Čerstvé špenátové lístky nejsou příliš vhodné k přímé konzumaci, používáme je spíše jen jako dekoraci do salátu. Naopak velké špenátové listy jako příloha k masu nebo k těstovinám či jako náplň do různých těst jsou tím pravým. Nejšetrnější je příprava čerstvého špenátu vařením v páře, kdy se jeho objem příliš nezmenší a zelenina ani neztratí výživné látky. Špenát je vhodný pro zapékání, například do štrúdlu či do lasagní.
Postup: Listový špenát omyjeme, zalijeme vroucí vodou a cca 5 minut ho necháme ponořený. Poté ho scedíme, necháme okapat a nakrájíme na dílky. Česnek utřeme se solí a vmícháme do špenátu a pokapeme olivovým olejem. Podáváme s vařeným bramborem.
Postup: Do hrnce dáme trochu oleje, přisypeme cibulku, česnek a necháme zpěnit. Zalijeme hrníčkem mléka a vložíme špenát, občas promícháme, dokud nepovadne. Přidáme 4 polévkové lžíce polohrubé mouky. Hrubou mouku pomalu přisypáváme za stálého míchání, aby nevznikly hrudky. Přidáme sůl dle chuti a necháme probublat. Že je špenát, jak má být, poznáte podle toho, že se začne lepit na vařečku.
Špenát se smetanou
Ingredience: 1/2 kg listového špenátu, sůl, muškátový oříšek, 1 stroužek česneku, 1/8 l šlehačky, 1 lžíce mouky
Postup: Listy špenátu dusíme 10 minut. Poté je necháme okapat. Okapané listy vložíme na pánev a zahustíme moukou a šlehačku. Necháme přejít varem a odstavíme ze zdroje tepla a necháme stát ještě 5 minut. Směs ochutíme solí, utřeným česnekem a nastrouhaným muškátovým oříškem.
Špenátová polévka
Ingredience: 700 g čerstvých špenátových listů nebo 500 g mraženého listového nebo sekaného špenátu (rozmrzlého), sůl na dochucení, 3 lžíce másla, 1 menší cibule nakrájená nadrobno, 500 ml hovězího vývaru, 250 ml plnotučného mléka nebo smetany, špetka muškátového oříšku, 5 lžic čerstvě nastrouhaného parmazánu, osmažené kostičky chleba k podávání
Postup: Čerstvý špenát důkladně propláchněte ve studené vodě, aby na něm nezůstaly zbytky hlíny. Nechte ho zlehka okapat, vložte do hrnce, přidejte sůl, zakryjte pokličkou a na střední teplotě povařte do změknutí asi pět minut. Mražený špenát rozmrazte v mikrovlnce, případně v troše vody v hrnci, a osolte. Po vychladnutí z něj vymačkejte tekutinu a nasekejte ho. V polévkovém hrnci rozpusťte máslo a osmahněte na něm cibuli tak, aby získala světle zlatou barvu.
Sýry je možné připravovat jednak z tvarohu, jednak ze sýřeniny získané enzymatickým působením syřidla.
Varianta I
Ingredience: Na počátku cesty k sýru stojí mléko, musí jít o mléko čerstvé, ne nějaké vysoce trvanlivé, odtučněné a všeho zbavené. Dále potřebujete startovací kulturu, syřidlo, camembertskou kulturu, případně chlorid vápenatý (pro kupovaná homogenizovaná mléka). Dále budete potřebovat hrnec, ve kterém budete dělat sýr, několik lžic a lžiček, metličku, dlouhý nůž, naběračku, teploměr, kus plátna na odkapání sýřeniny.
Postup: Mléko zahřejte ve vodní lázni na 37 °C. Do zahřátého mléka vmíchejte startovací kulturu, třeba jogurt Hollandia, a to 3 lžíce. Nechte ho hodinu až dvě přiklopené bez míchání při 37 °C. Domácí mléko vytvoří vždy krásnou sýřeninu, u kupovaného mléka je lepší vmíchat před syřidlem pár kapek chloridu vápenatého, sýřenina bude pevnější. Syřidlo rozmíchejte v převařené vychladlé vodě. Na 2 litry mléka lžičku syřidla do panáka vody. Panáka nalijte do mléka za stálého míchání metličkou, po minutě začněte míchat v opačném směru, aby se mléko ustálilo, a přiklopte. Sýřenina by měla vzniknout do hodiny, lze počkat i dvě hodiny, déle už to nemá cenu, v případě stálé tekutosti musíte svůj pokus vzdát. Sýřenina se dlouhým nožem nakrájí na čtverečky kolmo a pak i v ostrém úhlu vůči dnu hrnce, aby vznikly zhruba stejné centimetrové kusy, nechá se chvíli ustát, aby vystoupila syrovátka. Sýrové zrno slijte přes lněné plátno, zavažte a nechte odkapat půl hodiny. Výsledkem je základní sýrová hmota, výchozí surovina k výrobě nejrůznějších sýrů.
Varianta II – bez syřidla
Ingredience: 1 kg tvarohu, 1 l mléka, 1 lžička jedlé sody, 1 lžíce másla, kmín, sterilovaná zelenina, čerstvá zelenina, hrášek, paprika, vejce natvrdo – vše dle chuti
Postup: Tvaroh vložíme do hrnce a zalijeme mlékem. Přivedeme téměř k varu, aby se tvaroh v mléce jemně natavil. Netrvá to příliš dlouho. Pak mléko i s tvarohem slijeme, tedy lépe řečeno syrovátku, protože mléko se srazí. V cedníku nám zbyde natavený tvaroh, který vložíme do hrnce, ve kterém již máme lžíci másla. Osolíme, můžeme přidat kmín nebo vlastní koření dle chuti a jedlou sodu. Hmotu v hrnci postupně zahříváme. Tvaroh se začne pomalu tavit. V tuto chvíli už je třeba mít připravenou formičku, nejlépe teflonovou na biskupský chlebíček, či srnčí hřbet, plastovou krabičku, hrníček, cokoli. Pokud chcete zkusit barevný sýr typu rolády, je třeba mít připravený hrášek, kukuřici, kapie na kousky, vejce natvrdo, vše hezky promíchat a přidat k sýru těsně před naléváním do formy. Vše je pak nutné nechat uležet do
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ VÝROBA SÝRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Čestmír.
Dobrý den.
Chybu jste udělala v teplotě. Jogurt zraje při teplotě
42 - 45 stupňů celsia, Výroba trvá při této teplotě 6 hodin.
Já používám jogurtovač Bravo (cca 500 Kč). Studené mléko
jakékoliv i z krabice se smíchá se čtvrt kilem jogurtu,
naleje do skleniček a nechá v jogurtovači hodin. Pak se dá do
lednice vychladit. Můžete použít i termosku, do peřin nebo
domácí pekárnu, která má funkci kvašení. Důležité je dodržet
teplotu, delší čas nevadí.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lenka.
Pokud máte zájem, napíšu vám ten nejjednodušší recept, roky vyzkoušený, hustý a lze ho bez problémů vyrobit bez jogurtovače.Jen se šlehačem, jogurtem a suš. mlékem. Jde ale o jogurt určité značky a to se psát asi nesmí. Já vám to ale ráda sdělím.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
V naší poradně s názvem ZAVAŘOVANÍ UZENEHO MASA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Krutska anna.
mam uzeném maso hodně libové chci ho zavařit nužu přidat sádlo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Určitě nic nezkazíte, když libové uzené maso zalijete vyškvsřeným sádlem a pak vše zavaříte. Experimentovat se dá i se slaninou nebo špekem buď vcelku a nebo umletý špek přidat k uzenému a pak zavařit.
Základy k umění výroby dnešních evropských sýrů položili staří Římané. Ve svých obrovských domech s mnoha místnostmi totiž mohli ovlivňovat jednotlivé fáze zrání sýrů. K významným faktorům, které daly vzniknout velké rozmanitosti druhů a chutí, patřily také vlhkost, teplo a průvan, stejně jako kouř z kamen, omývání sýrů a přidávání bylinek. K výrobě sýra používali nejrůznější druhy mléka – za nejdůležitější bylo považováno mléko ovčí, kravské a kozí, ale zpracovávalo se také mléko kobyl a oslic. Z kulinářské příručky známého římského gastronoma Columelly, kterou napsal kolem roku 50 n. l., vyplývá, že Římané již používali „coagulum“, tedy syřidlo, které pocházelo ze čtvrtého žaludku kůzlete nebo jehněte. V příručce rovněž vysvětluje použití soli, která měla sýr vysušit a zakonzervovat jej pro delší trvanlivost při transportu.
Sýr býval u nás kdysi obecně rozšířeným pokrmem, i poslové kněžny Libuše prý zastihli Přemysla Oráče, jak právě pojídá chléb se sýrem – a byli jím také pohoštěni. Staročeské „kozí syrečky“ bývaly výnosným exportním zbožím a byly požadovány i pro svatbu krále Vladislava v roce 1502. Slavné olomoucké tvarůžky zůstávají s oštěpky a brynzou stálou specialitou. Na Slovensku byl dán podle sýra i název městu. Jde o Kežmarok, jehož jméno vzniklo z německého Kasemarkt – trh sýrů.
Původ plísňových sýrů je zřejmě v povídce o selce, která zapomněla sýr ve sklepě. Když ho po čase našla, na jeho povrchu již byla bílá plíseň. Selka ho chtěla nejdříve vyhodit, ale nakonec ho ochutnala. Překvapila ji skvělá a zajímavá chuť. Tento příběh se stal ve francouzské vesnici Camembert – a jméno tohoto města dalo název lahodnému sýru. Camembert se ve Francii vyrábí už od roku 1791.
Náš český Hermelín dostal jméno podle podoby bílé plísně s kožešinou hermelínového pláště z kůže hranostaje. Historie českého Hermelínu sahá do 1. poloviny 20. století.
Dělení plísňových sýrů:
s plísní na povrchu: Camembert, Brie, Hermelín;
s plísní uvnitř: Niva, Gorgonzola, Rokfór.
Hermelín má kulovitý tvar (vypadá jako puk) a má jemnou ušlechtilou plíseň na povrchu. Sýr se uvnitř mění, dokonce zraje i poté, co si jej přivezete domů z nákupu. Čím déle máte Hermelín uložený v lednici, tím je měkčí a pikantnější. Zralý sýr uchovávejte v lednici při teplotě 4–8 stupňů Celsia.
Sýr Niva je sýr s modrou plísní uvnitř hmoty. Tento kravský sýr je obdobou francouzského ovčího sýra Roquefortu. Zrají spolu s ušlechtilou plísní Penicillium Rogueforti, která se přidává do mletého nebo sýřeninového sýra. Další verzí je italská Gorgonzola.
Výrobasýru Niva spočívá v odstředění syrového plnotučného kravského mléka; následuje homogenizace; pasterizace; sýření probíhá ve výrobníku. Sýřenina se zpracovává na zrno. Vzniklá směs syrovátky a zrna se pouští na pás, kde syrovátka odtéká a probíhá solení zrna koncentrovaným solným roztokem a plnění do forem, které se v pravidelných intervalech obracejí. Hmota je poté vyklápěna na nerezové palety a putuje do solných lázní. Obrovské kádě jsou napouštěny solným roztokem s danou koncentrací, kyselostí a teplotou. Po vyjmutí se bochníky nechají den okapat a ručně se solí. Propichování slouží k tomu, aby se vytvořily průduchy nezbytné pro růst plísně. Je třeba udělat asi 35 vpichů z každé strany bochníku, aby se vytvořilo dostatek vzduchových bublin s dvojím významem – umožnit přístup vzduchu, který plíseň potřebuje, a nechat zplodiny vznikající štěpením bílkovin a tuků ze sýra uniknout. Plísňové kultury se dnes pěstují na povrchu vysterilizovaných krup a do sýrové hmoty se splachují vodou. Zrání ve sklepích při stálé teplotě (8–10 °C) a vlhkosti (95 %) probíhá 5 týdnů. Nakonec se provede takzvané ošetření – z bochníků se ručně seškrabují nežádoucí plísně.
V naší poradně s názvem ZAVAŘOVÁN UZENÉHO MASA DO SKLENIC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bořivoj Wagner.
Co znamená-cituji-uzené maso vkládáme do sklenic a zaléváme šťávou až po okraj;zaléváme jakou šťávou kde ji vezmem.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Správně má být vodou. Uzené maso se při zavařování zalévá čistou vodou. Pouze pokud je uzené maso málo slané, tak může být trochu přisolená. Je to proto, že během zavařování jakékoliv koření výrazně změní chuť masa. Zavřené uzené maso je lepší ochutit až při spotřebě, například nastrouhaným křenem s jablkem.
V dnešní moderní době, kdy má doma samozřejmě každý mrazák, je konzervace zamražením nejsnazší cestou ke konzervaci masa. Existují však i jiné způsoby konzervace, například sterilizace. Je to jeden z postupů, jak udržet maso dlouhou dobu v takovém stavu, aby umožňovalo další konzumaci nebo zpracování na různé masné výrobky. Velmi starým způsobem konzervace je pak uzení masa. Princip spočívá ve vystavení masa účinkům kouře. Kouř maso vysušuje a současně usazenou vrstvou chrání maso před napadením mikroorganismy. Uzené maso získává charakteristickou vůni i chuť, které jsou hlavním důvodem, proč se tato metoda stále používá. Poté je možné zavařit maso do sklenic, případně do konzerv. Tento způsob se využívá nejen u domácích uzenin, ale i přímo u masa, které můžeme zavařovat v horké vodě buď přímo syrové pouze s kořením, nebo rovnou sterilovat maso pečené. Pokud maso správně naložíte, což je velmi jednoduché, tak má výsledek opravdu úžasnou chuť. Takovou tu dobrou, masovou. Těžko to popsat, to se musí ochutnat. Maso není ani pečené, ale ani vařené. Doporučuji všem vyzkoušet. Navíc to má jednu velikou výhodu - nepotřebujete žádné extra vybavení. Pokud doma praktikujete třeba zavařování ovoce do sklenic, máte určitě všechno, co potřebujete.
Rady pro konzervaci uzeného masa
Při sterilaci je třeba dodržet určité zásady:
musíme dbát na naprostou čistotu víček, obalů, prkének a veškerého použitého nádobí;
uzené maso vkládáme do sklenic a zaléváme šťávou až po okraj;
teplota vody musí pro správnou sterilaci masa dosahovat nejméně 100 °C;
sterilizace uzeného masa probíhá minimálně 1 hodinu, po 24 hodinách sterilaci opakujeme;
po sterilaci uzeného masa necháme sklenice vychladnout a pečlivě zkontrolujeme, zda nám víčka dobře drží;
sklenice s masem ukládáme v chladu a temnu;
datum spotřeby je nejdéle do 2 měsíců;
po otevření zkontrolujeme nezávadnost masa, jakýkoli zápach je na škodu, takové maso nekompromisně vyhodíme.
Uzené maso je masný výrobek. Vyrábí se uzením v udírnách. Výroba tohoto masa je jednoduchá. Maso se musí nejprve nasolit buď klasickou solí, sanytrem, nebo dusitanovou směsí, přičemž možnosti nasolení jsou tři: nakládání do láku, suché nasolení a solení injekční stříkačkou. V českých podmínkách se nejčastěji užívá nakládání do láku. Kromě soli (rychlosoli) se do masa vetře či mezi jednotlivé vrstvy vloží různé další ingredience, jako například česnek, cibule, jalovcové bobule, pepř, cukr a podobně. V láku se maso nechá odležet určitou dobu, která je odvislá na použitém způsobu solení. Po tuto dobu je třeba maso průběžně kontrolovat. Takto připravené maso se vkládá do udírny, kde se vyudí.
Způsob průmyslového uzení je odlišný. To má za účel výrobky pouze vybarvit, ochutit a aromatizovat. Na maso se aplikuje takzvaný tekutý udírenský kouř, doba skutečného uzení je pak příliš krátká. Výhoda tohoto uzení spočívá v tom, že takto upravené maso neobsahuje karcinogeny, které při běžném uzení v kouři vznikají. Nevýhodou je odlišná chuť. Po zrušení závazných norem na výrobu potravin počátkem 90. let 20. století začali někteří výrobci za účelem zlevnění masa či většího zisku do uzeného masa injekčně vpravovat vodu s polyfosfáty, což jsou zvýrazňovače chuti spolu s dalšími éčky. Některá uzená masa obsahují pouze 70 % masné části. Dalším způsobem šizení uzeného masa je jeho nastavování práškem ze sušené krve. Proto je dnes průmyslově vyráběné uzené maso velmi rozdílné kvality.
Uzené maso je úplně stejně tučné jako neuzené maso, záleží na tom, co je to za maso. Kuřecí šunka bude mít tuku minimum, naopak anglická slanina, turistické salámy nebo uzená krkovička klidně víc než 50 %. Uzené maso je nezdravé spíš svým vysokým obsahem soli a také možnou přítomností karcinogenních látek, které vznikají špatným vyuzením.
100 g vařeného uzeného masa má energetickou hodnotu 1 004,88 kJ (123,99 kcal) a obsahuje zhruba 15 g bílkovin a 20 g tuku.
Uzené maso často obsahuje velké množství tuku (podle druhu zvířete, ze kterého maso pochází, a podle použité části) a o něco méně bílkovin. Velké množství přidávané soli může být příčinou vysokého krevního tlaku (rizikové pro vznik infarktu myokardu) či zadržování vody v organismu. Solicí směsi často obsahují i další látky, které jsou podezřelé z negativního vlivu na lidské zdraví. Hovoří se o žaludečních vředech, rakovině tlustého střeva a jiných civilizačních chorobách. Při úpravě uzením vzniká množství dalších zdraví škodlivých látek (maso se několik hodin udí zavěšené v kouři). Pokud je to proto možné, uzenému masu se zcela vyhněte. Uzené maso je nevhodné zejména pro děti, starší lidi, pacienty s šetřící dietou nebo pro osoby s ledvinovými obtížemi. Nehodí se ani při redukční dietě. Pokud si uzené maso nedokážete odepřít, vybírejte alespoň méně tučné druhy a s jeho konzumací to nepřehánějte.
Základem je pasterizované mléko s vlastnostmi vhodnými pro výrobu sýra. Používá se nejen kravské mléko, ale také ovčí, kozí či buvolí. Jak tučné je mléko, tak tučný je výsledný sýr. Obsah tuku u mléka se upravuje odebráním nebo přidáním smetany.
Sýr tvoří pevné látky z mléka, které se oddělují pomocí srážení. Vlastnosti jako vzhled, chuť a vůně, oka v sýru nebo povrchovou či vnitřní plíseň ovlivňují kultury mikroorganismů a ušlechtilých plísní, které se přidávají ještě před srážením.
Rozlišuje se takzvané kyselé a sladké srážení. Kyselé srážení se děje pomocí bakterií mléčného kysání. Ty přetvoří laktózu na kyselinu mléčnou, díky níž se vysráží kasein. Touto metodou se dnes vyrábějí tvarohy a olomoucké tvarůžky.
Sladké srážení probíhá pomocí syřidla, což je enzym, který mléko srazí, aniž by se zvýšila kyselost. Dříve byl získáván ze žaludku telat, dnes je možné ho vyrobit synteticky i z rostlin.
Z vysráženého mléka vzniká sýřenina. Ta se míchá pomocí sýrařské harfy, zahřívá se na teplotu 50 až 60 stupňů a přitom odtéká syrovátka, dokud sýřenina nedosáhne požadované pevnosti. Dále se hmota lisuje do tvarů a mírně se osolí a může se prodávat. Takto například vznikají čerstvé sýry typu Lučina. Nebo se bochníky a jiné tvary vkládají do solného roztoku a nechají se dále zrát v podmínkách optimálních pro činnost bakterií. Oka v sýru způsobují plyny, které vznikají právě působením bakterií. Eidam zraje 2 měsíce, Ementál 6 měsíců, Parmazán 2 roky.
Tavené sýry se vyrábějí roztavením tvrdého sýra horkou párou a přidáním tavicích solí fosfátů a citrátů, které způsobují, že roztíratelná konzistence vydrží.
Recept na domácí sýr
Ingredience: 12 l mléka, 5 ml syřidla, sůl, voda, směs koření
Technologický postup: 10 až 12 l mléka (neupravené, domácí) zahřejte na 63 °C (provedete takzvanou termizaci, při níž by se podle pravidel měla vysoká teplota udržovat po dobu 30 minut) a po zchladnutí na 40 °C vmíchejte jeden kelímek dobré zakysané smetany. Po 20 minutách, kdy se v mléce namnoží naočkovaná mikrobiální kultura, důkladně vmíchejte 5 ml syřidla zředěného trochou vody. Důkladně vše promíchejte a opět zahřejte na 40 až 50 °C. Po 30 až 60 minutách vznikne takzvaná sýřenina, která má konzistenci pudinku. Sýřeninu promíchejte čistou rukou, dokud se nezačne na povrchu srážet syrovátka. Část jí slijte, abyste dál nezahřívali celý objem (některé postupy doporučují sýřeninu nakrájet nožem na kostky). Na dně kastrolu se musí usadit tuhá sraženina, kterou je třeba scedit. Přes cedník hmotu zároveň důkladně vymačkejte. Tento zákla
Ve svém příspěvku ZAVAŘOVÁNÍ UZENÉHO MASA DO SKLENIC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila.
Dobrý den , prosím na kolik stupnů a jak dlouho se zavařuje uzené maso v elektickem hrnci. děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zdeňka Rektoříková.
Zavařuji na 100 stupňů jeden den a druhý den opakuji, když jsou sklenice vychladlé. Zavařuji do sklenic Omnia se zamačkávacím víčkem omnia, šrouubovacím sklenicím moc nevěřím, akorát teď sklenice Omnia nejde sehnat.
Úspěšné zavařování, zdraví rektoříková
Uzené maso vložte do hrnce, zalijte vodou a nechte asi hodinu vařit. Poté vyjměte z vývaru, nechte chvilku zchladnout a nakrájejte na kousky, místo uzeného můžete použít například i uzená žebra, která po vyjmutí oberte a maso pokrájejte na menší kousky. Vývar nevylévejte, použijete ho právě při přípravě hrachové polévky. Oloupejte a nadrobno nakrájejte cibuli, kterou osmahněte na troše oleje, přidejte pokrájené uzené maso, nemáte-li uzené, můžete ho nahradit například párky nebo klobásou. Až bude cibule narůžovělá, přidejte propláchnutý sterilovaný hrášek a krátce vše orestujte. Pak přilijte vývar z uzeného masa a můžete, ale nemusíte přidat zeleninový bujon. Polévku ochuťte solí, pepřem, prolisovaným česnekem a majoránkou, povařte asi 10 minut. Pak část hrášku a uzeného masa za pomoci cedníku vylovte a dejte zvlášť na talíř, zbytek polévky pomocí ponorného mixéru rozmixujte. Z mouky a másla si na pánvi připravte tmavší jíšku, tu přidejte do polévky a asi 10 minut povařte, vraťte zpět do polévky hrášek, který jste měli daný stranou, a nechte prohřát. Případně ještě dochuťte a můžete podávat. K hráškové polévce se skvěle hodí opečené krutony z toustového chleba.
Technologický postup: Připravíme si veškeré suroviny, česnek oloupeme a prolisujeme, sýr a maso nakrájíme na kostičky. Všechny ingredience kromě vajec smícháme dohromady a necháme 4 hodiny odležet. Vejce doplníme těsně před grilováním, můžeme přidat ještě i sůl, grilovací koření, dochucovací omáčky a Podravku (všeho podle chuti). Karbanátky děláme menší, aby byly dříve hotové. Lze je připravit i bez česneku a uzeného. Také můžeme použít jiný druh mletého masa. Karbanátky grilujeme ne moc zprudka, nesmějí vytékat. Karbanátky na grilu podáváme s chlebem, hořčicí a kečupem.
Romadur je v Česku jedním z reprezentantů měkkých sýrů, který navíc zraje pod mazem. Do výrobníku, jehož objem je dělen přepážkami pro postupné zpracovávání mléka s cílem semikontinualizace výrobního procesu, se napouští postupně pasterované mléko o tučnosti 1 %, ohřáté na teplotu přibližně 30 °C. Do mléka se přidá zvolená smetanová kultura a syřidlo. Po 60 minutách se vytvoří gel, který je sýrařskými harfami krájen a promícháván při zvolené teplotě. Vzniklé sýrové zrno se vypouští na odkapní pohyblivý pás a sýrová sraženina, zbavená částečně syrovátky, se plní do skupinových perforovaných forem, kde se dále zbavuje syrovátky odkapáváním při převracení forem. Sýry jsou z forem vyklepávány na nerezové rošty. Rošty jsou stohovány a celé stohy se sýry jsou ponořeny do solné lázně. Po prosolení, které trvá přibližně 6–8 hodin, a následném oschnutí jsou sýry postříkány suspenzí obsahující bakterie produkující maz. Následně jsou sýry na roštech v paletách umístěny ve zracích sklepích s řízenou teplotou 16 až 18 °C a vlhkostí 90 %. Po době zrání, která trvá přibližně 3–4 týdny, jsou sýry baleny a expedovány.
První písemné doklady o výrobě českého sýra pocházejí z 10. století, na sklonku 19. století existovalo v Čechách okolo 150 menších sýráren, do 50. let u nás vyráběly sýry především menší soukromé nebo družstevní sýrárny, respektive mlékárny, skutečná velkovýroba začala až po úplném znárodnění průmyslu po komunistickém převratu v roce 1948. Po roce 1989 do původně socialistických podniků vstoupil často mezinárodní kapitál.
Romadur je významným zdrojem řady důležitých živin. Především to jsou bílkoviny (převážně kasein), jejichž obsah v sýrech kolísá podle jejich druhu. V závislosti na obsahu sušiny a tuku se obsah bílkovin pohybuje od 6 % do téměř 30 %. Mléčné bílkoviny řadíme mezi bílkoviny plnohodnotné, protože obsahují všechny esenciální aminokyseliny v dostatečném množství. Sýry obsahují relativně menší množství syrovátkových bílkovin (0,4–0,5 %) a laktózy (0,3–0,4 %) ve srovnání s ostatními mléčnými výrobky. Zřejmě z těchto důvodů můžeme předpokládat, že konzumace sýra vede k menšímu vzestupu inzulinémie, tedy plazmatické hladiny inzulinu, než při příjmu stejného množství jiného mléčného výrobku. Další důležitou živinou, kterou sýry obsahují, je vápník. Obsah vápníku v sýrech závisí zejména na obsahu sušiny, do určité míry i na použité technologii. Zvláště důležitý je příjem vápníku u dětí. Dostatečný přísun vápníku má také velký význam u starších lidí, kteří často trpí osteoporózou – chorobou nedostatečného obs
Sýry nejsou jen doménou průmyslu, může je dělat každý, kdo je ochotný se tímto oborem zabývat a koho to baví. Je možné si vyrobit jogurt, čerstvý sýr, plísňový sýr, domácí tvaroh, ba i tvrdé a polotvrdé bochníky sýra. Na internetu je široká škála nabídek těchto kurzů. V cyklu kurzů „VÝROBA SÝRŮ“ se naučíte dělat sýry dobře, snadno a s radostí. Obsáhnete kompletní sortiment, včetně zakysaných výrobků. Je jedno, zda se budete sýrařstvím živit, nebo je budete dělat „jen tak pro sebe“. Když pochopíte podstatu, množství nerozhoduje.
Postup: Nejdříve si připravíme kynuté těsto, než nám těsto vykyne, uvaříme uzené maso, poté ho necháme vychladit a nakrájíme na kostičky. Vykynuté těsto rozdělíme na menší díly, naplníme uzeným masem a zabalíme do tvaru knedlíků. Knedlíky vaříme na páře 20 minut, po vyndání propíchneme vidličkou. Připravíme si zelí, a to tak, že jej podusíme na cibulce a dochutíme cukrem a solí. Knedlíky dáme na talíř a přidáme zelí. Poléváme máslem nebo sádlem. Můžeme také použít vývar z uzeného masa, který zahustíme moukou a provaříme.
Ingredience: 500 g loupaného hrachu, 150 g sádla, 5 stroužků česneku, 2 cibule, 500 g uzeného masa, 1 lžíce hladké mouky, sůl, mletý pepř, majoránka
Technologický postup: Cibule oloupeme, jednu nakrájíme nadrobno a druhou na kolečka. Nadrobno nakrájenou cibuli osmažíme dozlatova. Česnek oloupeme a rozetřeme. Hrách pořádně propláchneme pod tekoucí horkou vodou a dáme vařit. Vaříme tak dlouho, dokud se hrách zcela nerozvaří. Poté ho rozšleháme metličkou, přidáme osmaženou cibuli, dolijeme podle potřeby vodou, zavaříme, dohustíme hladkou moukou, osolíme, opepříme, přidáme majoránku, rozetřený česnek a za stálého míchání provaříme. Plátky uzeného masa opečeme zvolna na sádle po obou stranách. Opečené maso vyjmeme, do zbylého tuku vsypeme cibuli nakrájenou na kolečka a osmažíme dorůžova. Na talíř servírujeme hrachovou kaši, na ni položíme plátek uzeného masa a přidáme osmaženou cibuli. Hrachovou kaši s uzeným masem podáváme s čerstvým chlebem.
Prvním krokem přípravy je výběr nejvhodnějšího masa. Pro uzení je potřeba vybírat kvalitní maso. Ideální je, pokud máte svůj ověřený a důvěryhodný zdroj kuřecího masa. Za to se považuje maso z takového kuřete, které mělo kvalitní životní podmínky, odpovídající stravu a dostatek prostoru pro běžný vývoj. To znamená, že nebyly použity růstové hormony pro urychlení vyspívání zvířete a nebylo drženo v příliš malé klícce, kde se jeho svalovina vyvíjí odlišně. Kuře, kterému je umožněno pohybovat se, má skutečně kvalitnější maso.
Pokud se dodržují i další postupy (správná porážka, úprava, uskladnění a později vhodná příprava), pak může být rozdíl opravdu znatelný.
Pokud už máte vybráno nejvhodnější kuře, kuřecí stehna nebo kuřecí psa, pak je naložte do solného láku tak, jak se to dělá i před uzením jiných druhů masa.
Celé kuře může ležet i tři dny, jednotlivým částem stačí kratší doba (prsa nebo stehna lze naložit například jen na 3–4 hodiny). Pokud je uzený kousek masa příliš velký, roztok soli lze napíchat i do masa. Chuť tak bude rovnoměrná. Jednou z častých „vychytávek“ je potření masa česnekem. Udí se teplým kouřem, to znamená, že maso nemá po vyuzení tak dlouhou trvanlivost a je určeno k rychlé spotřebě. Teplý kouř je hustý, proto je maso krásně voňavé.
Důležitá je především celková doba uzení kuřete. Vše záleží jednak na udírně a jednak na tom, v jaké podobě budete kuře udit. Co se týká udíren, tak nejvhodnější jsou logicky zděné, schopné držet teplotu. Vyudíte pohodlně ale i v kovových či dřevěných. Rozhodnout byste se měli, zda budete udit kuře vcelku, nebo po částech. První případ příliš nedoporučujeme, jelikož se doba uzení může natáhnout klidně i na nějakých 6 až 8 hodin. Pokud budete udit pouze kuřecí čtvrtky, měli byste mít hotovo za nějaké 3–4 hodiny.
Kuřecí maso není šťavnaté samo o sobě, uzením navíc ztratí další šťavnatost. Týká se to zejména prsního masa, uzení stehen je o něco méně riskantní.
Uzené kuřecí maso je skvělé k přílohám, které už nemají tak výraznou chuť. Je tedy skvělé k bramborovému pyré, vařeným bramborám, hráškovému krému, do zapečených brambor, ke šťouchaným bramborám, do sendvičů nebo do teplých i studených zeleninových salátů či těstovinových salátů. Trhané uzené kuřecí maso nejen dobře chutná, ale v pokrmech i zajímavě vypadá. Navíc není potřeba dodávat další chutě, protože chuť uzeného je delikátní sama o sobě.
Uzené kuřecí maso je pochoutka. Při podávání uzeného masa nezapomínejte, že jeho chuť je už tak dosti výrazná. Proto může být dostačující třeba jen čerstvé pečivo a zelenina. I zdravá večeře tak může mít aroma uzeného. Osvěžující kombinace se zeleninou může být ideálním řešením pro lehké večeře nebo večerní svačinky při posezení u sklenky vína.
Technologický postup: Brambory velmi dobře očistíme a omyjeme, pak je rozpůlíme, ve velké míse smícháme s olejem, osolíme, opepříme. Naskládáme je na plech s pečicím papírem řezem dolů a pečeme v troubě předehřáté na 200 °C přibližně 20 minut, dokud nezměknou. Po upečení je necháme zcela vychladnout. Uzeného lososa nakrájíme na drobné kousky, malou část pak na tenké malé plátky v počtu rozpůlených brambor. Cibuli oloupeme a také jemně nakrájíme. Nastrouháme křen, nasekáme pažitku. Lososa, cibuli, křen, pažitku i kysanou smetanu pak smícháme v míse, podle chuti osolíme, opepříme. Z vychladlých brambor lžičkou vydlabeme vnitřek a kulatou stranu trochu odkrojíme, aby se bramborové mističky nekolébaly. Do každé pak vložíme lžičku lososové směsi. Vše ještě ozdobíme malým plátkem uzeného lososa, trochou kaviáru a pažitkou. Před podáváním necháme alespoň 2 hodiny chladit.
