Slimák škodí velmi podobným způsobem jako jeho příbuzný kolega plzák. Právě slimáci se často vyskytují v zahradách, sklenících, pařeništích a sadech a není vůbec jednoduché se jich zbavit. Všeobecně je dobré dbát na prevenci a nepouštět se zbytečně do chemických bojů se slimáky. Člověk tak škodí celé své zahrádce zbytečným přísunem jedovatých látek do půdy. Použitím šetrnějších metod se slimáků zbavíme také a můžeme mít navíc dobrý pocit, že odešli z naší zahrádky dobrovolně a živí.
Největší slimák
Slimák největší je často se vyskytující suchozemský plž žijící převážně v Evropě (včetně České republiky). Z Evropy se tento druh rozšířil i do Severní Ameriky a do Asie. Poznat ho můžeme jednoznačně podle nápadné velikosti (až 20 cm). Nápadný je dále svým zbarvením (šedá až béžová s černými skvrnami na zádech a bocích). Jeho tělo je velké a protáhlé. Na zádech slimáka najdeme štítek (to je pozůstatek po ulitě). Svým vzhledem je slimák největší velice specifický a téměř nezaměnitelný.
Slimák největší se živí výhradně rostlinnou potravou a houbami. Mezi jeho oblíbenou potravu patří zejména mladé rostliny, jejich listy, plody i kořeny. Často se živí lidskými potravinami, tedy vypěstovanými nebo uskladněnými plodinami. Z tohoto důvodu je slimák největší považován za škůdce a je lidmi huben. Nejaktivnější je v době po dešti a ráno a v noci. V okolí lidských obydlí, kde se slimáci největší nachází nejčastěji, najdeme tyto plže většinou na vlhkých stinných místech, jako jsou prostory pod kameny. Tento plž je ovšem pro přírodu i užitečný. Zemědělství prospívají slimáci zejména příležitostným požíráním menších plžů (plzáka španělského, který je velmi škodlivý).
Jedinců tohoto druhu se vyskytuje velké množství, z nažloutlých kulovitých vajíček snášených do půdy se mláďata líhnou cca po 40 dnech a jedinec může snést za jeden rok stovky vajíček. Slimák největší je hermafrodit.
Většina nahých plžů je nenáročných, to znamená, že jsou schopní úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože jsou díky absenci schránky více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu, zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výskyt a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.
V naší poradně s názvem NEMOCI OSTRUŽIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viki Vikina.
Na ostružinách se mi již několik let drží nějaký roztočík nebo něco obdobného, který způsobuje, že každý plod dozraje jen zčásti a zčásti zůstane červený, tvrdý a kyselý. Jinak je keř krásný, vzrůstný, olistěný a plodí bohatě. Co s tím?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Některé odrůdy dozrávají pomalu a vytváří tyto nedozrálé plody taky, proto je důležité správné rozpoznání příčiny. Pro správnou identifikaci přikládám obrázek. Zřetelná hranice mezi zralými černými bobulemi a nezralými červenými kuličkami, které nikdy nedozrají, je známkou roztočů jménem hálčivec ostružiníkový (lat.: Acalitus essigi) nebo vlnovník ostružiníkový (lat.: Eriophyes gibbosus Nal.). Tito roztoči se živí plody ostružin a vstřikují do nich toxin, který má za následek tento ostrý kontrast. Výskyt roztočů bývá častější u pozdních odrůd ostružin. Ochrana rostlin probíhá postřikem vápna se sírou během období klidu a nebo pomocí zahradnických olejů aplikovaných v sezóně. V obchodě si můžete koupit účinný chemický postřik proti přezimujícím škůdcům:
Frutapon 7 E;
Oleoekol;
Talstar 10 EC.
Během vegetace můžete aplikovat postřik přípravkem:
Cascade 5 EC;
Decis EW 50;
Magus 200 SC;
Nissorun 10 WP;
Omite 570 EW;
Omite 30 W;
Ortus 5 SC;
Sanmite 20 WP;
Talstar 10 EC.
Z nechemické ochrany je k dispozici biologická ochrana pomocí dravého roztoče Typhlodromus pyri, který se aplikuje na rostlinu na začátku sezóny.
Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).
Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silný, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.
Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.
Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.
Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.
V naší poradně s názvem PLODY OSTRUŽINÍKU JSOU ČERVENÉ A UŽ NEZČERNAJÍ JSOU BEZ CHUTI ČÍM JE TO ZPŮSOBENO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Václav.
Čím je to způsobeno ostružiny rostou poblíž lesa na zahrádce v obci na Plzeňsku co to může být za chorobu nebo škůdce děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejpravděpodobnější příčinou červených a bezchutných plodů vašich ostružin jsou roztoči ostružin nebo nadměrná vlhkost. Roztoči ostružin, vědecky známí jako Acalitus essigi, vstřikují toxin, který brání správnému dozrávání plodů a jejich zčernání. Silné deště mohou také zředit cukry v plodech, což vede k nevýrazné a bezchutné chuti, zejména pokud pršelo během sklizně nebo těsně před ní.
Ostružiny a roztoči
- Jak to funguje: Tito mikroskopičtí roztoči (vlnovník ostružiníkový) se živí jádrem plodu a základnou jednotlivých peckovic (malých kuliček na bobulích). Vstřikují toxin, který narušuje proces zrání, což způsobuje, že plody zůstávají červené, tvrdé a bez chuti.
- Příznaky: Klíčovým znakem je ostrý kontrast mezi nezralými červenými a zralými černými peckovicemi na stejném plodu.
- Co s tím dělat: Roztoče ostružin můžete hubit postřikem s obsahlem látky polysulfid vápenatý během období vegetačního klidu nebo použitím zahradních olejů během vegetačního období.
Chuť ostružin a nadměrná vlhkost
- Jak to funguje: Silné deště mohou způsobit, že ovoce absorbuje přebytečnou vodu, což zředí cukry a další aromatické složky.
- Příznaky: Bobule se mohou zdát plně dozrálé, ale postrádají sladkost a mají nevýraznou nebo vodnatou chuť. To platí zejména v případě, že prší těsně před sklizní.
- Co dělat: I když počasí nemůžete ovlivnit, v malé zahradě můžete zkusit položit plachty, které rostliny zakryjí během silného deště, abyste zabránili přemokření ovoce.
Další potenciální faktory
- Nedostatek slunce nebo vody: Nedostatek slunce nebo vody může také vést ke špatné chuti, i když je méně pravděpodobné, že způsobí červené zbarvení, pokud není kombinován s jinými problémy.
- Nesprávné načasování sklizně: Některé odrůdy přirozeně pomalu dozrávají a lze je zaměnit s poškozením roztoči.
- Manipulace po sklizni: U ovoce, které bylo kdysi černé, ale po sklizni zčervenalo, může být problém způsoben vystavením teplu nebo fyzickým poškozením během sklizně nebo manipulace, což je proces nazývaný reverze červených peckovic. K tomu však obvykle dochází po sklizni, nikoli na keři.
Rozdíl mezi slimákem a plzákem je následující – spočívá v tvaru těla a umístění dýchacího otvoru. Slimáci mají na zádech kýl a dýchací otvor v zadní polovině těla, zatímco plzáci mají zaoblený hřbet a dýchací pór v přední polovině těla.
Slimák
Kýl
Slimáci mají na ocasní části nohy výrazný kýl (hřeben nebo vyvýšenou oblast).
Dýchací pór
Jejich dýchací pór (pneumostom) se nachází v zadní polovině pláště, což je masitá oblast za hlavou.
Vzhled
Mají tendenci být štíhlejší a mají kýl, který se táhne pouze částečně podél těla, nikoli po celé délce.
Plzák
Kýl: Plzáci nemají na noze kýl; jejich hřbet je zaoblený.
Dýchací pór: Dýchací pór se nachází v přední polovině jejich pláště.
Vzhled: Plzáci jsou často označováni jako „slimáci s kulatým hřbetem“ kvůli absenci kýlu.
Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis) je drobný motýl z čeledi travaříkovití, který patří mezi dobré letce. Dospělec má obvykle bílá křídla s hnědým lemem, ale existují i jedinci zcela hnědí. Rozpětí křídel motýla je 40–45 mm. Samičky žijí přibližně 8 dní a svá vajíčka kladnou na listy zimostrázu (Buxus), známého u nás také jako krušpánek.
Housenky
Spíš než drobného motýlka máte šanci najít jeho larvy. Jsou zelenožluté barvy s černými pruhy a bílými puntíky, s nápadně lesklou černou hlavou. Housenky zavíječe zimostrázového dorůstají délky až 5 cm. Okusují nejen listy buxusu, ale i zelenou kůru. Při přemnožení může dojít k holožíru. V našich podmínkách může mít motýl 2–3 generace. Housenky z poslední snůšky přezimují mezi listy v kokonech.
Původ
Domovinou zavíječe zimostrázového je východní Asie. Jak přesně se dostal do Evropy, se zatím neví. Předpokládá se, že pronikl v rámci mezinárodního obchodu s rostlinami. V Evropě byl poprvé zaznamenán v Porýní v roce 2006, kde již v následujícím roce způsobil místy holožíry na buxusech. Na našem území byl poprvé výskyt tohoto škůdce zaznamenán v roce 2011 v NP Podyjí. Na jaře 2013 byly zaznamenány lokálně silné žíry až holožíry také v okrajových částech Brna. Dospělci zavíječe nebo jeho housenky byli pozorováni rovněž v Olomouci, Uherském Hradišti, Praze či Neratovicích.
Jak ho poznám?
Housenky začínají svůj žír uvnitř keře, navíc jsou skvěle maskované. Tudíž můžete stát metr od buxusu plného desítek housenek a nemusíte nic vidět. Ve chvíli, kdy se housenky objeví na okraji keře, je jeho vnitřek důkladně zkonzumován. Z tohoto důvodu je vhodné buxus pravidelně kontrolovat, a to nejlépe tak, že větvičky rozhrnete a podíváte se dovnitř. Přítomnost zavíječe zimostrázového prozradí nejen poškozené listy, nález housenek, ale i množství trusu připomínajícího drobné zelené granule. Pokud tedy nechcete přijít o svůj buxus, začněte pravidelnou prohlídkou keřů. Tu byste měli provádět v době, kdy jsou tito škůdci aktivní, v našich podmínkách je to od března do října. Čím dříve přítomnost škůdce objevíte, tím lépe jej můžete proti housenkám chránit. Zde se podívejte na to, jak vypadá buxus napadený housenkami.
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm.
Je to opadavý keř, někdy až 6 m vysoký, ale obvykle mnohem nižší. Zcela mladé větvičky má zelené, ty ale brzy hnědnou a pokrývají se tmavě hnědými až černými korkovými bradavičkami. Květenství vyrůstají v paždí listů. Drobné kvítky jsou na tenkých dlouhých stopkách. Semena černá, neúplně obklopená cihlově červeným míškem.
Brslen bradavičnatý roste ve světlých listnatých lesích, na křovinatých slunných svazích, skalních ostrožnách a v chráněných údolích. Od planárního až po submontánní stupeň (SR), v ČR převážně v kolinním stupni. Dává přednost vápenci, ale roste i na granodioritech, andezitech, fylitech, rulách, na spraši. Lze jej najít i na půdách humózních, hlinitých a skeletnatých. U nás se vyskytuje přirozeně pouze na jižní Moravě. Často roste na svazích nebo na skalních ostrožnách.
Tento opadavý, hustě větvený keř dorůstá do výšky 1–3 (někdy i 6) m. Větve má oblé, zprvu zelené, posléze hnědé, hustě pokryté tmavě hnědými až černými bradavičkami, starší větve šedavě hnědé. Vrcholový pupen je jeden, postranní jsou vstřícné, zašpičatělé, lysé, 2–4 mm dlouhé, kryté suchomázdřitými šupinami s tmavým lemem. Listová čepel je eliptická až vejčitá, na vrcholu zašpičatělá, na bázi klínovitá až zaoblená, 1,5–6 cm dlouhá, 0,5–3,5 cm široká, na okrajích jemně pilovitá. Na líci zelená, na rubu šedozelená, na žilkách jemně chlupatá. Řapík bývá 2–3 mm dlouhý, kratičce chlupatý. Květenství tvoří 3–7květý vidlan vyrůstající v paždí listů. Květní stopky jsou tenké a dlouhé 2–5 cm. Květy oboupohlavné, 4četné, mají 5–8 mm v průměru. Kališní lístky jsou ledvinovité, na okrajích kratičce žláznatě chlupaté. Korunní lístky okrouhlé, žlutavě hnědé nebo narůžověle okrové, červenavě tečkované, výrazně žilkované. Tyčinky bývají čtyři. Plody jsou 4hranné, zaoblené, zploštěle kulovité tobolky (kvadrátky), světle až tmavorůžové. Semena vejcovitá, černá 3–7 mm dlouhá, neúplně obklopená cihlově zbarveným míškem. Tento brslen také kvete v květnu až červnu.
Brsleny se v minulosti využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, takže bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů pak používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.
Přesazování brslenům nevadí, důležitá je dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě.
Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu, tedy po opadu listů, a předtím, než začnou rašit.
Pro svou všestrannost bývají skalníky využívány k různým záměrům. Nízké si spíše zaslouží místo na skalkách anebo v jejich blízkosti. Taktéž jsou vhodné na zídky, k vyplnění plochy, pokrytí svahů. Vyšší druhy pak budou skvěle plnit svůj účel jako keřová výsadba anebo jako ptačí remízky.
Miniaturní, zakrslé odrůdy se hodí zvlášť dobře do kamenných mís a koryt. Jejich větvičky s drobnými listy vytvoří krásné pozadí například cibulovinám, maceškám, vřesům anebo jiným nízkým květinám.
Skalníky rostou přirozeně jako keře. Zahradníci však vytvořili i odrůdu rostoucí na kmínku. Jako malý stromek na kmínku s obloukovitě ohnutými větvemi se pěstuje zahradní kříženec skalníku – odrůda Cornubia. Plody se na ní tvoří ve střapcích, podobně jako je tomu u jeřabin. Plodů je velké množství a vydrží až do zimy, čímž rostlinu pěkně zdobí.
Terasy a schodiště jsou místa, kam můžete umístit nádoby se zajímavými rostlinami. I pro tento typ výsadby se najdou vhodné skalníky, ať už bude nádoba jakéhokoli tvaru. Nebojte se například do větších nádob zkombinovat plazivý skalník s dřevinou na kmínku.
V druzích vhodných pro skalku nejdete i kultivary hodící se do nádob, například vrbolistý skalník či skalník jménem „John Waterer“ (Cotoneaster x Watereri), který bude přímo elegánem vaší terasy.
Skalníky bohatě kvetou drobnými bělavými až narůžovělými kvítky, plodem keřů je obvykle červená malvička v různých odstínech této barvy. Jsou ale odrůdy, které se na podzim ozdobí lesklými černými malvičkami – patří sem skalník ostrolistý, lesklý a černý. Zářivě oranžové plody má pak skalník Franchetův, vzdušný a poměrně rozložitý keř.
Skalníky jsou keře přizpůsobivé a bez zvláštních požadavků. Všechny skupiny (opadavé, poloopadavé i stálezelené) spolehlivě rostou na slunci, snášejí polostín (a s ním spojené sucho), nevadí jim ani vápenaté půdy.
Celoročně lze vysazovat skalníky prodávané v pěstebních nádobách, z nichž je lze rovnou vysazovat na stanoviště. Dobrá zálivka po výsadbě rostlinám prospěje, na přihnojování si příliš nepotrpí. Stálezelené skalníky jsou poněkud choulostivější v tuhých zimách, ochrání je kryt z chvojí.
Skalníky jsou dlouhověké keře, proto je dobré je občas „omladit“, jak ty plazivé a pnoucí, tak vysoké a polovystoupavé. Budete-li chtít skalník pěstovat v nějakém přísnějším tvaru, nic tomu nebrání, častým sestřihem docílíte kompaktnějších rostlin vhodných třeba pro pěstování v nádobách.
Chloróza, též žloutenka či kalcióza, se vyskytuje především na révě vinné a u broskvoní, ale též u třešní, hrušní, kdouloní, jabloní, slivoní nebo i jahodníku a maliníku. Listové čepele postupně žloutnou, ale žilnatina zůstává zelená. Později jsou žluté celé listy, které se kroutí, mezi žilnatinou hnědnou a předčasně opadávají. Přírůstky dřeva jsou malé, dřevo špatně vyzrává, rostliny slabě kvetou a vzniklé květy a plody často opadávají. Pokud se plody vytvoří, jsou podřadné jakosti. Tento typ chlorózy se nesmí zaměňovat s jinými fyziologickými poruchami (například s nedostatkem hořčíku) nebo i s chorobami, především virovými.
Na ovocných dřevinách se vyskytuje celá řada různých mšic. Zelená nebo zelenočerná mšice jabloňová způsobuje na jabloních a hrušních svinování listů, kroucení letorostů a deformace plodů. Deformace a žloutnutí listů hrušní způsobuje mšice svízelová.
Listy mohou být také drážděny slinami larev bejlomorky hrušňové, na okraji jsou pak ztluštělé a křehké, podélně se od okrajů ke středu těsně svinují. Později získávají načervenalé zbarvení, tmavnou a odumírají. V listovém smotku bývá až 35 krémově bílých larev. Dospělec je 1,5–2 mm velký hnědavý komárek s černými příčnými pruhy na zadečku. Je to rozšířený, ale málo významný škůdce hrušní. Larvy přezimují v kokonech, kuklí se na jaře. Dospělci se objevují od poloviny dubna, nejvíce na podzim. Vajíčka kladou na mladé, dosud svinuté listy. Během roku dvě i více generací. Ochrana nebývá potřebná.
Na všechny tyto choroby existují postřiky, vždy je potřeba stanovit správnou příčinu a podle toho zvolit vhodný postřik.
Název tohoto rodu byl zřejmě odvozen od řeckého slova moschos (pižmo), po němž květy některých druhů voní. Existují ale i jiné výklady tohoto jména.
Modřenec širolistý je převážně zjara kvetoucí drobná cibulovina. Má úzké trávovité listy a husté hrozny drobných baňkovitých květů, většinou v různých odstínech modré barvy. Některé odrůdy a variety mají i bílé, růžové a žluté květy.
Cibule modřence širolistého jsou kulovité až vejčité, se světlou slupkou, 2–3 cm velké. Listy v počtu 2 až 3 jsou široce čárkovité, přízemní a asi 20 cm dlouhé.
Květy jsou hustě semknuté, baňkovité, modré s bílým zubatým obústím, tvoří vejčitý hrozen 15–20 květů, na vrcholu s několika jalovými květy. Plod je trojpouzdrá křídlatá tobolka s černými semeny. Rostlina je vysoká 10–20 cm, vykvétá v dubnu až květnu, je mrazuvzdorná.
Nejčastěji modřenec širolistý (Muscari botryoides) roste v kypré půdě, má rád slunná místa, případně polostín. Je oblíbenou cibulovinou do záhonů a zahrad, často zplaňuje.
Rostlinu lze považovat za jedovatou, ale žádné vážné otravy nebyly v lékařské literatuře zaznamenány. Jedná se o chráněný druh.
Modřenec širokolistý je možné koupit v zahradnictví nebo v internetových obchodech, cena za balení cibulovin, kde jich je většinou po 5 kusech, se pohybuje kolem 50 korun.
Zakrslé, žloutnoucí a kroutící se listy hortenzie mohou naznačovat škůdce hortenzie, jako jsou svilušky a spáleniny od slunce. Vždy se musíte pozorně podívat na rostliny, abyste zjistili příčinu. Pokud je obtížné určit příčinu onemocnění, odřízněte kus výhonku a odneste jej do zahradnictví. Zkušený prodejce bude s největší pravděpodobností schopen určit důvod a doporučit správnou nápravu.
Hnědé skvrny na listech
Hnědé, mozaikovité skvrny na listech mohou naznačovat přítomnost škůdce. V tomto případě jde o roztoče sviluška chmelová. Listy napadené těmito sviluškami budou pokryty jemnými pavučinami. Pokud jsou navíc okousané čepele listů, může to být známka krmení lalokonsce. V takové situaci rostlině odstraňte všechny nemocné listy nebo celé výhony a aplikujte insekticidní postřik např. Nissorun 10 WP.
Listy žloutnou a opadávají
Tento příznak může být následkem spálení sluncem. Vyplatí se chránit rostlinu před intenzivním slunečním zářením.
Listy blednou a poté žloutnou
To je známka chlorózy, onemocnění způsobené nesprávným substrátem. Půdu okyselíme kyselou rašelinou, zamulčujeme borovou kůrou a zalijeme hnojivem určeným pro hortenzie.
Listy s kulatými hnědými nebo černými skvrnami
Hnědé skvrny na květech a listech hortenzie mohou být příznakem infekce houbovým onemocněním, tedy skvrnitostí listů. Rostlina napadená patogenem vyžaduje postřik fungicidem.
Uschlé listy
S největší pravděpodobností je půda příliš suchá. Musíte ji vydatně zalévat a kontrolovat, zda se stav rostlin zlepšuje.
Červené listy
Červené listy hortenzie mohou být známkou přílišného slunce a / nebo hnojiva. Rostlina, která je vysazena na příliš slunném místě, musí být zakryta.
Vlnovník ostružiníkový je mikroskopický roztoč, který patří mezi nejčastější škůdce ostružin. Jeho přítomnost si pěstitelé často uvědomí až ve chvíli, kdy plody začnou dozrávat nerovnoměrně.
Napadené plody mají typický vzhled – část ostružiny zůstává červená a tvrdá, zatímco zbytek plodu dozrává.
Jak se vlnovník ostružiníkový pozná
Nejčastější příznak je nedozrávání části plodu. Některé peckovičky zůstávají červené, zatímco ostatní zčernají.
Roztoč se živí rostlinnými šťávami v jednotlivých peckovičkách plodu. Poškozené části pak přestanou růst a nikdy plně nedozrají.
Fotografie ostružiny s červenými a černými peckovičkami způsobenými vlnovníkem ostružiníkovým.
Moje zkušenost s vlnovníkem ostružiníkovým
Když jsem tento problém na ostružinách viděl poprvé, myslel jsem si, že jde o nedostatek živin. Plody totiž vypadaly na první pohled normálně, jen část z nich zůstávala červená.
Teprve později jsem zjistil, že jde o typický příznak napadení vlnovníkem ostružiníkovým. Po použití postřiku proti roztočům se během další sezóny počet poškozených plodů výrazně snížil.
Septoriová skvrnitost se projevuje tak, že nejprve na čepelích starších listů vznikají drobné, okrouhlé, zpočátku vodnaté, později tmavě zabarvené nekrotické skvrny s velmi drobnými černými plodničkami. Počet skvrn postupně narůstá, částečně se zvětšují, splývají a přecházejí i na mladší listy. Silněji napadené listy žloutnou, později hnědnou, zasychají a odumírají. Obdobně jsou napadány i stonky, řapíky listů a květní stopky. Plody však vždy zůstávají zdravé. Při raném napadení odumírají celé rostliny. Tato choroba je velmi často zaměňována s příznaky plísně bramborové.
Pokud jste byli schopni vyloučit všechny dosud uvedené příčiny, existuje důvod se domnívat, že rostlina má rakovinu. Kromě žlutých listů jsou napadené i výhony s neuspořádanými šedohnědými až černými výrůstky. Nad tímto růstem větev odumírá, proto dochází ke žloutnutí a opadávání listu. Spouštěčem rakoviny oleandru jsou bakterie. Odborníci se domnívají, že jsou jimi infikovány všechny evropské oleandry, zda nemoc skutečně propukne, závisí na konstituci a odolnosti konkrétní rostliny. Co je třeba udělat v tomto případě:
Všechny napadené výhony odřízněte na zdravé dřevo.
Vyhoďte infikované odřezky do domácího odpadu.
Od této chvíle věnujte zvýšenou pozornost optimální péči pro zvýšení výdrže rostliny.
Vědecká pozorování ukázala, že vitální a silný oleandr může žít s touto infekcí. Čím je keř mohutnější, tím dříve uzavře vyřezané mezery čerstvými výhonky a mladými listy.
Tip: Hlavním přenašečem rakovinotvorných bakterií jsou kontaminované řezné nástroje. Před stříháním oleandru je třeba nůžky nebo nože dezinfikovat 70% alkoholem na 5 minut.
Jaterník podléška je rostlina, která roste na hlinitých, slabě vlhkých půdách, bohatých na mulovou formu humusu, preferuje neutrální pH, ale snáší i alkalické substráty. Roste běžně v prosvětlených listnatých a smíšených lesích nebo v lískových i jiných křovinách na kamenitém a hlinitém podkladu, ve vyšších polohách se váže na vápenec. V ČR roste od nížin do pahorkatin, většina lokalit se nachází v rozmezí 250 až 600 m n. m. V Alpách se vyskytuje až do nadmořské výšky 2 200 metrů. Existují také zahradní kultivary jaterníků s bílými, růžovými, červenými, nebo dokonce černými květy, některé mohou být i plnokvěté. Vyhovuje mu stín nebo polostín, uplatní se jako podrost pod keře a listnaté stromy nebo i na skalkách. Množí se na podzim dělením trsu.
