Kyselina sírová patří mezi nejdůležitější průmyslově vyráběné chemikálie. Její vzorec je H2SO4 a triviální název „vitriol“. Jde o velmi nebezpečnou žíravinu. Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné.
Výroba
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
První poznatky o pečení pocházejí z doby 10 000 let př. n. l. Kváskový chléb byl vynalezen až 6 000 let př. n. l. v Egyptě. Na proces kvašení přišli zřejmě náhodou, když zapomněli těsto delší dobu na slunci a ono jim vykynulo. Chlebu se pak po celá staletí dostávalo náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa. Bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně. Ve starém Římě měl dokonce politický význam – Caesar rozdával chléb lidu, aby si zajistil jeho přízeň. V českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů a jeho význam se stavěl nad zlato.
Na našem území se našla nejstarší pec na pečení chleba v Bylanech u Olomouce a její stáří se odhaduje na 6600 až 6800 let. Pro naše předky byla starost o obilná pole a zajištění zásob mouky od nepaměti prioritní záležitostí, jelikož pouze jejich dostatek byl základní podmínkou přežití. Z obilí se pekly placky na rozžhavených kamenech, později po vynálezu pece, a tím pádem využití vysoké teploty a rovnoměrného propečení, vznikaly první bochníky chleba. Obilí z původních, zřejmě planých trav se postupně šlechtilo a pečení procházelo neustálým vývojem.
Slovo pečení, pec, pekárna v nás asociuje chleba. Chléb má pro nás Slovany historicky vžitou hodnotu, společně se solí je od dob starých Slovanů tradicí a symbolem vítání hostů. Obiloviny jsou základem a nezbytnou součástí našeho jídelníčku, těžko si naši kuchyni dokážeme bez chleba a dalšího pečiva představit. Vůni čerstvě upečeného chleba a pečiva miluje snad každý z nás, ovšem nad některými dnešními výtvory by se naše babičky zřejmě hodně podivovaly.
Až do středověku si lidé v Čechách pekli chléb doma a teprve potom přešel tento úkol zcela do rukou pekařů, kteří se stávali váženými měšťany. Ještě v 18. století podléhalo řemeslo přísným předpisům a v případě jejich nedodržení byl například v Praze pekař potápěn v pytli nebo ve velkém koši do Vltavy. V 19. století se pravidla uvolnila a pečení chleba a pečiva se díky postupujícímu technickému rozvoji začalo měnit ve výrobu průmyslového charakteru. Na začátku 20. století vznikaly ve velkoměstech velké moderní pekárny, zatímco na venkově přetrvávala tradiční výroba. Postupem času se otvíraly hlavně rodinné pekárny, které však byly v 50. letech bohužel postupně znárodňovány. V 70. letech bylo postaveno několik krajských a okresních kombinátů, po roce 1989 přichází privatizace, obnovuje se řemeslná výroba, aplikují se nové technologické postupy a sortiment se rychle rozšiřuje.
V současné době každodenní a dlouhodobá konzumace kupovaného
Čokoládová poleva (čokopoleva) je asi nejoblíbenějším typem polevy. Kvalitní čokoládová poleva je lesklá, po ztuhnutí zůstává vláčná a při krájení se na řezu neláme. S polevou zvládnou pracovat i ti méně zdatní cukráři a cukrářky. Nejčastěji s ní stačí zákusek prostě polít. Připravuje se kombinací pravé čokolády a tuku, nebo z již hotové polevy, kterou stačí rozpustit. S chystáním polevy si tak můžete vyhrát, anebo ji prostě jen nechat rozehřát v mikrovlnce či na páře.
Klasická poleva
Postup: Domácí čokoládová poleva se připravuje zkombinováním dvou základních surovin, tedy čokolády a tuku (použít můžete rostlinný nebo máslo). Čokoládu pomalu rozpouštějte v nádobě nad hrncem s horkou vodou (voda by se neměla vařit). Jakmile je čokoláda rozpuštěná, přidejte do ní tuk v poměru 1 : 1. Míchejte, dokud se vše nerozpustí a nespojí v hladkou hmotu. Takto připravenou polevu můžete uchovávat v lednici i několik dní. Pokud použijete rostlinný tuk, vydrží o něco déle. Až ji budete chtít zase použít, stačí ji rozehřát třeba v mikrovlnce.
Tekutá poleva
Postup: Pokud chcete připravit polevu, která bude stále tekutá, třeba na zmrzlinový pohár nebo palačinky, budete potřebovat kromě čokolády a tuku také převařenou vodu - převařenou proto, aby poleva vydržela co nejdéle. Čokoládu rozpusťte v mikrovlnné troubě na střední výkon, trvá to jen chviličku, tak čokoládu dobře hlídejte a uprostřed rozpouštění ji promíchejte. Můžete ji samozřejmě rozpustit i ve vodní lázni. Do čokolády přidejte tuk a nakonec vodu. Zamíchejte vše do hladka.
Tip: Hotové polevy stačí odměřit do misky - dodávají se v praktických dropsech, tak si je můžete snadno odsypat - a rozpustit ve vodní lázni nebo mikrovlnce. Bílou čokoládovou polevu můžete po rozpuštění ještě barvit. Přidejte do ní kapku gelové potravinářské barvy nebo speciální barvu z kakaového másla.
Čokoládová poleva z Omegy
Ingredience: 250 g ztuženého tuku (Omega), 100 g čokolády na vaření, 70 g kakaa
Postup: Ve vodní lázni rozehřejeme tuk, přidáme nalámanou čokoládu a proseté kakao. Vše důkladně promícháme do rozpuštění čokolády - nevaříme. Poleva je hodně řídká, přendáme ji do misky vhodné do mikrovlnné trouby, chvíli necháme chladnout a hned zdobíme. Když začne poleva tuhnout a je moc hustá, dáme ji na pár vteřin mikrovlnné trouby. Do této polevy zásadně nedáváme cukr! Je výborná na drobné cukroví, které přímo do čokolády vrchem namáčíme. Poleva je krásně lesklá a je jí hodně. Dá se zmrazit a použít znovu.
Čokoládová poleva z oleje
Ingredience: 100 g čokolády na vaření, 100 g ztuženého tuku (Omega na polevy), 1&n
