Jedná se o vytrvalé pozemní květiny s hlízami. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavními květy. Stonky jsou vzpřímené, nevětvené, vzácněji větvené. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou kopinaté, mečovité, rýhované, často trochu ztloustlé, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, poměrně velké a nápadné, souměrné, různých barev, jsou v květenstvích, zpravidla ve vějířcích. Květy jsou podepřeny listeny. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3 + 3), které jsou dosti odlišné, spodní bývají větší než horní a vnější jsou často užší než vnitřní. Celé okvětí je dole srostlé v trubce. Tyčinky jsou 3, jsou nahoru zakřivené. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je spodní. Čnělka je 1, ale dělí se do 3 nitkovitých laloků. Plodem je trojpouzdrá tobolka, semena jsou křídlatá.
Mečíky jsou nejkrásnější a nejvděčnější květinou pro řez v letním období. Široký sortiment odrůd nabízí překrásné květy téměř všech barev, a navíc jsou řezané květy mečíků velmi trvanlivé. U mečíku nás však uchvacují nejen krásné barvy, ale u novějších odrůd i krásné tvary květů. Do popředí zájmu se nyní dostávají odrůdy se zvlněnými okvětními lístky a také odrůdy, jejichž květy mají výrazně zbarvená oka. Velký zájem rovněž vzbuzují nové odrůdy miniaturních mečíků, které mají celkově menší květní klasy, takže jsou lépe použitelné i v menších vázách pro výzdobu stolů v domácnostech. Tím se možnost využití řezaných květů mečíku dále rozšiřuje. Pro výzdobu zahrad se mečíky využívají méně, protože květní klasy jsou poměrně dlouhé a těžké, takže se za deště a větru snadno vyvracejí. Tomuto nedostatku lze předejít hlubším zasazením hlíz. U miniaturních mečíků se tato špatná vlastnost tolik neprojevuje, protože jejich květenství je lehčí.
V naší poradně s názvem HORTENZIE NÁROKY NA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelina Krejčová.
Prosím o radu. Zásilkovou službou zahradnické firmy jsem obdržela hortenzii "Vanille Fraise", která přišla v malém květináčku, dosti vyschlá. Protože chyběl návod k jejímu uchování do jara, kdy bude pravděpodobně vhodný čas na její zasazení do zahrady, prosím o radu, jak ji nejlépe uchovat v bytě do této doby. Firmě, která hortenzii dodala příliš nedůvěřuji, proto se obracím o radu na vás. S pozdravem a díky za odpověď E.Krejčová.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Zasaďte hortenzii hned na své stanoviště, i když je právě začátek podzimu. Vykopejte díru tak hlubokou, aby se do ní vešel celý kořenový bal, a aby byla 2 až 3 krát tak široká, jako je její kořenový bal. Nastavte rostlinu v díře a naplňte ji z poloviny půdou. Pak přilijte vodu a počkejte než se vsákne. Pak zeminou naplňte zbytek díry. Je-li sucho a nebo stanoviště je suché, tak rostlinu občas zalijte až do prvních mrazů. Těsně před prvními mrazy hortenzii zakryjte mulčovací kůrou do výšky 40 - 60 cm a odkryjte až na jaře. Takto budete mít ze své hortenzie příští rok pěknou radost.
Názory na to, jak pěstovat medvědí česnek se různí. Někdo doporučuje bylinu pěstovat ze sazenic, jiný tvrdí, že lepší je využít jeho cibulek. Sazenice je možné vysadit zhruba v období března – dubna. Pokud jich bude více na jednom místě, měly by být od sebe zhruba deset až dvacet centimetrů. Pěstování medvědího česneku ze sazenic se ale nemusí povést, cibulky totiž mohou zaschnout, nebo shnít v závislosti na tom, jak často jsou zalévány. Úroda ze sazenic medvědího česneku bude navíc až za rok (jak vyplývá z předchozích odstavců, protože medvědí česnek kvete a plodí na jaře).
Lepší výsledky jsou s pěstováním medvědího česneku z cibulek. Ty se sázejí na podzim, rostou pak v době, kdy je země více vlhká, a tak je mnohem větší pravděpodobnost, že se česnek ujme. Cibulky se do země sázejí v trsech (jeden trs by mělo tvořit minimálně deset cibulek). Při sázení by nad cibulkami mělo být zhruba pět centimetrů hlíny.
Medvědí česnek je možné vypěstovat i na balkoně, ale v takovém případě nebude sklizeň příliš velká.
Kosatec patří k nejkrásnějším a nejproměnlivějším rostlinám v přírodě severní polokoule. Své botanické jméno má po řecké bohyni duhy – Iris. Historické památky svědčí o tom, že kosatce patřily k prvním okrasným rostlinám. Květy kosatců zdobí etruský nábytek ze 7. století před naším letopočtem, na Krétě se zachovaly fresky s kosatci z roku 2100 před naším letopočtem.
Charakteristickými znaky kosatců je stavba květů, tvar listů a existence oddenku. Květ kosatců je trojčetný. Tři vnitřní okvětní lístky jsou u většiny druhů vztyčené, tři vnější okvětní lístky bývají nejčastěji převislé nebo odstávají do stran. Nad každým z vnějších okvětních lístků se sklání jedna tyčinka, která je shora chráněná rozšířeným ramenem čnělky. Na konci každého ramene čnělky je blizna, překrytá dvěma bliznovými laloky. Spodní semeník je spojen s ostatními částmi květů okvětní trubkou. Semeník a část trubky jsou ukryty mezi listeny, které mohou být buď zelené jako listy, nebo do různé míry nezelené, blanité až suché – papírovité. Plod je trojpouzdrá tobolka. U nejnižších druhů nese stonek jen jeden květ, vyšší kosatce mívají většinou víc květů (u nejvyšších druhů, kde stonek přesahuje výšku 1 m, může být až kolem 15 květů).
Rovněž mečík je rostlina známá po mnoho století. Zpočátku to byl plevel. Řecký lékař Dioskorides Pedanius, žijící v 1. století našeho letopočtu, se zmiňuje o purpurově kvetoucím plevelném mečíku na obilných polích. Pro své úzké dlouhé mečovité listy byl mečík až do středověku považován za rostlinu vítězství, která chrání před poraněním. Hlízy mečíků se nosily do boje jako talisman.
Mečík má na rozdíl od kosatce dvojí kořeny. První vyrůstají z mateční hlízy po vysazení a dorůstají délky 25 cm. Druhé kořeny vyrůstají u spodní části listů v místech, kde se tvoří nová hlíza. Jsou kratší než první kořeny a rozvětvují se. Stonek je zkrácený v bazální osní hlízu. Hlíza dorůstá průměru 6 cm i více a váhy 80 až 100 g i více. Listy jsou úzké mečovité s vyniklou nervaturou. Naspodu mají trubkovitý tvar. Vyrůstají proti sobě. Jsou různé a liší se nejen funkcí, ale i tvarem. Koruna květu je souměrná a skládá se z 6 okvětních lístků, které tvoří nálevkovitý tvar přecházející do jícnu. Okvětní lístky jsou uspořádány tak, že jsou 3 vnější a 3 vnitřní a naspodu jsou srostlé v trubku. Mají různou barvu. Průměr květu planých druhů mečíků je 2 až 4 cm, u kulturních forem až 20 cm. Květy se používají jako řezané rostliny sloužící k výzdobě.
Ideální stanoviště je na pohostinném místě nebo ve stínu s dostatkem vlhkosti. Cibulky sázejte do trsů. Jeden trs by měl obsahovat 10 a více cibulek. Pokud máte na zahrádce málo místa, můžete to řešit tím, že z 200 cibulek vytvoříte například 5 trsů, nebo 2 trsy, anebo jen 1 velký trs.
Minule jste nám podrobně vysvětlila, jak založit vinici, jak provést výsadbu a jak se o mladé keře starat. Kde získáme sazenice?
Většina zájemců o výsadbu vinic si sadbu koupí; ti, co chtějí vysazovat větší výměru vinic, si ji raději předem objednají u školkaře. Školkaři, jakožto výrobci sazenic, si musí nejprve zajistit zdravý školkařský materiál, tzn. podnože a rouby příslušných odrůd. Garanty za množství a hlavně kvalitu školkařského materiálu jsou tzv. udržovatelé, většinou šlechtitelé, kteří mají dostatečně velké výsadby jednotlivých odrůd a provádějí na nich negativní selekci. To znamená, že vyřazují keře, u kterých se vyskytnou virová či jiná onemocnění, přenositelná tímto materiálem. Touto činností garantují, že rostlinný materiál, který od nich odchází, je zdravý.
Podnožová réva:
Kontroluje to ještě někdo?
Ano, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Takže školkařům můžeme důvěřovat. Školkaři pak produkují vlastní révové sazenice. Jde o poněkud komplikovaný proces. Nejprve odstraní všechna očka z podnoží a rouby rozstřihají na jednooké části. Pak spojí podnože a rouby – jde tedy o roubování, i když vinaři pro tento krok používají historický výraz: „štěpování“. Je možné to dělat anglickou, čili jazýčkovou kopulací – to je vhodné jen pro malé partie, protože je to časově náročná práce a ještě k tomu se to musí umět. Ve školkách se proto místo nožů používají štěpovací strojky, které nařezávají určitým způsobem, kdy vzniká řez ve tvaru řeckého písmene omega. Ve srovnání s ručními štěpaři jsou štěpovací strojky mnohem výkonnější, a dokonce umí zasouvat rouby do podnoží.
Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem:
Ať už se provádí štěpování ručně nebo strojově, místo spojení se ihned naparafínuje, aby spoje nevysychaly. „Štěpovance“ (podnože spojené s rouby) se ukládají do beden, ve kterých ve vhodnou dobu následuje proces stratifikace. Tím se rozumí, že štěpovanci jsou po určitou dobu vystaveni vyšším teplotám (okolo 30 °C), aby se začal vytvářet kalus – pletivo, jehož prostřednictvím obě části spolu srostou za zvýšených vlhkostních podmínek. Tvorba kalusu se musí kontrolovat. Později začínají rašit očka na roubech – to je signál pro snížení teploty prostředí. Jakmile se vytvoří kalus po celém obvodu štěpovaného místa, stratifikace je ukončena.
Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách:
Při stratifikaci tedy obě části srostou. Narostou při ní už i kořeny?
Mohou narůst, ale nemusí. Pokud ano, bývá to jen pár kořínků, které by rostlinu určitě nevyživily. Proto štěpovance čeká ještě jedno vegetační období, které tentokrát strá
Hlízy gladiolů, z nichž některé mají původ v Jihoafrické republice a jiné v západní Evropě, nejsou dostatečně mrazuvzdorné, proto je v našich podmínkách musíte každoročně sklízet a přes zimu uchovávat v patřičných podmínkách. V době, kdy mečíky dosoušíte, se mezi starou a mladou hlízou vytváří odlučovací vrstva. Teprve v okamžiku, kdy je od sebe můžete bez problémů oddělit, nastává období vhodné k jejich čištění. Každá hlíza je složena z hlízy staré a různého počtu nově vzniklých (může být jen jedna, a stejně tak jich může být více), dále ze zbytků kořenů a brutů. Bruty jsou jakési malé kulaté korále, které získáte jako vedlejší produkt během čištění hlíz. Umožňují snadný způsob množení. Jeho výhodou je i fakt, že většinou za poměrně nízkou cenu (dle odrůdy) získáte větší množství sadby. S výsevem brutů začněte co nejdříve. Brutům nevadí ani poklesy teplot k nule. Mnohdy se dokonce stane, že přežijí zimu a zjara pak raší, ovšem podzimní výsev nelze doporučit z důvodu velkého množství ztrát. Přibližně dva týdny před výsevem uložte bruty do místnosti s teplotou nad dvacet pět stupňů Celsia. Vyšší teplota způsobí jejich lepší vzcházení. I přes veškerou správnou péči někdy brut nevzejde. Květenství brutů sice nejsou tak ohromná jako z dospělých hlíz, ale do menších váz se uplatní o to lépe. Za další rok až dva, podle nárůstu, se tyto hlízy dopěstují do obvyklé velikosti.
Jednotlivé popsané části od sebe navzájem oddělte, buď ručně, nebo pomocí tupého předmětu, aby se zamezilo jejich poškození. Obvykle není potřeba jiného předmětu, při opožděném čištění však potřeba bude. Starou část vyhoďte spolu s kořeny, zůstane vám mladá (nově narostlá) hlíza a bruty. Z nové hlízy sloupněte svrchní část (slupku). Odstranění této části je důležité z toho důvodu, že se na povrchu může vytvořit zdroj spor hub. Někdy se také provádí úplné odstranění slupek. Každý způsob má své plus i minus: při úplném očištění od slupek snadněji zkontrolujete stav hlíz, nevýhodou ale může být rychlejší sesychání hlíz. Pokud však jsou správně uskladněny, nebývá jejich celková ztráta příliš velká.
Vyčištěné hlízy označte jménem odrůdy nebo barvou a dosušte je během týdne při patnácti až dvaceti stupních Celsia. Nezapomeňte na dostatečný přísun vzduchu. Zbylý brut též označte a vložte do papírových sáčků. Ty nechte do jarního termínu výsevu v suchu při pokojové teplotě. Je vhodné, abyste hlízy mečíků uskladnili v nízkých prodyšných plastových lískách, které se mimo jiné používají i k zimnímu uložení úrody ovoce. Hlízy vyskládejte do tenčí vrstvy, aby jim nehrozilo napadení chorobami. Jestliže jste hlízy po sklizni na podzim při vyšších teplotách správně dosušili, uložte je do chladných suchých prostor. Pro jejich uchování po očištění jsou nejlepší místnosti se stálou teplotou kolem šesti až osmi stupňů Celsia. Teploty k nule již znehodnocují hlízy a také vyšší hodnoty nad deset stupňů Celsia nejsou vůbec vhodné.
Výsadba mečíků by měla být hotová do konce měsíce května. Kdo s ní letos trošku počkal, udělal dobře: když uhodí mrazíky, mohou poškodit již narašené hlízy. Je velmi důležité, aby hlízy mečíků byly vysazovány do půdy, která je již prohřátá; studená jim totiž nesvědčí. Zapříčiňuje, že jsou mečíky častěji napadány houbovými chorobami, případně jim trvá déle, než vzejdou, ačkoliv byly vysazeny v dřívějším termínu.
Pro rostliny je nejvýhodnější takzvaná skupinová výsadba, neumísťujte proto jednotlivé hlízy samostatně, roztroušené po zahradě. Zeminu vyberte nejlépe propustnou, hlinitopísčitou, s dostatečnou zásobou živin. Nevhodné je však přímé vápnění a hnojení nezetlelým kompostem a hnojem. Jako ideální se jeví pH půdy okolo sedmi. Pokud je místo k výsadbě hlíz zryto již od podzimu, řádně je srovnejte a zbavte velkých hrud hráběmi nebo kultivátorem.
Velmi důležitá je přiměřená hloubka výsadby. Pamatujte, že nejvhodnější je vysazovat velké hlízy hlouběji a malé hlízy mělčeji. Pravidlem by mělo být, že nad hlízou bude ještě asi deset centimetrů zeminy, u velkých hlíz až patnáct. Při mělké výsadbě hrozí vyvracení rostlin, při hluboké napadení houbovými chorobami. Svou roli hraje i charakter zeminy: na lehkých půdách vysazujte hlouběji, na těžších mělčeji. Rostliny tak nebudou trpět buď nedostatkem, nebo přemírou vody. Vzdálenost řad se pohybuje od třiceti do osmdesáti centimetrů, vzdálenost hlíz je kolem tří až osmi centimetrů. Díky zachování optimálních vzdáleností mezi hlízami můžete předejít možnému napadení houbovými chorobami.
Po výsadbě zem upěchujte a pozemek s mečíky řádně zalijte. Až do doby vzcházení zasazeným hlízám plně postačí tato jediná, ale vydatná zálivka. Rostliny vyraší v závislosti na hloubce výsadby, počasí a odrůdě přibližně za deset až čtrnáct dnů. Nutností je, abyste udržovali pozemek v bezplevelném stavu, a pokud nepoužijete selektivní herbicidy, tak i řádné plečkování, tedy kypření povrchu půdy a hubení plevelů.
Hlízy sázejte klidně až do hloubky 15 cm, příliš mělce vysázené rostliny by se totiž poté, co vyrostou do plné výšky, mohly při větru snadno vyvracet. Hlízy doporučujeme vysazovat nejdříve až v druhé polovině dubna, jelikož nejsou mrazuvzdorné.
Gladioly, které si pro svůj mečovitý tvar listů získaly lidovou přezdívku mečíky, patří mezi nejčastěji pěstované hlíznaté rostliny. Dorůstají do závratných výšek a snadno se tak stanou impozantní dominantou vaší zahrady. Pěstování mečíků není nijak složité. Vyhovuje jim světlé stanoviště s hlubší propustnou půdou.
Gladioly jsou rostliny náročné na sluneční paprsky. Jen na dobře osluněném stanovišti se vytvoří výstavní dlouhé a krásné klasy, na kterých budou dobře vyvinuté květy. Dařit se jim bude i na plném slunci.
Hlízy mečíků se vysazují od poloviny dubna do poloviny května, podle místních klimatických podmínek a počasí. Přílišná vlhkost rostlinám škodí. Zalévají se pouze v případě potřeby, raději méně často, ale vydatně. Vláha je potřebná především těsně před a v době kvetení rostlin.
Přihnojujte je po dvou týdnech od výsadby ledkovým hnojivem nebo hnojivem na cibuloviny a hlíznaté rostliny, později můžete použít i vícesložkové hnojivo na list. Správnou výživou zlepšíte odolnost a zdravotní stav rostlin a podpoříte bohatší kvetení.
Ani mečíkům se nevyhýbají choroby a škůdci. Dočista znehodnotit porost dokážou třásněnky, které sají na květech – ty pak vadnou, nevyvíjejí se, rozvité květy mají skvrny a jsou deformované. Stejně jsou poškozeny i listy a při silném napadení nezbývá než listy sebrat a spálit. Hlízy k uskladnění je potom potřeba oloupat a prosypat přípravkem Perathion nebo Lindam. Z chorob se objevuje septorióza (kulaté, červenohnědé skvrny na listech) či botritida – proti nim můžete použít přípravek Rovral nebo Euparen.
Kontrola hlíz během zimy vám pomůže odhalit například suchou hnilobu. Poznáte ji podle vpadlých černých skvrn na hlízách a setkat se s ní můžete u hlíz, které jste kupovali. Původně napadené musely být i rostliny, nákaza se totiž přenáší do zásobních orgánů. Doporučuje se proto mořit hlízy ještě před uložením, a to některým rtuťovým mořidlem.
Rukola je salátová rostlina z čeledi brukvovitých, která má typickou, výrazně štiplavou a peprnou chuť. V Itálii, Řecku nebo ve Francii se přidává zejména do salátů, těstovin či lehkých zeleninových pokrmů, jimž dodává zajímavou pikantní příchuť. Obsahuje velké množství vitamínu C, čistí krev a podporuje chuť k jídlu. U nás se pěstuje její „příbuzná“, roketa setá, jež chutná i vypadá podobně, má však drobnější lístky. Můžete si ji vypěstovat i sami, semínka jsou běžně k dostání.
Postup: V misce utřeme pomazánkové máslo se sýrem a ochutíme trochou mletého pepře. Pomazánku rozdělíme na poloviny a jeden díl dochutíme utřeným nebo jemně usekaným česnekem. Plátky chleba lehce opečeme v toastovači nebo nasucho v pánvi či v troubě. Všechny plátky světlého chleba potřeme z jedné strany česnekovou pomazánkou, polovinu chlebů poklademe plátky ementálu a ještě lehce potřeme pomazánkou a na zbývající namazané krajíce rozložíme omytou a osušenou rukolu. Chleby spojíme k sobě – chléb se sýrem vždy s chlebem s rukolou, a lehce přitiskneme. Ostrým nožem překrojíme na trojhránky. Celozrnný chléb nakrájíme na kostky, ozdobně nastříkáme nebo potřeme sýrovou pomazánkou, posypeme nasekanými kapary a obložíme plátky uzeného lososa. Zakapeme citronovou šťávou, posypeme čerstvě mletým pepřem, přiklopíme zbylými plátky chleba a spíchneme párátkem, jímž přichytíme lístek rukoly.
Bramborový salát s rukolou a olivami
Ingredience: 1 kg nových brambor, 1/2 lžičky kmínu, sůl, mletý pepř, 200 g sušených rajčat v oleji, 2 stroužky prolisovaného česneku, velká hrst černých oliv, 80 g rukoly
Postup: Brambory omyjeme a uvaříme i se slupkou v osolené vodě s kmínem doměkka. Necháme je trochu vychladnout, oloupeme, překrájíme na větší kousky a vložíme je do mísy. Sušená rajčata nakrájíme na proužky a rukolu omyjeme a necháme okapat. Brambory v míse promícháme se sušenými rajčaty, olivami, osolíme, opepříme a promícháme s trochou oleje z rajčat, ve kterém jsme rozmíchali prolisovaný česnek. Nakonec vmícháme lístky rukoly a podáváme.
Tagliatelle s rukolovým pestem
Ingredience: 400–500 g těstovin tagliatelle, sůl, 150 g rukoly, 1 svazek bazalky, 1 hrst hladkolisté petrželky, 2 velké stroužky česneku, 40–50
Ingredience: 100 g škvarků, 1 malá bílá cibule, 10 malých nakládaných cibulek, 2 stroužky česneku, 1 snítka petrželky, 80 g měkkého tvarohu, 5 nakládaných beraních rohů, chleba Šumava
Postup: Škvarky rozmixujeme v mixéru, cibuli nakrájíme na jemno a vše společně orestujeme na pánvi do sklovata. Stáhneme a necháme vychladit na pokojovou teplotu. Nakládané cibulky a česnek nastrouháme a společně se sekanou kudrnkou a tvarohem přidáme ke škvarkům. Vše společně důkladně s tvarohem promícháme. Hotovou pomazánku mažeme na kousky chleba a zdobíme nakrájenými beraními rohy.
Choroby česneku může nejen v průběhu vegetace, ale i během skladování způsobovat přímo komplex několika hub. Jedná se například o houby Fusarium spp., Botrytis spp., Penicillium spp. Když se napadení projeví už v průběhu vegetace, dochází ke žloutnutí listů, redukci kořenů a poškození podpučí. Vlivem toho pak napadené rostliny postupně vadnou a odumírají. Jestliže dochází k napadení v průběhu skladování česneku, dochází k takzvanému trouchnivění stroužků. Při něm jednotlivé stroužky postupně sesychají, až nakonec uschne celá cibule. Na průřezu paličkou jsou pak viditelné jednotlivé zasychající stroužky a mezi nimi bílý, narůžovělý, světle šedý, nebo modrozelený povlak hub, a to podle toho, jaká houba je původcem hniloby.
Z půdních chorob houbového původu jsou nejběžnější fusariové hniloby. Ty nejprve způsobují červenání a hnilobu kořenů, která postupně přechází z kořenů na podpučí a z něj následně na cibule. Fuzariózy jsou jedním z nejčastějších původců trouchnivění. V porostech se tato choroba šíří převážně ohniskově a podporují ji těžké, vlhké a teplé půdy, nevhodná závlaha i mechanické poškození cibulí. Ochrana spočívá především v prevenci, to znamená včasná a důsledná likvidace posklizňových zbytků a minimálně čtyřletý odstup v pěstování hostitelských rostlin na jednom místě (o tom viz v předchozí podkapitole). K pěstování je nutné používat zdravý sadbový materiál. Jarní typy česneků jsou podstatně méně napadány než ozimé typy. Nejvhodnější ochranou proti houbovým chorobám je pak moření stroužků před jejich výsadbou. Dříve se doporučoval přípravek Rovral Flo, ale ten se už neprodává, zahrádkáři tak jako náhradu používají Merpan 80 WG, který se používá k moření cibulek květin. Stroužky namáčejte v roztoku 10 g na 1 litr vody po dobu asi 20 minut a nejlépe hned vysaďte. V případě, že chcete mořit česnek i proti háďátku zhoubnému (o něm viz níže), proveďte nejprve namoření v Sulce a až následně a odděleně proti houbovým chorobám.
V některých lokalitách je česnek (ale i pažitka a pór) poškozován rzivostí (rzí), proti které se používá například přípravek Ortiva.
Ingredience: 800 g hovězích líček, sůl, pepř, hladká mouka, olej, 80 g mrkve, 80 g celeru, 80 g petržele, 3 cibule, 4 stroužky česneku, 50 g žampionů, 100 g nakládaných cibulek, 2 filety ančoviček, 2 snítky tymiánu, 1 snítka rozmarýnu, 1 snítka šalvěje, 1 l hovězího vývaru, ½ červeného vína, 80 g másla, nové koření, bobkový list
Technologický postup: Líčka naporcujeme, osolíme, opepříme, obalíme v mouce a zatáhneme v hrnci na oleji s máslem. Poté je vyndáme a do hrnce po líčkách přilijeme olej a přidáme nakrájenou mrkev, petržel a celer, bobkový list, nové koření, na čtvrtky nakrájené žampiony, šalvěj, rozmarýn, tymián a nahrubo nakrájenou cibuli. Dále přisypeme nakrájený česnek, nakládané cibulky a ančovičky. Orestujeme, vrátíme zpátky maso, přilijeme víno a vývar, přiklopíme a dáme do trouby. Dusíme 3 hodiny při 120 stupních. Poté podle potřeby dochutí a podáváme.
Postup: Růžičky kapusty zbavíme zavadlých listů, důkladně je opereme a povaříme 15 minut. Při vaření nepoužíváme pokličku − bez pokličky nebudou štiplavé. Uvařenou a okapanou kapustu dáme na talíř, zalijeme máslem a posypeme upraženou strouhankou.
Topinambury s máslem
Ingredience: 10 hrstí topinamburů, 3 lžíce másla, 1 lžíce nasekané petrželky nebo pažitky, trocha octa nebo citrónové šťávy, sůl.
Postup: Topinambury oškrabáme, omyjeme a uvaříme v okyselené, mírně osolené vodě. Vaříme asi 30 minut. Uvařené topinambury posypeme petrželkou a přelijeme horkým máslem.
Topinambury jsou velmi zdravé. Obsahují inulin, který pomáhá snižovat hladinu cukru v krvi, proto jsou vhodné pro diabetiky. K dalším jejich pozitivům patří schopnost čistit střeva, pomáhají při revmatismu, při otocích a žádoucím odvodňování organismu. Potvrzena je i schopnost topinamburů redukovat hladinu cholesterolu v krvi, regulovat krevní tlak nebo pomáhat při stresu.
Postup: Nejdelší čas zabere uvaření brambor. Proto je oloupeme, očistíme, nakrájíme na kostičky a dáme vařit do osolené vody s trochou kmínu (tak se rychleji uvaří). Poté uvaříme vejce natvrdo. Mezitím si oloupeme a uvaříme cibulky. To trvá asi 15 minut. Uvařené cibulky přelijeme studenou vodou a necháme okapat. Do hrnce dáme máslo, cibulky, cukr (podle chuti) a vejce nakrájená na kolečka. Mírně podlijeme vodou a chvíli dusíme. Nakonec osolíme a opepříme. Hotové cibulky dáme na mísu a posypeme zelenou petrželkou. Jako přílohu podáváme vařené brambory.
Modřenec je vytrvalá rostlina, která roste z cibuloviny a patří do čeledi liliovitých. Kvete modrými hrozny květů na neolistěném stvolu. Výška rostliny se pohybuje od 10 do 30 cm.
Pochází ze Středozemí, některé druhy jsou původní v Turecku. U nás se nejčastěji pěstuje modřenec hroznatý, který se v našich podmínkách dobře rozrůstá, a modřenec širokolistý se štíhlými hrozny a s bílým okrajem květů. Existují už i odrůdy s květem růžovým, fialovým nebo bílým. Květy slabě voní.
Rostlina tvoří přízemní růžici. Listy jsou dlouze eliptické, lysé, lesklé, čárkovité a trávovité s barvou tmavě zelenou. Květy jsou kulovité a rostou v hustém hroznu. Plodem je šištice.
Nejlépe se rostlině daří na suchých místech, ve výživné, hlinité, vápenité půdě. V dobrých podmínkách se snadno rozrůstá. Hezká je v trávníku, v trvalkovém záhoně nebo pod keři. Je vhodné modřenec vysadit k trvalkám, které svými listy zakryjí po odkvětu modřenců jejich nevzhledné žloutnoucí listy. Také trávník bychom měli posekat až po úplném uvadnutí listů.
Modřenec je nenáročná rostlina. Cibule modřence sázíme na podzim do hloubky asi 10 cm (dvojnásobek velikosti cibule). Některé odrůdy vytvoří už na podzim úzké delší listy. Zvláštní ochranu na zimu nevyžaduje. Vykvete v únoru až dubnu, podle druhu. Listy po odkvětu neodstraňujeme, až po jejich úplném zežloutnutí, když se zásobní látky přesunuly do cibule.
Množíme jarním výsevem do nádob umístěných ve studeném pařeništi nebo dělením dceřiných cibulek během letního období. Ty vysazujeme začátkem podzimu do hloubky 6 až 8 cm.
Modřence jsou poměrně životaschopné a mívají sklon k plevelnatění. Nedivme se proto, když je zjara objevíme na trávníku či v neobdělávaných partiích zahrady.
Ingredience: 1 kg hovězí kýty, 1 cibule, 1 mrkev, majoránka, 3 bobkové listy, 1 láhev červeného vína (burgundské), 100 g slaniny, 10 malých cibulek, 100 g žampionů, 5 cl koňaku, olivový olej, 100 g másla, sůl, celý pepř, rozmarýn, tymián, petrželová nať.
Technologický postup: Den předem naložíme maso nakrájené na velké kusy do mísy spolu s nahrubo nakrájenou cibulí, mrkví, pár kuličkami černého pepře, rozmarýnem, tymiánem, majoránkou a bobkovým listem. Vše zalijeme červeným vínem a necháme v lednici. Druhý den slijeme z marinády tekutinu do jiné misky. Maso osušíme v papírové utěrce, osolíme a opepříme. V pánvi rozehřejeme olivový olej a osmažíme na něm nakrájenou slaninu a malé oloupané cibulky, přidáme zeleninu z marinády a orestujeme. Po chvilce zeleninový základ přendáme do jiného hrnce a do pánve vhodíme maso (podle potřeby můžeme pánev zakápnout olivovým olejem), maso opečeme ze všech stran do hněda, moc s ním nemícháme, aby z toho nevznikl guláš. Jakmile jsou všechny kousky masa opečené, přendáme je k zelenině a do pánve nalijeme marinádu, kterou spojíme s výpečkem z masa. Vše poté nalijeme do hrnce k masu a zelenině a necháme vařit alespoň hodinu a půl. V rendlíku na másle orestujeme pár žampionů se špetkou soli a pepře, stačí jen chvilka. Houby zalijeme asi 1 dl koňaku, necháme vyvařit alkohol (můžeme oflambovat). Do burgundské omáčky přidáme kousek másla a přimícháme žampiony. Podáváme ozdobené nasekanou petrželovou natí.
Tento pokrm, je synonymem francouzské gastronomie: Boeuf Bourguignon!
Hovězí maso se vaří celé hodiny ve velkém hrnci, díky čemuž je maso nesrovnatelně křehké a dodává mu lahodné aroma. Ideální recept na dlouhé nedělní jídlo! Nejlepší přílohou k tomuto pokrmu jsou lahodné, domácí tagliatelle, které se skvěle mísí s omáčkou a masem – kombinace, na kterou nikdy nezapomenete.
Ingredience
1 kg hovězího krku;
200 g slaniny
3 mrkve
10 malých žlutých cibulek;
200 g žampionů;
2 stroužky česneku;
1 svazek bylinek (tymián, bobkový list a petrželka zabalené v listu pórku);
0,5 l červeného vína (z Burgundska);
0,5 l hovězího vývaru;
2 lžíce mouky;
trochu másla.
Postup
Hovězí krk nakrájejte na kousky asi 4 cm velké. Lehce poprašte moukou. Mrkev nakrájejte nahrubo, oloupejte cibuli a plochou stranou nože rozdrťte stroužky česneku. Na pánvi rozpustíme větší kousek másla a orestujeme na něm slaninu a cibuli. Poté odložte stranou.
Na stejné pánvi opečte maso, přidejte mrkev a 5 minut opékejte. Zalijte vývarem a přidejte česnek, svazek bylinek, slaninu, cibuli a červené víno. Podle chuti okořeňte a dobře promíchejte. Přiveďte k varu a přikryté vařte 2 ½ hodiny - 3 hodiny.
Žampiony rozčtvrťte (pokud jsou malé, nechte celé) a přidejte k hovězímu masu. Odkryté duste ještě dalších 30 minut.
Odstraňte svazek bylinek a podávejte hotové Boeuf Bourguignon a užívejte si tuto úžasnou chuť.
