Téma: 

veverka


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

VEVERKA

Veverka obecná prodej

Pokud se někdo rozhodne zakoupit si a chovat veverku obecnou, je nutné si vyřídit příslušná povolení na krajském úřadě Odboru životního prostředí a výjimku ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je veverka obecná ohroženým druhem. Z rozhodnutí úřadu vám může plynout povinnost označit veverku čipem nebo jiným značením. Pokud si veverku koupíte domů již z povoleného chovu a vy ho ještě nemáte, musíte o povolení také požádat, protože vám jinak hrozí pokuta za porušení zákona.

Zdroj: Veverka
Zveřejněno dne: 12.10.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Re: sekundové lepidlo na zuby

Zdravim Vas, mohu pozadat o nazev lepidla na zuby? Moc dekuji.
Hezký den.

Zdroj: diskuze Sekundové lepidlo na zuby
Odesláno dne: 3.1.2018 uživatelem Veverka
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

VEVERKA

Veverka obecná

Hmotnost veverky obecné je 230 až 500 g. Má dlouhý huňatý ocas a boltce opatřené chvosty. Ocas je dlouhý 140 až 240 cm a slouží k jedinečné obratnosti v korunách stromů, což je pro veverku typické. Žije v korunách stromů, kde si blízko kmene staví kulovitá hnízda. Používá k tomu suché větvičky, trávu nebo zvířecí srst. Živí se hlavně plody a semeny.

Zde si můžete prohlédnout různé zbarvení veverek.

Zdroj: Veverka
Zveřejněno dne: 12.10.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: salondom.cz seslalo samo nebe

Díky za tip. Fakt skvělé zboží . Hlavně jednorázové pleťové masky a čistící pásky. Také už jsem vyzkoušela oskrovou kosmetiku MINCER a myslím, že u ní zůstanu. Za ty super ceny je opravdu výborná!

Zdroj: diskuze Salondom.cz seslalo samo nebe
Odesláno dne: 20.6.2011 uživatelem veverka
Počet odpovědí: 0

VEVERKA

Veverka obecná chov

Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.

Krmivo

Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.

Rozmnožování

Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.

Zdroj: Veverka
Zveřejněno dne: 12.10.2014

ČMELÁK

Hnízdo čmeláků

Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.

Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.

V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.

Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození pomáhají královně s dalším rozvojem čmeláčího společenství a hlavně okamžitě přinášejí nektar a pyl z přírody. Královna pak brzy přestane úl opouštět. Postupně se líhne víc dělnic. S přibýváním dělnic v hnízdě roste i přísun potravy. Každá další generace larev má tedy potravy více, a tak jsou i dělnice větší a zdatnější. Na vrcholu vývoje společenstva bývá podle druhu čmeláků v hnízdě několik desítek až stovek dělnic. Rovněž podle druhu čmeláků se od června do září začínají objevovat pohlavně dokonalí jedinci – krásné mladé samičky a samečci-trubci. Samečci se rodí nejen z matčiných vajíček, ale i z vajíček dělnic.

Vztah mladých samiček, kterých bývá v hnízdě i několik desítek, k matce je přátelský. Jsou zaznamenány případy, kdy dokonce matce pomáhají s péčí o plod a s potravou. Přesto však po oplození a vykrmení nektarem a pylem mladé samičky hnízdo postupně opouštějí a ukryjí se v zemi, kde přezimují v malé komůrce, kterou si vyhrabou. Stejně tak trubci a dělnice postupně opouštějí úl a během podzimu zemřou stářím v přírodě. Některé dělnice spolu se starou královnou zahynou v úlu. Stará královna podle přírodních zákonů nemůže přežít do jara. Na jaře začne celý cyklus díky přeživším mladým královnám znovu.

Zdroj: Čmelák
Zveřejněno dne: 5.6.2016

SYSEL

Sysel obecný

Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.

Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.

V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).

Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).

Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.

Sysel je sice druh s denní aktivitou, ale je velmi těžké ho spatřit. Pokud spatří nějaké nebezpečí, což člověk pro něj bezesporu je, postaví se na zadní a hlasitě pískne, aby upozornil ostatní z kolonie, a všichni bleskurychle mizí v podzemních norách. Vylézt za potravou se odváží až za dlouhou chvíli.

Mnozí lidé jsou toho názoru, že si sysel shromažďuje (syslí) zásoby na horší časy. Tyto horší časy, zimu, však přečkává hibernací a spoléhá se při tom na tukové zásoby, které si vytvořil přes léto. K tomuto mylnému názoru lidé došli patrně díky tomu, že uviděli sysla, jak si stébla obilí táhne do nory. Tato stébla však v klidu a bezpečí své úkrytové nory ihned zkonzumuje. Úkrytové nory jsou budovány mnohem blíž k povrchu než nory, ve kterých syslové přečkávají noc a zimu. Poskytnou jim však dostatek bezpečí před predátory.

Sysel obecný žije pospolitě v koloniích, z nichž největší mají i několik set obyvatel. V dospělé části osazenstva kolonie je mnohem více samic než samců (u mláďat bývá poměr pohlaví vyrovnaný). Kromě trvalých nor se šikmými a kolmými chodbami a hnízdním prostorem si hrabe i dočasné úkrytové nory. Hloubka chodeb nepřesahuje obvykle 80 cm a délka bývá 1,5–6 m. Orientuje se hlavně zrakem.

Zimu tráví zimním spánkem (hibernací) v norách s ucpanými vchody. Dospělá zvířata začínají zimovat už v srpnu (někdy i koncem července), mladí jedinci asi o měsíc později. Nedělají si zásoby potravy a spoléhají pouze na nashromážděnou vrstvu podkožního tuku. Zjara se sysel probouzí v březnu až dubnu, když se půda prohřeje na 6–8 °C.

Na povrchu se objevuje nejvíce v časných dopoledních hodinách a odpoledne, déletrvající deště nebo prudký sluneční žár přečkávají v podzemí. Ve zvlášť parných letech upadají i do letního spánku, který někdy přímo přechází v hibernaci.

Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.

Ačkoli má sysel jediné pokolení do roka, v minulosti se občas i přemnožoval. Doba březosti je 25–28 dní a k páření dochází brzy po probuzení ze zimního spánku (spermie dozrávají ke konci hibernace). Samice rodí od konce dubna do června 4–8 (1–11) holých a slepých mláďat o hmotnosti 4,5–6,5 g. Plně osrstěná jsou po 17–19 dnech života, koncem 4. týdne prohlédnou a sají ještě další 2 týdny, při tom se však už pohybují po kolonii. Pohlavně dospívají v následujícím roce. Značná část mláďat hyne během prvního přezimování, jen ojediněle se dožívají 6–8 let.

Hlavními přirozenými nepřáteli sysla jsou tchoři a hranostajové, z dravců raroh velký (dříve to byli i někteří orli). V současné době jde v ČR o zvláště chráněný (kriticky ohrožený) druh.

Zdroj: Sysel
Zveřejněno dne: 30.1.2017