Juky se botanicky řadí do čeledi agávovitých (Agavaceae). Jejich prapůvodní vlastí jsou horké oblasti Severní a Střední Ameriky a také Indie. Rod čítá okolo čtyřiceti druhů keřů a stromů. Odborníci znají juky i pod označením Hesperoyucca.
Juku seženete téměř v každém květinářství. Jedná se o menší stromek, z jehož kmínku vyrůstá jedna či více růžic s asi šedesát centimetrů dlouhými, tmavě zelenými listy. Jako mladá roste ve formě růžic, později u ní dochází k zasychání spodních listů, což má za následek postupně se vytvářející, poměrně silný kmen. Pro kultivar Variegata jsou typické bílé okraje listů.
Teplomilné juky mají rády rozptýlené i přímé sluneční světlo a pravidelnou, avšak mírnou zálivku. Substrát by měl zůstávat stále mírně vlhký. Jednou za tři týdny rostliny přihnojujte tekutým hnojivem pro palmy a v suchých panelákových bytech roste listy.
V letních měsících jukám dopřejte pobyt na balkoně, případně na terase. Zvolte pro ně chráněné umístění, kde neohrozí přímé sluneční záření, průvan ani bičování deštěm.
V zimním období juku přeneste na místo s nižšími teplotami. Jako nejvhodnější se jeví zimní zahrada, případně prosklená lodžie. Nezapomeňte na omezení zálivky, hnojit v tuto dobu přestaňte úplně.
V případě přelití začnou rostliny velmi rychle chřadnout – kromě žloutnutí listů tento stav bezpečně poznáte podle změknutí kmínku. Záchrana musí být okamžitá, spočívá v přesazení do nového substrátu, jinak exempláře uhynou.
Juky přesaďte každé jaro do květináčů, jejichž průměr je oproti těm původním větší minimálně o pět centimetrů. Kupte substrát pro palmy, přidejte k němu kvalitní zahradní zeminu a trochu písku. Do spodní části nádoby nasypte keramzit, který poslouží jako drenáž.
Většina druhů pochází z teplých oblastí, takže je v našich podmínkách možné pěstovat je pouze jako pokojové rostliny. Jsou velice dekorativní, nenáročné a hlavně vhodné do všech typů bytů. Vzrostlé rostliny se silnými, efektními kmeny vyniknou především jako solitéry ve větších místnostech, zimních zahradách či halách.
Juky lze pěstovat ve dvou základních typech. Jednak tak, jak rostou ve svém přirozeném prostředí, to znamená, že je růžice v tomto případě zasazená přímo do substrátu, roste vzhůru a postupem času vytváří zdřevnatělý kmen. Mnohem častěji se však můžete setkat s jukou palmovitého tvaru, kdy ze silného zdřevnatělého kmínku vyrůstá několik postranních růžic ostrých listů. Mladé listy bývají tuhé a vzpřímené, postupem času se ale ohýbají dolů. Po uschnutí opadají a zanechávají po sobě charakteristickou jizvu. Listy juky jsou čepelovité, na okrajích zubaté. Juka rozkvétá od druhé poloviny června a kvete do konce července, ale teprve když dostatečně dospěje a zesílí, což může trvat i několik let. Květy mívají bílou, krémovou nebo voskově bílou barvu. Některé druhy mohou mít květy světle zelené nebo nachové. Květy vyrůstají buď v hroznech, nebo v latách. Skládají se ze šesti okvětních lístků. V době kvetení je juka mimořádně působivá. Plodem juky je tobolka nebo bobulka.
Vedle základního druhu s tmavě zelenými listy s namodralým nádechem existuje také několik zajímavých pestrolistých kultivarů. K těm nejoblíbenějším patří například Bright Edge se žlutě lemovanými listy nebo Golden Sword (v překladu „zlatý meč“), jehož listy jsou téměř celé žluté a zdobí je zelené okraje.
V našich domácnostech je asi nejrozšířenějším druhem Yucca elephantipes, která pochází z Mexika a Guatemaly. Přestože ve svém přirozeném prostředí dosahuje běžně výšky nad 10 m, v bytě roste velmi pomalu. Má rozšířený spodek kmene a matně zelené listy. Dalším druhem juky, se kterým se můžeme setkat spíše ve specializovaných obchodech, je Yucca aloifolia. Ta je specifická tím, že u země vytváří rozvětvené kmínky (takzvaná dvojčata) a u báze tvoří často odnože. Její listy jsou tmavozelené, špičaté a tuhé. U starších exemplářů se pak můžete dočkat i vysokých květenství se žlutavými květy. Tento druh pochází z jihu USA a Mexika, ale můžete se s ním setkat i na západoindických ostrovech. Dalším zajímavou odrůdou je Yucca texanum, která patří k vzácným druhům na jihu USA. Její úzké listy jsou pokryté bílým chmýřím.
Ve svém příspěvku JUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela.
Dobrý den, již několik let marně zápasím s odstraněním mnohaleté venkovní juky, která se stále novými výhony rozrůstá po celém záhonu. Nepodařilo se mi to ani systematickým ničením nových výhonů .Děkuji předem za radu, která by mi pomohla tento marný boj ukončit.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Juka má mírně jedovaté kořeny, protože obsahuje saponiny, to je krevní jedy rozrušující červené krvinky. Okvětní lístky jsou však jedlé (v Itálii se staly marinované nakládané květy dokonce oblíbenou pochoutkou). Indiáni považují juku za nejkrásnější rostlinu pouště a věří v její zázračnou moc, nazývají ji stromem života. Juka totiž dokáže přežít i ty nejextrémnější povětrností podmínky – vypořádá se s chladnou nocí, horkem i měsíce trvajícím suchem. I přes takovéto náročné podmínky si stále uchovává řadu výjimečných látek, jako jsou enzymy, vitamíny, minerální látky antioxidanty nebo chlorofyl.
Je známo, že je juka organismem poměrně dobře snášena, pouze u citlivějších osob může někdy dojít k podráždění trávicího systému. Jen ve vzácných případech se může vyskytnout i alergie na tuto rostlinu. Účinná látka se získává z oddenku a uplatňuje se při léčbě revmatických onemocnění anebo při zánětech kloubů. Doporučuje se i pro detoxikaci organismu, aby však byla kúra dostatečně účinná, je zapotřebí její dlouhodobé užívání, někdy i 10 týdnů. Při užívání přípravků z juky vždy dbejte na dostatečný pitný režim, abyste usnadnily organismu vylučování toxických látek. Důsledkem zrychleného metabolismu a detoxikace může na začátku pravidelného užívání juky dojít ke zvětšenému množství vylučování moči, k průjmu, ke snížení hladiny cukru a vápníku v krvi. Proto je důležité zaměřit se během léčby na kvalitní stravu a dodávat organismu navíc důležité vitamíny, minerální a stopové látky.
Příznivé účinky juky na lidský organismus:
zlepšuje trávení;
napomáhá dokonalému vstřebávání výživných látek;
svým příznivým vlivem na procesy vylučování posiluje a příznivě ovlivňuje přirozenou očistu organismu;
její užívání je vhodné při chronickém onemocnění tlustého střeva;
pomáhá snižovat cholesterol;
zvyšuje odolnost organismu;
je velmi účinná při léčbě zánětu kloubů (a to zejména díky tomu, že obsahuje takzvané saponiny).
V naší poradně s názvem VINNÁ RÉVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zahradník.
Podzimní řez vinné révy se standardně neprovádí. Řez se provádí až v únoru. Během podzimu dřevo ještě dozrává a není připraveno na zkracování. Nejlepší období pro řez vinné révy je únor - doba, kdy odezní největší mrazy. Teprve pak se provádí řez vinné révy.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jiří Martinek.
Koupil jsem sazenici bílého venkovního vína, dopravena byla bez poškození.
Na letorostech jsou po střihu (zkrácení) černé plošky.
Otázka: Poroste víno dál ? Nejsou zčernalé plošky střihu na závadu ?
Předem děkuje začátečník za odpověď !
Jiří Martinek
Druhy pěstované celoročně venku vyžadují plně osluněná stanoviště, dostatek slunce, vzduchu a tepla. Juky patří mezi suchomilné rostliny, proto mají zvýšené nároky na dobře propustnou písčitou nebo štěrkovitou půdu. Vhodné je okolí kořenů posypat oblázky.
Hnojivo juka nepotřebuje, i s dlouhým obdobím sucha se rostliny vyrovnávají výborně, vystačí si s vodou z dešťových srážek. Nově vysazené juky však do ujmutí zaléváme. Aby rostoucí juka stále dobře vypadala, odtrhávejte staré, suché spodní listy. Vyškubnout můžete i ty, které netrčí vzhůru a obloukovitě visí dolů. Po odkvětu pak odstraňte celé stvoly.
Dlouhověkost si juka zajišťuje tvorbou postranních růžic. Tyto odnože můžete používat k množení, a to tak, že celou rostlinu opatrně na jaře vyzvednete a rýčem rozdělíte. Odnož, kterou chcete použít, by měla mít dostatek vlastních kořenů. Pro lepší manipulaci při sázení svažte dlouhé listy, klidně i jedním z listů juky, který obsahuje velmi pevná rostlinná vlákna. Po výsadbě půdu okolo rostliny patou přitlačte, abyste odstranili vzduchové kapsy a zabránili vyvrácení. Juku, kterou jste zakoupili v květináči, můžete vysazovat během celé vegetační sezony.
Venkovní druhy jsou plně mrazuvzdorné, obejdou se tedy bez nadestýlky i bez překrytí. Nemějte obavy, když rostliny v zimě stočí své listy do ruličky, zmenšením listové plochy se totiž chrání proti ztrátě vody. Pokud juka zimu nepřežije, nebývá to vinou nízkých teplot, ale nadměrné půdní vlhkosti.
U juky se můžete setkat s těmito chorobami a škůdci:
šedá plíseň
příznaky: zelený plísňový povlak na listech
ochrana: napadené listy odstraňte a rostlinu ošetřete fungicidním přípravkem
virová skvrnitost
příznaky: špičky listů jsou žlutě skvrnité
ochrana: napadené rostliny odstraňte, zbylé ošetřete proti mšicím, které virus přenášejí
skvrnitost listů
příznaky: na listech se zpočátku objevují drobné hnědé skvrnky s vyvýšeným okrajem a žlutým lemem; skvrny jsou nejprve nepravidelně rozmístěny, později se slévají
ochrana: odstraňte silně napadené části rostlin, k chemické ochraně můžete použít i speciální postřik; přestaňte rostlinu vlhčit
vlnatky a štítenky
příznaky: pletivo listů je prosvětlené, pod lupou jsou viditelné bělavé válcovité vlnatky, u silně napadených listů hnědnou okraje
ochrana: silně napadené části juky odstraňte, rostlinu čas od času mírně roste nebo osprchujte; pokud juka není vystavena přímému slunečnímu záření, lze ji ošetřit přípravky na bázi minerálního oleje, u větších ploch můžeme oba druhy škůdců stříkat lihem
puklicovití
příznaky: na listech se objevují světlá místa po sání, pod hnědými štítky se vyvíjí mnoho mladých jedinců, kteří se pevně usazují podél listových žilek a později hnědnou; při silném napadení jsou listy znečištěné lepivou medovicí, na níž se usazuje saprofytická čerň – listy jsou špinavé
ochrana: silně napadené listy odstraňte, listy opatrně ošetřete vatovým tamponem namočeným v jedlém oleji a opakovaně ošetřete postřikem na bázi minerálních olejů, puklice se totiž pod olejovým filmem udusí
třásněnky
příznaky: části listů se nerovnoměrně zbarvují do bílo-žluta, především na rubu listů jsou viditelné tmavé kupky exkrementů, což je pro napadení třásněnkami charakteristické
ochrana: drobní žlutí až hnědí dospělci se zdržují převážně na rubu listů a nízká vlhkost společně s vysokou teplotou podporují jejich rozmnožování. Takže prevencí je rosení a snížení pokojové teploty. Přítomnost třásněnek včas zjistíte za pomoci modrých lepových desek.
Juku zná většina z nás spíše jako nenáročnou exotickou pokojovou rostlinu. Některé druhy však snesou i mráz a lze je pěstovat celoročně venku na zahradě. Vytvářejí husté růžice přízemních listů, které jsou zajímavé svou namodralou barvou či veselým panašováním. Kromě juk se zelenými listy si můžete do zahrady vysadit i kultivary s listy různě zbarvenými, například žlutě pruhovanými.
Zde jsou uvedeny některé druhy, které lze u nás celoročně pěstovat mimo interiéry:
Yucca gloriosa – patří mezi oblíbené stromové juky. Je mrazuvzdorná asi do -20 °C, dorůstá do pětimetrové výšky a po odkvětu se rozvětvuje. Kvete velkým bílým květenstvím, ostatně jako všechny juky. Foto Yucca gloriosa.
Yucca glauca – nejmrazuvzdornější stromová juka, odolává totiž teplotám až -37 °C (ovšem jen za velmi suchých podmínek). Roste obvykle do výšky 2 metrů. Foto Yucca glauca.
Yucca filamentosa – nejznámější a nejodolnější mrazuvzdorná juka, která nevytváří kmen a po odkvětu odumírá. Vytváří hodně odnoží a pěstuje se na našich zahradách jako trvalka. Latnaté květenství měří 100–200 cm. Foto Yucca filamentosa.
Yucca baccata – známá též jako Banánová juka, vytváří kmen až 1,5 metru vysoký. Snáší mráz až do -29 °C. Má jedlé plody. Foto Yucca baccata.
Yucca brevifolia – je nejznámější stromová juka, nazývaná též Joshua tree. Vyrůstá až do výšky 15 metrů. Odolná je do -15 °C, takže je v našich klimatických podmínkách nutná velmi dobrá zimní ochrana. Foto Yucca brevifolia.
Yucca flaccida – velmi dekorativní druh, má měkké, převislé listy, u nás hojně pěstovaný v zahradách a parcích, je spolehlivě mrazuodolný, neinvazivní, množí se dceřinými růžicemi po odkvětu. Foto Yucca flaccida.
Juky nejsou příliš náročné na péči. Vyžadují však dostatek světla, jinak jim postupně žloutnou spodní listy. V létě můžete i doma pěstovanou juku přestěhovat na prosluněnou terasu nebo balkon. Zvolte pro ně ale chráněné místo, kde je neohrozí přímé sluneční záření, průvan ani prudký déšť.
Juku zalévejte vydatně od dubna do října, v této době také jednou za tři týdny rostliny přihnojujte tekutým hnojivem pro palmy a v suchých panelákových bytech nezapomeňte rosit listy. Při zálivce dávejte pozor, protože juka je citlivá na přemokření. Nechte tedy substrát před dalším přísunem vody proschnout. Dlouhodobé nadměrné zalévání má totiž za následek zahnívání kořenů a uvadání listů. V létě juce pěstované doma vyhovuje normální pokojová teplota nebo pobyt venku. V zimě má ráda nižší teploty, které by však neměly klesnout pod 10 °C. Jako nejvhodnější umístění se jeví zimní zahrada, případně prosklená lodžie. Ve svých přirozených podmínkách přežívají juky dlouhé období sucha, proto jim v době od listopadu do března omezte zálivku na minimum. Stačí zalévat pouze tolik, aby kořenový bal zcela nevyschl. V době vegetačního klidu také nehnojte.
Juku přesazujte na jaře přibližně jednou za dva roky, a to do květináčů, jejichž průměr je oproti těm původním větší minimálně o pět centimetrů. Starším rostlinám stačí vyměnit pouze svrchní vrstvu hlíny v květináči. Na přesazování používejte běžný hlinitý substrát nebo si kupte speciální substrát pro palmy, přidejte k němu kvalitní zahradní zeminu a trochu písku. Do spodní části nádoby nasypte nejlépe keramzit, který poslouží jako drenáž.
Když už je juka hodně velká nebo se vám nelíbí její tvar, můžete z ní na jaře odejmout kmínkové řízky. Rostlinu vyjměte z květináče a na pevném podkladu rozřežte kmen pilkou na části dlouhé cca 10 cm. Každá z nich musí mít alespoň jedno očko. Místa řezu je vhodné posypat stimulátorem, poté řízky vsaďte kolmo do substrátu z jednoho dílu rašeliny a jednoho dílu písku. Řízky nejlépe zakoření na stinném, vlhkém místě, při teplotě 24–27 °C. V domácích podmínkách si můžete vypomoct fólií, jíž zakryjete květináč. Jakmile řízky zakoření a objeví se nové výhonky, můžete mladé rostlinky přesadit do samostatných nádob nebo k sobě zasadit do skupiny několik exemplářů různé výšky.
Dobrá zpráva na úvod: fíkusy velmi dobře snášejí zkracování a odpustí vám i radikálnější řez. K prořezávání však vždy používejte čisté nástroje. Vhodný je buď ostrý nůž nebo zahradnické nůžky. Budete muset přizpůsobit styl prořezávání v závislosti na tom, proč chcete fíkus zkrátit.
Zkrácení přerostlého fíkusu
Pokud už váš fíkus otírá o strop a tyčí se nad vaší hlavou, je nejvyšší čas zasáhnout. Abyste usměrnili další růst, můžete odvážně odstranit celou korunu stromu. Pomocí zahradnických nůžek jednoduše zastřihněte pokojovou rostlinu na požadovanou výšku.
Zkrácení fíkusu na podporu růstu
Pokud chcete svůj strom povzbudit, aby se rozvětvil, můžete to snadno udělat prořezáváním. Prořezávání na správných místech totiž podpoří strom k tvorbě nových bočních výhonů. Chcete-li to provést, nejprve si dobře prohlédněte svůj fíkus a rozhodněte se, kde chcete, aby nové postranní výhonky vyrostly. Pak hledejte takzvané ‚uzly‘ na kmeni. Poznáte je podle malých hrbolků podél kmene. Z těchto uzlů se po seříznutí vyvinou nové boční výhonky. Proto vždy řežte pár centimetrů nad jedním nebo více uzly v požadované výšce.
Tvarování fíkusu do stylu bonsai
Tento styl pěstování fíkusu spočívá v rozvětvení rostliny hned u země a vedení několika svislých větví přímo vzhůru. Rostlina pak má mohutný olistěný základ hned od spodu. Někdy fíkus ale neroste rovnoměrně nebo se příliš rozvětvuje. To lze také napravit prořezáváním. Chcete-li podpořit tento styl růstu, odřízněte postranní výhonky stromu – buď přímo na kmeni, nebo nad uzlem, kde chcete, aby vyrostly nové větve. Pokud se po zastřižení vytvořily nežádoucí boční výhony, můžete je také odstřihnout. Pokud jsou některé postranní výhonky delší než hlavní výhonky, měli byste je také odříznout. Ty lze zkrátit podle vašeho vkusu a vytvořit požadovaný tvar. Různé varianty tohoto typu pěstování fíkusu můžete vidět zde: fíkus doma foto.
Zkrácení fíkusu v případě napadení chorobami nebo škůdci
Odumřelé nebo zavadlé části rostliny by měly být vždy odstraněny. Pokud jsou části vaší pokojové rostliny napadeny chorobami nebo škůdci, měli byste je také okamžitě odstranit, abyste zabránili dalšímu šíření na celý strom.
Odebrání řízků
Pokud si chcete fíkus namnožit, můžete tak učinit na jaře odběrem řízků. Pro řízky odřízněte ze stromu sedmi až deseticentimetrové výhonky. Dejte do vody nebo čistého vlhkého písku. Po dvou měsících by se na řízcích již měly objevit kořeny.
Na zkracování je nejvhodnější září a zastříhávat musíte maximálně do tříletého dřeva, jinak by došlo k proschnutí keře. Záleží, o jaký druh se jedná, někdo nazývá tújí jak cypřišek, tak i zeravy. Vzrostlé a víceleté túje se doporučuje zkrátit o půl metru v aktuálním roce a další dva roky o podobnou či menší délku. Při okamžitém zkrácení o větší délky se mohou některé stromky v řadě výrazně poničit.
Od minula víme, že v tomto zimním období je réva v postdormanci. Rostliny si odpočaly a jsou fyziologicky připravené rašit, ale vnější podmínky, tedy chladné počasí, jim to nedovolí. V této fenofázi se obvykle provádí řez keřů .
Stříhání vinné révy - návod
A jak vlastně poznáme, že už můžeme začít?
Nejvhodnější je řezat v předjaří, po přejití největších mrazů. To už jsme se podívali, zda a případně do jaké míry očka pomrzla. Termín zahájení řezu záleží především na tom, jak je veliká výměra vinice, kterou je třeba ořezat. Majitelé několika desítek či dokonce stovek hektarů začínají řezat už v prosinci, protože jinak by to do jara nestihli. I ti však s počátkem řezu čekají do prvních mrazů, kdy jsou listy definitivně opadané a je do keřů pořádně vidět, aby bylo jasné, do jaké míry jsou výhony vyzrálé. Řez by měl být ukončen před začátkem slzení.
Jak poznáme, zda opravdu došlo k pomrznutí oček?
Při prvním pohledu se to přímo nepozná. Avšak při zkrácení výhonu jednoletého dřeva je na řezné ráně vidět, zda je výhon na průřezu zelený, tedy živý, nebo hnědý – zmrzlý. A zmrzlý je proto, že na podzim nedostatečně vyzrál, mohli bychom říci, že se „nepřipravil“ na zimu. To je ovšem jen hrubý odhad, protože ne všechny části révového keře jsou stejně citlivé na zimní mrazy. Nejcitlivější jsou právě ty nejdůležitější části – očka na jednoletém dřevě - pomrzají při teplotách okolo mínus 15 °C. O jejich vitalitě se snadno můžeme přesvědčit pomocí nože, když vedeme podélný řež skrz očko. To musí být na řezu také zelené, nikoli hnědé. Pochopitelně, že si vybereme očka na takovém výhonu, který po řezu nechat na keři nechceme. Řezy očkem je dobré vyzkoušet na různých keřích rozmístěných pravidelně po ploše vinice. Míra poškození oček mrazem může být různá v klimaticky odlišných částech vinice a také se významně liší podle jednotlivých odrůd. Tuto kontrolu životnosti oček je vhodné provést v době těsně před zahájením zimního řezu, viz následující obrázky:
Ještě přesněji míru pomrznutí určit nejde?
Ale ano. Na konci zimy, kdy je réva v postdormaci, lze odebrat réví a nechat je narašit v teple s bazální částí ponořenou ve vodě, podobně, jako to děláme v předvánoční době s barborkami – větvičkami třešní nebo višní. Jen pozor na jednu vlastnost révy, o které byla řeč minule – apikální dominanci. Mohla by totiž vyrašit jen horní očka a výsledek by byl zkreslený.
Co tedy navrhujete?
Odebrané jednoleté dřevo rozřezat na jednooké rouby a teprve pak je nechat vyrašit. Při tomto způsobu kontroly lze také ještě před řezem zhruba odhadn
Dřevěný plot je v dnešní době relativně snadno dostupný. Navíc pro šikovného kutila s dostatkem času není žádný problém postavit si plot ze dřeva svépomocí. Jediné, co k tomu potřebuje, je materiál (dřevěné plotové sloupky, latě, tyčky, kotvicí a spojovací prvky...), nářadí (vrták do země, rýč, lopatu, kladivo, provázek...) a chuť do práce.
Hlavní materiál, který budeme potřebovat na stavbu tohoto plotu, je dřevo. Pokud se jedná o pohledové prvky, můžeme, nebo je spíše rozumnější použít hoblované dřevo. Výhodou hoblovaných dřev je kromě vzhledu i vyšší odolnost proti degradaci a menší spotřeba nátěru. Namísto dřevěných sloupků lze použít ocelové, které jsou sice náročnější na přípravu (musí se zabetonovat, navařit úchyty pro plotová pole), ale na druhou stranu oproti dřevu vydrží v exteriéru déle. Pokud nás po několika letech napadne změnit vzhled plotových polí, nebudeme mít problém s jejich demontáží a výměnou nebo přebarvením. Pokud chceme zachovat i sloupky dřevěné, můžeme použít ocelové patky do betonu. Ty osazujeme do betonu buď při zabetonování patek, nebo až dodatečně s kotvicími prvky (kotvy do betonu). Kotvicí a spojovací prvky, vruty, šrouby, hřebíky, volíme takové, které nekorodují (pozinkované). Případně nesmíme zapomenout na ochranné nátěry. Na ochranu dřeva můžeme použít Eternal, Woodex, Balakryl, Dixol, lazurovací laky, napouštěcí prostředky, vrchní krycí barvy. Dřevo je přírodní materiál, který je zapotřebí chránit před deštěm, degenerací, proti napadení dřevokaznými houbami a plísněmi. Na barvách nešetříme, pokud nechceme plot natírat každý rok.
V první řadě si nachystáme materiál. Jeho množství závisí na velikosti oplocovaného pozemku a typu plotu. Proto si vytvoříme plánek, na němž si vyznačíme části, které chceme oplotit, dále kde budou sloupky, branky, brány a jaká bude vzdálenost polí. Vymyslíme si vzhled plotu nebo se inspirujeme u jiných oplocených pozemků, kde plot již stojí. Co nás zajímá? Jaký účel má plot splňovat? Estetický, ochranný, jiný? Nezapomeneme na výšku plotu a prostup světla.
Materiál již máme. Na řadu přichází jeho opracování a zkrácení na požadovanou délku. Nachystáme si dřevěné kozy, abychom se nemuseli příliš ohýbat, a pustíme se do práce. S ruční pilou je krásná práce, ale vhodnější bude pila elektrická, se kterou zvládnete mnohem více práce. Při řezání zkracujeme nebo upravujeme více prken naráz.
Po nachystání sloupků, plotovek a dalších hranolů přichází na řadu úprava povrchů. A to buď nátěry, nebo opalováním (částí, které budou pod zemí). Nátěr radikálně zvýší životnost plotu! Nepodceňujte jej.
Postup výstavby – několik jednoduchých bodů, které je nutné při stavbě dřevěnéh
Ve své asijské domovině dorůstají tyto krásné stromy výšky až 20 metrů, nebo se naopak dle dlouholeté tradice tvarují do miniaturní podoby, tedy jako bonsaje. Mají velmi jemné rozvětvení, malé, svěže zelené, střídavě postavené oválné lístky s vroubkovaným okrajem a drobným řapíkem. Dobře snášejí teplotní rozdíly a respektují sucho i vlhko. Pro svůj zdárný růst ale potřebují dostatek světla. Pro správné pěstování je důležité vědět, odkud k nám byl daný druh jilmu dovezen. Rostliny z teplé jižní Číny a Tchai-wanu jsou pokojové, rostliny ze studeného severu a čínských hor jsou venkovní. Jakou rostlinu máme, poznáme nejlépe na podzim. U venkovních jilmů se všechny listy zbarví do červenohnědé barvy a opadají, u pokojových může část zežloutnout a opadat, ale na koncích jsou stále patrné zelené přírůstky.
Jilm dobře snáší řez, můžete proto tvarovat korunku, zmenšit nebo omezit velikost stromku. Pokud provedete takový úkon s citem v ruce a oku, bude zákrok jen ku prospěchu. Pro takovéto tvarování je nejvhodnější jilm holandský. Ten dobře snáší i hluboký řez. Velmi vhodné jsou však i popisované jilmy čínské. Chcete-li pěstovat jilm v truhlíku, pořiďte si kultivar Hokkaido. S droboučkými listy se uplatní i ve skalce a nadšeni z něj budou i bonsajisté. Má jedinou nevýhodu v tom, že bývá málokdy ke koupi.
Starat se o jilm nedá opravdu žádnou práci a pěstovat ho zvládne i úplný začátečník. Stromy i keřové formy rostou dobře v každé zahradní půdě, na slunci i ve stínu. Pestrolistým kultivarům pochopitelně vyhovuje slunná poloha, v zastínění se nevybarví listy a zůstávají spíše světle zelené.
Dobře kořenící jilmy snesou to, co málokterý strom. Díky bohatému kořenovému systému lze přesazovat i vzrostlé exempláře. Trochu potrápit vás mohou jedině kultivary roubované na jiné podnoži, pak musíte čas od času odstraňovat výhony původního druhu.
Prý již Keltové věřili ve vzácnou léčivou moc jilmů a připravovali ze sušené kůry prášek jako základ léčivých placek na poškozenou pokožku. Ty léčily neuvěřitelně rychle, měly i protizánětlivé účinky. Jilm je také jedním ze stromů keltského horoskopu, který připisuje lidem narozeným v jeho znamení toleranci, smysl pro humor, píli, pohotovost a tvůrčího ducha.
Pod jménem jilm čínský se skrývají různé velmi si podobné dřeviny pocházející z Asie, jejichž domácí klima je subtropické. Všechny mají malé, tuhé, oválné, tmavě zelené listy rostoucí střídavě. Kmen má většinou tmavě šedou barvu a ve vyšším věku bývá více či méně strupovitý. Rostliny jsou vůči mrazu odolné jen v malé míře.
Díky jeho robustnosti a odolnosti můžeme jilm čínský pěstovat celoročně v bytě. Chyby při
Většina čističek vzduchu vypouští ozon. I těch několik miligramů této molekuly, které zařízení za hodinu vyrobí, často vede k tomu, že jeho hladina přesáhne hodnotu, která ohrožuje zdraví. Astmatikům, aniž by je na to výrobce upozornil, pak může takové zařízení udělat ze života doslova peklo.
Většina těchto výrobků využívá principu elektrostatického vychytávání nabitých částeček vyskytujících se okolo nás. Nečistoty jsou odstraňovány tak, že se zachycují na kovových elektrodách.
Lékaři varují, že ozon, o kterém nemáme ani tušení, že jej dýcháme, může být příčinou poškození plic. Že nám může vyvolávat bolesti na prsou, kašel, zkrácení dechu, pocit nedostatku vzduchu, svírání v krku.
Před škodlivými účinky ozonu by se měli mít na pozoru zvláště ti, kteří mají nějaké chronické respirační onemocnění, jako je například astma. Na lehkou váhu nelze brát ani negativní účinek ozonu vedoucí ke snížené odolnosti organismu k infekcím. Riziko snížené imunity se netýká jen nemocných, postihuje i „zdravé“ lidi.
Pro ty z vás, kteří už doma pračku vzduchu máte, bude možná zajímavé vypátrat, jak je to s její produkcí ozonu. Mnohdy tento údaj výrobce neuvádí. Někdy se jím ale chlubí. Často je tento údaj uveden v jednotkách „ppb“ (parts per bilion) nebo v „ppm“ (parts per milion). Tyto jednotky nejsou v soustavě SI. Pro porovnání s údaji, se kterými operují zdravotníci, je třeba je převést. Zde jsou konverzní koeficienty: ozón [03]: 1 ppm = 2 mg/m3. Peroxyacetylnitrát: 1 ppm = 5 mg/m3.
Ozon je molekula tvořená třemi atomy kyslíku. Je to silné oxidační činidlo, u biologických látek působí dvěma směry, a to oxidací sulfhydrylových skupin a aminokyselin enzymů, koenzymů, proteinů a peptidů. A oxidací vícenásobně nenasycených mastných kyselin na peroxidy mastných kyselin.
Protože jsou buněčné membrány složeny z proteinů i lipidů, ozon je likviduje zcela spolehlivě. K poškození jsou zvláště náchylné buňky s velkým povrchem. Takové máme v plicích. Také plicní řasinkové buňky mohou být ozonem vážně poničeny. Místo řasinkových buněk se v poškozené tkáni objeví buňky dlaždicové. Ke zpětnému procesu změny dlaždicových buněk na řasinkové nedochází, a to dokonce bez ohledu na to, jak dlouho byly buňky působení ozónu vystaveny. Dýchat vzduch s ozonem tedy není nic, co bychom měli vyhledávat.
Ionizátor pracuje úplně na jiném principu, tudíž je velmi šetrný k lidskému organismu.
Parní trouby patří poslední dobou mezi nejprodávanější spotřebiče, a to hned z několika důvodů: pokrmy z parní trouby jsou chutné i bez použití tuku, není nutné ani příliš solit, jídlu zůstává vlastní aroma. V parní troubě lze najednou připravovat celé menu, takže vám zůstává čas na jinou činnost. Parní trouby nabízejí jednoduché ovládání, většina jich má displej, který vás navede přesně krok po kroku. Kombinované parní trouby je možné používat jako parní i horkovzdušné, nebo i současně. Dalším plusem těchto trub je jejich snadné čištění a údržba, na stěnách nic nepřilne.
Multifunkční parní trouby dovolují použít jak páru s různou intenzitou (vaření v páře se 100% vlhkostí, nastavení teploty od 50 do 96 °C, pečení s 25% vlhkostí od 50 do 23 °C, pečení s 50% vlhkostí s teplotou od 50 do 130 °C), ale také páru zcela vypnout a péct jako v horkovzdušné troubě. Nebo programy kombinovat.
Potraviny si při tomto pečení uchovávají vitamíny, stopové prvky a citlivé živiny i svoji přirozenou chuť a barvu. Pokrmy proto není potřeba tolik solit, výrazně kořenit ani k nim přidávat tuky. U řady pokrmů se také výrazně zkrátí doba přípravy, nic se nevysuší. A například knedlíků byste nikdy nepřipravili v jednom hrnci takové množství, jaké zvládnete najednou v multifunkční troubě. Pro ty, kteří se věnují více domácím činnostem najednou, je určitě příjemné i to, že třeba u rýže nebo u knedlíků se ani po překročení doporučené doby nic nestane. A také se nemusíte bát trouby zaprskané od tuku. Díky páře je údržba rychlá a snadná. Možná ještě větší zážitek nabízí pro laiky vaření knedlíků. V páře je totiž nemůžete rozvařit, ani kdybyste dobu přípravy přetáhli o několik minut.
Kombinované parní trouby dokážou nejen vařit v páře, ale také péct. Vaření v páře, pečení nebo kombinace obojího není pro kombinovanou parní troubu problém díky jemné páře a volitelnému doplňkovému horkému vzduchu. Díky jemné páře se chutě plně rozvinou, aniž byste museli přidávat tuk navíc. Některé trouby jsou vybaveny vlastní nádrží na vodu, jiné potřebují přípojku vody.
Ve třech úrovních vnitřního prostoru parní trouby připravíte kompletní menu, například brambory, rybu a zeleninovou přílohu. Jediným omezením je jednotná teplota páry. Takže vy jen připravíte suroviny a parní trouba se postará o varný proces, aniž byste museli být trvale ve střehu. A výsledek vaření přitom bude zaručen. A i když budete vařit tři aromaticky různé suroviny, přenos jejich vůní mezi sebou navzájem je vyloučen. Do vnitřního prostoru parní trouby je totiž neustále přiváděna nová pára, takže přenos aromatických látek není možný.
Řez dřevin patří mezi méně oblíbené zahradnické práce, protože vyžaduje znalosti daného rostlinného druhu, techniky řezu a jisté zkušenosti s péčí o dřeviny. Každoroční řez je zvláště důležitý u bujně rostoucích dřevin, které jsou známé tvorbou dlouhých výhonů. Pokud byste u nich řez neprováděli, dočkali byste se zahuštěných korun plných změti postupně odumírajících větviček. Stromy by sice plodily, ale kvalita plodů by byla nevalná.
Vynechání nebo špatné provedení řezu je znatelné především u meruněk a broskvoní, u nichž řez ovlivňuje také dobu nakvétání a tím i případné namrznutí květů. Pokud se řezu těchto stromů opravdu bojíte, pozvěte si na první zásah odborníka, který vám techniku vysvětlí. Jestliže i přesto uděláte při řezu chybu, tyto bujně rostoucí dřeviny se s ní poměrně rychle vyrovnají.
Technika řezu se liší v závislosti na druhu a pěstebním tvaru stromu. Trochu jinak se zachází se zákrskem a zcela jinak zase se čtvrtkmenem nebo kotlovitou korunou. Přesto se vždy zaměřujte na redukci množství a někdy i zkrácení bujných výhonů, kterými se všechny uvedené dřeviny vyznačují. U všech pěstebních tvarů se snažte o zapěstování kvalitních kosterních větví, které musejí být rozloženy do prostoru. Vždy řežte na pupen nebo výhon směřující ven z koruny. Pokud zachováte opačně orientovaný pupen, podpoříte zahuštění střední části koruny. Abyste se dočkali bohaté úrody, je nutné provádět řez každý rok.
Použité nářadí se odvíjí především od průměru řezaných větví a jejich dostupnosti. Na tenké mladé výhony se nejlépe hodí dobře nabroušené ruční zahradní nůžky. Na větve většího průměru používejte kvalitní pákové nůžky. Typy s dlouhou rukojetí umožní řez i méně dostupných větví. Se silnými větvemi vám pomůže ruční pilka. Stejně jako při řezu jabloní nebo hrušní i zde je nutné, aby byl řez čistý a dobře vedený. Dobrý výběr vhodného nářadí je proto velice důležitý, navíc si jím usnadníte a do značné míry také zpříjemníte práci.
Během růstu můžeme u přímých dlouhých (vystřelujících) letorostů vrchol zkrátit. Odkvetlé květy odstraňujeme až pod rozvětvením, tedy v celých květenstvích. Totéž uděláme na podzim. Ochranu přisypáváním půdy před zimou většinou neděláme, je ovšem možné růže chránit například chvojím.
Základní řez na počátku rašení růží, což bývá asi v polovině března, omezíme na mírné plošné zkrácení a zarovnání (stačí i nůžky plotovky). Individuální prořezávání větviček by bylo pracné a zbytečné. Někdy je nutné věnovat zvláštní pozornost jen větvím polámaným sněhem nebo jinak poškozeným.
Půdopokryvné růže bývají řízkované, podnože tedy nemohou prorůstat nežádoucím způsobem. Starší výsadby na jaře povzbudíme rozhozením plného hnojiva v dávce asi 70 g na 1 m2. Pokud mají růže opravdu pěkně kvést, je potřeba je v suchém období důkladně prolít. Výsledek je brzo patrný. Kapalné přihnojování na list je možné a vhodné během celé vegetace, protože takřka všechny tyto růže před zimou dobře vyzrávají.
