Téma: 

výpočet schodiště


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

VÝPOČET SCHODŮ

Excel pro výpočet schodiště

Zjednodušený vzorec pro výpočet schodiště najde pod článkem.

Detail odstavce: Excel pro výpočet schodiště
Zdroj: Výpočet schodů
Zveřejněno: 24.1.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: výpočet schodů

Jak spočítám počet a výšku schodů.Stavební výška je 138 cm a délka je 418 cm.Jedná se o venkovní schodiště.Děkuji F.Rozmanit.

Zdroj: diskuze Výpočet schodů
Odesláno: 12.6.2017 uživatelem FRANTIŠEK ROZMANIT
Počet odpovědí: 0

VÝPOČET SCHODŮ

Výpočet schodišťového stupně

Pohodlné schodiště by mělo mít sklon 25–35°. Projektanti a architekti mají s touto činností bohatou zkušenost, schodiště je jedna ze základních věcí v dispozici domu a musí se spočítat velmi přesně. Dodatečné korekce jsou v případě schodiště velice komplikované.

Základní výpočet schodiště

Prostor pro schodiště – v případě návrhu nového domu je výhodou možná změna dispozice tak, aby schodiště bylo ideální i ve vztahu k ostatním místnostem. V rekonstrukcích se někdy dostáváme k hodnotám na hraně pohodlnosti či použitelnosti dle dostupného prostoru.

Určíme si konstrukční výšku – je to výška, kterou musí schodiště překonat od čisté podlahy nástupního podlaží k čisté podlaze výstupního podlaží (zkratka KV).

Prostým matematickým dělením zjistíme, kolik je nutno mít stupňů k překonání výšky (zkratka N) a jak tento stupeň bude vysoký (zkratka V). Všechny stupně na schodišti musí mít stejnou výšku.

Šířka stupně (zkratka Š) se dopočítá ze vztahu Š = 630 – 2 x V mm (možno snížit až na 600, odvozeno od délky lidského kroku) a spočítáme i sklon schodiště.

Délku ramene (zkratka D) vypočítáme (například 8 výšek znamená 7 šířek).

Vzorce pro výpočty schodů:

1) Počet stupňů N = KV : V

2) Výška stupně V = KV : N

3) Šířka stupně Š = 630 – 2 x V

4) Délka schodišťového ramene – jednoramenné L = Š x (N – 1)

5) Délka schodišťového ramene – dvouramenné L = Š x (N : 2 – 1)

6) Sklon schodiště a = arctg V : Š

7) Délka ramene D = Š x N

8) Podchodná výška ramene Hp = 1 500 + (750 : cos a)

9) Průchodná výška ramene Hpr = 750 + (1 500 x cos a) (hodnota musí být vyšší než 1 900 mm)

Detail odstavce: Výpočet schodišťového stupně
Zdroj: Výpočet schodů
Zveřejněno: 24.1.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Kamélie

Pořídila jsem si minulou zimu na výstavě první malou kamélii. Přes celé léto byla venku na zahradě ve stínu a výborně prospívala. Na zimu před příchodem mrazů jsem ji dala na nevytápěné schodiště. Nasadila 5 poupat, když první začalo rozkvétat, najednou opadaly všechny listy a připadá mi, že i květ se již dále nerozvíjí. Zalévám stále stejně dešťovou vodou, přihnojuji Krystalonem na borůvky. Co jsem, prosím, udělala špatně?

Zdroj: diskuze Kamélie
Odesláno: 26.1.2016 uživatelem Marie Čejková
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

VÝPOČET SCHODŮ

Schodiště s podestou neboli dvouramenné

Podesta neboli odpočívadlo je vodorovný mezistupeň, který odděluje ramena schodiště. Schody jsou tedy rozdělené na dvě části a chůze po nich je tak mnohem pohodlnější, funkčnější a bezpečnější.

Tento typ schodů se převážně používá v bytech s velkým půdorysem a v mezipodlažích, která mají okna a dveře do dalších místností. Podesta se dá využívat i jako odpočívadlo tam, kde je velké převýšení mezi podlažími.

Detail odstavce: Schodiště s podestou neboli dvouramenné
Zdroj: Výpočet schodů
Zveřejněno: 24.1.2017

VÝPOČET SCHODŮ

Točité schody

Točité schodiště (stejně tak vřetenové schodiště) patří mezi takzvaná křivočará schodiště, která obvykle zabírají velmi málo místa oproti ostatním typům schodů. Působí velmi elegantně, vzdušně a bývají ozdobou obytných či reprezentativních prostor. Pro svou nenáročnost na prostor se točité schody používají i jako vedlejší či úniková komunikační cesta. Vhodnou kombinací materiálů lze vytvořit jak luxusní schodiště s ambicemi na designový prvek, tak i funkční venkovní bezúdržbový komunikační prostor.

Uvedené schodiště patří mezi oblouková schodiště a podle půdorysného tvaru se jim všeobecně říká křivočará schodiště. Do této skupiny patří točité, kruhové, spirálové nebo vřetenové schody. Rozdíly mezi nimi nejsou příliš velké, někdy se jedná pouze o synonyma. Například vřetenové schody jsou charakteristické tím, že vždy vycházejí ze středového sloupu. Prvky středového sloupu mohou mít rozličný tvar, není nutno se omezit pouze na rotační trubku. Některá oblouková schodiště žádný středový sloup mít nemusí.

Délka kroků ve spirále schodiště by neměla být menší než 80 cm. Šířka stupně ve střední části by neměla být menší než 20–25 cm a v nejširší části ne více než 40 cm.

Pro výpočet schodiště je nutné znát tyto základní údaje: výška schodiště, vnější průměr, vnitřní průměr (těleso, do kterého se budou stupně zapouštět), počet schodů, tloušťka stupnice, úhel natočení.

Výpočet točitého schodiště najdete zde.

Vřetenové schodiště

Pro tento typ schodiště je typický středový sloup, ke kterému jsou připevněny, případně na něj mohou být navlečeny, jednotlivé schodišťové stupně. Jedná se o samonosné, tedy nepodporované schodiště, jehož schodnice obvykle nejsou z vnější strany kryty schodnicí.

Obloukové (točité) schodiště

Vyznačuje se tím, že nemá výše zmiňovaný středový sloup, naopak má z obou stran bočnici. Jak už název napovídá, jeho tvar je obloukový, obvykle půdorys tvoří půlkruh, respektive písmeno „C“. Nicméně může mít i tvar kruhu (kruhové schodiště).

Spirálové schodiště

Jedná se v podstatě o další variaci na křivočaré schody. Svůj název dostalo podle tvaru, tedy spirály. Obvykle je takto nazýváno schodiště, které se kolem své osy obtočí o více než 360 stupňů, nicméně není to pravidlem. Za spirálové schody bývají označovány jak vřetenové schody, tak obloukové schody.

Detail odstavce: Točité schody
Zdroj: Výpočet schodů
Zveřejněno: 24.1.2017

VÝPOČET SCHODŮ

Schody online

Schody je možné si nechat vypočítat i online, ale vždy musíte mít změřeny vstupní údaje potřebné k výpočtu.

Detail odstavce: Schody online
Zdroj: Výpočet schodů
Zveřejněno: 24.1.2017

VÝPOČET SCHODŮ

Mlynářské schody

Mlynářské schody jsou schody s nášlapy se střídavou hloubkou stupně. Svou konstrukcí zaberou nejméně místa a jsou tedy vhodné do malých prostor. Skvěle se hodí na chalupy, do podkroví a na terasy.

Detail odstavce: Mlynářské schody
Zdroj: Výpočet schodů
Zveřejněno: 24.1.2017

VÝPOČET SCHODŮ

Schodiště polopatě

Schodiště je vertikální komunikace mezi různými výškovými úrovněmi. Podle umístění jsou schodiště buď uvnitř budovy (schodiště vnitřní), nebo jsou vně budovy a přímo s ní souvisejí (schodiště vnější), popřípadě jsou samostatné v terénu, kde překonávají výškové rozdíly (schodiště terénní).

Schodiště je výrazný prvek staveb, na který je kladen důraz jak z hlediska funkčnosti, tak z hlediska estetiky. A to jsou v mnoha případech požadavky vesměs protichůdné. Zvláště když k nim přičteme i požadavek ekonomický, na co nejnižší náklady na bydlení. Ve většině případů chceme, aby schodiště bylo pevné, odolné vůči mechanickému namáhání a pohodlné, ale zároveň estetické, nezabíralo mnoho cenného prostoru stavby a pokud možno nestálo mnoho peněz. První skupině požadavků odpovídají schodiště betonová s mohutnou nosnou, většinou železobetonovou konstrukcí, popřípadě konstrukcí svařovanou na místě. Druhé skupině požadavků lépe vyhovují lehké konstrukce, často v nezvyklých kombinacích materiálů, tvořená jednotlivými prvky montovanými na místě. Je na každém stavebníkovi, jakou cestou se vydá a kterou kombinaci zvolí.

Při navrhování schodišť se vychází především z funkčních požadavků. Většina rozměrů je ovlivněná typem budovy, provozem, ale i architektonickými požadavky. U novostaveb bývá návrh schodiště mnohem jednodušší než u rekonstrukcí, kde rozhodujícím (limitujícím) prvkem je schodišťový prostor.

Prvním předpokladem pro správný návrh schodiště je promyšlení a nakreslení jeho tvaru.

Optimální výška schodu je od 15 do 18 cm. Pamatujte, že pro dospělého zdravého člověka není problém vysoký schod, ale pro děti a starší nebo hendikepované to již problém může být. Šířka stupňů bývá kolem 30 cm. Běžný sklon schodišťového ramene se pohybuje v rozmezí od 25° do 35° (odpovídá výšce stupně od 15 do 18 cm). Šířka ramene je u rodinných domů minimálně 90 cm, ale vhodnější je 100 cm.

Rozeznáváme několik druhů schodišť: jednoramenné, dvouramenné, točité, lomené, zavěšené, mlynářské. Typů je hodně, ale mezi nejčastější patří dvouramenná schodiště, protože jsou velmi jednoduchá.

Schodiště se vyrábí z různých materiálů: železobeton, vyztužený pórobeton, dřevo, nebo v dřívějších dobách i plné cihly. Povrch schodiště může být například z keramiky, ze dřeva nebo z teraca.

Podle schodišťových ramen rozeznáváme schodiště:

  • rampové – sklon 10° až 20° s výškou stupňů 80 až 130 mm;
  • mírné – sklon 20° až 25° s výškou stupňů 130 až 150 mm;
  • běžné – sklon 25°až 35° s výškou stupňů 150 až 180 mm;
  • strmé – sklon 35° až 45° s výškou stupňů 180 až 200 mm;
  • žebříkové – sklon 45° až 58° s výškou stupňů 200 až 250 mm.

Schodišťová ramena a podesty musí mít na volných stranách zábradlí (tato podmínka neplatí třeba u schodišť do 5 stupňů a u sklonu do 25 stupňů). Přímá schodišťová ramena s šířkou do 1 050 mm musí mít madlo na jedné straně, ramena širší musí mít madlo po obou stranách. Rameno širší než 2 750 mm se doporučuje rozdělit mezilehlým zábradlím s madlem.

Osazení zábradlí může být shora nebo z boku a do průchodné šířky může zasahovat maximálně 50 mm, madla maximálně 100 mm. Madlo musí mít průřez vhodný pro uchopení rukou shora, konce dutých madel musí být uzavřeny. Mezery v zábradlí mezi tyčemi, tabulovými prvky a podobně nesmějí být větší než 120 mm, s volným přístupem dětí pak minimálně 80 mm.

Nejmenší výška zábradlí by měla být u rodinných domů 900 mm (tzn. snížená výška, pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 3 m), 1 000 mm u bytových domů (pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 12 m), 1 100 mm (pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 30 m), 1 200 mm – zvláštní výška – u výškových budov, rozhleden (hloubka volného prostoru více než 30 m).

Názvy jednotlivých konstrukčních částí schodů

Schodiště – konstrukce sloužící k vertikálnímu komunikačnímu spojení, skládá se ze schodišťových ramen a z podest.

Schodišťový prostor – komunikační prostor vymezený schodištěm.

Schodišťové rameno – konstrukce s nejméně třemi schodišťovými stupni, která spojuje dvě různé výškové úrovně (nástupní rameno a výstupní rameno).

Schodnice – nosná konstrukce schodišťového ramene, která podporuje nebo do které jsou vetknuty schodišťové stupně.

Schodišťová zeď – stěna ohraničující schodiště, u visutých schodišť tvoří nosnou konstrukci schodišťových ramen.

Vřetenová zeď – nosná stěna, která podporuje nebo do níž jsou vetknuta přiléhající schodišťová ramena.

Vřeteno – nosná konstrukce uprostřed schodišťového prostoru točitých schodišť, která podporuje nebo do níž jsou vetknuta schodišťová ramena.

Schodišťové zrcadlo – volný prostor ohraničený schodišťovými rameny a podestami téhož schodiště.

Hlavní odpočívadlo neboli podesta – plošná vodorovná konstrukce mezi schodišťovými rameny v úrovni podlaží.

Vedlejší odpočívadlo neboli mezipodesta – plošná konstrukce mezi schodišťovými rameny. Součástí konstrukcí podest jsou nejen podestové desky, ale i podestové nosníky, které podpírají konstrukce podest, popřípadě i schodišťová ramena.

Schodišťový stupeň (schod) – prvek sloužící ke stupňovitému překonávání dvou různých výškových úrovní.

Stupnice – horní plocha schodišťového stupně, na kterou se našlapuje.

Podstupnice – přední stěna stupně (u deskového schodiště jsou stupně bez podstupnice).

Čelo stupně – boční stěna stupně.

Nástupní stupeň – první dolní stupeň ve schodišťovém rameni, na úrovni podesty.

Výstupní stupeň – poslední horní stupeň ve schodišťovém rameni se stupnicí v úrovni horní podesty (může mít jinou šířku než ostatní stupně).

Jalový stupeň – stupeň se stupnicí v úrovni dolní podesty, jímž se nepřekonává výškový rozdíl.

Běžný stupeň – stupeň ve schodišťovém rameni mezi stupněm jalovým, popřípadě nástupním a stupněm výstupním.

Výstupní čára – myšlená čára schodiště, na níž mají všechny stupně téhož ramene stejnou šířku, u schodišť s přímými rameny leží v ose ramene, u schodišť se zakřivenými rameny tvoří křivku ležící ve vzdálenosti 300 až 400 mm (podle šířky ramene) od vnějšího okraje ramene.

Požadavky na schodiště

Konstrukce ohraničující schodišťový prostor (včetně zastropení) musí být z nehořlavého materiálu, pokud příslušné projektové normy objektů nestanoví jinak. Schodišťový prostor musí být od půdního a sklepního prostoru oddělen. Schodišťový prostor musí mít větrání a má mít přímé denní osvětlení.

V témže schodišťovém rameni nesmějí schodišťové stupně měnit svoje výšky ani šířky. Průřezové rozměry stupňů na výstupní čáře musí být stejné, nemají se měnit ani v jednotlivých podlažích téže budovy. Rozdílné výšky se vyrovnávají změnou počtu stupňů v ramenech.

V jednom rameni je maximální povolený počet stupňů 16, u pomocných schodišť, schodišť, schodišť v rodinných domcích a schodišť uvnitř bytů 18.

Průchodná výška nesmí být menší než 1 900 mm kromě schodišť do podkroví, kde je 1 900 mm hodnotou doporučenou.

Povrch podest vnitřních schodišť musí být vodorovný beze sklonu v příčném i podélném směru. Povrchová úprava podest má být z materiálů stejných mechanických vlastností jako povrch stupňů. Povrch stupnice při okraji schodišťového stupně bývá skosen a stupnice je na okraji upravena povrchovou úpravou proti skluzu (karborundové pásky u kamenných obkladů).

Detail odstavce: Schodiště polopatě
Zdroj: Výpočet schodů
Zveřejněno: 24.1.2017

KOMPOST

Kompost pH

Optimální hodnota pH u čerstvého kompostu se pohybuje v rozmezí 6–8, protože většina mikroorganismů vykazuje nejpříznivější rozvoj a aktivitu právě v tomto rozmezí. U kompostů založených z převážné části z travní biomasy je toto rozmezí udržitelné bez přídavku vápenatých látek.

Vhodnou skladbu zakládky kompostu, přeměňujícího zbytkovou biomasu, lze podle jednotlivých charakteristik materiálů této zakládky optimalizovat těmito kroky:

  • určení hmotnosti a vlhkosti zbytkové biomasy určené ke kompostování;
  • propočet složení kompostové základky;
  • výpočet předpokládaného množství kompostu.

Detail odstavce: Kompost pH
Zdroj: Kompost
Zveřejněno: 14.2.2014

MARINÁDA NA UZENÍ DRŮBEŽE

Jak udit kachnu

Uzení je v tomto případě trochu odlišné od obvyklých postupů, liší se hlavně v nakládání. Drůbež nakládáme pouze do láku, ať už celou anebo porcovanou na části. Krůty, kachny a ostatní drůbež se doporučuje vykostit, připravit na jednotlivé porce a pak teprve udit. Hotové maso se při krájení nedrobí a nerozpadá a je připravené přímo na talíř. Celá drůbež anebo porce se udí zásadně s kůží, potrhaná nebo chybějící kůže není vzhledná, i chuťově není drůbež stažená z kůže dobrá. Povrchová vrstva se příliš vysuší a ztvrdne.

Nakládání do láku se provádí pouze směsí soli a dusičnanu draselného. Poměry jsou stejné jako při uzení masa, vážíme i s kostmi a považujeme je za maso pro výpočet množství soli. Nedává se cukr a česnek. Pro naložení je lepší drůbež pouze chlazená, mražené je sušší.

Kachnu rozdělíme na porce, důkladně nasolíme a necháme 1 až 3 dny proležet. Před uzením oklepeme sůl a udíme podle velikosti porcí doměkka 6 až 8 hodin na 75 °C.

Detail odstavce: Jak udit kachnu
Zdroj: Marináda na uzení drůbeže
Zveřejněno: 15.5.2017

HYDRANGEA PANICULATA

Pěstování

Pro pěstování v nádobách jsou vhodné hortenzie s výškou do jednoho a půl metru. Záleží na umístění rostliny, nižší druhy se hodí na vstupní schodiště nebo na balkon, vyšší a rozložitější najdou uplatnění na terase či v odpočinkovém zákoutí. Nemusíte si dělat příliš starostí se stínem (polostínem), který vyžadují klasické záhonové hortenzie. Nové odrůdy jsou tolerantní jak ke světovým stranám, tak k oslunění, a všechny jsou plně mrazuvzdorné.

Latnaté hortenzie se nejlépe pěstují na plném slunci. Nejsou příliš náročné na půdní typ, ale v živné, dobře propustné půdě budou nádherné. Jakmile zakoření, dobře zvládají i letní přísušek, ale v rovnoměrně vlhké zemi budou zdravější. Velmi dobře reaguje na hnojení, nabídnou pak větší květy a mohutnější trs. Snáší jakoukoli světovou stranu a pH půdy. Mrazuvzdornost byla vyzkoušená zatím do -29 °C, ale předpokládá se, že zvládnou ještě mnohem silnější mráz.

Mladé hortenzie přesazujte klidně i dvakrát ročně do mírně větších nádob se směsí zeminy, rašeliny, listovky a písku. Jakmile se rozrostou, přesaďte je do větších květináčů. Zaštípněte je asi za čtvrtým až pátým listem, ale nejpozději v květnu až červnu. Starší rostliny přesazujte každý rok po odkvětu. Jestliže máte doma i velmi staré kousky, vyměňte jim alespoň horní vrstvu zeminy. Starší odkvetlé rostliny před přesazováním řádně seřízněte. Rostliny, které pěstujete zasazené v zahradě, již nepřesazujte, pouze je pravidelně přihnojujte.

Přes léto hortenziím stačí normální vlhkost, snesou polostín i plné slunce. V době růstu a kvetení potřebují hodně vody. Nesnáší tvrdou vodu. Pokud je nebudete hojně zalévat, lehce zvadnou. Pokud zaschnou, předčasně skončí svůj růst. Od srpna zalévání omezujte. Při růstu hnojte dvakrát měsíčně, jinak přihnojujte tekutými minerálními a organickými hnojivy v létě a před začátkem květu. Pozor na vápník, ten nesnáší.

Odkvetlé květy můžete nechat přes zimu na rostlinách a odstřihnout je až na jaře. V zimním čase k rostlinám přihrňte zeminu, můžete doplnit i chvojí. Pokud máte starší rostliny s dobrým kořenovým systémem, nejsou tak náchylné na přezimování.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Hydrangea paniculata
Zveřejněno: 5.10.2016

SKALNÍK V TRUHLÍKU

Pěstování

Pro svou všestrannost bývají skalníky využívány k různým záměrům. Nízké si spíše zaslouží místo na skalkách anebo v jejich blízkosti. Taktéž jsou vhodné na zídky, k vyplnění plochy, pokrytí svahů. Vyšší druhy pak budou skvěle plnit svůj účel jako keřová výsadba anebo jako ptačí remízky.

Miniaturní, zakrslé odrůdy se hodí zvlášť dobře do kamenných mís a koryt. Jejich větvičky s drobnými listy vytvoří krásné pozadí například cibulovinám, maceškám, vřesům anebo jiným nízkým květinám.

Skalníky rostou přirozeně jako keře. Zahradníci však vytvořili i odrůdu rostoucí na kmínku. Jako malý stromek na kmínku s obloukovitě ohnutými větvemi se pěstuje zahradní kříženec skalníku – odrůda Cornubia. Plody se na ní tvoří ve střapcích, podobně jako je tomu u jeřabin. Plodů je velké množství a vydrží až do zimy, čímž rostlinu pěkně zdobí.

Terasy a schodiště jsou místa, kam můžete umístit nádoby se zajímavými rostlinami. I pro tento typ výsadby se najdou vhodné skalníky, ať už bude nádoba jakéhokoli tvaru. Nebojte se například do větších nádob zkombinovat plazivý skalník s dřevinou na kmínku.

V druzích vhodných pro skalku nejdete i kultivary hodící se do nádob, například vrbolistý skalník či skalník jménem „John Waterer“ (Cotoneaster x Watereri), který bude přímo elegánem vaší terasy.

Skalníky bohatě kvetou drobnými bělavými až narůžovělými kvítky, plodem keřů je obvykle červená malvička v různých odstínech této barvy. Jsou ale odrůdy, které se na podzim ozdobí lesklými černými malvičkami – patří sem skalník ostrolistý, lesklý a černý. Zářivě oranžové plody má pak skalník Franchetův, vzdušný a poměrně rozložitý keř.

Skalníky jsou keře přizpůsobivé a bez zvláštních požadavků. Všechny skupiny (opadavé, poloopadavé i stálezelené) spolehlivě rostou na slunci, snášejí polostín (a s ním spojené sucho), nevadí jim ani vápenaté půdy.

Celoročně lze vysazovat skalníky prodávané v pěstebních nádobách, z nichž je lze rovnou vysazovat na stanoviště. Dobrá zálivka po výsadbě rostlinám prospěje, na přihnojování si příliš nepotrpí. Stálezelené skalníky jsou poněkud choulostivější v tuhých zimách, ochrání je kryt z chvojí.

Skalníky jsou dlouhověké keře, proto je dobré je občas „omladit“, jak ty plazivé a pnoucí, tak vysoké a polovystoupavé. Budete-li chtít skalník pěstovat v nějakém přísnějším tvaru, nic tomu nebrání, častým sestřihem docílíte kompaktnějších rostlin vhodných třeba pro pěstování v nádobách.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Skalník v truhlíku
Zveřejněno: 6.12.2016

AZALKA NA KMÍNKU

Azalka

Klenotem chladných místností (ložnice, světlého schodiště) je bezesporu nádherně a hojně kvetoucí azalka. Tento dřevnatý keřík nebo stromek na kmínku se v obchodech objevuje s množstvím poupat již od listopadu.

Azalka dorůstá výšky 20 až 80 cm, v těchto rozměrech je i tak široká. Lze ji pěstovat i na kmínku, kdy dorůstá do výšky až 2 m. Květy jsou nálevkovité, velké, růžové, červené i vícebarevné. Rostlina se množí semeny nebo řízkováním. Azalka je náročná na stanoviště, které by mělo být světlé a chladné.

Nejvíce nás potěší svými hvězdicovými nebo zvonečkovými květy v barvách od něžné bílé či zářivě žluté přes škálu oranžových a růžových odstínů k vyzývavé fialové a červené. Květy mohou mít i dvě barvy, z nichž jedna tvoří základ a druhá kresbu. Dříve byly azalky samostatným druhem, nakonec je ale vědci zařadili podle shodných znaků k rodu rododendronů.

Rostlina s temně zelenými listy je opravdovým otužilcem, teploty okolo 12 až 15 °C jsou pro ni ideální. Za vysokých teplot špatně a krátce kvete a je napadána sviluškami.

Azalky se dělí na poloopadavé a neopadavé. K nejznámějším patří neopadavá nebo poloopadavá ‘Azalea japonica’. Ta dnešní je vlastně křížencem pravé ‘R. japonicum’ a ‘R. molle’. Dorůstá až do výšky dvou metrů, má listy dlouhé deset centimetrů a šesticentimetrové květy uspořádané v květenstvích po pěti až deseti. Květy se objevují na začátku května ještě před vyrašením listů, takže u opadavých kultivarů nic neoslabuje oslnivou krásu jejich barev.

Při venkovní výsadbě umisťujeme azalky na přistíněné místo, například pod nepříliš hustými korunami stromů, přes které částečně proniká slunce. Ideální místo je i takové, kam ráno nebo dopoledne sluneční svit dosáhne, ale nezasahují sem palčivé polední a brzké odpolední paprsky.

Místo tak nesmí být příliš tmavé, jinak se ochudíme o bohatost květů, ani příliš slunečné, jinak pro změnu květy rychle odkvétají. Existují však i kultivary, které pro bohaté květenství potřebují intenzivnější sluneční osvit. Suché stanoviště má za následek usychání listů i mladých výhonů a z azalky nám po čase zbude ubohoučké koště.

Zeminu udržujeme vlhkou, občas porosíme. V létě měsíčně hnojíme prostředky pro rododendrony. V tu dobu můžeme pokojovou azalku vynést ven na stinné místo.

Azalky jsou mělce kořenící rostliny, jejichž kořenový systém se rozprostírá do šířky. Podle toho je třeba zvolit i pěstební nádobu: raději mělkou a širší. Nechte si poradit u odborníků a kupte mrazuvzdorné květináče, v nichž rostliny spolehlivěji přezimují. Dobře prospívající azalky přečkají zimu bez úhony i v nádobách. V drsnějších oblastech můžete květináč zateplit bublinkovou fólií nebo vrstvou novin, kterou omotáte jutou, a nádobu postavíte na polystyrenovou podložku. Materiál a tvar nádob jsou věcí vkusu, ale květináč by měl ladit nejen s rostlinou, ale i s místem, kde bude stát. Keramické květináče z pálené hlíny nebo podobných materiálů se hodí téměř všude, pěkné jsou i nádoby z umělého kamene nebo betonové květináče v různých tvarech. Dáváte-li přednost dřevu, použijte ho jako obal na vlastní keramický nebo plastový květináč.

Nejvhodnější termín pro výsadbu je časné jaro (od března), sázet můžete až dokonce května. Podzimní výsadba po polovině září (do konce listopadu) je také možná, ale keříky z jarní výsadby jsou lépe zakořeněné a připravené na zimu. Většina keříků pokvete již v roce výsadby.

Budete-li mít možnost zalévat keře dešťovou vodou, vyvarujete se žloutnutí listů způsobenému nevyváženou půdní reakcí (někdy nadbytek vápna z vody v půdě). Nezapomeňte keře zalévat i před příchodem mrazů, jsou na vláhu náročné (jejich mělký kořenový systém rychle vysychá). V bezmrazých dnech je zalijte i během ledna, od března může být zálivka pravidelná (podle teploty a počasí).

Detail odstavce: Azalka
Zdroj: Azalka na kmínku
Zveřejněno: 24.5.2016

POKOJOVÉ KVĚTINY DO STÍNU

Ostatní stínomilné rostliny

Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.

Žumen (Cissus)

Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.

Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.

Na těchto fotografiích si můžete dobře prohlédnout popínavou rostlinu žumen.

Klívie (Clivia)

Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).

Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.

Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.

Fíkus (Ficus)

Z fíkusů si pro pěstování v polostínu vyberte druh Ficus pumila, jiné druhy vyžadují více světla. Ficus pumila má drobné zvlněné srdcovité listy a bývá popínavý nebo plazivý. Jeho stonky mohou dosáhnout délky několika metrů, častým zaštipováním terminálních výhonů však můžete udržet kompaktní, keřovitý vzhled.

Ficus pumila dobře roste při běžné pokojové teplotě, nesnáší však vysoké teploty a v zimě má raději trochu nižší teplotu (minimálně však 10 stupňů Celsia). Vyžaduje pravidelnou zálivku, neměl by tedy vyschnout ani být přemokřený. Má rád vysokou vzdušnou vlhkost – čím vyšší vlhkost, tím rychleji roste. Od jara do podzimu jej jedenkrát za 14 dní přihnojujte. Ficus pumila se množí na jaře vrcholovými řízky.

Zde si můžete prohlédnout fotografie druhu, který je do tmavších koutů z fíkusů ten nejvhodnější: fíkus foto.

Araukárie/Blahočet (Araucaria)

Araukárie roste pomalu, může však během deseti let dosáhnout výšky 120 cm. Ze všech známých druhů araukárií je pro pěstování v interiéru vhodná pouze Araucaria heterophyla, která má vodorovně postavené větve, jež v pravidelných patrech vytvářejí nezaměnitelný vzhled čeledi araukáriovitých, řadící se mezi jehličnany. Už po staletí se pěstuje jako pokojová rostlina. Pěstuje se také jako okrasná rostlina v parcích a zahradách jižní Evropy, kde dorůstá až do výšky 60 metrů. Listy mají krásně sytě zelenou barvu a strom své hustě listnaté větve rozkládá téměř vodorovně kolem kmene.

Araukárie vyžaduje polostín, dobře se jí daří při teplotě 15 až 21 stupňů Celsia. Zalévejte přiměřeně, s přidáním hnojiva na azalky jednou za tři týdny v době vegetace. Jestliže araukárii budete přelévat, opadá vám. Tato rostlina má ráda vyšší vlhkost vzduchu. Na příliš teplém a suchém stanovišti větve „zplihnou“ a jehlice zasychají. Araukárie přezimuje v chladu a v této době se minimálně zalévá. Přesazujte ji jen zřídka. Množit můžete vrcholovými řízky, které se odebírají pod druhým patrem od vrcholu.

Zde si můžete prohlédnout tento zajímavý jehličnan a přesvědčit se o tom, že opravdu dokáže dorůst až do výšky několika desítek metrů, má-li prostor a čas: araukárie foto.

Kořenokvětka (Aspidistra)

Aspidistra snáší i určité zanedbávání, avšak pokud se o ni budete dobře starat, odmění se vám každý rok několika novými listy. Dorůstá do výšky 75 až 100 cm. Tato odolná, nenáročná a dlouhověká pokojová rostlina získala své české jméno podle červeno-hnědých hvězdičkovitých květů, které vykvétají z oddenků těsně nad zemí. Aspidistra vytváří podlouhlé, tmavě zelené kožovité listy. Někdy můžeme spatřit staré rostliny, které téměř svými kořeny trhají květináč, a to právě kořenokvětce prospívá. Nemá ráda častě přesazování, rostliny musí vždy řádně prokořenit květináč, teprve pak je lze přesadit (obvykle je to jednou za 2 až 3 roky).

Nejideálnějším stanovištěm pro pěstování kořenokvětky je stinné a klidné místo. Lze ji pěstovat i na venkovním stanovišti. Rostlina není náchylná na průvan, ale potřebuje vysokou vlhkost vzduchu (až 85 %), proto ji často roste. Vydatně zalévejte měkkou, odstátou vodou. Pokud nemá rostlina dostatečnou zálivku, listy odspodu žloutnou nebo se na nich objevují skvrny. Kořenokvětce nejvíce vyhovuje normální pokojová teplota okolo 23 °C, ale snese i teplotu až kolem 29 °C. Starší rostliny mají raději chladnější místa, tedy o teplotě okolo 18 °C. V průběhu roku zalévejte mírně. V období vegetace přihnojujte každé dva týdny standardním tekutým hnojivem.

Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout zajímavé zbarvení listů kořenokvětky.

Zamiokulkas (Zamioculcas)

Tato rostlina je velice dekorativní pro své lesklé listy, které jsou více než zajímavé. Tyto zpeřené, tmavě zelené listy vyrůstají na silných stvolech, které mohou být až 1 metr dlouhé. V podzemní části je hlíza, která slouží jako zásobárna vody na období sucha. Proto je také zamiokulkas občas řazen k sukulentům. Starší exempláře občas kvetou. Květ však není tak působivý jako lesklé listy.

Zamiokulkas se hodí pro pěstitele začátečníky. Prospívá i na tmavších místech a potřebuje málo vody. Pěstujte jej při běžné pokojové teplotě pohybující se okolo 20 až 25 °C. Teplota přezimování by se měla pohybovat od 16 do 18 °C, nikdy by však neměla klesnout pod 12 °C. Rostlinu zalévejte pravidelně a k zalévání používejte pouze měkkou, odstátou vodu pokojové teploty. Při péči o zamiokulkas se můžete v zásadě dopustit jen jedné chyby: když budete rostlinu zalévat příliš, začnou její dužnaté kořeny zahnívat. Jestliže substrát mezi následnými zálivkami oschne nebo občas úplně vyschne, nic se neděje. Ve své domovině dokáže totiž zamiokulkas přečkat i dlouhá období sucha, byť v bezlistém stavu. Rostlinu přihnojujte jednou za dva týdny, a to v období od března do září speciálními tekutými hnojivy pro kaktusy a sukulenty, případně standardním tekutým hnojivem. Spotřeba živin je u zamiokulkasu velice rychlá. Pokud se na lesklých stálezelených listech časem usadí prach, osprchujte rostlinu vlažnou vodou. Každým rokem vyrůstají z podzemní hlízy jeden až tři nové výhony a zamiokulkas je tak stále hustší a kompaktnější.

Tyto fotografie vás určitě přesvědčí, pokud ještě váháte, zda si máte tuto krásnou a přitom nenáročnou pokojovou rostlinu pořídit: zamiokulkas foto.

Detail odstavce: Ostatní stínomilné rostliny
Zdroj: Pokojové květiny do stínu
Zveřejněno: 12.7.2015