Liška obecná je jedlá, ceněná a chuťově výtečná, se specifickým aroma. Díky obsahu chuťových látek rozpustných v tucích se liška obecná vyjímá ve smetanových omáčkách či v kyselých pochutinách, taktéž se nakládá do octa. Je vhodná k drcení na kořenicí houbový prášek. Je možné ji zamrazovat. Plodnice má pevnou konzistenci, kterou si zachovává i při tepelné úpravě, je však poněkud těžce stravitelná.
Lišky v sýrové smetaně
Ingredience: miska čerstvých lišek, olivový olej, zeleninový vývar, jarní naťová cibulka, máslo, sýr s modrou plísní, smetana na vaření, sůl a mletý bílý pepř
Postup: Houby obdělejte na troše oleje, podlijte osoleným vývarem, přiklopené čtvrthodinku poduste a odstavte. Na lžíci másla zpěňte jemně pokrájenou bílou část cibulky, přidejte nastrouhaný sýr, přilijte smetanu, přiveďte k varu, míchejte a rozvařte dohladka. Přidejte houby, pokrájenou nať cibulky, dle chuti přisolte a okořeňte, krátce promíchejte a servírujte. Příloha: vařené brambory nebo dušená rýže.
Bazalkové nudle s liškami
Ingredience: 10 dkg čerstvé houby lišky obecné, 1/2 balení širokých nudlí, 1 čtvrtka sýra Gran Moravia, 15–20 kusů čerstvé bazalky, dle chuti olivový olej, sůl, celý kmín, máslo
Postup: Začneme tím, že si dáme vařit široké nudle dle návodu na balení. Mezitím si dobře opláchneme a od případných nečistot očistíme čerstvé lišky. Do pánve si dáme rozpustit trochu másla, do kterého nasypeme špetku celého kmínu a necháme provonět. Přidáme oprané a okapané houby a zlehka orestujeme. Podusíme ve vlastní šťávě, dokud nejsou měkké. Trvá to cca 5 minut. Do vyšší nádoby (nejlépe vysoká sklenice, do které se nám vejde pracovní část tyčového mixéru) vložíme 15–20 lístků čerstvé oprané bazalky, přilijeme olivový olej a nastrouhaný sýr Gran Moravia. Mixujeme poté společně ponorným mixérem zcela do hladka. Scedíme uvařené široké nudle, které přendáme po scezení do střední mísy a přidáme bazalkovou pesto omáčku zelené barvy. Poctivě promícháme, dokud se omáčka nenalepí na nudle. Nudle přendáme do hlubokého talíře a bohatě je posypeme na másle podušenými liškami.
Postup: Lišky očistíme, větší nakrájíme na poloviny, opláchneme pod tekoucí vodou a necháme okapat. Rozpálíme tuk, přidáme prolisovaný stroužek česneku, krátce podusíme, přidáme houby a dusíme tak dlouho, až jsou měkké a šťáva vydušená. Osolíme, opepříme, promícháme s nasekanou petrželovou natí a podáváme jako přílohu k masu nebo samotné pouze s pečivem.
Polévka z lišek
Ingredience: 250 g lišky obecné, 2 kostky zeleninového bujonu, svazek
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Technologický postup: Plátky masa mírně naklepeme, nakrájíme na drobné nudličky. Takto připravené nudličky posypeme grilovacím kořením, solí, pepřem a Solamylem, vše důkladně promícháme a necháme hodinu odpočinout. Na pánvi rozehřejeme olej, maso zprudka opečeme, přidáme na proužky nakrájenou papriku, cibuli a česnek, kolečka klobásy, orestujeme, dáme kečup, mírně podlijeme a dusíme doměkka. Na závěr vmícháme jemně natrhané lístky bazalky a případně dochutíme solí a pepřem. Lišky očistíme, osolíme a podusíme je na másle doměkka. Protože lišky pouští celkem málo vody, můžeme je trochu podlít, aby se nespálily. Dusíme je cca 15–20 minut. Hotové lišky rozdělíme přímo na talíře na jednotlivé porce masa. Podáváme s různě upravenými brambory nebo s chlebem.
Ve svém příspěvku NA TUJE KONSKY TRUS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav.
Jak to mam hnojit s konskym trusem mam to redit.
A jedna tuje mi zrezavela je vysoka asi 90 cm a zasazena byla v breznu je neco na ni abych ji zachranil
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Hlíva olivová se od lišky odlišuje výrazně. Má zespoda klobouku vysoké, hustě uspořádané lupeny. Roste v trsech a v Česku se vyskytuje pouze vzácně. Je jedovatá.
Liška obecná je v podstatě nenáročný tvor. Je to prostě všežravec. Sežere od mnoha druhů rostlin až po maso opravdu vše. Složení potravy záleží na podmínkách, kde se momentálně nachází. Třeba myší sežere až 20 denně. Co nesežere, zahrabává si na svá místa, zhruba 10 cm hluboko, a když potřebuje, tak se pro to vrátí. Složení potravy můžeme rozdělit asi takto:
Myši, hraboši, veverky, pískomilové a jiní hlodavci tvoří většinu jídelníčku. K dispozici je mají ve dne i v noci.
Ptáci i vodní ptactvo.
Králíci patří také mezi její hlavní kořist.
Žížaly, housenky, brouci jsou bohaté na proteiny, a proto jsou také velice důležité v jídelníčku lišky.
Žáby, ještěrky a ryby.
Zajíci, kachny divoké, koroptve polní – loví převážně jejich mláďata nebo oslabené dospělé kusy.
Srnčí zvěř – ve vysokém sněhu uloví i dospělého jedince, ale převážně se soustředí na srnčata.
Slepice, kachny domácí, husy domácí – loví je hlavně v období liščat, kdy mají zvýšenou spotřebu potravy.
Třešně, švestky, maliny, borůvky – nesmí být kyselé.
Mršiny – hledá podél silnic, i když obětí se může stát ona sama.
Odpad – zbytky v okolí domů, ale i žrádlo pro kočky.
Ve svém příspěvku KROUCENÍ LISTŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bohumil Klíma.
Dobrý den, na podzim jsme zasadili planou meruňku, na jaře ji ale krátce po rašení listů se listy začaly kroutit a přestaly růst. Nevíme proč a zda se to dá ještě napravit. Děkuji za radu, Klíma, Kolín.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Neumann.
Dobrý den.
Mám jakousi blůmu (žluté koule,které se zráním červenají až do temné fialové(nějaká slivoň)
Roub jsem získal v pohraničí (po němcích). Strom je střední velikosti a každý rok cca 20let neuvěřitelně plodil. Jen byl nutný postřik při odkvétání proti červivosti. Jenže v loňském létě se mu začaly kroutit listy a strom začal chřadnout.
Listy jsem prohlížel,někde byly drobná dvě, tři mikrozrnka (trus?). Od počátku jsem dělal postřiky , ale postupně to ztrácelo smysl, když listy se srolovaly do utěsněné roličky (postřik proti mšicím - myslím Mospilan, nebo tak něco. Na podzim jsem si mayslel, že strom uschne. Na jaře jsem jej silněnji oriřezal, zatím se má k světu, mnoho výhonkú i ze staršího dřeva. Zdá se zachráněn ale svinuté trubičky nyní nachcházím na jabloni a růžích. ˇŽivočicha nevidím? Není to nějaká nemoc? Máte radu có s tím?O jediný exemplář stromu se bojím.
Děkuji
Liška obecná se vyskytuje v severnějších částech Evropy, v Severní Americe včetně Mexika, v Asii včetně Himálaje a v Africe včetně Zambie. Lišku obecnou lze v České republice najít zejména v jehličnatých lesích v borůvčí, mechu a trávě. Žije v symbióze s většinou stromů, zejména pak se smrky a borovicemi. Roste od června do října, obzvlášť v srpnu a září. Plodnice lišky obecné bývají uspořádané do kruhů, společně s podhoubím jsou situované na kružnici, v jejímž středu stojí hostitelský strom.
Ve svém příspěvku KDYŽ NECHCE JÍST GEKONČÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka Urbančiková.
Prosím o radu Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Gabča Benešová.
Ahoj, přicházím tu s dotazem ohledně gekončíka nočního, který mi přestal jíst (sameček). Mám ho něco málo přes půl roku a s krmením nikdy problém nebyl, akorát jsem ho musela krmit z pinzety (byl nemotorný a nebyl většinou schopný si cvrčka či švába ulovit sám). Pravidelně mu dávám vitamíny a vodu měním denně či obden. Už nejí cca 7 dní a potřebovala bych poradit jak mám dál jednat (někdo tvrdí, že sedm dní je v pořádku, ale už si všímám tenčího ocásku a o jídlo ani nezavadí pohledem). Včera jsem ho přemístila do "karanténního boxu", abych zabránila rozšíření případné nemoci (mám v teráriu ještě dvě samičky) a mohla vybrat trus, který pošlu na rozbor. Ještě bych chtěla dodat, že jsem v teráriu našla nestráveného moučnýho červa (nevím jestli ho vyloučil přirozenou cestou či vyzvracel a ani nevím jestli to bylo od toho samečka), taky jsem si všimla, že místo nebo někdy s močí vylučuje světle bílou až průhlednou tekutinu s malými kulatými částečkami. (vypadá to jak malinké vajíčka - pro upřesnění) a to jsem doposud v teráriu neviděla, tak nevím jestli to s tím nějak souvisí. Předem děkuji za jakoukoliv odezvu a pomoc. Přikládám fotku terária. Gabča. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Takhle se zavařují houby na Moravě. Houby zavařované na přírodní způsob bez nálevu. Zdá se to divné, ale můžu jen doporučit, houby jsou skoro jako čerstvé, zůstává v nich chuť a částečně i tvar.
Houby na zavařování použijeme jen zdravé, nakrájíme na libovolné kousky. Lišky a václavky a všechny houby, které mají pod kloboukem žebrování umyjte vodou na sítku. Hřiby a ostatní houby jim podobné vodou nemyjte, ale očistěte nasucho.
Houby poměrně surovým způsobem, bez milosti, natlačte do sklenic a při tom se snažte, abyste z nich neudělali kaši. Houby při zavařování trochu zmenší svůj objem, tak abychom ve sklenicích nakonec něco měli.
A teď přijde hlavní překvapení tohoto receptu: do sklenic už nedáme nic, opravdu vůbec nic, jen je dobře zavřeme a sterilizujeme 90 min ve vodě horké 90 °C. Vyndáme a za 24 hodin znovu sterilizujeme 60 min zase při 90 °C. Po první sterilizaci zmenší svůj objem, ale po té druhé už ne. Houby zavařené touto moravskou vychytávkou vydrží až dva roky, možná i déle. Platí ale pravidlo, že při každém otevření sklenice nejprve přičichněte k obsahu. Pokud neucítíte nepříjemný zápach, tak je vše bezpečné. V opačném případě se to nepovedlo a celý obsah sklenice vyhoďte.
Zavařené houby se pak dají použít jako ty čerstvé, například do omáčky, polévky, pod maso, smaženice, kulajda, atp.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Původcem je Notoedres cati neboli svrabovka kočičí, která napadá především kočky, ale může se vyskytnout i u jiného zvířete. Napadnout může i člověka, ale toto postižení je přechodné, a jakmile se nemocná kočka vyléčí, nebo se zamezí kontaktu, dojde u člověka ke spontánnímu vymizení příznaků. Onemocnění se přenáší přímým stykem koček a velmi snadno i z matky na koťata.
Samičky tohoto parazita vyvrtávají chodbičky v povrchové vrstvě kůže a do vzniklých kanálků kladou vajíčka a zanechávají zde trus. Vylíhlé larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu (tkáňový mok). Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Mimo hostitele přežívá svrabovka kočičí pouze 2 až 3 dny.
Kožní změny jsou viditelné především na hlavě, začínají na ušních boltcích a kolem nich. Projevují se jako prořídnutí srsti a drobné pupínky, šířící se rychle na zbytek hlavy a krk. Sekundárně dochází v důsledku čištění koček k šíření parazita do oblasti konečníku a na hrudní končetiny. Příznakem bývá svědění, následné škrabání vyvolá tvorbu krust a vylysání srsti. Kůže bývá výrazně zesílená a skládá se do charakteristických záhybů, pokud je postižena kůže v okolí očí a nosu, vyvíjí se hnisavý zánět spojivek a nosu. Při rozsáhlém postižení hlavy zvíře špatně vidí, omezeně přijímá potravu, je apatické a hubne. Strupovka ušní dosahuje velikosti asi 0,5 mm a je možné ji spatřit i pouhým okem. Samička klade vajíčka na kůži hostitele a vývojový cyklus trvá asi tři týdny. Paraziti se živí odloupanými buňkami pokožky, nesají krev. Dospělí roztoči jsou pohybliví a mohou krátkou dobu přežít i bez hostitele.
Terapie je poměrně úspěšná a provádí se formou spot-onu, koupelí nebo injekčních aplikací, které se zpravidla několikrát opakují.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité chránit před ním zvíře po celý rok. Svrab způsobený parazitem Sarcoptes canis se vyskytuje převážně u psa, ale mezi jeho další hostitele patří spousta dalších psovitých šelem. Někdy se objevuje také u koček a je přenosný i na lidi. Svrab se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, ale velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají druhotné změny na kůži: povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace. Ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v prvních stadiích. Je tedy nutné navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
Rozlišuje se několik druhů svrabu, a to sarkoptový (zákožka svrabová), který napadá hlavně psy, dále notodektový, který napadá uši koček a jiných zvířat, která jsou s nimi v kontaktu, a v neposlední řadě trixacarusový, který se vyskytuje u morčat.
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem. Svrab je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou setkat s ostatními nakaženými. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.
Sarcoptes canis je drobný parazit kulatého těla s osmi kuželovitými krátkými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny, ušní boltce a další.
Na konci února zdravé – buď nově koupené, nebo řádně přezimované – hlízy begonií zasaďte mělce do plochých nádob s rašelinou a mírně zalévejte, dokud se neobjeví rašící očka. Hlízám postačí počáteční teplota mezi patnácti až dvaceti stupni a v tomto stadiu nemusí mít ani příliš světla. Jakmile začnou rašit, vysaďte je do květináčů a nechte zakořenit.
Už při nakličování dávejte pozor, abyste begonii neobrátili vzhůru nohama, někdy se totiž spodní a vrchní část těžko rozeznává: místo s prohlubní po loňském stonku musí být vždy nahoře. Obzvlášť pozorní buďte, pokud jste se rozhodli vysadit nenarašené hlízy rovnou do nádoby, v níž je budete pěstovat. Naklíčené hlízy zasaďte do truhlíků či mís naplněných rašelinovým substrátem pár centimetrů pod okraj. Nezapomeňte na drenáž a odtokové otvory, aby begoniím nezahnívaly v přemokřené zemi kořeny.
Hlízy opatrně přitlačte po obvodu a lehce zasypte substrátem tak, abyste nepoškodili prohloubený střed s viditelnými klíčky. Výsadbu zalijte a přikryjte fólií nebo sklem, aby se rašícím rostlinám udržela zvýšená vzdušná vlhkost. Můžete je nechat pár dnů na tmavším místě.
Jakmile klíčky povyrostou, je čas přenést truhlíky s hlíznatými begoniemi na světlé místo. Pozor na přímé slunce, neprospívá ani dospělým rostlinám a mladé jsou pochopitelně mnohem choulostivější. Při teplotě kolem dvaceti stupňů nechte begonie vytvořit alespoň čtyři pravé listy.
Substrát udržujte stále vlhký, nenechte jej přeschnout, poškodily by se nové vlásečnicové kořínky vyživující rostlinu. Ani přílišné zalévání není dobré, plísně a hniloby číhají i na begonie, proto rostlinky už nadále nezakrývejte.
V dubnu, kdy mají hlíznaté begonie alespoň čtyři pěkné pravé listy, budou mít už rozrostlý kořenový bal. V tu dobu nastává poslední etapa předpěstování – konečné přesazení do pěstebních nádob.
Použijte zeminu podobnou té, v níž jste rostliny předpěstovávali (rašelinový substrát). Přimíchejte více kompostu, a máte-li možnost přidat na dno truhlíku hnojivo (slepičí trus mají begonie v oblibě), tím lépe.
Rostlinám vyberte místo v polostínu, nebojte se ale ani stínu. Budou ho snášet lépe než osluněné přehřáté místo. Snažte se vyhnout polohám větrným; křehké stonky begonií obtěžkané velkými květy jsou snadnou kořistí větru a nepohody. Během sezóny potřebují hlíznaté begonie pravidelnou zálivku a každý druhý týden přihnojování plným hnojivem. Pokvetou od června do zámrazu a na podzim už sklidíte vlastní, pěkně narostlé hlízy.
Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.
Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.
Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou
