Vyvýšené záhony mají spoustu výhod. Pokud záhony vyvýšíme dostatečně, nebudou nás při ošetřování rostlin bolet záda, prostě se nebudeme ohýbat. Předností je i minimum plevelů. Semena plevelů totiž létají (rozšiřují se) nízko, a pokud je vyvýšený záhon dostatečně vysoký, aby těmto náletům odolal, máme vyhráno. Nedočkáme se rovněž pošlapaných a zvířaty vyhrabaných míst.
Jak udělat vyvýšený záhon
Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.
Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.
Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).
Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.
Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšenézáhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.
Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě.
V naší poradně s názvem BEZTRNÝ OSTRUŽINÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Parýzek, ing..
Prosím o radu. Kdy je nejvhodnější doba ke hřížení šlahounů. Hřížím matiční šlahouny, nové rostliny mi vzejdou, ale nechám si poradit. Jestli matiční šlahouny už letos nebo až druhý rok, kdy už budou mít plody.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Nejvhodnější doba pro hřížení ostružin je na jaře a na podzim. Výsledky jarního hřížení můžeme oddělit ten samý rok na podzim. Ty podzimní až následující rok na jaře. K hřížení se používají jednoleté výhony.
K vegetativnímu množení ostružin můžete také použít i další postupy, které jsou vhodnější. Je to například množení kořenovými řízky. Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 8-10 cm a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně neroste. Řízky zakládáme přes zimu v mrazuprosté místnosti do písku s rašelinou. V dubnu je vysazujeme na záhony s lehčí kompostní zeminou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 10 cm hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 10 cm od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 3 cm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Řízky je nezbytné ošetřit stimulátorem růstu.
Zahradničení bez rytí vám nejen ušetří čas a námahu, ale má i další výhody. Jak jsme již zmiňovali, rytí může narušit půdní rovnováhu, především vyváženost půdních organismů, a přestože je jeho hlavním smyslem půdu provzdušnit, dochází při něm spíše k jejímu udusání a půda se stává příliš kompaktní. Systém však vyžaduje specifický přístup, aby záhony neovládl plevel. Je však potřeba poznamenat, že záhony bez rytí nebudou dobře prosperovat ve velmi těžké, jílovité půdě.
Příprava netradičních záhonů
Nabízíme několik základních pravidel a rad při zakládání záhonů, které není třeba rýt:
Na podzim se záhony určené k zahradničení musí bez rytí zbavit plevelů, tedy ne rýčem, ale například rycími vidlemi. Snazší práce bude v místech, která od jara do podzimu ležela pod černou perforovanou fólií nebo tmavou netkanou textilií.
Záhony je vždy vhodné ohradit prknem nebo řadou cihel či kamenů, aby z nich nevypadávala vrstva mulče, kterou budou posléze pokryty.
Záhony a cestičky mezi nimi si rozvrhněte tak, aby nedocházelo k ušlapávání půdy mimo cesty.
Cestičky musí být dost široké na průjezd kolečkem, abyste mohli bez problémů dovážet mulčovací materiál a podobně.
Mulčování místo rytí
Další variantou, jak pěstovat plodiny bez rytí, je využít mulčování. Vyberete-li si tento způsob, pak postupujte podle těchto doporučení:
Abyste mohli zahradničit bez rytí, musíte mít k dispozici velké množství vyzrálého kompostu.
Záhony se na podzim nezryjí, ale pokladou přibližně 5 cm silnou vrstvou vyzrálého kompostu nebo hnoje. Žížaly se na svou oblíbenou pochoutku vrhnou a postupně ji zatahají do spodních vrstev půdy, čímž zeminu provzdušní a obohatí o množství nezbytných živin.
Mulčovací vrstva půdu v zimě chrání před vysycháním a výkyvy teplot, poskytuje příznivé podmínky pro půdní mikroorganismy. Prudké deště nenaruší její strukturu a živiny se nevyplavují.
Na jaře lze záhon rovnou osít. Semínka můžete překrýt opět vrstvičkou vyzrálého, jemného kompostu.
Vrstvený záhon
Další varianta klasického zahradničení bez rytí je taková, že záhon poté, co jej na podzim vyplejete, pokladete lepenkou nebo nepotištěným papírem, který důkladně pokropíte, aby byl mokrý. Na papír pak můžete vrstvit kompost, posečenou trávu a podrcené listí v několika opakujících se vrstvách do té doby, než bude výška pokrývky na půdě činit přibližně 15 cm. Vše přes zimu zetlí a na jaře bude půda připravená k osetí či osázení. Na podzim je pak vhodné prohrábnout záhon vidlemi a celý postup zopakovat.
Úskalí při pěstování bez rytí půdy
Pokud jste se rozhodli pro zahradničení bez rytí, musíme vedle pozitiv, uvést i možná negativa tohoto způsobu pěstování:
V důsledku vysychání půdy se plodiny stávají více citlivými na nedostatek živin.
Rostliny potřebují více vstupů pro potírání plevele.
Lze konstatovat, že výnosy mají tendenci k nižší stálosti.
Ve svém příspěvku JAK OLOUPAT DÝŇOVÉ SEMENO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana.
Dobrý den,
U nás doma se dýňová semínka sušila v troubě a suchá se pomocí zubů vylupovala. Upražená semínka musela být růžová. Pražila se pomalu na sucho. Později jsme semínka vylupovala těmito způsoby jak suchá, tak čerstvá (u čerstvých je to větší problém):
1. Přejeďte nehtem středem boční rýhy jádra co nejdále a poté tlakem palce a prsteníčku rozlomte v rýze.
2. Tlakem postupně ulomte u zobáčku obě vyvýšené strany. Zobáček by měl směřovat k vám. Poté jádro vyjměte, příp. nutno ještě trochu někde odlomit kousek slupky.
3. Tlakem na boční hrany pomocí prstů ve špičce semena se vám slupka rozevře a tu ještě trochu odlomte a máte jádro venku.
4. Jádro se slupkou vložit do úst, slupku okousejte, jádro snězte a slupku vyplivněte.
Je jen na Vás jaký postup si vyberete :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jiří Šrámek.
Včelaření v Langstrothech vychází z přirozeného prostředí pro včely. Všude je přesně dodržena včelí mezera, takže odpadají například problémy se stavbou různých můstků. S rámky se snadno manipuluje, navíc v tomto systému převážně pracujete pouze s celými nástavky, nerozebíráte jednotlivé rámky. Samozřejmě mimo potřeby specifických zásahů do včelstva. Úly jsou vzdušné, s celoročně zasíťovanými dny, což to výrazně přispívá k hygieně včelstva. Navíc i léčení a kontrola spadu roztočů varroa je snazší, tomu napomáhá 10cm výška dna. Pod ním je zasunuta plastová podložka na měl. Při její kontrole nebo odběru úl vůbec neotevíráte. V zimě včelstvo nerušíte a velice rychle máte zkontrolovanou celou včelnici. Síla stěny úlu je 25 mm, což včelám umožňuje zejména na jaře okamžitě reagovat na změny venkovní teploty. Používá se dřevo z borovice vejmutovky, které je v současné době nejvhodnější včelařskou dřevinou. Pro svou nízkou hmotnost je využito na výrobu všech dílů úlu.
Konstrukce úlu Langstroth je jak jednoduchá, tak i cenově dostupná, a navíc si jej je schopen vyrobit dokonce i podprůměrně zručný včelař se základním vybavením pro práci se dřevem.
Původní rámky do systému Langstroth byly vysoké 232 mm (Langstroth Original). Jednalo se o rámkovou míru 44,8 x 23,2 cm s horní loučkou o délce 48,2 cm. Rámek se také označuje jako Langstroth 1/1 nebo L 1/1. Úlová sestava byla složena ze dna, nástavků a víka. Nástavky jsou na 10 rámků.
Později se však začalo spekulovat o vysoké hmotnosti nástavků v medníku. Dle systému Dadant byl systém Langstroth rozšířen také o rámky s výškou 185 mm (Langstroth 3/4), 159 mm (Langstroth 2/3) a 137 mm (Langstroth 1/2), ale také o 285 mm s označením Dadant Jumbo, který se používá výhradně do plodiště.
Po vzoru úlu Dadantova je možno včelařit též s nízkými nástavky pro med, což přináší menší hmotnost nástavku i plástu, a tím lehčí manipulaci, med v panenském díle, zralý zavíčkovaný med i ze slabších snůšek, druhové medy, lepší možnost použití výkluzů a vyfukování včel při odběru medu, lepší technizaci odvíčkování a vytáčení. Nízké nástavky vyžadují pro racionální vytáčení medu radiální, hvězdicové nebo zvratné koše do medometů na více plástů.
Nedostatkem středně vysokých plástů pro plodiště je jeden nástavek málo, dva jsou však v podstatě více, než je potřeba. Dost medu zůstává ve složeném, dvounástavkovém plodišti. Přehození nástavků znamená, vedle změny hmotnosti, hrubý zásah do teplotního režimu plodového hnízda. Tvorba oddělků a chov matek na nástavkové míře vyžaduje úlové přepážky a rozdělené dno s česny.
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Cílem včelaření v nástavkových úlech je racionalizace chovu včel směrem k silnějším a přirozeněji vedeným včelstvům, která nevyžadují tolik provozních zásahů. Nástavkové úly umožňují přizpůsobovat velikost prostoru potřebám včelstva a snůšce. Vhodně volený prostor umožňuje do značné míry nahradit práci s jednotlivými rámky manipulací s celými nástavky.
Stanovenému cíli odpovídá úl tím více, čím nižší má rámek (až k úlům nízkonástavkovým), zatímco s rostoucí výškou plástu se metodika včelaření nutně blíží tradičnímu pojetí. Volbou určitého typu nástavkového úlu klademe tedy současně hranici technologie, kterou budeme ve svém včelařském provozu používat.
Vysoké rámky vyhovují vzestupné tendenci plodování, a proto na nich zpočátku plodové hnízdo roste rychleji. To může v teplejších oblastech ovlivnit výnos z časné snůšky, ale také rychlejší rozvoj roztoče Varroa destructor. Zde velmi záleží na startovním počtu přezimovaných roztočů. Nízké rámky v plodišti jsou tedy na počátku vývoje v očích včelařů určitým nedostatkem, který s pokračujícím vývojem ztrácí na účinnosti. V nízkonástavkovém provozu vyrovná první záměna horních nástavků (po odkvětu jívy) tento nedostatek a plodování nabývá na rychlosti.
Podle Bretschka je za vznik rojové nálady zodpovědný pouze stav plodového hnízda. Třídílné nízkonástavkové plodové hnízdo zajišťuje optimální rotaci plodového hnízda a zamezuje napětím ve včelstvu. Tato prevence a zábrana rojení má neméně podstatný vliv na výnos včelstva.
Podmínkou úspěchu nástavkové metody je schopnost průměrně fyzicky zdatného pracovníka manipulovat s celými nástavky. Z toho logicky vyplývá, že čím jsou rámky vyšší, tím méně jich v nástavku může být. Čím méně plástů však nástavek obsahuje, tím větší význam má uteplení stěn.
Z technologického hlediska (výroba a práce s nástavky) i vzhledem ke schopnosti včelstva přizpůsobit se danému prostoru je výhodný čtvercový půdorys úlu.
Jako „nástavkový včelař“ máme ideální možnosti přizpůsobovat prostor potřebám včelstva. V podletí se řídíme zásadou, že do zimy ponecháme všechny plásty, které jsou včelami přiměřeně obsednuty, na konci snůšky. Za snůšky nasazujeme další nástavky, jakmile jsou ty dosavadní zčásti naplněny, aby včelstva neomezovala přínos sladiny. Za mírné snůšky však ponecháme poněkud hustší obsazení, aby med nebyl roztroušen ve zbytečně velkém množství plástů.
Silná včelstva sedí volněji než slabší. Včelstvo se 30–50 tisíci včel je v úle pohodlně usazeno, jestliže na 8 plástů 39 x 24 cm připadá asi 10 tisíc včel. Hustší obsazení v době rozvoje může vést k propuknutí rojové nálady. Taková včelstva pak sama vydávají dostatek tepla v důsledku látkové výměny jednotlivých včel. V úle sedí volněji než včelstva méně početná, obsazují tedy (a mikroklimaticky ovládají) vzhledem k množství včel relativně větší plochu plástů.
V naší poradně s názvem HRYZEC VODNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivan.
Dobrý den! Ptám se asi na nezodpověditelný dotaz. Jak se určitě zbavit poškozování ovocných stromů hryzcem? Děkuji. Ivan
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Existují různé metody, jak se zbavit hryzců, v závislosti na situaci a preferencích. Patří mezi ně povzbuzování přirozených nepřátel, kladení pastí, používání plynových bombiček nebo instalace ochrany kořenů rostlin.
Povzbuzujte přirozené nepřátele
Povzbuzujte přirozené predátory hryzců, jako jsou lišky, draví ptáci nebo sovy, například tím, že jim poskytnete hnízdní budky nebo bidýlka.
Nastražování pastí
Pasti na hryzce lze umístit do chodeb. Je důležité pasti pravidelně kontrolovat a vyprazdňovat. Nastražování pastí je poněkud složité, ale docela úspěšné. Dodávají se v různých provedeních, včetně klasických cvakacích pastí. Klasikou jsou drátěné pasti a klešťové pasti, jejichž ovládání vyžaduje značnou zručnost. Snadněji se manipuluje s trubkovými pastmi vyrobenými z nerezové oceli nebo plastu, které se instalují svisle v tunelu.
Kromě toho jsou k dispozici i trubkové pasti pro odchyt živých jedinců. Nejlepší doba pro odchyt je zima.
Plynové bombičky
K hubení lze použít plynové bombičky. Doporučuje se však opatrnost, protože používání plynových bombiček je povoleno už jen ve Švýcarsku a nese určité riziko. Bombičky se vkládají do nor hryzců a zapalují se. Tím se vytváří toxický oxid siřičitý. Zde je seznam všech dostupných plynových bombiček na hubení hryzců a jejich obchodních názvů: https://www.psm.admin.ch/de…. Prodejce hledejte na Švýcarském internetovém trhu.
Ochrana kořenů
Citlivé rostliny chraňte tím, že je obklopíte drátěnými koši nebo speciálním pletivem na ochranu kořenů.
Další tipy
K odpuzení hryzce lze použít také ocet, octovou esenci, lihoviny, terpentýn nebo líh. Říká se, že zvířata odstrašují i kyselé podmáslí nebo česnek.
Často se také doporučuje odhánět hryzce vysazováním řepčíku královského (Fritillaria imperialis), který hryzec přímo nesnáší.
Pravidelné prořezávání rostlin může hryzcům zabránit jejich přirozenému úkrytu.
Udržujte okolí ovocných stromů v čistotě a pravidelně odstraňujte rostlinné zbytky, abyste hlodavcům zabránili nalezení zdroje potravy.
Smetence, také někdy nazývané jako pakety, se moc v naší republice neujaly, nemají u nás tradici. Výhodou smetenců je skutečnost, že je možné je použít pro každou rámkovou míru. Smetenec je potřeba nejprve usadit, včely si musí vystavět nové plásty a první plod se začne líhnout nejdříve za 21 dní.
V průběhu měsíce července si můžete snadno rozšířit stav včelstev na svém včelíně právě formou smetence. Je několik způsobu, jak to lze provést, ale především musíte mít k tomuto účelu kladoucí matku.
Smetenec lze udělat tak, že z několika úlů smetete do rojáku za pomoci smyku alespoň 0,5 kg včel. Do rojáku následně pověsíte v uzavřené klícce matku a roják na několik hodin odložíte do studené místnosti. Smetenec musíte trochu pokrmit alespoň medocukrovým těstem. Nachystáte si nový úl a na něj položíte další prázdný nástavek. Po několika hodinách smetenec vysypete do úlu a matku v uzavřené klícce pověsíte mezi rámky. Za dva až tři dny ji uvolníte přes medocukrové těsto.
K usazení smetence lze také použít narkotizační prostředek Apinar. Smetenec tak nemusíte vůbec ukládat do studené místnosti – včely v rojáku mírně narkotizujte, a když přestanou hučet, můžete je přímo vysypat do úlu. V tomto případě lze matku přidat takzvaně naostro vhozením mezi včely. Místo Apinaru můžete také použít Ledek 30.
Mnoho včelařů se snaží zlepšit svůj chov objednáním matek od známých chovatelů nebo rozmnožovacích chovů. Po dodání pak mnozí řeší dilema, jak novou matku přidat. Mezi časté jevy totiž patří neúspěch při přidání, což znamená nejen finanční ztrátu, ale i další komplikace při nápravě osiřelého včelstva. V podstatě nejde jen o přidání matky, ale o vytvoření nového včelstva, kterým můžeme rozšířit svůj stav nebo jím nahradit ta včelstva, která nevyhovují našim chovatelským požadavkům.
Matka zaslaná od nějakého chovatele byla na cestě v obálce přibližně dva dny. I když má v klícce doprovodné včely, není to pro ni vůbec přirozené prostředí. Pouze s několika včelami musela vzdorovat různým nepříznivým vlivům. Vyzvednete-li si matku z pošty, je důležité, aby se zklidnila. Proto ji i s osazenstvem dejte na zastíněné a teplé místo, kde není průvan. V žádném případě ji nevystavujte slunečním paprskům. Dejte také pozor, abyste ji nedali na místo, které navštěvují rádi mravenci. Nezapomeňme přejet po klícce ve vodě namočeným prstem. Toto můžete opakovat několikrát, zvláště když se rozhodnete pracovat až příští den.
Následující den od dodání včely vytvořte umělý roj smetením cca 1,5–2,5 kg včel všech kategorií do dobře větraného rojáčku. Na 1 kg musíte smést včely z cca sedmi plástů 39 x 24 cm.
Nabídka pylu ve volné přírodě vyvolá intenzivnější kladení vajíček, a tím také zvýšenou péči o plod. Zimní chomáč se již rozpustil. To opět vyžaduje větší spotřebu potravy ve formě glycidů. Pro včelstvo je v březnu/dubnu nejlepší potravou invertovaný cukr, který včely dostaly na podzim. Včelstvo si z těchto zimních zásob odebírá podle své síly, výkonnosti matky a počtu volných dělničích buněk použitelných k zakladení. Rozhodující vliv na vývoj má teplo, které si umí včelstvo vyprodukovat a udržet. I v tomto případě mají výhodu silná včelstva, která neutrpěla zimními ztrátami včel.
Abychom podnítili včelstvo a zvýšili teplo, proškrabeme část zásobních plástů, které jsou v blízkosti plodu, ostatní necháme být, aby nenavlhly. Rozpěrákem nebo odvíčkovací vidličkou poškrábeme zásobní víčka, obnažená potrava v buňkách včely dráždí k nasávání. Není přitom podstatné, když trocha zásob ukápne na rámky nebo teče po buňkách. Včelímu smyslu pro pořádek vadí i to, že u plodového hnízda jsou plásty poškozeny a snaží se je vyčistit a opravit.
Při těchto opatřeních nesmíme zapomenout na to, že v březnu či dubnu se mohou vyskytovat teplotní výkyvy 20 °C a více. Plodové hnízdo musíme proto nechat pohromadě. Vsunutí poškrábaného plástu mezi plásty s plodem je možné až v pokročilejším ročním období, kdy se již nedají očekávat příliš velké teplotní rozdíly. Tato doba nastane zpravidla v květnu. Opakované poškrábání zásobních plástů má ještě jednu další velkou výhodu: spotřebují se zimní zásoby, jež budou proměněny v mladé včely. Ty bude včelstvo potřebovat pro nastávající snůšku. Takto spotřebovaný invert (zimní zásoba cukru zpracovaného včelami) tak nemůže kazit kvalitu květového medu.
První pyl a nektar poskytují včelám květy jívy, trnek a angreštu. Včelstva se začínají rozrůstat, takže je čas na jejich důkladnější prohlídku. Při dlouhodobě teplém počasí a pylové snůšce začínáme rozšiřovat mezistěnami. Na podzim jsme sice zazimovali silná včelstva, která dávala z hlediska síly, zásob a kvality matky nejlepší předpoklady, ale nedá se vyloučit, že nás některé včelstvo zklamalo.
Zrušení nebo spojení je nejlepším řešením pro slabá nebo osiřelá včelstva. Na jaře není spojování problémem, měla by platit zásada: nikdy nespojujeme dvě slabá včelstva! Spojení se silným včelstvem, které je nejméně na 10 rámcích, původní včelstvo posílí a otevře mu cestu k lepšímu vývoji. Při spojování slabší včelstvo nasadíme na včelstvo silnější. Matku ze slabého včelstva můžeme odstranit, není to ale nutné. Problémy se dvěma matkami ve včelstvu nejsou. Během jednoho až dvou týdnů jedna z nich chybí.
Toto období začíná zpravidla v druhé polovině srpna.
Jen od jara do plného léta žijí ve včelstvu tři včelí kasty (jedna matka, několik stovek trubců a třicet až padesát tisíc dělnic). Dělnice vykonávají veškeré činnosti nezbytné k přežití, jako je sběr nektaru a pylu, přinášení vody, stavba plástů, péče o plod, čištění a obrana. Matka zajišťuje kladení vajíček, soudržnost včelstva a dělbu práce v něm. Trubci oplodňují mladé matky, což je jejich jediný úkol. V období vrcholícího léta, kdy se začne projevovat nedostatek snůšky, začnou dělnice trubce z úlů vyhánět. Včelstvo je na podzim a zimě výhradně samičí.
Včely se již v období vrcholícího léta připravují na chladné roční období. V podletí se vytváří hranice mezi letními a zimními včelami. Líhnoucí se dělnice jsou dlouhověké, zachovávají společenství přes zimu a jsou prvními aktivními včelami na jaře. Proto začíná z biologického hlediska nový včelařský rok.
Délka života včely medonosné závisí především na tom, zda se narodila jako letní, nebo zimní včela, což se projevuje péčí o plod. Letní včela se dožívá jen tří až šesti týdnů, pracuje a stará se o plod. Úkolem zimní včely je najíst se dosyta a vydržet přes zimu. Zimní včely se dožívají zpravidla pěti až šesti měsíců, mohou se dožít i devíti měsíců. K přežití zimních včel je potřeba dostatečná zásoba. Aby včelstvo úspěšně přezimovalo, musí mít na počátku zimy nejméně deset tisíc jedinců.
Péče v podletí podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony – na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že se v každém včelstvu nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřadit a nechat roztavit, protože jsou méně kvalitní. Tento zákrok je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů a jehož housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Doplnění zásob na zimu: včely během léta snášejí pyl a nektar.
Vyvýšenézáhony se dají zakoupit již jako produkty ve formě stavebnice, kterou si doma podle návodu postavíte. Tyto stavebnice lze zakoupit v některých zahradnictvích nebo internetových obchodech a jsou k dostání z různých materiálů (dřevo, beton, plast, kámen) i v různých velikostech, toto vše ovlivňuje i jejich cenu. Cena se pohybuje od 3 500 korun a výše, v domácích podmínkách jej pořídíte i laciněji.
Unikátní bylinková zahrada leží v těsné blízkosti zámku Valtice na místě bývalého zámeckého zahradnictví. Bylinková zahrada zde začala vznikat v roce 2004. Hlavními iniciátory projektu, kteří dlouhodobě podporovali a propagovali Lednicko-valtický areál ve světě a kteří také zajistili podporu zahrady ze strany amerických nadací, byli manželé Tiree a Lubomír Chmelar z USA. Paní Tiree Chmelar se bohužel otevření zahrady nedožila a zahrada je tak věnována její památce.
Jedná se o jedinečnou zahradu s různými druhy bylin v samotném centru Lednicko-valtického areálu zapsaného v UNESCO. Jedná se o první ukázkovou zahradu využívající přírodní principy péče v České republice. V tematických záhonech najdete na 300 druhů bylin sloužících nejen k léčení, ale třeba také k barvení tkanin či k dochucení pokrmů. Seznámíte se s rostlinami, které byly odedávna považovány za magické, a zjistíte, které rostliny jsou neodolatelným lákadlem pro pestrobarevné motýly. Pro děti je v zahradě připraveno pískoviště s hračkami a množství malých konviček, kterými mohou v parných letních dnech zalévat záhony. V zahradě objevíte rovněž okrasné záhony, u nichž jistě oceníte inspiraci pro vlastní zahrádku. Pro odpočinek můžete využít posezení s židlemi a stolečky nebo můžete dát přednost lehátkům v malém třešňovém sadu. V obchůdku ve skleníku jsou pro vás připraveny sazenice bylin, bylinné čaje a upomínkové předměty. V zahradě bývají pořádány výtvarné kurzy a kurzy o pěstování, sběru a zpracování léčivých bylin. Naučné záhony vám představí zejména léčivé rostliny, najdete zde také byliny afrodiziakální, bylinky mýtů a legend, barvířské rostliny i ty, které můžete využít v aromaterapii či v kuchyni. Jedná se tedy o výborný tip na příjemný i přínosný výlet.
Dýně (tykve) mají rády bohatou půdu a hodně sluníčka a tepla. Dokážou růst přímo na čistém kompostu. Jsou však citlivé na sebemenší mrazík, takže je vysazujte, až když toto nebezpečí pomine. Mnoho lidí si tykve předpěstovává doma za oknem a na záhony sází již vzrostlé sazeničky. V případě tykví nekeříčkové formy (s mohutnými šlahouny) je vhodné od takového postupu odstoupit, protože si rostlina vytváří dlouhý kořen, který při předpěstování doma proroste velmi rychle ven z kelímku, zatímco nadzemní část sazeničky sotva prorazí povrchem půdy. Kořen je potom při přesazování téměř vždy zničen nebo odlomen, což má za následek pomalý a špatný růst předpěstovaných rostlin. Je proto lepší bujně rostoucí nekeříčkové odrůdy tykví vysévat na záhony přímo ze semen. Keříčkovým odrůdám, mezi něž patří třeba cukety, přesazování nevadí.
Větší odrůdy tykví často vypouštějí ze svých výhonů další podpůrné kořeny, aby si zajistily dodatečné zdroje pro svůj růst a produkci plodů. Musejí k tomu ovšem mít podmínky. Pokud budete mít příliš malé záhony nebo tykve vysadíte někam na kraj zahrádky, výhony se budou plazit v trávě, kde nedokážou zakořenit. Je proto lépe vyčlenit jim dostatek prostoru na obdělané půdě. Ty části rostliny, kde se objeví podpůrné kořeny, můžete zahrnout hlínou.
Dýně se sklízejí i se stopkou. Pokud při sklizni některým plodům stopka upadne, měli byste je sníst jako první. Většina tykví musí po sklizni několik týdnů dozrávat. Můžete je rozložit venku na slunci na slámu nebo je nechat dozrát doma. Důležité je pohlídat stopky plodů, aby pořádně zaschly. Hniloba se totiž často šíří právě odtud.
S tykvemi byste měli zacházet podobně jako s jablky. Opatrně je pokládat, aby se neotloukly. Doma je můžete rozložit na nějakou měkkou podložku, třeba na karton. Nejdéle vydrží jednotlivé tykve zavěšené v síti ve volném prostoru. Ideální teplota pro skladování se pohybuje v rozmezí 10–15 °C. Vyhovuje jim i pokojová teplota do dvaceti stupňů. Jednou za čas byste měli každou tykev zvednou a prohlédnout, zda se nekazí. Kontrolujte také stopky. Menší plody lze skládat na sebe, velké se skladují v jedné vrstvě. Dýním vadí – na rozdíl od brambor – vysoká vlhkost vzduchu.
Ohradit záhon lze různými způsoby: dřevem, které je však třeba ošetřit impregnací, krátkou palisádou, konstrukcí z kmenů, cihlami, kamennou suchou zídkou, plochými kameny, betonovou skruží nebo tabulí plechu. Jestliže obvodové stěny rovnou nevyzdíte z cihel, zajistěte dostatečnou stabilitu záhonu, k čemuž nejlépe poslouží dobře ukotvené dřevěné kůly. Vyzděné záhony je pak nutné u základu odvodnit, aby kořínky rostlin neuhnívaly v příliš velkém množství vody.
Vnitřní stěny vyložte fólií, která zabrání odpařování vody. Vhodná je například fólie pro zahradní jezírka, kterou seženete v hobby marketech či zahradnických potřebách. Jestliže je záhon navýšený na hlíně, neuzavírejte dno fólií, ale chraňte ho proti hrabošům položením králičího pletiva.
Vysoký záhon je dobré zakládat na podzim nebo časně zjara. Zakládáte-li ho na rostlé půdě, odryjte nejdříve vrstvu zeminy a zkypřete podkladovou plochu. Pak nasypávejte jednotlivé vrstvy v pořadí od nejhrubší po nejjemnější vrstvu zeminy a organických zbytků.
U dostatečně vysokých záhonů může být spodní vrstva tvořena dřevěným odpadem, větvemi a menšími větvičkami. Pak by měly následovat nadrcené či nasekané organické zbytky, vrstva kompostu a nakonec vrstva kvalitní zeminy. Při poklesu substrátu jej každý rok dosypte směsí kompostu a zeminy.
Pokud chcete něco estetičtějšího, vyzkoušejte vyvýšený záhon s proutěnými stěnami. Podobné záhony mají dlouhou tradici a dají se prý najít i ve vykopávkách z období římské říše. Jedná se vlastně o takové „haťování“ s tím, že pomocí přírodních materiálů nezpevňujete svahy či břehy rybníků, ale jen vytvoříte stěnu záhonu.
Postup je také jednoduchý – do země v požadovaném tvaru zatlučete kůly, mezi které na střídačku vpletete vrbové pruty. Vznikne struktura stěny podobná jako u košíků. Jediným limitujícím faktorem může být nedostatek vrbového proutí, protože košíkářských vrb a prutníků v krajině ubývá. Pokud nespěcháte, můžete si ořezem upravit nějakou vrbu ve svém okolí. Existují však i dodavatelské firmy, které vám proutí prodají.
Na plastovém rámu okna zůstala vytvrdlá montážní pěna. Má ještě smysl ji odstraňovat?
Vytvrdlá montážní pěna na plastovém rámu už ve většině případů bezpečně odstranit nejde bez poškození povrchu.
Jakmile pěna vytvrdne a dostane se do mikropórů PVC, jakýkoli další zásah už nepracuje s pěnou, ale s plastem samotným. Chemie způsobí zmatnění, mechanický tlak poškrábání. Pokud rám nezačal měnit barvu, je nejlepší pěnu pouze seříznout v rovině a dál ji neřešit. Další pokusy obvykle skončí viditelnější škodou než původní stav.
Pomůže aceton nebo nitroředidlo na vytvrdlou montážní pěnu?
Aceton ani nitroředidlo vytvrdlou montážní pěnu nerozpustí, pouze poškodí povrch, na kterém se nachází.
Tyto látky mohou pěnu na povrchu změkčit nebo rozmazat, což vytváří falešný dojem účinnosti. Ve skutečnosti ale začnou okamžitě leptat plast, lak nebo povrchovou úpravu. Výsledkem bývá matná mapa nebo flek, který už nikdy nezmizí. Použití těchto rozpouštědel je jednou z nejčastějších chyb při snaze pěnu odstranit.
Jak poznám, že jsem se dostal za bod nevratu?
Bod nevratu nastává ve chvíli, kdy povrch začne reagovat dřív než pěna.
Typickými signály jsou matnění plastu, změna barvy, lepkavý film nebo zápach po chemii. Jakmile se objeví některý z těchto projevů, další pokračování už povrch jen zhorší. V tu chvíli má smysl okamžitě přestat a řešit pouze kosmetické zakrytí nebo opravu, nikoli samotné odstranění pěny.
Lze odstranit montážní pěnu z plastového parapetu bez poškození?
U plastového parapetu je bezpečné odstranění možné jen u čerstvé pěny, nikoli u vytvrdlé.
Jakmile pěna vytvrdne, reaguje plastový parapet velmi citlivě na jakoukoli chemii i mechanický tlak. Seškrábání často vede k viditelným škrábancům, rozpouštědla k matným mapám. Pokud je pěna starší, nejlepší postup je její opatrný ořez v rovině a ponechání zbytku bez dalšího zásahu.
Co dělat, když se montážní pěna dostala na žaluzie?
Montážní pěna na žaluziích bývá ve většině případů neopravitelný problém.
Plastové lamely se při pokusu o odstranění deformují, textilní žaluzie chemie nenávratně poškodí. I velmi opatrný mechanický zásah zanechá viditelné stopy. Z praxe vychází nejčastěji jako jediné rozumné řešení výměna poškozené části nebo celé žaluzie.
Má smysl zkoušet oleje, WD-40 nebo silikonové spreje?
Oleje a silikonové přípravky montážní pěnu neodstraňují, pouze ji zatlačí do struktury materiálu.
Tyto prostředky mohou pěnu dočasně změkčit, ale zároveň ji roznesou po povrchu nebo do pórů. Výsledkem je větší a hůře řešitelná skvrna. U plastů a porézních materiálů tímto postupem obvykle vznikne trvalé znečištění, které už nelze odstranit žádným dalším krokem.
Jedná se o péči v podletí, která podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony, na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že v každém včelstvu se nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřazovat a dát roztavit, protože jsou méně kvalitní. Toto je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů. Jeho housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se ukládá a nektar zpracovává na med. Med včely přijímají, aby pokryly potřebu energie a tepla, pyl potřebují k vytvoření zásob tuků a bílkovin a krmí jím plod. Jedno včelstvo v zimě spotřebuje průměrně 15 kg krmiva. Proto za odebraný med dáme včelám náhradu, a to připraveným cukerným roztokem.
Za krásných říjnových dnů můžeme pozorovat mladušky, které vyletují do okolí česna a vyprazdňují výkalový vak. Létavky hledají pyl a nektar. Ke konci října pomalu včely končí se snůškou, protože kvete už jen pár stromů a křovin. Plodové hnízdo se z několika tisíc buněk rychle zmenší. Koncem měsíce včely většinou úplně zastaví plodování. Včelstvo má průměrně deset tisíc jedinců, ovšem existují i výjimky. Kritická dolní hranice je pět tisíc jedinců.
Včely před zimou není třeba uteplovat, musí mít zachován kontakt s vnějším prostředím, protože díky němu regulují svůj životní cyklus. Včelstva bychom měli nechat přezimovat nad mřížkovým dnem. Otevřené dno omezí plodování, případně brání příliš časnému rozšiřování. Mimo toho se čerstvý vzduch zdola postará o to, aby se na plástech nevytvářela plíseň. Izolované víko zabrání úniku tepla nahoru.
Chceme-li zabránit varroáze, můžeme v zásadě použít dva způsoby – biotechnický a chemický. K biotechnickým opatřením patří pravidelné vyřezávání zavíčkovaného trubčího plodu na jaře, vytváření oddělků a chladné přezimování. Při chemickém boji nasazujeme především organické kyseliny a syntetické medikamenty. Používání syntetických léčiv má sestupnou tendenci, u roztoče totiž vypěstovává odolnost. Při chemickém boji se prosazují organické kyseliny (kyselina mravenčí, mléčná a šťavelová).
K medobraní přistupujeme pokud možno na konci jedné snůšky (například po odkvětu řepky nebo akátů), a to nejlépe brzy ráno nebo ve dnech bez snůšky. Nikdy by se plásty neměly odebírat večer, po počasí příhodném pro pastvu, protože med bývá částečně ještě nezralý a mohl by zkvasit. Než sklidíme med, musíme se přesvědčit, že je zralý. Zralý med má obsah vody pod 20 %, nejoptimálněji kolem 17 %, protože jedině pak si můžeme být jisti, že med nebude kvasit. Existují dvě možnosti, jak se přesvědčit, jestli je med vhodný k vytáčení, a to zkouškou vystříknutím nebo změřením obsahu vody.
Med se odebírá tak, že postavíme za úl jeden nástavek s utěsněným dnem i víkem a jiný nástavek, ve kterém máme prázdné plásty a rámky s mezistěnami. Velmi lehce úl zakouříme a odstraníme víko a fólii. Vyjmeme krajní plást a obsedající včely smeteme smetáčkem. Pokud jsou ze ¾ buňky zavíčkovány, zavěsíme plást do připraveného utěsněného nástavku, který rychle uzavřeme. Vytahujeme plást po plástu, smetáme včely a plásty se zralým medem ukládáme do utěsněného nástavku. Po vyjmutí medových plástů naplníme medník soušemi.
Po odebrání medných plástů z úlu následuje odvíčkování, vytáčení, cezení, sbírání pěny, plnění, prodej a skladování. Med můžeme také pastovat.
Během celého medobraní dbáme na čistotu. Prostor, ve kterém med vytáčíme, by měl být světlý, suchý a čistý. Musí být „včelotěsný“ a měl by v něm být k dispozici vodovod nebo alespoň možnost k umytí a opláchnutí. Včelař by měl pracovat v čistém oblečení, protože pracuje s potravinou.
Med dělíme na pevný a tekutý. Med s vysokým obsahem hroznového cukru (glukózy) rychle krystalizuje na jemné krystalky (například řepkový), med s vysokým obsahem ovocného cukru (fruktózy) a nízkým obsahem glukózy zůstává dlouho tekutý (například akátový).
Zakrslé konifery jsou krásným a zajímavým způsobem, jak vnést celoroční texturu do jakékoli krajiny, bez ohledu na její velikost. Zatímco v zahradách vypadají atraktivně po celý rok, konifery skutečně vyniknou v zimě, kdy listnaté rostliny přecházejí do období klidu.
Konifery patří mezi nejvyšší, nejstarší a největší rostliny na Zemi a mnoho majitelů domů, kteří se potýkají se stínem od velkých stálezelených stromů, může váhat s zaváděním dalších jehličnanů do svých zahrad. Jejich zakrslé mini protějšky jsou mnohem menší a rostou pomaleji a dorůstají výšky pouhých 90–4,5 metru. Jejich kompaktní velikost a široká škála tvarů, barev a forem dělají z jehličnanů všestranný a vítaný zimní doplněk do jakéhokoli prostředí, od balkonových zahrad přes městskou krajinu až po rozsáhlé obytné domy.
7 oblíbených zakrslých konifer do zahrady
Každý podzim zahradní centra posilují svou nabídku unikátních, vysoce kvalitních zakrslých jehličnanů, aby vaše zahradní aranžmá v květináčích s příchodem zimních měsíců zaujalo svým atraktivním vzhledem. Zde je několik oblíbených odrůd mini konifer:
Cypřiš velkoplodý – Cupressus macrocarpa
Tento citronový cypřiš zůstává oblíbenou trvalkou v zahradách. S jasně žlutým, hebkým jehličím s citronovou vůní vytváří úzký, vzpřímený dojem v květináčích nebo v zahradě. Dorůstá výšky 2,4 metru a šířky 0,9 metru, vhodné na plné slunce i do polostínu.
Jalovec modrý – Juniperus squamata
Tento kompaktní jalovec je známý svými výraznými, stříbřitě modrými jehličkovitými listy, které tvoří hustý, zaoblený tvar. Jeho pomalu rostoucí povaha a zářivá barva z něj činí vynikající doplněk skalek, záhonů nebo jako akcentní rostlinu. Dorůstá výšky 90 cm a šířky 120 cm, na plném slunci.
Smrk ztepilý – Picea abies
Tento zakrslý stálezelený strom má husté, tmavě zelené jehličí, které tvoří nízký, zaoblený kopeček. Jeho kompaktní velikost a úhledný, symetrický tvar z něj činí vynikající volbu pro skalky, záhony nebo malé prostory. Dorůstá výšky 45 cm a šířky 45 cm, vhodné na plné až polosluneční místo.
Černý drak japonský cedr – Cryptomeria japonica
Tento japonský cedr má tmavé, tuhé, prstovité, sytě zelené větve, které tvoří zaoblený tvar. Je ideální jako ústřední bod poblíž domu. Dorůstá výšky až 3 metry a šířky 1,8 metru (pro menší exemplář zvolte 'Little Diamond'); pěstuje se na plném slunci, ale prosperovat bude i v polostínu.
Jedle kanadská – Tsuga canadensis
Tato majestátní kanadská jedlovka má půvabné klenuté větve a nízký, kopcovitý tvar. Na začátku jara se projevuje úchvatným odrůstáním zářivě zlatých výhonků, které v létě blednou do jemnější zlatozelené barvy.
