Proč je důležitý štěpařský vosk při podzimním řezu
Při řezu je zapotřebí dotknout se vláčným štěpařským voskem rány nejdříve v místě dotyku dutého ostří nůžek, kde je i při správném nasazení nůžek, to je dutým (silnějším) ostřím nahoru, kůra obvykle zmačkaná a přístupná chorobám. Na silnějších větvích pak ránu obkroužíte po okraji (zamažete kůru) a nakonec střed rány. Zamažte i koncové rány tenkých větviček, pokud u nich větvička pokračuje v růstu bočním výhonem. Konce tenkých větviček nemusíte zamazávat.
Účelem ošetření ran po řezu – nejlépe štěpařským voskem – je zabránit napadení ran sporami hub rodů Leucostoma, Cincta a Monilia. Ty způsobují klejotok a mrtvici větví i kmene. Spory na živém dřevě vyklíčí, vrostou do pletiva a způsobují škody.
V naší poradně s názvem KROUCENÍ LISTŮ A PRASKÁNÍ KŮRY NA VĚTVÍCH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel Průcha.
1.
Nasadil jsem polokmen švestku, velké ,sladké plody. Ale už od začátku začala praskat kůra na větvích. Místa jsem zatíral ,zalepoval voskem barvou atd. Nepomáhá. Postižené větve usychají. Pak se přidala plíseň plodů v průběhu vývoje + červivost. Plody které přežijí jsou přesto velké, sladké, špičkové. 2/3 v průběhu opadá!
Prosím co s tím než to pokácím.?
2. Třešeň sladká dozrává v červenci. Kvete hodně ,ale plodů minimum. Ostatní stromy obalené plody.
Pavel Průcha
Pavel Průcha
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pokácet, vykopat pařez a zasadit nový strom. Nemá cenu se s tím dál trápit. Od samého začátku jsou s tím problémy. Zbavte se jich!
Konečná úprava vápenným voskem může vypadat velice atraktivně, především na dřevech s výraznou kresbou. Bílá pasta se totiž dostane mezi vlákna a krásně je zvýrazní.
Opět můžete nanést vrstvu napouštěcí látky (politura, mořidlo), ale nemusíte. Bílou pastu vápenného vosku naneste opět krouživými pohyby, a opět platí, čím více tlačíte, tím více se vosk dostane mezi vlákna. Poté pevnými tahy měkkým hadříkem vytřete přebytečný vosk. Postupujte napříč vlákny (nikdy ne podél). Vosk nechejte asi 4 hodiny zatvrdnout a vyleštěte do hladka.
Vápenný vosk se musí konzervovat. Nejlépe bezbarvým lakem, nebo můžete vytvořit hedvábný lesk další vrstvou, tentokrát bezbarvého vosku.
V naší poradně s názvem BOBKOVÝ LIST V KVĚTINÁČI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiri Fabian.
Dobry den, prosim o radu.... Co je to za parazita na listech vavrinu? Nejaky podtyp puklice...? A jaky tedy postrik na vzrostly strom (Chorvatsko)?
Za odpoved predem dekuji.
Fabian Jiri Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Vypadá to jako Trioza alacris, což je ploštice sající mízu z čeledi Triozidae, která vytváří hálky na listech vavřínu vznešeného (laurus nobilis). Nachází se v Evropě. Jak vypadá je vidět tady: www.google.com/image…
Trioza alacris způsobuje, že okraje listů ztloustnou a srolují se dolů a vytvoří světlé, podlouhlé váčky. Tyto hálky mohou v létě ubytovat dvě generace až třiceti bledězelených nymf, které jsou pokryty chmýřím z bílého vosku. Dospělci obvykle přezimují v podestýlce, ale mohou přezimovat i v hálce. Mezi druhy vavřín, které trpí tímto škůdcem, patří vavřín azorský (Laurus azorica), vavřín vznešený (Laurus nobilis), Laurus novocanariensis a Persea indica.
Co s tím dělat?
Je to svízel, protože tyhle potvory jsou chráněni voskem a kontaktní insekticid nebude dostatečně účinný, aby zneškodnil všechny tvory. Je to stejně těžké, jako u puklic, které zmiňujete.
Doporučena je ekologická léčba, při které se napadené listy nejprve omyjí draselným mýdlem, aby se očistil list od medovice vylučované hmyzem, a poté se aplikuje neemový olej k boji proti hmyzu. Kúra se opakuje týdně, dokud neuvidíte, že nákaza ustupuje.
Pokud to nepomůže, nebo chcete radikální řešení, tak pak je na řadě systémový insekticid, který si rostlina natáhne do sebe a rozprostře ho po celém svém těle. Stane se tak po určitou dobu jedovatou pro všechen hmyz, který ji saje mízu. Problém je, že se tím na dlouhou dobu znemožní použití listů při vaření.
Existují poznatky o účinku acetonu při hubení těchto škůdců. Podle nich je třeba rostlinu na 24 hodin umístit do velkého pytle na odpadky a dovnitř umístit 20 ml acetonu na 100 litrů prostoru pytle, aby se mohl přirozeně vypařit.
Vinnou révu je nejvhodnější vysazovat na podzim (konec října, začátek listopadu), nebo brzy na jaře, hned jak se půda prohřeje (březen–duben). Jestliže budete vinnou révu sázet na jaře, je nutné ji upravit řezem již před výsadbou.
Řez neprovádějte na přímém slunci. Zahradnickými nůžkami odstřihněte postranní kořínky a spodní kořínky zastřihněte na 5 cm. Výhonek vinné révy zakraťte na jedno vyvinuté očko a nechejte nad ním čípek dlouhý asi 10 cm. Očko je tak řezem na čípek chráněno před vylomením. Čípek odřízněte až na podzim hladkým řezem. Tento řez zatřete štěpařským voskem. Jestliže budete provádět výsadbu na podzim, výhonky nezkracujte, jen je dobře přihrňte zeminou, aby nezmrzly.
V naší poradně s názvem JAK NA ODDĚLKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel František Mráz.
Zdravím,chtěl bych poradit jak co nejejdnoduším způsobem získat oddělek od nejlepšího včelsstva ve kterém mám matku letos už čtvrtým rokem (bílá)a včelstvo stále nejlepší co do rozvoje,výnosnosti,bez rojení atd.teď už si říkám,že už to dál matka nemůže zvládnout a vzhledem ke kvalitě tato včelstva musí rozšířit.Předesílám,že nemohu a ani neumím odchovat serii matečníků od nich a vytvořit oddělky .Děkuji za případné poučení.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Rozdělení včelí kolonie znamená vzít silnou kolonii a udělat z ní dvě menší kolonie. Rozdělení včelstva je způsob, jak zvýšit počet osídlených úlů, aniž by bylo nutné čekat na roje, kterými by se úly přirozeně kolonizovaly. To pomáhá vyhnout se nejistotě přirozené kolonizace, zejména v situacích, kdy je nízká pravděpodobnost rojení. Rozdělení včel vždy znamená určité riziko poškození včel, takže by mělo být provedeno pouze tehdy, když je včelař ochoten toto riziko podstoupit a také včelař, který má dost úlů, aby to zvládl v případě neúspěchu.
Z praktického hlediska pro rozdělování včelstev je nejlepší používat nástavky s horní loučkou nebo Langstrothovy úly kvůli jejich standardním rozměrům. Tato standardizace umožňuje přesouvat plástve a včely z jednoho úlu do druhého.
Rozdělení by se mělo provádět pouze na silných úlech, které mají spoustu plodů (zapečetěné plody, mladé plody a vajíčka). Musíte vypozorovat čas, kdy jsou včely nejsilnější, kdy s největší pravděpodobností zakládají královské buňky. Základní myšlenkou je rozdělit mláďata a včely mezi dva úly a pak donutit ten bez královny, aby vytvořil novou. Včelí vajíčka jsou nezbytná pro to, aby rozdělená část kolonie, která byla ponechána bez královny, byla schopna vyrobit novou královnu, takže je nezbytné, aby byla v kolonii přítomna včelí vajíčka. Úspěch je nejpravděpodobnější, když jsou v kolonii již přítomny neuzavřené buňky královny, protože to znamená, že se přirozeně dělí (tj. chystají se rojit). Pokud nejsou přítomny žádné královské buňky, včely vytvoří novou královnu, pokud budou přítomna vajíčka.
K rozdělení včel budete potřebovat dva úly - aktivní (nebo rodičovský) úl a prázdný úl.
Někdy se povede, že v aktivní kolonii jsou přítomny buňky královny. To je zvláště dobré, protože aktivní kolonie již vytváří novou královnu a je připravena se přirozeně rozdělit. Pokud jsou již buňky královny přítomny, měla by se do nového úlu velmi pečlivě přenést alespoň jedna plástev s královnami. V aktivním úlu nahraďte každý odebraný rámek za nový. Pokud je to možné, měly by být horní laťky natřeny voskem, aby včely vytvořily nový plást ve správné poloze - jeden plást na jednu horní laťku. Vyplňte všechny prázdné prostory novými horními laťkami tak, aby byly oba úly kompletní, a znovu nasaďte víka. Přemístěte aktivní úl na nové stanoviště. Po určité době zkontrolujte, zda byla nová královna úspěšně odchována a snáší vejce. To může trvat až čtyři týdny.
Túje špatně obrážejí ze starého dřeva. Proto nějaké zázračné zazelenání na "střižné" ploše nečekejte. Při vhodném načasování řezu a zvýšené trpělivosti však snížení přerostlého plotu možné je. Zelenat se nebudou oříznuté holé větve, ale postupně dojde k obrůstání bočních výhonů. Při takto silném zásahu je třeba načasovat řez na období podzimu až poloviny zimy. Tím omezíte ronění pryskyřice na minimum. Samozřejmostí by mělo být zatření velkých řezných ran štěpařským voskem. Zátěž radikálního řezu výrazně snížíte rozložením do delšího časového období (nejméně na 2 roky). Tak umožníte tújím lepší regeneraci. Řez tedy provádíme vždy jen z jedné strany živého plotu. Dřív, než k řezu přistoupíte, snažte se porostu věnovat zvýšenou péči, to znamená pravidelně hnojit a zavlažovat.
Máte tedy vosk, ale jsou v něm pořád drobné nečistoty, které už žádné síto nezachytí. Ty se dostanou pryč usazováním. Není nutné to dělat, záleží na nás, k čemu chcete vosk používat a jakou čistotu na to potřebujete.
Postup: Dáme vosk do hrnce s čistou vodou a přivedeme k varu. K přečištění vosku převařením se používá 0,5 l vody na 1 kg vosku. Vosk se vloží do příslušného množství vody, na tepelném zdroji se uvede do mírného varu a vaří se tak dlouho, až se vosk beze zbytku rozpustí. Při převařováni dbáme na to, aby pěnící se vosk z nádoby nepřekypěl, protože by se při přímém styku s rozpáleným topným tělesem vznítil. Vosk necháme vařit alespoň 30 minut. Převařený vosk ihned i s vodou nalijeme do nádoby (čistý plastový kbelík, který je shora rozšířený). Nádobu s převařeným voskem necháme bez pohybu pomalu chladnout v teplé místnosti. Potřebujeme, aby se nečistoty usadily na dně voskové vrstvy, proto to musíme celé nechat v klidu a ani náznakem nemíchat, ani aktivně chladit. Jakmile je vosk vychladlý, vyndáme ho. Pokud je dostatečně čistý, měl by se sám odlepit od stěn. Na spodní straně voskového koláče bude vrstva nečistot. Ty nejnižší snadno seškrábneme, ty výše jsou už trochu promíchané s voskem, takže se musí oškrabovat například špachtlí. Oškrabujeme, dokud není vosk i zespodu dokonale čistý. Oškrábané nečistoty promíchané s voskem si schováme, při příštím tavení je znovu vytavíme. Voskový koláč je už po oškrábání většinou čistý dostatečně. Pokud není, pustíme se do čištění znovu. Pozor, tímto postupem z vosku odstraníme jen mechanické nečistoty.
I ideálně vyčištěný vosk má žlutou barvu. To není na škodu, ale pro různé účely je vyžadován vosk co nejbělejší. Bělejšího vosku lze dosáhnout tím, že použijeme jen vosk z čistých panenských plástů, ale ani to není dokonalé. Vysloveně bílého vosku lze dosáhnout jen bělením. Dnes se bělení provádí tavením vosku různými chemikáliemi, například kyselinou, nebo přírodní cestou, tedy bělení sluncem.
Při červnovém roubování révy vinné používáme dřevitý („tvrdý“) roub, který naroubujeme do zeleného letorostu. Po rašení révy je vhodné vytáhnout z paty kmínku zelený letorost, který (aby se nevylomil) vyvazujeme ke kmínku přeroubovávané rostliny. Ideální tloušťka zeleného letorostu pro přeroubování je 5–8 mm.
K roubování se využívá jednoočkový roub, který se seřízne do klínku. Následně rozštípneme zelený letorost a roub postupně do připraveného rozštěpu zasuneme. Očka na roubu a podnoži by měla být postavená proti sobě. Roubové spojení pevně ovážeme roubovací páskou.
V místě roubování je vhodné ponechat list, který zabezpečuje jednak výživu roubového spojení a jednak může stínit roub a omezit vysychání. Horní část roubu není vhodné zamazávat štěpařským voskem. Jestliže dojde k ujmutí, projevuje se intenzivním slzením a vosk by se mohl vymáčet na očko a znemožnit rašení.
„Řez na hlavu je pěstitelský
tvar, který se používal vlastně po celou dobu, co se réva v našich
zeměpisných šířkách pěstuje. Hlava se nachází blízko nad povrchem půdy, a proto
bylo možné ji celou zakrýt na zimu půdou přirytím nebo přioráním. S pokusy,
zda staré dřevo přežije zimu i nepřikryté, se začalo pře druhou světovou
válkou. Začaly se vymýšlet a zkoušet tvary s kmínky, které dnes vedení na hlavu téměř nahradily. O způsobech vedení keřů si budeme povídat později.“
Jak vlastně
révový keř pěstovat? Jak si opatřit sazenice?
„Réva se množila
vegetativně řízkováním mnoho set let až do konce 19. a začátku 20. století, kdy
byl do Evropy zavlečen škůdce zvaný mšička révokaz. Jedinou ochranou před jeho
rychlým a velkoplošným šířením ve vinicích se ukázalo roubování na odolné
podnože americké révy, která mu dokáže odolat. Od té doby už nevysazujeme
rovnou řízky révy, jak to mohli dělat naši předkové, ale používáme tzv. „štěpované“ sazenice, tj. naroubované na podnožové odrůdy révy.
Při kupování sazenic
je nezbytné prohlédnout si silnější část na horním konci sazenice – místo
srůstu roubu s podnoží.“
Jak poznáme,
zda je to dobře srostlé?
„Především by to měl ověřit již školkař tím, že se palcem opře do roubu a ten se přitom
nevylomí. Taková kontrola by se asi nelíbila prodávajícímu. Proto je dobré se alespoň podívat, zda řezná plocha mezi podnoží a roubem je vyplněna kalusem,
hmotou vzniklou při srůstu. Řezné rány by neměly být příliš rozlišitelné. Ale
pozor, někdy bývá místo srůstu potažené voskem. To není proto, že nás chce
někdo podvést, to je proto, aby toto citlivé mladé pletivo bylo voskem chráněno
před vysycháním a případným mechanickým poškozením.“
Hrozny, spolu s mnoha dalšími druhy ovoce, jako jsou například jablka, pomeranče a grapefruity, obsahují ve své slupce přirozené kvasinkové spóry.
U hroznů je důležité je nemýt, protože to vymyje kvasinky, které se pokoušíte pěstovat. Hrozny normálně ručně rozdrťte a umístěte do nádoby pokryté tenkou tkaninou. Ponechejte nerušeně po dobu tří dnů. V tekutině byste měli začít vidět malinkaté bublinky, což znamená, že kvasinky rostou. Pokud je vše zdravé a jsou vidět bublinky, tak do tekutiny zamíchejte pšeničnou mouku do zhoustnutí a ponechte hroznový kvásek při pokojové teplotě po dobu 24 hodin. Pro rozmnožení přidejte následující den šálek mouky a šálek vody. To samé udělejte i další den nebo dva. V tuto chvíli byste měli mít hutný kvásek.
Když budete experimentovat s různými plody (a dokonce i rajčaty!), zjistíte, že každý druh kvásku má trochu jinou chuť. Najděte si ty, které se vám nejvíce líbí. Nezapomeňte, že musíte použít domácí nebo divoce rostoucí ovoce, protože plody, které si koupíte v obchodě, budou pokryty pesticidy, voskem a kdo ví, čím dalším - pravděpodobně na nich nebude tolik kvasinek, aby se to povedlo.
Carmona je velmi hezká, exotická bonsaj, která velice připomíná svůj větší přírodní protějšek. Rostlinu umístěte na slunný parapet, kde teplota neklesne pod 10 °C. Na zimu ji přesuňte na teplejší místo. Umístíte-li tento malý stromek na přímé slunce, listy by se mohly trochu spálit. Rostlinu bychom měli rovnoměrně zavlažovat dešťovou nebo dobře odstátou vodovodní vodou, vysychání kořenového balu nesnáší dobře. Po nákupu stromku většinou začínáme tím, že vyměníme asi jednu třetinu zeminy. Vhodným substrátem je zpočátku AKADAMA bez dalších příměsí. Rostlina si tak nejlépe zvykne na přesazení z původní zeminy, ve které se stromky importují z Číny. Rostlinu je možné tvarovat ve všech známých stylech. Mladé výhony můžeme ještě do požadované podoby upravovat drátováním, starší větve často nelze tvarovat vůbec nebo pouze pomocí techniky napínání. Velmi tuhé nové výhony zkracujeme od 10–20cm délky, podle stupně vývoje konkrétní rostliny, za prvním až třetím svazkem listů. Větší místa po řezech dobře ošetříme štěpařským voskem, aby se rány mohly rychle zahojit.
Cementová stěrka není sama o sobě voděodolná. V koupelně je vždy nutné uzavřít její povrch olejováním, voskem nebo polyuretanovým či epoxidovým lakem. Na stěnách bez stříkající vody lze použít libovolnou povrchovou úpravu. Ve sprchovém koutu a v okolí vany je však nutné uzavření povrchu lakem. Voskované a olejované povrchy vypadají oproti lakům velice přirozeně, jejich údržba je ale náročnější (musí se často a pravidelně udržovat speciální impregnací, která zabrání vsakování nečistot a vlhkosti). Do koupelny jsou tedy spíše nevhodné. Navíc při lakování výsledný povrch o několik stupňů ztmavne. Počítejte s tím tedy již při výběru odstínu a vyžádejte si k nahlédnutí vzorník i s finální úpravou.
Ve své přírodní variantě má stěrka díky cementu šedou barvu. Při probarvování je nutno počítat s tím, že nikdy nedocílíme jasných sytých barev. Použít lze také cement bílý, který je jednodušší probarvit do jasného odstínu. Tato varianta je pak ale výrazně dražší.
Litá podlaha je hladká a obvykle s žádnými nebo ne příliš výraznými šmouhami. Nanášením stěrky na stěnu vznikají typické šmouhy (tahy). Leštěním a broušením cementové stěrky (obvykle na stěnách) je pak možné dosáhnou dalších odlišných struktur a mramorování. Na hotový povrch podlahy se dá také použít vsyp ve formě křemičitého písku nebo drobného kameniva. Finální vzhled záleží především na umu řemeslníka. Plánujete-li stěrky ve více místnostech a chcete-li aby vypadaly stejně, svěřte veškerou práci jedné firmě. Ceny se dle barvy, povrchové úpravy a tloušťky pohybují od 1 000 do 3 000 Kč/m2.
Včelí vosk na dřevo je bezbarvý nátěr na interiérové dřevo, který v jednom výrobku jedinečným způsobem spojuje výhody přírodního oleje a včelího vosku. Jednoduchým postupem lze dosáhnout profesionálního, hedvábně lesklého povrchu dřeva. Nátěr zvýrazňuje strukturu dřeva, má dobrou odolnost vůči vodě. Natřený povrch dřeva je nenáchylný k zašpinění, odpuzuje vodu, je odolný proti oděru a příjemný na dotyk. Neprovádí se základní nátěr ani mezibroušení, nátěr neodprýskává, nepraská a neodlupuje se. Jednoduchým přetřením se může znovu renovovat.
Lehká emulze je určena pro ošetření dřevěného lakovaného, matného i lesklého nábytku, starožitností, dřevěných obkladů, dveří, podlah a dalších výrobků z masivu i dýhovaného dřeva a také proutěného nábytku a korku. Lze ji aplikovat jako lak. Vytváří pololesklý voskový film, který chrání povrch dřeva vůči otěru a mechanickému poškození. Vrstva vosku je paropropustná.
Skvělých výsledků dosahuje i při lakování dětského nábytku, dřevěných hraček a ložnic. Vyniká vysokou vydatností preparátu, cca 40 m2/kg, a naprostou nezávadností pro alergiky. Plochy ošetřené voskem ionizují vzduch, což příznivě působí na člověka a vnitřní mikroklima místnosti.
Vosk eliminuje působení geopatogenních zón. S úspěchem jej využívají renomované restaurátorské dílny hradů, zámků i muzeí, včetně památek chráněných UNESCO (Wawel, Ermitáž, Łańcut).
Je ideální pro nátěr veškerých dřevěných výrobků v interiéru z měkkého i tvrdého dřeva, z OSB desek a korku. Velmi vhodný je i pro nátěry nábytku, dveří, schodišť a ostatních dřevěných konstrukcí v interiéru: obkladů, podhledů, konstrukčních prvků krovů. Hodí se také pro povrchovou úpravu hraček a dětského nábytku. Je výborný jako leštěnka na nábytek, a to jak lakovaný, tak i nelakovaný. Snáší se s jakoukoliv původní povrchovou úpravou (lakem) ošetřovaného nábytku.
K mytí zašpiněných míst používejte mýdlový roztok. Případná silně zašpiněná místa můžete přebrousit jemným brusným papírem a opětovně natřít včelím voskem. Kraje přebroušeného místa rozleštíte hadříkem tak, že nebude vidět rozdíl mezi povrchem opravené plochy a původním nátěrem.
Včelí vosk jemně zesvětluje přírodní barevný odstín dřeva. Časem natřená plocha dřeva patinuje do krásného medově zlatého odstínu. U korkových povrchů, které mají zvlášť vysokou savost, je třeba pečlivě setřít případné přebytky a je nutné počítat s delší dobou schnutí (cca 24 hodin). Velmi dobře se osvědčilo ošetření starého lakovaného nábytku. Včelí vosk zaretušuje praskliny a odstínové odlišnosti.
Na nanášení vosku potřebujete jemnou ocelovou vlnu (k sehnání téměř všude). Vosk nejprve trochu nahřejete (stačí na pár minut položit na ústřední topení), a když získá vazkou strukturu, můžete jej nanášet.
Vosk brání přílišnému broušení dřeva vlnou a přitom se krásně dostává mezi vlákna. V zásadě platí, že čím více tlačíte, tím hlouběji se vosk dostane, takže zde není na škodu přidat trochu síly.
Ještě před zatuhnutím vyleštěte flanelovou utěrkou či prachovkou. Opět se nebojte trochu přitlačit. Po zatvrdnutí (asi za hodinku nebo dvě) můžete nanést další vrstvy. Ideální jsou aspoň tři vrstvy.
Výchovný řez – v prvních letech po vysazení u švestek, slív, renklód i mirabelek, stejně jako u ostatních ovocných druhů, používáme výchovný řez, abychom zapěstovali správný základ koruny. Výhony prvního patra musí být vždy seříznuty do jedné roviny, aby rostly stejnoměrně a zůstaly podřízeny střednímu výhonu (terminálu). Kdybychom výhony sestřihli nestejnoměrně, ty silně zakrácené by rostly jen slabě, a naopak výhony slabě zakrácené by rostly silně. Při založení prvního patra ponecháváme na kmínku tři až čtyři kosterní větve v dostatečném odstupu od sebe. Další větve vyrůstající od prvního patra zakládáme střídavě na vzdálenost. Dbáme rovněž na to, aby kosterní větve nevyrůstaly v ostrém úhlu nasazení – při větší násadě plodů by se mohly vylomit nejen větve, ale mohl by se „rozčísnout“ i celý strom. V dalších letech zkracujeme už jen výhony delší než 60 cm, bez řezu by se totiž dolní pupeny změnily na spící, nebo by se z nich vyvinuly slabé trnovité výhony s krátkou životností.
Udržovací řez – nejvhodnějším tvarem stromů peckovin pro malé zahrady je čtvrtkmen nebo zákrsek s pyramidálně dutou korunou bez středního výhonu (terminálu). Hlavní větev vyřízneme při založení druhého patra, čímž udržíme stromek ve výšce přijatelné pro snadnější sklizeň i ošetřování. Protože se však málovzrůstné kultivary slivoní s nadměrnou plodností brzy vyčerpají, doporučuje se na jaře udržovací řez, který má zmlazující účinky. Pokud roční přírůstky nejsou menší než 40 cm, můžeme řez omezit jen na průklest.
Zmlazovací řez – ten posílí plodnost. U stromů, které mají menší přírůstky, se výrazně snižuje plodnost, a proto musíme provést zmlazovací řez koruny, kdy zkracujeme hlavní větve o 50–100 cm, což je dvou- až tříleté dřevo. Nejlepší doba pro tento řez je na počátku kvetení slivoní, tehdy se také řezné rány nejlépe zacelují za předpokladu, že jsou ošetřeny ochranným nátěrem (štěpařský vosk, stromový balzám nebo latex). Při hlubokém zmlazovacím řezu dodržujeme zásady Zahnova řezu (viz níže). Řezy vždy zatíráme štěpařským voskem nebo nátěrem. Takto ošetřujeme rány stromu větší než 1 cm. V září a říjnu neřežte větve o průměru větším než 3 cm.
Radikální řez proveďte raději na podzim, a pokud jsou řezy větší, namažte je štěpařským voskem s dezinfekčním účinkem. Radikální řez sice túje přežije, ale nebude vypadat hezky. Při velmi silném zásahu je třeba načasovat řez na období konce léta. Tím omezíte ronění pryskyřice na minimum.
Dnes se běžně pracuje s elektrickou lištou na živé ploty. Při řezu motorovou lištou však často dochází k rozdrcení konečků větévek a následnému hnědnutí. Tomu předejdete řezem nepříliš silných starých výhonů a dotvarováním ostrými nůžkami. Nejdřív si pomocí vodicí šňůry vytyčte výšku, kterou potřebujete zachovat. Můžete si také zhotovit (dřevěnou) šablonu, kterou využijete opakovaně. U mladých a pravidelně ošetřovaných stěn přímo sestřihněte túje na tuto výšku (konce jsou měkké, takže to půjde snadno). Větší péči ovšem musíte věnovat starším živým plotům a plotům, které jsou přestárlé, potřebují zmladit, anebo plotům déle neudržovaným, které přerostly. Zde přímým seříznutím lištou na požadovanou výšku většinou vznikne velmi nevzhledná linie řezu, s holými konci poměrně silných větví, výrazně se odhalí také rezavějící spodní větévky. Často není možné provést řez najednou, postupujte tedy v krocích (například dvě sezony po sobě). Nejprve seřízněte plot na první úroveň a až další sezonu na definitivní výšku a keř dotvarujte. Zabráníte tak přílišnému oslabení a šoku pro rostlinu, zlepšíte regeneraci a docílíte požadovaného estetického výsledku. U starších exemplářů se silnou vrcholovou větví (terminálem) nejdříve opatrně zkraťte pouze tuto větev tak, aby okolní porost tenčích větví (obrost) zůstal zachován. Obrost pak překryje vyříznuté místo a túje se dají snadno dotvarovat, aby nevznikla rovná holá linie v místě řezu. Boční stěny plotu tvarujte do mírně kónického tvaru, netvořte tedy rovinu. Plot bude nahoře mírně užší a rozšiřovat se směrem k zemi. Zajistíte tím oslunění a dostatečné světlo i pro spodní větévky, takže pak nedochází k prosychání jehliček a nežádoucímu vyholování. Při řezu pod stříhaný plot položte fólii, usnadníte si tak úklid.
Plot hrubě, příliš hluboce a neodborně zmlazený velmi dlouho regeneruje a často mu už zůstane neupravený kartáčovitý či metlovitý ráz s typickými proschlými větvemi a nepravidelným tvarem.
Jedná se o produkt živočišného původu, který vzniká jako sekret voskotvorných (voskových) žlázek po přestavbě medu a pylu v trávicím ústrojí včely a poté je vylučován na povrch včelího těla voskotvornými (voskovými) zrcátky. Voskotvorné žlázky a vosková zrcátka jsou na těle včely umístěny na 3.–6. článku zadečku. Včelí matka a trubci tyto žlázky ani zrcátka nemají. Vosková zrcátka jsou proděravěna množstvím velmi drobných otvůrků, jimiž se na povrch včelího těla dostává vosk, který následně tuhne v malé šupinky. Tyto šupinky včela sbírá kartáčky třetího páru nohou, posunuje je ke kusadlům, kde je rozmělní na bílou hmotu, kterou mísí se sekrety zažívacího ústrojí. Vosk se stává vláčným a plastickým a včely jej používají na stavbu včelího díla (plásty). Uvádí se, že na 1 kg vosku včela spotřebuje 3,5 kg medu a 50 g pylu. Med slouží jako energie pro tvorbu vosku a pyl je důležitý pro správnou funkci voskotvorných žlázek. Zbarvení vosku je velmi rozmanité, čerstvý vosk, označovaný jako panenský vosk, ve kterém zatím nebyl odchován plod a nebyly v něm uloženy zásoby, je bílý až slabě nažloutlý, avšak postupně tmavne, což je způsobeno plodováním, svlékáním larev včelího plodu, ukládáním medných a pylových zásob.
Včelí vosk se skládá z uhlovodíků, esterů vyšších mastných kyselin, vyšších alkoholů, volných mastných kyselin, sterolů, vody, barviv a aromatických látek.
Účinky včelího vosku lze zmínit jeho mírně antioxidační, protizánětlivé a antivirové. Vyživuje pleť, zvláčňuje pokožku, můžeme jej použít jako náplast. Nejvíce se vosk využívá ve farmacii, kde najde své uplatnění při potahování léků nebo tablet, čímž prodlužuje dobu, po kterou se uvolňuje účinná látka, v kosmetice pak při výrobě emulzí, mastí, krémů, rtěnek, deodorantů, gelů, řasenek, vlasových přípravků a dalších výrobků se včelím voskem. Také v potravinářství nalezne své uplatnění, ačkoliv ne v takové míře jako dříve. Jako potravinový doplněk jej nalezneme pod číslem E901 a může sloužit jako leštidlo čokoládových figurek, bonbónů, na vymazání forem a podobně. V kuchyni lze využít vosk také na vymazání plechu při pečení. Velmi vhodné je žvýkání voskových víček z medných plástů, což je směs medu, vosku, pylu a propolisu, která působí proti onemocněním horních cest dýchacích, zánětu čelistních dutin, senné rýmě a mechanicky čistí zuby od zubního kamene. Mimo farmacii, kosmetiku a potravinářství se vosku využívá v průmyslových oblastech při zpracování kovů, v elektronice, při impregnaci a leštění dřeva nebo výrobě svíček.
Nákup včelího vosku se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Včelí vosk se dá koupit i u některých včelařů, vždy je třeba si dopředu rozmyslet, o jaký vosk budete mít zájem.
Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích plástev se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo je zde uložen med. Tato surovina je člověkem využívána zejména v kosmetice a farmacii. Mateří kašička se dá svojí funkcí přirovnat mateřskému mléku u savců. Jedná se o výměšek žláz mladých včel starajících se o vyvíjející se novou generaci včel. Mateří kašičkou jsou krmeny pouze budoucí královny. Mateří kašička je tekutina bílé až nažloutlé barvy, typické slabě kořeněné vůně. Díky obsahu mnoha látek, které patří k základním látkám potřebným pro správnou funkci organismu, se používá ve farmacii. Propolis je včelí tmel. Jedná se o látku pryskyřičné povahy, kterou včely získávají z rostlinných zdrojů a používají ji k dezinfekci, výztuhám a utěsnění úlu. Tato pryskyřičná substance žlutohnědé, červenohnědé nebo zelenohnědé barvy obsahuje vosk, balzámy a éterické oleje, pyl a další. Má aromatickou vůni, která vytváří charakteristickou atmosféru úlu. Díky svým dezinfekčním vlastnostem je účinný při různých onemocněních kůže, které jsou bakteriálního či virového původu (například bradavice).
V současné době se pro povrchovou úpravu dřeva stále více používají oleje a vosky. Dřevo, respektive jeho povrch je napuštěn tekutým, případně pastovitým voskem, nebo přírodním (ale někdy i syntetickým) olejem s vhodnými vlastnostmi, který se vsákne do jeho struktury, a tak ho chrání proti vnějším vlivům.
Vosk časem trochu ztmavne, to není vůbec na závadu. A když se povrch trošku ušpiní, stačí jej oživit teplou mýdlovou vodou. Na více znečištěné povrchy použijte ocelovou vlnu namočenou v terpentýnu. Po tomto zásahu ale musíte nanést další vrstvu vosku.
Vosk nanášejte měkkým hadříkem, složeným do několika vrstev. Naberte vosk na hadřík a jemně ho kruhovými pohyby vetřete mezi vlákna. Podélnými pohyby pak povrch vyhlaďte. Ujistěte se, že vrstva vosku je na celém povrchu rovnoměrná.
Nechte povrch 15 minut zaschnout a pak nanášejte další vrstvy vosku pomocí jemné ocelové vlny. Pracujte po směru vláken. Na práci nespěchejte a každou vrstvu nechte přes noc zaschnout. Čtyři až pět vrstev by mělo stačit.
Chcete-li povrch s větším leskem, vyleštěte navoskovanou plochu měkkým hadříkem. Příliš netlačte, protože byste mohli porušit jednolitou vrstvu vosku.
Po navoskování se rozvine přirozená krása dřeva. Vosky na dřevo jsou k dispozici v tekuté či krémové podobě.
Oleje a vosky se jednoduše aplikují a jejich následná údržba je velmi snadná. Nátěry nepraskají, neodlupují se a neodprýskávají a uchovávají si přírodní elasticitu. Dřevo může dýchat, zmenšují se jeho tvarové změny vznikající vlivem vlhkosti. Vytváří se odolný povrch s výbornými vlastnostmi pro užívání. Již upravené povrchy lze znovu snadno naimpregnovat, případně přeleštit. Poškozené plochy je možné jednoduše opravit a vzniklé chyby zamaskovat. Velkou předností olejů a vosků je, že s trochou pečlivosti dosáhne skvělých výsledků a kvalitní povrchové úpravy i laik a domácí kutil.
Oleje a vosky se dnes používají pro povrchovou úpravu nábytku z masivního dřeva, podlah a obkladů, hraček, částí hudebních nástrojů, zahradního nábytku a i celých dřevostaveb. Jsou šetrné k životnímu prostředí při výrobě, použití i při likvidaci. Převážná většina surovin se získává z přírody – lněný olej, včelí vosk, carnauba – vosk, candelila – vosk, slunečnicový olej, sójový olej, olej z bodláku, případně terpentýn. U některých výrobků se pro zlepšení vlastností přidávají v malém množství i syntetické materiály.
Impregnace
Impregnace olejem je jedním z nejstarších způsobů povrchové úpravy a ochrany dřeva. Původně se používala pouze lněná fermež, získaná lisováním lněných semen, která za působení kyslíku vysychala. Dnes se olejové impregnace opět vracejí do módy, protože je lze jednoduše opravovat a udržovat a na rozdíl od laků nebo stříkaných povrchů nejsou na omak patrné. Je pravda, že olejové impregnace nevydrží tak dlouho jako nejmodernější barvy a laky a že se na nich mohou tvořit skvrny. Nicméně nejsou tak citlivé jako například šelakové politury. Teakový a dánský olej zasychají rychleji než lněná fermež a jsou proto na povrchové úpravy dřeva ještě vhodnější. Chcete-li dřevo namořit, udělejte to ještě před natřením fermeží. Použijte vodová mořidla, vyhýbejte se dehtovým mořidlům, protože ta mohou s fermeží reagovat a hrozí nebezpečí vzniku neodstranitelných skvrn.
Lněná fermež
Napustit povrch lněnou fermeží není složité. Nicméně je třeba počítat s poměrně dlouhou dobou schnutí a s tím, že nové dřevo bude vyžadovat několik vrstev nátěru, především je-li hodně pórovité. Během okysličovacího procesu surová fermež dokonce nabývá na objemu, neschne však tak rychle jako její moderní varianty. Ty jsou již částečně zoxidované a zasychají pouze 24 hodin ve srovnání se 3 dny potřebnými na vyschnutí čisté přírodní fermeže, která je však odolnější vůči povětrnostním vlivům. Obě varianty jsou vhodné pro impregnaci exteriérových truhlářských výrobků.
Fermež nanášejte hadříkem a vtírejte ji do dřeva. Nechte ji zaschnout alespoň 24 hodin. Pro prvních několik vrstev můžete zkusit rozmíchat lněnou fermež s technickým benzínem, čímž podpoříte pronikání nátěru do dřeva a uspíšíte schnutí. Dále pak nanášejte čistou fermež, dokud se na povrchu nevytvoří jemný film. Zahřátím klesá její viskozita a zlepšují se její penetrační vlastnosti, je však nutné pracovat opatrně, protože se snadno vznítí. Nejbezpečnější je umístit plechovku s fermeží do nádoby s velmi teplou vodou. Než nanesete další vrstvu, vyzkoušejte nejprve lehkým přejetím ruky po povrchu, jestli je již dostatečně zaschlý a nezůstávají na něm stopy. Když jste s povrchem spokojeni, vyleštěte ho měkkým hadříkem.
Teakový a dánský olej
Teakový a dánský olej zasychají rychleji než lněná fermež a na povrchu vytvářejí trvanlivější vrstvu. Teakový olej je lesklejší, dánský pak poskytuje přirozenější, méně blýskavý vzhled, a je proto vhodnější pro nový nábytek. Na nátěry staršího nábytku je vhodnější použít lněnou fermež. Některé olejové impregnace se prodávají upravené do odstínu. Všechny obsahují vysoušedla a někdy i tungový olej, který zlepšuje jejich konzervační vlastnosti. Občas lze ve specializovaných prodejnách zakoupit čistý tungový nebo též čínský dřevní olej. Používá se stejně jako dánský nebo teakový olej. Jím ošetřený povrch vyniká trvanlivostí i ve vnějším prostředí.
Olejové nátěry
Na měkký hadřík nalijte dostatečné množství oleje nebo fermeže tak, abyste mohli na povrchu dřeva vytvořit hladký a jednolitý film, který posléze pečlivě do povrchu zapracujete. Je důležité se ujistit, že jsou všechna vlákna navlhčena, jinak hrozí nebezpečí vzniku skvrn. Pracujte nejprve kruhovými tahy, později pak tahy přímými po směru vláken.
Nechte olej nebo fermež přes noc zaschnout. Některé druhy dřev do sebe většinu oleje vsáknou a na povrchu ho zbude jen velmi málo. Povrch lehce obruste jemným (č. 320) brusným papírem. Pak nanášejte postupně další vrstvy tak dlouho, dokud nedosáhnete požadované jakosti povrchu. Každou vrstvu nechte zaschnout přes noc a povrch vždy znovu jemně přebruste. Obvykle stačí nanést tři až čtyři vrstvy.
Když povrch zaschne, přeleštěte ho suchým kouskem velmi jemné ocelové vaty (jemnost 0000). Postupujte ve směru vláken jednolitými tahy a tímto způsobem na celém povrchu vypracujte hedvábný lesk. Nakonec přeleštěte povrch čistým měkkým hadříkem, jímž odstraníte všechen prach.
Povrchová úprava voskováním
Voskování je tradiční postup ochrany a zlepšení vlastností dřevených povrchů. Včelí vosk s tímto cílem používali již staří Egypťané a do dnešních dnů je voskování nejčastější povrchovou úpravou dubu v Anglii. Obliba vosku začala klesat až v době, kdy se na trhu objevila francouzská politura. Voskováním vzniká velmi přirozený povrch, který se stejně jako povrch opatřený fermeží neustále mění. Každým dotykem ruky se na povrchu postupem času vytváří přirozená patina.
Včelí a karnaubový vosk jsou nejčastějšími složkami vosků na povrchovou úpravu dřeva. Bývají často za tepla míchány s terpentýnem, čímž se zlepšují jejich nanášecí a penetrační schopnosti. Jako při každé povrchové úpravě je i při práci s těmito vosky nutné povrch nejprve pečlivě upravit. Nejdříve naneste dvě vrstvy šelakového plnidla pórů. Po nanesení každé vrstvy plnidla povrch vždy obruste jemným brusným papírem s karbidem křemíku.
