Kyselina sírová patří mezi nejdůležitější průmyslově vyráběné chemikálie. Její vzorec je H2SO4 a triviální název „vitriol“. Jde o velmi nebezpečnou žíravinu. Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné.
Výroba
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L.
V naší poradně s názvem NEMOCI OSTRUŽIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viki Vikina.
Na ostružinách se mi již několik let drží nějaký roztočík nebo něco obdobného, který způsobuje, že každý plod dozraje jen zčásti a zčásti zůstane červený, tvrdý a kyselý. Jinak je keř krásný, vzrůstný, olistěný a plodí bohatě. Co s tím?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Některé odrůdy dozrávají pomalu a vytváří tyto nedozrálé plody taky, proto je důležité správné rozpoznání příčiny. Pro správnou identifikaci přikládám obrázek. Zřetelná hranice mezi zralými černými bobulemi a nezralými červenými kuličkami, které nikdy nedozrají, je známkou roztočů jménem hálčivec ostružiníkový (lat.: Acalitus essigi) nebo vlnovník ostružiníkový (lat.: Eriophyes gibbosus Nal.). Tito roztoči se živí plody ostružin a vstřikují do nich toxin, který má za následek tento ostrý kontrast. Výskyt roztočů bývá častější u pozdních odrůd ostružin. Ochrana rostlin probíhá postřikem vápna se sírou během období klidu a nebo pomocí zahradnických olejů aplikovaných v sezóně. V obchodě si můžete koupit účinný chemický postřik proti přezimujícím škůdcům:
Frutapon 7 E;
Oleoekol;
Talstar 10 EC.
Během vegetace můžete aplikovat postřik přípravkem:
Cascade 5 EC;
Decis EW 50;
Magus 200 SC;
Nissorun 10 WP;
Omite 570 EW;
Omite 30 W;
Ortus 5 SC;
Sanmite 20 WP;
Talstar 10 EC.
Z nechemické ochrany je k dispozici biologická ochrana pomocí dravého roztoče Typhlodromus pyri, který se aplikuje na rostlinu na začátku sezóny.
Mast z bobkového listu se používá především jako kosmetická a podpůrná péče o pokožku.
Nejčastěji se aplikuje na suchou, namáhanou nebo podrážděnou kůži, kde pomáhá zlepšit komfort a pocit hydratace. Mnoho lidí ji využívá také k jemné masáži svalů a kloubů, protože mast z bobkového listu navozuje pocit prohřátí. Je ale důležité zdůraznit, že nejde o léčivý přípravek, ale o doplněk běžné péče.
Je mast z bobkového listu léčivá, nebo jen kosmetická?
Mast z bobkového listu je považována za kosmetický přípravek, nikoli za lék.
Neobsahuje standardizované léčivé látky v přesně daných koncentracích, a proto se vavřínová mast nemůže brát jako náhrada lékařské léčby. Její přínos spočívá hlavně v podpoře komfortu pokožky, nikoli v řešení zdravotních problémů. Právě realistické očekávání je klíčem k její spokojené používání.
Jak často lze mast z bobkového listu používat?
Mast lze používat denně, obvykle jednou až dvakrát denně.
Záleží na konkrétní potřebě a citlivosti pokožky. Při prvním použití je vhodné nanést malé množství a sledovat reakci kůže. Pokud je vše v pořádku, lze mast z bobkového listu používat dlouhodobě jako součást běžné péče, například po sprše nebo po fyzické zátěži.
Je mast z bobkového listu vhodná i pro děti?
Pro malé děti se obecně domácí bylinné masti nedoporučují.
Dětská pokožka je citlivější a může reagovat podrážděním. Pokud by se mast měla použít u starších dětí, je nutné provést test na malé ploše kůže. Vavřínová mast není primárně určena pro dětské použití a u nejmenších dětí je lepší se jí vyhnout.
Lze mast z bobkového listu používat na obličej?
Na obličej se mast obvykle nedoporučuje.
Mast má hutnější konzistenci a výraznou vůni, která nemusí být pro pleť příjemná. Navíc může ucpávat póry. Mast z bobkového listu je vhodnější pro použití na tělo, ruce nebo nohy, nikoli jako pleťový krém.
Proč se do masti přidává líh?
Líh slouží především jako konzervační složka.
Pomáhá prodloužit trvanlivost domácí masti a omezuje množení mikroorganismů. Přidává se v malém množství, aby neměl dráždivý účinek. Díky tomu domácí mast z bobkového listu vydrží při správném skladování až několik týdnů.
Dá se mast z bobkového listu vyrobit i bez lihu?
Ano, mast lze vyrobit i bez přidání lihu.
Je však nutné počítat s kratší trvanlivostí. Bez lihu je potřeba mast skladovat výhradně v lednici a spotřebovat ji ideálně do několika týdnů. Pokud vyrábíte vavřínovou mast bez konzervace, vyplatí se dělat menší dávky.
V naší poradně s názvem PLODY OSTRUŽINÍKU JSOU ČERVENÉ A UŽ NEZČERNAJÍ JSOU BEZ CHUTI ČÍM JE TO ZPŮSOBENO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Václav.
Čím je to způsobeno ostružiny rostou poblíž lesa na zahrádce v obci na Plzeňsku co to může být za chorobu nebo škůdce děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejpravděpodobnější příčinou červených a bezchutných plodů vašich ostružin jsou roztoči ostružin nebo nadměrná vlhkost. Roztoči ostružin, vědecky známí jako Acalitus essigi, vstřikují toxin, který brání správnému dozrávání plodů a jejich zčernání. Silné deště mohou také zředit cukry v plodech, což vede k nevýrazné a bezchutné chuti, zejména pokud pršelo během sklizně nebo těsně před ní.
Ostružiny a roztoči
- Jak to funguje: Tito mikroskopičtí roztoči (vlnovník ostružiníkový) se živí jádrem plodu a základnou jednotlivých peckovic (malých kuliček na bobulích). Vstřikují toxin, který narušuje proces zrání, což způsobuje, že plody zůstávají červené, tvrdé a bez chuti.
- Příznaky: Klíčovým znakem je ostrý kontrast mezi nezralými červenými a zralými černými peckovicemi na stejném plodu.
- Co s tím dělat: Roztoče ostružin můžete hubit postřikem s obsahlem látky polysulfid vápenatý během období vegetačního klidu nebo použitím zahradních olejů během vegetačního období.
Chuť ostružin a nadměrná vlhkost
- Jak to funguje: Silné deště mohou způsobit, že ovoce absorbuje přebytečnou vodu, což zředí cukry a další aromatické složky.
- Příznaky: Bobule se mohou zdát plně dozrálé, ale postrádají sladkost a mají nevýraznou nebo vodnatou chuť. To platí zejména v případě, že prší těsně před sklizní.
- Co dělat: I když počasí nemůžete ovlivnit, v malé zahradě můžete zkusit položit plachty, které rostliny zakryjí během silného deště, abyste zabránili přemokření ovoce.
Další potenciální faktory
- Nedostatek slunce nebo vody: Nedostatek slunce nebo vody může také vést ke špatné chuti, i když je méně pravděpodobné, že způsobí červené zbarvení, pokud není kombinován s jinými problémy.
- Nesprávné načasování sklizně: Některé odrůdy přirozeně pomalu dozrávají a lze je zaměnit s poškozením roztoči.
- Manipulace po sklizni: U ovoce, které bylo kdysi černé, ale po sklizni zčervenalo, může být problém způsoben vystavením teplu nebo fyzickým poškozením během sklizně nebo manipulace, což je proces nazývaný reverze červených peckovic. K tomu však obvykle dochází po sklizni, nikoli na keři.
Vyluhování vonných látek do vhodného rozpouštědla, jakým je například olej, patří k nejstarším metodám získávání vonných látek. Rostlinné oleje jsou vhodnými nosiči nejen éterických olejů, ale tvoří i základ olejových macerátů. Olejový macerát je výluh rostliny v oleji, do kterého z ní přechází účinné, lipofilní, v olejích rozpustné látky. Tento způsob extrakce se tradičně nazývá macerace. V aromaterapii jsou maceráty jedinečnou a neodmyslitelnou součástí masážních a regeneračních olejů, krémů, balzámů a mastí.
Příprava základního obohaceného oleje spočívá v namočení bylin v nějakém rostlinném oleji, při kterém dojde k extrakci účinných látek. Některé byliny, jako třeba měsíček, se vyluhují velmi dobře a vytvoří velmi hojivý olej. Ale některé obohacené oleje, jako například z levandule, nejsou nikdy tak dobré, jako skutečný esenciální olej získaný parní destilací.
Parní destilace - mnoho éterických olejů se získává destilováním s vodní párou, která prochází chlazenou trubkou, kde pára zkapalní. Kapalina, která se tvoří z kondenzátu na stěnách chlazené trubky se skládá ze dvou komponent - z vody a z olejové látky. Po ustálení olej zůstane nahoře a dole je voda.
Jak již bylo popsáno, bylinka se využívá jak v kuchyni k dochucení pokrmů, tak v léčitelství. Z účinných látek se ve smilu vyskytují především silice (pineny, eugenol, geraniol), dále hořčiny a flavonoidy.
V současné době se zapomíná na využití této bylinky k léčbě, což je velká škoda. Vnitřně pomáhá proti křečím, zvláště při menstruačních obtížích. Vzhledem k obsahu hořčin podporuje tvorbu žluči a stimuluje činnost jater. Dále rovněž uklidňuje při migrénách a neuralgiích. Čaj ze smilu se doporučuje i na odhlenění při kašli.
Důležitý je také zevní účinek, a to jednak antibakteriální, fungicidní a protizánětlivý při artritidě a revmatismu, jednak hojivý na hematomy, popáleniny a jizvy. Zklidňuje i rozpraskanou kůži.
Používá se i při přípravě koupelových a masážních olejů vhodných při únavě, nespavosti a stresu. Regenerační účinky olejů obsažených v květech smilu našly své využití v kosmetice. Květy pomáhají proti volným radikálům i tvorbě vrásek. Jejich destilací se získává jeden z nejdražších esenciálních olejů, který prý pomohl zregenerovat tělo i ducha už antickému hrdinovi Odysseovi.
Aromaterapie je umění léčby těla, mysli a ducha pomocí přírodních aromatických látek získaných z rostlin, květin, stromů a bylin. „Aroma“ odkazuje na aromatické látky, které dávají éterickým olejům charakteristickou vůni. „Terapie“ odkazuje na skutečnost, že esenciální oleje byly používány pro léčbu po celá staletí. Aromaterapie je tedy používání éterických olejů pro krásu a péči o tělo a pro léčbu. Aromaterapie je jednou z nejoblíbenějších kosmetických procedur na klinikách a v lázních po celém světě. Aromaterapie se kromě kosmetiky využívá i při praní prádla.
Bazalka obsahuje silice, v nichž je obsažen především estragon, flavonoidy a deriváty kyseliny kávové. Díky tomuto složení zvyšuje žaludeční činnost, je vhodná při léčbě močového systému, omezuje nadýmání, podporuje chuť k jídlu. Navíc působí protizánětlivě a urychluje hojení ran. Obklady z bazalky se mohou přikládat na opruzeniny, po bodnutí hmyzem nebo na rány, které se nechtějí hojit. Využívá se rovněž při bolestech kloubů a revmatu.
K léčení sbíráme kvetoucí nať bazalky, která obsahuje zejména vonné silice a z minerálních látek hodně železa. Při sběru ostříháme jen vrchní část byliny a necháme spodní část s většími listy, ze které rostlina opět obrazí. K použití bazalky jako koření trháme čerstvé lístky dle potřeby, ale vždy jen tolik, abychom bylinku neomezili v růstu.
Bazalka se „ordinuje“ při větrech, chronických zánětech žaludku, při zácpě, při zánětech močového měchýře i jako kloktadlo. Čaj z bazalky uvolňuje křeče, posiluje žaludek, povzbuzuje chuť k jídlu a zmenšuje nadýmání.
Osvědčuje se rovněž jako osvěžující přísada do koupele. Pro své blahodárné účinky se tato aromatická bylinka využívá také v kosmetice – bazalková napařovací lázeň na obličej dokonale zklidní vaši podrážděnou pokožku. Nejlepší je tuto proceduru podstupovat před spaním.
Odvar bazalky je vhodný také jako vlasová voda. Dokonale vyživuje pokožku a zabraňuje vypadávání vlasů. Díky vysokému obsahu éterických olejů je bazalka významná i pro aromaterapii.
Díky své silné vůni odpuzuje bazalka hmyz, lze ji tedy s úspěchem použít i jako přírodní repelent bez chemikálií. V zahradě je prospěšné, budeme-li bazalku pěstovat mezi rajčaty, neboť odpuzuje také škodlivý hmyz.
A aby toho nebylo málo, říká se, že bazalka podporuje také činnost pohlavních orgánů, takže ji můžeme řadit i mezi přírodní afrodiziaka.
Rostliny vytvářejí silice, aby se ochránily před býložravci. Lidé tyto látky už spoustu let využívají při výrobě léčiv. Silice jsou většinou kapalné a bezbarvé, na vzduchu mohou tuhnout a tmavnout. Mívají menší hustotu než voda. Jsou rozpustné v tucích, éteru, alkoholu, chloroformu nebo v benzínu, nemísí se s vodou. Získávají se z rostlinného materiálu extrakcí následovanou obvykle potom destilací s vodní párou, kde se po kondenzaci rozdělí na tuhou fázi – voskovitý stearopren a kapalnou fázi – olejovitý elaopren (například destilací borové pryskyřice vzniklý stearopren se nazývá kalafuna a elaoprenem je podíl známý jako terpentýn).
V současnosti je známo asi 3 000 různých éterických olejů a více než 1 000 látek v nich obsažených. Již určité rostlinné čeledi jsou typické tvorbou silic, patří mezi ně čeledi borovicovité, hluchavkovité, kakostovité, miříkovité, myrtovité, růžovité, vavřinovité a další. Některé složky silic jsou jedovaté: thujon, pulegon, safron, myristicin a další.
Kardamom je poměrně drahé koření (v porovnání s ostatními, u nás běžně používanými a dostupnými kořeními). V kuchyních střední Evropy není kardamom zatím příliš známý a využívaný, ovšem v těch orientálních na něj kuchaři vyloženě spoléhají. My se s ním můžeme setkat ve směsích koření, například ve směsi kari nebo garam masala. V současnosti patří kardamom mezi nejdražší (konkrétně třetí nejdražší) dovážená koření v České republice.
Kardamom se používá k ochucení kávy a čaje či k prohloubení jejich chuti. Přidává se též do vánočního pečiva, do oblíbených perníků, ovocných zákusků, džemů a kompotů.
Semena kardamomu se používají jako koření při výrobě uzenin, v pekařství a při přípravě pokrmů v domácnostech. Silice kardamomu se uplatňuje v potravinářském průmyslu při výrobě perníku, cukrovinek a čokolády, dále v likérnictví, v tabákovém průmyslu a ve voňavkářství.
Gurmáni vědí, že kardamom propůjčí zajímavou chuť i šťavnatým steakům a zvýrazní přednosti mletého masa, masových vývarů i pikantních omáček.
Co se týče účinných látek, kardamom obsahuje celou řadu éterických olejů (cineol, pinen, geraniol a jiné), karboxylové kyseliny (olejovou, linolovou, palmitovou a stearovou) a vitamíny (thiamin, riboflavin a niacin). Semena kardamomu obsahují i velké množství bílkovin, tuků a sacharidů (včetně škrobu). Využívá se oddenek, plody a semena, případně éterický olej z nich připravený.
Kardamom má pozitivní vliv na zažívání (mimo jiné bojuje proti žaludečním potížím, například proti pálení žáhy), je považován za afrodiziakum, tonizuje, má antiseptické a diuretické účinky. Rozkousání několika kardamomových semen značně zklidňuje nervovou soustavu. Kardamovník přidaný do mléka neutralizuje jeho schopnost vytvářet hlen a zanášet tak organismus. Vzhledem k tomu, že kardamom vylučuje z těla jedy z alkoholu, pomáhá i při opilosti a kocovině. Podle ajurvédské a čínské medicíny má kardamom ohřívací a sladkou „povahu“, a proto podporuje oběh energie čchi. (Nesprávně kardamon)
Výroba domácí šunky je poměrně jednoduchá záležitost, ke které se používá jako výchozí surovina vepřová kýta doplněná solí, cukrem a trochou vody, nebo různými směsmi koření, jako je směs chilli, sušené cibule, červené papriky, pepře a česneku. Poté, co se šunka provaří ve směsi koření, seřízne se přebytečný tuk včetně kůže a nechá se prohřát ve vodě teplé 40 až 50 stupňů Celsia. Když se maso prohřeje, zavěsí se na hole, nechá se okapat a vloží se do vyhřáté udírny. Šunka se udí do zlatohněda. Můžete použít i stojací přenosnou udírnu, kdy na rošt položíte okapanou šunku a udíte.
Výroba domácích šunek byla rozšířena zejména na venkově, kdy se zužitkovávalo vepřové maso z domácích zabíjaček. Dnes vede lidi k výrobě domácí šunky zejména kvalita průmyslově vyráběných šunek. Po vyuzení se servíruje teplá šunka s chlebem a kyselými okurkami.
Ve svém příspěvku VÝROBA BUDKY PRO ČMELÁKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vysloužil Zdeněk.
Prosím o zaslání plánku na výrobu budky pro čmeláky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karel Rabens.
Rád bych si budku pro čmeláky vyrobil.To by pro mne nebyl problém!Zatím jsem se ale nikde nedočetl kde se dává přikrmování.Před vchodem do včelína,nebo dovnitř?
Díky K.R.
A pokud bych během týdne včelín umístil,je ještě naděje že ho obsadí?
Díky K.R.
První poznatky o pečení pocházejí z doby 10 000 let př. n. l. Kváskový chléb byl vynalezen až 6 000 let př. n. l. v Egyptě. Na proces kvašení přišli zřejmě náhodou, když zapomněli těsto delší dobu na slunci a ono jim vykynulo. Chlebu se pak po celá staletí dostávalo náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa. Bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně. Ve starém Římě měl dokonce politický význam – Caesar rozdával chléb lidu, aby si zajistil jeho přízeň. V českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů a jeho význam se stavěl nad zlato.
Na našem území se našla nejstarší pec na pečení chleba v Bylanech u Olomouce a její stáří se odhaduje na 6600 až 6800 let. Pro naše předky byla starost o obilná pole a zajištění zásob mouky od nepaměti prioritní záležitostí, jelikož pouze jejich dostatek byl základní podmínkou přežití. Z obilí se pekly placky na rozžhavených kamenech, později po vynálezu pece, a tím pádem využití vysoké teploty a rovnoměrného propečení, vznikaly první bochníky chleba. Obilí z původních, zřejmě planých trav se postupně šlechtilo a pečení procházelo neustálým vývojem.
Slovo pečení, pec, pekárna v nás asociuje chleba. Chléb má pro nás Slovany historicky vžitou hodnotu, společně se solí je od dob starých Slovanů tradicí a symbolem vítání hostů. Obiloviny jsou základem a nezbytnou součástí našeho jídelníčku, těžko si naši kuchyni dokážeme bez chleba a dalšího pečiva představit. Vůni čerstvě upečeného chleba a pečiva miluje snad každý z nás, ovšem nad některými dnešními výtvory by se naše babičky zřejmě hodně podivovaly.
Až do středověku si lidé v Čechách pekli chléb doma a teprve potom přešel tento úkol zcela do rukou pekařů, kteří se stávali váženými měšťany. Ještě v 18. století podléhalo řemeslo přísným předpisům a v případě jejich nedodržení byl například v Praze pekař potápěn v pytli nebo ve velkém koši do Vltavy. V 19. století se pravidla uvolnila a pečení chleba a pečiva se díky postupujícímu technickému rozvoji začalo měnit ve výrobu průmyslového charakteru. Na začátku 20. století vznikaly ve velkoměstech velké moderní pekárny, zatímco na venkově přetrvávala tradiční výroba. Postupem času se otvíraly hlavně rodinné pekárny, které však byly v 50. letech bohužel postupně znárodňovány. V 70. letech bylo postaveno několik krajských a okresních kombinátů, po roce 1989 přichází privatizace, obnovuje se řemeslná výroba, aplikují se nové technologické postupy a sortiment se rychle rozšiřuje.
Domácí výroba dává smysl ve chvíli, kdy chcete přesně vědět, co mast obsahuje, a vyhovuje vám její čerstvost. Výhodou je nízká cena a možnost úpravy konzistence.
Naopak hotová mast se vyplatí, pokud ji potřebujete rychle, nechcete řešit skladování nebo výrobu jen občas. Přehled hotových produktů a jejich ceny najdete například zde: vavřínová mast – ceny a dostupnost.
Ve svém příspěvku VYBAVENÍ PRO MALOU LOŽNICI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dagmar.
Zdravím, hezký článek. A prosím tip, kde sehnat takový nábytek? My občas s rodinou jezdíme nakupovat do těch pražských velkoobchodu, které všichni určitě znají. A nebo pak přes internet třeba tady na tom eshopu a koukám, že mají i vybavení ložnic https://www.aminabytek.cz/nabytek-do-loznice/ Maji zajímavý dřevěný nábytek a hlavně je to česká výroba, takže aspoň člověk podpoří nějaké ty české výrobce.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dita.
Moc dobře sepsané tipy, pro tyto byty se určitě hodit budou, protože prostoru je málo a potřebného nábytku a vybavení hodně :) Určitě je dobré rozmyslet si, co člověk potřebuje a co naopak už tolik ne, protože tím se celá situace velmi ulehčí a najednou je i malý byt docela prostorný.
Napouštěcí oleje na dřevo jsou určeny pro hloubkovou ochranu měkkých jehličnatých i tvrdých listnatých dřevin a případně k jejich probarvení. Napouštěcí oleje na dřevo jsou vhodné pro většinu dřevěných povrchů, které zpevňují a vytvářejí podklad pro jejich další zušlechtění. Prostředek se nanáší v jedné vrstvě. Vhodné je dokončení povrchu aplikací doporučených uzavíracích olejů nebo olej-voskových prostředků podle kategorie dřevěného výrobku a nároků kladených na jeho užitné a estetické vlastnosti. Napouštěcí olej na dřevo je směsí ryze přírodních rostlinných olejů, které pronikají hluboko do buněčné struktury dřeva a výrazně eliminují praskání a kroucení dřevní hmoty.
Nízkoviskózní napouštěcí oleje jsou tónovány mikropigmentovými barvivy, která pronikají do dřeviny a tím velmi výrazně prokreslují strukturu dřeva. Pronikání světlostálých barviv do povrchových struktur dřeva má příznivý vliv nejen na celkovou odolnost nátěru, ale i na snadnost a účinnost jeho pozdější revitalizace. Napouštěcí olej brání prostupu srážkové vlhkosti do podpovrchových struktur dřeva. Takto upravený povrch však nezůstává úplně uzavřen. Dřevo může dýchat a zbavovat se přebytečné vlhkosti, která se do hmoty dřeva dostala za vlhkého počasí na osmotickém principu. Napouštěcí olej na dřevo lze nanášet na hoblované, broušené i strukturálně upravované povrchy. Hoblovaný povrch dřeva je vždy vhodné přebrousit brusivem (zrnitost 80–120) z hlediska lepšího pronikání oleje do dřevní hmoty. Masivní dřevěné výrobky a konstrukce je vhodné z důvodu ochrany proti plísním, hnilobám a dřevokaznému hmyzu nejprve napustit deštěm nevyluhovatelným biocidním přípravkem. Upravený biocidní přípravek lze také přidat jako biocidní přísadu přímo do napouštěcího oleje, což umožní nejen významnou úsporu času, ale také výrazně sníží pracovní náklady.
Výše uvedené zasychací časy platí v případě, že vytvrzování (polymerizaci) oleje urychlíte přídavkem odpovídajícím porci sušidla. U oleje bez přídavku sušidla musíte počítat s výrazně delší zasychací (vytvrzovací) dobou, a to v závislosti na podmínkách (teplota, odvětrávání, vlhkost...) cca 10x, i delší.
Účinky: Regenerační účinky olejů obsažených v květech smilu se využívají v kosmetice, přičemž pomáhají proti volným radikálům i tvorbě vrásek. Jejich destilací se získává jeden z nejdražších esenciálních olejů.
Recept: Čistý esenciální olej ze smilu italského (Helichrysum italicum) je velmi vzácný a cenný - destilací květů se ho získá pouze 0,05 %. Vzhledem k různorodým a uznávaným účinkům je velmi účinné mít ho s sebou na cestách - působí protizánětlivě, má uvolňující, antialergické, antimykotické, antiekzematické a antioxidační účinky, působí jako expektorans a chrání pokožku i cévy. Doma olej nelze připravit, můžete si jej ale koupit ve specializovaných prodejnách.
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ VÝROBA SÝRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Soňa Kroupová.
Dobrý den, doma jsem si často dělala "Lučinu" z kupovaných jogurtů. Poprvé jsem to zkusila z čerstvého kravího mléka. Počkala jsem do druhého dne, stáhla z vršku smetanu. Mléko jsem zahřála na 37°C a vmíchala jsem jihočeský smetanový jogurt. Zabalila do péřovky a nechala do druhého dne. Teď už je to asi 3 dny v chladu, ale jogurt je mazlavý, jakoby slizký. Nevím, kde jsem udělala chybu. Předem moc děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Čestmír.
Dobrý den.
Chybu jste udělala v teplotě. Jogurt zraje při teplotě
42 - 45 stupňů celsia, Výroba trvá při této teplotě 6 hodin.
Já používám jogurtovač Bravo (cca 500 Kč). Studené mléko
jakékoliv i z krabice se smíchá se čtvrt kilem jogurtu,
naleje do skleniček a nechá v jogurtovači hodin. Pak se dá do
lednice vychladit. Můžete použít i termosku, do peřin nebo
domácí pekárnu, která má funkci kvašení. Důležité je dodržet
teplotu, delší čas nevadí.
Nejlepší je používat čerstvý rostlinný materiál spíše než suchý. Sušené byliny poskytnout také trochu oleje, ale čerstvé ho mají více.
Rostlinný materiál sklízejte ráno, když zaschne rosa. Než začnete s výrobou, tak zlikvidujte všechny odumřelé, nemocné nebo napadené části bylin.
Budete potřebovat alespoň 3-4 kilogramy rostlinného materiálu. Z toho získáte několik mililitrů domácího esenciálního oleje. Při tom rovněž pochopíte, proč jsou esenciální oleje tak drahé.
Rostlinný materiál před vařením nasekejte na drobné kousky, to zvětší povrch zelené hmoty a možní uniknout většímu množství vonných olejů z rostliny.
Destilovaná voda je důležitá, protože voda z kohoutku může obsahovat bakterie nebo jiné nečistoty (chlór), které mohou zkazit vaše úsilí.
Výroba domácí aviváže není vůbec složitá, a navíc je i ekonomicky výhodná.
Základem domácí aviváže je bílý ocet, který je nejen přírodním změkčovadlem, ale také odstraňuje zbytky mýdla v pračce a snižuje statické výboje v sušičce.
Možné postupy
Postup č. 1
Potřebujete: 1 láhev octa
Návod: Používejte jako běžnou aviváž.
Postup č. 2
Potřebujete: 6 šálků bílého octa a 1 šálek sody
Návod: Vše promíchejte a používejte jako běžnou aviváž.
Návod: Smíchejte vodu, ocet a kondicionér na vlasy ve velké nádobě, vše promíchejte. Netřeste, jelikož by tato manipulace způsobila pěnění. Obsah tekutiny přelijte do uzavíratelné nádoby. Výroba domácí aviváže je hotová za 5 minut.
Postup č. 4
Potřebujete: 6 šálků vody, 2 šálky vlasového kondicionéru (můžete použít jakýkoliv), 3 šálky bílého octa, 20 kapek esenciálního oleje
Návod: Ingredience smíchejte a netřepejte. Přelijte tekutinu do uzavíratelné nádoby. Používejte jako běžnou aviváž.
Postup č. 5
Potřebujete: 1 lahev bílého octa, 30–40 kapek esenciálního oleje, můžete použít levanduli, pomeranč, citron a mátu
Návod: Éterický olej nakapejte do octa a používejte jako běžnou aviváž.
Návod: V nádobě smíchejte teplou vodou a jedlou sodu, vše pomalu přidejte do octa. Tekutina bude šumět a vyvěrat. Po vyšumění přelijte tekutinu do uzavíratelné lahve a používejte jako běžnou aviváž.
