Téma: 

tavení vosku


Facebook Twitter Pinterest email tisk

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Tavení vosku párou

Jiným řešením je použití pařáku. Pařák na vosk je velká uzavřená nádoba, do které se na síto vloží voští, a poté se do ní přivádí horká pára. Ta vosk taví, ten protéká sítem a usazuje se v nádobě na dně. Nečistoty zůstávají v sítu. Jde o dobrou, funkční metodu, problém je pouze ve finančních nákladech. Pařáky jsou docela drahé.

Detail odstavce: Tavení vosku párou
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: Re: fikus

Fíkus je české jméno pro rostlinu fíkovník pryžodárný a ten opravdu kvete. Stejně jako u jiných členů rodu Ficus, květy vyžadují jen určitý druh vosku, aby jím byly opylovány ve společně vyvinutém vztahu. Vzhledem k tomuto vztahu rostlina nevytváří vysoce barvité nebo voňavé květy, které by přilákaly další opylovače. Plod je malý žlutozelený oválný 1 cm dlouhý, sotva jedlý a obsahuje pouze životaschopné semeno. Zde se můžete podívat, jak vypadají jeho květy www.google.cz/images…

Zdroj: diskuze Fíkusy druhy a pěstování
Odesláno: 12.9.2017 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 3 Zobrazit odpovědi

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Tavení včelího vosku v pytli

Vosk lze získat i vařením v pytli. Voští se vloží do pytle z hrubé látky, pevně zaváže a takto se to celé vloží do vařící vody. Vosk taje a prochází pytlem ven, zatímco nečistoty zůstávají uvnitř. Jakmile je dost vytaveno, pytel vyjmeme a zbyde vosk. Jde o funkční a jednoduchou metodu, která ale není tak produktivní – v samotném pytli dost vosku uvázne, zvlášť když ho potom vytahujeme. Bylo by potřeba jej ještě v rukou vyždímat, jenže při té teplotě to není možné. Používají se na to i různé lisy, ale ty už bohužel nejsou běžně dostupným vybavením.

Detail odstavce: Tavení včelího vosku v pytli
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Tavení včelího vosku

Jakmile máme voští oddělené od rámků (anebo jsme ho v rámcích nikdy neměli), můžeme se pustit do zpracování. Některé metody oddělení plástů od rámku už vlastně prvním stupněm zpracování byly. V prvním stupni jde vždy o to tavením oddělit vosk od hrubých nečistot. To lze udělat několika způsoby. Teoreticky si člověk dovede představit, že by voští roztavil a pak ho přecedil přes síto nebo látku. Problém je v tom, že vosk celkem rychle tuhne a látku i síto ucpávají i nečistoty. Vosk brzy přestane protékat proudem, jenže my ho skrz síto potřebujeme dostat co nejrychleji, jinak ztuhne a už to nepůjde. Všechny metody tedy řeší otázku, jak prohnat vosk sítem a přitom ho udržet na vysoké teplotě.

S tímto problémem vám pomůže sluneční tavidlo, což je bedna s proskleným víkem. Do bedny se dá voští (nebo rámky s plásty), zavře se a dá se na sluníčko. Pod přímým sluncem teplota uvnitř bedny snadno přesáhne 60 °C, což je hranice tání vosku. Vosk na šikmém dnu tavidla stéká do připraveného korýtka, zatímco všechny nečistoty zůstávají ležet na dně. Sluneční tavidlo je skvělé v tom, že bez nákladů na energie a s minimem práce pěkně čistě oddělí vosk od nečistot. Nevýhody jsou závislost na počasí a menší výtěžnost, trocha vosku na nečistotách pořád zbyde a tavidlo ho neodstraní.

Detail odstavce: Tavení včelího vosku
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Čištění včelího vosku

Máte tedy vosk, ale jsou v něm pořád drobné nečistoty, které už žádné síto nezachytí. Ty se dostanou pryč usazováním. Není nutné to dělat, záleží na nás, k čemu chcete vosk používat a jakou čistotu na to potřebujete.

Postup: Dáme vosk do hrnce s čistou vodou a přivedeme k varu. K přečištění vosku převařením se používá 0,5 l vody na 1 kg vosku. Vosk se vloží do příslušného množství vody, na tepelném zdroji se uvede do mírného varu a vaří se tak dlouho, až se vosk beze zbytku rozpustí. Při převařováni dbáme na to, aby pěnící se vosk z nádoby nepřekypěl, protože by se při přímém styku s rozpáleným topným tělesem vznítil. Vosk necháme vařit alespoň 30 minut. Převařený vosk ihned i s vodou nalijeme do nádoby (čistý plastový kbelík, který je shora rozšířený). Nádobu s převařeným voskem necháme bez pohybu pomalu chladnout v teplé místnosti. Potřebujeme, aby se nečistoty usadily na dně voskové vrstvy, proto to musíme celé nechat v klidu a ani náznakem nemíchat, ani aktivně chladit. Jakmile je vosk vychladlý, vyndáme ho. Pokud je dostatečně čistý, měl by se sám odlepit od stěn. Na spodní straně voskového koláče bude vrstva nečistot. Ty nejnižší snadno seškrábneme, ty výše jsou už trochu promíchané s voskem, takže se musí oškrabovat například špachtlí. Oškrabujeme, dokud není vosk i zespodu dokonale čistý. Oškrábané nečistoty promíchané s voskem si schováme, při příštím tavení je znovu vytavíme. Voskový koláč je už po oškrábání většinou čistý dostatečně. Pokud není, pustíme se do čištění znovu. Pozor, tímto postupem z vosku odstraníme jen mechanické nečistoty.

I ideálně vyčištěný vosk má žlutou barvu. To není na škodu, ale pro různé účely je vyžadován vosk co nejbělejší. Bělejšího vosku lze dosáhnout tím, že použijeme jen vosk z čistých panenských plástů, ale ani to není dokonalé. Vysloveně bílého vosku lze dosáhnout jen bělením. Dnes se bělení provádí tavením vosku různými chemikáliemi, například kyselinou, nebo přírodní cestou, tedy bělení sluncem.

Detail odstavce: Čištění včelího vosku
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Bělení včelího vosku

Jestliže jsme někde udělali chybu a vosk má nevzhlednou barvu (je špinavě hnědý, tmavě šedý a podobně), popřípadě nemá ani typicky voskovou vůni, vosk jsme do určité míry znehodnotili. Takový vosk je neprodejný a nebude použit ani k výměně za mezistěny. I takový vosk jde ještě trochu upravit, a to následujícím způsobem: Do smaltované nádoby (smalt nesmí být nikde odprýsknutý) se dá tolik vody, kolik se obvykle přidává k převařování vosku. Vosk se roztopí a k vroucí směsi se přidá 10 % kyseliny fosforečné, počítáno na množství vody. Vaří se za neustálého míchání po 10 minut. Je nutno hlídat, aby směs nepřekypěla. Poté se nechá ustát, zchladnout, kyselá voda se odstraní, nahradí čistou a znovu se převaří. Tento proces se opakuje ještě jednou, aby se z vosku odstranily zbytky kyseliny fosforečné.

Detail odstavce: Bělení včelího vosku
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Vařák na vosk

Nebo můžete zvolit vaření a přelití přes síto. Vosk se hodí přímo do hrnce s vodou a nechá se rozpustit, poté se vše (tedy vosk, voda i nečistoty) lije přes síto do nádoby. Síto musí být poměrně řídké, takže se v něm zachytí jen ty nejhrubší nečistoty, jako například mrtvé včely. Síto se poměrně rychle zaplní, je potřeba nalít vosku jen trochu, prohrábnutím ho nechat co nejvíc protéct, nečistoty vyhodit a nalít další trochu. Toto je jednoduchý způsob, nenáročný na vybavení, ale odstraní jen ty nejhorší nečistoty. Vosk je dále nutné čistit usazováním.

Nejúčinnější způsob získávání vosku představují odstředivky. Někteří včelaři proto používají pařáky s upraveným otočným košem jako parní odstředivky.

Detail odstavce: Vařák na vosk
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017

VOSK NA DŘEVO

Vápenný vosk

Konečná úprava vápenným voskem může vypadat velice atraktivně, především na dřevech s výraznou kresbou. Bílá pasta se totiž dostane mezi vlákna a krásně je zvýrazní.

Opět můžete nanést vrstvu napouštěcí látky (politura, mořidlo), ale nemusíte. Bílou pastu vápenného vosku naneste opět krouživými pohyby, a opět platí, čím více tlačíte, tím více se vosk dostane mezi vlákna. Poté pevnými tahy měkkým hadříkem vytřete přebytečný vosk. Postupujte napříč vlákny (nikdy ne podél). Vosk nechejte asi 4 hodiny zatvrdnout a vyleštěte do hladka.

Vápenný vosk se musí konzervovat. Nejlépe bezbarvým lakem, nebo můžete vytvořit hedvábný lesk další vrstvou, tentokrát bezbarvého vosku.

Detail odstavce: Vápenný vosk
Zdroj: Vosk na dřevo
Zveřejněno: 28.10.2016

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Jak vzniká včelí vosk

Včelí vosk je produktem trávicího procesu včely medonosné. Vzniká činností voskových žláz, které má včela dělnice vyvinuty párově na 3.–6. článku/kroužku břišní šupinky (eternitu) zadečku svého těla. Matka a trubci voskové žlázy nemají.

Břišní šupinky zadečkových kroužků se skládají ze dvou částí. Na zadním dílu každého kroužku jsou dvě uprostřed od sebe oddělená „vosková zrcadélka“ nepravidelného tvaru. Zadní díl šupinky je jednotný a zbarvený jako ostatní chitin.

Vosková zrcadélka mají větší počet velmi drobných mikroskopických otvůrků, jimiž proniká ven vylučovaný žlázový sekret, který na vzduchu ihned tuhne v bezbarvé voskové šupinky. Udává se, že jedna vosková šupinka váží 0,6–0,8 mg.

Nejvyšší aktivitu v produkci vosku včely vyvíjejí za příhodných podmínek ve 12.–18. dni svého života, tedy v období, kdy jsou označovány jako takzvané stavitelky. Jsou-li však k tomu donuceny, produkují vosk i v jiném období.

Podmínky, které včelstvo a jeho stavitelky potřebují pro produkci vosku, jsou: silné včelstvo, dostatek mladých včel, dostatečný přínos sladiny a pylu, teplota v úlu 35 °C, dostatečný prostor pro stavbu.

Detail odstavce: Jak vzniká včelí vosk
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Získávání vosku

Všechny formy včelího díla i různé odřezky jsou surovinou pro získání včelího vosku. Vosk vložený do úlu ve formě mezistěny a vyprodukovaný včelami přichází ve včelstvu do styku s medem, pylem, propolisem a kokony včelího plodu (košilkami). To vše na něj do určité míry působí, ovlivňuje jeho barvu nebo jeho výtěžnost ze suroviny. Vosk, který nepřišel do styku se žádnou z uvedených látek, je vosk panenský (čistý) a má bílou barvu. Včelař snadno rozpozná barevné odstíny vosku a pozná dílo takzvaně čistě panenské od díla včelami již dříve využitého. Veškerý ostatní vosk je zabarvený a čím vícekrát se v plástech vylíhl plod nebo souše/voští znečistily jiné látky (zplesnivěly, byly silně pokálené včelami a podobně), tím tmavší vosk získáme.

Pokud používáme klasické drátované rámky, musíme vyřešit otázku, jak z nich plást dostat. Je celkem jednoduché obříznout dřevěnou část rámku nožem, ale kolem drátků to jde hodně špatně. Plásty vyndané z rámků (a obecně každý dosud neroztavený plást) se nazývají voští.

Vosk by neměl přijít do styku se železem (tedy jiným, než je nerez). Pozor na oprýskané hrnce a neošetřené povrchy pařáků. Vosk pod vlivem železa šedne a ztrácí na kvalitě.

Odstranění vosku z plástů:

  • Plást z rámku vyřízneme nožem a tenké drátky prostě přeštípneme, nebo nám pod nožem samy povolí. Získáme tedy vosk i s drátky, které ale v dalším zpracování bez problému odstraníme. Horší je, že potom budeme muset všechny rámky znovu drátkovat.
  • Vložíme rámky do hrnce s vařící vodou. Stačí několik sekund, vosk povolí a z hrnce vytáhneme úplně čistý nadrátovaný rámek. Je to jednoduché a účinné, ale vyžaduje to dostatečně velký hrnec. Pokud ho máme, není důvod tento způsob nevyužít.
  • Vložíme rámky do slunečního tavidla.

Detail odstavce: Získávání vosku
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017

VČELÍ PRODUKTY

Včelí vosk

Jedná se o produkt živočišného původu, který vzniká jako sekret voskotvorných (voskových) žlázek po přestavbě medu a pylu v trávicím ústrojí včely a poté je vylučován na povrch včelího těla voskotvornými (voskovými) zrcátky. Voskotvorné žlázky a vosková zrcátka jsou na těle včely umístěny na 3.–6. článku zadečku. Včelí matka a trubci tyto žlázky ani zrcátka nemají. Vosková zrcátka jsou proděravěna množstvím velmi drobných otvůrků, jimiž se na povrch včelího těla dostává vosk, který následně tuhne v malé šupinky. Tyto šupinky včela sbírá kartáčky třetího páru nohou, posunuje je ke kusadlům, kde je rozmělní na bílou hmotu, kterou mísí se sekrety zažívacího ústrojí. Vosk se stává vláčným a plastickým a včely jej používají na stavbu včelího díla (plásty). Uvádí se, že na 1 kg vosku včela spotřebuje 3,5 kg medu a 50 g pylu. Med slouží jako energie pro tvorbu vosku a pyl je důležitý pro správnou funkci voskotvorných žlázek. Zbarvení vosku je velmi rozmanité, čerstvý vosk, označovaný jako panenský vosk, ve kterém zatím nebyl odchován plod a nebyly v něm uloženy zásoby, je bílý až slabě nažloutlý, avšak postupně tmavne, což je způsobeno plodováním, svlékáním larev včelího plodu, ukládáním medných a pylových zásob.

Včelí vosk se skládá z uhlovodíků, esterů vyšších mastných kyselin, vyšších alkoholů, volných mastných kyselin, sterolů, vody, barviv a aromatických látek.

Účinky včelího vosku lze zmínit jeho mírně antioxidační, protizánětlivé a antivirové. Vyživuje pleť, zvláčňuje pokožku, můžeme jej použít jako náplast. Nejvíce se vosk využívá ve farmacii, kde najde své uplatnění při potahování léků nebo tablet, čímž prodlužuje dobu, po kterou se uvolňuje účinná látka, v kosmetice pak při výrobě emulzí, mastí, krémů, rtěnek, deodorantů, gelů, řasenek, vlasových přípravků a dalších výrobků se včelím voskem. Také v potravinářství nalezne své uplatnění, ačkoliv ne v takové míře jako dříve. Jako potravinový doplněk jej nalezneme pod číslem E901 a může sloužit jako leštidlo čokoládových figurek, bonbónů, na vymazání forem a podobně. V kuchyni lze využít vosk také na vymazání plechu při pečení. Velmi vhodné je žvýkání voskových víček z medných plástů, což je směs medu, vosku, pylu a propolisu, která působí proti onemocněním horních cest dýchacích, zánětu čelistních dutin, senné rýmě a mechanicky čistí zuby od zubního kamene. Mimo farmacii, kosmetiku a potravinářství se vosku využívá v průmyslových oblastech při zpracování kovů, v elektronice, při impregnaci a leštění dřeva nebo výrobě svíček.

Nákup včelího vosku se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Včelí vosk se dá koupit i u některých včelařů, vždy je třeba si dopředu rozmyslet, o jaký vosk budete mít zájem.

Detail odstavce: Včelí vosk
Zdroj: Včelí produkty
Zveřejněno: 4.11.2015

VYVAŘOVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

Včelí vosk

Druhým nejvýznamnějším produktem včely medonosné je včelí vosk. Vosk tvoří estery kyselin, volné kyseliny a uhlovodíky. Bod tání nastává při ± 65 °C a vosk tuhne přibližně při 63 °C. 25 až 30 °C stačí na jeho tvárnost (letní teplota v úlu je 35 °C). Kolem 0 °C je vosk nejen křehký, ale jeho povrch je navíc pokryt šedým povlakem, který po ohřátí zmizí (nejedná se o plíseň, ale o změnu struktury).

Při tvorbě díla včela doslova potí vosk na voskových zrcátkách na spodní straně zadečku. Chitinová stěna zrcátek je perforovaná mikroskopickými otvory, jimiž po zvýšené námaze tryská sekret jako čerstvý vosk. Ten na vzduchu tuhne a ve formě šupinky přebírá anatomický tvar zrcátka. I když se šupinka odloupne, zůstává částečně zasunutá pod přečnívajícím okrajem sousedního článku zadečku.

Včelí vosk dobře izoluje teplo, elektřinu a odpuzuje vodu. Při síle 4 mm jej lze ohnout přes hranu stolu, aniž by se zlomil (oproti parafínové náhražce).

Detail odstavce: Včelí vosk
Zdroj: Vyvařování včelího vosku
Zveřejněno: 15.6.2017

VOSK NA DŘEVO

Lak včelí vosk

Včelí vosk na dřevo je bezbarvý nátěr na interiérové dřevo, který v jednom výrobku jedinečným způsobem spojuje výhody přírodního oleje a včelího vosku. Jednoduchým postupem lze dosáhnout profesionálního, hedvábně lesklého povrchu dřeva. Nátěr zvýrazňuje strukturu dřeva, má dobrou odolnost vůči vodě. Natřený povrch dřeva je nenáchylný k zašpinění, odpuzuje vodu, je odolný proti oděru a příjemný na dotyk. Neprovádí se základní nátěr ani mezibroušení, nátěr neodprýskává, nepraská a neodlupuje se. Jednoduchým přetřením se může znovu renovovat.

Lehká emulze je určena pro ošetření dřevěného lakovaného, matného i lesklého nábytku, starožitností, dřevěných obkladů, dveří, podlah a dalších výrobků z masivu i dýhovaného dřeva a také proutěného nábytku a korku. Lze ji aplikovat jako lak. Vytváří pololesklý voskový film, který chrání povrch dřeva vůči otěru a mechanickému poškození. Vrstva vosku je paropropustná.

Skvělých výsledků dosahuje i při lakování dětského nábytku, dřevěných hraček a ložnic. Vyniká vysokou vydatností preparátu, cca 40 m2/kg, a naprostou nezávadností pro alergiky. Plochy ošetřené voskem ionizují vzduch, což příznivě působí na člověka a vnitřní mikroklima místnosti.

Vosk eliminuje působení geopatogenních zón. S úspěchem jej využívají renomované restaurátorské dílny hradů, zámků i muzeí, včetně památek chráněných UNESCO (Wawel, Ermitáž, Łańcut).

Je ideální pro nátěr veškerých dřevěných výrobků v interiéru z měkkého i tvrdého dřeva, z OSB desek a korku. Velmi vhodný je i pro nátěry nábytku, dveří, schodišť a ostatních dřevěných konstrukcí v interiéru: obkladů, podhledů, konstrukčních prvků krovů. Hodí se také pro povrchovou úpravu hraček a dětského nábytku. Je výborný jako leštěnka na nábytek, a to jak lakovaný, tak i nelakovaný. Snáší se s jakoukoliv původní povrchovou úpravou (lakem) ošetřovaného nábytku.

K mytí zašpiněných míst používejte mýdlový roztok. Případná silně zašpiněná místa můžete přebrousit jemným brusným papírem a opětovně natřít včelím voskem. Kraje přebroušeného místa rozleštíte hadříkem tak, že nebude vidět rozdíl mezi povrchem opravené plochy a původním nátěrem.

Včelí vosk jemně zesvětluje přírodní barevný odstín dřeva. Časem natřená plocha dřeva patinuje do krásného medově zlatého odstínu. U korkových povrchů, které mají zvlášť vysokou savost, je třeba pečlivě setřít případné přebytky a je nutné počítat s delší dobou schnutí (cca 24 hodin). Velmi dobře se osvědčilo ošetření starého lakovaného nábytku. Včelí vosk zaretušuje praskliny a odstínové odlišnosti.

Na nanášení vosku potřebujete jemnou ocelovou vlnu (k sehnání téměř všude). Vosk nejprve trochu nahřejete (stačí na pár minut položit na ústřední topení), a když získá vazkou strukturu, můžete jej nanášet.

Vosk brání přílišnému broušení dřeva vlnou a přitom se krásně dostává mezi vlákna. V zásadě platí, že čím více tlačíte, tím hlouběji se vosk dostane, takže zde není na škodu přidat trochu síly.

Ještě před zatuhnutím vyleštěte flanelovou utěrkou či prachovkou. Opět se nebojte trochu přitlačit. Po zatvrdnutí (asi za hodinku nebo dvě) můžete nanést další vrstvy. Ideální jsou aspoň tři vrstvy.

Detail odstavce: Lak včelí vosk
Zdroj: Vosk na dřevo
Zveřejněno: 28.10.2016

DESTILOVANÝ BÍLÝ OCET

Bílý ocet na úklid

Čisticí účinky obyčejného octa jsou prověřené historií. Ocet má však své místo i v moderní domácnosti. Je ekologicky nezávadný a má široké spektrum použití. Obzvláště v situacích, kdy je potřeba odstraňovat vodní kámen, by měl být ocet volbou číslo jedna. Úklid domácnosti s pomocí octa navíc nijak zvlášť nezatíží vaši peněženku.

V některých situacích při úklidu je aplikace octa přímo z lahve nepraktická. Zkuste tedy přelít část octa do rozprašovače, ideálně také s funkcí stříkání úzkým proudem. Tuto pomůcku využijete například při čištění toalety, kde se tak s octem snadno dostanete i pod okraj mísy. Při práci však vždy dbejte na to, abyste si ocet nestříkli do očí, a mějte ochranné rukavice. Kontakt s neředěným octem může vyvolat podráždění kůže.

O octu se dá podobně jako o citronové šťávě říci, že jde o skutečně univerzálního pomocníka. Pomůže vám odstranit vodní kámen, mastnotu i opravdu hodně „zažrané“ skvrny na keramice, dřevě, skle, vodovodních bateriích či na látkách. Připravte si tedy dva díly bílého octa, přilijte jeden díl vody a pro zjemnění štiplavého odéru přidejte kapku voňavého oleje dle svých preferencí. Nyní se můžete pustit do boje se skvrnami.

Destilovaný ocet navíc vytváří prostředí, které zabraňuje množení plísní a některých druhů bakterií, jako jsou třeba E. coli a salmonela. Ocet zředěný jedním až dvěma díly vody vám tak poslouží jako mírná dezinfekce k mytí povrchů a odstranění zápachu (chladnička, kuchyňská pracovní deska, vnitřní plochy kuchyňských skříněk, podlahy a podobně).

Ačkoliv se to možná zpočátku zdá málo pravděpodobné, ocet z vašeho bytu či domu pomůže odstranit i nepříjemné pachy. Ať už se jedná o cigaretový kouř, zápach z lednice, nebo pach, který zůstává po zvířecích mazlíčcích. Ocet stačí nalít do menší misky a umístit ho na problematické místo.

Ocet si dokáže poradit i se skvrnami od vosku, které jsou velmi odolné i vůči nejrůznějším chemickým čističům. V takovém případě nechte vosk trochu změknout (můžete použít například horký vzduch za pomoci fénu) a následně zbytky vosku odstraňte setřením látkou napuštěnou octem.

Rovněž s ucpanými trubkami a odpady vám pomůže ocet – nalijte ho do nich neředěný a nechte působit cca třicet minut.

Pokud máte doma plíseň, nastříkejte ocet přímo na plíseň, po patnácti minutách jej smyjte a nechte místo pořádně vyschnout.

Chcete-li se zbavit u napařovací žehličky usazenin z tvrdé vody, naplňte žehličku směsí vody a octa, zmáčkněte knoflík na páru, žehličku vypněte a nechte vychladnout. Poté octovou vodu vylijte a nádobu vypláchněte vodou.

Detail odstavce: Bílý ocet na úklid
Zdroj: Destilovaný bílý ocet
Zveřejněno: 31.8.2017

JAK CHOVAT VČELY

Zimní klid

Včely neupadají do zimního spánku ani do ztuhlého stavu. Při teplotách pod dvanáct stupňů Celsia se začínají shlukovat, klesnou-li teploty pod šest stupňů Celsia, vytvoří se uzavřený chumáč, ve kterém jsou včely seskupeny těsně u sebe. Všechny včely se přidají k chumáči a obklopují ho tak, až vytvoří kouli. Takovéto uspořádání je dokonalým technickým řešením, protože jeho malý povrch brání zbytečným únikům tepla. Vnější vrstva chumáče sestává z těsně u sebe sedících včel, které svými těly vytvářejí izolační vrstvu. Pod ní jsou včely, které pohybem létacího svalstva (aniž by přitom hýbaly křídly) vytvářejí teplo a to vyzařují do okolí. Včely obsedající přímo plásty se zásobami berou potravu a předávají ji všem včelám, zejména těm, které vytvářejí teplo. Podle teploty pak spotřebují rozdílné množství ze zásob medu, který jim slouží jako palivo. Touto cestou si včelstvo udržuje vnitřní teplotu asi dvacet pět stupňů Celsia, na vnějším okraji se teplota pohybuje kolem jedenácti stupňů Celsia. Aby žádná včela příliš neprochladla, starají se včely neustálými změnami místa o to, aby se všichni jedinci, kteří se na čas nalézají na chladném okraji, dostali do teplejších vnitřních prostor. Matka sedí uprostřed chumáče a své místo nemění. Tento způsob života stojí včely hodně životní energie a stejně za celou zimu obvykle uhyne jedna až dvě hrsti včel.

Během chladného ročního období se včelař stará o vnější životní podmínky svého včelstva. Měl by absolvovat jednou za dva týdny prohlídku včelnice. V zimě je důležité, aby měly včely dostatek kyslíku, česno se zužuje klínem, a aby nebyly rušeny (otřesy, hlukem, škůdci).

Kdo se chce dovědět, jak se včelám daří, může to zjistit poslechem zvenku u stěny nebo česna. Nepravidelné zvuky nebo silný hukot svědčí o tom, že včelstvu něco chybí. V případě silného hukotu vždy zkontrolujeme, zda není ucpané česno.

K zimní práci patří především drátkování rámků, zatavování mezistěn, čištění a opravy. Z uložených nástavků seškrabujeme zbytky tmelu a vosku. V zimě vytavujeme vosk z vyřezaných plástů.

V zimním období máme čas provést také bilanci předchozího roku a zamyslet se nad tím, co udělat jinak v tom následujícím roce.

Detail odstavce: Zimní klid
Zdroj: Jak chovat včely
Zveřejněno: 29.10.2015

VYZIMOVANÉ VČELSTVO

Přezimování – zimní klid

Včely neupadají do zimního spánku ani do ztuhlého stavu. Při teplotách po dvanáct stupňů Celsia se začínají shlukovat, klesnou-li teploty pod šest stupňů Celsia, vytvoří se uzavřený chumáč, ve kterém jsou včely seskupeny těsně u sebe. Všechny včely se přidají k chumáči a obklopují ho tak, až vytvoří kouli. Takovéto uspořádání je dokonalým technickým řešením, protože jeho malý povrch brání zbytečným únikům tepla. Vnější vrstva chumáče sestává z těsně u sebe sedících včel, které svými těly vytvářejí izolační vrstvu. Pod ní jsou včely, které pohybem létacího svalstva (aniž by přitom hýbaly křídly) vytvářejí teplo a to vyzařují do okolí. Včely obsedající přímo plásty se zásobami berou potravu a předávají ji všem včelám, zejména těm, které vytvářejí teplo. Podle teploty pak spotřebují rozdílné množství ze zásob medu, který jim slouží jako palivo. Touto cestou si včelstvo udržuje vnitřní teplotu asi dvacet pět stupňů Celsia, na vnějším okraji se teplota pohybuje kolem jedenácti stupňů Celsia. Aby žádná včela příliš neprochladla, starají se včely neustálými změnami místa o to, aby se všichni jedinci, kteří se na čas nalézají na chladném okraji, dostali do teplejších vnitřních prostor. Matka sedí uprostřed chumáče a své místo nemění. Tento způsob života stojí včely hodně životní energie a i přesto za celou zimu uhyne jedna až dvě hrsti včel.

Během chladného ročního období se včelař stará o vnější životní podmínky svého včelstva a měl by uskutečnit jednou za dva týdny prohlídku včelnice. V zimě je důležité, aby měly včely dostatek kyslíku, ale nebyly rušeny (otřesy, hlukem, škůdci); česno zúžíme klínem.

Kdo se chce dovědět, jak se včelám daří, může to zjistit poslechem zvenku u stěny nebo česna. Nepravidelné zvuky nebo silný hukot svědčí o tom, že včelstvu něco chybí. V případě silného hukotu vždy zkontrolujeme, zda není ucpané česno.

K zimní práci patří především drátkování rámků, zatavování mezistěn, čištění a opravy. Z uložených nástavků seškrabujeme zbytky tmelu a vosku. V zimě vytavujeme vosk z vyřezaných plástů.

V zimním období máme čas provést také bilanci předchozího roku a zamyslet se nad tím, co udělat jinak v tom následujícím roce.

Detail odstavce: Přezimování – zimní klid
Zdroj: Vyzimované včelstvo
Zveřejněno: 5.11.2015

VČELÍ PRODUKTY

Propolis

Jedná se o produkt rostlinného původu. Propolis je látka pryskyřičné povahy, kterou včely sbírají z rostlinných zdrojů (z květních a listových pupenů topolů, bříz, jív, olší, jehličnatých stromů a dalších rostlin) a v úle ji používají k dezinfekčním a jiným účelům. Propolis je považován za včelí tmel a má žlutohnědou, zelenožlutou až černou barvu. Je to směs vosku, ale především pryskyřičných látek. Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji svými kusadly, čímž ji obohatí o výměšky žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou, takzvanou rouskou, odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. Také tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).

Složení propolisu je velice proměnlivé, ale vždy jsou v určitém poměru zastoupeny tyto složky: látky pryskyřičnaté povahy, vosky a mastné kyseliny, éterické oleje, pyl, ostatní složky (minerální látky, vitamíny, cukry).

Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž využívá především kosmetický a farmaceutický průmysl. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet či čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika jako mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.

Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Ta se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.

Nákup propolisu lze provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Mezi včelaři není prodej propolisu moc rozšířený, a proto je těžké si ho tímto způsobem opatřit.

Detail odstavce: Propolis
Zdroj: Včelí produkty
Zveřejněno: 4.11.2015

VOSK NA DŘEVO

Olej nebo vosk na dřevo

V současné době se pro povrchovou úpravu dřeva stále více používají oleje a vosky. Dřevo, respektive jeho povrch je napuštěn tekutým, případně pastovitým voskem, nebo přírodním (ale někdy i syntetickým) olejem s vhodnými vlastnostmi, který se vsákne do jeho struktury, a tak ho chrání proti vnějším vlivům.

Vosk časem trochu ztmavne, to není vůbec na závadu. A když se povrch trošku ušpiní, stačí jej oživit teplou mýdlovou vodou. Na více znečištěné povrchy použijte ocelovou vlnu namočenou v terpentýnu. Po tomto zásahu ale musíte nanést další vrstvu vosku.

Vosk nanášejte měkkým hadříkem, složeným do několika vrstev. Naberte vosk na hadřík a jemně ho kruhovými pohyby vetřete mezi vlákna. Podélnými pohyby pak povrch vyhlaďte. Ujistěte se, že vrstva vosku je na celém povrchu rovnoměrná.

Nechte povrch 15 minut zaschnout a pak nanášejte další vrstvy vosku pomocí jemné ocelové vlny. Pracujte po směru vláken. Na práci nespěchejte a každou vrstvu nechte přes noc zaschnout. Čtyři až pět vrstev by mělo stačit.

Chcete-li povrch s větším leskem, vyleštěte navoskovanou plochu měkkým hadříkem. Příliš netlačte, protože byste mohli porušit jednolitou vrstvu vosku.

Po navoskování se rozvine přirozená krása dřeva. Vosky na dřevo jsou k dispozici v tekuté či krémové podobě.

Oleje a vosky se jednoduše aplikují a jejich následná údržba je velmi snadná. Nátěry nepraskají, neodlupují se a neodprýskávají a uchovávají si přírodní elasticitu. Dřevo může dýchat, zmenšují se jeho tvarové změny vznikající vlivem vlhkosti. Vytváří se odolný povrch s výbornými vlastnostmi pro užívání. Již upravené povrchy lze znovu snadno naimpregnovat, případně přeleštit. Poškozené plochy je možné jednoduše opravit a vzniklé chyby zamaskovat. Velkou předností olejů a vosků je, že s trochou pečlivosti dosáhne skvělých výsledků a kvalitní povrchové úpravy i laik a domácí kutil.

Oleje a vosky se dnes používají pro povrchovou úpravu nábytku z masivního dřeva, podlah a obkladů, hraček, částí hudebních nástrojů, zahradního nábytku a i celých dřevostaveb. Jsou šetrné k životnímu prostředí při výrobě, použití i při likvidaci. Převážná většina surovin se získává z přírody – lněný olej, včelí vosk, carnauba – vosk, candelila – vosk, slunečnicový olej, sójový olej, olej z bodláku, případně terpentýn. U některých výrobků se pro zlepšení vlastností přidávají v malém množství i syntetické materiály.

Impregnace

Impregnace olejem je jedním z nejstarších způsobů povrchové úpravy a ochrany dřeva. Původně se používala pouze lněná fermež, získaná lisováním lněných semen, která za působení kyslíku vysychala. Dnes se olejové impregnace opět vracejí do módy, protože je lze jednoduše opravovat a udržovat a na rozdíl od laků nebo stříkaných povrchů nejsou na omak patrné. Je pravda, že olejové impregnace nevydrží tak dlouho jako nejmodernější barvy a laky a že se na nich mohou tvořit skvrny. Nicméně nejsou tak citlivé jako například šelakové politury. Teakový a dánský olej zasychají rychleji než lněná fermež a jsou proto na povrchové úpravy dřeva ještě vhodnější. Chcete-li dřevo namořit, udělejte to ještě před natřením fermeží. Použijte vodová mořidla, vyhýbejte se dehtovým mořidlům, protože ta mohou s fermeží reagovat a hrozí nebezpečí vzniku neodstranitelných skvrn.

Lněná fermež

Napustit povrch lněnou fermeží není složité. Nicméně je třeba počítat s poměrně dlouhou dobou schnutí a s tím, že nové dřevo bude vyžadovat několik vrstev nátěru, především je-li hodně pórovité. Během okysličovacího procesu surová fermež dokonce nabývá na objemu, neschne však tak rychle jako její moderní varianty. Ty jsou již částečně zoxidované a zasychají pouze 24 hodin ve srovnání se 3 dny potřebnými na vyschnutí čisté přírodní fermeže, která je však odolnější vůči povětrnostním vlivům. Obě varianty jsou vhodné pro impregnaci exteriérových truhlářských výrobků.

Fermež nanášejte hadříkem a vtírejte ji do dřeva. Nechte ji zaschnout alespoň 24 hodin. Pro prvních několik vrstev můžete zkusit rozmíchat lněnou fermež s technickým benzínem, čímž podpoříte pronikání nátěru do dřeva a uspíšíte schnutí. Dále pak nanášejte čistou fermež, dokud se na povrchu nevytvoří jemný film. Zahřátím klesá její viskozita a zlepšují se její penetrační vlastnosti, je však nutné pracovat opatrně, protože se snadno vznítí. Nejbezpečnější je umístit plechovku s fermeží do nádoby s velmi teplou vodou. Než nanesete další vrstvu, vyzkoušejte nejprve lehkým přejetím ruky po povrchu, jestli je již dostatečně zaschlý a nezůstávají na něm stopy. Když jste s povrchem spokojeni, vyleštěte ho měkkým hadříkem.

Teakový a dánský olej

Teakový a dánský olej zasychají rychleji než lněná fermež a na povrchu vytvářejí trvanlivější vrstvu. Teakový olej je lesklejší, dánský pak poskytuje přirozenější, méně blýskavý vzhled, a je proto vhodnější pro nový nábytek. Na nátěry staršího nábytku je vhodnější použít lněnou fermež. Některé olejové impregnace se prodávají upravené do odstínu. Všechny obsahují vysoušedla a někdy i tungový olej, který zlepšuje jejich konzervační vlastnosti. Občas lze ve specializovaných prodejnách zakoupit čistý tungový nebo též čínský dřevní olej. Používá se stejně jako dánský nebo teakový olej. Jím ošetřený povrch vyniká trvanlivostí i ve vnějším prostředí.

Olejové nátěry

Na měkký hadřík nalijte dostatečné množství oleje nebo fermeže tak, abyste mohli na povrchu dřeva vytvořit hladký a jednolitý film, který posléze pečlivě do povrchu zapracujete. Je důležité se ujistit, že jsou všechna vlákna navlhčena, jinak hrozí nebezpečí vzniku skvrn. Pracujte nejprve kruhovými tahy, později pak tahy přímými po směru vláken.

Nechte olej nebo fermež přes noc zaschnout. Některé druhy dřev do sebe většinu oleje vsáknou a na povrchu ho zbude jen velmi málo. Povrch lehce obruste jemným (č. 320) brusným papírem. Pak nanášejte postupně další vrstvy tak dlouho, dokud nedosáhnete požadované jakosti povrchu. Každou vrstvu nechte zaschnout přes noc a povrch vždy znovu jemně přebruste. Obvykle stačí nanést tři až čtyři vrstvy.

Když povrch zaschne, přeleštěte ho suchým kouskem velmi jemné ocelové vaty (jemnost 0000). Postupujte ve směru vláken jednolitými tahy a tímto způsobem na celém povrchu vypracujte hedvábný lesk. Nakonec přeleštěte povrch čistým měkkým hadříkem, jímž odstraníte všechen prach.

Povrchová úprava voskováním

Voskování je tradiční postup ochrany a zlepšení vlastností dřevených povrchů. Včelí vosk s tímto cílem používali již staří Egypťané a do dnešních dnů je voskování nejčastější povrchovou úpravou dubu v Anglii. Obliba vosku začala klesat až v době, kdy se na trhu objevila francouzská politura. Voskováním vzniká velmi přirozený povrch, který se stejně jako povrch opatřený fermeží neustále mění. Každým dotykem ruky se na povrchu postupem času vytváří přirozená patina.

Včelí a karnaubový vosk jsou nejčastějšími složkami vosků na povrchovou úpravu dřeva. Bývají často za tepla míchány s terpentýnem, čímž se zlepšují jejich nanášecí a penetrační schopnosti. Jako při každé povrchové úpravě je i při práci s těmito vosky nutné povrch nejprve pečlivě upravit. Nejdříve naneste dvě vrstvy šelakového plnidla pórů. Po nanesení každé vrstvy plnidla povrch vždy obruste jemným brusným papírem s karbidem křemíku.

Detail odstavce: Olej nebo vosk na dřevo
Zdroj: Vosk na dřevo
Zveřejněno: 28.10.2016

ČMELÁK

Choroby, parazité a predátoři čmeláků

Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.

Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).

Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.

Detail odstavce: Choroby, parazité a predátoři čmeláků
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

PROJÍMADLO S OKAMŽITÝM ÚČINKEM

Nejsilnější projímadlo

Silným projímadlem je Fenolax. Jedná se o lokálně působící projímadlo, které účinkuje v tlustém střevě, zvyšuje střevní peristaltiku (pohyb střeva, který vede k vyprazdňování) a změkčuje stolici.

Fenolax se používá ke krátkodobé léčbě zácpy k usnadnění vyprázdnění, a to pouze na doporučení lékaře. Pod lékařským dohledem se používá k vyprázdnění střev před operací nebo před některými diagnostickými vyšetřeními a u stavů, kdy je třeba usnadnit vyprazdňování stolice (jako například při bolestivých stavech kolem řitního otvoru, jako jsou trhliny, u pacientů dlouhodobě upoutaných na lůžko a podobně).

Fenolax je určen pro dospělé a děti od 4 let. Děti jej mohou užívat pouze pod dohledem lékaře. Podobně jako ostatní projímadla byste neměli Fenolax užívat každý den nebo po delší dobu. Pokud trpíte chronickou zácpou, měli byste vyhledat lékaře, aby zjistil její příčiny. Dlouhodobé každodenní užívání projímadla může způsobit poruchu elektrolytové rovnováhy (rovnováha mezi množstvím vody a minerálů v organismu) či hypokalémii (snížení hladiny draslíku v krvi), což může mít závažné následky. Dlouhodobé užívání může rovněž zácpu zhoršit a vyvolat návyk na projímadla. Tablety přípravku Fenolax se nesmějí užívat společně s látkami, které snižují kyselost v horní části trávicího ústrojí, proto nezapíjejte mlékem.

Přípravek Fenolax můžete užívat v průběhu těhotenství pouze po poradě s lékařem. Přípravek Fenolax lze užívat při kojení. Jedna tableta přípravku Fenolax obsahuje 55 mg laktózy a obal tablety obsahuje sacharózu. Jestliže vám lékař řekl, že nesnášíte některé cukry, poraďte se s ním, než začnete tento léčivý přípravek užívat. Přípravek rovněž obsahuje azobarvivo Ponceau 4R, které může způsobit alergickou reakci. Alergická reakce je častější u pacientů s přecitlivělostí na kyselinu acetylsalicylovou.

Doporučená dávka přípravku při krátkodobé léčbě zácpy:

  • dospělí, dospívající a děti od 10 let: 1–2 enterosolventní tablety 1krát denně;
  • děti od 4 do 10 let: 1 enterosolventní tableta 1krát denně.

Vezměte si celou dávku večer před spaním, aby následující den ráno došlo k vyprázdnění. Přípravek je určen ke krátkodobému podávání. Bez porady s lékařem neužívejte přípravek déle než 7 dnů.

Příprava před operacemi a před diagnostickými výkony a při stavech vyžadujících vyprázdnění střeva:

  • před operací nebo diagnostickým vyšetřením a při stavech vyžadujících vyprázdnění střeva musíte užívat Fenolax pouze na doporučení lékaře a pod lékařským dohledem;
  • dospělí, dospívající a děti od 10 let: 1 den před výkonem se užijí 2 tablety ráno a 2 tablety večer;
  • děti od 4 do 10 let: 1 den před výkonem se večer užije 1 enterosolventní tableta.

Lékař vám může pro dokonalé vyprázdnění střev podat ještě následující den ráno před provedením výkonu jiné projímadlo s okamžitým účinkem.

Enterosolventní tablety se polykají v celku, nekousejte je ani nedrťte a zapijte je sklenicí vody nebo jiné tekutiny (kromě mléka).

Fenolax obsahuje bisacodylum. Jedna enterosolventní tableta obsahuje 5 mg bisacodyla.

Pomocnými látkami jsou:

  • jádro tablety: bramborový škrob, monohydrát laktózy, magnesium-stearát, želatina, mastek;
  • potah tablety: šelak, celacefát, polysorbát 20, arabská klovatina, mastek, sacharóza, barvivo Ponceau 4R (E124), směs bílého a karnaubského vosku

Detail odstavce: Nejsilnější projímadlo
Zdroj: Projímadlo s okamžitým účinkem
Zveřejněno: 19.9.2017

VČELA

Co je to včela

Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.

Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do nichž včela sbírá pyl. Články nohou se nazývají: kyčel, příkyčlí, stehno, holeň, pata a články (poslední nese drápky a polštářky). Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel, která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely vypočítávají včelaři takzvaný loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela má křídla neustále napjatá, pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.

V zadečku včely, který je pohyblivě spojen s hrudní částí, jsou uloženy zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout. Včela medonosná vylučuje vosk v podobě šupinek žlázami na spodní straně posledních čtyř článků zadečku. Z tohoto vosku v hnízdě dělnice budují plástve.

Detail odstavce: Co je to včela
Zdroj: Včela
Zveřejněno: 2.11.2015

LITÁ PODLAHA

Lité nebo stěrkové podlahy

Podle druhu pojiva lze stěrky rozdělit na dva základní druhy. Jedním z nich jsou epoxidové a polyuretanové stěrky (pojivem jsou polyuretanové a epoxidové pryskyřice), druhým pak stěrky cementové (pojivem je cement). Současný trh nabízí několik směsí a systémů od různých výrobců, díky nimž lze vytvářet co do vlastností i vzhledu různé povrchy.

Mluvíme-li o výše zmíněných stěrkách v koupelně, bavíme se o finálním povrchu. Dávejte si pozor a nezaměňujte je se stěrkami, které se používají například jako podkladní vyrovnávací vrstva podlahy nebo jako vrstva hydroizolační. Stěrkové, potažmo lité podlahy se vylívají v tenkých vrstvách (několik milimetrů) na připravený pevný, rovný a suchý, nejčastěji betonový nebo anhydritový podklad, kde se samy rozlijí do dokonalé roviny (jsou samonivelační). Na stěny (na omítky, sádrokarton, beton) se stěrka natahuje nebo natírá i v několika vrstvách. Následně se obvykle uhlazuje a nechává pořádně vyschnout. Vzhledem k náročnosti provedení je nutné realizaci svěřit odborné firmě s dostatečnými zkušenostmi. Správně provedené a navržené povrchy jsou nenáročné na údržbu a jsou velmi vhodné pro podlahy s podlahovým vytápěním. Každý z výrobců má svá doporučení pro úpravu podkladu, údržbu i případnou dilataci.

U všech druhů stěrek můžete vybírat ze široké škály barev. Podlaha nemusí být jen jednobarevná. Lze na ní vytvářet ornamenty, vzory, nápisy. Ačkoliv jde o povrch jednolitý, bezespárý mají i tyto materiály své meze a musí se tedy po určitých celcích dilatovat. Předejde se tak jejich prasknutí vlivem tepelné roztažnosti. V rámci běžné velikosti koupelny se dilatace většinou neprojeví. Počítejte ale s tím, že pokud bude podlaha pokračovat do dalších místností, budou se dilatační spáry objevovat například v místech dveří.

Životnost všech druhů stěrek odpovídá životnosti celé stavby. Stejně jako u všech materiálů je ale třeba počítat s přirozeným stárnutím a opotřebováním. Údržba je v případě epoxidových a polyuretanových povrchů (včetně cementových stěrek uzavřených laky) jednoduchá. Lze je čistit běžnými prostředky. V případě olejovaného nebo voskovaného povrchu se musí tato vrstva čas od času obnovovat. Takový povrch také není odolný vůči agresivním chemickým prostředkům.

Díky dobré tepelné vodivosti jsou stěrky primárně vhodným materiálem pro podlahové topení. Záleží však na složení a způsobu aplikace konkrétního výrobku. Vždy se proto o vhodnosti použití poraďte s dodavatelem. Díky své pružnosti by neměla mít s podlahovým vytápěním žádný problém stěrka polyuretanová. U ostatních obvykle stačí zvolit vhodnou tloušťku vrstvy, přidat speciální plastifikační přísady nebo si dát pozor, aby topení nabíhalo postupně a ne šokem.

Na rozdíl od klasické betonové stěrky se litá podlaha aplikuje ve velmi tekutém stavu. To má pak výhodu v tom, že je na stavbě daleko méně prachu a po podlaze lze už většinou druhý den chodit.

Systém není určen výhradně pro podlahy, ale lze ho s úspěchem použít i na stěny v interiéru. Povrchy stěn se dají zhotovovat hladké, skoro zaleštěné nebo matné s jemně broušeným povrchem, s rastrem hrubého brusu, táhlým vzhledem podobným břidlici, nebo mohou imitovat například pískovec, kamenné zdi či mramor.

Povrchovou úpravu tvoří přebroušení – zaleštění a olejování speciálním olejem s obsahem vosků. U podlah je navíc možné lakování bezředidlovými pryskyřicemi. Vzhled je vždy sametově matný, odolný vůči vrypům a má vodoodpudivé vlastnosti.

Na první pohled mnohé stavebníky tyto podlahy odrazují svou vyšší cenou, když se ale spočítají náklady na pracnost pokládání dalších vrstev klasické podlahy, cena je srovnatelná.

Detail odstavce: Lité nebo stěrkové podlahy
Zdroj: Litá podlaha
Zveřejněno: 5.9.2016