Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ VÝROBA SÝRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Čestmír.
Dobrý den.
Chybu jste udělala v teplotě. Jogurt zraje při teplotě
42 - 45 stupňů celsia, Výroba trvá při této teplotě 6 hodin.
Já používám jogurtovač Bravo (cca 500 Kč). Studené mléko
jakékoliv i z krabice se smíchá se čtvrt kilem jogurtu,
naleje do skleniček a nechá v jogurtovači hodin. Pak se dá do
lednice vychladit. Můžete použít i termosku, do peřin nebo
domácí pekárnu, která má funkci kvašení. Důležité je dodržet
teplotu, delší čas nevadí.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lenka.
Pokud máte zájem, napíšu vám ten nejjednodušší recept, roky vyzkoušený, hustý a lze ho bez problémů vyrobit bez jogurtovače.Jen se šlehačem, jogurtem a suš. mlékem. Jde ale o jogurt určité značky a to se psát asi nesmí. Já vám to ale ráda sdělím.
Vyluhování vonných látek do vhodného rozpouštědla, jakým je například olej, patří k nejstarším metodám získávání vonných látek. Rostlinné oleje jsou vhodnými nosiči nejen éterických olejů, ale tvoří i základ olejových macerátů. Olejový macerát je výluh rostliny v oleji, do kterého z ní přechází účinné, lipofilní, v olejích rozpustné látky. Tento způsob extrakce se tradičně nazývá macerace. V aromaterapii jsou maceráty jedinečnou a neodmyslitelnou součástí masážních a regeneračních olejů, krémů, balzámů a mastí.
Nejlepší je používat čerstvý rostlinný materiál spíše než suchý. Sušené byliny poskytnout také trochu oleje, ale čerstvé ho mají více.
Rostlinný materiál sklízejte ráno, když zaschne rosa. Než začnete s výrobou, tak zlikvidujte všechny odumřelé, nemocné nebo napadené části bylin.
Budete potřebovat alespoň 3-4 kilogramy rostlinného materiálu. Z toho získáte několik mililitrů domácího esenciálního oleje. Při tom rovněž pochopíte, proč jsou esenciální oleje tak drahé.
Rostlinný materiál před vařením nasekejte na drobné kousky, to zvětší povrch zelené hmoty a možní uniknout většímu množství vonných olejů z rostliny.
Destilovaná voda je důležitá, protože voda z kohoutku může obsahovat bakterie nebo jiné nečistoty (chlór), které mohou zkazit vaše úsilí.
Výroba domácí šunky je poměrně jednoduchá záležitost, ke které se používá jako výchozí surovina vepřová kýta doplněná solí, cukrem a trochou vody, nebo různými směsmi koření, jako je směs chilli, sušené cibule, červené papriky, pepře a česneku. Poté, co se šunka provaří ve směsi koření, seřízne se přebytečný tuk včetně kůže a nechá se prohřát ve vodě teplé 40 až 50 stupňů Celsia. Když se maso prohřeje, zavěsí se na hole, nechá se okapat a vloží se do vyhřáté udírny. Šunka se udí do zlatohněda. Můžete použít i stojací přenosnou udírnu, kdy na rošt položíte okapanou šunku a udíte.
Výroba domácích šunek byla rozšířena zejména na venkově, kdy se zužitkovávalo vepřové maso z domácích zabíjaček. Dnes vede lidi k výrobě domácí šunky zejména kvalita průmyslově vyráběných šunek. Po vyuzení se servíruje teplá šunka s chlebem a kyselými okurkami.
První poznatky o pečení pocházejí z doby 10 000 let př. n. l. Kváskový chléb byl vynalezen až 6 000 let př. n. l. v Egyptě. Na proces kvašení přišli zřejmě náhodou, když zapomněli těsto delší dobu na slunci a ono jim vykynulo. Chlebu se pak po celá staletí dostávalo náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa. Bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně. Ve starém Římě měl dokonce politický význam – Caesar rozdával chléb lidu, aby si zajistil jeho přízeň. V českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů a jeho význam se stavěl nad zlato.
Na našem území se našla nejstarší pec na pečení chleba v Bylanech u Olomouce a její stáří se odhaduje na 6600 až 6800 let. Pro naše předky byla starost o obilná pole a zajištění zásob mouky od nepaměti prioritní záležitostí, jelikož pouze jejich dostatek byl základní podmínkou přežití. Z obilí se pekly placky na rozžhavených kamenech, později po vynálezu pece, a tím pádem využití vysoké teploty a rovnoměrného propečení, vznikaly první bochníky chleba. Obilí z původních, zřejmě planých trav se postupně šlechtilo a pečení procházelo neustálým vývojem.
Slovo pečení, pec, pekárna v nás asociuje chleba. Chléb má pro nás Slovany historicky vžitou hodnotu, společně se solí je od dob starých Slovanů tradicí a symbolem vítání hostů. Obiloviny jsou základem a nezbytnou součástí našeho jídelníčku, těžko si naši kuchyni dokážeme bez chleba a dalšího pečiva představit. Vůni čerstvě upečeného chleba a pečiva miluje snad každý z nás, ovšem nad některými dnešními výtvory by se naše babičky zřejmě hodně podivovaly.
Až do středověku si lidé v Čechách pekli chléb doma a teprve potom přešel tento úkol zcela do rukou pekařů, kteří se stávali váženými měšťany. Ještě v 18. století podléhalo řemeslo přísným předpisům a v případě jejich nedodržení byl například v Praze pekař potápěn v pytli nebo ve velkém koši do Vltavy. V 19. století se pravidla uvolnila a pečení chleba a pečiva se díky postupujícímu technickému rozvoji začalo měnit ve výrobu průmyslového charakteru. Na začátku 20. století vznikaly ve velkoměstech velké moderní pekárny, zatímco na venkově přetrvávala tradiční výroba. Postupem času se otvíraly hlavně rodinné pekárny, které však byly v 50. letech bohužel postupně znárodňovány. V 70. letech bylo postaveno několik krajských a okresních kombinátů, po roce 1989 přichází privatizace, obnovuje se řemeslná výroba, aplikují se nové technologické postupy a sortiment se rychle rozšiřuje.
V současné době každodenní a dlouhodobá konzumace kupovaného
Původní obyvatelé Střední Ameriky znali toto koření dávno před příchodem evropských dobyvatelů. Kořenili jím například čokoládu. Pěstuje se především ve všech oblastech tropické Ameriky, zejména na pobřeží ostrova Jamajky. Nové koření má palčivou, ale příjemně kořennou chuť. Prý v sobě spojuje chuť a vůni nejoblíbenějších koření: pepře, hřebíčku, skořice i muškátového ořechu. Do střední Evropy se toto koření dostalo poměrně pozdě, až počátkem 17. století. Bylo tedy oproti již dříve známým druhům exotických koření nové a přišlo také z Nového světa, proto se mu u nás dostalo názvu „nové koření“. Pro jeho velkou oblibu v Anglii se mu také často říká „anglické koření“, nebo podle země původu též „jamajský pepř“. Nové koření se používá do uzenin, při konzervaci masa, v kuchyni do omáček a do polévek, při marinování ryb, do směsí celého i mletého koření, tvoří aromatizující esenci v likérnictví, parfumérii i v lékařství.
Ajurvédská medicína používá indické kadidlo (Boswellia serrata) již po tisíce let k léčbě artritidy, hojení ran, posílení ženského hormonálního systému a k ochraně před patogenními mikroorganismy. Podle ajurvédy přináší denní pálení kadidla v domácnosti zdraví všem členům domácnosti. Země Východu používají kadidlo již od starověku k udržení zdravé ústní dutiny. Místní lidé mají ve zvyku kadidlo žvýkat ve formě pryskyřice, která zlepšuje zdraví zubů a dásní a zabraňuje infekci díky antimikrobiálním vlastnostem. Na Západě je pak kadidlo nejvíce známo pro své protizánětlivé vlastnosti.
Aktivními léčivými látkami jsou seskviterpenové uhlovodíky, monoterpeny, diterpeny a kyselina boswellianová.
Nejdůležitější složkou kadidla je kyselina boswellianová. Ta má silný protizánětlivý účinek a účinně zmírňuje bolesti způsobené artritidou, avšak na rozdíl od běžných léků nezpůsobuje vedlejší účinky. Kadidlo zlepšuje krevní oběh a průtok krve cévami poškozenými zánětem, což dále pomáhá léčit klouby ohrožené artritidou. Jeho silný protizánětlivý účinek pomáhá také v léčbě Crohnovy choroby a cyst.
Některé studie také ukázaly, že kadidlo může pomoci při léčbě různých typů rakoviny, jako jsou například maligní melanom, karcinom močového měchýře nebo mozkový nádor. Bylo potvrzeno, že extrakt z kadidla, incensole acetát, snižuje neurologické poškození, zmírňuje deprese a úzkosti, zabraňuje onemocnění cév a snižuje špatný cholesterol.
V aromaterapii se zase kadidlo používá pro uvolnění stresu, napětí, dokonce i hysterie a deprese. Masáž nebo koupel s olejem z kadidla může pro změnu pomoci s menstruačními bolesti a zánětem močového měchýře. Terapie s olejem z kadidla má příznivý vliv také na dýchací systém a pomáhá při bronchitidě, astmatu, zánětu nosních dutin, při častém nachlazení a alergii.
Nakapeme si pár kapek oleje na ruce a toto inhalujeme několikrát denně. Můžete také inhalovat tinkturu z kadidla (1 čajová lžička na 1 litr horké vody). Tato rostlina je také vynikající při péči o pleť – pomáhá při akné, jizvách, striích, vráskách nebo ranách.
Vedlejší účinky při používání kadidla a jeho esencí nebyly zaznamenány. Naopak, nedávné toxikologické studie potvrdily, že extrakt z kadidla je bezpečný pro vnější i vnitřní použití. Nepoužívejte však kadidlo, pokud užíváte léky na ředění krve, nebo pokud trpíte vysokým krevním tlakem, jste těhotná nebo kojíte. Kadidlo rovněž musí být vždy zředěno s olejem nebo vodou.
Účinek kadidla při obřadech je dobrý nejen k navození slavnostní atmosféry, ale hlavně podporuje vnímání. To ovšem rozhodně není všechno. Záhy bude patrné, proč asi mezi dary pro tak důležitého člověka kadidlo bylo. Kadidlo je totiž také účinná dezinfekce vzduchu při epidemiích. Během epidemií moru byly například kadidlem vykuřovány domy.
Ocet vzniká kvašením tekutin obsahujících etylalkohol, který se přemění v kyselinu octovou. Nejběžnější kvasný lihový ocet se obvykle vyrábí z destilovaného alkoholu získaného z brambor, žita nebo cukrové řepy. Běžný lihový ocet se prodává nejčastěji v 8% koncentraci. U koncentrovanějších octů, případně octových esencí, je třeba dbát zvýšené opatrnosti stejně jako při práci s kyselinami.
Ocet jako slabá kyselina vzniká v různých situacích i běžně v přírodě. Poměrně nízká koncentrace používaných potravinářských octů tedy nepředstavuje po rozředění v odpadních vodách pro životní prostředí nebezpečí. V čističkách odpadních vod nezpůsobuje žádné problémy a beze zbytku se odbourá.
Ve svém příspěvku VÝROBA BUDKY PRO ČMELÁKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vysloužil Zdeněk.
Prosím o zaslání plánku na výrobu budky pro čmeláky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karel Rabens.
Rád bych si budku pro čmeláky vyrobil.To by pro mne nebyl problém!Zatím jsem se ale nikde nedočetl kde se dává přikrmování.Před vchodem do včelína,nebo dovnitř?
Díky K.R.
A pokud bych během týdne včelín umístil,je ještě naděje že ho obsadí?
Díky K.R.
Destilací s vodní párou se materiál zahřívá v destilační aparatuře a vodní pára s sebou strhává uvolňující se silici, která se po ochlazení usazuje jako olejovitá vrstva na povrchu vody. Touto metodou se vyrábějí silice z plodů, listů nebo kořene, z oddenků a květů. Tato technika je hlavní metodou při používání extrakcí vonných silic v průmyslu, protože má tu výhodu, že je nejvíce efektivní a nákladově dostupná, a navíc zachovává integritu rostlinných olejů. Tento proces však vyžaduje určité dovednosti a investice do zařízení.
Levandule lékařská (Lavandula angustifolia) je aromatická a léčivá rostlina z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Lidově se levandule nazývá také jako dulenka, devandule, špikanard nebo špikrnát. Levandule je silně vonný, 60–120 cm vysoký, bohatě větvený vytrvalý polokeř. Největší význam má jako tradiční léčivá a aromatická rostlina. Účinnou látkou je květ, který obsahuje třísloviny a silice s několika terpeny působícími fytoncidně. V České republice lze tento druh volně pěstovat, rostlina má však slabší účinky. Nálev z květu levandule se přidává do koupele, již v antickém Římě ji takto používali. Levandule se také vkládá mezi oblečení v šatníku, které krásně provoní a zároveň odpuzuje šatní moly. Uplatní se v kosmetickém průmyslu v podobě vonných olejů. Používá se i v kuchyni, hlavně ve Francii, Španělsku, Itálii, je součástí provensálského koření. Květ levandule je pro své zklidňující účinky přidáván do směsí bylinek užívaných při bolestech hlavy, nespavosti, nervozitě a závratích. Mírně snižuje krevní tlak. Masáže oleji z levandule pomáhají při revmatických bolestech a mají povzbuzující účinek.
Ve svém příspěvku VYBAVENÍ PRO MALOU LOŽNICI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dagmar.
Zdravím, hezký článek. A prosím tip, kde sehnat takový nábytek? My občas s rodinou jezdíme nakupovat do těch pražských velkoobchodu, které všichni určitě znají. A nebo pak přes internet třeba tady na tom eshopu a koukám, že mají i vybavení ložnic http://www.aminabytek.cz/nabytek-do-loznice/ Maji zajímavý dřevěný nábytek a hlavně je to česká výroba, takže aspoň člověk podpoří nějaké ty české výrobce.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dita.
Moc dobře sepsané tipy, pro tyto byty se určitě hodit budou, protože prostoru je málo a potřebného nábytku a vybavení hodně :) Určitě je dobré rozmyslet si, co člověk potřebuje a co naopak už tolik ne, protože tím se celá situace velmi ulehčí a najednou je i malý byt docela prostorný.
Tymián se u nás nejčastěji pěstuje ze semínek, ty se zasévají během března až dubna do pařeniště (stačí je umístit na povrch půdy a jen zlehka přitlačit, protože klíčí na světle). Když se semenáčky dají uchopit do prstů, přepíchají se do květináčků se sadbovým substrátem, nebo přímo na vybrané stanoviště. Koncem dubna a v květnu lze tymián vysévat přímo ven do bylinkové zahrádky. Nejvhodnější je půda kyprá, písčitá či kamenitá, protože ve výživné zemině přichází tymián o svou typickou kořeněnou chuť. Tymián miluje slunné stanoviště chráněné před větrem, nepřihnojuje se. Můžete jej vysazovat do skalek, zídek, suchých štěrkových nebo pískových strání či do větších nádob. Zálivka by měla být mírná, půda však nesmí vyschnout. K zalévání je nejvhodnější odstátá voda.
Olistěnou nať sklízejte před kvetením od května do září. Největší obsah vonných látek mají listy v poledne. Nať rychle uschne rozložená ve vzdušné sušárně, i ve vyšší vrstvě; v sušičce nesmí teplota překročit 40 °C. Čerstvé větvičky můžete nakládat do oleje či octa.
Po odkvětu se keř zkracuje o třetinu, aby bohatě obrostl novými výhonky a udržel si kompaktní vzrůst. Tymián sice dobře snáší sucho, ale potřebuje ochranu před chladným větrem a mrazy. Při přezimování na záhonku je nutné rostlinku přikrýt větvičkami z jehličnanů. Při pěstování doma se tymián na zimu umístí na světlé místo, zálivku vyžaduje jen mírnou a teplotu kolem 15 °C.
Tymián se dá množit řízky z postranních výhonů (potřeba odříznout i s „uzlinou“), a to koncem jara nebo začátkem léta. Řízky se vloží do malých květináčků naplněných směsí rašeliny a písku nebo perlitu v poměru 1 : 1 a nechají se zakořenit v pařeništi. Zakořeněné řízky se přesazují jednotlivě do květináčků o průměru cca 8 cm se sadbovým substrátem a na podzim se vysazují ven. Na jaře lze také rozdělit kořeny starších rostlin a přesadit je do samostatných květináčků.
Semena citrónové trávy vysejte na povrch kvalitního substrátu. Lehce je zahrňte nebo zatlačte a zalijte. Misku můžete zakrýt mikrotenovým sáčkem pro vytvoření příznivého klima. Semínka potřebují k vyklíčení teplotu 20 – 22 stupňů. Dbejte na to, aby zemina nevyschla. Za cca 15 až 25 dní se objeví mladé rostlinky, které přepíchejte do květináče s hlinito-písčitou zeminou. Pravidelně a vydatně je zalévejte, nenechávejte ale květináč stát ve vodě.
Pokud už máte vzrostlou rostlinu, je lépe ponechat ji v dostatečně velkém květináči a nevysazovat ji přímo do záhonu. Není totiž mrazuvzdorná a zimu venku by nepřežila. Na jaře a v létě květináč umístěte na terasu nebo na zahradu na plné slunce. Zajistíte ji tak dostatek vonných silic. Na zimu ji pak přesuňte dovnitř do chladnější místnosti a omezte zálivku. Vzrostlou citrónovou trávu můžete snadno množit dělením trsů.
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ VÝROBA SÝRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Soňa Kroupová.
Dobrý den, doma jsem si často dělala "Lučinu" z kupovaných jogurtů. Poprvé jsem to zkusila z čerstvého kravího mléka. Počkala jsem do druhého dne, stáhla z vršku smetanu. Mléko jsem zahřála na 37°C a vmíchala jsem jihočeský smetanový jogurt. Zabalila do péřovky a nechala do druhého dne. Teď už je to asi 3 dny v chladu, ale jogurt je mazlavý, jakoby slizký. Nevím, kde jsem udělala chybu. Předem moc děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Čestmír.
Dobrý den.
Chybu jste udělala v teplotě. Jogurt zraje při teplotě
42 - 45 stupňů celsia, Výroba trvá při této teplotě 6 hodin.
Já používám jogurtovač Bravo (cca 500 Kč). Studené mléko
jakékoliv i z krabice se smíchá se čtvrt kilem jogurtu,
naleje do skleniček a nechá v jogurtovači hodin. Pak se dá do
lednice vychladit. Můžete použít i termosku, do peřin nebo
domácí pekárnu, která má funkci kvašení. Důležité je dodržet
teplotu, delší čas nevadí.
Již na metru čtverečním můžete při optimálním osazení vypěstovat dostatek bylinek pro běžné užívání. Pokud máte prostoru více, založení zahrádky může být druhově bohatší a přebytky ze sklizně můžete uchovat na zimu. Čím více slunečních paprsků bylinkám dopřejete, tím voňavější budou. Menší skupině pěstovaných bylinek pak svědčí místo polostinné či stinné (máta, petržel, čechřice a jiné). Jednoletky, jako je bazalka, jsou rovněž náročnější na vláhu. Bylinky potřebují dobře propustnou zeminu. Ideální je mírný sklon či modelace bylinkové zahrádky, přičemž je třeba ji orientovat na jih či východ. Postačí však i slunné místo na rovině. Proti větru bylinky nejlépe ochráníte nízkým živým plůtkem, proplétanými větvemi nebo osázením vyššími odolnými bylinkami, jako je levandule či šanta. Zastřiháváním získají bylinky kompaktní tvar, také je mohou doplnit půdopokryvné bylinky. Vyšlechtěna je i řada vysloveně ozdobných odrůd, které si zachovávají chuťové vlastnosti i vůni.
Bylinkovou zahrádku je možné uspořádat nejrůznějším způsobem. V minulosti vzniklo mnoho stylů bylinkových zahrad a lidská fantazie a tvořivost jejich podoby stále rozvíjejí.
Styl formální – jednotlivé úseky v podobě čtverců, polokruhů a jiných tvarů odděluje tvarovaný živý plůtek například ze zimostrázu. Nebo je bylinková zahrádka uspořádaná do obrazce, například do spirály.
Přírodní styl – zvlněná cestička se vine mezi polštáři voňavých bylin a místo proti větru chrání například plůtek z jemné šanty kočičí nebo treláž s popínavými rostlinami.
Nižší bylinky vysazujeme či vyséváme dopředu, vyšší na pozadí. Na cestičky i jako jednotlivé nášlapné plochy jsou ideální ploché kameny, ty usnadňují péči i sklizeň a přispívají k akumulaci blahodárného tepla, které bylinkám svědčí a také je přiměje k uvolňování vonných silic. Bylinkovou zahrádku může doplnit i zahradní jezírko a u něj stinný kout pro vlhkomilné druhy bylin. Rozhodně by zde neměla chybět lavička či zahradní křeslo pro posezení, aby bylo možné si voňavou pohodu v klidu vychutnat.
Rozmarýn je ceněnou bylinou a kořením, a to pro svou výraznou vůni a chuť. K sušení a léčebným účelům se sbírají od května do srpna jeho úzké šedozelené čárkovité lístky, které se suší za temna na síťových platech a uchovávají se ve sklenicích s uzavíratelným víčkem. Nejvhodnější je sbírat ještě mladé a ohebné listy. Podobně jako u jiných bylinek i u rozmarýnu platí, že by se neměl užívat ve velkých dávkách.
V kuchyni nachází své uplatnění jak čerstvé, tak sušené rozmarýnové lístky. Mají jemnou kafrovou vůni a hořce štiplavou chuť. Díky svému aroma se hodí pro dochucování ryb, zvěřiny, pečeného masa. Skvěle chutnají i na grilovaných rajčatech anebo v mletém mase. Rozmarýn je vhodný rovněž do salátů, pizzy, marinád, těstovin, zapékaných brambor, zeleniny, bylinkového másla, do polévek, ke grilování a na výrobu rozmarýnového vína. Jeho velkým plus je podpora trávení a také to, že omezuje nadýmání.
Výrazné aroma této byliny ji předurčuje také k využití do vonných potpourri směsí. Dalším možným způsobem použití je přísada do koupelových solí a olejů. Pozitivně působí na tělo zejména při revmatických bolestech.
Z účinných látek je nutné jmenovat především vonné silice (voní jako eukalyptus), díky nimž je rýmovník řazen mezi léčivky. Obsahuje ovšem také omega-6 mastné kyseliny nebo vitaminy A a C. Vzhledem k obsahu výše zmíněných vonných silic účinkuje při nachlazení, rýmě i bolestech v krku. Ostatně o tom už vypovídá sám název „rýmovník“. Doporučováno sice bývá i vnitřní užívání, tedy například formou čaje či žvýkáním, nicméně účinná je především inhalace. Dokonce prý stačí rozlomit či rozmačkat list a čichat, čichat a čichat. Pomoci může i při problémech s dýchacími cestami a pozitivně by měl dle všeho působit i na zdraví astmatiků.
Rýmovník má ale kladný vliv rovněž na další neduhy. Můžete jej vyzkoušet při horečce, bolestech hlavy, ale také při potížích s pokožkou, tedy při ekzémech či po bodnutí hmyzem. Podle některých zdrojů má i antioxidační vlastnosti, účinkuje při vysokém krevním tlaku, problémech s ledvinami anebo při problémech trávicího ústrojí. Rýmovníku pak můžete využít i k detoxikaci organismu a působí také proti stresu a psychickým potížím.
Zdá se, že nerovnoměrné opylení je hlavním viníkem ohýbání a kroucení okurek. I když je ve vaší zahradě nebo skleníku spousta opylovačů, podmínky nemusí být vhodné pro zajištění úplného opylení. Pyl vyžaduje polovlhké, teplé podmínky, aby byl co nejlepší, a když je příliš sucho nebo se během kvetení vyskytnou dlouhodobé deště, nemusí být vaječníky okurek plně opyleny. Přitom květy okurek musí být plně opyleny, aby se vytvořily plně vyvinuté plody. I když se včely květům okurek vyloženě nevyhýbají, tak se zdá, že nejsou příliš bláznivé do jejich květů. Chcete-li dosáhnout lepších výsledků opylení, můžete okurky opylovat ručně, ale pokud je počasí proti vám, plody se mohou stále zvlnit.
Možným řešením je doplnit svoji zahradu nebo skleník o květiny, které pomohou přilákat více opylovačů. Šalvěj, sedmikrásky, krásenka zpeřená, echinacea jsou jen částí toho vhodného. Nejen, že vypadají pěkně, ale některé jsou také jedlé jako levandule a měsíček. Včely mají citlivý čich i za letu. Včely cítí květiny nebo toxiny ze vzdálenosti nejméně 4 km. Takže výsadba květin s příjemnou vůní může být přínosem pro vás, vaši zahradu a včely! Případně se vyhněte nevonným odrůdám, jako jsou jiřiny, mák a červený ibišek. Také se vyvarujte používání vonných olejů nebo svíček, jako je máta, levandule, eukalyptus, citronelový, citronový a limetkový olej kolem vaší zahrady během denních hodin nejvyššího opylování. Odradili byste tím včely. Rostliny samotné nepředstavují problém, ještě lépe, když kvetou!
Nikdy není na škodu vyjít si na zahradu nebo do skleníku a postarat se o opylení sami. Ať už máte zahradu s opylovači nebo ne. Je to skvělá příležitost odhalit škůdce nebo choroby v raných stádiích, takže můžete snadno použít včasnou léčbu.
Samičí květy rostou na delších stoncích, z nichž se vyvinou plody, zatímco samčí květy rostou v menších hroznech bez podlouhlého stonku. Opylování se provádí ráno před poledním žárem, který ničí pyl. Někteří hybridi mohou nejprve vyslat samičí květy. V takovém případě je v pořádku použít k opylení pyl z jiné odrůdy, třeba z tykve, ale uchování semen z těchto plodů nepovede k růstu výsledné odrůdy kvůli křížovému opylení.
Zde je k dispozici mnoho video návodů, kde můžete dobře vidět, jak přesně opylování okurek provádět: opylování okurek video.
