místnost.

Největší pozornost, při vytápění prostoru, musí být věnována bezpečnosti. Každoročně je používání přístrojů k vytápění místností příčinou mnoha požárů. Kromě toho, dochází často k popáleninám vzniklých kontaktem s horkým povrchem pokojových topidel.

Při nákupu a instalaci topidel postupujte podle následujících pokynů:

  • Kupujte novější modely topidel, které mají všechny současné bezpečnostní prvky. Ujistěte se, že ohřívač má výrobní štítek.
  • Vyberte si topení termostaticky řízené, protože ta se vyhnou plýtvání energie při přehřátí místnosti.
  • Vyberte ohřívač o správné velikosti pro místnost, kterou chcete vytápět. Nekupujte příliš velké ohřívače. Většina ohřívačů je dodávána s tabulkou výkonnosti.

Topení na ropný pohon umístěte mimo frekventovaná místa. Buďte zvláště opatrní, aby se děti a zvířata pohybovali od ohřívače v dostatečné vzdálenosti.

Sálavé ohřívače cena

Zde je uveden seznam nejlevnějších sálavých ohřívačů.

Detail odstavce: Sálavé ohřívače
Zdroj: Přenosné ohřívače
Zveřejněno: 13.3.2013

POSTŘIK ČESNEKU

Houbomilka česneková

Houbomilka česneková (Suillia univittata) je přibližně 8 mm velký dvoukřídlý hmyz podobný mouše masařce. Nápadná je svým pomalým letem. Přezimuje jako dospělec v různých úkrytech. Na území bývalého Československa byla jako škůdce poprvé pozorována v roce 1962 na východním Slovensku. Do roku 1989 byly škodlivé výskyty hlášeny pouze z Moravy. Od 90. let minulého století se spolu s rozšířením pěstebních ploch česneku rozšířil tento škůdce i do dalších oblastí republiky.

Listy rostlin napadených houbomilkou se kroutí, žloutnou a odumírají. Žloutnutí začíná od nejmladších listů. Rostliny, u nichž larvy houbomilky poškodí vegetační vrchol, hynou. U oslabených rostlin může následně dojít k napadení bakteriózami a houbovými chorobami. V důsledku oslabení pak odumírají celé rostliny. Méně poškozené rostliny poskytují menší a méně kvalitní cibule. V některých oblastech dokáže houbomilka zlikvidovat až 10 % výsadby česneku, napadá také pórek a cibuli.

Odrůdy česneku vysazované na jaře nejsou většinou tímto škůdcem napadány, protože v době kladení vajíček nejsou rostliny ještě vzešlé. Houbomilka česneková není dobrým letcem, a proto se doporučuje nový česnek vysazovat v co největší vzdálenosti od loňské výsadby česneku nebo cibule, případně pórku. Nejúčinnější mechanickou ochranou na zahrádce je zakrytí celého záhonu česneku koncem února (dle počasí) bílou netkanou textilií, která se ze záhonu odstraní až v dubnu.

Detail odstavce: Houbomilka česneková
Zdroj: Postřik česneku
Zveřejněno: 10.4.2018

DRUHY KVETOUCÍCH KEŘŮ MAGNOLIA

Magnolia Susan

Magnolia Susan, můžete ji také znát pod českým názvem šácholan Susan, byla vyšlechtěna stejně jako magnolie Betty ve 20. století v USA, a to několikerým křížením stejných odrůd jako magnolie Betty, tedy magnolie Liliflora a magnolie Stellata. Snad právě proto toho mají oba druhy tolik společného. Ani teď si nenechte uniknout fotografie zachycující krásu tohoto kultivaru.

Každá magnolie je něčím typická, a co že vás zaujme jako první u magnolie Susan? Určitě je to její jedinečná červená, někdy tmavě růžová barva na povrchu květů tulipánového tvaru, uvnitř je květ jen o pár odstínů světlejší. U květů této magnolie se asi nedočkáte, aby se úplně otevřely, jako to bývá u ostatních magnolii. Jak jsem již uvedla, Magnolia Susan je hodně podobná kultivaru Magnolia Betty, kvete rovněž až na konci dubna či v květnu, čímž klesá riziko umrznutí narašených květů.

Už vás asi ani nepřekvapí, že rovněž u Magnolie Susan se listů dočkáte teprve po odkvětu a že sytě zelené listy vydrží až do podzimu.

Jak pěstovat Magnolii Susan

Magnolia Susan je středně vysoký až vysoký keř, dosahuje výšky kolem 1,5 až 3 metrů a šíře 1 až 2 metry, takže i když se opět nejedná o největší z druhů magnolií, přesto potřebuje mít svůj prostor. Znovu si místo pro zasazení vyberte důkladně, protože ani Magnolie Susan nemá ráda přesazování. Nejlepší je, aby své stanoviště nemusela nikdy měnit. Ani s prostřiháváním to nepřehánějte, není potřeba, jen to opravdu nutné a hned po odkvetení.

Magnolii Susan vyberte slunné až polostinné místo, nejlépe s kyselejší, ale dobře propustnou půdou a myslete na pravidelnou zálivku, za kterou vás tato magnolie odmění krásnými rudými květy a sytě zelenými listy.

Detail odstavce: Magnolia Susan
Zdroj: Druhy kvetoucích keřů magnolia
Zveřejněno: 25.11.2015

PARODONTÁLNÍ CHOBOT

Léčba

Parodontální chobot neumožňuje dokonalou ústní hygienu, zůstávají v něm zbytky z jídla, zubní povlak s obrovským množstvím bakterií a zubní kámen. Čím hlubší je parodontální kapsa, tím agresivnější druhy bakterií v ní žijí a tím výraznější poškození tkání vznikne. Největší škody vznikají na kosti, která drží zuby. Probíhající zánět ji poškozuje natolik, že dochází k její resorpci a k jejímu úbytku. To se navenek projevuje jako prodloužení zubů, které vystupují z dásní, mohou se viklat, protože už nejsou dobře v kosti ukotveny, nebo mohou měnit svoji polohu v čelisti, mluvíme o takzvaném putování zubů. V konečné fázi rozvoje parodontitidy může dojít k tak velkému uvolnění zubů, že začnou vypadávat, popřípadě si pacient vytáhne takto uvolněný zub sám. Mnohem častěji však dochází při pokročilé parodontitidě k různým bolestivým příhodám, zejména ke vzniku hnisavých ložisek, která donutí pacienta navštívit lékaře a ten takto postižený zub zpravidla odstraní. Parodontitida je onemocnění léčitelné, ale na rozdíl od prostého zánětu dásní není zcela reverzibilní. Znamená to, že vyléčená parodontitida se nezhojí zcela beze škod. Hojí se tak, že ztracené a poškozené tkáně se už neobnoví plně, ale jen částečně, a proto je v naprosté většině případů nutným výsledkem různě velká ztráta tvrdých i měkkých tkání. Tato ztráta se navenek projevuje určitým prodloužením zubů a ústupem dásně a je tím větší, čím závažnější je stav před započetím léčby.

Léčba tohoto onemocnění je zpravidla dlouhodobá záležitost a je hodně závislá na spolupráci pacienta a především na důkladné ústní hygieně. Pacient, který absolvoval úspěšnou léčbu parodontitidy, je zpravidla ohrožen opětovným vzplanutím onemocnění, je proto žádoucí, aby po skončení aktivní fáze léčby zůstal po dlouhodobou kontrolou parodontologa a také dentální hygienistky.

Detail odstavce: Léčba
Zdroj: Parodontální chobot
Zveřejněno: 31.1.2018

PIERIS JAPONICA

Pieris japonský ′Debutante′

Jedná se o nízký nebo půdopokryvný keř o výšce 0,3–0,6 m a šířce až 1 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou. Kvete v dubnu až květnu nápadnými bílými květy. Pieris japonica ′Debutante′ je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.

Tento pieris patří do skupiny yakushimanum, což znamená, že má nízký, ale velmi efektní a kompaktní růst. Obzvláště v našich podmínkách se rostlina nežene do výšky, ale tvoří velmi hustý keř o šířce 80–100 cm a výšce kolem 40 cm. V zemích s vlhkým klimatem dorůstá až do výšky 1 metru. Na začátku jara vykvétají drobná, oranžovorůžová poupata v úzké hrozny bílých, konvalinkových květů. Podlouhlé, přišpičatělé listy jsou sytě zelené, pololesklé, jejich barva po přesazení do běžné půdy mírně zesvětlá.

Také tato odrůda pierisu nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky, které svědčí o napadení hmyzem, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí pieris postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě keř zapadá těžkým sněhem, jemně sníh sundejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.

Vyzrálé výhony pierisů jsou pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou však na mrazy náchylné a často namrzají, a to někdy i při teplotě 0  C. Obvykle to pro život rostliny nemívá tragické následky, neboť vyzrálé výhony snadno regenerují a znovu vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost lze snadno využít i v případě, že nové výhony vůbec nenamrznou. Včasným seříznutím snadno přinutíte rostlinu opět k rašení, čímž se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2 až 3 týdny, a navíc tímto zásahem dosáhnete nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru rostliny. Pokud ale tento zákrok provedete příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíte o efekt kvetení i v příštím roce.

Jedná se o vřesovištní rostlinu, která má ráda vlhkou, kyselou, nevysychavou půdu, pro vylehčení země přidejte rašelinu. Potřebuje dostatek organického materiálu při kořenech nebo občasné přihnojování, aby bohatě kvetla, nezasychala poupata a listy měly stále pěknou barvu. Jde o ideální keř pro podsadu do skupin. Vhodný je také jako solitér do malé zahrady, výborně se uplatní rovněž v zahradách japonského stylu. Je plně mrazuvzdorný.

Detail odstavce: Pieris japonský ′Debutante′
Zdroj: Pieris japonica
Zveřejněno: 3.1.2016

PIERIS JAPONICA

Pieris japonský ′Bonfire′

Jedná se o středně velký keř o výšce 0,5–1,5 m a šířce 0,5 – 1 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou a rudou. Kvete v březnu až dubnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonica ′Bonfire′ je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.

Bonfire je novinková odrůda, která určitě nadchne ty z vás, kteří nemáte rádi převislé hrozny květů na pierisech. Bonfire totiž roste vzpřímeně a takto nese i květy – stojí jako vojáci na vrcholech větviček. Zajímavostí je atraktivní vínová barva poupat, která zdobí rostlinu již od podzimu až do rozkvětu v březnu. Překvapením poté mohou být květy, které jsou čistě bílé. Po odkvětu nastupují nové listy v zářivém odstínu červeně vínové barvy.

Neopadavé listy jsou podlouhlé, přišpičatělé, středně zelené a lesklé. Bonfire roste středně pomalu a vytváří vcelku kompaktní keř, o něco málo vyšší než širší. Stříhání není potřeba. Pokud rostlinu chcete tvarovat, učiňte tak po odkvětu, přibližně v dubnu.

Nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí keř postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě rostlina zapadá těžkým sněhem, jemně z ní sníh sundejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.

Zatímco jsou vyzrálé výhony tohoto keře pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky dost náchylné a často namrzají někdy i při teplotě 0  C. Naštěstí se s tím rostlina obvykle dokáže vypořádat, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost lze využít i v případě, když nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2–3 týdny, navíc dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru keře. Pokud by ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.

Zem pro výsadbu musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí a pilinami. V těžké zemi se pierisu dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat, mohou se objevit škůdci. Výsadbovou jámu připravte spíše širokou než hlubokou. Keř je mrazuvzdorný.

Detail odstavce: Pieris japonský ′Bonfire′
Zdroj: Pieris japonica
Zveřejněno: 3.1.2016

FILTRY NA PITNOU VODU

Typy filtrací

Na našem trhu jsou k dostání různé druhy vodních filtrů, ze kterých si můžete při pořizování domácího vodního filtru vybírat. Výrobci těchto typů přístrojů používají k filtraci různé technologie, s velkou oblibou je vzájemně kombinují a střídají tak, aby bylo dosaženo co nejoptimálnějšího efektu při odstraňování jakýchkoli nečistot z pitné vody.

V tomto článku se podíváme na nejrozšířenější a neznámější typy filtrů. Podle statistik jsou těmi nejprodávanější typy domácích vodních filtrů ty, které jsou postaveny na schopnosti filtrovat vodu díky vlastnostem lisovaných uhlíkových bloků. Dalo by se říci, že se jedná o novou technologii, protože se používá maximálně 25 let. Je zajímavá právě lisovanými uhlíkovými bloky, které mají schopnost odstraňovat z vody široké spektrum různých nečistot, zejména mechanické nečistoty jako rez, prach, písek. Další výhodou tohoto typu je, že dokáže z vody odstranit potencionálně se vyskytující chemikálie, ať už z kategorie organických, či anorganických sloučenin, dokonce odstraňují různé druhy mikroorganismů do určité velikosti. Velkou výhodou lisovaných uhlíkových bloků je schopnost propouštět zdraví prospěšné minerály. Tyto bloky neovlivňují tvrdost vody.

Lisované uhlíkové bloky se vyrábějí z organického materiálu. Nejčastěji se používají skořápky kokosu spálené na prach, který se při relativně vysoké teplotě lisuje do desek. Při těchto fyzikálních jevech dochází k porušení struktury hmoty a vzniká poměrně zajímavý, složitý a spletitý systém různých puklin, prasklin a mikropórů, přes které pak pod určitým tlakem dochází k filtraci vody. Filtr má tendenci zachytávat mechanické nečistoty nebo různé formy částic do určité velikosti. V tuto chvíli dochází k rozdílům kvality různých typů domácích vodních filtrů, které používají technologii lisovaného uhlíkového bloku.

Pokud si tedy chcete koupit takovýto filtr, je vhodné se zeptat výrobce nebo prodejce, jak velká je prostupnost bloků, protože různé druhy přístrojů mají tendenci se výrazně lišit. Takovým standardem v rámci schopnosti filtrovat částice o určité velikosti bývá parametr jednoho mikrometru. Kvalitnější bloky mají samozřejmě schopnost vyšší.

Dalo by se říci, že žádný typ vodních filtrů nedokáže odstranit veškeré nečistoty z vody. Výrobci vodních filtrů s velkou oblibou kombinují lisované uhlíkové bloky s jinými druhy filtrů. Nejčastěji se jedná o mechanické předřazené filtry. Tyto filtry odstraňují největší nečistoty z vody, a pak teprve dochází k další filtraci přes lisovaná uhlíková vlákna, která by měla odstranit zbylé nečistoty ve vodě.

Další účinnou domácí filtrací vody jsou ultrafialové lampy. Ty za jistých podmínek vyzařují určité spektrum ultrafialového záření. Toto světlo má tendenci likvidovat téměř jakékoli spektrum mikroorganismů, ať už jsou to viry, bakterie, prvoci. Toto záření nelikviduje tyto mikroorganismy, ale jen je inaktivuje, neboli likviduje jejich genetický materiál. Tyto mikroorganismy pak ztrácí schopnost vlastního rozmnožování, díky čemuž uživateli, tedy člověku, neublíží.

Detail odstavce: Typy filtrací
Zdroj: Filtry na pitnou vodu
Zveřejněno: 6.3.2014

PIERIS JAPONICA

Pieris japonský

Jedná se o středně velký keř o výšce 1–1,8 m a šířce 0,5–1,5 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou až červenou. Kvete v dubnu až červnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonský je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.

Konvalinkově kvetoucí pierisy zaujímají mezi vřesovištními rostlinami v oblíbenosti horní příčky. Mají velice dekorativní, neopadavé listy a většina druhů brzy zjara kvete. V dnešní době se již málo pěstuje původní druh z Japonska, většinou na zahradách najdete odrůdy odlišného habitu, barvy květů i nově rašících listů.

Pieris nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí pieris postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě napadá těžký sníh a máte rostlinu na dosah, jemně z ní sníh oklepejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.

Zatímco vyzrálé výhony pierisů jsou pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky velmi náchylné a často namrzají, a to někdy i při teplotě 0 stupňů Celsia. Naštěstí to však pro rostlinu nemívá tragické následky, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost můžeme snadno využít i v případě, když nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2 až 3 týdny. Tímto zásahem také dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru rostliny. Kdyby ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.

Pierisy jsou vřesovištní rostliny a tak se s nimi musí při výsadbě i zacházet. Zem musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí s pilinami. V těžké zemi se jim dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat a keř bude trpět na škůdce. Výsadbová jáma se nedělá hluboká, ale široká. Máte-li jílovité podloží, udělejte vyvýšený záhon. Keř je mrazuvzdorný.

Na zahradách lze pierisy využít mnoha způsoby. Hodí se především do vřesovišť, do pozadí skalek, do řídkého podrostu stromů, jako součást smíšených skupin, pro výsadbu atriových zahrádek i pro velmi moderní pojetí zahradní architektury. Díky existenci velmi kompaktních a zakrslých odrůd výborně poslouží pro okrasu i těch nejmenších zahrádek a dvorků.

Detail odstavce: Pieris japonský
Zdroj: Pieris japonica
Zveřejněno: 3.1.2016

HNOJIVO FOSFÁTOVÉ SKLO

Na co je fosfátové sklo

Fosfátové sklo má svou největší výhodu v tom, že se jedná o takzvané zásobní hnojivo, což znamená, že jej stačí použít jednou a účinné látky pak uvolňuje postupně delší dobu.

Toto poměrně univerzální hnojivo je vysoce koncentrovanou sloučeninou širokého komplexu makro- a mikroprvků – směsí z metafosfátů draslíku, vápníku, hořčíku a dalších důležitých prvků, jako je síra, železo, měď, mangan, zinek, molybden, kobalt a dalších. Rozpouštění v půdě závisí na aktuálních podmínkách, nejvíce jej ovlivňuje teplota a s ní se měnící potřeby rostlin. Obrovskou výhodou je nemožnost přehnojení.

I ve vyčerpaných půdách dokáže toto hnojivo bleskurychle pozvednout výnos a kvalitu, a to jak u zemědělských plodin, tak i u okrasných květin. Zásobuje rostliny potřebnými minerálními látkami bez rizika jejich přehnojení, prudce zvyšuje výnos a kvalitu zemědělské produkce. Nepřítomnost krystalické struktury hnojiva zde zabezpečuje vyrovnanost v uvolňování živin bez převahy jedné složky nad ostatními. Díky uvedeným vlastnostem je hnojivo vhodné pro výživu polních i zahradních plodin. Toto hnojivo podporuje tvorbu plodů a květů.

Fosfátové sklo se rozpouští až při teplotě 8 °C (odpovídá to začátku aktivity rostlin). Množství přijímaného hnojiva se řídí vlivem kyselin kořenového systému. Díky struktuře tohoto hnojiva mohou být zastoupeny všechny složky přesně dle potřeb. Uvolňování živin hnojiva probíhá pod vlivem kyselin kořenového systému rostlin podle jejich vlastních potřeb ve výživě při různých teplotních podmínkách a samotný proces rozpouštění hnojiva připomíná „cucání bonbonu“, kdy se živiny uvolňují vlivem kořenových kyselin. Nejčastěji se používá pro jahody, ovocné stromy, vinnou révu, okrasné dřeviny nebo trávníky.

Dá se používat do jamky při výsadbě, ale také už ke vzrostlým rostlinám. V tom případě je třeba umístit jej co nejblíže kořenům do hloubky přibližně 5 cm. Půdu se zapraveným hnojivem pak už stačí jen pokropit. Předpokládá se, že dokáže účinkovat až dva roky.

Podnětem ke vzniku dlouhodobě působících hnojiv přátelských k životnímu prostředí se stala vědecky objevená schopnost fosfátových skel podporovat činorodost a různotvárnost užitečných půdních mikroorganismů včetně bakterie fixující dusík. Ti zajišťují průběh klíčových biochemických procesů pro výživu rostlin – napomáhají hromadění huminových a humátových kyselin v půdě, vážou atmosférický dusík, převádějí půdní minerály do rozpustné formy pro bohatou výživu rostlin, chrání rostliny před škodlivou mikroflórou, zásobují rostliny aminokyselinami, vitamíny, antibiotiky, stimulátory růstu a jiné. Tyto vlastnosti spolu s komplexní vyrovnanou výživou hnojivem zajišťují větší úrodnost půdy, zdravý a rychlejší růst rostlin, větší klíčivost semen, napomáhají růstu silné kořenové soustavy, prudce zvyšují celkovou odolnost rostlin proti negativním vlivům vnějšího prostředí – mrazu, suchu, chorobám.

Hnojivo se dodává ve formě prášku, kapslí nebo granulátu.

Detail odstavce: Na co je fosfátové sklo
Zdroj: Hnojivo fosfátové sklo
Zveřejněno: 24.9.2016

GEPARD

Gepard štíhlý

Gepard štíhlý (latinský název Acinonyx jubatus) je jediným druhem svého rodu. Tento druh čítá šest poddruhů (z toho 2 asijské). Gepard neumí řvát, pouze přede jako kočka. Jak již bylo řečeno, má polozatažitelné drápy, proto neleze po stromech. Jeho tělo je stavěné především na mimořádně rychlý běh. Mnozí lidé si pletou kresbu na srsti geparda s kresbou levharta nebo jaguára, ve skutečnosti je však značně rozdílná: gepard má na těle menší skvrny, které jsou vždy plné. Tělo má dlouhé 110 až 150 cm, jeho ocas měří 70 až 90 cm a jeho výška je 70 až 90 cm. Gepardi váží cca 40 kg.

Gepard žije spíše samotářsky, což znamená, že vytváří skupiny zahrnující 2–5 jedinců. Samice se vyhýbají sobě navzájem, ve skupině žijí jen tehdy, když mají mláďata. Obývají rozsáhlá teritoria, která se překrývají s teritorii dalších samic (většinou matek, dcer, sester). Teritorium samců je velké od 37 do 160 km2 a překrývá se s teritorii několika samic. Značkují si ho močí, na čemž se podílí celá skupina. Ze svého území se snaží vyhnat všechny vetřelce, při soubojích často dochází ke zranění nebo zabití. V místech, kde nežijí jiné velké šelmy, se gepardi občas sdružují i do větších smíšených skupin (až o 20 jedincích).

Pohlavní dospělost nastává u samců okolo 1. roku života, u samic o rok později. Pářit se začínají většinou až ve třech letech. Samice je březí 90 až 98 dní. Obvykle se rodí 1 až 3 mláďata, v některých případech jich může být až 5. Mláďata se nezřídka stávají kořistí jiných predátorů, proto je kočka často přenáší z místa na místo. Mláďata sají asi 4 měsíce a do 1,5 roku věku zůstávají s matkou. Pokud samice přijde o 2 ze 3 koťat, obvykle se přestane starat i o to poslední (kvůli velkému výdeji energie). Mláďata mají delší světlou hřívu.

Velkým problémem gepardů je příbuzenská plemenitba (rozmnožování). Gepardi v minulosti podlehli efektu hrdla láhve: náhle rapidně poklesl jejich stav a přeživším jedincům nezbylo než se množit s příbuznými. Tím došlo k výraznému poklesu oplozovací schopnosti spermií. Gepardí samci jich mají jen velmi malé množství (asi 10 % z počtu spermií u lva) a i z toho mála je až 75 % spermií defektních (jsou deformované, mají dva i více bičíků, nebo naopak žádný). Dnes jsou údajně všichni gepardi do značné míry vzájemně geneticky příbuzní.

Potravu geparda tvoří hlavně menší kopytníci (gazely, menší druhy antilop, mláďata zeber a pakoní), občas i perličky a zajíci. Gepard loví kořist štvaním. Když ji uloví, musí nejdříve dlouho odpočívat (výdej energie na tak rychlý běh je obrovský), teprve pak se na ni vrhne a snaží se sežrat co největší množství, protože o kořist často přichází: seberou mu ji lvi nebo hyeny. K dříve ulovené kořisti se gepard nikdy nevrací.

Gepardi se dožívají věku okolo 12 let, v zajetí až 20 let.

Gepard se velmi snadno ochočí a cvičí. Přesto není považován za domestikované zvíře, neboť se v zajetí rozmnožuje jen vzácně. Většina ochočených gepardů pochází z volné přírody. Gepard je jediná kočkovitá šelma, o které nemáme žádné zprávy, že by kdy napadla člověka. Chovatel šelem by měl mít předchozí bohaté zkušenosti se zvířaty, zodpovědnost, skutečný zájem, dostatek finančních prostředků, prostor a čas věnovat se náročnému a nebezpečnému koníčku velmi intenzivně a dlouho (třeba i příštích dvacet let). Jestliže se do chovu šelem chcete přece jen pustit (není to pro vás jen chvilkový rozmar), obraťte se nejdříve na příslušnou krajskou veterinární správu, kde vám poskytnou informace o tom, jaké podmínky musí být splněny a jaké jsou minimální rozměry prostoru, kde budete dané zvíře chovat. Podle toho pak musíte zvířeti vytvořit odpovídající zázemí (v ideálním případě i s výběhem). Venkovní prostor by měl co nejvíce kopírovat přirozené prostředí zvířecího druhu (písek, tráva, stromy, kamení...). Pochopitelně musí být vše zabezpečeno tak, aby bylo jisté, že se zvíře nedostane ven. Uteče-li šelma, je to vždy posuzováno jako vina majitele.

Detail odstavce: Gepard štíhlý
Zdroj: Gepard
Zveřejněno: 15.12.2015