Existuje mnoho typů rychlosolí, které jsou často specifické pro určitou zemi nebo region. Hlavní složku vždy představuje kuchyňská sůl (vzorec NaCl), pak dusitan sodný (vzorec NaNO2) a v některých případech dusičnan sodný (vzorec NaNO3) nebo dusičnan draselný (vzorec KNO3).
Nejznámější je rychlosůl Praganda
Obsahuje 6,25% dusitanu sodného a 93,75% kuchyňské soli. Doporučuje se pro maso, které vyžaduje krátkou nakládací procedůru a bude vařeno / uzeno a konzumováno relativně rychle. Dusitan sodný poskytuje charakteristickou chuť a barvu.
Rychlosůl pro masokombináty
Obsahuje 6,25% dusitanu sodného, 4% dusičnanu sodného a 89,75% kuchyňské soli. Dusičnan sodný se časem postupně rozpadá na dusitan sodný a až od té doby je potravina připravena ke konzumaci. V konzumovaném výrobku nesmí zůstat žádný dusičnan sodný. Z tohoto důvodu je tato rychlosůl určena pro maso, které vyžaduje dlouhou dobu nasolovací procedůry (týdny až měsíce), patří sem tvrdý salám a šunka.
Ledek
Ledek je zažitý název pro dusičnan draselný. Ledek je po staletí běžnou složkou některých druhů soleného masa, ale jeho používání bylo většinou zastaveno kvůli nekonzistentním výsledkům ve srovnání s dusitany KNO2, NaNO2, NNaNO2 atd. Přesto se ledek stále používá v některých uzeninách.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje se u králíků tehdy, je-li na ně přenesena od nemocných krav nebo vepřů a projevuje se nakažlivým zánětem sliznice ústní neobyčejně rychle se rozšiřujícím. Nemocnému zvířeti neustále vytéká z tlamy lepkavá tekutina, která slepuje srst na krku, prsou a na předních nohách. Králík je při tom smutný, nežere, posedává v tmavých místech a nezakročí-li se včas, pak rychle hyne. Nemoc je celkem zdlouhavá, nepříjemná, léčení samo je dosti namáhavé a spočívá v desinfekci tlamy a srsti. Nejjednodušším prostředkem je narůžovělý roztok hypermanganový, chlorová voda, kterou si připravíme tím způsobem, že jednu lžíci chlorového vápna rozpustíme ve třičtvrtě litru vody. Roztokem tímto nasákneme malou hubku a tou vytíráme 5-6kráte denně až do vyléčení tlamu a slepená místa srsti.
Ušní svrab vyvolávají rychle se rozmnožující drobní roztoči, kteří napadají ušní boltce králíků. Nemocní králíci potřásají neustále hlavou a škrábou se v uších. Bližší prohlídkou boltců zjistíme, že nalézají se v nich četné strupy a sedliny krve, v nichž nachází se tisíce roztočů, jimiž se nemoc roznáší. Zastaralé a dlouho trvající onemocnění může přivoditi smrt králíka, naproti tomu choroba včas zjištěná může se během několika dnů vyléčiti. Vnitřek uší natírá se papírkem nebo štětcem namočeným v 10proc. kreolínové masti anebo v tabulovém oleji a to tak často a tak dlouho, až jsou boltce zdravé. Výborně působí též směs glycerinu a kyseliny karbolové. Strupy je nutno vždy spalovati, neboť jimi se nákaza šíří.
Sněť slezinná je nejnebezpečnější a nejprudší nakažlivou chorbou králičí, která se však na štěstí poměrně zřídka vyskytuje. Nemocní králíci nežerou, dostávají třesavku, vysokou horečku, zrychlený a krátký dech, křeče, po nichž následuje ochrnutí celého těla a smrt. Upozorňuji, že nemoc tato je přenosná také na člověka a proto doporučuji co největší opatrnost, aby se králíkář nenakazil. Nemocní králíci se vůbec neléčí, naopak všichni churaví králíci musí býti utraceni a spálení. Králíkárna má býti vždy spálena a nikdy nemá býti použita pro další chov.
Mimo nakažlivé nemoce, které jsem zhruba dosud popsal, je ještě dlouhá řada chorob více nebo méně nebezpečných, z nichž mnohé mohou způsobiti hojně škod chovatelům. K nejběžnějším nemocem patří zácpa, průjmy, křeče, ochrnutí, tubrkulosa, chřipková rýma, nemoc pohlavní, prašivina a favus.
Zácpa je nejběžnější chorobou či příznakem choroby, která se vyskytuje hlavně u králíků krmených převážně krmivem suchým a u králíků málo se pohybujících. Mívají velká břicha, nepokojně pobíhají a špatně žerou. Proti zácpě králíků se nejlépe osvědčuje krmení zelené a šťavnaté píce v létě, v zimě nevařené mrkve a řípy, kalomel, teplé mléko s přimíšeným sirným květem.
Průjmy vznikají nesprávným krmením a nevhodnou vadnou potravou. Výkaly mohou se státi až vodnatými, často k nim bývá přimíšena také krev, králící rychle vysilují a hynou. Průjem nemusí přirozeně pocházeti z chyb dietetických, nýbrž může býti toliko příznakem řady jiných chorob: jako tuberkulosy, kokcidiosy atd. Léčení spočívá předně na změně potravy, krmí se píce výhradně suchá, dobré seno, chléb, zrní, vařená rýže nebo oves. Výborným prostředkem je svatojánský chléb, černý žitný chleb, sušený celer a vrbová kůra, která se podává buď jako čerstvé vrbové větvičky, anebo jako vařená kůra ve vodě. Stejně dobře působí také tinktura opiová, nebo živočišné uhlí.
Křeče vyskytují se dosti často u králíků jako poruchy nervové, rheumatické, anebo jako příznaky jiných chorob. Králíci nemohou se pohybovati a válí se doslova z místa na místo. Doporučoval bych vtírati do těla nemocného zvířete nějaké lihové mazání a dáti jej bezpodmínečně do tepla. Stává se někdy, že králík za křečovitého svíjení se rychle nám před zraky hyne, třebaže ještě před půl hodinou byl vesel a zdráv. Při takovém křečovitém záchvatu končícím okamžitou smrtí jedná se buď o mrtvici, o otravu jedovatými rostlinami v potravě, aneb o otravu uměl. hnojivy.
Ochrnutí napadá nejčastěji velké odrůdy, na příklad: belgické obry, strakáče, ale i menší stříbřité králíky, kteří jsou chováni v tmavých a dusných kotcích. Příčinou ochrnutí je téměř vždycky choroba ledvin. Nemocný králík nejistě se pohybuje, potácí se a nakonec se po zemi pouze plazí. Doporučuji masírovati měkčím kartáčem vícekráte denně nemocného králíka kafrovým lihem a umístění jeho ve vzdušné a teplé králíkárně.
Chřipková rýma je běžným nakažlivým onemocněním podporovaným nachlazením. Nemocný králík frká, kýchá a při tom vytéká mu hojně hlenu z nosu. Hlen tento je nakažlivý a jím přenáší se choroba na zdravá zvířata. Churavý králík má se ihned odděliti, do teplé místnosti přenésti, vlažnou vodou má se nos vícekráte za den očistiti a zaprašovati balonkem práškovou kyselinou borovou.
Tuberkulosa začíná většinou katarem horních cest dýchacích a projevuje se kašlem suchým a krátkým, který bývá provázen výtokem z nozder a z tlamy králíka; králík ztrácí chuť k žrádlu, dýchá namáhavě a často dostává průjem, což svědčí o zachvácení. Onemocnění toto je absolutně nezhojitelné a králíky je nutno pozabíjeti, při čemž nesmí se zapomenouti na příslušnou desinfekci.
Nemoce pohlavních ústrojů vyskytují se nyní poměrně velice často, ačkoliv před pěti až šesti léty nebylo o nich téměř ničeho slyšeti. Onemocnění projevuje se zánětem, zvředovatěním pohlavního ústrojí a hisavým výtokem a je způsobováno choroboplodným zárodkem t. zv. Spirochaetou cuniculi, který je velmi blízkým pžíbuzným spirochaet, jež vyvolávají syfilis nebo-li příjici lidí. Nemoc napadá jak samce, tak samice, chorá zvířata špatně žerou, zvolna hubnou a slábnou, až konečně za jeden až dva roky hynou. Stává se často, že při této chorobě nelze prostým okem zjistiti žádných změn a nemoc lze prokázati teprve krevní zkouškou, jako u člověka. Doba, která uplyne mezi vniknutím zárodku do zdravého těla a mezi objevením se prvních příznaků choroby obnáší dva až čtyři měsíce. Léčení: v prvním stupni nemoce omezujeme se na desinfekci, která se provádí tím způsobem, že se pohlavní ústrojí důkladně vymyje 3% roztokem kyseliny borové a zvředovatělá místa se potřou jodovou tinkturou; pokročilejší choroba se léčí roztokem resorcínu a dávkami benzolu ostrušíkového dle živé váhy králíka vypočtenými. U velmi cenných kusů s úspěchem se v poslední době používá injekcí neosalvarsanových.
Prašivina počíná obyčejně na hlavě, rozšiřuje se na krk, hruď, přední nohy a může postihnouti celý povrch zvířete. Srst na místech postižených vypadává, tvoří se malé puchýřky hnisem vyplněné, které praskají a zasychají ve strupy anebo mokvají. Nemocné zvíře je vždy nutno odděliti, isolovati, králíkárnu je nutno vřelým louhem sodným vymýti a po uschnutí vybíliti hašeným vápnem. Při počátcích choroby potírají se strupy vaselinou, glycerinem, aby změkly a pak je pomocí mazlavého mýdla a teplé vody opatrně odstraňujeme. Poté potíráme zachvácená místa kartáčkem neb pírkem po 3 dny 2krát denně směsí stejných dílů petroleje a lněného oleje, za týden se králík vykoupe, v teple osuší a v případě potřeby se totéž léčení opakuje. Dobře se také osvědčilo seslabené vídeňské dehtové mazání, jehož hlavní součástí je dehet, líh a sirný květ.
Favus, čili moučnivka je rovněž kožní chorobou králíků, vyvolávanou plísní, zvanou Achorion Schoenleini. Na postiženém místě tvoří se v srsti zaokrouhlené, přesně omezené větší neb menší skvrny, v jejichž středu srst vypadává a později pokrývá se bělavým práškem (jako moukou), který pochází z výtrusů plísně. Nemoc zůstává obyčejně omezena na hlavy, na nohy, někdy ovšem zachvacuje celé tělo. Nákaza tato vyskytuje se nejčastěji u králíků ve stáří do 3 měsíců, jakmile dosáhnou stáří 5 měsíců, pak náhle sama zmizí. Někdy dosahuje však takového stupně, že zvířata hynou seslábnutím. Léčení spočívá v potírání chorých míst vatou, namočenou ve slabém roztoku sublimátu, kyseliny karbolové, kreolinu. Králíci obyčejně uzdraví se do týdne. Upozorňuji zase, že choroba tato je přenosná na člověka a proto je třeba velké opatrnosti. Nakažlivé nemoce králíků jsou velmi nebezpečné už proto, že nákaza se rychle přenáší na všechny kusy v králíkárně. Abychom tomu zabránili, musíme králíky občas prohlížeti a zpozorujeme-li u některého známku nemoci, pak musíme jej ihned bez odkladu léčiti. Správná diagnosa a vhodný způsob léčení je ovšem důležitý. Když zjistíme, že některý králík málo žere a sedí skrčený, máme jej hned z králíkárny odebrati, dáti do nějaké prázdné a od králíkárny více vzdálené bedny. Tam jej máme delší dobu pozorovati a léčiti, jakmile poznáme, jakou nemocí je postižen. Včasným odstraněním churavého králíka zabrání se často nakažení a vyhynutí celého chovu.
Všeobecně o léčení možno říci, že nejlépe je králíky těžce nemocné nebo nápadně již vyhublé neléčiti vůbec, lépe je takové kusy z chovu odstraniti, aby se předešlo ještě větší škodě. Pro králíkáře platí, že lépe je nemocem předejíti, nežli je namáhavě léčiti. Když jsou králíci pak krmeni vydatnou a zdravou potravou, zamezí se mnohým chorobám. Nutno dbáti, aby chovní králíci nepocházeli z chovů zamořených nějakou nemocí, nebo zdegenerovaných pokrevní plemenitbou. Koupení králíci buďtéž vždy dobře prohlédnuti a delší dobu pozorováni, jestli snad nejsou nemocní. Pouze úzkostlivou čistotou a opatrností podaří se nám králíky udržeti zdravé.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou neboli kyselinu solnou (HCl). Za jeden litr v obchodech zaplatíte kolem 30 Kč.
Ke snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 20 m3 je dle zkušeností potřeba 1 litr kyseliny solné. Kyselinu se doporučuje nejprve naředit vodou v 10litrovém kbelíku. Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH je 6,8–7,2.
S kyselinou solnou pracujte raději v ochranném oděvu, rukavicích a brýlích.
Využití kyseliny chlorovodíkové (solné) je především v průmyslu, ale v současnosti se doporučuje i ke snižování pH v bazénech. Koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, a je tedy nejúčinnější (a nejnebezpečnější).
Ve svém příspěvku KYSELINA MRAVENČÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kuchařinka.
Dobrý den,
mám dotaz - asi 80 - 100 mravenců si vlezlo do načnuté sklenice s medem (množství medu asi 400 g) a utopili se v něm. Nebylo datažené víčko. Mravence jsem vylovila, jen jestli med se dá dále používat - není poškozen a nebude mít negativní vliv na zdraví. Mravenci byli mallí černí, bydlíme na venkově a začalo se jich objevovat velice mnoho. Likviduji, ale pouze přírodní cestou.
Mnohokrát děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dr. Ivan Babůrek.
V medu se ve velmi malém množství přirozeně vyskytují organické kyseliny včetně kyseliny mravenčí. Med bez jejich obsahu by nám možná nechutnal pro fádní chuť. Utopení mmravenci obsah kyseliny nepatrně zvýší. Na chuti, ani na zdravotních parametrech medu se to ale nijak neprojeví.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lussac v roce 1827, kdy zavedl protiproudou absorpci oxidu dusíku do kyseliny sírové v olověné věži nad komorou – šlo o takzvanou věžovou kyselinu sírovou. Poslední výroba „věžové“ kyseliny sírové u nás zanikla až na konci 80. let 20. století v Lovosicích. Komorovým způsobem výroby se získávala kyselina s koncentrací maximálně 76 %.
V roce 1831 si britský obchodník s octem Peregrine Phillips nechal patentovat kontaktní způsob výroby kyseliny sírové. V roce 1897 byla v Ústí nad Labem poprvé zavedena kontaktní výroba, tehdy s platinovým katalyzátorem. Tento způsob výroby je náročnější než komorový, poskytuje však čistší a koncentrovanější kyselinu sírovou. Kontaktní způsob výroby kyseliny sírové se s určitými úpravami používá dodnes.
Základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého je síra, která se dováží z Polska. Do spalovací pece se vstřikuje síra v roztaveném stavu v podobě drobných kapiček. Hořením vznikající teplo se z pece odvádí chladicím systémem a dá se využít k výrobě elektrárenské (vodní) páry. Vzduch se dodává suchý a předehřátý, k odstranění vody se využije vyráběná koncentrovaná kyselina sírová. V minulosti byl základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého pyrit a další sulfidy, což však dnešní spotřebě nestačí. V celosvětovém měřítku představuje pražení pyritu už jen asi 15 % produkce. V současnosti se stává hlavní surovinou síra získávaná z odsiřovacích procesů (čištění zemního plynu, rafinérie ropy, koksovny, hutě, elektrárny). Ve světě kryjí odsiřovací procesy asi dvě třetiny světové spotřeby síry, v České republice je to jen cca 20 %.
Využití kyseliny sírové je velmi široké. Používá se zejména při výrobě průmyslových hnojiv, pigmentů, plastů, barviv, léčiv, výbušnin. Dále má využití v papírenském, textilním i potravinářském průmyslu, při úpravě rud, zpracování ropy, sušení a odvodňování látek, při úpravě pH vody.
Ve svém příspěvku STERILIZACE ŠŤÁVY Z ČERVENÉ ŘEPY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel cani.
zavařuje někdo šťávu z červené řepy?pomoze ,díky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel MARIE KLÁRA.
2,5 KG NASTROUHANÉ ČERVENÉ ŘEPY
4 LITRY VODY
PŮL HODINY VAŘIT
PŘIDAT NA 1 LITR ŠŤÁVY:
15 GR CUKRU
2 LŽÍCE KYSELINY CITRONOVÉ
10 MINUT POVAŘIT
DO VYCHLADLÉ ŠŤÁVY DÁME:
2 MALINOVÉ TRESTI
NALIJEME DO SKLENIC
ZAVAŘÍME, STAČÍ POVAŘIT, ABY CHYTLO VÍČKO
Kyselinu solnou je možné využít i do bazénů, v nichž slouží ke snížení pH vody. Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou/solnou (HCl).
Pro snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 40 m3 jsou třeba 2 litry kyseliny solné. Kyselinu nejprve nařeďte vodou v 15litrovém kbelíku – vždy po jednom litru kyseliny. Dodržujte bezpečnostní zásady práce s kyselinou a nalévejte zásadně kyselinu do vody! Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH bývá 6,8–7,2.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
V naší poradně s názvem KYSELINA CITRONOVA JAKO DEZINFEKCE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vacek.
Dobrý den,
V jakém poměru naředit kyselinu citronovou, aby z ní byla dezinfekce? Nechci dát málo ani plýtvat, v době možného nedostatku. Jakým zp. dezinfikovat - postříkáním, ponořením..? Jak dlouho to tam nechat? Záleží na teplotě?
Jak to je u sody, octa, soli … ¨Zdraví Vacek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Kyselina citrónová se dá použít jako desinfekce všude tam, kde je potřeba likvidovat bakterie a plísně. Bohužel kyselina citrónová neúčinkuje na viry - vůbec. Dezinfekční roztok proti bakteriím a plísním se připraví v poměru 1 sáček kyseliny citrónové a 1 litr vody ohřáté na 20°C, přičemž dezinfekční účinky se projeví při úplném ponoření desinfikovaného předmětu na dobu 30 minut a více. Pro lepší smáčivost dezinfekčního roztoku je možné přidat lžičku Jaru.
Sůl, jedlá soda, ocet mají jen omezené dezinfekční účinky proti malému počtu bakterií, na viry neúčinkují vůbec.
Nejspolehlivější způsob desinfekce povrchů proti virům je mýdlová voda, líh a chlór - to vše zabíjí viry a je to snadno dosažitelné. Nejúčinnější desinfekce, která bezpečně zabije viry, se provádí omýváním povrchu ovoce, zeleniny, ale i obalů balených potravin mýdlovou vodou po dobu 40 sekund. Další způsob je využití lihu 60% a více, do kterého se ponoří desinfikovaný předmět na dobu 20 sekund. Chlór se nehodí k desinfekci potravin. Poslední možnost desinfekce je úplně bez chemie a spočívá v izolaci desinfikovaného předmětu mimo dosah možného hostilete viru po dobu minimálně 2 dny. Po dvou dnech na povrchu nepřežije žádný vir.
Kyselina mravenčí se ve včelařství využívá k tlumení varroázy. Zjednodušeně lze říci, že účinná koncentrace par kyseliny hubí roztoče, ale nepůsobí zhoubně na včely. Někteří kleštíci hynou okamžitě po aplikaci, jiní ve včelstvu ještě několik dnů až týdnů přežívají poškození a umírají později. Kyselina mravenčí je účinná i proti roztočům na zavíčkovaném plodu.
Příliš vysoká koncentrace par kyseliny mravenčí v úle (předávkování) ale může způsobit ztráty matek, poškození plodu, přestávku v plodování.
Účinnost ošetření kyselinou mravenčí podle různých zdrojů kolísá. Zevrubně lze říct, že jedna aplikace dlouhodobého odpařovače zahubí 60–80 % roztočů, dvě aplikace 90–98 % roztočů. Je-li v celoročním ošetřování včelstev počítáno ještě s dalším (jiným) léčením v bezplodém období (například amitrazem nebo kyselinou šťavelovou), není potřeba klást na účinnost odpařovačů takové nároky (snížení rizik z předávkování).
Kritický přirozený spad, určující počátek léčby, se v různých zdrojích značně liší od 2 do 10 roztočů, záleží také na části roku. Předpokladem je zabezpečení podložek proti ztrátám spadlých roztočů. Vložení aplikátoru s kyselinou mravenčí do úlu se doporučuje v podvečer nebo po ránu, obecně ve chvíli, kdy teploty nepřesahují 20 °C. Při tropických dnech s teplotami nad 30 °C (u některých aplikátorů 25 °C) se ošetření doporučuje neprovádět či odložit (vlastní omezená zkušenost toto ale nepotvrzuje).
Výpary kyseliny mravenčí jsou těžší než vzduch, mají tedy tendenci klesat. S vyšší teplotou se odpařování zrychluje (při 30 °C je cca 15x rychlejší než při 10 °C).
Odpařovače by se měly umisťovat buď vedle plodu (alespoň ob rámek nebo zcela ke stěně úlu), nebo nad plod, umístění do podmetu se doporučuje jen zřídka (u jednonástavkových oddělků). Výrobci aplikátorů kyseliny mravenčí si většinou vymiňují nepoužívat je v době nasazených medníků pro konzumní med.
V případě vysokého přirozeného denního spadu v průběhu sezóny (více než 2 roztoči za den) může být v mezidobí použita ještě odlehčovací aplikace formou krátkodobého odpařovače 85% kyseliny mravenčí, která má za cíl zejména snížení populace foretických roztočů. Množství kyseliny pro jednu aplikaci se liší podle druhu použitého odpařovače a síly včelstva. Pohybuje se zhruba v rozmezí 100 až 360 gramů (u běžného včelstva).
Aplikaci kyseliny mravenčí odparem není dobré provádět souběžně se zakrmováním. Často ale bývá doporučována mezi krmeními. Pro pozdní podzimní ošetření není kyselina mravenčí příliš často doporučována kvůli nízkým teplotám, když už, tak 85%.
Postupně v průběhu sezóny "cítím" v hlubší části "pachuť" která je pravdě podobně způsobená právě zmíněným PH-.
Můžu skutečně používat kyselinu citrónovou ke snížení pH bez nějakých vedlejších "efektů"? Chápu to tak, že je šetrnější ke kůži než sírová?
Děkuji předem,
TF
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ano, kyselina citronová je pro pokožku lepší, než ostatní přípravky na snižování pH v bazénu. Kyselina citronová má antioxidační vlastnosti, které pomáhají zvrátit známky stárnutí a zároveň vyhlazuje texturu a tón pleti prostřednictvím exfoliace. Při vyšší koncentraci může být tato exfoliace pro pokožku iritující. Proto je potřeba postupovat s přidáváním kyseliny citronové do bazénu po dávkách a vždy po rozpuštění dávky změřit pH vody.
Romadur je v Česku jedním z reprezentantů měkkých sýrů, který navíc zraje pod mazem. Do výrobníku, jehož objem je dělen přepážkami pro postupné zpracovávání mléka s cílem semikontinualizace výrobního procesu, se napouští postupně pasterované mléko o tučnosti 1 %, ohřáté na teplotu přibližně 30 °C. Do mléka se přidá zvolená smetanová kultura a syřidlo. Po 60 minutách se vytvoří gel, který je sýrařskými harfami krájen a promícháván při zvolené teplotě. Vzniklé sýrové zrno se vypouští na odkapní pohyblivý pás a sýrová sraženina, zbavená částečně syrovátky, se plní do skupinových perforovaných forem, kde se dále zbavuje syrovátky odkapáváním při převracení forem. Sýry jsou z forem vyklepávány na nerezové rošty. Rošty jsou stohovány a celé stohy se sýry jsou ponořeny do solné lázně. Po prosolení, které trvá přibližně 6–8 hodin, a následném oschnutí jsou sýry postříkány suspenzí obsahující bakterie produkující maz. Následně jsou sýry na roštech v paletách umístěny ve zracích sklepích s řízenou teplotou 16 až 18 °C a vlhkostí 90 %. Po době zrání, která trvá přibližně 3–4 týdny, jsou sýry baleny a expedovány.
První písemné doklady o výrobě českého sýra pocházejí z 10. století, na sklonku 19. století existovalo v Čechách okolo 150 menších sýráren, do 50. let u nás vyráběly sýry především menší soukromé nebo družstevní sýrárny, respektive mlékárny, skutečná velkovýroba začala až po úplném znárodnění průmyslu po komunistickém převratu v roce 1948. Po roce 1989 do původně socialistických podniků vstoupil často mezinárodní kapitál.
Romadur je významným zdrojem řady důležitých živin. Především to jsou bílkoviny (převážně kasein), jejichž obsah v sýrech kolísá podle jejich druhu. V závislosti na obsahu sušiny a tuku se obsah bílkovin pohybuje od 6 % do téměř 30 %. Mléčné bílkoviny řadíme mezi bílkoviny plnohodnotné, protože obsahují všechny esenciální aminokyseliny v dostatečném množství. Sýry obsahují relativně menší množství syrovátkových bílkovin (0,4–0,5 %) a laktózy (0,3–0,4 %) ve srovnání s ostatními mléčnými výrobky. Zřejmě z těchto důvodů můžeme předpokládat, že konzumace sýra vede k menšímu vzestupu inzulinémie, tedy plazmatické hladiny inzulinu, než při příjmu stejného množství jiného mléčného výrobku. Další důležitou živinou, kterou sýry obsahují, je vápník. Obsah vápníku v sýrech závisí zejména na obsahu sušiny, do určité míry i na použité technologii. Zvláště důležitý je příjem vápníku u dětí. Dostatečný přísun vápníku má také velký význam u starších lidí, kteří často trpí osteoporózou – chorobou nedostatečného obsahu vápníku v kostech.
Spotřeba sýrů je tedy z hlediska výživového nízká a bylo by žádoucí ji zvýšit. Sýry jsou také dobrým zdrojem většiny vitaminů, především vitaminů rozpustných v tucích, jako jsou vitaminy A, D a E, a některých vitaminů skupiny B, zejména vitamin B2.
Výživové údaje Romaduru uvedené ve 100 g: energetická hodnota 1140 kj (272 kcal), tuky 20 g (z toho nasycené mastné kyseliny 13 g), sacharidy 1,5 g (z toho cukry 1,5 g), bílkoviny 22 g, sůl 2,5 g. Alergenem je mléko.
V těhotenství není nutné mít strach ze zrajících sýrů, mezi něž patří i Romadur. Bakterie, které tento sýr obsahuje, jsou zdraví prospěšné. Tento sýr má navíc méně tuků, než je běžné v ostatních sýrech, a dostatek bílkovin a vápníku, což je právě v době těhotenství zvlášť důležité. Obava z konzumace těchto sýrů vznikla pravděpodobně tehdy, když se objevila bakterie leptospiróza. Kontaminace touto bakterií však byla způsobena nedodržením hygienických zásad výrobcem při výrobě, byla tedy ojedinělá a není tak již důvod se obávat, že by se v těchto sýrech mohla znovu objevit.
Náklady na údržbu bazénu pomocí alternativní chemie
Náklady na údržbu bazénu o objemu 20 m3 činí zhruba 80 Kč za letní sezonu za 2 l kyseliny solné a 190 g modré skalice, plus podle potřeby chlorové tablety. Při nakupování bazénové chemie v hobby marketu se náklady pohybují ve stovkách korun.
Zjara převažuje ve složení kyselin především kyselina jablečná, později narůstá obsah šťavelanů – solí kyseliny šťavelové s vápníkem a hořčíkem. Nejširší zastoupení má draslík a vápník – látky nezbytné pro stavbu kostí, o něco méně hořčík a fosfor. Sodíku má rebarbora jen velmi málo, zastoupen je i jód, železo a další. Rebarbora není příliš bohatá na vitamín C, neobsahuje ani polovinu jeho hodnoty v citronu. Zato v ní najdeme provitamín A, vitamíny B, niacin, protisklerotické flavonoidy. Účinně ničí škodlivé mikroorganismy, prospívá krevnímu oběhu, je močopudná. Není ovšem vhodná pro nemocné žlučníkovými a močovými kameny. Díky zmíněným látkám účinně pomáhá při ochablosti a zácpě, zbavuje tělo škodlivin, posiluje svaly, kosti, nervy, pokožku a vlasy, aktivuje energii buněk a je dobrým pomocníkem při boji s nadváhou, neboť na sebe váže tukové látky.
Obsah látek v rebarboře:
Má velký obsah jablečné a citronové kyseliny, zato malý obsah vitamínu C. Na druhou stranu je to výborný zdroj vitamínů skupiny B.
Má mnoho niacinu prospěšného pro krevní oběh a energii buněk.
Vysoký obsah kyseliny pantotenové prospívá pokožce a vlasům.
Kyselina listová podporuje krvetvorbu a posiluje nervovou soustavu, je důležitá pro správný vývoj plodu.
Reveň je také bohatá na vápník, nezbytný pro stavbu kostí a důležitý pro ženy v menopauze.
Dále obsahuje mangan a draslík, který podporuje vylučování vody z těla a plní i řadu dalších důležitých funkcí.
V neposlední řadě je v rebarboře množství vlákniny, která zbavuje organismus jedů a odstraňuje zácpu.
Kdo má problémy se žaludečními kyselinami a podrážděnou sliznicí žaludku, měl by reveň konzumovat opatrně!
Rebarbora je bohužel pravděpodobně víc zodpovědná za ledvinové potíže u dětí než kterýkoli jiný faktor. Jen velice málo rostlin má tak velkou koncentraci kyseliny šťavelové jako rebarbora. Vařením se přemění tato kyselina v anorganickou chemikálii, která po konzumaci zanechá v našem těle značné množství krystalků kyseliny šťavelové. Bezpočetné případy revmatismu a revmatické horečky tak mohou být zaviněny právě konzumací vařené rebarbory. Jedí ji děti i dospělí, údajně pro její projímavý účinek, který se dostaví poměrně rychle, takže se nemyslí na tvorbu krystalků kyseliny šťavelové. Její usazeniny v těle nedráždí okamžitě, ale jejich účinek se dostavuje záludně a pomalu. Z tohoto důvodu jsou následky jen zřídka, jestliže vůbec, připisovány té správné příčině, totiž konzumaci rebarbory. Rebarborová šťáva nám může být užitečná za předpokladu, že ji použijeme úsporně a jen společně s ostatními šťávami jako karotkovou, celerovou nebo ovocnou. Neslaďte ji nikdy cukrem, použijte med.
Kyselina fosforečná je bezbarvá látka bez zápachu. Vyskytuje se v kapalném skupenství, pevná krystalická struktura je velmi nestabilní. Vzoreckyseliny fosforečné je H3PO4. Další název je kyselina orthofosforečná. Špatný název je kyselina fosforová. Jde o středně silnou kyselinu. Za normálních podmínek ji tvoří bezbarvé tvrdé kosočtverečné hygroskopické krystalky. Kyselina fosforečná tvoří tři řady solí: fosforečnany, hydrogenfosforečnany a dihydrogenfosforečnany. Na vzduchu je tp rozplývavá látka. Nemá oxidační vlastnosti. Většinu kovů nerozpustí, protože se ve zředěné kyselině fosforečné vytváří na jejich povrchu vrstva nerozpustných fosforečnanů. Zahříváním uvolňuje kyselina trihydrogenfosforečná molekuly vody.
Sýr Romadur sýraři vyrábějí z mléka o tučnosti 2,6 % a toto mléko se zpracovává na výrobní lince. Výrobní technologický proces začíná o den dříve, kdy je naléváno standardizované mléko do zásobního tanku. Druhý den se napouští do sýrařských van, kde prokysává. Dále se vzniklá sýřenina krájí, míchá, vytužuje a odpouští se syrovátka. Vzniklé sýrové zrno se přečerpá na odkapní pás a následně se formuje do připravených tvořítek. Štosy s tvořítky se zcela automaticky pohybují a v pravidelných intervalech se obracejí na odkapní dráze, kde dochází k odkapu zbývající syrovátky. Druhý den se sýry nasolí v solné lázni, následně se z tvořítek vyklopí na nerezové rošty a odvezou se do zracích sklepů. Ve zracích sklepích zrají nejméně 14 dní a projdou si kvasným, zracím a chladným sklepem. Poté jsou sýry připraveny k balení. Zrací sklepy jsou vybaveny technologií, která při zrání automaticky hlídá parametry, jako je vlhkost, teplota a proudění vzduchu. Veškerá výměna vzduchu ve sklepích probíhá přes filtry. Při zrání sýrů samozřejmě dochází k jejich ošetřování, a to ve čtyřdenním intervalu. Balení sýrů se děje téměř bez dotyku lidské ruky. Obsluha automatu přemístí zralý sýr z nerezového roštu na vstupní dopravník baličky. Dále proces probíhá plně v režii automatických baliček, které mají na začátku zařazeny detektory kovů a na konci automatické popisovací zařízení pro značení data. Takto zabalený sýr je převezen pomocí manipulační techniky do chlazených prostor expedice.
Cílem nakládání masa na uzení je hlavně konzervace a změkčení masa, ale též získání nových smyslových kvalit uzeného masa a uzenin. Na rychlost prosolení má vliv teplota, velikost nasolovaných kusů, druh prosolované tkáně, složení soli (směsi) na nakládání.
Vyšší teplota nasolení urychluje (teplota musí být do 5 °C, lépe 4 °C), ale hrozí větší riziko pokažení láku.
Větší kusy (šunky, rolády) se prosolují pomalu a zvláště u kosti je nebezpečí, že se bude maso kazit.
Vazivové (masové) tkáně se prosolují rychleji, naproti tomu u tukových částí (bůček, slanina) je pronikání soli pomalejší.
Starší postupy nakládání masa na uzení využívaly pouze kuchyňskou sůl (NaCl) a dlouhý čas nasolení (až 6 týdnů). Později se do soli přidával v malém množství takzvaný salnytr, což je dusičnan draselný nebo sodný (KNO3, NaNO3). Rychlost prosolení zvyšoval málo, ale barva masa po něm byla krásně červená. Později – a vlastně až do dneška – se používaly k nakládání masa na uzení takzvané rychlosoli, z nichž je nejznámější Praganda. Jejím použitím docílíme nejenom vybarvení masa, ale čas potřebný na naložení se zkracuje na 14 dnů. V Pragandě jsou totiž obsaženy kromě soli, dusičnanu draselného a cukru v malém množství i dusitanové soli (jedovaté). Tyto způsobují narušení svalových vláken a následné rychlé proležení a prosolení masa.
Složení soli: kompletní směs se skládá ze soli, dusičnanu a cukru (na 1 kg soli pouze 30 g dusičnanu (KNO3) a 30 g práškového cukru.
Krátkodobé solení na sucho
Používá se na solení masa do uzenářských výrobků (párky, klobásy, čabajky a salámy). Jeho účelem je též zachování vaznosti masa.
Maso vychlazené na 4 °C nakrájíme na kousky 2 x 2 cm anebo nameleme na strojku s otvory 15–20 mm. Na vepřové používáme 2,2–2,5 % solicí směsi na hmotnost masa a na hovězí a skopové dáváme 2,5–2,7 % na hmotnost masa. Tedy na 10 kg masa dáváme 220–250 g kompletní solicí směsi u vepřového a 250–270 g kompletní solicí směsi u hovězího a skopového. Vepřové, hovězí a skopové nakládáme každé zvlášť.
Po zamíchání odváženého množství soli maso napěchujeme do hrnce a uložíme na 1–3 dny do chladničky, po uležení má být na řezu růžové.
U salámů s výraznou mozaikou (kousky masa velikosti 0,5–5 cm) používáme též k nasolení těchto kousků uvedenou kompletní solicí směs. Množství solné směsi v uzeném mase do 2,5 % je ještě v přijatelných mezích, v rozmezí 2,5–3 % je již přesolené, jen málokdo má rád uzené, ve kterém přemíra soli přetluče jemnou uzenou chuť a koření. Doporučuje se pohybovat na dolní hranici koncentrace solicí směsi, což znamená od 2 do 2,5 %.
Mokrý způsob solení – do láku
Tímto způsobem nakládáme kolena, nožky, ocásky a žebírka. Lák, kterým se maso zalévá, má mít dle předpisu koncentraci 16 %. Na 10 l vody navážíme 1,6 kg soli, nebo kompletní solicí směs rozpustíme, vychladíme na 4 °C a naskládané kusy masa (každý druh zvlášť) zalijeme lákem. Doba se liší – při použití Pragandy 14 dní, při použití soli a dusičnanu 4–5 týdnů, při použití normální soli 5–6 týdnů.
Maso se překládá každý týden 1–2x, vrchní kousky se dají naspod a spodní navrch.
Smíšený způsob solení
Tento způsob solení se používá při nasolování masa na domácí uzené, bůček, slaninu (u slaniny se též používá solení na sucho), rolády a kýty, ať už v celku, nebo naporcované na jednotlivé šály (šrůtky). Jednotlivé kusy masa se zarajbují (to znamená, že se rukama rozetře solicí směs po celém povrchu masa). Přebytečná sůl se ze šrůtků setřese a tyto se naskládají do kameninového hrnce vystříknutého solí, a to velmi těsně k sobě. Poté se zatíží a dají do chladu cca 4 °C. Kdo má rád česnek, tak dá na 10 kg masa 20–30 dkg nakrájeného na kousky nebo rozetřeného.
Po 1–2 dnech se maso zalije lákem o koncentraci 8–11,5 %. Při celém procesu je potřeba dodržovat úzkostlivou hygienu a teplotu, neboť hrozí riziko zkažení láku, pečlivě maso překládejte (1–2x týdně). Používejte buď gumové vydezinfikované rukavice (jsou lepší), nebo pečlivě umyté a vydezinfikované rukou. Maso se překládá tak, že vrchní kousky se dají naspod a spodní navrch. Přičemž se na dno nejprve nalije lák a teprve potom se ukládá maso, zase se dolije lák a zase maso. Je to z toho důvodu, že při překládání musíte vlastně maso ukládat do láku. Pouze tak budete mít jistotu, že mezi masem nezůstane vzduch.
Při jakékoli změně vůně láku (zvrhnutí láku) se tento musí okamžitě vyměnit za nový. Zvláště musíte zabránit tomu, aby se nedostal ani kousek masa nad hladinu láku (zatížit) anebo aby nezůstaly bubliny vzduchu mezi masem při překládání.
Doba naložení se liší s použitou solicí směsí, například sůl s dusičnanem 4 týdny – bůček, masa, samotná sůl až 6 týdnů – slanina. Prosolení se pozná na řezu (u masa a bůčku), který má být růžově červený s perleťovým leskem v celé ploše (platí pro sůl s dusičnanem). Zůstalo-li ve středu šedé místo, musí se ještě počkat (platí u masa, slanina zůstává v podstatě pouze bílá). Toto se musí brát s rezervou u masa soleného pouze solí, tam k vybarvení nedochází v takové intenzitě. Existuje jeden osvědčený test, kterým zjistíte, že je maso proleželé. Vezmete do ruky šrůtek bůčku a palcem a ukazovákem ruky zatlačíte (proti sobě) vší silou do masa, pokud se vám podaří prsty dostat skrz maso k sobě, je správně proleželé na domácí uzené, domácí uzený bůček, anglickou. Berte na to zřetel, protože křehkost masa po vyuzení závisí z 90 % na naložení. Například vyuzený bůček musí být tak křehký, že se v podstatě dá namazat na chleba, tedy aspoň tučná část (proto se také preferuje uzené s kůží, protože nespadne v udírně z háčku). Nemůže se stát, aby při rozkousání nevařeného uzeného bůčku nebo masa zbyl v ústech žvanec vláken a mázder, která se nedají rozkousat.
Bordeauxská směs se připraví tak, že se CuSO4 a vápno rozpustí odděleně ve vodě a poté se smíchají. Oxid vápenatý (pálené vápno) a hydroxid vápenatý (hašené vápno) poskytují stejný konečný výsledek, protože se při přípravě používá přebytek vody.
Obvyklým způsobem popisu složení směsi je udávat hmotnost CuS04, hmotnost hydratovaného vápna a objem vody v tomto pořadí.
Procento hmotnosti CuS04 k hmotnosti použité vody určuje koncentraci směsi. Typická 1% Bordeauxská směs by tedy měla vzorec 1:1:100, přičemž první „1“ představuje 1 kg CuSO4 (pentahydratovaná modrá skalice), druhá „1“ představuje 1 kg hydratovaného vápna a „100“ představuje 100 litrů (100 kg) vody. Protože CuSO4 obsahuje 25 % mědi, obsah mědi v 1 % směsi Bordeaux by byl 0,25 %. Množství použitého vápna může být nižší než množství CuS04. Jeden kg CuSO4 ve skutečnosti vyžaduje pouze 0,225 kg chemicky čistého hydratovaného vápna k vysrážení veškeré mědi. Dobré značky hydratovaného vápna jsou nyní volně dostupné, ale protože i ty se skladováním zhoršují (absorpcí oxidu uhličitého ze vzduchu), zřídka se používá poměr menší než 2:1, což odpovídá 1:0,5:100 směsi s méně vápna.
Pro zajištění lepšího smáčecího účinku se přidává povrchově aktivní látka. Lze použít smáčedla na bázi terpenalkoholu (borová pryskyřice) nebo přírodní černé mýdlo, ale to má insekticidní vlastnosti, které mohou být škodlivé pro životní prostředí. Černé mýdlo hubí bez rozdílu vše živé, jak škodlivé blechy, mšice, molice atd., tak i prospěšné berušky a pestřenky, atd.
Takže co vše tedy musí být na potřebné úrovni, aby se vinař rozhodl pro sklizeň?
Kromě cukernatosti, jejíž nárůst vinař postupně měří, musí sledovat i další technologické parametry. Tím druhým nejdůležitějším je snižování obsahu organických kyselin, hlavně kyseliny vinné a jablečné. To se totiž děje v bobulích souběžně s nárůstem sacharidů. Vzájemný poměr sacharidů a kyselin je pro každou odrůdu jiný. Odrůdám s kratší vegetační dobou se daří dosáhnout vyrovnanosti poměru těchto látek dříve. Mezi ně patří například Müller Thurgau či většina stolních odrůd. U některých odrůd je třeba odbourávání kyselin pečlivě sledovat, aby se jich neodbouralo více, než je technologicky žádoucí. Pak by totiž mohly kyseliny v hotových vínech chybět a taková vína by nám nechutnala, to mi věřte. Odrůdou, u které kyseliny, jak odborně říkáme „spadávají“ rychle, je například odrůda Muškát moravský, jinak řečeno Mopr. Naopak odrůdám s dlouhou dobou vegetace také dlouho trvá, než se v jejich bobulích obsah kyselin dostatečně sníží. A některým odrůdám se to dokonce v některém roce ani nemusí podařit! Pak mají v bobulích kyselin přes míru a technolog si pak s tím ve sklepě musí umět poradit. Mezi odrůdy s vyšším obsahem kyselin patří například Ryzlink vlašský, Veltlínské zelené či Sylvánské zelené, z modrých odrůd např. odrůda André. Králem mezi odrůdami z hlediska vysokého obsahu kyselin je Ryzlink rýnský. Ale protože má řadu jiných výborných chuťových vlastností, tak mu milovníci vín vysoké kyseliny rádi odpouštějí.
Takže zralost hroznů záleží na poměru sacharidů a kyselin, dá se to tak říct? A jak se tento poměr zjišťuje?
Pro moštové odrůdy (tedy ty, ze kterých se vyrábí víno), jsou to základní parametry pro určení termínu sklizně. Cukernatost se před sklizní stanovuje ve vinici namátkou pomocí přístroje zvaného refraktometr, který pracuje na principu lomu světla procházejícího moštem. Ovšem, když říkám namátkou, je jasné, že výsledek nemusí být přesný. Proto technologové při převzetí hroznů v lisovně používají moštoměr, což je speciální vinařský hustoměr. Obsah kyselin se stanovuje laboratorně metodou titrace hydroxidem sodným. Aby si malovinaři nemuseli pořizovat domácí laboratoř, jsou pro ně k dostání různá jednoduchá zařízení; ta ale nebývají nejpřesnější. Vysoká přesnost měření obsahu kyselin pro určení termínu sklizně však až tak nutná není. Jsou dokonce vinaři, kterým k posouzení obsahu kyselin stačí změřit pH a určit tak míru kyselosti a zásaditosti, podobně jako pH u půd.
Ještě něco důležitého se v době zrání tvoří?
Pro fenofázi dozrávání je typická tvorba řady aromatických látek, které ovlivňují vůni a chuť vína. Chemikové by potvrdili, že bylo popsáno několik set organických sloučenin, které se na chuťových vlastnostech vín podílejí. Jejich složení a koncentrace závisí na různých faktorech. Především je to charakteristika stanoviště (popisovali jsme si klimatické a další požadavky na výběr pozemku pro vinici) včetně půdy a podloží, které významně působí na výslednou kvalitu hroznů. Stále častěji se pro souhrn těchto podmínek používá francouzský výraz „terroir“. Druhou skupinou faktorů ovlivňujících tvorbu aromatických látek jsou vhodné termíny k provádění zásahů na keři a správný rozsah těchto zásahů během vegetace (zelené práce). A samozřejmě, že velmi významnou roli hrají geneticky dané vlastnosti jednotlivých odrůd. Vývoj aromatických látek je stanovitelný nejen u sklizených hroznů, ale už při jejich zrání ve vinici. Jde však o složité a hlavně přístrojově náročné metody, které přenecháme vědcům. Běžný pěstitel posuzuje narůstající kvalitu bobulí také tou nejjednodušší metodou – ochutnáváním. Jednotlivé aromatické látky se vyvíjejí postupně a je dobré vědět, že aroma budoucích vín se ještě bude dále vyvíjet v procesu kvašení a také v době vyzrávání vín. Proto se doporučuje stanovovat termín sklizně raději podle vývoje sacharidů a odbourávání kyselin, nežli čekat na intenzivní aroma, které jako laici stejně nezměříme.
Kyselina fosforečná se používá při zpracování ropy a při úpravě kovů. Využívá se také při výrobě nealkoholických nápojů (obsah kyseliny fosforečné v Coca Cole, používá se označení E338) a při výrobě zubních tmelů. Označení E338 se používá i v potravinách. Kyselina fosforečná je rovněž důležitou surovinou pro výrobu směsi nazývané trojitý superfosfát, která vzniká reakcí kyseliny fosforečné s přírodními fosfáty. Dále je kyselina fosforečná hlavní složkou ve směsi, kde slouží jako odrezovač.
Kyselina fosforečná je zdrojem fosforu, stabilizuje v potravinách i v trávicím systému některé antioxidanty. Stabilizuje genetický kód DNA, protože tvoří esterové můstky, které drží šroubovici DNA, aby se nerozpadla. Další důležitou funkcí kyseliny fosforečné je její schopnost tvořit makroergické vazby v ATP, dále s glukózou, fruktózou a kyselinou pyrohroznovou. Při odštěpení molekul této kyseliny se uvolní energie 12 kcal/mol, která je okamžitě zpracována pro další funkce a reakce v buňce.
Využití:
jako antioxidant – tedy jako látka prodlužující trvanlivost potraviny a chránící ji proti zkáze způsobené oxidací, která se může projevit zejména žluknutím tuků nebo barevnými změnami potraviny;
jako regulátor kyselosti – tedy jako látka, která mění či udržuje kyselost či alkalitu potraviny.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze. Létavky, které byly informovány o zdroji potravy, přinášejí nektar nebo medovici do úlu v medném váčku, což je rozšířená část jícnu, která je od další části trávicí soustavy, žaludku, oddělena česlem o obsahu 50 mikrolitrů. Po příletu do úlu předají létavky obsah svého medného váčku úlovým včelám a letí znovu za zdrojem potravy, zatímco úlové včely přinesenou šťávu začnou přetvářet v med.
Vznik medu
Jedná se o chemicko-fyzikální proces, který zahrnuje:
Obohacení sladiny o látky z hltanových a patrně i pyskových žláz včelích dělnic – toto obohacování začíná již ve chvíli, kdy včela med sbírá v přírodě, a dále pokračuje v úle, kdy létavky předají obsah svého medného váčku úlovým včelám (přejímatelkám sladiny).
Chemické změny – týkají se především štěpení složitějších cukrů na cukry jednodušší.
Fyzikální změny – jde o proces zahuštění spočívající v odpařování vody a vzniku vysokého osmotického tlaku, který zabrání, aby se v medu množili mikroorganismy způsobující jeho kvašení. Při procesu zahušťování včela opakovaně polyká a vyvrhuje sladinu z medného váčku na sosák, až vznikne tekutina s 28–32 % vody. Koncentrovanou tekutinu včely s obtížemi protlačí jícnem a pak ji ukládají na horní okraj buňky, kde probíhá zahuštění pomocí odvětrávání celého úlu. Po tomto zahuštění včely med znovu přesunou a buňky, které jsou již plné medu, včely zavíčkují voskovými víčky.
Pokud jsou plásty s medem zavíčkované alespoň z jedné třetiny, je to pro včelaře znamení, že nastal čas medobraní. Zralost medu lze ověřit také trhnutím plástem, při kterém, pokud je med zralý, nedojde k jeho vystříknutí.
Složení medu je dáno jeho původem, základní složky medu jsou: cukry (monosacharidy, oligosacharidy, trisacharidy), voda, organické kyseliny, bílkovinné látky (aminokyseliny, enzymy, hormony), tukové látky (mastné kyseliny, triglyceridy, steroly), vitamíny, antioxidanty (flavonoidy, flavanony), minerální látky (draslík, sodík, vápník, hořčík, fosfor, chlor, jod, měď, zinek, železo), vonné látky (alifatické alkoholy, aldehydy, ketony, kyseliny, estery organických kyselin) a barviva (kvercetin).
Druh medu se rozlišuje dle jeho rostlinného původu, a to na med nektarový, medovicový a smíšený.
Med nachází široké uplatnění v potravinářském, farmaceutickém i kosmetickém průmyslu. Nejčastěji se med konzumuje přímo v čerstvém stavu, kdy se dospělým doporučuje jako prevenci užívat denně 1 polévkovou lžíci medu a dětem 2 až 3 kávové lžičky denně. V kosmetice se stává součástí celé řady přípravků – krémů, balzámů, mýdel a tělové kosmetiky, v lékařství a farmacii slouží jako prevence různých onemocnění nebo může být složkou některých dezinfekčních přípravků, sirupů, pastilek. Med podporuje obranyschopnost organismu a je zdrojem okamžité energie. Kontraindikací při konzumaci včelího medu může být alergie, která je však velmi vzácná.
Nákup medu se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Další možností je koupit si med přímo od včelaře ve vašem okolí, tyto medy jsou zpravidla výborné, ale chce si včelaře nejprve ověřit, aby med neředil a jinak neznehodnocoval.
