VÝROBA DROŽDÍ RECEPT je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Kyselina sírová patří mezi nejdůležitější průmyslově vyráběné chemikálie. Její vzorec je H2SO4 a triviální název „vitriol“. Jde o velmi nebezpečnou žíravinu. Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné.
Výroba
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ VÝROBA SÝRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Čestmír.
Dobrý den.
Chybu jste udělala v teplotě. Jogurt zraje při teplotě
42 - 45 stupňů celsia, Výroba trvá při této teplotě 6 hodin.
Já používám jogurtovač Bravo (cca 500 Kč). Studené mléko
jakékoliv i z krabice se smíchá se čtvrt kilem jogurtu,
naleje do skleniček a nechá v jogurtovači hodin. Pak se dá do
lednice vychladit. Můžete použít i termosku, do peřin nebo
domácí pekárnu, která má funkci kvašení. Důležité je dodržet
teplotu, delší čas nevadí.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lenka.
Pokud máte zájem, napíšu vám ten nejjednodušší recept, roky vyzkoušený, hustý a lze ho bez problémů vyrobit bez jogurtovače.Jen se šlehačem, jogurtem a suš. mlékem. Jde ale o jogurt určité značky a to se psát asi nesmí. Já vám to ale ráda sdělím.
Čerstvé droždí je na omak jemné, má růžovohnědou barvu, voní příjemně a při lámání lístkuje. Vyschlé droždí je tvrdé, má trhliny a tmavou i nazelenalou barvu. S takovým droždím těsto nevykyne. Na vyzkoušení droždí je jednoduchý recept: Když dáte malý kousek droždí do horké vody, vystoupí ihned na povrch, pokud má ještě schopnost kynout.
Sušené droždí je lepší v tom, že se dá koupit do zásoby a nemusí se hlídat datum spotřeby, těsto vykyne stejně jako u čerstvého droždí.
Čerstvé droždí obsahuje vodu. Vyrábí se ve tvaru kostiček, je hebké a snadno se drolí. Skladuje se v lednici při teplotě od 1 do 10 °C. Instantní droždí je dehydrované droždí vyráběné ve formě drobných krystalků. Tento typ droždí se prodává například v sáčcích o hmotnosti 10 g pod značkou Saf-instant nebo v 7 gramových od Dr. Oetkera a může se při pokojové teplotě skladovat až 18 měsíců, což je jeho velká výhoda.
Postup: Odlijeme část odměřené tekutiny (100–150 ml) a ohřejeme ji, musí být příjemně teplá, ne horká – kvasinky bychom mohli spařit, zabít. Vmícháme cukr, droždí a tolik mouky, aby vzniklo řidší těstíčko, asi jako na kapání do polévky nebo na lívance. Necháme ho v teple vzejít, zvětšit objem. Takto máme kvásek, který pak přimícháme k ostatním surovinám a vypracujeme kynuté těsto. Každý dělá kvásek malinko jinak, většinou podle zvyku, který si přinese z rodiny od maminky či babičky. Výše uvedený způsob je vyzkoušený, vyjde vždycky a kuchařka hned vidí, jak kvásek v misce narůstá.
Na droždí záleží: Droždí používejte raději čerstvé, tradiční nebo francouzské značky, vždy zkontrolujte jeho trvanlivost, droždí musí být hezky světlé, bez známek oschnutí nebo zašedlosti. Prošlé nebo staré raději ani nepoužívejte, droždí tvoří živé organismy, které se množí za určitých podmínek, to znamená v teple a nakrmené cukrem, přeměňují ho na oxid uhličitý a tím těsto kypří. Pokud použijete droždí sušené, smíchejte jej s moukou, sušené droždí má výhodu dlouhodobého skladování, máte ho vždy po ruce a nezanechává pachuť kvasnic. Jestliže necháte těsto vypracovat v pekárně, kvásek není třeba dělat.
Ve svém příspěvku RECEPT UTOPENCI SE ZELÍM A KŘENEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Inka.
V severních Čechách v hospůdce U vodopádu v zimě podávávali utopence s cibulí, zelím a křenem. Bylo to ohromné s chlebem a 2 dcl svařáku. Má někdo na podobné utopence recept?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ivana.
Dobrý den, naložila jsem špekáčky, asi po týdnu jsme ochutnali a přidali cibuli.
Teď jsou naložené asi čtyři týdny a obsah se trochu zakalil a objevily se bublinky.
Máte s tím někdo zkušenost? Děkuji za odpověď.
Kvasinky v droždí jsou živé mikroorganismy, které se ve styku s vodou a cukrem při vhodné teplotě rozmnožují pučením. Přitom vzniká oxid uhličitý, který způsobuje kypření těsta a zvětšování jeho objemu. Velikost jedné kvasinky nepřesahuje 6 až 8 tisícin milimetru. 1 cm3 (zhruba 1 g droždí) v sobě obsahuje 10 miliard těchto živých buněk droždí.
Sušené droždí je v podstatě ve dvojí verzi. Zaprvé jde o sušené droždí, které se musí nechat vzejít na kvásek. Druhým typem je instantní sušené droždí značky Dr. Oetker: v jednom balíčku je 7 g droždí (vhodné na 500 g mouky), které se zamíchá do suchých ingrediencí před přidáním tekutých, tím pádem je použití okamžité, na nic se nečeká. Na sáčku se sušeným droždím by měl být napsán návod, jak je použít a na jaké množství mouky.
V naší poradně s názvem DOMÁCÍ RECEPT NA NALOŽENÉ PLODY SCHIZANDRY V MEDU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ludmila.
Máte,prosím někdo recept s dávkou medu a plodů schizandry,jak dlouho nechat naložené a jak užívat ?Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Domácí pastilky ze schisandry
Ingredience:
- 29 gramů prášku ze schisandry
- 1 lžíce medu
- okvětní lístky z růže nebo jiný rostlinný prášek na stužení pastilky - volitelně
Postup:
V případě že med je příliš tuhý, jemně ho nahřejeme ve vodní lázni, aby se roztekl. Do malé misky dáme prášek ze schisandry a zvolna přidáváme med dokud se nevytvoří těstovitá konzistence. Z těsta vytvarujte kuličky velikosti hrášku a obalíme je v prášku z okvětních lístků, aby se kuličky neslepovaly. Kuličky se uloží do těsného obalu na tmavé místo nebo v chladničce.
Doporučené použití: 3 až 6 g denně.
V naší poradně s názvem PEČENÍ CHLEBA V ELEKTR.PEKÁRNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vladimir Kalina.
Mám problém.Když mě chléb v pekárně krásně vykyne a zahájím pečení,vždy po vypnutí pekárny se chléb ve středu propadne a je z toho neforemný kus upečeného chleba.Dík azdraví Vladimír
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Zkuste jiný recept na pečení. Tady je podrobně vysvětlen netradiční recept z kvásku: https://www.ceskenapady.cz/…
První poznatky o pečení pocházejí z doby 10 000 let př. n. l. Kváskový chléb byl vynalezen až 6 000 let př. n. l. v Egyptě. Na proces kvašení přišli zřejmě náhodou, když zapomněli těsto delší dobu na slunci a ono jim vykynulo. Chlebu se pak po celá staletí dostávalo náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa. Bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně. Ve starém Římě měl dokonce politický význam – Caesar rozdával chléb lidu, aby si zajistil jeho přízeň. V českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů a jeho význam se stavěl nad zlato.
Na našem území se našla nejstarší pec na pečení chleba v Bylanech u Olomouce a její stáří se odhaduje na 6600 až 6800 let. Pro naše předky byla starost o obilná pole a zajištění zásob mouky od nepaměti prioritní záležitostí, jelikož pouze jejich dostatek byl základní podmínkou přežití. Z obilí se pekly placky na rozžhavených kamenech, později po vynálezu pece, a tím pádem využití vysoké teploty a rovnoměrného propečení, vznikaly první bochníky chleba. Obilí z původních, zřejmě planých trav se postupně šlechtilo a pečení procházelo neustálým vývojem.
Slovo pečení, pec, pekárna v nás asociuje chleba. Chléb má pro nás Slovany historicky vžitou hodnotu, společně se solí je od dob starých Slovanů tradicí a symbolem vítání hostů. Obiloviny jsou základem a nezbytnou součástí našeho jídelníčku, těžko si naši kuchyni dokážeme bez chleba a dalšího pečiva představit. Vůni čerstvě upečeného chleba a pečiva miluje snad každý z nás, ovšem nad některými dnešními výtvory by se naše babičky zřejmě hodně podivovaly.
Až do středověku si lidé v Čechách pekli chléb doma a teprve potom přešel tento úkol zcela do rukou pekařů, kteří se stávali váženými měšťany. Ještě v 18. století podléhalo řemeslo přísným předpisům a v případě jejich nedodržení byl například v Praze pekař potápěn v pytli nebo ve velkém koši do Vltavy. V 19. století se pravidla uvolnila a pečení chleba a pečiva se díky postupujícímu technickému rozvoji začalo měnit ve výrobu průmyslového charakteru. Na začátku 20. století vznikaly ve velkoměstech velké moderní pekárny, zatímco na venkově přetrvávala tradiční výroba. Postupem času se otvíraly hlavně rodinné pekárny, které však byly v 50. letech bohužel postupně znárodňovány. V 70. letech bylo postaveno několik krajských a okresních kombinátů, po roce 1989 přichází privatizace, obnovuje se řemeslná výroba, aplikují se nové technologické postupy a sortiment se rychle rozšiřuje.
V současné době každodenní a dlouhodobá konzumace kupovaného
Ve svém příspěvku MILÁNSKÉ ŠPAGETY ORIGINÁLNÍ RECEPT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivka.
Za našich dětských let (tj. v 80. letech minulého století) nám dělali ve školní jídelně milánské špagety, jaké jsem nikde jinde nejedla. Bohužel mě jako dítě nikdy nenapadlo zeptat se na recept... Do dnes cítím v puse tu báječnou chuť. Pokud si ale vzpomínám, tak kečup, sojová omáčka či parmazán u nás snad nebylo možné ani koupit a na ovoce a zeleninu se stály fronty, takže předpokládám, že naše kuchařky ve škole používaly rajčatový protlak. Špagety ale nebyly zalévané omáčkou až na talíři - byly promíchány s omáčkou již v hrnci, takže byly hezky růžové a byly na nich kousky mletého masa, nedorozvařené cibule a mám dojem, že i nějakého rozpuštěného sýra (byly to takové bílé měkké krupičky). Takto byly nandavány na talíř a posypány strouhaným "červeným" (tj. dnešním 30%) eidamem. O boloňských špagetách jsme tenkrát nic neslyšely, ale předpokládám, že rozdíl mezi nimi je hlavně v tom, že do boloňských se dává různá zelenina. Nepamatuji si ani to, že by se špagety dělaly doma. U nás tedy určitě nikdy nebyly a nevybavuji si ani to, jestli se daly v obchodě běžně koupit - těstoviny se dělaly většinou doma a kupovala se jen kolínka (jiný druh tenkrát také snad ani nebyl). A kdo neuměl (nebo nechtěl) dělat domácí nudle, strouhání do polévky a fleky, tak se daly také koupit.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Množství sušeného droždí v balíčku odpovídá asi 25 g čerstvého droždí neboli 1/4 kostky čerstvého droždí (10–12 g) se rovná jedné čajové lžičce sušeného droždí.
Ve svém příspěvku RECEPT NA BUŘTGULÁŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vilém Černík.
Teda zcela mne usadil recept dle Pohlreicha. Jak jsem byl blbej a nevzdělanej než mne poučil tenhle kuchtík. Tak on před vařením brambory umyje, hleďme, a dokonce cibuli oloupe. No, řekl by to někdo ? A jen tak mimochodem, smetana nemá v buřguláši co dělat, to ať si vaří Pohlreich v těch svejch rádoby honosných putykách.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Naděžda.
Pane Černíku, do buřtguláše přidávám na konec šlehačku, aby se zjemnil. Je i pro děti a ne jen pro chlapy, co ho zapijí škopkem piva.
A jsem přesvědčena, že pan Pohlreich o vaření toho ví mnohem víc, než vy, pokud nevaříte v nějaké vyhlášené restauraci.
Výroba domácí šunky je poměrně jednoduchá záležitost, ke které se používá jako výchozí surovina vepřová kýta doplněná solí, cukrem a trochou vody, nebo různými směsmi koření, jako je směs chilli, sušené cibule, červené papriky, pepře a česneku. Poté, co se šunka provaří ve směsi koření, seřízne se přebytečný tuk včetně kůže a nechá se prohřát ve vodě teplé 40 až 50 stupňů Celsia. Když se maso prohřeje, zavěsí se na hole, nechá se okapat a vloží se do vyhřáté udírny. Šunka se udí do zlatohněda. Můžete použít i stojací přenosnou udírnu, kdy na rošt položíte okapanou šunku a udíte.
Výroba domácích šunek byla rozšířena zejména na venkově, kdy se zužitkovávalo vepřové maso z domácích zabíjaček. Dnes vede lidi k výrobě domácí šunky zejména kvalita průmyslově vyráběných šunek. Po vyuzení se servíruje teplá šunka s chlebem a kyselými okurkami.
V naší poradně s názvem CIBULOVÁ ŠŤÁVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Doleželová.
Prosím Vás kde najdu recept na cibulovou šťávu. Měli jste ji na vašem webu. Děkuji D.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Recept na cibulovou šťávu je tady: https://www.ceskenapady.cz/…
V článku je napsáno, jak se používá šťáva z cibule na kašel. Jestli je dobrá cibule s cukrem proti kašli. A také recept na to, jak vymačkat šťávu z cibule.
Sýry je možné připravovat jednak z tvarohu, jednak ze sýřeniny získané enzymatickým působením syřidla.
Varianta I
Ingredience: Na počátku cesty k sýru stojí mléko, musí jít o mléko čerstvé, ne nějaké vysoce trvanlivé, odtučněné a všeho zbavené. Dále potřebujete startovací kulturu, syřidlo, camembertskou kulturu, případně chlorid vápenatý (pro kupovaná homogenizovaná mléka). Dále budete potřebovat hrnec, ve kterém budete dělat sýr, několik lžic a lžiček, metličku, dlouhý nůž, naběračku, teploměr, kus plátna na odkapání sýřeniny.
Postup: Mléko zahřejte ve vodní lázni na 37 °C. Do zahřátého mléka vmíchejte startovací kulturu, třeba jogurt Hollandia, a to 3 lžíce. Nechte ho hodinu až dvě přiklopené bez míchání při 37 °C. Domácí mléko vytvoří vždy krásnou sýřeninu, u kupovaného mléka je lepší vmíchat před syřidlem pár kapek chloridu vápenatého, sýřenina bude pevnější. Syřidlo rozmíchejte v převařené vychladlé vodě. Na 2 litry mléka lžičku syřidla do panáka vody. Panáka nalijte do mléka za stálého míchání metličkou, po minutě začněte míchat v opačném směru, aby se mléko ustálilo, a přiklopte. Sýřenina by měla vzniknout do hodiny, lze počkat i dvě hodiny, déle už to nemá cenu, v případě stálé tekutosti musíte svůj pokus vzdát. Sýřenina se dlouhým nožem nakrájí na čtverečky kolmo a pak i v ostrém úhlu vůči dnu hrnce, aby vznikly zhruba stejné centimetrové kusy, nechá se chvíli ustát, aby vystoupila syrovátka. Sýrové zrno slijte přes lněné plátno, zavažte a nechte odkapat půl hodiny. Výsledkem je základní sýrová hmota, výchozí surovina k výrobě nejrůznějších sýrů.
Varianta II – bez syřidla
Ingredience: 1 kg tvarohu, 1 l mléka, 1 lžička jedlé sody, 1 lžíce másla, kmín, sterilovaná zelenina, čerstvá zelenina, hrášek, paprika, vejce natvrdo – vše dle chuti
Postup: Tvaroh vložíme do hrnce a zalijeme mlékem. Přivedeme téměř k varu, aby se tvaroh v mléce jemně natavil. Netrvá to příliš dlouho. Pak mléko i s tvarohem slijeme, tedy lépe řečeno syrovátku, protože mléko se srazí. V cedníku nám zbyde natavený tvaroh, který vložíme do hrnce, ve kterém již máme lžíci másla. Osolíme, můžeme přidat kmín nebo vlastní koření dle chuti a jedlou sodu. Hmotu v hrnci postupně zahříváme. Tvaroh se začne pomalu tavit. V tuto chvíli už je třeba mít připravenou formičku, nejlépe teflonovou na biskupský chlebíček, či srnčí hřbet, plastovou krabičku, hrníček, cokoli. Pokud chcete zkusit barevný sýr typu rolády, je třeba mít připravený hrášek, kukuřici, kapie na kousky, vejce natvrdo, vše hezky promíchat a přidat k sýru těsně před naléváním do formy. Vše je pak nutné nechat uležet do
Řekne-li se slané pečivo, napadne mnohé z nás preclík. Preclík (německy Brezel) je tradiční druh pečiva rozšířený již od středověku především v jižním Německu, severní Francii, Švýcarsku a v zemích někdejšího Rakousko-Uherska. Je to bílé pečivo vytvarované z tenké, na koncích zúžené těstové tyčky, stočené do kroužku a ukončené překřížením konců, nebo vytvarované do tvaru srdíčka či osmičky. Sype se hrubě krystalickou kuchyňskou solí, mákem nebo kmínem. Ovšem doba pokročila a v současnosti je k mání nepřeberné množství slaného pečiva.
Recept na nejlepší slané pečivo
Ingredience: 150 g nivy, 100 g Hery, 100 ml šlehačky, 200 g hladké mouky, 1 špetka soli, pepř. Na potření 1 žloutek, na posypání sladká paprika, kmín
Postup: Sýr rozmačkáme nebo nastrouháme, přidáme mouku, šlehačku, tuk, sůl, pepř a zpracujeme hladké těsto. Těsto dáme do chladna odpočinout. Potom vyválíme na tenkou placku, vykrajujeme formičkou různé malé tvary, klademe na vymaštěný plech, natíráme žloutkem a sypeme kmínem nebo mletou paprikou. Pečeme při 170 °C asi 10–15 minut. Jedná se o výborné slané pečivo k vínu.
Slané pečení z listového těsta
Ingredience: 1 listové těsto, 1 vejce, 1 balení nastrouhaného sýru, sůl, koření na pizzu, jemný kečup, 100 g šunky
Postup: Rozválíme pláty listového těsta, potřeme kečupem, posypeme kořením na pizzu, poklademe salámem, nastrouhaným sýrem i jinými ingrediencemi (dle vaší chuti a fantazie). Těsto stočíme a rozkrájíme na kousky asi 2 cm velké. Poklademe na plech (nejlépe na pečicí papír), potřeme vejcem a posypeme solí. Dáme péct do vyhřáté trouby a dozlatova pečeme. Vhodné k vínu, pivu, k televizi.
Slané velikonoční pečení
Ingredience: 400 g hrubé mouky, 1 lžička soli, 250 ml mléka, 1 lžička cukru, 40 g droždí, 20 g másla, 1 vejce
Postup: Mouku smícháme se solí. Ve vlažném mléce rozmícháme cukr, rozdrobené droždí, necháme nakynout a přidáme do mouky spolu s rozpuštěným máslem. Vypracujeme hladké těsto, přikryjeme utěrkou a necháme vykynout. Na pomoučené desce těsto rozdělíme na několik částí, z každé vyválíme váleček a upleteme rozmanité tvary. Naskládáme na vymazaný plech, potřeme vejcem rozšlehaným se solí a pečeme v předehřáté troubě při 180 °C asi 20 minut. Podáváme k zakousnutí hodovníkům.
Slané pečivo plněné
Ingredience na náplň: 1 cibule, pepř, 1 paprika, 320 g sterilovaného zelí, 1 vejce, 150 g šunky, sůl, 200 g uzeného masa, 100 g sýru
Ingredience na těsto: 250 ml mléka, 150 ml oleje, 1 kostka droždí, 1 lžička soli, 1 lžičk
Jde o recept na jednoduché langoše. Do vlažné vody nasypu droždí a nechám vzejít. Zatím si přichystám ostatní suroviny na těsto. K mouce v míse přimíchám sůl. Přidám vzešlé droždí a vymíchám těsto, které nechám kynout přibližně 20 minut. Potom těsto promísím a nechám dále kynout kolem 45 - 60 minut.
Vykynuté těsto rozdělím asi na 10 částí a vytvaruji z nich bochánky.
V hluboké pánvi rozehřeju olej. Z bochníků tvaruji langoše a smažím je z obou stran v horkém oleji. Hotové langoše potírám olejem, ve kterém rozmíchám prolisovaný česnek. A navrch si každý dá to, co má rád.
