WIKIPEDIE je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. O krtcích panuje mnoho mýtů, že jsou slepí. Není to však pravda. Opravdu vidí. Mají sice zakrnělé oči a vidí velice slabě, ale přesto jsou schopni vnímat své okolí. Svým způsobem krtek vlastně není škodlivý, protože se živí různými druhy hmyzu, ale jeho projevy – kopečky hlíny, takzvané krtiny – se nikomu nelíbí.
Krtek obecný podle Wikipedie
Wikipedie uvádí, že krtek je české jméno pro 13 rodů malých savců, hmyzožravců z čeledi krtkovitých (Talpidae). Jejich nejznámějším zástupcem je krtek obecný žijící i na území ČR. Toto zvířátko inspirovalo výtvarníka Zdeňka Milera k vytvoření animované postavičky Krtečka (respektive Krtka). Krtci žijí v podzemních chodbách, které si vyhrabávají velkými tlapami. Krtek se živí bezobratlými, které vyhledává pomocí sluchu a čichu. Především žere žížaly, které loví ve svých chodbách.
Dle Wikipedie je krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) menší černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby, které jsou jednak obytné a jednak okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina.
Krtek obecný má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný, naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst je obvykle tmavě hnědá, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 „prstů“. Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Krtek se dožívá se 2 až 5 let. Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vyhledává pomocí sluchu a čichu a vyhrabává je ostrým čumáčkem. Mezi jeho potravu patří například hmyz a jeho larvy, ještěrky, ale dokonce i žáby a myši. Žížaly ochromuje kousnutím do nervového centra a skladuje je jako zásoby na horší časy. Denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, jako sám váží.
Samice mívá na jaře (obvykle v březnu až dubnu) po čtyřiceti dnech březosti 3–7 mláďat. Ta se rodí slepá, neosrstěná a velká asi jako fazole; prohlédnou za 3 týdny. Zpočátku pijí mateřské mléko, po 3 týdnech sama loví. Pohlavně dospívají již v druhé polovině prvního roku života a poprvé se rozmnožují obvykle hned následující jaro.
Wikipedie uvádí, že Lobelia je rod kvetoucích rostlin obsahujících 415 druhů se subkosmopolitním rozdělením primárně v tropických až teplých mírných oblastech světa, několik druhů je rozšířeno do chladnějších mírných oblastí. Rostliny jsou obecně známé jako lobelky. Lobelka je ve své domovině trvalka s mnoha podtypy: varianta převislá, bílá, drobná, nadmutá, nízká, šarlatová.
Rod Lobelia byl pojmenován podle belgického botanika Matthiase de Lobela (1538-1616). Někteří botanici zařazují rod a jeho příbuzné do samostatné rodiny Lobeliaceae, jiní jako podčeleď Lobelioideae v rámci Campanulaceae. Rod Lobelia představuje pravděpodobně základní formu, ze které jsou odvozeny mnohé jiné rody. Například havajské druhy (havajské lobelioidy), které se v současné době dělí do několika rodů, pocházejí z rostliny, jejíž semínka byla na dnešní Havajské ostrovy zanesena asi před 15 miliony lety z Asie.
Několik druhů lobelek se v zahradách pěstuje jako okrasné rostliny. Mezi ně patří Lobelia cardinalis syn. Lobelia fulgens, Lobelia siphilitica a Lobelia erinus. Používají se jako lemy záhonků nebo slouží pro výsadbu v truhlících.
Bylo vypěstováno i mnoho hybridů, nejznámější je asi Lobelia speciosa, což je hybrid získaný z L. fulgens, L. cardinalis a L. siphilitica. Jde o vytrvalou rostlinu vyžadující úrodnou, vlhkou půdu. Je vhodná i pro pěstování v kontejnerech.
Wikipedie uvádí, že aksamitník (Tagetes, český název je také afrikán) je rod 52 druhů jednoletých i vytrvalých bylin z čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Pochází z jihozápadu USA, Mexika a Jižní Ameriky. Různé druhy se liší podle velikosti (od 0,05 do 2,2 m). Mají zpeřené zelené listy a bílé, zlaté, oranžové, žluté nebo červené květy, velké obvykle 4-6 cm v průměru. Květina byla různě modifikována, a tak je nyní známá jako aksamitník drobnokvětý, aksamitník vzpřímený, rozkladitý či nízký.
Aksamitníky mají ostrou vůni odrazující některé druhy hmyzích škůdců. Údajně již byly vyšlechtěny odrůdy, které mají být bez zápachu.
Wikipedie uvádí, že segedínský guláš je jeden ze známých druhů gulášů. Jeho název je odvozen buď ze sousloví „szegedi gulyás“ (segedínský guláš) nebo ze „székely gulyás“ (sikulský guláš). Vaří se z vepřového masa – libového vykostěného bůčku nebo plecka. Další důležitou surovinou je kysané bílé zelí. Dále se používá cibule, olej nebo sádlo, mletá sladká červená paprika, sůl, černý pepř, bobkový list (údajně proti nadýmání) a pro zjemnění smetana. Jako příloha se hodí houskový nebo kynutý knedlík. Je možné podávat i s chlebem.
Dle Wikipedie je tento pokrm v Maďarsku známý pod názvem székelygulyás nebo székelykáposzta. Názvem „Székely“ se označovalo historické obyvatelstvo geografické oblasti Erdély nebo Székelyföld (v Česku známé jako Sedmihradsko). Tato oblast se nachází na území dnešního Rumunska, historicky patřila k Velkému Maďarsku. Tradičními surovinami Sedmihradska jsou brambory (pityóka), kukuřice (kukorica) a zelí (káposzta). A právě z kysaného zelí se připravuje segedínský guláš. V Maďarsku se podává výhradně s chlebem. Základem je vepřový perkelt, smetana na šlehání a již zmiňované kysané zelí.
Wikipedie uvádí, že tortilla (španělská výslovnost [tortija]; původním významem dortík) je druh tenkého chleba, placka, původem ze španělské či arabské kuchyně jako placka z cizrny, jejíž název byl přenesen španělskými dobyvateli do Nového světa. Může být nejčastěji z pšeničné nebo kukuřičné mouky. V mexické kuchyni se peče tortilla (zmiňovaná již v mayských legendách a v aztéčtině nazývaná tlaxcalli) převážně z kukuřičné mouky a zpravidla slouží po zavinutí jako základ anebo příloha ke směsi dalších ingrediencí. V Mexiku se jedná o často používaný kulinářský prvek, podobně jako chléb v Evropě anebo rýže v Asii. Může se jednat o skromnou večeři nebo o bohatou hostinu - vše záleží pouze na kvalitě a pestrosti náplně. Ve Španělsku se ale pod pojmem tortilla zpravidla rozumí španělská omeleta ze silného bramborového těsta. Formou polotovarů se vyrábí a prodávají tortilly i v Česku.
Zoologové krevety řadí mezi korýše, podobně jako langusty či kraby. Obvykle mají pět párů takzvaných kráčivých nohou a na naší planetě patří ke starousedlíkům – žijí tu už více než 200 milionů let. Taky jsou to poměrně dlouhověcí tvorové, pokud se jim podaří vyhnout se všem rybářským lodím, které jim během života zkříží cestu, mohou se údajně dožít i sta let.
Dělení krevet je jednoduché, je totiž podle místa výskytu, a tak se rozlišují krevety teplomilné a ty, které mají raději vodu studenou. Teplomilné jsou podstatně větší než ty žijící ve studených severních mořích, například při pobřeží Aljašky, Grónska nebo Islandu, mohou mít až 20 centimetrů. Pro Evropany jsou krevety ze severních moří vhodnější i z hlediska transportu, je to sem blíž než z Thajska, Číny nebo Brazílie, odkud pochází většina velkých teplomilných druhů. V Thajsku je kreveta zkažená pomalu už ve chvíli, kdy se vytáhne z vody, v Grónsku, kde je sotva pár stupňů nad nulou, tento problém nehrozí. Asi polovina světové produkce krevet dnes pochází z umělých chovů. V teplých měsících se obvykle mořští živočichové rozmnožují. V té době se takzvané dary moře také podávají, ale jen omezeně, protože s rostoucími teplotami roste i riziko, že podlehnou zkáze dřív, než se dostanou na talíř.
Wikipedie uvádí, že krevety jsou loveny jako lidská potrava. Řada druhů krevet je však je chována v akváriích a byly z nich vyšlechtěny různobarevné okrasné varianty. Krevety chované v akváriích lze podle způsobu života rozdělit do tří hlavních skupin: trpasličí, filtrující a dravé. V akváriu by neměly být společně chované druhy náležející ke stejnému rodu, protože pak hrozí nežádoucí křížení (hybridizace).
