Informace od profesionálů

MENU

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

ZAJÍMAVOSTI O LIŠCE

OBSAH

Zajímavosti o lišce obecné

  • Značení teritoria probíhá v nočních hodinách.
  • Značí močí a trusem.
  • Nástrojem komunikace jsou pachové žlázy při kořeni ocasu.
  • Nemoci lišky jsou hlavně prašivina, vzteklina a tasemnice liščí. Vzteklina se v civilizovaných zemích očkuje. Prašivinu a vzteklinu mohou chytit i domácí mazlíčci nebo hospodářská zvířata.
  • V mnoha literárních dílech vystupuje jako vychytralé zvíře.
  • Pokud se vám zdá o lišce, v mnoha snářích to souvisí s úspěchem nebo sexualitou.
  • Pro myslivce je liška obecná přemnoženou zvěří.

Zdroj: Šelma liška obecná

Zajímavosti o tiramisu

Do osmdesátých let minulého století byste tiramisu nenašli ani v Itálii, ani nikde jinde. Kombinace kávy a smetanového sýra si ale rychle našla své příznivce po celém světě. Dosud není jasné, kde se tento dezert prvně objevil, sami Italové mají o původu mnoho teorií. Nejspíš to bylo Treviso, restaurace Le Beccherie. Mohl to ale být i Piemont, odkud pocházejí piškoty savoiardi, anebo Lombardie, odkud pochází mascarpone.

Zdroj: Tiramisu z mascarpone se šlehačkou

Zajímavosti

Slovo šlacha má své zajímavosti, tak například:

Skloňování slova šlacha

Slovo šlacha je podstatné jméno, rod ženský

Skloňování:

  1. Nominativ: šlacha x šlachy
  2. Genitiv: šlachy x šlach
  3. Dativ: šlaše x šlachám
  4. Akuzativ: šlachu x šlachy
  5. Vokativ: šlacho x šlachy
  6. Lokál: šlaše x šlachách
  7. Instrumentál: šlachou x šlachami

Šlacha anglicky

Latinsky se šlacha nazývá tendo a anglicky tendon nebo sinew.

Šlachová pochva

Na místech, kde se šlachy stýkají s jinými vnitřními strukturami těla, jsou šlachy umístěné ve šlachových pochvách - obalech s dvojitou stěnou vyplněnou tekutinou, v níž kloužou a promazávají se. Při přirozeném stárnutí či dlouhodobém výkonu stejného pohybu mazivová tekutina vysychá a pokud nedojde k jejímu doplnění, vrstvy pochvy se o sebe začnou bolestivě odírat za praskavého zvuku (tzv. krepitace, známé při praskání kloubů prstů).

Zdroj: Oteklá šlacha

Zajímavosti o včele medonosné

  • Po každém vbodnutí do kůže zůstává jedovatý aparát včely medonosné spojen se žihadlem a pumpuje dál jed do rány oběti, i když je již vytržen z těla včely.
  • K výrobě 1 kilogramu medu potřebují včely asi 3 kilogramy rostlinného nektaru, což představuje asi šedesát tisíc výletů z úlu.
  • Včela medonosná předává informaci o zdroji snůšky (vzdálenost, směr a množství) včelím tanečkem uvnitř úlu na plástech. I když je v úle úplná tma, tak díky vibracím, které vznikají na plástu, ostatní včely dle daného tance dostávají informaci o zdroji. Tuto informaci nám zaslal Jiří Sprostý z Košťálova, tou dobou student SOU VVC Nasavrky.

Zdroj: Včela

Zajímavosti

Vytváří listy, které se stáčejí do tvaru vývrtky. Čím víc má světla, tím jsou její listy více stočené. Albuca je cibulovina, aby dobře prospívala, potřebuje v době vegetace lehký substrát, dobrou drenáž, přímé světlo a velmi omezenou, ale pravidelnou zálivku. Kvete na jaře a květy na rostlině vydrží 8 až 10 týdnů. V letním období nastává vegetační klid, a jak je u cibulovin zvykem, listy zmizí, zatáhnou se do cibule a rostlina nevykazuje žádné známky života. V tomto období rostlina potřebuje pouze nepatrné množství vody, aby nevyschla. Zalévat rostlinu začínáme koncem podzimu, kdy rostlina začne rašit. Kapská hvězda snese i lehký mrazík.

Zdroj: Albuca spiralis

Čajovník čínský (Camellia sinensis)

Můžeme se setkat i s jeho synonymem Thea sinensis. Zajímavostí je, že název celého rodu Camellia (čajovníkovité) je odvozen od příjmení českého jezuitského misionáře, botanika a lékárníka Jiřího Josefa Kamela, který působil na Filipínách. Systematika celého rodu není ale zcela ustálená. V poslední době je jako jediný druh celého rodu uváděn čajovník čínský (camellia sinensis). Je menšího vzrůstu (kolem 2 – 3 m) a s menšími lístky, který je vhodnější pro pěstování ve vyšších subtropických pásmech. Je mrazuvzdorný, snese i teploty minus 10 stupňů. Údajně pod sněhovou pokrývkou vydrží i mínus 24 stupňů! Někdy ale může být samostatně vyčleněn i čajovník assamský (camellia assamica). Ten je naopak vyšší (může dorůst i 20 – 30 m), s většími a světlejšími listy. Pěstuje se ve všech nadmořských výškách tropického pásma. Na rozdíl od varianty sinensis je nutno ho před poklesem teploty pod bod mrazu chránit. Někdy se můžeme setkat ještě s další variantou, kterou je čajovník indonéský (ceylonský), typický pro hornaté oblasti tropů.

Zdroj: Čajovník

U nás nabízené druhy převislých jahodníků

  • Frapendula – její plody jsou velké, krásně červené a voňavé, objevují se na rostlinách ve dvou vlnách, a to v červnu a v září.
  • Rimona – má drobné, ale velmi chutné plody. Keříky jsou kompaktní, takže se nerozlamují, tento jahodník plodí po celé léto až do pozdního podzimu.
  • Kletter Star – v podstatě od počátku června až do prvních mrazíků přináší téměř nepřetržitě úrodu mimořádně chutných, středně velkých plodů. Rostlina vyhání dlouhé šlahouny, které pak také kvetou a plodí. Šlahouny můžete buď přivázat ke kolíkům, nebo je nechat viset.
  • Rosalie – tato odrůda se od ostatních jahodníků odlišuje krásnými tmavorůžovými květy. Plody má sytě červené, drobnější, ale lahodné. Rostlina tvoří hodně odnoží, proto vynikne nejlépe právě v závěsné nádobě.
  • Anabella – má bílé plody, velké až dva centimetry, které svou chutí trochu připomínají ananas. Bílá dužina je pevná a šťavnatá, zajímavostí jsou červená semínka. Jahoda tak vypadá dekorativně a vynikne zejména v pohárech nebo jako ozdoba sladkých dezertů.

Zdroj: Převislé jahody

Jedle kavkazská foto

Zde můžete vidět, jak vypadá jedle kavkazská.

Jedle kavkazská pěstování

Jedle kavkazská je v některých ohledech méně náročná než jedle bělokorá, snáší i nižší vzdušnou vlhkost a sušší půdy. Částečně zvládá i znečištěné ovzduší. Jedle kavkazská kvete v dubnu a květnu.

Jedle kavkazská zajímavosti

Do západní Evropy se dostala v první polovině 19. století, brzy po svém objevení. V současnosti je využívána v lesnictví, je taktéž vysazována v parcích. V městských aglomeracích usychá. Jedle kavkazská se též hojně využívá jako vánoční stromeček. Popularita tohoto využití stále roste. Z jehličí jedle kavkazské se destilací získávají silice mající silnou, velice příjemnou vůni připomínající citrusové plody. Lze ji použít k osvěžení vzduchu a uvolnění dýchacích cest. Všechny takové silně koncentrované výtažky jsou prudce jedovaté, proto se důrazně nedoporučuje jejich vnitřní užití. Naopak pár kapek do koupele má velmi příznivé účinky na pokožku i naši psychiku.

Jedle kavkazská množení

Jedle kavkazská se množí semeny nebo řízky. Semena jsou dlouhá 0,8–1,2 cm, křídlo je široké, nafialovělé nebo bledě hnědé.

Jedle kavkazská prodej

Zde je uveden seznam nejlevnějších cen, za které se dá jedle kavkazská pořídit.

Zdroj: Jedle

Další zajímavosti

Myrta byla v jižních zemích už od starověku také uznávanou léčivou rostlinou a využívala se i v kuchyni. V dobách, kdy ještě nebyl znám pepř, sloužila ke kořenění jídel, v Řecku a Římě se přidávala větévka myrty do piva a vína. Vyráběla se z ní tzv. Andělská voda, kterou ženy používaly k omývání pokožky pro její omlazení a navrácení ztraceného půvabu. V podstatě byla takovou pleťovou vodou své doby. Díky jejím desinfekčním účinkům se z ní vyráběly a i dnes vyrábějí tinktury, které je dobré užívat při problémech s močovými cestami. Čaj z myrty lze pak kloktat, pokud trpíte záněty dásní, dutin nebo při kašli. Užití myrty v jakékoli podobě by ale nemělo přesahovat dva až tři týdny, dlouhodobé užívání není vhodné. Její éterický olej myrtol se používá v aromaterapii k pročištění dýchacích cest, kdy napomáhá vykašlávání, dále posiluje imunitu a celkové zklidňuje. Své místo našla myrta i v kosmetickém průmyslu a při výrobě parfémů.

V kuchyni má myrta své uplatnění především při grilování nebo pečení masa. V poslední fázi úpravy můžeme přidat snítku k vepřovému nebo jehněčímu, čímž mu dodáte specifickou, výraznou chuť. Je podobná chuti jalovce, ale o trochu méně aromatická.

Zdroj: Myrta

Srovnání s křenem wasabi

Český i japonský křen jsou dva příbuzní z čeledi brukvovitých. Každý vypadá trochu jinak, mají rozdílné nároky, ale jedno je spojuje – při ochutnání pálí na jazyku a dávají pokrmům správný říz.

Rostlinu Eutrema japonica (syn. Wasabia japonica) znají příznivci japonské kuchyně pod názvem wasabi. Ostrou, nenapodobitelnou chutí neodmyslitelně doprovází sushi, jídla s nudlemi, mořskými plody a podobně. Japonský křen se ve své domovině pěstuje výhradně na ostrovech Honšú, Šikoku a Kjúšú, kde jsou relativně nízké teploty a dostatečně vlhká půda. V našich podmínkách ho lze pěstovat jako přenosnou rostlinu v květináči, v němž bez úhony přežije venkovní mrazy například v zimní zahradě nebo v bytě a v létě ho můžete umístit na okraj jezírka či potoka. Pro křen wasabi je důležité stinné stanoviště a stále vlhká humózní zemina. V létě, kdy se teploty pohybují nad 20 °C, vytváří menší listy, roste pomaleji, až zastavuje růst. Na podzim díky nízkým teplotám (8–18 °C) a menší intenzitě světla začne rostlina opět bujně růst, tvoří pěkné velké listy a kořeny nabývají na síle. Půdu udržujte stále vlhkou, křen můžete i přihnojit. Zajímavostí je, že silné aroma wasabi, které dráždí sliznici, přivedlo vědce na nápad vynalézt požární alarm pro sluchově postižené osoby. Pokud tento alarm totiž detekuje požár, vypustí do místnosti oblak prášku wasabi a ten spící osobu probudí.

Zdroj: Křen

Strom katalpa

Všechny katalpy jsou si vzájemně velice podobné růstem, listy i květy. Jsou zpravidla nepřehlédnutelné, exotické, majestátní a dlouhověké. Obvykle dorůstají výšky 12–18 m a 6–12 m do šířky. Zajímavostí je, že tyto impozantní stromy v mládí rostou pomalu, v deseti letech jsou vysoké jen 2–3 m, v teplých krajích až 6 m, ve dvaceti letech dorůstají do 4–7 m a ve třiceti měří 8–10 m. Kmen je krátký, u starších jedinců nezřídka nějak deformovaný. Spodní větve katalpy klesají až na zem, ale vyrůstají daleko od sebe a nevytváří pro podrost dusivý polštář. Světlá textura olistěné koruny může působit zblízka až řídkým, světlým, příjemně svěžím dojmem. Vystoupavé větve jsou často v mládí ojíněné. Pod světlou korunou katalpy zpravidla roste tráva. Katalpa má charakteristické listy a plody. Listy jsou na stromech dlouho do zimy. Katalpy mají rovněž nápadné květy. Kvetou často záplavou poměrně velkých bílých nebo narůžovělých květů. Samotný květ je tedy obvykle bílý, 3–5 cm dlouhý, jícen je zdoben žlutými pruhy a purpurovými tečkami, katalpa kvete v latách. Květ je složen z dvoupyské, zvonkovité, více nebo méně cípaté koruny a dvoupyského kalichu. Květy vydávají zajímavou jemnou vůni, katalpa kvete v červnu až červenci, poprvé vykvétá ve věku až 6–15 let. Plodem jsou lusky, pukavé na dvě chlopně, vyrůstají nahloučeně po třech a více. Na pohled tenký hnědavý lusk je tobolka 20–50 cm dlouhá s několika semeny. Katalpa je v zemi dobře ukotvena ve stáří ztlustlými, silnými kořeny.

Zdroj: Katalpa

Jak to dělají Kluci v akci

I když „kluci v akci“ v televizních pořadech navařili spoustu zajímavých jídel, recept na hovězí líčka v originální podobě na internetu nenajdete, je zde jen množství modifikací. K použití uvádíme originál od Romana Pauluse.

Kluci v akci je zábavný seriál o vaření, který se vysílal od září 2005 a vůbec se za tu dobu neokoukal. Mezi televizními diváky byl velmi populární, a to hlavně díky jeho protagonistům, zručným kuchařům Filipu Sajlerovi a Ondřeji Slaninovi. Za těch 10 let jsme díky nim mohli u televizní obrazovky vidět spoustu zajímavostí, a nešlo vždy jen o kulinářské zážitky. Třeba při cestování po krásných místech naší země nebo při návštěvách mnoha exotických zemí. Tam všude vařili, předávali nám své kuchařské zkušenosti, nechali nás nahlédnout do chutí a vůní exotických jídel. Nebo jsme se mohli inspirovat monotematickými cykly z české kuchyně, například Domácí pečení, Česká klasika, Úsporné vaření, Vánoční sladkosti a mnoha dalšími.

Filip Sajler má za sebou kromě jiného praxi ve špičkových restauracích v České republice, USA, Německu a Singapuru. Získal řadu ocenění z mezinárodních kuchařských soutěží, v průběhu českého předsednictví EU v Bruselu vařil pro významné evropské politiky, evropské premiéry a v neposlední řadě vařil nebo připravoval catering pro známé hvězdy showbusinessu a sportu, jako je třeba Madonna, John Malkovich, Tiger Woods, David Copperfield a další.

Ondřej Slanina vystudoval Školu hotelnictví a gastronomie hotelu International, pracoval v prestižních restauracích jako šéfkuchař a od roku 2003 sbírá medaile a kuchařská ocenění u nás i ve světě. Oba jsou i přes své mládí v kulinářském světě velmi úspěšní. V soukromí jsou dnes již oba otcové rodin, ve volném čase sportují, věnují se golfu, automobilům.

Zdroj: Jak dělají hovězí líčka na červeném víně Kluci v akci

Zdravotní účinky

Konzumace červené řepy má na lidské zdraví blahodárný vliv. Podporuje metabolismus (harmonizuje trávení a působí preventivně proti zácpě) a krvetvorbu, pomáhá zbavovat tělo škodlivin, volnými radikály počínaje a olovem konče, dále přispívá ke snižování krevního tlaku, stejně jako k vylučování cholesterolu, a navíc je účinnou prevencí sklerózy a rakovinného bujení. Mezi nejcennější látky patří kyselina listová (ta je důležitá zejména pro těhotné ženy, protože je nezbytná pro zdravý vývoj plodu), vláknina (podporující trávení), betain (látka bránící kornatění tepen), vitamín C, vitamíny skupiny B a další. Výše uvedené látky však červená řepa obsahuje pouze v syrovém stavu, tepelnou úpravou většinu z nich ztrácí.

Pozoruhodný obsah základních minerálů, které zajišťují optimální chod celého těla:

Draslík: 250 ml řepné šťávy osahuje okolo 500 mg draslíku. Draslík je nezbytný pro normální fungování ledvin. Pomáhá při svalové kontrakci a dobrá úroveň draslíku v těle zamezuje známým svalovým křečím. Draslík rovněž zajišťuje správnou rovnováhu vody v lidském těle.

Železo: 250 ml řepné šťávy osahuje cca 1,34 mg železa. Železo je nezbytné pro udržení hladké funkce téměř všech částí organismu. Mezi nejčastější obtíže spojené s nedostatkem železa patří chudokrevnost. Konzumace řepná šťávy se doporučuje pro zlepšení krevního obrazu. Zajímavostí je, že řepné listy mají mnohem vyšší obsah železa než špenát.

Mangan: Naše tělo potřebuje asi 12 až 20 mg manganu denně pro normální vývoj kostí a pro výrobu tyroxinu, který je hlavním hormonem štítné žlázy. Je také potřebný pro správnou tvorbu nukleových kyselin. Mangan je stopový minerální prvek nalézající se hlavně v ledvinách, játrech, slinivce břišní, kůži, svalech a kostech. Tam pomáhá při aktivní absorpci biotinu, vitamínu B1 a vitamínu C. 250 ml řepné šťávy osahuje okolo 0,55 mg manganu.

Hořčík: Hořčík je absorbován v tenkém střevě a vylučuje se ledvinami. Je nezbytný pro normální funkci svalů a nervů a posílení imunitního systému. Správný obsah hořčíku v lidském těle zajišťuje plynulou regulaci cukru v krvi a optimální krevní tlak. 250 ml řepné šťávy osahuje přibližně 39 mg hořčíku.

Fosfor: Fosfor je velmi důležitý pro tvorbu silných kostí a zubů. Je důležitý pro správnou tvorbu RNA a DNA. Udržuje optimální pH rovnováhu v lidském těle a metabolizuje mnoho důležitých vitamínů a minerálních látek. 250 ml řepné šťávy osahuje cca 64,60 mg fosforu.

Zdroj: Jak často se může užívat štáva z červené řepy

Zajímavosti o nutrii

Nutrie pochází původně z jižní poloviny Jižní Ameriky, kvůli kožešině a masu je chována téměř na všech kontinentech, v mnoha zemích však nutrie z kožešinových chovů unikly a založily divoké populace. V současné době divoce žijící nutrie obývají kromě Antarktidy a Austrálie všechny kontinenty. Přesné údaje o aktuálním rozšíření snad ani neexistují. Téměř všude je nutrie považována za nežádoucí invazivní druh (ačkoli se ji podařilo někde vymýtit). Jediné, co její stavy jakž takž redukuje, jsou kruté zimy.

Nutrie, zvaná též vodní krysa, řekomyš nebo z angličtiny koypu, je velký hlodavec, který vypadá jako kříženec obří krysy a bobra. Je to výborný plavec – má na nohou plovací blány a nozdry posunuty nahoru a dopředu. Má nápadně oranžové hlodáky a dlouhý, téměř lysý ocas. Původní přírodní barva je tmavě hnědá, ale vyšlechtěno bylo mnoho dalších variant (bílá, zlatá, moravská stříbrná, černá, greenland, safírová, pastelová, perlová nebo vícebarevná přeštická nutrie). Nutrie se dožívají až 6 let, obvykle však jen 3 roky.

Délka těla je 40–70 cm + 30–45 cm ocas, váha obvykle 4–6 kg, ale dobře živený samec může mít i 10 kg (v zajetí i 12 kg). Zajímavostí je, že ocas nutrie se po úmrtí po několika hodinách samovolně oddělí od těla.

Invazivní populace nutrií se zvětšuje nebo zmenšuje podle počasí – je-li příliš krutá zima, nutrie trpí omrzlinami a hynou, je-li však zima mírná, nutrie se množí a zvětšují svůj areál rozšíření směrem k severu.

V přírodě nutrie žijí v sociálních polygamních skupinách, jimž vládne alfa samice, jen v době říje se vedení dočasně ujímá alfa samec. Mladé samice ve skupině zůstávají, zatímco samci jsou vyhnáni. Vyhrabávají v břehu až 15 m dlouhé chodby. Nejaktivnější jsou za šera, přičemž se obvykle nevzdalují od své nory dále než 150–200 m, podstatnou část dne tráví ve vodě.

Jako typičtí hlodavci jsou nutrie velmi plodné. Pohlavní dospělosti mohou dosáhnout samci již ve 4 měsících, samice dokonce ve třech, většinou je to déle (někdy až v 9 měsících). Mláďata se rodí v průběhu celého roku. Samice je březí asi 130 dní a znovu zabřeznout může ihned po porodu. Jedna samice může mít do roka třeba 15 mláďat, ovšem ty se ještě týž rok množí a množit se můžou i jejich potomci a potomci potomků. Je to taková pyramida, že z jedné samice mohou být stovky mláďat ročně. Teoreticky se mohou množit až 4 generace nutrií v tomtéž roce, ve skutečnosti však mnohem více, jelikož tento příklad je počítaný od matky, přičemž se ale stále množí i její rodiče a několik generací prarodičů.

Samice mívá obvykle 5–6 potomků v každém vrhu (někdy jen jedno, jindy ale třeba 13). Mláďata se rodí dobře vyvinutá, osrstěná a vidící. Během několika hodin již začínají žrát. Samice je sice kojí 5–6 týdnů, ale jsou schopna přežít bez kojení již od 5 dnů. Potravu tvoří kořeny, byliny, vodní vegetace, v zajetí pak zelená píce (v zimě seno), vařené brambory, krmná řepa, mrkev, jadrné krmivo, šrot.

Nutrie přenáší nemoci a samy jsou často nemocné. Jsou hostiteli pro nematodální parazity, hlístice, které napadají člověka. Jde zejména o hádě střevní (strongyloides myopotami). Nutrie jsou mimořádně náchylné k chorobám žaludku a zažívacího traktu, jejich potrava musí být kvalitní a čerstvá. Chovatelé vědí, že i při nejlepší péči musí počítat s úhynem okolo 20 %. Zatuchlé, namrzlé nebo lehce zapařené krmení vyvolá nadýmání a záněty. Nebezpečné jsou také jedovaté byliny jako ocún, blín, pryšec a sasanka.

Nutrie říční se také díky mírné zimě rozšířily téměř na všechny pražské vodní plochy. Nutrie v Praze se objevují na Vltavě, v jejím povodí, po celé délce Rokytky, u Botiče, na Hamerském rybníce nebo nově na Hostivařské přehradě. Ve všech místech škodí nejen navrtáváním břehů při budování svých obydlí, ale i ničením vegetace.

Maso nutrie je chuťově velmi podobné králičímu masu.

Zdroj: Ondatra vs. nutrie

Pieris japonský ′Bonfire′

Jedná se o středně velký keř o výšce 0,5–1,5 m a šířce 0,5 – 1 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou a rudou. Kvete v březnu až dubnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonica ′Bonfire′ je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.

Bonfire je novinková odrůda, která určitě nadchne ty z vás, kteří nemáte rádi převislé hrozny květů na pierisech. Bonfire totiž roste vzpřímeně a takto nese i květy – stojí jako vojáci na vrcholech větviček. Zajímavostí je atraktivní vínová barva poupat, která zdobí rostlinu již od podzimu až do rozkvětu v březnu. Překvapením poté mohou být květy, které jsou čistě bílé. Po odkvětu nastupují nové listy v zářivém odstínu červeně vínové barvy.

Neopadavé listy jsou podlouhlé, přišpičatělé, středně zelené a lesklé. Bonfire roste středně pomalu a vytváří vcelku kompaktní keř, o něco málo vyšší než širší. Stříhání není potřeba. Pokud rostlinu chcete tvarovat, učiňte tak po odkvětu, přibližně v dubnu.

Nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí keř postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě rostlina zapadá těžkým sněhem, jemně z ní sníh sundejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.

Zatímco jsou vyzrálé výhony tohoto keře pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky dost náchylné a často namrzají někdy i při teplotě 0  C. Naštěstí se s tím rostlina obvykle dokáže vypořádat, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost lze využít i v případě, když nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2–3 týdny, navíc dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru keře. Pokud by ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.

Zem pro výsadbu musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí a pilinami. V těžké zemi se pierisu dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat, mohou se objevit škůdci. Výsadbovou jámu připravte spíše širokou než hlubokou. Keř je mrazuvzdorný.

Zdroj: Pieris japonica

Liška obecná Vulpes vulpes

Popis

Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.

Chování

Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.

Liščí nory

Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.

Rozmnožování

Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.

Zdroj: Šelma liška obecná


Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Gabriela Štummerová

Ing. Romana Šebková

Mgr. Jana Válková


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP