Vzorů, druhů a technik háčkování je celá řada a každý vzor má i jinou techniku háčkování.
Tuniské háčkování: Tuniské háčkování, rovněž nazývané afghánské či úpletové, se obvykle používá na těžší kusy, protože výsledná látka je pevnější než klasicky háčkovaná. Potřebujete dostatečně dlouhý háček se zarážkou na konci. Zejména delší háčky se skládají z násady a pružného provázku.
Filetové háčkování: Filetové háčkování se od ostatních druhů odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tak tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory. Při tvoření základního řetízku pamatujte, že potřebujete při střední velikosti sítě 3 řetízková oka na každý blok či okénko ve schématu plus 3 řetízková oka na obrácení.
Irské háčkování: Irské háčkování stejně jako filetové vzniklo ve snaze kopírovat šitou krajku. Má se za to, že tímto způsobem poprvé háčkovaly řeholnice, ty to pak naučily ženy v Irsku. Říká se mu tedy i „klášterní krajka“ nebo „krajka pro chudé“. Hlavním znakem je vzor z plastických motivů, většinou lístečků a kvítků, spojený otevřenou podkladovou sítí. Podklad se zhotovuje háčkováním řetízkových ok, která se spojí s uháčkovanými motivy. Někdy je podkladem hotová strojově vyrobená síť, na niž se motivy přišívají. Nejlepší jsou výrobky vytvořené výhradně háčkováním s podkladovou síťkou, která obsahuje i některá ozdobná oka, jako jsou pikotky a uzlíky.
Vlásenkové háčkování: Na vlásenkové háčkování, rovněž nazývané vlásenková krajka, potřebujete nastavitelný nástroj (vlásenku) a klasický háček. Vlásenky (vidlice, stávky) jsou tvořeny dvěma ocelovými pruty, které se vkládají do polohovatelného plastového nástavce. Používá se o něco menší háček než normálně a příze se protahuje smyčkami, které vytvoříme kolem zubů.
Postup: Vlásenkové háčkování začněte základním okem, které přeneste na pravou stranu vlásenky. Základní oko nechte otevřené. Dejte přízi za vlásenku a tu pak otočte ve směru hodinových ručiček. Vpíchněte háček zespodu do základního oka a protáhněte, takže na háčku budou dvě smyčky. Oviňte přízi a protáhněte dvěma smyčkami. Takto pokračujte, dokud vlásenku nezaplníte smyčkami, pak je na spodní straně vlásenky stáhněte a přidávejte další, dokud nedosáhnete požadované délky. Středovou část můžete rozšířit tím, že před otočením vlásenky uháčkujete více než jedno oko. Tyto díly pak lze spojit různými háčkovanými oky.
Násadové háčkování: K této technice potřebujete kromě háčku ještě kolík nebo zvlášť dlouhou pletací jehlici o průměru asi 2,5 cm. Doplňkový nástroj se používá k navinování smyček příze a k vytváření velmi otevřených krajkových ok.
Postup: Začněte uháčkováním základního řetízku háčkem střední velikosti. Vpíchněte háček do prvního oka a vytáhněte dlouhou smyčku. Kolík (či jehlici) držte v levé ruce a vytvořenou smyčku na něj navlečte. Vytáhněte smyčku z dalšího oka základního řetízku a umístěte na kolík. Smyčky na kolíku se následně různými způsoby zpracovávají podle toho, jaký vzor chcete vytvořit. Nejjednodušší vzor vznikne, když do každé smyčky na kolíku uháčkujete krátký sloupek. Další řadu vypracujete stejně jako v předchozím postupu a znovu uháčkujete řadu krátkých sloupků. Před zhotovením další řady smyček můžete také uháčkovat několik řad zvoleným vzorem. Dekorativního efektu známého jako paví oko dosáhnete tím, že háček vpíchnete do několika smyček najednou. Stáhněte z kolíku čtyři smyčky a jednou je zakruťte. Udělejte jedno řetízkové oko, aby smyčky držely pohromadě. Pak uháčkujte čtyři krátké sloupky do středu neboli do „oka“ této skupiny čtyř smyček. Stáhněte z kolíku další čtyři smyčky a postupujte stejně. Takto pokračujte do konce řady, kdy budete mít několik spojených kroužků. Pro druhou řadu práci neobracejte. Zleva doprava vytahujte smyčky ze zadních smyček jednotlivých krátkých sloupků a navlékejte je na kolík. Uháčkujte další řadu k otočení série „ok“ jako v první řadě. Opakujte a po ukončení druhé řady uzavřete. Křížením rozdílných skupin smyček a háčkováním řad různých ok mezi smyčkovými řadami lze vytvořit množství vzorů. Z těchto ok lze rychle zhotovit přehozy, které vypadají zvlášť efektně ve více barvách.
Povrchové háčkování: Povrchové háčkování, jak již sám název napovídá, je háčkování na podkladě, kterým může být látka nebo hladký háčkovaný díl (například z krátkých sloupků). Všechna oka se vytvářejí s přízí vedenou na přední straně práce. Chcete-li si povrchové háčkování vyzkoušet, nakreslete si schéma založené na počtu ok podkladu. Tímto schématem se pak řiďte při rozmísťování povrchových ok. Udělejte si na háčku základní oko. Vpíchněte ho seshora do látky a nahoru okem nad ně nebo vedle něj. Udělejte jeden krátký sloupek. Vložte háček do dalšího oka a postupujte stejně. Můžete háčkovat krátké sloupky vedle sebe nebo trsy či jiná složená oka v různých seskupeních. Můžete také použít různé barvy a tvořit lístečky či kvítky. Až budete zkušenější, můžete háčkovat povrchová oka i na vzorovější podklad.
Amigurumi: Amigurumi je nově vzniklá japonská technika výroby malých panenek, zvířátek a dalších tvarů. Jakmile se naučíte háčkovat do kruhu, je zhotovení těchto panenek velmi jednoduché. Vzory najdete na internetu. Bez ohledu na to, co představují, mají všechny figurky jeden společný rys. Hlava je proporcionálně mnohem větší než zbytek těla a končetiny. Panenky se háčkují ve spirálách do kruhu, obvykle se začíná hlavou, která se pak ujímá ke zhotovení válcovitého tělíčka. Tato část se vycpe a zašije. Někdy se do základny těla přidává závaží, aby panenka nepřepadávala. Ruce a nohy se háčkují zvlášť, také do kruhu, pak se přišijí. Další prvky lze doplnit pomocí výšivky nebo kousků plsti. Při zhotovování této panenky výborně využijete různé zbytky.
Plastické háčkování: Plastické háčkování přebírá techniky z mnoha ostatních způsobů háčkování k vytváření plastických vzorů. Plasticity se docílí prací pouze do jedné smyčky nebo háčkováním okolo sloupku zepředu či zezadu. Pravděpodobně nejznámější formou plastického háčkování je irské háčkování.
Aranské háčkování: Při aranském háčkování se používají základní oka, ale dělají se v podobě připomínající aranské pletení. Mnoho ok je vystouplých, protože se háčkují zepředu nebo zezadu kolem sloupku či do podkladové síťky.
Postup k vytvoření copánku ze 4 ok: Háčkujte do bodu, kde má být copánek. Vynechejte 2 oka a uháčkujte 1 dvakrát nahazovaný sloupek zepředu kolem dalších 2 ok. Veďte háček zpět před přední část těchto 2 ok a ve správném pořadí uháčkujte 1 dvakrát nahazovaný sloupek zepředu kolem 2 ok, která jste vynechali. Ve zpáteční řadě háčkujte oka normálním způsobem. Pokud chcete vytvořit širší copánky, můžete použít oka delší než dvakrát nahazované sloupky tak, aby se přes copánky dostatečně roztáhla. Copánky prostřídejte skupinami nopek nebo zrnek, abyste docílili plastičtějšího aranského vzoru. Háčkujte oka připomínající perličkový vzor střídáním polosloupků a krátkých sloupků přes určitý počet ok a řad. Můžete také háčkovat řady ok na povrchu a vzájemně je křížit, aby vzor připomínal copánky.
Goblénové háčkování: Goblénová technika je forma pestrobarevného háčkování, kdy se v jedné řadě užívají pouze dvě barvy. Nepoužívaná příze se vede po zadní straně práce a zakrývá se pracovní přízí. Vzory se háčkují téměř výhradně krátkým sloupkem. Proto to bývají geometrické nebo stylizované obrázkové vzory založené na čtvercích jako ve výšivce počítané na nitě. Křížkový steh lze snadno převést do goblénového háčkování, protože je možné pracovat v řadách nebo do kruhu.
Tkané háčkování: Tkané háčkování je nejjednodušší formou háčkování. Jedinou obtížnou částí je navrhnout si vzor. Nejprve si zhotovíte podkladovou síťku, která může být jednobarevná nebo proužkovaná. Síťka se většinou háčkuje filetovou technikou krátkými nebo dlouhými sloupky prokládanými jedním či dvěma řetízkovými oky. Čím více řetízkových ok odděluje oka, tím více vláken je třeba k protkání sloupečků okének. Když máte síťku hotovou, nastříhejte přízi na příslušnou délku a protkejte ji jednotlivými okénky. Střídáním barev ve sloupečcích můžete získat pokrývku s tartanovým dojmem.
Bubínkové háčkování: Bubínkové háčkování je příbuzné krajce. Pracuje se na kusu tkaniny napnuté ve vyšívacím rámu nebo bubínku. Výsledek vypadá jako křížková výšivka, ale práce s háčkem je rychlejší, zejména pokud zvolíte samostatně stojící rám, který vám umožní používat obě ruce. Chcete-li si to vyzkoušet, držte háček nad prací a přízi pod ní. Protlačte háček tkaninou a naberte přízi. Protáhněte přízi tkaninou nahoru. Se smyčkou stále na háčku ho znovu vpíchněte kousek vedle a vytáhněte další smyčku. Protáhněte tuto druhou smyčku první, jako kdybyste dělali pevné oko. Pokračujte ve vpichování háčku do tkaniny a v protahování každé nové smyčky smyčkou na háčku. Takto vytvořená oka by měla být všechna stejně velká.
Všechny hlavní druhy ok, pokud jsou použity samostatně řadu po řadě, vytvářejí jednoduchou textilii, která je z obou stran stejná. I když jsou součástí vzoru, je často obtížné určit rubovou a lícovou stranu práce (pak pamatujte, že pokud máte začáteční nitku práce vlevo, díváte se na líc). Tyto druhy ok se hodí k háčkování takových věcí, jako jsou šály a přehozy, kde bývá rubová strana někdy viditelná.
Krátký sloupek, polosloupek a dlouhý sloupek jsou poměrně pevná oka, vhodná například na kabátky. Lze je uplatnit samostatně nebo v kombinaci s jinými druhy ok. Nejjednodušší vzory se tvoří háčkováním některého ze základních ok a následně jednoho či dvou řetízkových ok místo řádného oka. Tím dodáte textilii otevřenější vzhled. Delší oka je nejlépe kombinovat s jinými, abyste získali nejrůznější vzory. Dlouhé sloupky mají tendenci klesat, zejména pokud háčkujete silný oděv. Než háčkovaný kus dokončíte, přes noc ho pověste, aby se oka usadila.
Pevné oko není skutečné oko k vytváření vzorů, ale je velice užitečné. Používá se k posouvání háčku podél řady k uháčkování dalšího oka nebo jako způsob uzavření při tvarování průramků nebo průkrčníků. Rovněž je vhodné k vytváření pikotek a při kruhovém háčkování k posunu na správné místo pro uháčkování další části vzoru. Pevné oko lze také použít ke zhotovení šňůrek.
Pevné oko, řetízkové oko a krátký sloupek lze rovněž použít ke spojení švů nebo dokončení práce jednoduchým obroubením, kterým se začistí výstřihy či okraje rukávů.
Octomilky nás obtěžují převážně v jarním a podzimním období. Je to typický malý hmyz zbarvený od světle žluté až po černou. Ve většině případů mají vzor na křídlech. Jejich tělíčko je dlouhé asi 2–4 milimetry. Octomilka se řadí se mezi dvoukřídlý hmyz, který zahrnuje až 1 500 druhů podle chování, vzhledu a způsobu rozmnožování. Můžeme se s nimi setkat na celém světě, nejčastěji pak v tropických oblastech. Často se vyskytují na pouštích, v tropických deštných pralesích, ve městech, v močálech i ve vysokohorských zónách. Většina druhů se vyvíjí v houbových materiálech včetně ovoce, kůry a hub.
Krém: 2 vaničky tvarohu, 3 vejce, 1/2 hrnečku moučkového cukru, 1 vanilkový pudinkový prášek, malé množství mléka
Postup: Smícháme všechny přísady na těsto a nalijeme na vymazaný a vysypaný plech (vymazávání můžeme vyměnit za pečicí papír). Nyní smícháme všechny přísady na krém, který by měl být středně tuhý. Krém lijeme z výšky nepravidelně na těsto, aby nám vznikl pěkný vzor. Pokud se krému nechce alespoň trochu protéct do těsta, pomůžeme si vidličkou, kterou sem tam propíchneme těsto. Pečeme v troubě předehřáté na 150 °C.
Octomilka obecná (Drosophila melanogaster), někdy také nazývaná jako banánová, vinná, octová či ovocná muška, patří do třídy hmyzu, řádu dvoukřídlí a čeledi octomilkovití. Octomilka obecná má jasně červené oči a je dlouhá 2 až 3 mm. Vyskytuje se na kvasícím ovoci, marmeládách, ovocných šťávách. Beznohé larvy jsou dlouhé cca 7 mm a žijí v hnijící dužnině ovoce.
Rod octomilka čítá přibližně 1 500 druhů. Mezi nejznámější u nás patří octomilka obecná. Latinské označení Drosophila pochází z řečtiny a v překladu znamená milující vodu. Tento drobný hmyz z řádu dvoukřídlých asi nejvíce upoutá svýma velkýma červenýma očima. Častokrát mívají na křídlech výrazný vzor a žilky. Ježatá hlavička je spojena s hrudí za pomoci ochlupené stopky. Mají velmi vyvinutý čich. Octomilky dosahují velikosti jen několika málo milimetrů, běžně jsou velké 2–4 mm. Zbarvení hlavohrudi se u různých druhů pohybuje od světle žluté přes červenou až do hnědého či černého odstínu a na její podobu se můžete podívat zde.
Místem jejich nejčastějšího výskytu je ovoce, kůra, květy nebo i houby, listí či půda. Tento nepříjemný hmyz jsme svým způsobem domestikovali, přežívá totiž nejčastěji v blízkosti člověka.
Nejčastěji se octomilky živí přezrálým až hnijícím ovocem. Často je také vidíme na sladkých marmeládách či ovocných džusech. Život octomilky je asi čtyřicetidenní. Octomilky mají totiž neuvěřitelně silnou schopnost rychlé reprodukce (během měsíce vyprodukují několik generací).
Sameček je zhruba o polovinu délky menší než samička a dosahuje velikosti 1 mm. Nejprve začínají námluvy zásnubním tancem kolem samičky. Přitom mává zhruba 30krát za sekundu křídly, aby upoutal její pozornost. Octomilky slyší jen zvuky, které přijdou zepředu k její tváři. Samička octomilky obecné je schopná denně naklást až 30 vajíček. Snáší jich tolik najednou proto, že je klade do výživné, ale méně často se vyskytující potravy. Za život jich naklade cca 300. Jejich vývoj začíná vajíčkem, které samička naklade do hnijícího ovoce. Z larvy se později stává bílá kukla, jež časem zhnědne. Z té se vylíhne malá muška.
Larvy jsou všežravé, živí se dužninou hnijícího ovoce, mikroorganismy a kvasinkami. Jsou bez nohou a měří přibližně 7 mm. Z vajíčka se dospělec stane za 8–10 dní. Délka vývoje ovšem závisí mimo jiné na konkrétním druhu, prostředí, ve kterém se vyskytuje, a na počtu nakladených vajíček. Larvy octomilky obecné se z vajíčka vylíhnou během jednoho dne. Po čtyřech dnech se dvakrát svlečou a rovnou se zakuklí, což trvá zhruba další 4 dny.
Octomilka se stává potravou pro další druhy dravého hmyzu, mravence, žáby, některé ryby či mláďata ještěrů.
Co si budete chtít uháčkovat, vykreslíte do čtverečkovaného papíru a můžete začít. Také můžete vkreslit kolečko podle skleničky a pak jen křížkovat a křížkovat dle vlastní fantazie nebo podle návodu. Prázdné čtverečky na předloze značí okénka, čtverečky vyplněné křížky značí čtverečky ze sloupků. Postupů na filetové záclonky háčkované filetovou technikou, které jsou velmi originální, naleznete na internetu.
Zde je jeden z nich:
U háčkování záclon je velmi důležité, z jakého materiálu budou. Aby byly opravdu pěkné a podobaly se těm, co mívaly v oknech naše babičky, volíme stoprocentní bavlněnou přízi (například Sněhurka nebo Kordonet). Budeme ještě potřebovat opravdu slabý háček, nejlépe č. 2. Pak už jen trochu trpělivosti a pár volných večerů.
Vysvětlení:
Plný čtvereček je uháčkován ze 4 dlouhých sloupků.
Prázdný čtvereček – 1 dlouhý sloupek, 2 řetízková oka, 1 dlouhý sloupek
Záclonky si můžete vyrobit také tak, že spojíte různé háčkované motivy: kolečka, hvězdičky, květy nebo čtverce, záleží jen na vaší fantazii. Takové záclony pak můžou být buď v jedné barvě, v několika odstínech jedné barvy, nebo pestrobarevné. Záleží jen na tom, aby ladily v interiéru, kde je chcete mít pověšené. K takovým záclonám si stejným způsobem můžete uháčkovat i ubrousek na stolek nebo další doplňky. I na háčkované čtverce, které budete následně spojovat, můžeme použít jednoduchou filetovou techniku. Záclonky vypadají pěkně, pokud je během praní naškrobíte, necháte vysušit v rámu a případně ještě přežehlíte. Rám na míru si vyrobíte z latěk, na ně pak po celém obvodu zatlučete hřebíčky. Na ty budete mokrou filetovou záclonu napínat.
Ingredience: 400 g polohrubé mouky, 250 g cukru krupice, 1 kypřicí prášek do perníku, 2 lžíce kakaa, 1 vejce, 250 ml mléka, 10 lžic oleje, marmeláda, poleva tmavá čokoládová, poleva bílá čokoládová
Postup: Ve dvou miskách smícháme sypké a tekuté ingredience. Ty poté smícháme dohromady a vše šleháme ručním šlehačem, než je těsto hladké. Nalijeme na plech s pečicím papírem a pečeme cca 30 minut, podle trouby. Upečený a vychladlý perník rozřízneme podélně a bohatě namažeme marmeládou. Na chvíli ho zatížíme, aby se obě poloviny perníku pěkně spojily. Mezitím si ve vodní lázni rozehřejeme polevy. Tmavou polevou natřeme celý perník, bílou polevou uděláme do tmavé polevy spirálu, a vidličkou ji od středu roztáhneme do krajů – tím nám na perníku vznikne krásný vzor. S polevami pracujeme rychle, aby tmavá poleva nestihla ztvrdnout, než na ní uděláme vzory.
Smrky se stříhají, než začne nový růst na jaře nebo během semidormantního období v polovině léta. Při prořezávání dodržujte obecný vzor větvení, aby byl zachován přirozený tvar. Mrtvé, nemocné nebo zlomené větve můžete odstranit kdykoliv. Se stříháním začněte koncem jara nebo začátkem léta, kdy začíná nový růst. To umožňuje zahojení řezů a vytvoření nových pupenů pro příští rok. Ve většině případů je selektivní prořezávání (jedna větev najednou) lepší než stříhání. Stříhání vytváří formální, geometrický tvar, který v krajině vypadá nepřirozeně a jeho údržba je náročnější, protože rostlina stále roste. Chcete-li zmenšit velikost větve, ustřihněte ji na boční větev nebo za viditelným spícím pupenem. To lze provést kdykoli.
Barva na zakrytí ran není nutná, protože smola rychle zacelí všechny rány.
Druhů zakončení je spousta, od těch nejjednodušších až po opravdu složité. Všechny je možné dohledat na internetu, kde jsou podrobné videonávody. Níže popisujeme 3 nejčastější.
Jednoduchá tažená uzavírka – pletací ruličku zakončíme zastrčením dovnitř do košíku. Uchopíme jakoukoli osnovní ruličku a upleteme ji za jednu osnovní ruličku, před jednu osnovní ruličku a za jednu osnovní ruličku. Uvnitř košíku s trochou lepidla zasuneme. Podle toho, kolikrát tento krok uděláme a zdali začneme před nebo za osnovní ruličkou, nám vznikne vzor. Můžeme zkusit následující možnosti proplétání: před jednu a za jednu dovnitř; před jednu, za jednu, před jednu a za jednu dovnitř; za jednu, před jednu, za jednu, před jednu a za jednu dovnitř.
Základní zatloukaná uzavírka – po dopletení košíku do požadovaného tvaru a výšky oplétací ruličku (ruličky) ohneme dovnitř a zasuneme s trochu lepidla pod vnitřní výplet. Pak si zastřihneme osnovní ruličky tak, aby nám při ohnutí do strany dosahovaly k sousední osnovní ruličce a nepatrně za ní. Takto zastřihneme všechny osnovní ruličky. Opatrně, aby se nám nezačaly rozplétat. Pak uchopíme jakoukoli ustřiženou osnovní ruličku, ohneme konec a zasuneme ho hned vedle sousední ruličky. Takto zakončete celý košík.
Zatloukaná uzavírka s obloučky – tato uzavírka se tvoří stejně jako výše jmenovaná uzavírka, ale s tím rozdílem, že ruličky necháme o něco delší a nezasunujeme je celé k sousední ruličce. Tímto nám vzniknou obloučky. Zasunovat ruličky můžeme buď hned vedle k sousední ruličce, nebo ob jednu ruličku, ob dvě ruličky,... V druhém případě bývají obloučky vyšší. Dáváme pozor na to, abychom měli všechny obloučky stejně velké.
Dřevo se využívá většinou jako palivo. Vrba jíva je ovšem ceněna pro své pionýrské kvality, je velmi užitečná při přirozeném zalesňování krajiny. Nepotlačuje ostatní dřeviny, zlepšuje svým opadem lesní půdu, poskytuje potravu zvěři, a jakmile ji hlavní dřeviny začnou přerůstat, sama odumírá a ustupuje.
Důležitá je i ve včelařství, neboť poskytuje bohatou a zároveň první jarní pastvu včelám (pyl i nektar). Pro širokou veřejnost je však nejvíce známá jako jedna z kočičkových vrb – větévky samčích stromů jsou v předjaří řezány pro okrasu. V sadovnictví se občas vysazuje kultivar Pendula s převislými větvemi, tzv. smuteční odrůda jívy.
Nejčastěji se pomlázky pletou z vrby bílé, která obvykle roste podél vodních toků. Barva proutí bývá žlutá, světle hnědá až červená. Samozřejmě můžeme použít jakoukoliv jinou košíkářskou vrbu – pružnost prutů vyzkoušíme obtočením přes ruku. Smuteční vrba není vhodná pro svou přílišnou měkkost, navíc je po uschnutí křehká.
Obecně nejvhodnější doba k řezu je od listopadu do února, později už stoupá míza a proutky bývají narašené.
Vybereme si asi 12 až 15 proutků, pokud možno celých hladkých, bez postranních větviček. Počet je dostatečný i s rezervou pro náhradu případně zlomeného proutku. Délka by měla být přibližně 1 metr – budeme počítat se zkrácením po zapletení asi o pětinu. Proutky by u „paty“ měly být silné maximálně 0,5 cm, jinak se nám nepodaří pevně utáhnout spodní část splétání poblíž rukojeti.
Na rukojeť budeme navíc potřebovat tenký a co nejdelší proutek. V nouzi můžeme k obtáčení použít rozpůlený silný prut, z něhož ještě nožem seřízneme dřevitou část a tím získáme plochý „šén“.
Proutky ustřihneme zahradnickými nůžkami nebo uřízneme ostrým nožem co nejníž, aby ponechaný pahýl byl co nejkratší. Skladujeme je venku nebo v chladném prostoru, aby moc nevyschly a nebyly lámavé.
Pokud nenajdeme čas zpracovat proutky hned, před prací je namočíme a zatížíme ve vaně. Doba se liší mírou zaschnutí – od půlhodiny do 2 dnů. Při delším namáčení vodu vyměňujeme. Před vlastním splétáním proutky zprohýbáme, aby zvláčněly, nepraskaly a lépe se utahovaly. Seříznutím na silnějším konci je upravíme na stejnou délku.
Bacopa monnieri neboli bakopa drobnolistá, která je po staletí využívána v ájurvédské medicíně, je samostatně nebo v čajových směsích doporučována pro své velmi příznivé účinky na lidský organismus. Působí očisťujícím účinkem, zvyšuje koncentraci, takže je vhodná pro osoby, které mají zhoršenou schopnost učit se nebo mají zpomalené reakce. Dále pomáhá při nervovém vypětí, nespavosti a poruchách paměti či při astmatu. V tradiční čínské medicíně je používána jako jang-tonikum při impotenci a revmatismu.
Jako běžná, tradiční dávka je doporučováno 5–15 g (v sušeném stavu) Brahmi denně, a to ve formě čajového odvaru. V současné době je také nabízena prodejnami se sušenými léčivými bylinami. Jako u jiných léčivých rostlin je vždy vhodné poradit se o užívání s lékařem.
Bakopu monnieri můžeme pěstovat jako pokojovou rostlinu s možností letnění. Prospívá v polostínu i na slunci, ale ve vlhké půdě (je to takzvaná bažinná rostlina). Prospěšné je přihnojování organickými hnojivy, například granulovaný hnůj (zapravit do půdy). Jelikož má kobercový růst, je možné pěstovat ji v závěsném květináči, kdy roste převisle.
Nať obsahuje alkaloidy brahmin, herpestin, saponiny monnierin, hersaponin, dále bacosid A a B, β-sitosterol, stigmasterol, flavonoidy a řadu minerálních látek. Přitom jsou to hlavně triterpenoidní saponiny, které zvyšují přenos nervového impulzu.
Bylina je silným antioxidantem, zlepšuje paměť a schopnost učit se. Zvyšuje duševní výkonnost a posiluje činnost mozku. Užívá se při nespavosti, únavě, neklidu, ale také při epilepsii, stresu, Parkinsonově a Alzheimerově chorobě. Vhodná je také při mozkových příhodách, nervovém vyčerpání, bronchitidě a astmatu. Léčí rovněž kožní problémy, neboť stimuluje růst kůže, vlasů a nehtů. V poslední době se uvádějí i protinádorové vlastnosti. V čínské tradiční medicíně je považována za jangové tonikum užívané při impotenci a revmatismu.
Dokonce se používá při obnově buněk mozku, které byly poničeny působením drog, zvyšuje syntézu proteinů a aktivitu v mozkových buňkách. Zklidňuje mysl a podporuje relaxaci, snižuje úzkost, neklid, působí proti nespavosti a senilitě. Zlepšuje výkon řeči a představivosti, zmírňuje nervové a duševní napětí. Má vynikající účinky na srdce. Snižuje krevní tlak, čistí krev.
V našich klimatických podmínkách je bakopa drobnolistá jednoletou nebo pokojovou rostlinou s možností letnění. Pěstuje se v polostínu až na slunci na bažinaté půdě při teplotě 20–28 °C, a to jako kobercová rostlina nebo v závěsných nádobách. Velmi dobře se množí řízkováním asi 10 cm dlouhými lodyžními řízky, které snadno koření v nodech. Nať se sklízí v říjnu při teplotě do 30 °C ve stínu.
Bakopa zároveň patří mezi významné akvarijní rostliny, neboť velmi dobře roste i ve vodě. V místech přirozeného rozšíření se někdy také používá jako listová zelenina, například do salátů nebo polévek.
