Vinnou révu napadají nejčastěji. Vedle včasného zásahu vhodnými fungicidy je důležitá především prevence, která začíná u výsadby keřů na vhodné stanoviště, pokračuje vyváženým hnojením a prosvětlováním keřů. Houbové choroby se rozvíjejí při určitých klimatických podmínkách. Příznivými podmínkami jsou hlavně teploty kolem 25 °C a vlhko. Mezi nejčastější houbové choroby révy vinné patří padlí révy, plíseň šedá, plíseň révová a další, jako je červená skvrnitost révy či červená spála révy vinné. Bobule jsou na tyto choroby nejvíce náchylné v srpnu, kdy je potřeba nezanedbat často už poslední ošetření vinice proti těmto houbovým chorobám.
Plíseň révová (Peronospora)
jedna z nejvýznamnějších chorob vinné révy
příznaky: olejovité, žlutozelené, oválné skvrny na povrchu a bělavý spodek listu, hnědnou a zasychají květenství, postižená místa odumírají, silně napadené listy opadávají
ochrana: spočívá zejména v použití měďnatých přípravků, jako jsou Champion, Cuproxat, a dále Folpan a Melody Combi. Pro zahrádkáře jsou vhodné zejména Champion a Cuproxat. Při malé znalosti příznaků choroby se první ošetření provádí před květem a druhé po odkvětu. Organické fungicidy mají dobrou, ale kratší účinnost. Měďnaté fungicidy jsou vhodné především v druhé polovině léta. Pokud jimi ošetřujete révu pěstovanou u zdi, dávejte pozor na to, že postřik by mohl obarvit omítku namodro. Zásadní ochranou, na kterou nejsou třeba žádné přípravky, je důkladně na podzim shrabat všechno listí a bezpečně jej zlikvidovat, nebo spálit. Dobrou prevencí je pěstovat révu na vhodných, slunných místech, kde se pokud možno nevyskytují silné a časté letní rosy, a udržovat keře prosvětlené, vzdušné. Vyšlechtěny byly i odrůdy k této nemoci rezistentní, například vinná réva Krystal
příznaky: choroba napadá všechny zelené části keře, napadené listy i bobule vypadají, jako by byly posypané moukou, napadené bobule praskají a objevuje se takzvaná semenná průtrž, při níž se vylije obsah bobule ven a veškerá úroda může přijít vniveč. Na letorostech vznikají různě utvářené skvrny, které při vyzrávání dřeva tmavnou, až černají
ochrana: lze použít přípravky Discus a Kumulus, pro zahrádkáře je nejvhodnější Discus, který je běžně k dostání včetně návodu na ředění vodou. Preventivní postřiky se aplikují již na mladé výhonky do výšky 20 cm. Postřik lze zopakovat před kvetením a poté při nasazování plodů. Sirné fungicidy jsou proti padlí révovému velmi účinné, ale neměly by se aplikovat dva měsíce před sklizní. Prevencí je vhodné stanoviště pro p
V naší poradně s názvem JAK OŠETŘIT KANADSKOU JEDLI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarous.
Dobrý den,
mám dotaz k pěstování kanadské jedli. Všiml jsem si, že od spodní části kmene směrem nahoru jsou kolem tohoto kmene rezavé větve. Nevím čím se to stalo, jelikož tento strom mi roste na zahradě asi 20 roků.
Děkuji za odpověď. J.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Může za to zřejmě plíseň Delphinella. Ta je citlivá na fungicid chlorthalonil. Ten je k dostání v těchto přípravcích:
ABRINGO
AMISTAR OPTI
ARENA
AVOCA SUPER
BANKO 500 SC
BRAVO PREMIUM
CIGAL PLUS
CREDO
DIVEXO
EMINENT STAR
EVITO 3W
FEZAN PLUS
CHEROKEE
MIXANIL
PERSEO
PLINKER
PROCEED
SINCONIL
TIMPANI
TREORIS
Nejčastější příčinou je přílišná dlouhotrvající (opakující se) vlhkost uvnitř porostu. Typicky zavlažování - stříkání vody na celý strom. Změňte způsob zálivky výlučně jen ke kořenům a pokud něco okolo brání proudění vzduchu, tak to odstraňte.
Postřik proveďte co nejdříve a opakujte znovu na jaře. Vždy si vyberte mírně větrné dny, aby tekutina rychle vyschla.
Orchideje většinou nekvetou kvůli nedostatku světla, ale pozor, nesnesou ani přímé slunce (pálí jim listy). Rozhodně nezapomínejte na pravidelnou zálivku a přihnojování nejlépe speciálním hnojivem určeným právě pro orchideje, případně plným hnojivem pro pokojové rostliny, které však neobsahuje vápník. Od jara do podzimu přihnojujte častěji, v zimě méně, ale u teplomilných orchidejí, které nevyžadují výrazný zimní odpočinek, můžete hnojit v podstatě celoročně. Pokud vám rostlina nekvetla už hodně dlouho, zkuste snížit okolní teplotu na nějakých 12 °C. Například druh Cymbidium potřebuje pro to, aby nasadil na květ, teplotu okolo 15 °C. Pro přezimování mu postačí teploty mezi 7–12 °C. V době kvetení snese i 20 °C, ale trvanlivost květů zajistíte teplotou o pár stupňů nižší.
Některé druhy orchidejí (například Phalaenopsis) mají tu schopnost na jednom květním stvolu vykvétat dokonce opakovaně. Po opadu všech květů je tedy vhodné květní výhon zastřihnout za druhým pupenem, myšleno od těla rostliny, a to cca 0,5 až 1 cm nad ním. Růstový vrchol se obvykle opět aktivuje a vyroste z něj další výhon s květy. Pokud zvolíte tento způsob, rostlina může vykvést dříve, než by sama nasadila na nový výhon. Jestli hned po odkvětu výhon dle výše uvedené rady nezastřihnete, konce výhonů samy zaschnou a je časté, že vyraší některé spodní očko do výhonu a do květu. Zaschlou část pak můžete bez obav ustřihnout. A to zase asi 0,5 cm nad místem, kde je výhon ještě živý. Rostliny totiž mají v místě usychání vytvořenou přirozenou bariéru proti pronikání patogenů, toto místo tedy zachovejte, ať rostlina nemusí znovu uzavírat novou ránu. Pouze v případě, že již rostlina byla chorobou napadena, je vhodné odstranit napadenou část až do zdravého místa.
Ve svém příspěvku JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra Kolářová.
Již druhým rokem se mi na jinak krásně rostoucí korejské jedličce na horních dvou patrech větviček vytvořilo nepřeberné množství šišek, jedna vedle druhé, prakticky celou větvičku pokrývaly. Na těchto větvích uschlo a opadalo jehličí a zůstaly jen holé větve s nasedajícími šiškami. Je to nemoc ? Takto mi odešel téměř celý vršek stromu. A co proti tomu dělat ? Větve, kde nejsou šišky, rostou dobře..Děkuji.
Žloutnutí, usychání konečků, opadávání listů může znamenat fyziologickou reakci na různé podněty a nebývá snadné tyto příčiny zjistit. Samozřejmě nemusí jít jen o zálivku a hnojení, ale také o umístění a světelné podmínky, vlhkost, průvan, otáčení. Mimochodem, že se s květinami má otáčet, aby byly pěkné ze všech stran, je mýtus. Většina květin otáčení nesnáší, a pokud už je otáčíte, tak vždy jen o kousek.
Žluté listy bývají signálem přehnojení, přelití nebo sucha. Takže jestli zaléváte květinu často, může být příčina zde (osvědčené je méně časté zalévání – jednou za týden i déle – a květinu rosit).
Ve svém příspěvku JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra Kolářová.
z uveřejněných článků o jedlích jsem se stále nedověděla, zda se jedná o nemoc jedle, proč na větvích se šiškami opadává jehličí a schnou.
Klenotem chladných místností (ložnice, světlého schodiště) je bezesporu nádherně a hojně kvetoucí azalka. Tento dřevnatý keřík nebo stromek na kmínku se v obchodech objevuje s množstvím poupat již od listopadu.
Azalka dorůstá výšky 20 až 80 cm, v těchto rozměrech je i tak široká. Lze ji pěstovat i na kmínku, kdy dorůstá do výšky až 2 m. Květy jsou nálevkovité, velké, růžové, červené i vícebarevné. Rostlina se množí semeny nebo řízkováním. Azalka je náročná na stanoviště, které by mělo být světlé a chladné.
Nejvíce nás potěší svými hvězdicovými nebo zvonečkovými květy v barvách od něžné bílé či zářivě žluté přes škálu oranžových a růžových odstínů k vyzývavé fialové a červené. Květy mohou mít i dvě barvy, z nichž jedna tvoří základ a druhá kresbu. Dříve byly azalky samostatným druhem, nakonec je ale vědci zařadili podle shodných znaků k rodu rododendronů.
Rostlina s temně zelenými listy je opravdovým otužilcem, teploty okolo 12 až 15 °C jsou pro ni ideální. Za vysokých teplot špatně a krátce kvete a je napadána sviluškami.
Azalky se dělí na poloopadavé a neopadavé. K nejznámějším patří neopadavá nebo poloopadavá ‘Azalea japonica’. Ta dnešní je vlastně křížencem pravé ‘R. japonicum’ a ‘R. molle’. Dorůstá až do výšky dvou metrů, má listy dlouhé deset centimetrů a šesticentimetrové květy uspořádané v květenstvích po pěti až deseti. Květy se objevují na začátku května ještě před vyrašením listů, takže u opadavých kultivarů nic neoslabuje oslnivou krásu jejich barev.
Při venkovní výsadbě umisťujeme azalky na přistíněné místo, například pod nepříliš hustými korunami stromů, přes které částečně proniká slunce. Ideální místo je i takové, kam ráno nebo dopoledne sluneční svit dosáhne, ale nezasahují sem palčivé polední a brzké odpolední paprsky.
Místo tak nesmí být příliš tmavé, jinak se ochudíme o bohatost květů, ani příliš slunečné, jinak pro změnu květy rychle odkvétají. Existují však i kultivary, které pro bohaté květenství potřebují intenzivnější sluneční osvit. Suché stanoviště má za následek usychání listů i mladých výhonů a z azalky nám po čase zbude ubohoučké koště.
Zeminu udržujeme vlhkou, občas porosíme. V létě měsíčně hnojíme prostředky pro rododendrony. V tu dobu můžeme pokojovou azalku vynést ven na stinné místo.
Azalky jsou mělce kořenící rostliny, jejichž kořenový systém se rozprostírá do šířky. Podle toho je třeba zvolit i pěstební nádobu: raději mělkou a širší. Nechte si poradit u odborníků a kupte mrazuvzdorné květináče, v nichž rostliny spolehlivěji přezimují. Dobře prospívající azalky přečkají zimu bez úhony i v nádobách. V drsnějších oblastech můžete květin
Styl prořezávání, který nakonec umožní, aby se ovocný strom rozvíjel do své největší možné velikosti, se nazývá extenzivní. Spočívá spíše v průklestu než v hlubokém řezu a je zejména vhodný pro takové stromy, jako jsou jabloně a hrušky, tedy ty jádroviny, které nesou ovoce na krátkém plodném obrostu. Méně vhodný je například pro broskve, které plodí na nových (loňských) letorostech a rozvíjejících se částech. To neplatí zcela bez výjimky, protože jsou bujně rostoucí odrůdy, které nesou ovoce spíše na loňských letorostech.
Styl prořezávání, který má tendenci snižovat a zmenšovat rostliny nebo stromy, je známý jako represivní řez. Provádí se řezem nových částí a může nebo nemusí být doprovázen řezem starších větví. Represivní prořezávání (americký řez) se běžně praktikuje na rostliny, které nesou ovoce na koncích nových letorostů, jako jsou broskve, maliny, ostružiny a réva. Pokud tento styl prořezávání není prováděn na takových stromech, jako jsou broskve, větve budou velmi pravděpodobně velmi dlouhé, budou se lámat pod těžkou násadou ovoce a stromy budou zabírat více místa v sadu, než je nutné nebo žádoucí. V praxi takový špatně prováděný řez vede nevyhnutelně k předčasnému úhynu celé dřeviny, usychání, klejotoku, až nakonec zůstávají výhradně slabě rostoucí větve na vrcholu jinak zcela usychající broskvoně.
Represivní řez ve výsledku vede k posílení stromu nebo rostliny, zabraňuje poškození větví nadměrnou násadou ovocem, zvyšuje kvalitu a velikost plodů. Stromy se udržují v požadovaných mezích, plody lze snadno sklízet a dřeviny je možné jednoduše ošetřit postřikem (u broskví v předjaří nezbytným).
Při řezu dochází k odstraňování dvou typů větví, a to živých a mrtvých (suchých). Řez živých větví se nedoporučuje provádět v příliš velkém měřítku naráz, a to z důvodu odstranění většího množství listové plochy, které může u stromů vyvolat energeticky náročné obranné reakce. U mladých stromů by v jednom roce nemělo být nikdy odstraněno více než 25 % a u vzrostlých stromů ještě o něco méně z celkové listové plochy stromu. Velký pozor musíme dávat při odřezávání bočních větví, abychom řezem nepoškodili obranný systém a ochranné zóny mateřské větve. Pokud dceřinou větev odstraníme správně, je možné, že tyto dva mechanismy zabrání vniku patogenů. Řez musíme vést tak, abychom neporanili větevní límeček mateřské větve. Řez mateřských, terminálních větví by měl být prováděn jen v krajních případech. Je důležité, aby mateřská větev byla zakrácena na dceřinou větev s průměrem alespoň jedné třetiny mateřské větve (takzvané třetinové pravidlo).
Řez mrtvých (suchých) větví se používá především pro provozní bezpečnost stromu. Neměl by být použív
V naší poradně s názvem USYCHÁNÍ LISTŮ U VAVŘÍNU V KVĚTINÁČI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Radka Czapová.
Zapomněla jsem v zimě na okně zalévat vavřín a uschly všechny listy co s tím ??
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Zkuste znovu zalít a uvidíte jaká bude reakce. Vavřín pochází z míst, kde sucha přichází také a přežije to. Když ne, tak si uděláte radost novou rostlinou, na kterou už možná v zimě nezapomenete.
Na rajčeti se tato choroba projevuje nitkovitostí nadzemních částí, nadměrným větvením stonku a typickými deformacemi květů. Hlavními přenašeči (vektory) jsou některé druhy křísů, kteří šíří nákazu z volně rostoucích hostitelských rostlin. Stolbur se vyskytuje sporadicky v teplejších oblastech, a to především v letech se silnějším výskytem vektorů.
Stolbur se obvykle objevuje na bramborách a rajčatech, ale v některých letech není výjimkou ani na paprikách, kde může způsobit významné hospodářské ztráty. Stolburu neprospívá chladné a deštivé počasí, protože ho přenášejí křísi zejména v teplejších a sušších letech.
Stolbur jsou zjednodušeně řečeno mikroorganismy na vývojovém stupni mezi viry a bakteriemi. Podobně jako viry jsou typickými intracelulárními (vnitrobuněčnými) parazity rostlin, napadajícími zejména floém (lýko), ve kterém se šíří a způsobují celou škálu symptomů. Základním znakem, který je odlišuje od jiných chorob, je to, že velmi ojediněle způsobují odumření hostitele. Jejich průběh je charakteristický zejména zaostáváním v růstu a deformacemi, vznikem novotvarů a zvláštních útvarů (vzdušné hlízky), fylódií (zezelenáním), hromaděním antokyanu a jinými tvarovými změnami a dekoloracemi (ztrátou barvy).
Stolbur napadá kulturní rostliny zejména z čeledi Solanaceae (rajče, paprika, brambor) a desítky jiných planě rostoucích rostlin z různých čeledí (Euphorbiaceae, Daucaceae, Cuscutaceae). Na rajčeti vyvolává nápadné změny na všech nadzemních orgánech. Vrcholky rostlin jsou chlorotické, mají zhrublé stonky, zkrácená internodia a vyznačují se vertikálnějším vzrůstem. Listy jsou silně redukované, krní, tuhnou a okraje se stáčejí směrem nahoru, často mají abnormální postavení. Objevuje se na nich antokyanové zbarvení a dřevnatění pletiv. Charakteristické jsou též patologické změny květních orgánů. Celá soukvětí jsou výrazně vzpřímená, kalichy zvětšené až zlistnatělé, často srostlé. Plody se z takových květů nevyvíjejí. Když se na napadených rostlinách vytvoří plody, jsou zakrslé, zdřevnatělé a nedostatečně vybarvené. Semena krní a nedozrávají. Na paprice dochází ke vzniku podobných symptomů, ale nejtypičtější jsou změny tvaru a struktury plodů. Jsou buď znetvořené, nebo mají úplně jiný vzhled než příslušná odrůda, často jsou bizarních tvarů.
Stolbur není přenosný mechanicky ani semenem. V přírodních podmínkách ho přenášejí některé druhy křísů, nejvýznamnější je žilnatka vironosná (Hyalestes obsoletus). Inokulum v přenašečích není infekční hned po nasátí, ale po určitém inkubačním latentním období. U kříse Hyalestes obsoletus toto období trvá 2 až 7 dní. Zdroji infekce pro přenos na kulturní rostliny jsou nejčastěji svlačec rolní (Convolvulus arve
Zelenec chocholatý patří mezi tradiční nenáročné pokojové rostliny. Dobře rostlý exemplář tvoří bohaté trsy pruhovaných lesklých listů. Listy má přízemní, podlouhle kopinaté, špičaté, dlouhé až 40 cm, zelené nebo bíle či žlutě pruhované. Převislé výběžky vytvářejí mladé rostlinky. Květy jsou v průměru do 2,5 cm a mají bílou barvu. Zelenec chocholatý nejlépe vypadá zavěšený v nádobách. Půvabný je také na vyvýšeném místě v interiéru. Miluje jasné, rozptýlené světlo. Zalévá se vydatně a občas se mu dopřává rosení. Suchý vzduch působí hnědnutí a usychání konců listů. Kvete od června až do srpna.
Jedle kavkazská (Abies nordmanniana) je vždyzelený jehličnan, který byl pojmenován podle svého objevitele, finského botanika Alexandera Nordmanna. Jedle kavkazská je jehličnatý strom pocházející z Turecka a Kavkazu. Zde vyrůstá až do výšky 60 m. V Evropě vyroste maximálně do 30m výšky. U mladších stromů je koruna úzká a kuželovitá, později sloupovitější. Vrchol je výrazně zašpičatělý. Ve středu koruny jsou hustší a zároveň vodorovně odstávající větve. V horní části stromu pak více směřují vzhůru, ale méně než u jedle bělokoré. Mladé stromy mají matně šedou a hladkou borku. Staré stromy pak mají borku rozpraskanou. To způsobuje, že na kmenu vznikají nepravidelně velká políčka připomínající šupiny na rybě. Velmi husté, čárkovité, dvouřadě rozložené, dopředu směřující a zřetelně rýhované jehlice jsou 2–3 cm dlouhé. Svrchní strana je tmavozelená a lesklá, spodní se pak vyznačuje dvěma bílými řadami průduchů. Při rozmělnění v dlani vykazují výrazné aroma po ovoci. Samičí šištice rostou pouze v oblasti vrcholu stromu, v době zralosti dosahují až 15 cm. Jako u jiných jedlí jsou válcovité. Mladší šištice jsou bledě zelené, později nahnědlé.
Jedle ojíněná je oblíbený rychle rostoucí jehličnan, který v dospělosti může dosahovat 20–25 m výšky. Růst stromu je kuželovitý. Jehlice jsou šedivé až namodrale zelené. Vyžaduje dobře propustnou písčitou a hlinitou půdu. Ze všech jedlí snáší nejlépe letní přísušky, v zimě je plně mrazuvzdorná. Vhodné použití je jako solitér i do skupinových výsadeb.
Krkavce velkého (latinský název Corvus corax) můžete zahlédnout na většině území České republiky bez ohledu na nadmořskou výšku. Vyskytuje se v lesích i v otevřené krajině. Krkavec byl dříve vázán na vyšší polohy, ale v posledních letech osidluje stále častěji i nížiny. Z ekologického hlediska se jedná o velmi přizpůsobivý druh, který ovšem vyžaduje přítomnost pastvin, luk, polí a jiných otevřených ploch, kde hledá potravu. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských sídel a oblastem s intenzivní zemědělskou výrobou. Často a ve velkých hejnech vyhledává též skládky komunálního odpadu. Krkavec velký je převážně stálý pták, jenž se v mimohnízdním období potuluje v menších hejnech po okolí hnízdiště. Tyto potulky nemají vyhraněný směr, jsou ovlivňovány potravní nabídkou a podnikají je převážně mladí ptáci. Staří ptáci se pohybují i v zimním období v blízkém okolí hnízdiště.
Krkavec velký odpovídá svému označení: je skutečně největším krkavcovitým ptákem u nás. Dosahuje velikosti od 56 do 78 cm (s rozpětím křídel až 130 cm) a váží do 2 kg.
Obě pohlaví mají opeření celé černé a kovově lesklé (modrofialově na zádech a zeleně na hlavě a spodině ocasu). Nápadný je silný a poměrně dlouhý černý zobák s výrazně zahnutou horní čelistí. Téměř polovinu zobáku svrchu kryjí dlouhé a husté nosní štětiny. Peří na hrdle bývá prodloužené a často odstává. Krkavec má velmi dlouhý stupňovitý (klínový) ocas. Mladí ptáci jsou do druhého roku života černohnědí bez lesku. Krkavci jsou výborní letci, často se vyskytují v páru a krouží ve značné výšce. V letu se také nejčastěji ozývají hlubokým a opakujícím se korrk koork nebo kruk kruk. V toku pak vydávají různé škytavé zvuky a zvučné klong klong.
Krkavec velký je monogamní osamoceně hnízdící druh, jenž vytváří celoživotní svazky. Jeho tok (na začátku jara) doprovází vzdušná akrobacie a zmíněné hrdelní zvuky. Páry spolu zůstávají celý rok a každoročně obsazují stejné teritorium, na jehož ploše mohou mít několik hnízd. Některá používají mnoho let po sobě, jiná střídají. Až polovinu populace mohou v průběhu sezóny tvořit nehnízdící ptáci. Krkavci nocují na skalách, stromech nebo stožárech elektrického vedení, hnízdící páry nocují v okolí hnízd. Hnízdo bývá mohutné a nachází se zejména na skalách, vysokých stromech v lesích a na jejich okrajích, na solitérních (osamocených) stromech, rovněž na stožárech vysokého napětí a na komunikačních věžích. U nás najdeme hnízda krkavce velkého nejčastěji na buku, jedli, dubu a na skalních útesech ve výšce 11–30 m. Na stavbě hnízda se podílejí oba ptáci, tedy samec i samice. Samice do něj poté (někdy
Historie tatarského bifteku, pochoutky ze syrového masa, sahá daleko. Do doby, kdy Attila zvaný Bič boží, král spojených (mongolsko-tureckých) kmenů Hunů, žijících ve třetím století před naším letopočtem na území dnešního Mongolska, vtrhl se svými hordami do Středomoří a západní Evropy. Attilovi muži rychlými nájezdy pokořovali obyvatelstvo dobytých území a vytvořili rozsáhlou říši se střediskem v dnešním Maďarsku. Válečníci ale potřebovali doplnit energii, kterou vydávali během své zběsilé celodenní jízdy v sedle koní. Nezbývalo než přizpůsobit tomu i jídelníček. Jedli tak hlavně syrové libové hovězí maso, které nakrájené na sousta uložili vždy ráno pod sedla. Maso pak bylo během dlouhé celodenní jízdy dobře naklepáno, aromatizováno a nasoleno potem koní. V době jídla k němu stačilo přidat už jenom trochu koření a bylo to. Právě při tatarských nájezdech do Evropy se recept dostal až k nám. Samotné slovo tatar, nebo původní „tartar“, má údajně kořeny v ustrašeném oznamování příchodu těchto životu nebezpečných nájezdníků. Jejich vpádu totiž vždy předcházel daleko slyšitelný a zřetelný zvuk podobný „trrrr trrrr“, který vydávaly nárazy četných koňských kopyt o zem. Brzy se tento zvuk stal varovným slovem, vyslovovaným už jako „tar-tar“.
Silné, zdravé včelstvo s kvalitní matkou je základem dobrých výnosů. K podmínce dobrých výnosů také patří dobré snůškové podmínky pro včely. Medy rozdělujeme do dvou základních skupin. Zaprvé to jsou medy květové, jejichž původ je v nektaru různých květin. Tyto medy můžeme dále rozdělovat na druhové medy, tedy medy řepkové, akátové a tak dále. Do druhé skupiny patří medy medovicové, nesprávně označované jako medy lesní. Medovici tvoří hmyz, nejvíce mšice a červci. Mšice a červci odsávají medovici za určitých příznivých podmínek zejména ze smrků, jedlí a listnatých stromů. Medovici tvoří převážně cukry sacharózy, glukózy, fruktózy a dalších složitých cukrů a látek. Tyto látky procházejí přes střeva producentů medovice a řitním otvorem jdou z těla ven. Včely tyto vyloučené látky odebírají a dále zpracovávají. Další, můžeme je nazvat meziskupinou, jsou takzvané medy smíšené. Tento název rovněž nemají v oblibě naši odběratelé medu v domnění, že včelař nějakým způsobem provádí míchání medu. Medy smíšené jsou však velice chutné. Jejich původ je v přesně nezjištěném množství medů květových a medovicových.
Včelstvu odebíráme plásty pouze se zralým medem, který obsahuje maximálně 19 % vody. K měření vody lze v obchodní síti zakoupit refraktometr. Neodebíráme medné plásty včelstvu v době silné, zejména květové snůšky. Teorie o zavíčkování jedné anebo dvou třetin plástu není vždy tou správnou. Když silně trhneme rámkem a vystříkne nám med, je to důkaz toho, že med je nevyzrálý, s velkým obsahem vody. Nevýhodou maloprostorových úlů je, že mnohdy včely víčkují při silné snůšce ještě nevyzrálý med, a navíc pokud úl není ještě dostatečně odvětrán, je to jako sušení mokrého prádla v uzavřené místností. Při zjištění, že je nástavek plný a med nevyzrálý, vložíme další prázdný nástavek na včelstvo pod stávající plný nástavek.
Problém často představují i obědy do práce. Stravování v restauracích bývá cenově neúnosné, rozvážené krabičky s jídlem jsou nezřídka pekelně drahé (bez ohledu na kvalitu a složení připravených jídel). A vy potřebujete 2 obědy a 2 svačiny: pro sebe a pro manžela/manželku. A zaplaťte 6.000 Kč měsíčně jen za obědy (pokud jeden oběd stojí 150 Kč). V zahraničí je celkem běžné, že obědy mají studenou formu (saláty, sendviče a jiné) a teplé jídlo se podává až k večeři. Tak co s tím? Zde najdete pár nápadů: saláty; mozzarella; slané koláče se zeleninou; slané palačinky; omeleta se zeleninou; plněná tortilla; kuskus, rýže, čočka nebo bulgur se zeleninou (přidají se ořechy, fazole, kukuřice, sýr, uzené tofu, tempeh); grilovaná zelenina plněná měkkým sýrem; zeleninový flan; zeleninových nákyp; kousek nádivky. Existuje velké množství možností. Když si přinesete jídlo z domova, bude vás stát polovinu, a to i v případě, že použijete ty „nejluxusnější‟ suroviny a dopřejete si velké porce. Počítejte: salát (okurka, olivy, řecký sýr) vyjde na 35 Kč, rizoto (rýže, kuřecí maso, zelenina, sýr) dokonce na 30 Kč. K obědu si můžete také přinést jídlo, jež jste nesnědli den předtím k večeři. Tím ušetříte nejen peníze, ale i čas, který byste věnovali přípravě nového pokrmu. Abyste se daným jídlem nepřejedli, zkuste využít třeba jen jeho část: z rýže, již jste jedli jako přílohu večer, si můžete připravit kaši nebo nákyp. A když vám zbude třeba pečené maso, můžete jej přidat do rizota nebo salátu.
Rychlovka k obědu do práce: Tvaroh smíchat se šťávou z citrónu a s trochou cukru a nakrájet do něj jedno velké jablko nebo ananas. Jedná se o zdroj bílkoviny a vlákniny, jenž neobsahuje žádné konzervanty. Výrobní náklady na jednu porci jsou cca 20 Kč. Obměnu mohou představovat nasypané ovesné vločky nebo cornflakes.
Okurka (Cucumis sativus) pochází ze severozápadní Indie, kde se pěstuje více než 3000 let, ovšem divocí předci okurek jsou součástí lidské stravy téměř od počátku člověka. Vykopávky poblíž Thajska odhalily, že okurky byly konzumovány již v roce 9750 před naším letopočtem. Také nakládání okurek bylo vynalezeno brzy. V době faraonů jedli Egypťané slané okurky téměř při každém jídle. Izraelci v poušti si v Bibli stěžovali Mojžíšovi, že jim chybí okurky, na kterých si pochutnávali v Egyptě.
Do Evropy se okurky dostaly hned na začátku její historie. Staří Řekové a Římané si je velmi cenili. Podle Plinia požadoval císař Tiberius denně na svém jídelním stole čerstvé okurky. Dokumenty zaznamenávají, že Columbus přivezl okurky do Nového světa a že byly oblíbené u raných osadníků Ameriky. V 18. století se okurky již běžně pěstovaly po celém světě.
Rajčatová omáčka je základní recept italské kuchyně, velmi ceněná omáčka připravovaná z rajčatového protlaku, olivového oleje, česneku (nebo cibulí) a bazalkou, ideální na tisíc příprav. Například na jednoduchý pokrm špagety s rajčatovou omáčkou a nebo na lahodnou boloňskou omáčku s mletým masem. Skutečná otázka ale zní: Jak připravit dobrou omáčku s rajčatovým protlakem? Omáčka, která není kyselá a zároveň je chutná, voňavá a správně hutná? Níže vám řeknu, jak připravit nejlepší rajčatovou omáčku, jakou jste kdy jedli.
Ingredience
750 ml rajčatového protlaku;
400 ml vody;
olivový olej;
1 stroužek česneku nebo půl cibule;
chilli paprička;
1 snítka čerstvé bazalky.
Postup
Pro přípravu dobré omáčky je nezbytné vybrat kvalitní rajčatový protlak. Vždy volím organickou verzi. Případně můžete použít své vlastní domácí pyré.
Na pánev nalijte olivový olej a přidejte 1 stroužek česneku (já ho dávám celý, aby se nakonec mohl odstranit) a trochu chilli papričky. Jakmile česnek začne prskat, nalijte do pánve rajčatový protlak.
Láhev od protlaku naplňte přibližně 200 ml vody, protřepejte a nalijte vodu do pánve, aby se pyré rozředilo.
Počkejte, až se protlak začne vařit, a poté přidejte špičku lžičky jedlé sody, abyste odstranili kyselost rajčat.
Uvidíte, že pyré začne pěnit, míchejte naběračkou, dokud pěna nevyteče.
V tuto chvíli můžete omáčku dochutit solí a bazalkou. Pokud chcete trochu osladit, přidejte trochu cukru. Rajčatová omáčka může být ochucena i jinými aromaty, jako je máta nebo petrželka.
Horkou omáčku nalijte do sterilních sklenic, zavíčkujte a zavařujte po dobu 20 minut ve vroucí vodě.
