Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

VĚŠÁK NA KLÍČE

Obsah

Věšák na klíče „retro“

Retro věšáky na klíče se zpravidla vyrábějí z kovu nebo ze dřeva, a to v provedení klíče, malého obrazu nebo jiných běžných tvarech. Vesměs mají funkční kolíčky nebo háčky, které slouží k umístění klíčů.

Zdroj: Věšák na klíče

Dřevěný věšák na klíče

S dřevěným stylovým věšáčkem na klíče budete mít své klíče vždy po ruce a na svém místě. Určitě se stane praktickým doplňkem vaší domácnosti.

Věšák umožňuje zavěšení klíčů na kolíky, které jsou dlouhé cca 2 cm. Můžete jej pořídit buď v provedení skřínky, nebo v imitaci velkého klíče, dřevěné destičky, či šuplíku. Variant je opravdu velké množství.

Dřevěný věšák se vyrábí z masivního dřeva (borovice a kolíky bukové) a má opravdu kvalitní provedení (může být i ručně vyřezávaný). Rozměry mohou být dle vlastní fantazie a individuálních potřeb.

Zdroj: Věšák na klíče

Věšák na klíče IKEA

Předsíň by měla tvořit dobře organizovaný prostor, kde nebudete muset nic hledat a na druhou stranu: vše nezbytné si odložíte na předem určené místo.

K odložení klíčů se využívají jednotlivé háčky, police, komody nebo šuplíky, vždy záleží na vkusu zákazníka.

Zdroj: Věšák na klíče

Historie a původ

Zpravidla se klíče odkládají v bytě v předsíni, kde je pro ně vytvořené místo, věšák, šuplík nebo nějaký košíček. O klíčích je dobré mít dostatečný přehled a důležité je, abyste je nemuseli stále hledat, ale při odchodu z domácnosti pouze sáhli a mohli jít.

Materiál, ze kterého se pomůcka k uložení klíčů vyrábí, může být velice variabilní, může se jednat o kov, dřevo, plast, nikl, hliník, sklo a mnoho dalších.

Chcete-li, aby klíče nebyly vidět, pořiďte si elegantní skříňku. Některé věšáky mohou být zároveň organizéry na došlou poštu, jiné vám zprostředkují svěží designový zážitek – třeba držák na klíče ve tvaru elektrické zásuvky s klíčenkami ve veselých barvách.

Zdroj: Věšák na klíče

Výroba věšáku na klíče svépomocí

Vyrobit si věšák na klíče zvládne běžný kutil, který má k dispozici lupínkovou nebo přímočarou pilu, vrtačku, dláto, vibrační brusku nebo brusný papír.

Nejprve si opatříte šablonu podle toho, jak velký organizér klíčů si budete chtít vyrobit. Nachystejte si vyschlé a lepené prkno, které je už ohoblované. Šablonu překreslete na prkno a podle nákresu vyřežte pomocí lupínkové nebo přímočaré pily zvolený tvar. Poté zahlaďte řezy, můžete pomocí dláta provést do dřeva i rytiny, frézkou opracujte hrany. Pomocí vrtačky navrtejte otvory, do nichž na lepidlo usaďte dřevěné kolíčky, které budou sloužit k pověšení klíčů. Kolíčky je možné i ozdobně vyřezat. Na závěr můžete věšák natřít barvou, lazurou nebo jen nalakovat. Po zaschnutí již připevněte na požadované místo.

Zdroj: Věšák na klíče

Polička na klíče

Poličky na klíče představují vynikající doplněk do předsíně, neboť nabízejí spoustu odkládacího prostoru. Poličky jsou nejen vybaveny háčky, které slouží k pověšení klíčů, ale poskytují i odkládací plochu pro jiné předměty, jako jsou například brýle, peněženky, doklady a jiné.

Poličky jsou závěsné a jsou v provedení rovném, atypickém nebo rohovém. Opět mohou být vyrobeny z různých materiálů.

Zdroj: Věšák na klíče

Příslušenství

Držák kabelu žehličky, zásuvka s kabelem, odkladač pro prádlo, věšák na zavěšení ramínek, rukávník – uvažte, zda to či ono by určitě mělo být v příslušenství právě vašeho žehlicího prkna.

Jeden by řekl: Prkno jako prkno. Náš test však dodává: Kdepak, není prkno jako prkno.

Zdroj: Žehlicí prkno

Radiátorové ventily Heimeier

Radiátorový ventil s přednastavením. Přesné přednastavení průtoku pomocí klíče. Bílá ochranná krytka. Doporučená maximální teplota 120 °C, s krytkou 90 °C, lisovací provedení 110 °C. Jmenovitý tlak 10 barů, pro nízkotlakou páru 110 °C /0,5 barů. Pro srovnání cen je možné se podívat na internetové stránky radiátorové ventily Heimeier.

Zdroj: Ventil k radiátoru

Vrut konfirmát

Konfirmát je typ vrutu, který byl vyroben proto, aby byl šetrnější k vašemu nábytku. Můžete ho několikrát rozebrat a spoje drží bez problémů pevně, oproti klasickým vrutům. Ty můžete použít většinou jen jednou do dřevotřískové desky. Vícekrát rozebrat nábytek nelze, už by ztrácel na pevnosti. Konfirmáty se vyrábějí v několika délkách a v různých barevných kovových provedeních. Šroub zašroubujete velice snadno pomocí imbusového klíče nebo akumulátorového šroubováku s vhodným nástavcem. Hlava šroubu se následně zakryje vhodnou plastovou krytkou v barvě používaného materiálu.

Zdroj: Vruty

Druhy zámků

Cylindrický zámek se skládá z těla, cylindru, pružinek, spodních stavítek a horních stavítek. K tomu, aby bylo možné cylindrem v zámku otočit, je potřeba dostat všechna spodní stavítka pod shear line (rozhraní mezi cylindrem a tělem zámku) a horní stavítka nad ní. Pak je možné odemknout zámek. Kdyby klíč nebyl určený pro daný zámek, jedno nebo více stavítek bude bránit otočení cylindru (budou přesahovat shear line). Tak funguje blokovací ústrojí zámku. Zbytek zámku tvoří prsten, který zamyká západku ve dveřích. Prsten není k cylindru napevno připevněný, přenos síly je tady řešen pomocí spojky, kterou špička klíče zatlačí z cylindru do prstenu po vložení klíče. Pak je možné odemknout nebo zamknout dveře. K takzvanému pickování potřebujete dva nástroje. Jedním z nich je planžeta, kterou se tlačí přímo na stavítka, čímž se odemyká zámek. Druhým je napínák, jímž se otáčí cylindr zámku.

Trubkové zámky jsou velice zvláštní umístěním stavítek, ta nejsou umístěna v pravém úhlu ke klíči, ale přímo v ose trubkové části klíče a zapadají do zářezů po obvodu klíče. Není neobvyklé vidět jednoduché varianty (s jedním či dvěma stavítky). Většinou se ale používají jen k zabezpečení nápojových automatů anebo jako zámky k notebookům. Většinou jsou k vidění se sedmi, osmi, nebo deseti stavítky, ale je možné setkat se i s jiným počtem. Existují dvě možnosti, jak otevřít trubkový zámek bez klíče, a to buď speciálním paklíčem (tubular pick – vyrábějí se pro různé počty stavítek), nebo napínákem na korunkové zámky. Paklíč funguje tak, že stavítka na něm se nastaví na výšky, které odpovídají zářezům v klíči (toho se docílí tak, že se paklíč zatlačí do zámku a následně se utáhnou jehly na paklíči) a zámek se otevře jako při použití klíče. Při použití napínáku se postupuje jako při „pickování“ obyčejného cylindrického zámku – tension se vloží do zámku a následně na něj jednou rukou začneme tlačit. Druhou rukou vezmeme jehlu, planžetku nebo jiný libovolný předmět, kterým se dá zatlačit stavítko do zámku, a postupně „pickneme“ všechna stavítka. Tato metoda má ale oproti použití tubular picku jednu nevýhodu – zámek musíte „picknout“ vícekrát (podle počtu pinů), protože po pootočení cylindrické části stavítka opět vyskáčou. Za chvíli máte ale i tak zámek odblokovaný a je možné otočit cylindrickou částí zámku.

V cylindrických zámcích se obyčejně jako spodní stavítko (driver pin) používá v podstatě tentýž váleček, jako pro horní stavítka (key piny). Je ale čím dál tím častější, že i v levných cylindrických vložkách bývá alespoň jedno ze spodních stavítek vyměněno za takzvaný security pin – bezpečnostní stavítko. To nemá tvar rotačního válce, ale válce s určitou drážkou. Dnes nejčastěji používané jsou mushroom pin – houbové stavítko (má tvar houby) a spool pin – stavítko ve tvaru činky (velkého I). Jak už název napovídá, použití těchto stavítek by mělo zajistit vyšší bezpečnost zámku proti „picknutí“. V principu to funguje tak, že při tlaku na cylindr a pokusu posunout driver pin pod shear line se ona drážka ve stavítku zasekne mezi tělem zámku a cylindrem (dojde k malému pootočení cylindrem), což znemožní další otáčení cylindrem, i kdyby všechna ostatní stavítka byla pod shear line. Zámek s bezpečnostními stavítky se „pickuje“ úplně stejně, jako jakýkoli jiný zámek (tedy vyhmatávat) s jednou malou změnou – je třeba použít velmi malé síly na napínák oproti otvírání normálního zámku. Když se i přesto zámek na bezpečnostním pinu zasekne, vraťte cylindr do původní polohy a zkuste znovu s ještě menší silou. Občas není nutné znovu rovnat cylindr, stačí jen povolit tension a stavítko vyskočí z blokovací polohy – záleží na konkrétním zámku.

Zdroj: Jak otevřít zabouchnuté dveře

Typy vedení řezu

Lízanec (paralelní řez) je špatně provedený řez zasahující až za větevní límeček a velmi často i horní hřebínek větve, kterou chceme zachovat. Ta je pak vystavena mnoha negativním vlivům vnějšího okolí a patogenům. Rozdílně je to u jehličnanů, které větevní límeček nevytvářejí, zde se tedy skutečně řeže paralelně s mateřskou větví, a tak se zde nejedná o „lízanec“ v pravém smyslu slova. U listnatých stromů je ale hrubou technologickou chybou a nejhorším typem řezu, který lze v koruně mladého stromu provést.

Věšák (pahýl) je opačný případ, kdy řežeme větev příliš daleko od větevního límečku a dceřiná větev tak není zcela odstraněna. Tento pahýl pak nemůže být kvalitně zavalen ránovým dřevem. Toto místo se tak následně stává vhodným pro průnik patogenů.

Řez na větevní límeček je v dnešní době schvalován jako vhodný typ řezu, při kterém řežeme dceřinou větev přesně v místě nasazení na větevní límeček na mateřskou větev. Dosti často je zaměňován s „řezem na větvení kroužek“, který je po mnoho let znám ovocnářskou veřejností. Řez na větevní kroužek je sice typem řezu vedeným v místě větevního nasazení, ale kolmo na odstraňovanou větev tak, aby řezná rána byla plošně co nejmenší. To mnohdy vytváří v dolní části řezu větší či menší pahýl způsobený absencí řezu podél přirozené linie větevního nasazení. Nicméně často je řez na větevní kroužek shodný s řezem na větevní límeček. Oba tyto typy řezu lze víceméně považovat za řezy technologicky správné.

Zdroj: Řez stromů dle pěstebního tvaru

Jak otevřít zabouchnuté dveře s klíčem v zámku

Nejjednodušším řešením je zavolat zámečníkovi. Ten dveře otevře zpravidla do několika minut a zároveň je přitom vůbec nepoškodí. Prvním problémem však bývá sehnat na nějakého zámečníka kontakt. Doporučujeme vám tedy mít číslo na zámečníka (nejlépe ještě na nějakého z okolí) uložené v mobilu – díky tomu pak budete schopni takovou situaci vyřešit velmi rychle. Dveře vám zámečník samozřejmě otevře až potom, co si podle průkazu totožnosti ověří, že vaše trvalé bydliště odpovídá adrese otevíraného bytu. Další nevýhodou může pro někoho být cena. Otevření zabouchnutých dveří stojí většinou do 500 Kč. Může to však být i více, zejména pokud používáte zámek vyšší bezpečnostní třídy, nebo jsou-li dveře zamčené (to se spíše stane, pokud se vám podaří ztratit klíče).

Hasiče můžete zavolat pouze v případě, je-li ohroženo vaše bezpečí, to znamená, pokud se například poškodí zámek a dveře pak nejdou otevřít, nebo vám průvan zabouchne dveře třeba na balkóně. Výhodou je, že hasiči dveře otevřou zdarma. Toho se však lidé mnohdy snaží využít. Rozhodně tento způsob nedoporučujeme, protože když hasiči vyhodnotí, že jste volali zbytečně, dveře vám neotevřou a spíše vás ještě nahlásí na policii.

Jestliže z nějakého důvodu nechcete využít služeb zámečníka a zároveň nejste v situaci, že byste mohli zavolat hasiče, nezbývá vám, než abyste se pokusili dveře otevřít sami. Páčení a vyrážení dveří vždy nechávejte jako poslední možnost – znamenalo by to nenávratné poškození dveří či zárubní a bylo by je poté pravděpodobně nutné vyměnit. Dveře lze otevřít například metodou zvanou lockpicking. K tomu už jsou však potřeba specializované nástroje.

Metody otevírání dveří:

  • Lockpicking – jde o metodu, ke které potřebujete speciální nástroje, a to planžetu a otvírák. Do zámku (nahoru nebo dolů, jak to komu vyhovuje) vložte napínák (tension wrench) a začněte jím tlačit na cylindr, který bude tlak přenášet na stavítka. Pak začněte planžetou jedno stavítko po druhém tlačit směrem dolů. Díry v cylindru totiž nejsou přesně v jedné řadě, ale jsou maličko mimo osu. To způsobí, že když zatlačíte stavítko, které má díru nejdál od osy, spodní stavítko se zasekne o okraj cylindru a horní stavítko přestane pružit. Protože stavítko už nebrání cylindru v otáčení, cylindr se s tichým cvaknutím trochu pootočí a vy se můžete věnovat dalšímu stavítku. Při této metodě je důležité pořadí, v jakém stavítka zamačkáváte. Jakmile se vám povede pod shear line (rozhraní mezi cylindrem a tělem zámku) zaseknout poslední stavítko, cylindrem je možné otáčet.
  • Bumping – i k tomuto způsobu otevírání dveří potřebujete nejprve univerzální klíč pro daný typ vložky – po zasunutí do něj ťuknete, což na moment vrátí stavítka do odemčeného stavu, a můžete otevírat. Metoda vyklepávání by měla otevřít každé zamčené dveře, když je klíč zablokovaný v zámku. Jedná se o jednoduchou záležitost, prostě do hlavice klíče klepete tím, co máte po ruce (šroubovákem, botou a podobně). Klíč poskočí a bude postupně rotovat anebo se uvolní a vy jím můžete pak otočit.
  • Kreditkou – pokud máte dveře jen zabouchnuté, mohlo by fungovat i pouhé stlačení jazýčku velmi tenkým, trochu pružným, ale zároveň pevným předmětem (plech, karta). Je to velmi rychlý a snadný způsob, ale i když v tomto případě budete rádi, že funguje, měli byste následně zvážit bezpečnější řešení zámku.
  • Raking – Velice jednoduchá metoda. Do zámku vložte napínák a začněte na něj tlačit (trochu míň než u vyhmatávání). Vezměte planžetu, zasuňte ji na konec zámku, maličko zatlačte na stavítka a planžetou trhněte směrem ven. Tím se stane, že stavítka odskočí od planžety směrem dolů, a pokud správně tlačíte na napínák, jedno nebo víc se jich zasekne pod shear line. Maličko přidejte tlak na tension a postup opakujte, dokud zámek nepovolí. Další variantou rakingu je planžetou po stavítkách jezdit sem a tam jako pilkou. Zjistěte, co funguje lépe. Raking je velice jednoduchá metoda, jak otevřít zámek, ale ne vždy funguje. Proto bych vám doporučil soustředit se spíš na vyhmatávání. Oba způsoby je samozřejmě možné kombinovat.
  • Vlastní klipsa – vyrobte si otvírání z kovového klipsu propisky. Stačí, když jej ohnete do 90stupňového úhlu, poté na klipsu vyvíjejte jistý tlak a v postupném úhlu postupně odcvakávejte jednotlivé cylindrické kolíky. Je zde zapotřebí jisté trpělivosti a zručnosti, ale u klasických „fabek“ by otevření zámku nemělo činit značné obtíže.

Zdroj: Jak otevřít zabouchnuté dveře

Elektrická horní fréza

Horní frézka má různý příkon, vždy záleží na daném modelu. Elektrická horní fréza se používá k odpracování dřeva, plastu, kovu nebo podobného materiálu.

Otáčky horní frézy se pohybují v rozmezí 11 000–30 000 za minutu. Maximální hloubka řezu se pohybuje kolem 55 mm. Opět záleží na konkrétním modelu.

Elektrická fréza se využívá pro domácí, hobby a profi účely.

Fréza má tyto základní součásti: rukojeť, měřítko, omezovač hloubky řezu, regulátor otáček, přívodní kabel, vypínač, spodní kryt hřídele, pojistný šroub rovnoměrného vodítka, základna frézky, upínací matice nástroje, rovnoběžné vodítko, nástavec k odsávání prachu, pojistný šroub omezovače hloubky frézování, zajišťovací páka, omezovač, speciální pouzdro, krycí šroub, tlačítko zarážky hřídele, zajišťovací tlačítko.

Horizontální frézky slouží pro rovinné opracování. Můžete opracovávat buď pomocí šablon, vodítek, nebo přímo od ruky. Zkvalitnění opracovávání napomáhá hliníková základna a nástavce na odsávání prachu.

Srdcem všech typů horních frézek (kompaktních i dvoudílných) je pohonná jednotka s vysokootáčkovým elektromotorem s příkonem od 500 do 1 600 W. Hřídel rotující dvanácti až třiceti tisíci otáček za minutu je zakončena kleštinou. Do ní se upínají malé stopkové frézy nebo brusná tělíska, jimž se dříve říkalo „cigárka“ nebo tyblíky, nejnověji však diamantové „bity“, které si poradí i s nejtvrdšími materiály.

S pohonnou jednotkou dvoudílných frézek vybavenou držadly lze pracovat v jakékoliv poloze ručně, obvykle je ale upnuta do vodicích saní. Saně klouzáním po povrchu opracovávaného materiálu umožňují přesnější vyřezávání vnitřních pravoúhlých i obloukových a kruhových výřezů, nebo profilování okrajů desek z nejrůznějších materiálů.

Mnohem přesnější truhlářské práce zvládnou zatím nejrozšířenější kompaktní horní frézky, jejichž pohonná jednotka (říká se jí „frézovací koš“) je vedena kluznými ocelovými nebo hliníkovými saněmi. K nim je fréza připojena párem vodicích sloupků, které zajišťují její přesné výškové nastavení vůči opracovávanému materiálu. Po nastavení a zafixování výšky (obvykle s přesností lepší jednoho milimetru) lze pak vést frézku oběma rukama mírným přítlakem do řezu podle rysky, nebo s pomocí paralelního vodítka, u kruhových řezů a výřezů pomocí kružidlového ramene. Frézovací koš je vytlačován pružinami na sloupcích na doraz nahoru, tlakem proti pružinám se nastavuje hloubka záběru, která se pohybuje kolem 50 mm u hobby nářadí. Výkonnější profesionální horní frézky zvládnou hloubku až 80 mm.

Vzhledem k vysokým otáčkám se do kleštinového pouzdra nesmí upínat nástroje s průměrem nad 40 mm. Kleštiny dovolují upnout nástroje o průměru stopky 6, 6,4, 8, 10 nebo 12 mm obvykle použitím jediného klíče, vřeteno lze přitom jednoduše aretovat stisknutím aretačního knoflíku či páčky. Optimální řezná rychlost se volí podle průměru frézy a opracovávaného druhu materiálu, kterým nemusí být vždy jen dřevo.

Kromě dřeva lze odpovídajícími stopkovými nástroji (frézami, rašplemi) opracovávat fóliované nábytkové desky MDF, lehké a barevné kovy, plasty, akrylátové a sádrokartonové desky.

Zdroj: Horní frézka

Krkavec velký

Krkavce velkého (latinský název Corvus corax) můžete zahlédnout na většině území České republiky bez ohledu na nadmořskou výšku. Vyskytuje se v lesích i v otevřené krajině. Krkavec byl dříve vázán na vyšší polohy, ale v posledních letech osidluje stále častěji i nížiny. Z ekologického hlediska se jedná o velmi přizpůsobivý druh, který ovšem vyžaduje přítomnost pastvin, luk, polí a jiných otevřených ploch, kde hledá potravu. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských sídel a oblastem s intenzivní zemědělskou výrobou. Často a ve velkých hejnech vyhledává též skládky komunálního odpadu. Krkavec velký je převážně stálý pták, jenž se v mimohnízdním období potuluje v menších hejnech po okolí hnízdiště. Tyto potulky nemají vyhraněný směr, jsou ovlivňovány potravní nabídkou a podnikají je převážně mladí ptáci. Staří ptáci se pohybují i v zimním období v blízkém okolí hnízdiště.

Krkavec velký odpovídá svému označení: je skutečně největším krkavcovitým ptákem u nás. Dosahuje velikosti od 56 do 78 cm (s rozpětím křídel až 130 cm) a váží do 2 kg.

Obě pohlaví mají opeření celé černé a kovově lesklé (modrofialově na zádech a zeleně na hlavě a spodině ocasu). Nápadný je silný a poměrně dlouhý černý zobák s výrazně zahnutou horní čelistí. Téměř polovinu zobáku svrchu kryjí dlouhé a husté nosní štětiny. Peří na hrdle bývá prodloužené a často odstává. Krkavec má velmi dlouhý stupňovitý (klínový) ocas. Mladí ptáci jsou do druhého roku života černohnědí bez lesku. Krkavci jsou výborní letci, často se vyskytují v páru a krouží ve značné výšce. V letu se také nejčastěji ozývají hlubokým a opakujícím se korrk koork nebo kruk kruk. V toku pak vydávají různé škytavé zvuky a zvučné klong klong.

Krkavec velký je monogamní osamoceně hnízdící druh, jenž vytváří celoživotní svazky. Jeho tok (na začátku jara) doprovází vzdušná akrobacie a zmíněné hrdelní zvuky. Páry spolu zůstávají celý rok a každoročně obsazují stejné teritorium, na jehož ploše mohou mít několik hnízd. Některá používají mnoho let po sobě, jiná střídají. Až polovinu populace mohou v průběhu sezóny tvořit nehnízdící ptáci. Krkavci nocují na skalách, stromech nebo stožárech elektrického vedení, hnízdící páry nocují v okolí hnízd. Hnízdo bývá mohutné a nachází se zejména na skalách, vysokých stromech v lesích a na jejich okrajích, na solitérních (osamocených) stromech, rovněž na stožárech vysokého napětí a na komunikačních věžích. U nás najdeme hnízda krkavce velkého nejčastěji na buku, jedli, dubu a na skalních útesech ve výšce 11–30 m. Na stavbě hnízda se podílejí oba ptáci, tedy samec i samice. Samice do něj poté (někdy již od konce ledna) klade 4–6 vajec s modrozeleným podkladem a šedými nebo černohnědými skvrnkami, jejichž výskyt je hustější u tupějšího konce vejce. Samice snáší vejce denně a sedí na nich (od snesení druhého nebo třetího vejce) 18–21 dní. O mláďata se stará nejprve samice, jíž přináší potravu samec, později oba rodiče. Mláďata opouštějí hnízdo po 35–49 dnech, to jest dříve, než jsou schopna létat. V blízkosti rodičů, kteří je zpočátku ještě krmí, zůstávají mladí ptáci až 6 měsíců. Krkavci hnízdí jednou ročně a k prvnímu zahnízdění dochází ve věku 2–4 let.

Potravu krkavce velkého tvoří rostlinná i živočišná složka, krkavec nepohrdne téměř ničím. V oblastech s dostatkem mršin a odpadků dává přednost právě tomuto typu potravy. Krkavec často doprovází jiné predátory (dravce nebo velké šelmy) a živí se zbytky jejich kořisti. Sám však dokáže také aktivně lovit. V takovém případě dává přednost drobným savcům, bezobratlým a ptákům, kterým vybírá hnízda. Nejčastěji loví hraboše a myšice.

Krkavec velký se dožívá věku od 10 do 15 let, v zajetí i 30 a více let.

Krkavce lze chovat i v zajetí, avšak za vhodných podmínek (voliéra). Krkavec chovaný od mládí v zajetí bývá velmi učenlivý: napodobuje lidskou řeč, brání svého chovatele, ale může též schovávat klíče či brýle. Ve stáří může být zlý na cizí lidi. Krkavec velký se může dožít stejného stáří jako člověk. Jeho jediným nepřítelem (kromě lidí), který ho ohrožuje, je výr. Mláďata krkavce je možné koupit v některých specializovaných prodejnách, na internetu nebo přímo od chovatele, cena za mládě se pohybuje okolo 3 tisíc korun.

Zdroj: Krkavec

Práce s horní frézkou

Výrobci se předhánějí v ergonomickém tvaru držadel s pružným a neklouzavým obložením, z nichž jedno mívá integrovaný spínač v dosahu prstu. Výškové nastavení se provádí nejprve nahrubo aretační pákou, poté se doladí obvykle s přesností 0,1 mm točítkem šroubového mechanismu podle stupnice s noniem (pomocným měřítkem k určování desetin a menších zlomků dílků hlavního měřítka). Dražší frézky umožňují předprogramovat i několik pozic hloubky záběru pomocí revolverově otočných dorazů.

Na saních nechybí paralelní vodítka, do kterých lze nasadit kolík s hrotem, kolem něhož se frézka otáčí jako na bezpečném kružidlu. Poloměr kružnice je omezen délkou ramen vodítka. V příslušenství obvykle nechybí i prodlužovací tyče, umožňující jít s frézovaným kruhem či obloukem až do poloměru 85 cm.

Dobré kompaktní frézce v ceně od 3 000 do 5 000 Kč by neměla chybět jednoduchá aretace tlačítkem nebo páčkou, aby výměnu nástroje bylo možné provést prostým pootočením klíče, a rovněž průhledný ochranný štít kolem prostoru nástroje s hrdlem pro připojení odsávací hadice běžného vysavače. Vodicí sloupky kvůli hladkému, ale přesnému pohybu bývají chráněny pryžovými nebo plastovými manžetami. Přednost dejte frézkám s výměnnou kabelovou zástrčkou (takzvaný plug-it), která umožňuje pohotově měnit různě dlouhé přípojné kabely.

Některé frézky nabízejí i možnost osvětlení místa řezu integrovaným LED svítidlem. Značkové frézky (Bosch, Black&Decker, Narex, Metabo, Skil a jiné) pamatují na možnost upnutí frézky v obrácené poloze do univerzálního pracovního stolu sloužícího i pro kotoučové a přímočaré pily. Na nástroji vyčnívajícím z jeho pracovní roviny vzhůru pak lze kreativně opracovávat menší kusy dřeva a materiálů (například samorostů), které udržíme v rukou.

Kvalita výsledku frézování horní frézkou hodně závisí nejen na kvalitě horní frézky a frézy samotné, ale i na směru frézování. Některé studie upozorňují na lepší jakost obrobené plochy při sousledném frézování v porovnání s frézováním nesousledným. Rozdíl ve výšce kinematických nerovností u obou způsobů je však tak malý, že je z praktického hlediska zanedbatelný. Pro jakost obrobené plochy jsou ale rozhodující vytrhané svazky vláken. Při sousledném frézování je tříska na počátku záběru podepřena obrobkem a záběr se dokončuje při malé tloušťce třísky. Proto lze u tupějších nástrojů očekávat menší vytrhání povrchu obrobku, značně však přitom záleží na průběhu dřevních vláken.

Sousledné frézování má také vážné nevýhody, které brání jeho rozšíření. Je to především odlišné působení řezných sil, kdy dochází ke „vtahování“ nástroje do řezu (záporná podávací síla), čímž je znemožněno v naprosté většině případů použití pro ruční posuv. Z hlediska bezpečnosti práce je sousledné frézování při ručním posuvu nepřípustné. Další nevýhodou sousledného frézování je rychlejší otupování břitu. Příčinou je jednak větší délka odebrané třísky (při nesousledném frézování se před dokončením řezné dráhy obvykle tříska odštípne), jednak nárazy břitu na obrobek a silná deformace třísky, a tedy i namáhání břitu na počátku záběru při plné hodnotě tloušťky třísky.

Je velmi důležité si uvědomit, že pojem sousledné/nesousledné frézování se vztahuje na prvky nástroj versus obrobek, a to i v případě, kdy se pohybuje pouze horní fréza jako taková.

Při frézování podél vnějšího okraje horní frézkou byste měli vždy pracovat zleva doprava, proti otáčení stopkové frézy (tedy nesousledně). Pohyb ve správném směru umožňuje fréze v celkovém součtu lépe odřezávat materiál a vytváří také hladší řez.

Frézování v plném materiálu může vypadat složitě, ale nepropadejte panice. Při frézování vnější hrany se vždy začíná obrábět nejprve čelní strana a až potom podélné. Což platí samozřejmě pouze u materiálů s orientovanými vlákny (například rostlé dřevo). Výhodou je to, že růžky odštípnuté při frézování čelních stran začistíte. Při obrábění aglomerovaných materiálů tento postup nemá význam, je vhodné pouze zohlednit, kde je pro nás nejméně důležitý roh, a tam ukončit frézování.

Při frézování oblouku nebo kružnice s horní frézkou byste se měli vždy pohybovat v protisměru hodinových ručiček. Přesného tvaru kružnice docílíte třeba za pomoci frézovacího přípravku.

Při frézování drážky v plném materiálu je materiál na obou stranách frézy – tam technicky není jasné, který směr je ten správný. Je ale velmi vhodné používat vodicí pravítko nebo jiný přípravek k frézce, aby otáčející se fréza jela v materiálu dle předem přesně určené dráhy.

K rizikům při práci bez dorazu dochází při různém tlaku – když obsluha táhne horní frézku k sobě, vybočuje nástroj doprava, to je způsobeno řezným odporem břitu vnikajícího materiálu, a když naopak obsluha tlačí horní frézku od sebe, vybočuje doleva. Dorazová lišta nám při správném přítlaku zabezpečí optimální vedení horní ruční frézy v řezu. Tím nejen zajistí potřebnou bezpečnost a komfort obsluhy, ale také zabezpečí co nejlepší výsledný frézovaný povrch.

Při frézování tvarů od ruky se můžete pohybovat v libovolném směru středem materiálu. Je však vždy bezpodmínečně nutné bedlivě zvážit veškeré faktory vstupující do řezného procesu při frézování. Je rozdíl, zda gravitujeme „V“ frézou v materiálu do minimální hloubky, nebo naopak pracujeme napříč vlákny v rostlém dřevě do hloubky na hranici možností sestavy frézy/frézky. Obecně řečeno, je vždy lepší frézovat za pomoci nějakého typu šablony, pravítka či přípravku.

Zdroj: Horní frézka

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Nina Vinšová

Gabriela Štummerová

Mgr. Světluše Vinšová


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP