Jednoduchou pergolu zvládne šikovný laik postavit za několik dnů. Hotové pergoly lze také zakoupit v obchodních sítích Baumax, Bauhaus, OBI, na zahradních veletrzích a výstavách. Nebo si můžete pergolu nechat postavit odbornou firmou (případně si od ní nechat zhotovit jednotlivé díly a stavbu smontovat sami).
Když už víte, kam pergolu umístíte, jaký bude mít tvar, máte přichystaný všechen potřebný materiál, nařezané hranoly na požadovanou délku a vše natřené, můžete začít se samotnou stavbou.
Nejprve si upevněte a vyrovnejte kovové patky. Kovových patek je více druhů. Některé se šroubují přímo do hlíny, jiné se upevňují do připravených betonových základů. Na místech, kde budou sloupky stát, vyhlubte cca 50 cm hluboké základové jámy o šířce 25–35 cm a napěchujte do nich beton. V případě, že chcete použít sloupky dřevěné, nezapomeňte do betonu zapustit dvojici plochých želez, ke kterým trámky ukotvíte. Vždy nosné sloupy oddělte od základu hydroizolační vrstvou. Když máte patky usazené, vložte do nich stojny a prošroubujte je závitovými tyčemi nebo silnými vruty. Stojny v horní části spojte pomocí tesařského kování s obvodovými hranoly nebo čepováním. Následně stojnu a horní hranol zavětrujte kratšími hranoly seřezanými pod úhlem. Tímto se celá konstrukce zpevní. Nyní na horní obvodový rám dávejte krokve a připevňujte je tesařským kováním.
Nyní máte základní tvar vaší nové pergoly. Pergolu můžete dále opláštit nebo zastřešit, aby vás při odpočinku v ní neobtěžoval vítr nebo déšť.
Jelikož se jako ideální jeví zastřešené pergoly, je třeba v následujícím kroku přišroubovat střešní latě k příčníkům. Odstupy latí musí být pravidelné a jako ideální rozteč se jeví délka 60 centimetrů. Celá konstrukce se tak stane mnohem stabilnější. Při práci je ideální využít aku šroubovák. Jestliže se použijí kratší střešní latě, než je samotná pergola, je třeba je pořádně provázat stejně, jako když se staví zeď z cihel.
Zajímavým materiálem na střechu pergoly je například polykarbonát Makrolon. Zastřešení může být složeno ze dvou dílů, přičemž budete ještě potřebovat jeden profil ve tvaru H a krajové profily. Musíte mít také vruty. Makrolon lze sehnat v několika různých variacích. Pořídit se dá jak čirý, kouřový, tak i ve variantě opál. Pokud je terén pod pergolou nerovný, je možné tento nedostatek později upravit v odstupňování zábradlí. Kvůli bezpečnosti je potřebné rohy zábradlí zakulatit.
Pak zbývá opatřit konstrukci ještě pergolovými mřížemi. Na ně použijte běžné laťovky. Velikost polí mříže zvolte podle toho, jestli chcete jen vytvořit pohledovou stěnu, nebo necháte pergolu obrůst popínavými rostlinami. V prvním případě zvolte velikost polí 15–25 cm, v druhém případě větší, tedy 30–45 cm.
Důležitou součástí pergoly je podlaha. Nejčastěji se používá dlažba, daleko atraktivněji však působí podlaha dřevěná. V takovém případě ovšem nezapomeňte na štěrkovou drenáž, která bude odvádět vodu.
Ve svém příspěvku POŽADAVKY PRO KOLAUDACI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Michal Vinš.
Dobrý den,
nejde kolaudovat žádná stavba na kterou nebylo vydáno stavební povolení nebo ohlášení. Každý stavební úřad má na tuto problematiku odlišný pohled, proto bych doporučil se zajít pozeptat na příslušný stavební úřad. Dokumentace k zlegalizování by měla obsahovat projektovou dokumentaci, geodetické zaměření a revize.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Emil 4.
Kolaudace je úřední postup, který musí proběhnout před tím, než začne být užívána určitá právě dokončená stavba. Téměř všechny dokončené stavby lze totiž začít užívat pouze buď na základě oznámení stavebnímu úřadu, nebo na základě jeho vyhovění žádosti o vydání tzv. kolaudačního souhlasu. Mám teď pozjišťováno, stavíme s http://www.ma-construction.cz a v dubnu by mělo být hotovo :)
Cena pergoly, kterou si budete stavět svépomocí, bude nižší, než když si koupíte stavebnicový systém nebo pergolu vyrobenou na zakázku. Cena se odvíjí od toho, jak velkou pergolu budete stavět.
Pokud si na stavbu sami netroufáte, můžete vybírat z široké nabídky firem, které vám dodají pergolu buď typizovanou, nebo vám ji postaví na míru podle vašich požadavků. Tady se ceny různí, u větších pergol začínají na 12 000 Kč, u staveb na zakázku počítejte s cenami od 30 tisíc korun, a pokud chcete opravdu exkluzivní pergolu, zaplatíte od 60 tisíc korun výše.
Ve svém příspěvku PERGOLA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Elis.
My jsme dlouho váhali jestli si pergolu sami postavit nebo ji koupit. Nakonec jsme se raději rozhodli pro profesionály. Přeci jenom jsme si v samotné stavbě moc nevěřili. Co se týče ceny, vybrali jsme firmu Altány na Výšince a jsme spokojeni. Jak s cenou tak s výslednou pergolou.
Když nad tím tak přemýšlím, v našem případě by se asi víc prodražilo, kdybychom ji stavěli sami :D.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Honzik.
Dobrý den, nejlepší ceny a kvalitní výrobky jen od http://www.pergoly-trutnov.cz. Minulý rok sme si postavili Altán Mila.
Pergola a popínavé rostliny k sobě neodmyslitelně patří. Vždyť právě hlavní účel této stavby je sloužit jako opora pro popínavé rostliny. V dnešní době velmi oblíbené zastřešené pergoly, které čím dál vídáme na českých zahradách, tak trochu ztrácejí svůj původní smysl a účel a stále více připomínají zastřešené altány, než vzdušné zahradní pergoly. Při výběru vhodného druhu popínavé rostliny musíme zohlednit několik kritérií, které nám napomohou při volbě té správné rostliny: jaký máme prostor kolem pergoly, zda jde o opadavou rostlinu, kvetoucí rostlinu, jak zatíží pergolu, jaké je umístění pergoly (přímé slunce, polostín), jaká je rychlost růstu zvolené popínavé rostliny.
Opletka Aubertova
Má latinský název Polygonum aubertii, jde o bujně rostoucí popínavou dřevinu s bílými květy, dorůstající až do výšky 10 m. Listy jsou kopinaté, tmavě zelené, opadavé. Kvete velmi bohatě od srpna do října. Za rok vyroste opletka 2 až 3 m, potřebuje tedy dostatečně stabilní oporu. Běžná náročnost na půdy. Stanoviště slunné až polostinné.
Zimolez německý
Má latinský název Lonicera periclymenum Belgica. Tato popínavá rostlina dorůstá do výšky 2 až 3 m. Listy jsou okrouhlé, zelené. Květy jsou fialovobílé, vonné. Zimolez kvete v červenci až srpnu. Plody jsou malé, kulovité, mají červenou barvu. Běžná náročnost na půdy. Stanoviště slunné až polostinné.
Ve svém příspěvku OLEANDR PO ODKVĚTU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Mikulková Skalická.
Dobrý den! Nikde nemohu nejít odpověď na dotaz, co s lusky (plody) po odkvětu oleandru. Stříhat? Asi ano, ale hlavně kdy?
Děkuji, Hanka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hana vadlejchová.
Tak všude se píše o pěstování oledndru něco jiného já mám dva a taky jsem někdy zmatená. Někde se píše-dát pod pergolu s prosvětleným stropem,oleandr nemá rád když na něj prší-hnijou květy. Dále zalévat-někde se píše-jednou za 14 dní-což si myslím že je blbost-dále střihat-pak zase nestříhat,nechat být. hana
Nutrie můžeme chovat v párech, kdy máme v ubikaci samce spolu se samicí. Tady ovšem může vzniknout samcův nezájem o samici. Při tomto způsobu nedáváme k sobě temperamentní jednice, protože by docházelo k ostrým střetům. Další možností je oddělený chov samců a samic, kdy chováme skupinku samiček a k samci je připustíme až v době říje. Výhodou je jasná evidence páření. Chov ve skupinách znamená polygamní chov velkého počtu samic s několika samci. Zde je nutná pravidelná kontrola březosti samic. Samice ve vyšším stupni březosti je lépe oddělit a ke skupině je vrátit až po čtvrtém týdnu, tedy po odstavu mláďat. Dalším způsobem je chov harémový, kdy se spolu chová maximálně osm samic a jeden samec. Prostorové podmínky obecně musí být dostatečné, jelikož hrozí vzájemné střety.
Nutrie se chovají zpravidla v drátěných klecích s velikostí ok 3 x 3 cm. Klec má být dlouhá 2,5–3,5 m, široká 1,5 m a vysoká 80 cm. Jednotlivé klece oddělujeme neprůhlednými mezistěnami, aby se nutrie vzájemně neznepokojovaly. Podlahu stavíme buď cihlovou, nebo betonovou se spádem k betonové nádrži, která má mít rozměr 1,5 x 1,5 m a hloubku 50 cm. Nádrž musí být snadno přístupná, s dostatkem čisté vody, protože nutrie je původem vodní hlodavec. Výhodné je situovat chov v blízkosti vodního zdroje. Nesmíme však zapomenout na vybudování odpadní strouhy, protože v nádržích musíme vodu často měnit. Důležité je, aby nutrie měla ve vodě dostatek prostoru. Klec nebo výběh vybavíme dřevěnou budkou, nejlépe s předsíňkou a prostorem pro hnízdo. Budka by se měla denně vystlat novou slámou. Vchod do budky opatříme kulatými otvory, připomínajícími noru. Otvory upravíme na velikost 20 x 24 cm a překryjeme pytlovinou.
Do plemenitby zařazujeme samičky v šesti až sedmi měsících, kdy dosahují hmotnosti 3,5 až 4 kg, zatímco samce v šesti až osmi měsících, při hmotnosti 4 až 4,5 kg. Říje se u nutrie projevuje neklidem, běháním po výběhu a častým močením, trvá 1 až 3 dny a opakuje se každých 28 dní. Samice mívají dva vrhy do roka. Nutrie mívá 3 až 7 mláďat, která se rodí osrstěná a po narození hned vidí a slyší. Kojena jsou 2 až 3,5 týdne, poté je matka přirozeně odstaví. Samice se v chovu nechávají do 4 let, samci do 6 let. Pokud má matka málo mléka, pak přikrmujeme mláďata vařenicí z ovesných vloček a mléka. U nutrií je výhodou, že bezprostředně nereagují na příbuzenskou plemenitbu, přesto déle trvající nebo častější příbuzenská plemenitba může být příčinou poklesu plodnosti. Dospělé nutrie krmíme nejlépe dvakrát denně, přičemž větší část by měly dostat večer.
Při začínajícím chovu dochází k poměrně velkým úhynům, a to i za předpokladu, že jsou dodrženy základní podmínky chovu.
Ve svém příspěvku RÉVA VINNÁ K PERGOLE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jirka Karlik.
Jsem začátečník. Máme pergolu a u každého sloupu jsem v roce 2020 na jaře v květnu zasadil révu. Vyrostla do délky 4 metry a tak jsem ji nahoře na drátěnce připevnil.Na sloupech samozřejmě také.Vylamování fazochů jsem také provedl. A teď nevím, jak mám řezat. Na netu jsem nic nenašel, nebo neumím hledat.Poraďte prosím co dál, nebo alespoň nějakou jasně srozumitelnou literaturu. Děkuji.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Pro stavbu zděného plotu je nejvýhodnější použít speciální plotové tvárnice napodobující kámen. Zeď z tvárnic je dostatečně pevná a pohledná, stavba postupuje i rychleji.
Podle hranic pozemku se pomocí pásma a motouzu vytyčí trasa základů a provede výkop stanovených rozměrů. Základ musí sahat do nezámrzné hloubky, to je minimálně do 80 cm. Šířka by měla být nejméně 25 cm. Základ ukončíme vodorovnou plochou asi 10 cm nad zemí. Zvláště v místech, kde je vysoká hladina spodní vody, opatříme základ izolací proti vzlínající vodě.
Po dokonalém vyzrání betonu (minimálně dva týdny) se na povrch základu klade první vrstva tvárnic. Přitom neustále kontrolujeme vodorovnost jejich horních stěn v podélném i příčném směru. Tvárnice ukládáme do speciálního mrazuvzdorného cementového lepidla. Každou řadu klademe podle vodítka z napjatého motouzu. Opatrným poklepem kladívkem můžeme uložení tvárnic mírně korigovat. Po sestavení první řady zalijeme dutiny tvárnic zhruba do jedné třetiny řídkým betonem. Před zatvrdnutím betonu ověříme vodorovnost horních ploch a pokračujeme v montáži dalších dvou nebo tří řad tvárnic. Pak opět dutiny vylijeme betonem. Při stavbě je nutno dodržovat vazbu jednotlivých tvárnic. Jejich svislé spáry se musí ob řadu střídat a musí být v přesně svislé linii. Také dutiny tvárnic musí na sebe navazovat.
Po dosažení požadované výšky zdi se vyplní tvárnice betonem až po okraj. Nakonec se umístí krycí desky. Je možno je položit pouze do betonu po vyplnění poslední řady tvárnic, ale lepší je uložit je do lože z malty nebo speciálního mrazuvzdorného lepidla. Po dokončení stavby můžeme spáry mezi jednotlivými tvárnicemi vyspárovat vhodnou spárovací hmotou.
Betonovou směs zpracováváme výhradně při teplotě vyšší než +4 °C.
Zděný plot můžeme kombinovat s dřevěnými výplněmi polí. Pro upevnění paždíků plotu do sloupků zabetonujeme kovové kotvy. Podobně upevníme i panty a západky zámků vrátek a vrat. Do stěny plotu můžeme zabudovat i otvory pro umístění schránek na dopisy i elektrická vedení (například pro zvonky a automatické otevírání vrat).
Návod pro výstavbu:
Základ vyplníme betonem, pro zvýšení pevnosti použijeme armaturu ze dvou až čtyř armovacích želez o průměru asi 8 mm. Jednu řadu želez umístíme vodorovně kousek nad dno, druhou kousek pod horní okraj základu.
Vrchní stranu základu srovnáme pečlivě do vodorovnosti a povrch uhladíme. Před vlastním zděním vrchol základu opatříme izolací proti vodě penetračním nátěrem nebo vložením izolační fólie.
První řadu plotových tvárnic uložíme do maltového lože. Zvláště u první řady musíme pracovat velmi přesně. Peč
Ve svém příspěvku VINNÁ RÉVA A JEJÍ PĚSTOVÁNÍ NA PERGOLE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Laštovička.
Dobrý den přátelé vinné révy -- nemohu se nikde dočíst jak stříhat révu na pergole která je vysoká 2 m . Rostliny jsou již na pergole a já nevím kolik výhonů ponechat na jednotlivých výhonech respektive odkud se má rozvětvovat rostlina a kolik by měla mít letorostů . Jsem amatér začátečník a tak prosím o radu jak na to - eventuelně kde bych se toho mohl dopídit .
Děkuji za odpověď a radu .
Petr L.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vndráček Pavel.
Zdravím Pavel.Pokud máte pergolu plnou zarostlou musíte najít šlahoun který se dá odříznout což bolí a přitom omlazuje záleží na síle kořenů.Po otci mám něco jak vinohrad v pergoli zelená stěna po stranách zahrady dosahující výšky 4m je to nádhera.
Možností máte celou řadu. Můžete si postavit garáž zděnou, garáž plechovou, garáž dřevěnou nebo jen kryté stání pro váš automobil. Záleží na tom, jakým způsobem chcete garáž během roku využívat a kolik peněz jste do její stavby ochotni investovat. Garáž bývá většinou nejen místem, kam zaparkujete svůj automobil, ale i prostorem pro uskladnění věcí spojených s provozem vašeho vozu, náhradních dílů a nářadí. Kutilové velmi často využívají garáž i jako dílnu. V dnešní době se kladou na garáž vyšší nároky, než tomu bylo dříve. Obvykle se počítá s tím, že se do garáže minimálně zavede elektrická energie a natáhne voda. Pokud se v garáži nachází také topení, může celoročně sloužit k rozličným činnostem.
Materiál bychom měli volit podle toho, jak dlouho budeme chtít garáž využívat a pro jaký vůz bude. Pořídíme-li si starší auto, nemusíme pro něj budovat garáž za velký peníz, stačit pravděpodobně bude jen dřevěná bouda, aby na auto hlavně nepršelo a nesněžilo. V takovéto garáži toho však moc nenapracujeme a též lze předpokládat, že v ní bude postupem času i značné vlhko. Cena takové garáže z nového materiálu bude v dnešní době činit řádově několik tisíc korun, pokud nebude mít stavba betonovou podlahu, izolace a inženýrské sítě.
Dřevěnou garáž (kůlnu) si postaví téměř každý zručný kutil sám a „ušetří". Avšak takovou garáž skoro žádná pojišťovna nepojistí jako dostatečnou ochranu auta a překážku proti zlodějům aut.
Plechové nebo v mnoha případech známější takzvané ocelové garáže jsou dnes poměrně oblíbené. Jejich pořízení může být vzhledem k cenám materiálu nákladnější než u dřevěných garáží, záleží na variantě, kterou zvolíme. Plechy se mohou přišroubovat anebo přivařit k ocelové konstrukci. Kvůli zlodějům barevných kovů se nedoporučuje používat plechy z hliníku. Mnohem lepší a odolnější je nerezový plech. Ten se dá natřít vhodnou barvou, takže garáž nepůsobí tak stroze. Takovou garáž si už nepostaví každý kutil, ale jen velmi zručný řemeslník, který umí pracovat se železem.
Plechové garáže postavené svépomocí budete muset často opatřovat novým nátěrem, tedy alespoň ty nejlevnější plechové boudy. To samozřejmě ve výsledku zvyšuje náklady. Nevýhodou je stejné odolávání povětrnostním podmínkám jako v případě dřevěných garáží. Proto například německá značka Siebau používá na plech jako krycí vrstvu omítku. Jinak byste se v takové garáži v létě cítili jako v sauně. Zde asi samotný kutil rovněž nepochodí. Co se týče finanční náročnosti, vybudovat svépomocí solidní garáž s prostorem pro malou dílničku a pro uskladnění náhradních dílů včetně nářadí vyjde na několik desítek tisíc korun.
Z hlediska statiky je pro stavbu obvodových stěn garáže nutné
Nejdříve musíme podle zákona najít odpovědného projektanta, který vypracuje projektovou dokumentaci a který pak odpovídá za správnost, celistvost, úplnost, bezpečnost a proveditelnost stavby. Odpovídá rovněž za technickou a ekonomickou úroveň projektu, včetně vlivů na životní prostředí.
Projektovou dokumentaci, jež zahrnuje i dokladovou část (například stanoviska dotčených orgánů), následně posoudí stavební úřad. Pokud je garáž na našem vlastním pozemku a bude sloužit pouze nám, končí celý oznamovací proces povinností stavebníka oznámit stavebnímu úřadu záměr započít s užíváním stavby.
Mezi základní podmínky umístění garáže patří to, že musí být postavena ve vzdálenosti minimálně 1,5 metru od sousedního pozemku rodinného domu (nachází-li se za plotem pozemek jiný, vzdálenost se dodržet nemusí, vždy ale záleží na konkrétním případu).
Rozhodně stavíme s rezervou, bylo by totiž krátkozraké stavět malou garáž jen proto, že právě vlastníme malé auto. Do garáže se vejde ještě třeba motorka, jízdní kola, sportovní náčiní a skříně na nářadí. Podmínky pro stavbu malých a velkých garáží se liší, přičemž limit je 25 m². Většina dnešních garáží tuto hranici přesahuje.
Malou garáž do 25 m² (na motorku a kola nebo sloužící jako sklad nářadí a podobně) lze na pozemku umístit jen na základě územního souhlasu. Pro jeho vydání musí být prokazatelné, že stavbě nic nebrání (stavba je v souladu s územním plánem, dotčené orgány mají souhlasné stanovisko, všichni účastníci stavebního řízení se stavebním záměrem souhlasí). Poté může stavební odbor vydat územní souhlas dle § 96 zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů.
Garáž větší než 25 m² se nejprve musí na pozemek potenciálně umístit. To je úkolem územního rozhodnutí. Potom přichází na řadu stavební povolení. Územní rozhodnutí a stavební povolení lze sloučit a požádat o ně najednou tehdy, když jsou podmínky území jednoznačné. To znamená, že je vše vyřešeno a stavbě nic nebrání: k pozemku se nevážou žádné výjimky; je vyřešen přístup na komunikaci; se stavbou souhlasí sousedi i všechny dotčené orgány; pozemek se nenachází v památkově chráněném území nebo v chráněné krajinné oblasti (a pokud ano, pak odbor památkové péče či příslušný odbor chráněné krajinné oblasti se stavbou souhlasí). Jestliže podmínky území jednoznačné nejsou (například technicky nelze dostát požadavku umístění garáže 1,5 m od hranice pozemku), musí se nejdříve projednat a udělit výjimka o Obecné technické požadavky na výstavbu ve znění pozdějších předpisů , poté přijde na řadu územní řízení a následně stavební povolení.
Garáže můžeme rozlišovat podle toho, z jakého materiálu jsou postaveny, jedná se tedy o garáže zděné, betonové, montované, montované zateplené.
Rozměry garáže se stanovují na základě potřeb zákazníka, přičemž nejmenší rozměr garáže je 5020 x 2900 x 2160 mm (délka x šířka x výška).
65–70 koleček sacharinu (toto množství vystačí na 5 až 6 sklenic o obsahu 720 ml).
Postup
Okurky pečlivě omyjeme a necháme trochu oschnout. Poté je naskládáme do čistě vymytých a vysušených sklenic, na jejichž dno jsme dali několik koleček mrkve a cibule a snítku kopru. Sklenice stavíme je na nějakou silnější podložku, například korkovou, nebo na froté ručník.
Nálev připravíme svařením vody a octa, přidáme Deko a nakonec vhodíme sacharin. Horkým lákem zaléváme okurky tak, aby byly ponořené, sklenice ihned zavíčkujeme a obrátíme dnem vzhůru.
Pracujeme opatrně, vše je horké. Je dobré použít kuchyňskou chňapku. Když je obsah sklenic vlažný, obrátíme je a dáme do chladna. Okurky takto zůstanou krásně křehoučké a již po týdnu můžeme ochutnávat.
Troubu nejprve předehřejeme na 80–90 °C, na horní i spodní sálání. Naplněné sklenice stavíme na dno trouby na suchý plech. Sklenice můžeme podložit nepotřebnou mokrou utěrkou. Někdo nestaví sklenice na suchý plech, ale na plech s vodou. Zavařovací sklenice nesmí být poskládány těsně vedle sebe, ale musí mít mezi sebou rozestupy, aby těmito mezerami mohl proudit volně vzduch a ohřívání bylo stejnoměrné. Po vložení ovoce v dobře uzavřených sklenicích sterilujeme stejnou dobu jako podle receptur na zavařování v klasickém zavařovacím hrnci.
Je pravda, že úplně přesnou dobu sterilace v troubě nelze přesně určit. Záleží totiž na elektrickém příkonu, na teplotě zálivky ve sklenicích, na množství a velikosti sklenic a v neposlední řadě na druhu ovoce, které zavařujeme. Měkké a choulostivé ovoce potřebuje k zavařování kratší dobu než tvrdé ovoce. Proto raději nejprve vyzkoušíme jednu sklenici a pak teprve naplníme celou troubu.
Zavařování v klasické plynové troubě
Plynové trouby s termostatem, kde lze přesně nastavit teplotu a tu udržovat ve stejné výši, nám umožňují provést konzervaci rychle a spolehlivě. Termostat nastavíme na nejnižší teplotu a sklenice podložíme azbestovou vložkou.
Zavařování ve sporákové troubě
Ve sporákové troubě bez regulace teploty zavařujeme jen z nouze. Mezi sklenice postavíme jednu prázdnou jen s vodou a teploměrem. Podmínkou je, aby trouba pekla po celé ploše stejně, což je největší kámen úrazu!
Zavařování v horkovzdušné troubě
Troubu nastavíme na 250 °C, na dno plechu dáme starou plenu nebo utěrku a zalijeme horkou vodou do výšky asi 2–3 cm, na plech pak vyskládáme skleničky a zavařujeme (lze použít jen skleničky s víčky na závit!). Například můžeme použít skleničky od „Kunovjanky“ – na plech se jich vejde 8 ks, zavařujeme je 8 minut na 250 °C se zapnutým horkým vzduchem. Velké „klasické“ zavařovací sklenice – na plech se jich vejde 6 ks – zavařujeme 10 až 12 minut se zapnutým horkým vzduchem. Dle potřeby doléváme horkou vodu. Všechny zavařeniny necháme do druhého dne vychladnout dnem vzhůru.
Zavařování v mikrovlnné troubě
Do trouby vložíme maximálně 4 sklenice o obsahu do 0,7 l a sterilujeme 10 minut při teplotě 70 W (rozmrazování) a 10 minut na 100 W. Tento novodobý způsob sterilace je vhodný zejména pro menší množství zavařovaných sklenic. Lze použít jak klasická zavařovací víčka, tak i uzávěry twist off. Nemusíte se bát, v mikrovlnné troubě tyto uzávěry nejiskří!
V mikrovlnce lze zavařovat hotový masový pokrm. Základní nastavení: 1 sklenice o objemu 0,7 l se nechá v mikrovlnné troubě 6 minut při výkonu 700 W. Sklenice můžeme v mikrovlnce zavařovat i s víčky (nevadí ani kovová), jen je neplníme až po okraj, ale pod víčkem musí zůstat mezera, což je stejné, jako při zavařování v hrnci. Doba zavařování menších sklenic se zkrátí v poměru k jejich velikosti. Například sklenici 0,3 l zavařujeme při výkonu 700 W jen 3 minuty. Pokud je sklenic více, uvedené časy se násobí jejich počtem (4 skleničky při 700 W x 6 minut = 24 minut). Do mikrovlnné trouby je poté stavíme na otočný talíř po jeho obvodu, nikoliv na střed. Rada naší čtenářky, Nadji: Při zavařování v mikrovlnce doporučuji sklenice podložit talířem s trochu zvýšeným okrajem - pokud tekutina vyteče, aby se nerozlila po celé troubě.
Troubu nejprve předehřejeme na 80–90 °C (na horní i spodní topení). Naplněné sklenice stavíme na dno trouby na suchý plech. Sklenice můžeme podložit nepotřebnou mokrou utěrkou. Někdo nestaví sklenice na suchý plech, ale na plech s vodou. Zavařovací sklenice nesmí být poskládány těsně vedle sebe, ale musí mít mezi sebou rozestupy, aby těmito mezerami mohl proudit volně vzduch a ohřívání tak bylo stejnoměrné. V dobře uzavřených sklenicích ovoce sterilujeme stejnou dobu jako podle receptur na zavařování v klasickém zavařovacím hrnci. Úplně přesnou dobu sterilace v troubě nelze přesně určit. Záleží totiž na elektrickém příkonu, na teplotě zálivky ve sklenicích, na množství a velikosti sklenic a v neposlední řadě na druhu ovoce, které zavařujeme. Měkké a choulostivé ovoce potřebuje k zavařování kratší dobu než tvrdé ovoce. Proto raději nejprve vyzkoušíme jednu sklenici a pak teprve naplníme celou troubu.
Zavařování v klasické plynové troubě
Plynové trouby s termostatem, u nichž lze přesně nastavit teplotu a tu udržovat ve stejné výši, nám umožňují provést konzervaci rychle a spolehlivě. Termostat nastavíme na nejnižší teplotu a sklenice podložíme azbestovou vložkou.
Zavařování v horkovzdušné troubě
Troubu nastavíme na 250 °C, na dno plechu položíme starou plenu nebo utěrku a zalijeme horkou vodou do výšky asi 2–3 cm, na plech pak vyskládáme sklenice s ovocem a zavařujeme (lze použít jen skleničky s víčky na závit). Malé skleničky zavařujeme 8 minut na 250 °C se zapnutým horkým vzduchem, na plech se jich vejde 8. Velké klasické zavařovací sklenice (na plech se jich vejde 6) zavařujeme 10–12 minut se zapnutým horkým vzduchem. Dle potřeby doléváme horkou vodu. Všechny zavařeniny necháme do druhého dne vychladnout dnem vzhůru.
Zavařování uzeného masa v mikrovlnné troubě je celkem snadné. Pokud dodržíte základní podmínky, vše se vám podaří k vaší spokojenosti. Důležitý je výběr sklenic, nejlepší jsou sklenice, které se u hrdla nezužují. Obsah jde pak dobře vyklopit. Do mikrovlnky můžete použít sklenice s klasickým víčkem nebo uzávěrem twist-off. Nemusíte se bát, v mikrovlnné troubě tyto uzávěry nejiskří. Hrdlo zkontrolujeme prstem, zda není poškozené. Maso vložíme do sklenic, ne násilím, jen zlehka. Poté zalijeme vodou (obvykle stačí lžíce vody na ucpání mezer mezi masem) zhruba centimetr pod hrdlo. Můžeme přidat kousek vepřové kůže nebo půl lžičky želatiny. Pokud je maso málo slané, vodu přisolíme. Zavíčkujeme a do mikrovlnné trouby vložíme maximálně 4 sklenice o obsahu do 0,7 l. Zavařujeme 10 minut při teplotě 70 W (rozmrazování) a 10 minut na 100 W. Do mikrovlnné trouby stavíme sklenice na otočný talíř po jeho obvodu, nikoliv na střed! Tento novodobý způsob zavařování je vhodný zejména pro menší množství zavařovaných sklenic.
V mikrovlnné troubě můžete zavařit polévku, omáčku, guláš a jiné polotovary. Důležité je zavařovat do sklenic se šroubovacím víčkem, ty vám v mikrovlnce nic nevyvedou. Sklenice naplňte ještě teplým jídlem pouze do ¾ a zašroubujte. Mikrovlnku nastavte na nejvyšší výkon a zavařujte velké sklenice alespoň 8 minut a malé 5 minut, tak aby chytlo víčko. Skladujte v lednici klidně 2 měsíce. Pokud chcete mít jistotu, že se jídlo opravdu nezkazí, zavařte ho bez zahuštění moukou a bez smetany. Tyto ingredience přidejte až před samotnou konzumací.
Základní nastavení: 1 sklenice o objemu 0,7 l se nechá v mikrovlnné troubě 6 minut při výkonu 700 W. Sklenice můžeme v mikrovlnce zavařovat i s víčky (nevadí ani kovová), jen je neplníme až po okraj, ale pod víčkem musí zůstat mezera, což je stejné, jako při zavařování v hrnci. Doba zavařování menších sklenic se zkrátí v poměru k jejich velikosti. Například sklenici 0,3 l zavařujeme při výkonu 700 W jen 3 minuty. Pokud je sklenic více, uvedené časy se násobí jejich počtem (4 skleničky při 700 W x 6 minut = 24 minut). Do mikrovlnné trouby je poté stavíme na otočný talíř po jeho obvodu, nikoliv na střed!
Minikiwi jsou víceleté popínavé rostliny, každoročně plodící velmi dobré a zdravé ovoce. Tato rostlina je mrazuvzdorná, snese téměř -30 °C, proto se dá pěstovat i v našem kraji a je jen na vás, jaké jí zvolíte místo pro pěstování, zda to bude na balkóně, zahradě, či vám bude zastiňovat pergolu, jedno z míst, kde se jí dařit určitě nebude, je interiér. Minikiwi je odolné vůči plísním, škůdcům i chorobám.
Již pár sazenic stolních odrůd umí nádherně obrůst pergolu s venkovním posezením a pro šťavnaté hrozny pak můžete jen natáhnout ruku. Vinná réva je vhodná nejen jako popínavá rostlina pro různé pergoly, loubí a podobně. V místech, kde to drsnější klima nedovoluje, ji lze s úspěchem pěstovat ve skleníku.
Máte-li tedy chuť stát se „vinaři“, nabízíme vám alespoň pár základních rad. Réva je totiž rostlina velmi náročná na klimatické podmínky a určité půdní vlastnosti. Důležité je také zvolit vhodnou odrůdu právě pro vaši zahradu či skleník.
Vinnou révu lze pěstovat i v takzvaných nevinařských oblastech, a to díky výběru správné odrůdy. Vybírat můžete mezi révou bílou, modrou či růžovou, dále se dělí na typy skleníkové a venkovní. Výběr ale tímto nekončí, v dnešní době si i běžní pěstitelé mohou vybrat mezi peckatými/semennými či bezsemennými odrůdami. Pokud máte děti, vybírejte raději mezi bezsemennými typy.
Pro malopěstitelské účely se nejlépe hodí takzvané stolní odrůdy, což je označení pro druhy révy vinné určené především k přímé spotřebě, nicméně i z těchto odrůd lze vyrábět lehká vína. Jako stolní můžete pěstovat i některé známé moštové odrůdy, například Müller Thurgau. Stolní odrůdy také mívají větší výnosy než odrůdy označované jako moštové.
S jakou odrůdou tedy začít a nezkazit si chuť do dalšího pěstování? Rozhodně s takovou, která je odolná, chutná a výnosná! Zkušení pěstitelé doporučují například odrůdy Nero (rodí vždy a spolehlivě), Niagara, Arkadia, podle nich tyto tři odrůdy nejen dokážou porůst váš dům či pergolu, ale ještě si na nich skvěle pochutnáte. Pro začátečníky navrhují rovněž odrůdu Krystal, která je velmi odolná proti chorobám i mrazu, je bujná, plodná, plody jsou relativně velké a mají vynikající chuť. Pro vyšší nadmořskou výšku (ale k jižní stěně domu) doporučují například bílou odrůdu Vostorg nebo modrou Kodrjanka. Obě jsou rané, odolné a poměrně mrazuvzdorné.
Základním vodítkem při výběru odrůdy vinné révy by pro vás měla být nadmořská výška a jí dané klimatické podmínky. Při nákupu si zkuste nechat poradit od odborníků, která odrůda je nejvhodnější přímo pro vaši zahradu, nebo zkuste vycházet z následujících řádků.
