VEVERKY CHOV a nejen to se dozvíte v tomto článku. Veverka obecná (Sciurus vulgaris), slovensky veverica obyčejná nebo také drevokocúr, je jedno z nejznámějších a nejroztomilejších zvířat u nás. Kdo by ji neznal? Vyskytuje se v různých odstínech rezavé, šedé nebo černé barvy.
Veverka obecná chov
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Ve svém příspěvku ŽÁDOST O CHOV VEVEREK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ladislav Macho.
Dobrý den,
chtěl bych chovat veverky obecné mám slíbenou zatím jednu samičku a samečka, proto vás žádám o povolení k chovu veverek.
Dále se chci ještě vás zeptat co všechno a jaké potvrzení ještě potřebuji k chovu.
Předem vám moc děkuji s pozdravem Macho Ladislav..
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel VerimR.
Nutrie můžeme chovat v párech, kdy máme v ubikaci samce spolu se samicí. Tady ovšem může vzniknout samcův nezájem o samici. Při tomto způsobu nedáváme k sobě temperamentní jednice, protože by docházelo k ostrým střetům. Další možností je oddělený chov samců a samic, kdy chováme skupinku samiček a k samci je připustíme až v době říje. Výhodou je jasná evidence páření. Chov ve skupinách znamená polygamní chov velkého počtu samic s několika samci. Zde je nutná pravidelná kontrola březosti samic. Samice ve vyšším stupni březosti je lépe oddělit a ke skupině je vrátit až po čtvrtém týdnu, tedy po odstavu mláďat. Dalším způsobem je chov harémový, kdy se spolu chová maximálně osm samic a jeden samec. Prostorové podmínky obecně musí být dostatečné, jelikož hrozí vzájemné střety.
Nutrie se chovají zpravidla v drátěných klecích s velikostí ok 3 x 3 cm. Klec má být dlouhá 2,5–3,5 m, široká 1,5 m a vysoká 80 cm. Jednotlivé klece oddělujeme neprůhlednými mezistěnami, aby se nutrie vzájemně neznepokojovaly. Podlahu stavíme buď cihlovou, nebo betonovou se spádem k betonové nádrži, která má mít rozměr 1,5 x 1,5 m a hloubku 50 cm. Nádrž musí být snadno přístupná, s dostatkem čisté vody, protože nutrie je původem vodní hlodavec. Výhodné je situovat chov v blízkosti vodního zdroje. Nesmíme však zapomenout na vybudování odpadní strouhy, protože v nádržích musíme vodu často měnit. Důležité je, aby nutrie měla ve vodě dostatek prostoru. Klec nebo výběh vybavíme dřevěnou budkou, nejlépe s předsíňkou a prostorem pro hnízdo. Budka by se měla denně vystlat novou slámou. Vchod do budky opatříme kulatými otvory, připomínajícími noru. Otvory upravíme na velikost 20 x 24 cm a překryjeme pytlovinou.
Do plemenitby zařazujeme samičky v šesti až sedmi měsících, kdy dosahují hmotnosti 3,5 až 4 kg, zatímco samce v šesti až osmi měsících, při hmotnosti 4 až 4,5 kg. Říje se u nutrie projevuje neklidem, běháním po výběhu a častým močením, trvá 1 až 3 dny a opakuje se každých 28 dní. Samice mívají dva vrhy do roka. Nutrie mívá 3 až 7 mláďat, která se rodí osrstěná a po narození hned vidí a slyší. Kojena jsou 2 až 3,5 týdne, poté je matka přirozeně odstaví. Samice se v chovu nechávají do 4 let, samci do 6 let. Pokud má matka málo mléka, pak přikrmujeme mláďata vařenicí z ovesných vloček a mléka. U nutrií je výhodou, že bezprostředně nereagují na příbuzenskou plemenitbu, přesto déle trvající nebo častější příbuzenská plemenitba může být příčinou poklesu plodnosti. Dospělé nutrie krmíme nejlépe dvakrát denně, přičemž větší část by měly dostat večer.
Při začínajícím chovu dochází k poměrně velkým úhynům, a to i za předpokladu, že jsou dodrženy základní podmínky chovu.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Včela medonosná je považována za hospodářské zvíře, její přínos pro člověka spočívá nejen v tvorbě medu, ale zejména v opylování rostlin. Dalšími produkty jsou pyl, včelí vosk, propolis, mateří kašička a v lékařství i včelí jed.
Právní předpisy upravující chov včel na území České republiky jsou roztříštěné. V současnosti neexistuje žádný zákon, který by sjednocoval všechny požadavky, které musí být při chovu včel, výrobě medu nebo ochraně včel splněny, a včelařství je tedy upravováno několika zákony a vyhláškami. Některá města mají vlastní vyhlášku, která stanoví ohlašovací povinnost při umístění včelstva na území obce. Nemusíte být ani členem včelařského svazu. Ale pokud budete chtít dotaci na včelstva, musíte se stát členem svazu. Chov včel se řídí zákonem č. 154/2000 Sb., o povinné registraci všech chovatelů. Pro registrování včelstev je třeba vyplnit formulář, který podepíšete a odešlete na adresu: Českomoravská společnost chovatelů, a.s., pracoviště ústřední evidence včel, Hradišťko 123, 252 09 Hradišťko pod Medníkem. Následně vám bude přiděleno registrační číslo chovatele a stanoviště. Jakmile chov zaregistrujete, musíte jej ještě přihlásit do evidence u jednatele v Českém svazu včelařů. Jedná se o svaz, který sdružuje všechny chovatele včel. Dbá na dodržování veterinárních opatření, vydává časopis, organizuje přednášky, zajišťuje záležitosti ohledně dotací.
Právní normy:
zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 375/2003 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, a o veterinárních požadavcích na živočišné produkty, ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 327/2004 Sb., o ochraně včel, zvěře, vodních organismů a dalších necílových organismů při použití přípravků na ochranu rostlin, ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 90/2002 Sb., kterou se stanoví opatření k zabezpečení ochrany včel, zvěře a ryb při používání přípravků na ochranu rostlin
vyhláška č. 91/2002 Sb., kterou se upravuje registrace přípravku na ochranu rostlin a zacházení s nimi
nařízení vlády č. 390/2003 Sb., kterým se stanoví pravidla pro použití příjmů Pozemkového fondu České republiky k podpoře obnovy včelstev
nařízení vlády č. 197/2005 Sb., o stanovení podmínek poskytnutí dotace na provádění opatření ke zlepšení obecných podmínek pro produkci včelařských produktů a jejich uvádění na trh, ve znění pozdějších předpisů.
Včela medonosná je považována za hospodářské zvíře, důležitá je nejen pro produkci medu, ale zvláště kvůli opylování. Ceněny jsou také její další produkty, jako včelí vosk, propolis, mateří kašička a v lékařství i včelí jed. Právní předpisy upravující chov včel na území České republiky jsou roztříštěné. V současnosti neexistuje žádný zákon, který by sjednocoval všechny požadavky, které musí být při chovu včel, výrobě medu nebo ochraně včel splněny, a včelařství je tedy upravováno několika zákony a vyhláškami. Některá města mají vlastní vyhlášku, která stanoví ohlašovací povinnost při umístění včelstva na území obce. Nemusíte být ani členem včelařského svazu. Naopak pokud budete chtít dotaci na včelstva, musíte se stát členem svazu. Chov včel podléhá ve smyslu zákona č. 154/2000 Sb. povinné registraci všech chovatelů. Chovateli je přiděleno registrační číslo a stanoviště. Jakmile chov zaregistrujete, musíte jej ještě přihlásit do evidence, a to u jednatele v Českém svazu včelařů. Jedná se o svaz, který sdružuje všechny chovatele včel. Dbá na dodržování veterinárních opatření, vydává časopis, organizuje přednášky, zajišťuje záležitosti ohledně dotací.
Na počátku se musíte rozhodnout, jaký zvolíte úl (například nástavkový, rámkovou míru), kam jej umístíte, dále byste si měli opatřit ochranný oděv a základní včelařské vybavení (klobouk se závojem, včelařské rukavice, kuřák, rozpěrák a smetáček).
Dalším krokem by mělo být správné zacházení se včelami (od počátku načtená literatura). Včelařský rok se dělí na čtyři období – péče o včely v podletí (jedná se o nejdůležitější období, které se promítne na kvalitě včelstva v příštím roce), zimní klid (oprava úlů), jarní růst (přikrmení, rozšiřování) a produkční období (rojení, medobraní).
Oddělky tvoříme buď na chov matek, nebo na rozšíření (posílení) včelstev. Tvoříme je od poloviny května, kdy jsou včely na vrcholu svého rozvoje.
Rozšíření, posílení včelstev oddělkem s novou koupenou matkou
Na oddělky odebíráme plásty s převážně zavíčkovaným plodem od nejsilnějších včelstev, a to i se včelami, ale zásadně z medníku, kam si je alespoň den předem přeložíme ometené, abychom neodebrali i matku.
Jedná se o velice snadný a jednoduchý způsob rozšíření početního stavu včelstev. Ze všeho nejdříve si musíme zajistit kvalitní oplozenou matku. Nejlépe z nějakého vyššího chovu. Samotný způsob tvorby oddělku je velice jednoduchý. Do připraveného úlu vložíme jako první od česna rámek s mezistěnou a další prázdnou souš. Z některého včelstva, nebo z více včelstev, odebereme tři až pět rámků s velkým počtem včel s maximálně zavíčkovaným plodem. Další rámky budou rovněž souše. Zbytkem volného prostoru se nemusíme vůbec zabývat. Samotnou matku vložíme do vhodné přidávací klícky a část této klícky vyplníme medocukrovým těstem. Přístup k tomuto těstu pro včely uzavřeme. Klícku s matkou pověsíme mezi plásty, ve kterých je plod, a to tak, aby měly včely maximální kontakt s matkou. Oddělek musíme trochu pokrmit. Asi za dva až tři dny odstraníme uzávěr medocukrového těsta a tím včely uvolní matku z klícky. Velice jednoduše poznáme přijetí matky. Oddělek nehučí, včely na česně se neklepou a nosí pyl. Tento oddělek je vhodné po přijetí matky postupně posilovat plodem z jiných včelstev, ale bez včel. Včely do doby krmení musí obsedat u větší rámkové míry (alespoň 10 rámků). U nízkých nástavků takové včelstvo musí obsadit alespoň dva nástavky.
Rozšíření, posílení včelstev oddělkem s vychovanou matkou ve včelstvu
Pro rozšíření včelstev tvoříme oddělek stejně, jen ze zavíčkovaných plástů se včelami odebereme dva až tři plásty a mohou být od různých včelstev, abychom příliš neoslabili jedno včelstvo. Pokud máme plást s pylem, dáme ho k česnu, pokud nemáme, tak dáme světlejší plodový plást. Pak přidáme plodové plásty a nakonec krycí plást se zásobami, postříkaný vodou. Takto už máme oddělek na čtyřech až pěti plástech. Aby se létavky nevracely do svého úlu, musíme oddělek přemístit dál od úlu, ze kterého byly odebrány (včely by se mohly vrátit do původního úlu). Přikrmujeme až za dva dny, až se oddělek sjednotí a začne střežit česno. Zralý matečník můžeme přidat asi za hodinu i později ten samý den, až včelstvo zjistí osiřelost.
Další dny je nejlépe počkat, až jsou naražené vlastní matečníky dobře vidět, a musíme je zrušit, jinak dají včely přednost svým matečníkům, a když přehlédneme jediný, m
Ve svém příspěvku ŽÁDOST O CHOV VEVEREK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ladislav Macho.
Dobrý den,
chtěl bych chovat veverky obecné mám slíbenou zatím jednu samičku a samečka, proto vás žádám o povolení k chovu veverek.
Dále se chci ještě vás zeptat co všechno a jaké potvrzení ještě potřebuji k chovu.
Předem vám moc děkuji s pozdravem Macho Ladislav..
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý večer, chci se zeptat,ohledně povolení k chovu veverky.
Kde se to prosím vyřizuje? A co k tomu vše potřebují ! Děkuji za informaci.
Ekologický chov včel je jakási obdoba ekologického zemědělce a lze tedy na tuto činnost čerpat dotace. Ekologický včelař se registruje stejným formulářem jako ekologický zemědělec, pokud o to usiluje. V ekologickém chovu jsou úly a materiály používané ve včelařství vyrobeny převážně z přírodních materiálů. Úly jsou umístěny v oblastech, které zajišťují zdroje nektaru a pylu tvořené převážně ekologicky pěstovanými plodinami nebo případně přirozenou vegetací nebo lesy či plodinami, jež nejsou ekologicky udržovány, ale jsou ošetřovány pouze metodami s nízkým dopadem na životní prostředí. Úly musí být dostatečně vzdáleny od zdrojů, které by mohly způsobit kontaminaci produktů včelařství nebo špatný zdravotní stav včel. Vosk na mezistěny musí pocházet z ekologické produkce. Umělá výživa včelstev je povolena, pokud je přežití úlů ohroženo podnebnými podmínkami, a pouze v období mezi poslední snůškou medu a patnácti dny před začátkem dalšího období produkce nektaru nebo medovice. Jako umělá výživa jsou povoleny med, cukrový sirup nebo cukr z ekologické produkce. U prevence chorob je léčba prováděna pomocí chemicky syntetizovaných alopatických přípravků, léčená včelstva se na dobu léčby umísťují do izolovaných včelínů a veškerý vosk se vyměňuje za vosk pocházející z ekologického včelařství. U varroázy je povoleno choroby léčit kyselinou mravenčí, mléčnou, octovou a šťavelovou a mentholem, thymolem, eukalyptolem nebo kafrem.
Ve svém příspěvku CHOV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivo.
Je to krásné chovat včely, jenže není to jenom o tom. Objeví se nemoci, jako například je varroáza a hned je musíme léčit (mě se teda momentálně osvědčil Thymovar). Takže není to jen o medu ale hlavně o chovu.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Rousná zakrslá patří mezi okrasné a zároveň i užitkové plemeno zakrslé hrabavé drůbeže. Kdysi bylo i ozdobou našich vesnických dvorků a jeho obliba v dnešní době, kdy každý chovatel klade nárok na prostor, popřípadě pořizovací cenu krmiva, náhle stoupá. V současné době existuje řada barevných rázů tohoto plemene, například zakrslá rousná modře tečkovaná, modrá, černobílá, černá, bílá, žíhaná, zlatokrká, stříbrokrká, žlutá i porcelánová a tříbarevná. Pro toto plemeno se vžil lidový název „liliputka“.
Tyto temperamentní slepičky jsou malé, jejich váha nepřekročí 0,6 kg. Malou hlavu s oranžově červeným okem zdobí malý vzpřímený hřebínek a velmi malé laloky. Silný zobák má rohovou až modrou barvu. Krk je poměrně krátký a silný, přechází v široká, na první pohled déle působící záda. Trup slepičky je široký a krátký s kulatým, širokým břichem. Křídla jsou dlouhá, ocas středně dlouhý, plně opeřený a otevřeně nesený. Peří je pevné, ale měkké. Krátké nožky, běháky, mají barvu olova a jsou zdobeny hustými rousy.
U kohouta zdobí malou hlavu vzpřímený středně silný hřeben (červený), červený obličej, u vousatých rázů bohatý vous, červené ušnice, malé, kulaté laloky a silný zobák. Vzpřímený silný dozadu prohnutý krk navazuje na široká krátká záda. Na plném, širokém a hlubokém břiše je jemné peří, přecházející na holeních v bohaté supí kalhotky. Běháky stejné barvy jsou rovněž jako u slepice pokryty hustými rousy. Také ocas je silný, plný, vějířovitý a poměrně vysoko nesený. Kohoutci mají svou váhu do 0,7 kg.
Slepičky pohlavně dospívají mezi 6–8 měsíci věku a snášejí vajíčka bílé skořápky o hmotnosti 30 g. Při dobré a kvalitní pastvě na travnatých výbězích se rády pasou, sbírají travní semena, brouky. Jejich průměrná roční snůška dosahuje až 120 ks vajec. Slepičky jsou rovněž velmi dobré a šikovné kvočny, kuřata se pod nimi líhnou po 21 dnech, jsou čilá a temperamentní.
Toto plemeno je třeba chovat v suchu, na kamenitých nebo travnatých výbězích. Pokud tomu tak není, jejich ozdobné rousy vypelichávají a drůbež tak ztrácí na kráse.
Zakrslé rousné slepičky se s radostí doporučují všem chovatelům, také mladým a začínajícím nadšencům, kteří se zajímají o chov hrabavé drůbeže. Chov rousných zakrslých slepic je totiž téměř bezproblémový, slepičky jsou odolné, otužilé a shánlivé. Mají relativně nízké nároky na prostor, pokud je ale chceme vystavovat, je potřeba přizpůsobit podlahu tak, aby nedošlo k poškození rousů. Nevhodné jsou tvrdé betonové povrchy, důležité je čisté prostředí a speciální podestýlka. Vhodná je například hluboká podestýlka z hoblin.
I když nelze popřít výhody zatravněného výběhu, co se&n
Ve svém příspěvku PRAVIDLA PRO CHOV VČEL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lindovska Lenka.
Dobrý večer,mám dotaz když mám pouze 2 včelstva musím být registrovaný ,?Pouze pro vlastní potřebu.Děkuji za odpověd´
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michal Vinš.
Dobrý den, registraci v Českomoravské společnosti chovatelů ( Hradištko) musíte mít. V organizaci Český včelařský svaz je registrace již dobrovolná. Dále do konce února musíte nahlásit umístění včelstev na obecní úřad.
Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.
Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.
Kuna lesní
Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.
Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.
Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic
Liška obecná je v podstatě nenáročný tvor. Je to prostě všežravec. Sežere od mnoha druhů rostlin až po maso opravdu vše. Složení potravy záleží na podmínkách, kde se momentálně nachází. Třeba myší sežere až 20 denně. Co nesežere, zahrabává si na svá místa, zhruba 10 cm hluboko, a když potřebuje, tak se pro to vrátí. Složení potravy můžeme rozdělit asi takto:
Myši, hraboši, veverky, pískomilové a jiní hlodavci tvoří většinu jídelníčku. K dispozici je mají ve dne i v noci.
Ptáci i vodní ptactvo.
Králíci patří také mezi její hlavní kořist.
Žížaly, housenky, brouci jsou bohaté na proteiny, a proto jsou také velice důležité v jídelníčku lišky.
Žáby, ještěrky a ryby.
Zajíci, kachny divoké, koroptve polní – loví převážně jejich mláďata nebo oslabené dospělé kusy.
Srnčí zvěř – ve vysokém sněhu uloví i dospělého jedince, ale převážně se soustředí na srnčata.
Slepice, kachny domácí, husy domácí – loví je hlavně v období liščat, kdy mají zvýšenou spotřebu potravy.
Třešně, švestky, maliny, borůvky – nesmí být kyselé.
Mršiny – hledá podél silnic, i když obětí se může stát ona sama.
Odpad – zbytky v okolí domů, ale i žrádlo pro kočky.
Hmotnost veverky obecné je 230 až 500 g. Má dlouhý huňatý ocas a boltce opatřené chvosty. Ocas je dlouhý 140 až 240 cm a slouží k jedinečné obratnosti v korunách stromů, což je pro veverku typické. Žije v korunách stromů, kde si blízko kmene staví kulovitá hnízda. Používá k tomu suché větvičky, trávu nebo zvířecí srst. Živí se hlavně plody a semeny.
Přítomnost blech v bytě je velmi problematická a jejich likvidace není ani jednoduchá, ani rychlá. Na vině je životní cyklus blech. Rozšířené jsou celosvětově a je jich více než 2 000 druhů. V Česku jich žije ale jen asi 90 druhů. Většina druhů blech žije skoro po celý život na svém hostiteli. Tyto blechy sice nepříliš rády hostitele mění, ale jsou toho schopny. Není tedy pravda, že na člověka nejdou. Další druhy blech prožijí většinu života mimo hostitele a chodí se jen napít jeho krve. Těmto druhům je pak úplně jedno, jestli se napijí ze psa, kočky, nebo člověka.
I když je fakt, že se blechám daří lépe ve zvířecím kožichu než na lidské kůži, tomu, aby nás kously, se většinou neubráníme. Zvlášť pokud jsme zanedbali blechy na psovi nebo kočce. Na nich se totiž blechy živí i množí a kladou vajíčka. Ta jsou veliká asi jen půl milimetru a ze zvířecí srsti jich velká část postupně opadá na podlahu nebo do zvířecích pelechů.
Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz velký cca 3,5 mm řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštějí tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i dále do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy (cca 0,5 cm). Jsou to bílí tvorové bez nohou, takže připomínají červi. Živí se organickým odpadem a krví v zaschlém trusu dospělých blech. Při normálních podmínkách trvá stadium larvy 2 až 4 týdny, výjimečně může trvat i několik měsíců. Následně se larva zapřede do hedvábného zámotku, který se pokryje prachem, takže najít jej není nic snadného. Stadium kukly trvá také přibližně 2 až 4 týdny.
Po kousnutí blecha vylučuje látku, která zabraňuje srážlivosti krve, proto také kousnutí od blechy svědí. Blecha je velmi obtížný parazit, ale kromě toho může přenášet i řadu nemocí, některé z nich jsou velmi závažné, například mor, endemický tyfus a lymskou boreliózu. Dále bývá blecha takzvaným mezičlánkem (přenašečem) tasemnice.
Není dobré proto výskyt blech – i když nám to může připadat jakkoliv banální – podcenit. Chytit blechu je téměř nadlidský úkon, dokáže skočit až na vzdálenost 30 cm a do výšky 20 cm, což je vzhledem k její velikosti úctyhodné. Když už se vám podaří blechu chytit (me
Ve svém příspěvku CHOROBY ČMELÁKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Iveta Sekerešová.
Dobrý den
Letos mám čmelín prvním rokem a chtěla jsem chov rozšířit na příští rok, jelikož se ukázalo, že se ve čmelíně od jara dařilo. V průběhu července jsem zaznamenala, že čmeláci vylétají méně a méně až přestali na konci července létat úplně. Chtěla jsem se tedy do úlu podívat a co jsem viděla mě překvapilo. Od vlezu celá polovina bavlny byla úplně tvrdá a zatuchlá, připadalo mě to jako plíseň. Celé jsem to ještě neprohrabala, tak nevím jak to je uvnitř mezi bavlnou. Mohl by mě prosím někdo poradit, abych neudělala raději nějakou chybu příští rok? A jak popřípadě vyčistit úl aby se to již neopakovalo.
Se srdečným pozdravem Iveta Sekerešová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
T-bone steak: T-bone steak získal svůj název podle hřbetní kosti ve tvaru písmene T, která protíná dva svaly – pravou svíčkovou a nízký roštěnec. Jedná se tedy v podstatě o dva steaky vysoké kvality v jednom. Měl by vážit nejméně 400 gramů a jeho chuť dobře vynikne grilováním. Jeho variantou je steak porterhouse, který má stejný tvar, ale větší část masa je ze svíčkové, protože se krájí z místa blíže oháňce.
Příprava: Obecně pro všechny steaky platí, že méně je více. T-bone steak dochuťte pepřem, solí a olivovým olejem – vše pečlivě vmasírujte do masa. Pokud si rádi s masem pochutnáte i na jiných chutích, připravte si chutney, omáčku nebo vyzkoušejte balsamico.
Filet mignon steak: Filet mignon steak (v překladu malý) se připravuje z malého kousku masa v koncové části svíčkové. V restauraci se také můžete setkat s názvy tenderloin, tournedos nebo jednoduše filet či medailonky. Svíčková je díky svému umístění pod páteří téměř nepoužívaným svalem, tudíž je maso obzvlášť křehké, libové a zároveň také nejdražší ze všech částí hovězího. Chuť tohoto dílu není příliš výrazná. Ze svíčkové připravíte kromě steaku také skvělé carpaccio, rostbeef nebo tatarský biftek. Maso na tatarák ideálně naškrábejte ostrým nožem, rozdíl oproti mletí je znát.
Příprava: Nejvhodnější úpravou je propečení rare nebo medium rare. Pro zachování kulatého tvaru lze ovázat provázkem.
Rib eye steak a prime rib: Plátek masa oválného tvaru pochází z vysokého roštěnce, tedy přední části hovězího hřbetu. Zde je maso méně svalnaté a díky tomu i křehčí než z nízkého roštěnce. Charakteristické je bohaté mramorování včetně takzvaného tukového oka. Právě vysoký obsah tuku zajišťuje tomuto plátku masa vynikající chuť. Rib eye steak se prodává bez kosti. Maso z vysokého roštěnce s kostí, tedy žebrem, je označováno jako cote de boeuf a celý roštěnec nerozdělený na jednotlivé steaky se nazývá prime rib. Nejjemněji je maso mramorované mezi 9. a 12. žebrem, a naopak bohatě mramorované je maso od 6. do 8. žebra, kde se nachazí i rib eye steak.
Příprava rib eye: Chuť kvalitního masa je výborná sama o sobě, proto stačí dochutit rib eye steak jen solí, pepřem a olivovým olejem – pomocí opatrného vmasírování. Tato část masa se skvěle hodí na pánev i gril, který mu navíc dodá nezaměnitelnou kouřovou chuť.
Připrava prime rib: Obrovský prime rib se snad ani jinam než na gril nevejde. I při jeho úpravě znamená méně více. K soli a pepři ale můžete ještě přidat plnotučnou hořčici. Pomazané maso nechte klidně přes noc odpočívat. Na žhavém grilu se maso peče něco přes hodinu, dokud jeho vnitřní teplota nedosáhne 59 °C. Obyčejné, ale funkční teploměry na steak stojí jen pár korun,
Protože se jedná o typický stromový druh, je potřeba jedince umisťovat vždy do vyšších nádrží, které musí mít odpovídající velikost (doporučená pro jednoho dospělce je 20 x 20 x 30 cm). Aby si mohli postavit hnízdo, vkládáme mláďatům do nádrže umělohmotnou větvičku rostliny. Do větších terárií je dobré přidat větve, pokojové rostliny, kůru. Vodu k napití předkládejte v mělkých miskách. Vlhkost by měla být okolo 75 %, lze jí udržovat pomocí rozstřikovače. Mláďatům, která nemají přístup k misce s vodou, je nutné postříkat i stěnu nádrže. Požadovaná teplota u tohoto druhu je kolem 26 °C. Je známo, že rodu Avicularia prospívá chov zvířat ve skupinách, hlavně u mláďat. Ty pak bezproblémově přijímají potravu a rychleji rostou. Podmínkou skupinového chovu je však dostatek místa a potravy. Hnízdo si tito sklípkani staví ve větvích, v listech či pod kůrou. Toto prostředí pro ně představuje bezpečné místo pro spánek, svlékání a přijímání potravy. Hnízdo sklípkanům odstraňujte jen ve výjimečných případech. Například při odchytu, nebo když je pavučina znečištěna zbytky potravy. Potravu tvoří hlavně cvrčci. Mláďatům je předkládejte naporcované spolu s červy do hnízda či na substrát. Velkým a dospělým zvířatům vypusťte několik cvrčků do terária a pravidelně kontrolujte počet ulovených cvrčků. Pro nasycení samic před pářením či k samotnému nasycení používejte odrostlá myší holátka. Je to mírumilovný druh i v době páření. K pozření může dojít jen tehdy, pokud samice není dostatečně nakrmená. Dospělý páreček tedy můžete bez obav chovat v době páření i po něm společně. Oba si udělají hnízdo na jiné straně terária.
Chovat kakadu palmového je dost náročné. Nejen na chov jako takový, ale rozhoduje především také cena, která není zrovna nízká. Kakadu potřebuje prostornou voliéru, ale ani tak není odchov jednoduchý. Vyžaduje podobně tučnou stravu jako papoušek ara. Výhodou tohoto druhu kakadu je, že není tak hlučný, jako jiné druhy, ale vydává melodický zvuk.
V České republice jde o velmi vzácně chovaného papouška. Podle centrálního registru CITES jich je kolem 40 kusů. Kakadu palmový patří mezi nejčastěji pašovaný druh papouška, a to kvůli jeho vysoké ceně.
Optimální teplota pro chov je 25 °C, lze je chovat i při pokojové teplotě, ale jejich vývoj se tím prodlužuje. Naopak při vyšší teplotě 30 °C a více začínají degenerovat. K chovu lze využít libovolnou sklenici o objemu 0,2 l až 0,5 l. Hrdlo sklenice překryjeme porézní tkaninou a zajistíme gumičkou. Na dno sklenice dáme živnou půdu do výše 1 až 2,5 cm, do které přidáme nastrouhané droždí. Potom se vsype násada asi 50 dospělých octomilek na 1–3 litry obsahu nádoby. Po namnožení nových mušek se zkrmují tak, že se do nádoby klepne, tím mušky spadnou ze stěn a mohou se odsypat.
Matky se chovají pro výměnu ve vlastních včelstvech, kvůli navýšení jejich počtu anebo na prodej, včelaři produkují matky či matečníky (buňky s budoucí matkou). Způsobů existuje mnoho, všechny využívají přirozených instinktů včel, které by se v určitých momentech pustily do výchovy nové matky i bez včelaře. Nové matky je možné chovat ve včelstvu při matce (matečníkové mističky jsou vloženy nad mateří mřížku), chov matek v osiřelci (to je chov bez matky a jsou zde vloženy matečníkové mističky). Matky se po oplodnění vkládají s několika dělnicemi do transportní klícky a prodávají se.
