Sansevierie jsou nenáročné rostliny, jejichž pěstování zvládne i začátečník. Zničit je může jen trvalé přemokření při nízkých teplotách v době vegetačního klidu, pak dochází k hnilobě kořenů. Tchýninjazyk snáší stín i plné slunce, sucho i pravidelnou zálivku. Zejména pestrolisté variety jsou více světlomilné, takže jim nevadí ani přímé sluneční paprsky. Ideálním místem pro tuto rostlinu bude východní nebo západní okno. V zimě ji raději přesuňte na zcela prosvětlené stanoviště. Rostlině vyhovuje normální pokojová teplota od 20–24 °C. V zimě by pak neměla teplota klesnout pod 12 °C.
Jde o rostlinu, která trpí, když to přeženete zálivkou, proto ji zalévejte jen tehdy, když je zemina opravdu suchá, od jara do podzimu tedy zalévejte jen mírně. Nadměrnou zálivku signalizují hnědé skvrny nebo shnilé listy. V zimě zalévejte asi 1x za měsíc, v závislosti na teplotě stanoviště. Při zimním zalévání dejte pozor, aby se voda nedostala do středu růžice, mohlo by to způsobit její zahnívání. Tchýninjazyk nemá vysoké nároky na vzdušnou vlhkost, stačí jen pravidelně omývat listy rostliny od prachu.
V teplých měsících hnojte tchýninjazyk jednou za dva až tři týdny organickými a minerálními hnojivy pro kaktusy, v zimě není potřeba hnojit. Jako půdní směs se používá listová půda, kompostová půda, humus, rašelina a písek, a to v poměru 2:1:1:1:1.
Tchýninjazyk neroste moc rychle, takže se přesazuje jen podle potřeby. Mladé rostliny je vhodné přesadit každý rok, starší rostliny asi každé 2 až 3 roky. Tchýninjazyk lze množit dělením oddenku, to je bočními výhonky na jaře, nebo pomocí listových řízků. K množení listem použijte starý list, ten rozřežte na kousky dlouhé 4 až 5 cm a na vzduchu trochu přisušte. Poté list spodním koncem vsaďte do písku a po zakořenění (asi po měsíci) přesaďte do květináče se substrátem.
Tchýninjazyk (Sansevieria, nebo také tenura) má svůj původ v západní Africe. V současnosti je známo přes šedesát jeho druhů, několik z nich se pěstuje jako pokojové rostliny. Tchýninjazyk má krásné dekorativní listy s nepravidelnými pruhy světle zelené barvy nebo žlutým lemováním. Listy jsou velké, dužnaté, mečovité, vyrůstají v trsech po 6 až 8 a mohou dorůst téměř do výšky jednoho metru, přičemž stojí takřka kolmo. Při správné péči se na klasovitých stoncích objevují zelenobílé květy, které se po odkvětu odřezávají. Tenury často vytvářejí silné podzemní oddenky s bočními výhony, čímž vznikají husté trsovité porosty. Kořeny jsou nevětvené, svazčité. Jde o nenáročnou rostlinu, která kromě přemokření snese snad jakékoli zacházení. Je proto vhodná i pro začínající pěstitele. Pokládá se téměř za nezničitelnou rostlinu, asi proto se Sansivieře lidově říká „tchýninjazyk“.
V naší poradně s názvem CHOROBA JABLONÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie čiháková.
dobrý den,na jabloních na větvích je bílý povlak,něco jako mech,ale hrubější,proti mechu okraje roztřepeně,prosím,poradte co s tím,jaký postřik,děkuji. Marie
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Bílý povlak na větvích jabloní je zamoření mšicemi. Zbavíte se jich postřikem, který mšice zahubí. Existuje moderní postup, který není jedovatý a přesto spolehlivě mšice zlikviduje. Koupit ho můžete pod názvem Rock Effect, zde je vidět jak vypadá a kolik stojí https://www.zbozi.cz/dum-by…
Jde o přírodní nejedovatý olej, který mšice pokryje a zalepí jim dýchací otvory a tím je usmrtí. Postřik je potřeba udělat dvakrát po sobě s odstupem 7 dní. Postřik se aplikuje na celé rostliny, ale je-li strom velký, tak jen na postižená místa. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Když necháte tchýninjazyk v zimním období v suchu a na chladnějším místě, začne tvořit květinové výhony. Zde se můžete podívat, jak zajímavě vypadají květy této rostliny, které i nádherně voní: tchýninjazyk květ.
V naší poradně s názvem PŘÍSAVNÍK TŘÍPRSTÝ JEDOVATÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ANNA SUCHA.
Mohl by mě někdo odpovědět jestli je přísavník tříprstý jedovatý,aby se něco nestalo dětem.Moc děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na přísavníku jsou jedovaté jeho plody. Jed účinkuje jen na savce, takže ptáci ani domácí drůbež nejsou ohroženi. Jedovatost bobulí je jen slabá a k otravě ohrožující život dětí by bylo zapotřebí sníst velkou hrst těchto plodů. Jejich chuť je však silně hořská a díky tomu je prakticky nemožné spolknout větší množství bobulí. Takže otravy dětí se přímo bát nemusíte.
Ano, tchýninjazyk je stejně jako množství jiných pokojových rostlin jedovatý. Patří totiž do čeledi agávovitých (Agavoideae). Všechny části rostliny obsahují alkaloidy a saponiny, které vyvolávají podráždění trávicího traktu.
Některé druhy Sansevierií obsahují ve slizu listů ale i antisepticky působící látky, podobně jako aloe. Například šťáva z listů druhu Sansevieria ehrenbergii má silné antiseptické vlastnosti, je tedy vyžívána v tradiční medicíně při první pomoci, způsobuje i neuromuskulární blokádu. Listy druhu Sansevieria trifasciata se používají proti bradavicím. Vařené listy několika dalších druhů se používají na vyrážky a vředy. Jako léčivo jsou používány také rozemleté nebo usušené a na prach rozdrcené oddenky.
V naší poradně s názvem PIERIS JAPONICA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Balašová.
Dobrý den ,
chtěla jsem se zeptat jestli je rostlina pieris japonica ( mountain fire )
jedovatý pro domácí zvířata a v jakém množství .Je možné že způsobí uhynutí malých koziček ?
Děkuji za odpověď , Balašová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Japonský pieris je jedovatý. Je jedovatý úplně stejně, jako rododendron. Obě rostliny totiž obsahují šedé toxiny, tak zvané polyhydroxylované diterpeny. Toxická dávka zelené rostliny u skotu a koz je 0,2-0,6% tělesné hmotnosti zvířete, takže když malá kozička váží 15 kg, tak je pro ni smrtelná dávka 30 až 90 gramů této rostliny.
Mezi hlavní příznaky patří:
- nadměrné slinění, zvracení a bolest břicha, které se obvykle projeví 6-8 hodin po konzumaci rostliny;
- svalová slabost a neobvyklý klid;
- zrychlený srdeční tep s komorovou tachykardií, arytmie;
- zrychlená dýchací frekvence;
- u těžce otrávených zvířat dochází ke křečím.
Léčba
Neexistuje žádná specifická léčba otravy polyhydroxylovanými diterpeny. Pokud nedojde k aspirační pneumonii, tak se zvířata obvykle sama zotaví. Aspirační pneumonie je typ plicní infekce, která je způsobena vdechnutím obsahu žaludku. Při otravě může pomoci aktivní uhlí a projímadlo.
Pokud kyzy dlouhodobě spásají japonský pieris, tak pak začnou rodit mrtvá kůzlata, projeví se u nich tak zvaná mumifikace plodu.
Tchýninjazyk je lidový název pro rostliny z rodu Sansevieria. Jde o rod vytrvalých rostlin s různým stupněm listové sukulence (tedy dužnatosti). Tento rod patří do čeledi agávovitých. Starší český název je tenura. Některé druhy (asi 20) jsou pěstovány jako textilní rostliny pro kvalitní vlákno. Největší plantáže se vyskytují v Africe, Asii, ve střední Americe. Toto technické vlákno (obchodní terminologií „bowstring hemp“) je 0,5 až 1,5 m dlouhé, bílé až šedivé, pevné, téměř zdřevnatělé. Je velmi kvalitní, voděodolné, dokonce je ve vlhku pevnější. Dobře tak konkuruje jutě a sisalu. Používá se na výrobu rybářských sítí, lodních lan a hrubé, voděodolné textilie.
Pokud se vám nechce běhat po kamenných obchodech, zde se můžete podívat na prodejce této rostliny a samozřejmě na jejich cenovou nabídku: tchýninjazyk cena.
Chorobami ani škůdci tchýninjazyk příliš netrpí. Ze škůdců se může objevit například štítenka nebo sviluška. Mšice se vyskytují jen vzácně.
Příčinou většiny chorob jsou pěstitelské chyby. Například při podchlazení rostliny začne vodnatět pletivo a odumírají listy. Zaschlé listy a hnědé špičky zase signalizují, že je v místnosti, kde se rostlina nachází, příliš suchý vzduch. Když zpozorujete žloutnutí listů a zároveň hnilobu, bývá nejčastější příčinou příliš mnoho vody, tedy nadměrná zálivka. Pokud však příznaky vadnutí a hniloby chybí, může být žloutnutí listů způsobené podvýživou, to znamená nedostatečným hnojením rostliny.
Ve svém příspěvku ŠPEKÁČKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana.
Dobrý den, naložila jsem špekáčky, asi po týdnu jsme ochutnali a přidali cibuli.
Teď jsou naložené asi čtyři týdny a obsah se trochu zakalil a objevily se bublinky.
Máte s tím někdo zkušenost? Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Fr.persin.
někde jste chybovali. lák se musí převařit a cibule , česnek, křen případně jiné
indegrience zaléváte třeba i teplým lákem pro urychlení a to vše najednou i s proloženou cibulí. Vaš výrobek doporučuji nejíst! a vhodně zlikvidovat! Může vzniknout prudce jedovatý mrtvolný jed.
Tenura trojžilná (Sansevieria trifasciata) je u nás nejčastěji pěstovaným druhem Sansevierií. Její dlouhé a špičaté masité listy tvoří trsy a bývají zbarveny do žluta, zelena a bíla. Mohou měřit až 80 cm na výšku, někdy dorůstají až do výšky jednoho metru. Původní druh má 40–150 cm dlouhé a 3–7 cm široké listy s šedobílou kresbou. Kultivary Laurentii a Craigii mají žluté okraje listů, jsou dosti vysoké. Nízký, růžicovitý habitus má kultivar Hahnii a Golden Hahnii, který má navíc žluté pruhy podél okraje listů. K novinkám na českém trhu patří Sansevieria cylindrica, která má na průřezu válcovité listy.
Tenura trojžilná nevyžaduje žádnou speciální péči, dobře prospívá na slunci na okenním parapetu nebo i v polostínu. Stačí jí jen mírná zálivka, ale o tom více dále v podkapitole o pěstování. Nejde jen o velmi dekorativní rostlinu, tenura dokáže zlepšit ovzduší v interiéru, umí totiž pohlcovat trichloretylen, benzen, toluen, xylen a formaldehyd. Účinnost můžete zvýšit větším počtem těchto rostlin v místnosti. Můžete je v bytě umístit kamkoliv, na tmavší místa, nejlépe pak ve skupinkách po třech rostlinách. Pěstované v úzkých ozdobných květináčích vypadají velmi dobře.
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží natolik, aby byl jed účinný, natož nebezpečný. Je pravdou, že právě křižák pruhovaný je často považován za nebezpečného právě pro své křiklavé zabarvení, ale to je tak jediné, co je na něm pro běžného člověka zajímavé.
Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) patří mezi nejjedovatější pavouky v ČR, která se podobně jako křižák pruhovaný vlivem globálního oteplování usídlila v teplejších partiích ČR, kam se přestěhovala z jihu Francie. Oproti ostatním tuzemským druhům vyniká zejména svým zbarvením, které je lehce průhledné ve žlutém až nazelenalém odstínu, což samo o sobě dává jasnou zprávu, že zde není něco v pořádku. A skutečně není. Zápřednice je totiž jeden z nejjedovatějších a zároveň největších (1,5–4 cm) volně žijících pavouků Evropy. Svým kousnutím způsobí člověku naštěstí „jen“ bolesti. Tento argument je sice uklidňující, ovšem jen málokoho nechá chladným, že se během letního vyhřívání na rozkvetlé louce pohybuje v okolí tvor, který dokáže způsobit velmi bolestivé kousnutí, lokální ochrnutí končetin, výraznou nevolnost, malátnost a nepříjemné pocity úzkosti. Ač jsou následky kousnutí velmi individuální, oběť čeká zhruba 24 velmi nepříjemných hodin, během nichž účinky jedu pomalu odeznívají. V ČR dnes žije na deset druhů tohoto tvora, které se dělí zejména podle typu svých teritorií. Zápřednice jedovatá v současné době bohužel patří k takzvanému expanzivnímu druhu, což rozhodně neznamená, že by se její populace zmenšovala. Nalezneme ji nejčastěji v lučním porostu, kde si buduje kokony na stéblech sušších travin, které nejvíce připomínají její středomořskou domovinu. Ač jsou prognózy útoku tohoto pavouka více než nepříjemné, není podmínkou, že setkání s ním znamená automaticky inzultaci. S nejagresivnější reakcí se setkáte jako vždy u samiček, které aktivně brání svá vajíčka – zámotky. Někdo přirovnává účinky pavoučího jedu k bodnutí vosy, ale funguje zde i psychická stránka věci. Asi nejvíce ohroženou skupinou obyvatelstva jsou jako vždy alergici, u nichž nelze s předstihem odhadnout reakci organismu na neznámou jedovatou látku. Pavouci rodu Cheiracanthium jsou největšími strašáky Evropy, jedinou výhodou je, že jejich jedovatý zástupce dosahuje v porovnání s ostatními druhy největších rozměrů, takže je dobře patrný už na první pohled a včas tak své okolí upozorní na fakt, že si na něj musí dávat pozor!
Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.
Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.
Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.
Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.
Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.
Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.
Křižák zelený (Araniella cucurbitina) je pavouk z čeledi křižákovití. Samice dorůstá délky maximálně 7 mm, samec 5 mm. Hlavohruď je žlutohnědá, zadeček nápadně žlutozelený až zelený a na jeho hřbetní straně je možné ve většině případů vidět čtyři malé černé tečky. Pod snovacími bradavkami je malá, světle červená skvrna. U samce jsou po stranách hlavohrudi černé pruhy lemované světlým okrajem. Nohy i hlavohruď jsou červenohnědé. Napolo vzrostlý pavouk je před obdobím přezimování zbarven červeně.
Tento křižák žije na různých otevřených i lesních biotopech, zejména v listnatých lesích a na jejich okrajích (zvláště v doubravách), lesostepích, křovinách, ale i na loukách, v parcích, zahradách a podobně. Žije na větvích stromů a keřů (s oblibou na mladých dubech), kde si staví poměrně malé kolové sítě na listech a mezi větvemi. Číhá v blízkosti sítě na kořist. Samci žijí se samicí v síti nebo v její blízkosti několik dní. Žlutohnědé kokony připřádá samice obvykle na spodní stranu listu. S dospělci se setkáme od května do srpna.
Zimostráz neboli buxus je jedovatý nejen pro člověka, ale i pro koně, skot, psy a vepře, rostlina totiž obsahuje alkaloid buxin, který po požití způsobuje otravu zvířat i lidí. Požití některé rostlinné části způsobuje průjem, silné křeče, poruchy dýchání a centrální nervové soustavy, někdy až se smrtelnými následky. Při užití většího množství může nastat smrt už po 12–24 hodinách. Kůra i listy obsahují malé množství silice a alkaloidy (buxin, parabuxin, buxinidin a další). V minulosti se používaly k výrobě tinktury užívané jako laxativum, antirevmatikum a antipyretikum. Rozdrcené dřevo se užívalo k léčbě dny, kožních nemocí, revmatismu, také jako náhražka chininu při střídavé zimnici. Pro nepříznivé vedlejší účinky se však od léčení zimostrázem upustilo.
Fialovočerné bobule ptačího zobu jsou pro člověka jedovaté, především pro děti. Jejich organismus je mnohem zranitelnější než u dospělých, a to díky nižší váze. Ale pro ptactvo jedovatý není, ptáci ho vyloženě zbožňují. Hojně ho využívají v zimním období jako potravu.