Zavíječzimostrázový (Cydalima perspectalis) je drobný motýl z čeledi travaříkovití, který patří mezi dobré letce. Dospělec má obvykle bílá křídla s hnědým lemem, ale existují i jedinci zcela hnědí. Rozpětí křídel motýla je 40–45 mm. Samičky žijí přibližně 8 dní a svá vajíčka kladnou na listy zimostrázu (Buxus), známého u nás také jako krušpánek.
Housenky
Spíš než drobného motýlka máte šanci najít jeho larvy. Jsou zelenožluté barvy s černými pruhy a bílými puntíky, s nápadně lesklou černou hlavou. Housenky zavíječe zimostrázového dorůstají délky až 5 cm. Okusují nejen listy buxusu, ale i zelenou kůru. Při přemnožení může dojít k holožíru. V našich podmínkách může mít motýl 2–3 generace. Housenky z poslední snůšky přezimují mezi listy v kokonech.
Původ
Domovinou zavíječe zimostrázového je východní Asie. Jak přesně se dostal do Evropy, se zatím neví. Předpokládá se, že pronikl v rámci mezinárodního obchodu s rostlinami. V Evropě byl poprvé zaznamenán v Porýní v roce 2006, kde již v následujícím roce způsobil místy holožíry na buxusech. Na našem území byl poprvé výskyt tohoto škůdce zaznamenán v roce 2011 v NP Podyjí. Na jaře 2013 byly zaznamenány lokálně silné žíry až holožíry také v okrajových částech Brna. Dospělci zavíječe nebo jeho housenky byli pozorováni rovněž v Olomouci, Uherském Hradišti, Praze či Neratovicích.
Jak ho poznám?
Housenky začínají svůj žír uvnitř keře, navíc jsou skvěle maskované. Tudíž můžete stát metr od buxusu plného desítek housenek a nemusíte nic vidět. Ve chvíli, kdy se housenky objeví na okraji keře, je jeho vnitřek důkladně zkonzumován. Z tohoto důvodu je vhodné buxus pravidelně kontrolovat, a to nejlépe tak, že větvičky rozhrnete a podíváte se dovnitř. Přítomnost zavíječe zimostrázového prozradí nejen poškozené listy, nález housenek, ale i množství trusu připomínajícího drobné zelené granule. Pokud tedy nechcete přijít o svůj buxus, začněte pravidelnou prohlídkou keřů. Tu byste měli provádět v době, kdy jsou tito škůdci aktivní, v našich podmínkách je to od března do října. Čím dříve přítomnost škůdce objevíte, tím lépe jej můžete proti housenkám chránit. Zde se podívejte na to, jak vypadá buxus napadený housenkami.
Ve svém příspěvku BUKSUS NA BONSAI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr C.
Zdravím,
mohli by jste přidat současného škůdce č.1 - ty čínské housenky. Jméno ale neznám.
A můžu přidat jeden svůj nezapomenutelný zážitek. Jako malý kluk jsem navštívil, tehdy sovětské, Soči. Zde jsem v rámci jednoho výletu navštívil i zimostrázový prales.
Z místních roklí rostly stromy silné asi 15cm a byly vysoké 70 metrů. Zřejmě jak se táhly za světlem a zároveň měly oporu stěn roklí. Hlavní atrakcí ale byl na jedné mýtině strom, který byl cca 0,5m silný a vysoký jako nějaký hodně vzrostlý a starý buk. A přes svou nijak zvláštní tlouštku (ve srovnání s běžným stromem) byl prý starý asi 2500 let. Takže zřejmě za vhodných podmínek roste buxus ve formě stromů a to o pořádné výšce a hlavně o obrovském stáří.
Petr C
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Pokud budeme hledat preventivní opatření proti této housence, moc jich nenajdeme.
V případě slabšího napadení můžete housenky sbírat ručně. Jsou však velmi dovedně maskované, a tak nemáte jistotu, že je objevíte všechny. Nepolevujte ani v dalších dnech. Osvědčilo se i ošetření keře silným proudem vody z tlakového postřikovače. Pod napadený keř nejprve rozložte silnější igelitovou plachtu, na kterou vodou spláchnete housenky a další nečistoty.
Preventivní aplikace chemického postřiku (insekticidu proti žravým škůdcům) není snadná právě kvůli tomu, že housenky jsou ukryté uvnitř keře. Postřik je třeba aplikovat důkladně i dovnitř keře. Účinné by měly být přípravky s obsahem látky thiacloprid (například Calypso 480 SC). Použít můžete také přípravky na bázi Bacillus thuringiensis, například Foray 48, Lepinox Plus. Aktuální nabídku s účinnými přípravky dostupnými na trhu můžete vidět zde: Zavíječzimostrázový - chemická ochrana. Vždy však dbejte pokynů výrobce a dodržujte bezpečnostní pravidla. Insekticid aplikujte co nejdříve po zjištěném napadení. Načasování vychází podle vývoje jednotlivých generací škůdce na polovinu dubna, červen a konec října.
V naší poradně s názvem VYVOJ SLIMÁKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva nováková.
marně se snažim najit jak vypadá a kde je nejvic kladeno vajičko slimáka a jak vypadá když se z vajička vylihne.Je to štihli hbity červík?Ty totiž mivám pod špaliky dřeva kde slimáky sbirám.Vajička také nevím jak vypadaji,nikdy jsem žádne nenašla.Jsem z nich na mrtvici.Děkuji za odpověd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Tady jsou vidět vajíčka slimáků https://www.google.com/sear…
Nejlépe na ně působí roztoči, kteří nalezou do jejich těla a tím je zahubí. Mrtvé slimáky sežerou ti živí i s roztoči a postupně tak vymřou všichni.
Keře jsou na zahradě ideální kulisou, která vytváří pocit stálosti. Nejlépe uděláme, když vybereme rostliny různé výšky a rozličného tvaru a strategicky je rozmístíme. Keře kvetoucí výraznými barvami kombinujeme s těmi, jejichž květy jsou poněkud mdlé.
Keře mohou být dekorativní svým tvarem, nebo květy, které často voní, či barevnými listy, často i svými ozdobnými plody. K celkovému vzhledu přispívají v neposlední řadě také stonky, které mívají často charakteristickou texturu.
Keře jsou rostliny s dřevnatými stonky, které se obvykle rozvětvují od báze a vytvářejí množství postranních stonků přímo ze země nebo kousek nad její úrovní. Tím se liší od stromů, které mají jen jeden kmen, ale do jisté míry se obě skupiny překrývají. Některé z okrasných keřů vypadají zajímavě i několik ročních období, jiné pouze jedno. Většinou jsou snadno dostupné a s jejich pěstováním není velká práce. Všechny však potřebují odpovídající prostor, aby se mohly rozvíjet. Volné místo můžeme do doby, než dorostou, zaplnit přechodnou výsadbou.
Žlutě kvetoucích keřů je velké množství, níže je uvedeno několik druhů pro inspiraci.
Buxus zimostrázový
Jedná se o keř (Buxus sempervirens), který dorůstá do výšky 20 až 30 cm, je listnatý neopadavý, barva listů je zelená, květy žluté. Má rád slunce nebo polostín.
Tento nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř se od ostatních buxusů liší pouze drobnými trny, které nejsou nebezpečné. Květy jsou drobné, žluté. Keř kvete v květnu až červnu.
Snese všechny typy půd. Je vhodný jako skupinová podsada vyšších keřů či stromů, do skalek, venkovních květináčů a do malých zahrádek.
Dřišťál Juliin
Tento keř (Berberis julianae) dorůstá do výšky 2,5 m, je listnatý neopadavý, listy má zelené, květy žluté. Vyhovuje mu slunce nebo polostín.
Dřišťál je stálezelený trnitý keř vzpřímeného tvaru. V květnu až červnu jej zdobí žluté vonné květy, které se na podzim promění v modravé bobule. Tento keř snese všechny typy půd.
Používá se buď jako solitér, nebo v keřových skupinách a pro neprostupné volně rostoucí i tvarované stálezelené živé ploty.
Brslen evropský
Jedná se o listnatý opadavý keř (Euonymus europaeus) dorůstající až do výšky 5 m. Barva listů je zelená, keř vykvétá v září až říjnu nápadnými žlutými květy. Má rád polostín.
Listy tohoto brslenu jsou řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené. Plodem je 4pouzdrá růžová až karmínově červe
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Tyto na údržbu nenáročné keře kvetou většinou velmi bohatě od konce dubna až do konce května.
Azalka japonská
Jedná se o keř pocházející z Japonska, který dorůstá do výšky 40 až 60 cm, je listnatý, částečně opadavý, barva listů je zelená, květy pak nápadně oranžové. Azalka má rád polostín až stín.
Tento na údržbu nenáročný keř kvete obvykle velmi bohatě od konce dubna až do konce května.
Listy jsou drobné, oválné, mírně lesklé a středně zelené. V polostínu a stínu jsou téměř neopadavé, na osluněném stanovišti může více než polovina listů přes zimu spadnout a rostlina si na jaře po odkvětu vytvoří nové.
Azalky potřebují lehkou, kyselou, velmi propustnou a nejlépe neustále vlhkou zem, bohatou na železo a fosfor. Používejte speciální hnojiva na rododendrony a azalky, eventuálně vřesovištní rostliny. Ideální jsou jako skupinová výsadba a do vřesovišť.
Buxus zimostrázový
Jedná se o keř dorůstající do výšky 20 až 30 cm, je listnatý neopadavý, barva listů zelená, kvete drobnými žlutými květy. Má rád slunce nebo polostín.
Tento nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř se od ostatních dřišťálů liší pouze drobnými trny, které nejsou nebezpečné.
Buxus snese snad všechny typy půd. Je vhodný jako skupinová podsada vyšších keřů či stromů, do skalek, venkovních květináčů a do malých zahrádek.
Dřišťál Juliin
Jedná se o neopadavý keř, který dorůstá do výšky 2,5 m, barva listů je zelená, květy má žluté. Vyhovuje mu spíše slunce nebo polostín.
Tento stálezelený trnitý keř má vzpřímený tvar a v květnu až červnu jej zdobí žluté vonné květy, které se na podzim promění v modravé bobule. Dřišťál snese všechny typy půd.
Používá se buď jako solitér, nebo v keřových skupinách a pro neprostupné volně rostoucí i tvarované stálezelené živé ploty.
Kdoulovec nádherný
Jedná se o keř dorůstající do výšky 1,5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy bílé. Má rád slunce nebo polostín.
Tento rozložitý až vystoupavý opadavý keř se před olistěním obalí záplavou květů podobných jabloňovým (duben až květen).
Po odkvětu kdoulovec zdobí velké žlutavé nebo žlutozelené jablkovité plody, přetrvávající až do pozdního podzimu, mnohdy až do jara. Plody jsou jedlé, ale pro poněkud kyselou a svíravou chuť se obvykle nepojídají samostatně, spíše se přidávají jako dochucovadlo nebo se využívá jejich příjemné vůně.
Kdoulovec je na půdu nenáročný, nejvíce mu vyhovuje slunné stanoviště s běžnou zahradní půdou. Je to krásný solitérní keř použitelný i ve skupinách jako předsadba keřových skupin, ale i pro nižší živé ploty.
Rododendron
Jedná se o keř, který dorůstá do výšky až 2,5 m, je listnatý neop
V naší poradně s názvem SUCHÁ SKVRNITOST LISTŮ BOBKOVIŠNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena Adámková.
Dobrý den,
prosim o radu. Asi před měsícem jsem koupila a zasadila
bobkovišeň do zeminy pro okrasné dřeviny. Je jich patnáct v řadě, jsou na jižni straně kde je hodně slunička. Asi před 4 dny se začaly na některých bobkovišních dělat hnědé listy. Viiz foto
Poradíte mi co s tim?
Děkuji
Alena Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Zavíječ broskvoňový.
Přítomnost tohoto hmyzu způsobuje odumírání větví a hnědnutí listů. Hledejte kolem základny stonků díry v kůře a dole piliny. Tento vrtal je přitahován nadměrným mulčem a hlubokou výsadbou. Udržujte mulčování ne silnější než 6 cm a dále od základny stonků. Při výsadbě v těžkých jílovitých půdách je vhodné keř vysadit o něco výše, než je stávající úroveň půdy. Pokud se potvrdí přítomnost zavíječe, můžete použít postřik přípravkem MOSPILAN 20 SP.
Špatná drenáž.
Listy mohou žloutnout, hnědnout a odumírat. Bobkovišeň nemá ráda těžkou jílovitou půdu, která špatně odvodňuje. Nadměrná vlhkost půdy snižuje kyslík v půdě, poškozuje jemné kořenové vlásky a kořenový systém není schopen absorbovat vodu. Ujistěte se, že máte dobrou drenáž půdy a ujistěte se, že v kořenové zóně nejsou žádné svody vypouštějící vodu. Rostliny zasaďte na vyvýšené záhony a/nebo odveďte svody na jiné místo.
Přilišná zálivka.
Bobkovišně nezalévejte každý den. Nechte substrát jeden vyschnout, aby kořeny mohly dýchat
Tento listnatý neopadavý keř dorůstá do výšky 20 až 30 cm, barva listů je zelená, květy má žluté. Vyhovuje mu slunce nebo polostín.
Nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř, který se od ostatních dřišťálů liší pouze drobnými trny, které nejsou nebezpečné. Květy jsou drobné, žluté. Keř kvete v květnu až červnu. Snese všechny typy půd. Je vhodný jako skupinová podsada vyšších keřů či stromů, do skalek, venkovních květináčů a do malých zahrádek.
Jedná se o keř dorůstající obvykle do výšky 1,5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád přímé slunce.
Zelený metlovitý keřík kvete v květnu až červnu žlutými květy. Po odkvětu je nutný hluboký řez, ale neřežeme do starého dřeva. Vyžaduje lehčí, písčité půdy na slunci. Ve stínu málo kvete a špatně vyzrávají nové výhony, které v zimě namrzají.
Tento listnatý opadavý keř dorůstá až do výšky 4 m, barva listů je zelená, květy má nápadné žluté. Vyhovuje mu přímé slunce nebo polostín.
Květy mají tvar krátkých třásní, sytou žlutou barvu a vyrůstají na holém dřevě bez listí. Vykvetou ke konci zimy, vydrží na stromě až do příchodu teplých dnů. Listy jsou podobné lísce, jen větší a pevnější a na podzim se barví převážně do šarlatově červené a zlaté. Jsou to opadavé keře s otevřenou korunou ve tvaru V, které se svou střední velikostí hodí téměř do každé zahrady.
Vilín má rád vlhkou a kyselou půdu, nesnáší vápno. Nejlépe prospívá na výslunném místě v zahradě či v mírném polostínu. Starší rostliny nestříhejte.
Jedná se o keř, který dorůstá do výšky 2 m, je listnatý neopadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád polostín až stín.
Nejčastěji se pěstuje plnokvětý kultivar s bambulkovitými květy. Hlavním obdobím kvetení je duben až květen. Častokrát však zákula vykvete i v průběhu léta nebo na podzim. Větve zůstávají po celý rok svěže zelené, což činí tento keř dekorativním i v zimě.
Silnější mrazy mohou způsobit nevzhledné poškození větví, zákula ale snáší velmi dobře i hluboké seřezání až k zemi. Řez provádíme po odkvětu. Je to nenáročný keř, vyhovují mu nejrůznější půdní typy, jen se mu příliš nedaří na půdách těžkých a málo propustných. Výhodnou vlastností je i to, že snáší stanoviště částečně až plně zastíněná, dokonce na nich i bohatě kvete.
Ve svém příspěvku LEPIVÉ KAPIČKY NA KVĚT.VÝHONECH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Petr.
Dobrý den,
orchideje pěstuji dlouho a vždy bohatě kvetly. Letos mají bohatě nasazeno na květ, ale na některých výhonech se začaly tvořit lepivé kapičky konzistence medu. A netrvá dlouho a výhon začne hnědnout a potom zesvětlá a odumírá. Ohne se a zežloutne, ale neusychá. Neví někdo co je to za chorobu a jak s ní bojovat? Děkuji za radu
Josef Petr satchmo@centrum.cz
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Žlutě kvetoucí okrasné keře kvetou od jara do podzimu (vždy záleží na druhu). Nejsou náročné na pěstování, některé snáší i přímé slunce. Některé keře (opět podle druhu) musíme zastřihávat.
Zde můžete vidět okrasné keře, které mají žluté květy.
Buxus zimostrázový
Nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř, který se od ostatních dřišťálů liší pouze drobnými trny, jež nejsou nebezpečné. Výška keře je 20 až 30 cm a šířka 50 cm. Drobné květy mají žlutou barvu. Buxus snese všechny typy půd. Lze ho využít jako skupinovou podsadu vyšších keřů či stromů, hodí se též na skalky, malé zahrádky a do venkovních květináčů. Vynikne rovněž jako solitéra.
Čimišník stromovitý
Převážně vzpřímený keř se žlutými květy motýlkového tvaru, jenž dorůstá do výšky 4 m. Na povrchu mladých větví se nacházejí chloupky. Listy čimišníku mají pravidelný eliptický tvar a zelenou barvu. Plodem je zelený lusk. Na půdu není náročný, snese i přímé slunce. Je vhodné jej pěstovat jako solitérní keř.
Líska obecná
Líska je opadavý listnatý keř rozkladitého tvaru, který dosahuje výšky 5 m. Zelené listy jsou střídavé, vejčité, srdčité. Květenství se označuje jako jehněda, která je nažloutlá. Plody jsou oříšky. Tento keř není náročný na půdu a snese i přímé slunce. Taktéž líska vynikne jako solitéra.
Zlatice prostřední
Jedná se o keř dorůstající do výšky 3 m. Listy jsou vejčité a mají zelenou barvu, květ je žlutý. Rovněž zlatice je nenáročná na půdu a má ráda přímé slunce. Je vhodná do skupinových výsadeb a do živých plotů i jako solitérní rostlina.
Třezalka bobulovitá
Třezalka bobulovitá dorůstá do výšky 50 až 100 cm. Má krásné žluté květy, na jejichž místě se následně objevují dekorativní plody černé barvy, které na keři vydrží až do podzimu. Listy jsou vejčité a mají zelenou barvu. Třezalce svědčí slunná stanoviště či polostín. Na půdu není náročná.
Jasmín nahokvětý
Vyznačuje se nádhernými žlutými květy, které zahradu rozsvítí v zimě, jelikož jasmín kvete od ledna do dubna. Jedná se o popínavý opadavý keř rozložitého tvaru, jenž dosahuje výšky 3 m. Má zelené listy, které jsou vejčité a 3četné. Jasmín nahokvětý vyžaduje humózní a vlhou půdu. Snáší přímé slunce. Tímto keřem lze pokrýt pergoly nebo treláže.
V naší poradně s názvem ZA JAK DLOUHO LZE KONZUMOVAT ZELENINU HNOJENOU KRISTALONEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hanka.
Za jakdlouho lze konzumovat zeleninu a jahody hnojené kristalonem plody a květ
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Když postupujete podle návodu na Kristalonu, tak můžete spotřebovávat průběžně jak to roste. Kristalonem se hnojí pravidelně po celou produkční dobu až do poloviny srpna. V Kristalonu nejsou žádné jedy, aby byla nutná ochranná lhůta.
Octomilka obecná (Drosophila melanogaster), někdy také nazývaná jako banánová, vinná, octová či ovocná muška, patří do třídy hmyzu, řádu dvoukřídlí a čeledi octomilkovití. Octomilka obecná má jasně červené oči a je dlouhá 2 až 3 mm. Vyskytuje se na kvasícím ovoci, marmeládách, ovocných šťávách. Beznohé larvy jsou dlouhé cca 7 mm a žijí v hnijící dužnině ovoce.
Rod octomilka čítá přibližně 1 500 druhů. Mezi nejznámější u nás patří octomilka obecná. Latinské označení Drosophila pochází z řečtiny a v překladu znamená milující vodu. Tento drobný hmyz z řádu dvoukřídlých asi nejvíce upoutá svýma velkýma červenýma očima. Častokrát mívají na křídlech výrazný vzor a žilky. Ježatá hlavička je spojena s hrudí za pomoci ochlupené stopky. Mají velmi vyvinutý čich. Octomilky dosahují velikosti jen několika málo milimetrů, běžně jsou velké 2–4 mm. Zbarvení hlavohrudi se u různých druhů pohybuje od světle žluté přes červenou až do hnědého či černého odstínu a na její podobu se můžete podívat zde.
Místem jejich nejčastějšího výskytu je ovoce, kůra, květy nebo i houby, listí či půda. Tento nepříjemný hmyz jsme svým způsobem domestikovali, přežívá totiž nejčastěji v blízkosti člověka.
Nejčastěji se octomilky živí přezrálým až hnijícím ovocem. Často je také vidíme na sladkých marmeládách či ovocných džusech. Život octomilky je asi čtyřicetidenní. Octomilky mají totiž neuvěřitelně silnou schopnost rychlé reprodukce (během měsíce vyprodukují několik generací).
Sameček je zhruba o polovinu délky menší než samička a dosahuje velikosti 1 mm. Nejprve začínají námluvy zásnubním tancem kolem samičky. Přitom mává zhruba 30krát za sekundu křídly, aby upoutal její pozornost. Octomilky slyší jen zvuky, které přijdou zepředu k její tváři. Samička octomilky obecné je schopná denně naklást až 30 vajíček. Snáší jich tolik najednou proto, že je klade do výživné, ale méně často se vyskytující potravy. Za život jich naklade cca 300. Jejich vývoj začíná vajíčkem, které samička naklade do hnijícího ovoce. Z larvy se později stává bílá kukla, jež časem zhnědne. Z té se vylíhne malá muška.
Larvy jsou všežravé, živí se dužninou hnijícího ovoce, mikroorganismy a kvasinkami. Jsou bez nohou a měří přibližně 7 mm. Z vajíčka se dospělec stane za 8–10 dní. Délka vývoje ovšem závisí mimo jiné na konkrétním druhu, prostředí, ve kterém se vyskytuje, a na počtu nakladených vajíček. Larvy octomilky obecné se z vajíčka vylíhnou během jednoho dne. Po čtyřech dnech se dvakrát svlečou a rovnou se zakuklí, což trvá zhruba další 4 dny.
Octomilka se stává potravou pro další druhy dravého hmyzu, mravence, žáby, některé ryby či mláďata ještěrů.
Jedná se o včely samotářky, které nakladou do vhodné dutiny nebo chodbičky svá vajíčka, kde každému vytvoří zvláštní komůrku. Do té přidají zásoby potravy (směs pylu a medu) a dutinu uzavřou vhodným materiálem – obvykle hlínou nebo kousky listů (záleží na druhu včely). Z vajíček se vylíhnou larvičky a ty se v komůrce živí připravenou potravou. Po nějaké době se zakuklí a nakonec se z nich vylíhne nová generace včelek. Někdy je v chodbičkách třeba deset kukel v řadě za sebou. Samičky se po vylétnutí spáří se samečky a celý cyklus se opakuje. Za svůj život postaví jedna samotářka maximálně několik desítek buněk a většinou uhyne dříve, než se z plodu vylíhnou další dospělé včely. Fascinující na tom všem je i to, že u nás žijí desítky druhů samotářek a každý druh má trochu jiný způsob života. Liší se vzhledem i velikostí. Najdeme mezi nimi malé trpaslíky, velké jen několik milimetrů, ale i samotářky téměř o velikosti čmeláků. Co však mají všechny společné, je to, že jsou užitečné a opravdu pro nás nejsou nebezpečné a není třeba se jich bát. Nejsou vůbec útočné. I při blízkém pozorování vždy volí jako nejlepší obranu ústup. Samičky samotářky žihadlo mají, ale využijí ho jen při bezprostředním ohrožení života.
Blechy psí na člověka jdou a umí ho pořádně pokousat. Svého mazlíčka jich tedy rychle zbavte pomocí šamponu nebo léčebných pipet proti parazitům. Když se přemnoží, tak už jim nebude stačit zvíře a vrhnou se na vás. Byt pak mohou rázem zamořit tisíce skákajících potvůrek.
Na těle hostitele pobývá blecha ve svém dospělém stavu, kdy také kouše a saje krev. Vajíčka, která zde pak naklade, volně vypadávají do okolního prostředí. Proto pak další vývojové fáze probíhají ve zvířecím pelíšku, v kobercích, sedačkách. Jakmile se blechy vylíhnou, hledají si nového hostitele a mohou k vám připutovat klidně od sousedů.
Bleší dospělci viditelní na psovi tvoří cca 5 % celkové populace, 95 % se nachází v okolí. Průměrně trvá doba od nakladení vajíčka do vylíhnutí dospělé blechy 4 až 5 týdnů. Nepříjemnou vlastností blech je jejich schopnost vydržet i roky bez potravy. Blechy přenášejí rovněž některá závažná onemocnění, jako je mor a tularémie. Mohou přenášet i tasemnice z myší a potkanů. Po kousnutí blechou se může na kůži objevit alergická reakce. Známá je i „nemoc z kočičího škrábnutí“, kterou vyvolává bakterie přenášená trusem blech.
Blechy dokážou kousnout až 400x denně a nasát 15x více krve, než jaká je jejich vlastní hmotnost!
Blechy svá vejce nekladou v blízkosti hostitele. Blechy se tak mohou vylíhnout na zemi, v koberci, ložním prádle, čalounění nebo v prasklinách v podlaze. Většina bleších vajec se vylíhne do 15 dnů.
Ve svém příspěvku ZAVAŘOVÁNÍ HOTOVÝCH JÍDEL DO SKLENIC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel.
Jak dlouho zavařování segedínský guláš z bůčku a jak dlouho vydrží v mrazáku
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jan.
Při zavařování čehokoliv v mikrovlnce, nikdy neutahuji šroubovací víčko silou, neboť zahříváním na vysokou teplotu hrozí, že se ze sklenice stane granát, který je schopen nejen způsobit prasknutí sklenice, ale i zdemolovat dvířka mikrovlnky. Víčko se dotahuje tzv. na doraz, ihned po ukončení sterilizace. To by ale mělo platit při sterilizaci i troubě, zavařovacím hrnci, apod.
Blecha písečná (lat. Tunga penetrans, angl. sand flea, jigger flea, chigoe) je hematofág z čeledi Tungidae, řádu Iphonaptera. Od ostatních blech se liší hlavně svým způsobem života, při kterém se oplodněná samička penetruje do podkoží hostitele. Hostitelem blechy písečné může být člověk, pes, kočka, hospodářská zvířata, opice, šelmy, kachny a drobní savci. Vyskytuje se v tropických a subtropických oblastech. Způsobuje nemoc zvanou tungóza.
Blecha písečná je velmi drobná, měří pouze 1 mm. Má malou, relativně zploštělou hlavu. Špičatá zadní část maxilly a mohutný epipharynx napomáhají bleše písečné k penetraci do podkoží. Samičky jsou menší než samci s výjimkou maxilárních palp a epipharynxu, jež mají větší samice. Blecha má bezkřídlou hruď se třemi páry končetin. Třetí pár nohou je přeměněn na skákavý a je delší. Blecha písečná není dobrý skokan, skáče maximálně 20 cm.
Blecha písečná se vyskytuje v tropických a subtropických oblastech. První zmínka o bleše se objevuje již v roce 1492 při zakotvení Kryštofa Kolumba v Haiti. Odtud se blecha zřejmě rozšířila lodní dopravou do dalších koutů světa. První doložené záznamy jsou z roku 1732 z afrického kontinentu, kde se blecha šířila zásluhou vzkvétajícího obchodu s otroky. Dnes se vyskytuje ve Střední a Jižní Americe, v západní a východní Africe a na části indického kontinentu.
Dospělí samečci žijí volně. Samičky žijí volně až do kopulace. Oplodněná samička se poté penetruje do podkoží hostitele, u lidí nejčastěji do distální části končetin. Samička se nachází v pokožce mezi vrstvami stratum corneum a stratum granulosum. S vnějším světem ji spojuje otvor sloužící k dýchání, vylučování a později k uvolňování vajíček. V pokožce samička tvoří až 100 vajíček a přitom se živí hostitelovou krví ze svrchní škáry, kam dosahuje svou hlavičkou a ústním ústrojím. Při tomto procesu zvětší svůj průměr z 1 až na 7 mm. Vajíčka dozrávají po 8–12 dnech. Po jejich vyloučení samička umírá. Vajíčka jsou většinou vyloučena na písek, kde se vyvíjejí v larvy. Blecha písečná má 2 apodní (beznohá) larvální stadia, po nichž následuje stadium kukly, z níž se následně vylíhne dospělý jedinec. Kukla je uložena v hedvábném kokonu spředeném ze sekretů ústních žláz. Celý vývoj od vajíčka k dospělému jedinci trvá 4–6 týdnů, ale v optimálních podmínkách může trvat 3 týdny.
Napadení blechou písečnou se nazývá tungóza. Blecha písečná může napadnout kteroukoli část těla, ale většinou napadá distální části končetin, hlavně místa mezi prsty, pod nehty a chodidla. Penetrace blechy způsobuje intenzivní podráždění, b
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Jedná se o produkt živočišného původu. Včelí jed je čirá, bezbarvá tekutina s charakteristickou dráždivou aromatickou vůní a hořkokyselou chutí. Jed vzniká v těle samic včely medonosné jako sekret jedové žlázy, což je trubicovitá, 10 až 25 mm dlouhá, vidlicovitě zakončená žláza, která začíná produkovat jed ihned, jakmile se včela vylíhne. Žláza ústí do jedového váčku, ve kterém se jed shromažďuje. Existuje několik faktorů, které ovlivňují množství a kvalitu včelího jedu. K nejvýznamnějším patří stáří včely (16.–18. den života je dělnice fyziologicky nejzdatnější, stává se strážkyní a střeží česno, otvor do úlu, proti nepřátelům), dále bílkoviny v potravě (nedostatek bílkovin vede k malé produkci jedu a naopak) a druh včely (útočné bodavé včely versus mírné neútočné včely). Jako další faktory působí také klimatické podmínky a roční období.
Jedová žláza i jedový váček jsou součástí komplexu označovaného jako žihadlový aparát. Samotné žihadlo je chitinový mechanismus se 2 bodly opatřenými 7–12 vratizoubky, které zapříčiňují, že se žihadlo lehce zachytí v lidské kůži nebo jiném měkkém materiálu. Obě bodla se po vpichu do kůže střídavě pohybují a tak pronikají hlouběji do rány a dál do ní vstřikují jed. Často dochází u včely k vytržení celého žihadlového aparátu i s jedovou žlázou, jedovým váčkem a 10. nervovým gangliem, které aparát inervuje, což vede k tomu, že pokud se žihadlo z rány ihned nevytáhne, jed je i nadále pumpován do rány.
Včelí jed je čirá tekutina aromatické vůně, hořkokyselé chuti a skládá se z proteinů, enzymů, aminokyselin, cukrů, bionaminů, lipidů, těkavých látek i minerálních látek (měď, sodík, hořčík, vápník, fosfor, síra).
Včelí jed je pro lidský organismus toxický, zejména neurotoxický, protože brání šíření nervových impulzů. Při bodnutí včelou bychom měli rozlišovat místní toxoalergickou reakci zdravých osob a celkovou anafylaktickou a alergickou reakci přecitlivělých jedinců. Při místní toxoalergické reakci se v místě vpichu objeví zarudnutí, svědění a otok. Reakce anafylaktické a alergické jsou však mnohem vážnější a mohou vést až k úmrtí. K účinkům včelího jedu řadíme účinky baktericidní, hemolytické, hemorrhagické, místně znecitlivující, protizánětlivé a účinky snižující krevní tlak.
Mezi nejčastější formy uplatnění včelího jedu patří aplikace přirozeného žihadla, podkožní injekce, inhalace, tablety, elektroforéza nebo masti.
Ke zdravotním problémům, při kterých může být včelí jed indikován, řadíme: revmatické onemocnění svalů, revmatické onemocnění kloubů, ischias, zánět kloubů, otoky při podvrtnutí kotníku bérce, zranění šlach, vysoký krevní tlak a choroby s ním spojené, krevní sraženiny, kornat
Ve svém příspěvku KALA VENKOVNÍ JEJÍ PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Nikde nenachazim, zda chce venkovni kala na slunicko, nebo do stinu, kam nejlepe zasadit. Domaci kaly pestuji již léta, siroke okoli jsem podelila rozmnozenymi, ktere celou zimu krasne kvetou a na léto je necham pod stromem odpočinout. Jak ale s venkovni nevim?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Blanka Tomiczkova.
Dobrý den, chci se zeptat zda se kala dá vypěstovat i za semen.Dostala jsem sáček semen Kaly-mix barev. V případě, že ano, za jakdlouho pokvetou. Stejný dotaz bych měla i u lilií. Díky za odpověď .blanka
V novém úlu se tedy nyní nachází menší skupina včel, schopná se o něj postarat. Včely nicméně vědí, že jsou někde, kde být neměly, a pokud bychom úl nechali otevřený, zase by se vrátily do původního. Je tedy třeba nechat ho zavřený aspoň jeden den, během této doby si včely na nové místo zvyknou. Současně také zjistí, že ve svém úlu nemají matku, a přejdou do nouzového režimu – pokusí se matku vychovat z existujícího plodu, který v plástech je. Víme, že dělnice se rodí ze stejných vajíček jako matky a záleží jen na druhu potravy, kterou dostávají. Proto včely mohou v matku proměnit jakýkoli dostatečně malý zárodek v dělničině, a ty jsme jim v plástu dali. Včely si samy vyberou nejvhodnější zárodek, postaví kolem něj nouzový matečník a začnou z něho vychovávat matku. Jakmile je to takto zařízeno, včely pokračují v práci, nosí sladinu, starají se o plod a čekají, až se matka vylíhne. Když se podaří, je oplodněna a začne klást, tak se oddělek promění v plnohodnotné včelstvo; jen zpočátku dost slabé.
Mravenci patři mezi blanokřídlý hmyz. Žijí ve velkých skupinách, staví si velká hnízda z klacků, jehličí, prostě ze všeho, co najdou v lese. Hnízda mají ve tvaru kopce, ty pak často přitahují naši pozornost. Mravenci mohou být velcí několik milimetrů až několik centimetrů. Jejich tělo tvoří hlava, hruď a zadeček. Nejdůležitějším mravencem je královna, poté samec a nakonec dělník. Neobvyklým dělníkům se říká vojáci, ti jsou 300x těžší než normální dělníci a mají větší kusadla. Z vajíček se líhnou larvy, které se zakuklí, poté se již vylíhne dospělý jedinec. Spousta mravenců nám připadá otravných a neužitečných, ale popravdě nám pomáhají likvidovat mšice na zahrádce, na ovocných stromech a hlavně ve skleníku na zelenině.
Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.
Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).
Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.
Výběr výšky lůžka je záležitostí osobních pocitů, tedy pokud jste zdraví a v kondici. Jakmile se ale objeví první potíže, vyšší postel je výhodou. Mladý a zdravý člověk bez problému uléhá a vstává téměř z podlahy, tedy zhruba z dvaceti centimetrů, což je tloušťka matrace a roštu. Starší lidé však preferují výšku minimálně 35, lépe pak 42 až 50 cm.
To ovšem neznamená, že nízké postele nejsou v módě. Člověk by si jen měl před jejich pořízením dobře rozmyslet, jak dlouho asi bude moct takové lůžko používat a jak dlouho ho bude bavit dělat každý den minimálně večer a po ránu dřepy. A nejen jak dlouho ho to bude bavit, ale hlavně, kdy mu může takový pohyb začít dělat problémy a z postele se jen těžko zvedne.
Mít matraci přímo na zemi je chyba, protože matrace nemůže zespodu dýchat, což je pro ni zcela zásadní požadavek. Musí ležet na roštu, který se pak může položit přímo na podlahu. Větrání tak budete mít zajištěno, hygienické požadavky ale méně – je nutné často matraci postavit, rošt také a pod ním vyluxovat a vytřít podlahu.
Za nízké postele se považují lůžka do 30 cm výšky, a to včetně matrace.
