VŘESY A VŘESOVCE ROZDÍL a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Vřes a vřesovec jsou si svým keříkovým vzrůstem i květem vyšlechtěným od bílé po fialovou a červenou podobné. Pravidelný řez zajistí bohaté kvetení a pěkný vzhled rostlin po dlouhá léta.
Rozdíly
Vřesy kvetou od srpna po dobu celého podzimu. Kdežto vřesovce kvetou na jaře a na podzim, podle konkrétního druhu. Vřesovce vykvétají postupně jednotlivými kvítky po celé délce jednoletých výhonů, tedy těch, které narostly tento rok. Starší výhony nekvetou. Proto nastává situace, že z krásného hustého kompaktního keříku zakoupeného v zahradnictví po několika letech vznikne z našeho pohledu opelichaný, nevzhledný keřík se spoustou holých větviček.
Vřesy stříháme každoročně zásadně na jaře, a to nejlépe v průběhu dubna (za specifických podmínek lze vřesy stříhat ještě v červnu). Stejně tak stříháme i vřesovce kvetoucí v létě. Vřesovce kvetoucí v zimě a na jaře stříháme po odkvětu. Čím bujnější je rostlina, tím více řežeme.
Ve svém příspěvku SKVETOUCÍ ČESNEKKLIZEŇ ČESNEKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarda.
Dobrý den,
když jde česnek do květu,tvoří se stvol se semínky a ze začátku je rovný tak se musí utrhnout jak správně píšete , aby nevysiloval rostlinu. Já ponechám cca 3ks s květním stvolem jako signalizasi ke sklizni. A to když se stvoly uplně narovnají, tak česnek sklízím.
S pozdravem Jarda zahrádkář amatér.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel František.
Vždy když květ vyleze z listů tak hned pod rozšířením s vyjímkou 2 - 3 , dle velikosti záhonu a druhu květy ostříhám. Rozdíl je pak ve velikosti palic až dvojnásobný i více než kde jsou květy ponechány,které využiji při narovnání jako znak sklizně. Dle několika leté zkušenosti. Nechť se daří.
Vřesy stříháme každoročně zásadně na jaře, a to nejlépe v průběhu dubna (za specifických podmínek lze vřesy stříhat ještě v červnu). Vřesy můžeme zkrátit i o 2/3 (na rostlině musí zůstat vždy něco zeleného, jinak již neobroste), zatímco z pomalu rostoucích vřesů a erik odstraňujeme pouze odkvetlá květenství.
Pro vřesy volíme zásadně maximálně slunné stanoviště. V polostínu a ve stínu nikdy nedocílíme hustých a kompaktních rostlin s bohatým kvetením. Kultivary s barevným (žlutá až oranžová) olistěním budou mít nevýraznou světlezelenou barvu. Pro plné vybarvení potřebují slunce.
Vřes kvete v průběhu léta a na podzim.
Stříháním dáme vřesům tvar úhledné koule, která do léta hustě obrazí a pokvete. Zanedbáme-li každoroční řez, keříky vřesu se rozklesnou a vytáhnou do několika zdřevnatělých výhonů s květy na jejich konci.
Ve svém příspěvku SKVETOUCÍ ČESNEKKLIZEŇ ČESNEKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Míra.
Slyšel jsem,že když jde česnek do květu tak se má stvol zlomit,aby nevysiloval palice.Je tato informace pravdivá?Děkuji M
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ludovít Romancsik.
Ano! Pokud odstraníte palice z většiny česneků a necháte jich jenom několik(3ks.) s palicí, budete vidět při sklizni veký rozdíl. Ty s palicí budou mnohem menší. Několik palic necháváme ještě proto, že když se vzpřímí, je česnek připraven ke sklizni.
Vřesovce kvetoucí v zimě a na jaře stříháme po odkvětu. Čím bujnější je rostlina, tím více ji zkracujeme. Vřesovce jsou však obvykle ještě výrazněji barevné, některé mají i zajímavě zbarvené listy.
Stříháme pouze odkvetlé keříky, u ostatních počkáme, až skončí doba jejich květu. Vřesovce kvetou podle druhu v létě, na podzim, ale i v zimě až do časného jara. Stříháním dáme vřesovcům tvar úhledné koule, ony následně hustě obrazí a pokvetou.
Ve svém příspěvku MILÁNSKÉ ŠPAGETY ORIGINÁLNÍ RECEPT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivka.
Za našich dětských let (tj. v 80. letech minulého století) nám dělali ve školní jídelně milánské špagety, jaké jsem nikde jinde nejedla. Bohužel mě jako dítě nikdy nenapadlo zeptat se na recept... Do dnes cítím v puse tu báječnou chuť. Pokud si ale vzpomínám, tak kečup, sojová omáčka či parmazán u nás snad nebylo možné ani koupit a na ovoce a zeleninu se stály fronty, takže předpokládám, že naše kuchařky ve škole používaly rajčatový protlak. Špagety ale nebyly zalévané omáčkou až na talíři - byly promíchány s omáčkou již v hrnci, takže byly hezky růžové a byly na nich kousky mletého masa, nedorozvařené cibule a mám dojem, že i nějakého rozpuštěného sýra (byly to takové bílé měkké krupičky). Takto byly nandavány na talíř a posypány strouhaným "červeným" (tj. dnešním 30%) eidamem. O boloňských špagetách jsme tenkrát nic neslyšely, ale předpokládám, že rozdíl mezi nimi je hlavně v tom, že do boloňských se dává různá zelenina. Nepamatuji si ani to, že by se špagety dělaly doma. U nás tedy určitě nikdy nebyly a nevybavuji si ani to, jestli se daly v obchodě běžně koupit - těstoviny se dělaly většinou doma a kupovala se jen kolínka (jiný druh tenkrát také snad ani nebyl). A kdo neuměl (nebo nechtěl) dělat domácí nudle, strouhání do polévky a fleky, tak se daly také koupit.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Jednotlivé sazenice by se měly vysazovat v rozestupech kolem 25 cm. Lépe vypadá, pokud vysadíme vždy skupinku několika sazenice stejného druhu a odrůdy společně. Nežli se rozrostou, což u vřesů a vřesovců trvá delší čas, volné plochy mezi nimi je ideální pokrýt mulčovací kůrou. Právě pro kyselomilné rostliny je tato kůra nejvhodnější.
Vřesya vřesovce nerostou příliš rychle, lze je však poměrně snadno množit hřížením (nejlépe na konci léta a na podzim) i řízkováním (v létě).
Půda by měla být kyselá, lehčí a dobře propustná. Vápník tyto rostliny vyloženě nesnášejí. Vhodný substrát sestává z rašeliny, písku, menšího podílu kyselé či neutrální zahradní zeminy a případně kůrového humusu. K dostání je i speciální zemina pro vřesovištní rostliny, a zrovna tak hnojivo, které také nesmí obsahovat vápník. Dále je třeba zalévat měkkou, nejlépe dešťovou vodou (tvrdá vřesům nesvědčí právě kvůli obsahu vápníku). Vřesy příliš zálivky nepotřebují, ovšem s výjimkou mladých, ujímajících se sazenic a dlouhodobých období sucha a horka.
Vysazujeme na jaře (od března do května) nebo na podzim (od října do listopadu). Keříky vysazujte kvetoucí, abyste mohli daný kultivar ve vřesovišti správně barevně umístit a sladit s jinými rostlinami. Vzdálenost mezi rostlinami při výsadbě by měla odpovídat jejich výšce. V případě nižších druhů to může být dvacet centimetrů, u vyšších druhů od třiceti do padesáti centimetrů.
Kořeny těchto rostlin nemají příliš v lásce okopávání, na což byste neměli zapomínat. I proto se doporučuje důkladně odstranit veškerý plevel již při zakládání vřesoviště.
Ve svém příspěvku RECEPTY NA PLATÝSE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Andrea Ernyei.
Dobrý den,
ráda bych Vám poděkovala za článek. Téma je velmi dobře zpracováno. Hledala jsem informace, jaký je rozdíl mezi platýzem, rejnokem, kam patří halibut, a jsem ráda, že jsem se dostala k Vašemu článku.
S pozdravem,
Andrea Ernyei
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Rod Erica zahrnuje kolem 860 různorodých druhů nízkých stálezelených keřů. Většina pochází z jižní Afriky, kde rostou mimo tropickou oblast, v místech se zimními dešti. Pouze část se vyskytuje ve Středozemí a asi jen desítka druhů roste původně na euroatlantickém pobřeží. Do Evropy byly tyto překrásné vřesovce přivezeny na sklonku 17. století, a to z jihoafrické oblasti Kapska. Naše podmínky vyhovují pěstování asi sedmi druhů. Jsou zastoupeny bohatou škálou odrůd, které jsou dále doplňovány. Název Erica, pochází z řeckého slova „ereikein“ (rozlomit) a vztahuje se na křehkost dřeva mnohých druhů vřesovců.
Většina druhů vypadá jako malé, drobné keře, většinou 0,2–1,5 m vysoké, se světle hnědou kůrou a tenkými větvičkami. Některé vřesovce však dorůstají i 30 m výšky. Nejvyššími z těchto trpaslíků jsou u nás například Erica arborea a Erica scoparia, které mohou dosahovat až sedmimetrové výšky. Všechny vřesovce jsou stálezelené, s nevelkými jehlicovitými listy, dlouhými 2–15 mm. Kvetou bíle (Erica capensis), žlutě, žlutooranžově (Erica patersoniana), růžově (Erica carnea), fialově, červeně (Erica coccinea), ale i zeleně (Erica viridis). Květ je džbánkovitý nebo kulovitý či válcovitý, většinou poskládaný v mnohokvětých, vrcholových hroznech. Všechny květy na vřesovcích kvetou současně a rostliny jsou jimi obaleny. Právě proto jsou vřesovce s oblibou pěstovány v parcích nebo zahradách.
V naší poradně s názvem RAKYTNÍK - JEHO PĚSTOVÁNÍ A VYUŽITÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Mach0ňová.
Můj rakytník je napaden endomykozou. Mohu plody konzumovat.Vím, že je na to postřik chlorid mědnatý. Má někdo více informací. Děkuji Hana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Napadení endomykózou plodů se objevuje za letních měsíců, a to v červenci a srpnu. Endomykóza plodů se projevuje světlými skvrnami na plodech, které se nacházejí na osvětlené straně větví. Skvrny se mohou jevit jako sluneční úpal plodů, ale pod mikroskopem je pod oplodím znatelné podhoubí, jenž se šíří dokonce až do dužniny. V důsledku toho plody měknou a lehce hnijí. Jedná se o neinfekční chorobu, u níž je jednou z příčin zřetelný rozdíl teplot vzduchu ve dne a v noci.
Chemická ochrana se provádí pomocí přípravku CUPROCAFFARO MICRO, který obsahuje oxychlorid mědi Cu2Cl(OH)3, což je populární fungicid. Při aplikaci na plody určené ke konzumaci má ochrannou lhůtu 21 dní.
Neošetřené plody s probíhající živou plísní nejsou vhodné ke konzumaci, neboť plíseň je přítomna nejen na povrchu plodů, ale i uvnitř dužiny.
Vřesovec (Erica) je rostlina natolik podobná vřesu, že ji většina lidí jen těžko rozezná. Dříve byly oba druhy i botaniky řazeny do stejného rodu. Stejně tak jako vřes, najdeme vřesovce především na rašeliništích. Na zahradách jim vyhovuje kyselá i velmi kyselá půda. Nejlépe se mu daří na slunci, ale na rozdíl od vřesu roste i v polostínu, dokonce i ve stínu. Špatně snáší sucho. Nejběžnější u něho je bílá barva květů, jsou ale i odrůdy s růžovými a červenými barvami. Nejpodstatnějším rozdílem je, že vřesovce kvetou brzy na jaře, někdy dokonce i v zimních měsících (únor – duben), zatímco vřes na podzim a v pozdním létě (červenec – listopad). Z tohoto důvodu nesmíme vřesovce na podzim sestříhávat, protože již mají nasazené pupeny na kvetení.
V naší poradně s názvem RAKYTNÍK - JEHO PĚSTOVÁNÍ A VYUŽITÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Romana Boxanová.
Dobrý den,
Mohu se zeptat jak se pozná samec a samice rakytníku? Jaký je rozdíl? Děkuji Boxanová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Když se rostliny rakytníku pěstují ze semen, je vlastně nemožné rozeznat, zda jsou samčí nebo samičí po dobu 3-4 let po vysetí, dokud se jim nevytvoří poupata. Z tohoto důvodu se rostliny rakytníku obvykle množí z řízků nebo pomocí výhonků z mateřských rostlin spíše než ze semen. Řízky jsou vždy stejného pohlaví jako rostlina, ze které jsou odebrány.
Samec vytváří nahnědlé květy, které produkují větrem distribuovaný pyl. Samčí květy mají okvětí složené ze 2 volných blanitých kališních lístků, obsahují 4 tyčinky a jsou uspořádány v drobných hlávkách. Oproti tomu samičí květy mají kalich trubkovitý, zakončený 2 laloky, obsahují jediný jednopouzdrý semeník a jsou uspořádány v drobných hroznech.
Vřesovcům obvykle vyhovuje slunečné stanoviště nebo polostín. Vřesoviště se může nacházet ve svahu, ale i na rovině. Vřesovce vysazujte do předem připraveného záhonu, a to buď na jaře (od března do května), nebo na podzim (od října do listopadu). Základní podmínkou je, aby rostliny stihly do léta nebo zimy zakořenit a byly tak odolnější proti suchu a mrazu. Vysazujte je nejlépe kvetoucí, abyste mohli daný kultivar ve vřesovišti správně barevně umístit a sladit s jinými rostlinami. Vzdálenost mezi rostlinami při výsadbě by měla odpovídat jejich výšce. To znamená, že to může být v případě nižších druhů dvacet centimetrů, u vyšších druhů od třiceti do padesáti centimetrů. Před výsadbou vložte kořenový bal do odstáté vody, rostlina se snadněji ujme. Ideální zemina (s kyselostí menší než pH 5) by měla pro téměř všechny druhy vřesovců obsahovat písek a rašelinu, také by měla být dostatečně humózní a jen mírně vlhká. Nejlépe je zakoupit speciální substrát v zahradnictví nebo si jej můžete namíchat sami. Pokud půda obsahuje vápník, vyměňte ji, případně do ní vmíchejte rašelinu, jehličí a dubové listí. Výjimkou je vřesovec pleťový, který snese i mírně alkalickou půdu. Po výsadbě namulčujte okolí rostlin drcenou kůrou nebo dubovým listím.
Kořeny těchto rostlin nemají příliš v lásce okopávání, takže se doporučuje důkladně odstranit veškerý plevel již při zakládání vřesoviště. Velmi důležité je zalévat vysazené rostliny během hlavního vegetačního období, a to minimálně do doby, než vzniknou souvislé porosty. Je nutná pravidelná zálivka. Stálou vlhkost pomůže udržet mulčovací vrstva, nejlépe drcená borka, která zároveň omezí prorůstání plevele. Nezapomínejte ani na přihnojování speciálními hnojivy (bez obsahu vápníku!), které jsou určeny pro tyto rostliny. Ale nepřežeňte to, nadbytek živin totiž zvyšuje riziko napadení chorobami a škůdci. Během silnějších mrazů vyžadují čerstvě vysazené druhy vřesovců zimní přikrývku (nejlépe smrkovým chvojím či listím). Brzy na jaře ji však nezapomeňte odstranit. Pokud chcete mít na své zahrádce opravdu nádherný barevný koberec, nezapomeňte rostliny každoročně řezat. Staré rostliny nevypadají pěkně a málo kvetou. Jedině řez vám zajistí kompaktní, hustý tvar a bohaté kvetení. Vřes obecný je nejlepší řezat pozdě na podzim (po odkvětu) nebo na jaře (to však neplatí pro zakrslé kultivary). Vřesovce se naopak musí zase řezat ihned po odkvětu, a to tak, že se jednotlivé špičky zkracují střídavě o třetinu, čtvrtinu a osminu z výšky rostliny.
Vřesovce se množí buď vrcholovými řízky přibližně 7 cm dlouhými, a to nejlépe v letním období (v červenci a srpnu), nebo dělením větších trsů (na jaře).
Erica carnea roste v západní Evropě, k nám zasahuje do západních a jižních Čech a částečně na jihozápadní Moravu. Jde pravděpodobně o nejodolnějšího zástupce svého rodu, takže naše zimy snáší bez problémů. V přírodě se s ním setkáme především v řídkých borových lesích a v kamenitých sutích různých hornin. Je to drobný stálezelený keřík s rovnoměrně olistěnými poléhavými větvemi, dorůstající výšky okolo 15–30 cm (ročně přirůstají asi dva centimetry). Kvete obvykle od března do dubna. Květy jsou vždy po čtyřech ve vrcholových hroznech a mají podlouhlý, baňkovitý tvar. Existuje mnoho kultivarů, lišících se barvou květů. Bíle kvetoucí kultivary mívají nápadné tmavé tyčinky, které vyčnívají z květu, růžově kvetoucí kultivary mají tyčinky tmavě purpurové. Poupata se zakládají už na podzim, rozvíjejí se podle počasí a odrůdy od listopadu či prosince do února a vydrží kvést až do dubna. Napadaný sníh je překryje zimní peřinou, ale jakmile sníh roztaje, keříky pokračují v kvetení.
Stanoviště pro pěstování by mělo být světlé až slunné. Vřesovec pleťový snáší i polostín, ve stínu však roste řídce a špatně kvete. Žlutolisté kultivary raději vysazujte do polostínu, přímé slunce je může v zimě i v létě popálit. Vřesovec pleťový na rozdíl od dalších druhů snáší dobře i půdy lehce vápnité, ale lépe se mu samozřejmě daří také v půdách kyselých, obohacených rašelinou. Substrát by měl být drenážovaný, s přídavkem písku, protože vřesovce sice nesnášejí přeschnutí, ale stejně jim vadí přemokření. V dobrých podmínkách se vřesovec pleťový rozrůstá v bohaté a svěží stálezelené koberce a na rozdíl od vřesů a zbývajících druhů vřesovců nevyžaduje tak pravidelný řez. Po odkvětu ho však můžeme zakrátit na polovinu až třetinu délky. Chorobami a škůdci obvykle netrpí. Hnojit není potřeba.
Vřesy lze úspěšně pěstovat i v truhlících a různých nádobách. Mohou tak zdobit balkony, terasy nebo zápraží po celý rok. Aby se rostlinám dařilo, nejdůležitější je opět půda. Nesmí obsahovat vápno a sazenice je dobré podsypat rašelinou nebo lesní hrabankou. Pro umístění pak stejně jako na záhonech vybíráme světlá a slunná stanoviště. Vřesy pravidelně zaléváme měkkou vodou, substrát raději nenecháváme příliš vyschnout. Stačí ale jen mírně vlhký, dobrá je rovněž drenáž na dně nádoby. Jednou za dva až tři týdny rostliny přihnojujeme přípravky bez vápna.
Tento druh roste nejvíce v jižní Africe, kde se nejedná pouze o nízké keříky, ale spíše o mohutné keře či menší stromy s metlovitými vzpřímenými větvemi. Stromové vřesovce (dva druhy rostou i v Evropě) mají tvrdé, velice kvalitní dřevo, které se používá na výrobu dýmek. Květy pak poskytují bohatou pastvu včelám, zvláště na jaře to může být jejich první strava. V Evropě roste především v sušších lesích, ale i na suchých stráních a svazích v pásmu od hor (to je od 600 m nad mořem) až do subalpínského stupně. Vřesovec stromovitý kvete od března do května bílými, narůžovělými květy, které vytvářejí bohatá, pravidelná květenství, konkrétně laty.
U nás se pěstuje vzácně, a to jako rostlina, kterou je nutné na podzim přenést do bezmrazého prostoru. Vyžaduje slunečné stanoviště nebo polostín. Je to rostlina teplomilná, která má ráda vlhko a kyselou půdu.
Podívejte se, jak vlastně vypadá charakteristické květenství vřesovce stromovitého a do jaké výšky může tento druh dorůst: vřesovec stromovitý foto.
Tento druh vřesovce je mezidruhovým křížencem Erica carnea x Erica erigena. Byl nalezen kolem roku 1890 v Darley Dále v Anglii ve školce firmy J. Smith & Sons. Roste bujněji než rodičovské rostliny, a to až do výšky 50–60 cm. Vytváří kompaktní stálezelené keříky. Rostliny jsou bohatě větvené, tenké ohebné větvičky jsou prutovité. Drobné listy jsou čárkovité, uspořádané v přeslenech. Malé zvonkovité květy jsou zbarvené od bílé přes lila růžovou až do purpurové. Květní hrozny mohou být až 15 cm dlouhé. Podle odrůdy rozkvétají od listopadu do května.
Vřesovec darleydalský vyžaduje dobrou zahradní zeminu s příměsí rašeliny nebo písku. Snese slabý obsah vápníku, ale silněji alkalické půdy nesnáší. Vyhovuje mu slunečné stanoviště. Zimy lépe přečkává v oblastech s pravidelnou a dostatečnou sněhovou přikrývkou. U nás není příliš mrazuvzdorný. Zimní přikrývku zajistíte například z chvojí, které chrání vřesovec nejen před namrznutím, ale také před vyschnutím. Zejména po výsadbě se doporučuje ještě namulčovat půdu mezi rostlinami. Především starší rostliny po odkvětu sestřihněte, zajistíte tím jejich kompaktní tvar.
Jen amazonská koka produkuje listy, ze kterých jde vyrábět kokain. Jde o druh koky Erythroxylum coca var. ipadu. Vyžaduje neustálou kultivaci, bez které nepřežije na rozdíl od své divoké příbuzné a všude po Andách rozšířené rostlině E. coca var. coca. Z obrázků první pohled vidíte, že běžným okem rozdíl nepoznáte. Bylo tedy navrženo, že kvůli nedostatku genetické izolace k odlišení amazonské koky od planého druhu E. coca var. coca, může být amazonská koka lépe definována jako odlišný kultivar než taxonomická odrůda.
Na rozdíl od ostatních druhů koky, které se běžně množí semeny, amazonská koka zřídka produkuje semena a množí se pomocí stonkových řízků, které zůstávají životaschopné i několik týdnů, pokud jsou udržovány vlhké. Vzhledem k tomu, že amazonská koka se množí vegetativně, mohou být ze stejného klonu lehce osázeny celé plantáže. Amazonská koka je speciálně přizpůsobena proměnlivému zemědělství polokočovných amazonských národů. Řízky plané koky moc dobře nezakořeňují, ale tamními bohy byla lidem amazonská koka, která oplývá snadností vegetativního množení. Na rozdíl od plané koky je ta amazonská typicky slabší rostlina, o čemž svědčí skutečnost, že po několika letech rostliny ztrácejí svou vitalitu a snadno se stávají obětí nemocí nebo napadení hmyzem. Nadměrná sklizeň může tento proces urychlit.
Domorodci si amazonskou koku připravují jinak než ostatní tři pěstované koky. Po opékání na sucho si listy rozdrtí na prášek. Po prosátí prášek spojí s popelem z rostlin, který slouží jako nezbytná zásaditá příměs pro žvýkání koky. Takže žádná dobrota to asi nebude.
K bujnému růstu vřes vyžaduje kyselou půdu, světlá a slunná stanoviště. Snese ale i půdy suché a písčité. Rostlina vytváří bohatě kvetoucí polštáře s převážně růžovými, purpurovými až fialovými drobnými květy (najdeme i odrůdy bílé). Sazenice by se měly vysazovat v rozestupech přibližně 25 cm. Vřes se hodí také na zpevňování písčitých svahů. Co se týče vzrůstu, pohybuje se podle jednotlivých kultivarů od 10 až do 70 cm. Pro kompaktní růst a tvorbu bohatých květů se doporučuje vřesy pravidelně na jaře seřezávat. Jinou péči de facto nevyžadují.
Rostliny prostokořenné a se zemním balem potom vysazujeme od podzimu, kdy denní teploty klesnou přibližně pod 18 °C, až do počátku rašení na jaře; bez obav i v zimě, jestliže to počasí dovolí. Stejná odpověď je i na otázku, kdy sázet jehličnaté stromy.
Půdu určenou pro výsadbu ve volné půdě můžeme vylepšit kompostem nebo odleželým hnojem (kravský po třech letech, koňský po jednom roce uskladnění), nebo rašelinou a zahradnickým substrátem do 20 % objemu. Substrát, hnůj nebo kompost vždy promícháme s původní zeminou.
Jehličnaté stromy sázíme do propustné půdy. K jehličnanům je lepší vždy přimíchat kompost, rašelinu či substrát do 20 % objemu. Při výsadbě nedáváme do jámy umělá hnojiva, kromě dlouhodobě působících. Toto hnojivo je obaleno do žlutě okrových povoskovaných kuliček, které jej postupně uvolňují po dobu 3 až 6 měsíců podle typu hnojiva a požadavku rostlin. Nepřidáváme vápno.
Mulčovací kůra má jednak funkci při potlačení růstu plevelů do doby, než dřeviny vyplní osázený prostor, a dále funkci dekorativní. Při jejím použití musí vrstva dosahovat minimálně výše 5 cm. Pozor, zabraňuje i odpařování vody, takže může způsobit přemokření čerstvě nasázených a citlivých dřevin.
Vysazujeme na čisté plochy. Větší zaplevelení předem odstraníme pomocí totálních herbicidů. Místo, kam chceme dřevinu zasadit, je třeba nejprve předem zrýt. Všechny drny zlikvidujeme. Pokračujeme vyhloubením jámy a nakypřením jejího dna. Jáma musí být dostatečně velká, řídíme se obecným pravidlem, že by měla být cca 1,5krát větší než kořenový bal rostliny. Zda má dřevina dostatek prostoru, zkontrolujeme jednoduše – když vložíme rostlinu do jámy, nesmí být její kořeny ohnuté či jinak pokroucené.
U jehličnanů se zemním balem rozřízneme jutový pytel ve vrchní části tak, aby kmen nebyl obalený jutovým pytlem, a zasadíme jehličnan i s pytlem. Dbejte na co nejmenší narušení zemního balu. Zemní bal musí být velikostí přiměřený, pevný, soudržný. Jestliže je zemní bal nepevný a prakticky nesoudržný, je ujmutí takovéhoto jehličnanu velmi problematické. Prostokořenné jehličnany (bez zemního balu) se neujmou nikdy. U rostlin s kontejnerem vyjmeme rostlinu z kontejneru a zasadíme ji.
Při sázení je velmi důležité myslet na to, jak vzrůstné dané druhy jsou, tedy uvědomit si výšku a šířku rostlin za 10–20 let. Zejména cenným dřevinám ponecháme již od začátku dostatek prostoru. Aby zahrada nepůsobila první roky po výsadbě příliš prázdně, volná místa vyplníme obyčejnými druhy dřevin a trvalek, které později v průběhu let odstraníme.
Listnaté keře zasadíme do normální půdy. Nemusíme, ale můžeme půdu vylepšit kompostem, substrátem, rašelinou.
Okrasné rostliny můžeme pěstovat jak ve volné půdě, tak i v truhlících (kontejnerech). Okrasné rostliny rozdělujeme na keře, stromy jehličnaté a listnaté, květiny.
Jestliže vysazujeme běžné druhy bez zvláštních nároků na pH půdy, je většinou zbytečné přidávat speciální substrát. Pro azalky, rododendrony, vřesy a ostatní druhy vyžadující kyselou reakci použijeme substrát pro azalky a rododendrony nebo smícháme dobře propustnou zem, říční písek a rašelinu v poměru 1 : 1 : 1. Většina vřesovištních rostlin koření poměrně mělce, proto stačí substrát upravit do hloubky přibližně 35 cm. Některé dřeviny (například jedle, borovice, japonské javory), většinou nesnáší těžké, špatně propustné půdy. U nich tedy dbáme na dobrý odvod vody.
Platí nepsané pravidlo, že poměr vysazovaných jehličnanů a listnáčů by měl činit 1 : 3. Častou námitkou proč sázet jen jehličnany, je padající listí u listnatých dřevin a zimní období, kdy stálezelené jehličnany vypadají lépe. Zahrada vysazovaná pouze z neopadavých rostlin však vypadá jednotvárně a smutně (výjimkou mohou být specializované výsadby sbírkového charakteru, většinou sestavené z jedné čeledi, popřípadě rodu). Naopak smíšená výsadba zahradu oživí, každé roční období pak má své kouzlo. Mnoho dřevin kvete i v zimě, suchý list, na kterém je jinovatka nebo sníh, má rovněž neopakovatelnou krásu.
Begonie je rostlina, která má snad stovky různých odrůd, některé z nich jsou zdobné svými květy, jiné svými listy. Bývají pěstovány jako pokojové i venkovní rostliny, a to v květináčích, truhlících i přímo na záhonech. Podle velikosti květů se begonie dělí na drobnokvěté a velkokvěté, bývají v různých odstínech bílé, žluté, oranžové, růžové i červené. Ani tvar květů nebývá stejný, pomineme-li rozdíl drobných a velkých květů, odlišuje se květy různě zdobnými, například třapatými či zvlněnými.
Jak begonie pěstovat
Nejdříve si vyčleníme begonie, které potřebují zvláštní přístup, například Begonie semperflorens, kterou známe pod názvem voskovka. Tato begonie je jako jedna z mála pouze jednoletá rostlina, což znamená, že není schopna přezimovat a na jaře musíte vysadit novou. Tato rostlina je navíc typická tím, že na rozdíl od většiny begonií má ráda slunné místo. Vysazuje se jak do záhonu, tak do truhlíku.
Další výjimkou mezi begoniemi je Begonie grandis, tato rostlina je na rozdíl od ostatních schopná přezimovat i v našich podmínkách venku v záhonu, jediné, co jí musíte dopřát, je, že ji na podzim zakryjete vrstvou chvojí.
A jak se tedy starat o ostatní, „běžné“ begonie? Begonie nemají rády přímé slunce, ale měly by mít dostatek světla, takový balkon na severní straně pro ně bude naprosto ideální. Tyto rostliny mají rády teplo. Až je budete sázet do truhlíku, myslete na to, že jim vyhovuje lehká, propustná půda, ideální zeminou pro begonie je tedy kompost anebo smíchání rašeliny a písku. Odkvetlé květy a suché listy je potřeba v průběhu roku odstraňovat, aby zbytečně nedocházelo k šíření škůdců a chorob. Chcete-li, aby se vám rostlina rozrostla, zaštipujte nové výhonky.
Zálivka a hnojení
Begonie mají rády pravidelnou zálivku. Zemina by neměla ani vyschnout, ani být příliš vlhká. Zálivku provádějte vždy do záchytné misky, nikdy vodu nelijte na listy či květy.
Nezapomeňte ani na hnojení begonií, a to v době květu jedenkrát týdně hnojivem určeným pro kvetoucí rostliny. Hnojit byste měli maximálně do září, poté již omezte i zálivku a připravte rostlinu na zimu.
Přezimování
Přezimování begonií se odlišuje od většiny balkonových rostlin. Prakticky jsou dva způsoby přezimování. Begonii můžete přemístit do vytápěné místnosti, kde se teplota pohybuje od 18 do 25 °C, a nadále se o ni budete starat jako v létě, pravidelně ji budete zalévat a jen omezíte hnojivo. Pak se možná i v zimě dočkáte květů. Druhou a častější variantou, jak tyto rostliny zazimovat, je, že koncem září, až klesnou denní teploty pod 15 °C a již nepokvetou, begonie seříznete, vyjmete hlízy ze zeminy, očistíte je, a máte
