Slávky žijí na celém světě na mořských březích a v ústí řek, jednotlivé druhy jsou obvykle specifikované pro určitou oblast. Nejznámějším druhem je slávka jedlá. Slávka jedlá (Mytilus edulis) je středně velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých. Slávky jedlé se nacházejí na severoatlantickém pobřeží Severní Ameriky, Evropy a v dalších mírných i polárních vodách po celém světě. Žijí v příbřežních oblastech na skalách a dalších pevných podkladech přichyceny byssovými vlákny, které jsou vylučovány byssovými žlázami umístěnými ve spodní části slávek. Jedná se o hladké mušle s jemnými soustřednými rýhami v linii růstu. Barva mušle je purpurová, modrá nebo někdy až hnědá. Může být dlouhá až 12 cm. Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, například Asterias vulgaris. Malé slávky jsou také požírány plži Nucella lapillus.
Slávky jedlé neboli mušle jsou mořští mlži, jejichž maso se pojídá buď syrové, nebo částečně i tepelně upravované. Výlov slávek začíná v srpnu a končí v březnu. Lastury slávek mají klínovitě oválný tvar, na povrchu jsou tmavé do fialova a uvnitř perleťově bílé, lesklé. Dospělé, tedy k požívání nejvhodnější, jsou tehdy, když délka lastur měří 55 mm. Kratší se vyřazují, protože nemají tržní hodnotu. S přijímáním potravy a vdechováním vody se dostává do slávek také písek a mořský kal. Obojí se z nich musí odstranit, a proto se před dopravou do vnitrozemí alespoň na 24 hodin slávky ponoří do čisté mořské vody, aby se vyčistily. Jestliže se se slávkami po výlovu dobře a šetrně zachází, vydrží v zimě až 6 dnů po výlovu naživu. Nesmí však před touto dobou nebo během ní přijít do styku se sladkou vodou. Nesnášejí také velké teplo ani mráz. Jen pevně uzavřené, to znamená živé a čerstvé slávky, mají maso vhodné k pojídání. U pootevřených slávek je maso v rozkladu, čímž se stává prudce jedovatým. Podezřelé jsou také slávky s tenkými průsvitnými lasturami, které nejsou na povrchu stejnoměrně zabarvené, anebo slávky, které nasládle páchnou. Maso slávek se jí buď syrové, nebo různě připravované a je dost výživné, avšak hůř stravitelné než maso ústřic.
Někdy jsou slávky zaměňovány s ústřicemi. Ústřice (Ostrea) je rod z čeledi ústřicovitých (Ostreidae). Nejznámějším druhem je ústřicejedlá (Ostrea edulis). Ústřice jsou mořští mlži s lamelózními nebo sklípkovitými lasturami bez vláknité (sloupkovité) vrstvy, s nestejnými miskami a vnitřním vazem a bez zubů v zámku. Ústřice má nepravidelné chlopně, z nichž levá je větší, prohloubená a připevněná k podkladu, kdežto pravá je plošší; vrchol levé misky (chlopně) přečnívá a je zatočen buď vpřed, nebo dozadu. Některé druhy jsou obojetné
V naší poradně s názvem HOUBY KUŘÁTKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel Tichý.
Dobrý den, v bukovém lese jsem našel tato kuřátka viz foto a mělo by se jednat o kuřátka popelavá. Můžete mi to potvrdit? Děkuji Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Zřejmě půjde o kuřátka přímá (Ramaria stricta). Ověřit si to můžete rychlým testem – dužina po otlačení znatelně červená až vínově rudne. Voní po anýzu a mají hořkou chuť. Z tohoto důvodu se také řadí mezi houby nejedlé. Jejich obrázky můžete vidět zde: https://www.google.cz/image…
Kuřátka popelavá (Clavulina cinerea) je na první pohled nevábná houba. Má válcovité větvičky, kouřově šedé, někdy s fialovým nádechem. Jejich dužnina je tuhá a bělošedá. Chuť je nevýrazná, někdy nahořklá, bez vůně. Kuřátka popelavá jsou jedlá, ale mají nevalnou chuť. Z kulinářského hlediska jsou právem opomíjená. Obrázky kuřátek popelavých můžete vidět zde: https://www.google.cz/image…
Původní území výskytu ústřice jedlé (Ostrea edulis) se rozkládá v Atlantickém oceánu od Norska po Maroko a zahrnuje celou oblast Středozemního moře. Výskyt ve volné přírodě je však spíše vzácností – převládá umělý chov, který je o něco náročnější než u ostatních druhů. Akvakultury ústřic jedlých se nacházejí podél atlantického pobřeží, zejména ve Francii. Mezi nejznámější oblasti patří Normandie, Bretaň a regiony Charente a Gironde. Chovu tohoto druhu se věnují i v Nizozemsku, Anglii, Irsku či Španělsku.
Konzumuje se maso, které je chráněné lasturou dorůstající velikosti 10 až 20 cm. Lastura má nepravidelný hruškovitý tvar, povrch lastury je z vnější strany drsný, hrubý, se šupinatou stavbou, často bílý, šedý až do žlutava zbarvený. Silnější lasturou přirůstá ústřice k podkladu, noha je zakrnělá, ústřice se nepohybuje.
Konzumuje se maso, které má lehce slanou až žádnou chuť. Ústřice vhodné ke konzumaci jsou ty, které musí být nejméně tři roky staré. Ústřice podržte v ústech na patře – nežvýkejte, chvíli je vychutnejte a poté spolkněte. Čerstvé znamená živé – usmrtí je až otevření lastury. Vsuňte tedy nůž do nejužšího místa, takzvaného zámku, a obě poloviny od sebe jemně oddělte. Druhým způsobem je otevření ze strany, ale tak skořápku spíš poškodíte. K otevření slouží speciální nůž (lámač) nebo špička pevného, ne příliš ostrého nože. Dbejte na to, abyste ve spodní hlubší lastuře, ve které se ústřice podávají, zachovali i jejich vlastní šťávu, která je pro gurmány opravdovou pochoutkou. Voda v uzavřené ústřici je totiž mořská voda smíšená s výměšky ústřice.
Čerstvost ústřic poznáte podle toho, že jsou lesklé a vlhké a voní po moři. Chlazené lastury jsou uzavřené. Pokud je otevřená, tak na ni poklepejte, pokud se zavře, je to v pořádku, ale pokud se nezavře, vyhoďte ji. Nesmí zapáchat. Barva není důležitá, liší se podle místa původu (šedá, bílá až žlutá barva).
Maso ústřice je obklopeno dvojicí skořápek, takzvanou lasturou s nepravidelným okrajem. Její tvar je protáhlý až hruškovitý. Vnější část má hrubý charakter se šupinatou strukturou. Vnitřní část lastury je hladká a má lesklý vzhled. Dorůstají velikosti 10 až 20 cm. Může se dožít i více než 20 let.
Kvalita ústřic je určena jejich tučností. V létě se ústřice nejedí kvůli tomu, že se rozmnožují a jsou nejtučnější. Jakmile se oteplí moře, tak ústřice začne nabývat na váze. Když ji tedy v létě otevřete, tak je celé její tělo tukem úplně obaleno.
Ústřice mají velký obsah cholesterolu. Dále obsahují sodík, jód, vápník, fosfor a vitamíny A, B1, B2.
Ústřice má maso se slanou chutí s typickou příchutí moře. Ústřice ke konzumaci by měly být v ideálním případě alespoň tři roky staré. Čerstvé ústřice jsou vždy živé – až otevřením lastury dojde k jejímu usmrcení. Speciální ústřicový nůž vložíme do nejužšího místa a obě poloviny rozevřeme. Je dobré zachovat ve spodní lastuře vlastní šťávu. Je to mořská voda s výměšky ústřice – pro gurmány opravdová pochoutka. Na dochucení podáváme citron nebo čerstvě drcený pepř, oblíbená je také zálivka z octa a jemně nasekané šalotky. Ústřice se dají rovněž tepelně upravovat, například zapékat v lasturách.
Slávky jedlé se podávají v míse nebo přímo v hrnci, ke kterému bychom měli dostat ještě prázdnou misku na odkládání skořápek. Jako příbor se používá dvojzubá vidlička, případně dezertní. Slávky se varem otevřou, z nich pak vidličkou vybíráme obsah. Je možné použít prázdnou skořápku jako kleštičky namísto vidličky. Vývar z mušlí jíme jako polévku a jako přílohu k ní použijeme pečivo. Konzumují se i rukou, a to tak, že vidličkou či prsty vyjmeme tělíčko z jedné mušle a prázdnou schránku používáme jako kleštičky.
Hlíva olivová se od lišky odlišuje výrazně. Má zespoda klobouku vysoké, hustě uspořádané lupeny. Roste v trsech a v Česku se vyskytuje pouze vzácně. Je jedovatá.
Liška jedlá má žlutou až oranžovou barvu. Klobouk je žloutkově žluté barvy. V mládí je podvinutý, později se oplošťuje, jeho střed se prohlubuje a okraje se zprohýbají. Klobouk je tenký, holý a matný, jeho šířka činí 2–7 cm. Má lištovitý podklad. Lišty jsou nízké s vidličnatými anastomózami a příčnými spojkami, sbíhají daleko na třeň. Třeň je vysoký 3–6 cm, široký 1–2,5 cm, válcovitého tvaru se zúžením vespod. Je zbarven stejně nebo o něco světleji než klobouk. Dužnina lišky obecné je bělavá, mírně nažloutlá. Voní po koření, zvláště mladé houby pak vykazují příjemnou meruňkovou vůni. Chutná mírně štiplavě jako po pepři. Liška obecná obsahuje vitamín C, je bohatá na draslík a je nejbohatším zdrojem vitamínu D. Také obsahuje insekticidní látky, což souvisí s její odolností proti červivění.
I když se o rozmarýn v průběhu sezóny dobře staráte, někdy je náchylný k chorobám a padlí je pravděpodobně nejčastější. Dobrou zprávou je, že je snadné ho diagnostikovat a lehce ho vyléčit. Navíc, i když padlí rozmarýn oslabí, s největší pravděpodobností ho nezabije. Bez ohledu na to je stále moudré se o situaci postarat, abyste měli zdravou rostlinu, kterou můžete na jaře vrátit zpět do zahrady.
Neemový olej
Neemový olej smíchaný s vodou je dlouhodobě osvědčená léčba padlí. Zde se můžete podívat kolik stojí a jak vypadá: neemový olej cena.
Jedlá soda
Jedlá soda je jednou z nejlepších možností, pokud chcete být něžní na svou nemocnou rostlinku. Jednoduše smíchejte v jednom litru vody jednu polévkovou lžíci jedlé sody s malou lžičkou rostlinného oleje a několika kapkami Jaru na nádobí. Kompletně postříkejte celou rostlinu, včetně spodní strany listů a vrchní části půdy.
Možná to budete muset udělat několikrát, abyste zasáhli všechny houby na rostlině rozmarýnu. A zatímco sprej může mít po zaschnutí bílý vzhled, nevysílá bílé spory jako padlí.
Po několika ošetřeních byste měli situaci s padlím zvládnout. To se vám vrátí v podobě šťastné rostliny rozmarýnu na zahájení nové sezóny.
