Zelené výhonky révy lze odstranit (vylomit), pokud jsou nadbytečné. Toto je zpočátku možnost pro jednoleté a dvouleté mladé révy. V prvním roce vylamujte na jednom výhonu, ve 2. roce vylamujte spodní výhony od země a v horní části révy ponechejte pouze 2-3 výhony. U starší révy lze odstranit všechny přebytečné výhony a výhony, které vyrůstají na starém dřevě (dvouleté a víceleté dřevo) většinou bez hroznů (neplodné výhonky), pokud nejsou použity k zmlazení. Kromě toho lze výhonky ještě odstranit, pokud se jich na některých místech vytvoří příliš mnoho. Tyto práce by se měly provádět až po pozdních mrazech. Pokud nejsou výhony příliš dlouhé, lze je snadno prudkým trhnutím utrhnout.
Zelené letní výhonky se zkracují nebo završují po odkvětu révy, kdy se tvoří bobule. Podle vzrůstu se na vrchním hroznu nechá 2-6 listů a pak se výhon odřízne ostrým nožem nebo nůžkami. Poté se však vytvoří další boční výhony, které se pak opět zkrátí na dva listy. Tato práce se zkracováním vyžaduje hodně porozumění, ale lze ji také vynechat. Zlepšuje však výživu hroznů a přináší světlo a vzduch do domácí révy.
Zálivka se provádí, když zelené výhonky začínají dřevnatět, což je přibližně od konce července do poloviny srpna, čímž napomáhá zralosti hroznů. Zabrání se dalšímu růstu výhonů a hroznům se více dodají živiny. To je možné u všech převislých a dlouhých výhonů, ale nemělo by to být provedeno tak, aby hrozny visely zcela volně a nezůstalo dostatek olistění. To se nejlépe provádí pomocí nůžek. Výhonky, které se používají k řezu pro zmlazení nebo podobně, se tolik nezkracují.
Ve svém příspěvku VŘES - STŘÍHÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Drobilič.
Již několik let se pokouším o pěstování vřesu (venku na zahrádce i na slunném místě v květináči na balkoně).Bohužel po cca 2-letech je konec. Asi je neumím správně stříhat ve vhodnou dobu , příp. jiné podmínky při pěstování.
Můžete mi prosím poradit ??
Děkuji.
Drobilič.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Vřesy stříháme každoročně zásadně na jaře, a to nejlépe v průběhu dubna (za specifických podmínek lze vřesy stříhat ještě v červnu). Vřesy můžeme zkrátit i o 2/3 (na rostlině musí zůstat vždy něco zeleného, jinak již neobroste), zatímco z pomalu rostoucích vřesů a erik odstraňujeme pouze odkvetlá květenství.
Pro vřesy volíme zásadně maximálně slunné stanoviště. V polostínu a ve stínu nikdy nedocílíme hustých a kompaktních rostlin s bohatým kvetením. Kultivary s barevným (žlutá až oranžová) olistěním budou mít nevýraznou světlezelenou barvu. Pro plné vybarvení potřebují slunce.
Vřes kvete v průběhu léta a na podzim.
Stříháním dáme vřesům tvar úhledné koule, která do léta hustě obrazí a pokvete. Zanedbáme-li každoroční řez, keříky vřesu se rozklesnou a vytáhnou do několika zdřevnatělých výhonů s květy na jejich konci.
Jednotlivé sazenice by se měly vysazovat v rozestupech kolem 25 cm. Lépe vypadá, pokud vysadíme vždy skupinku několika sazenice stejného druhu a odrůdy společně. Nežli se rozrostou, což u vřesů a vřesovců trvá delší čas, volné plochy mezi nimi je ideální pokrýt mulčovací kůrou. Právě pro kyselomilné rostliny je tato kůra nejvhodnější.
Vřesy a vřesovce nerostou příliš rychle, lze je však poměrně snadno množit hřížením (nejlépe na konci léta a na podzim) i řízkováním (v létě).
Půda by měla být kyselá, lehčí a dobře propustná. Vápník tyto rostliny vyloženě nesnášejí. Vhodný substrát sestává z rašeliny, písku, menšího podílu kyselé či neutrální zahradní zeminy a případně kůrového humusu. K dostání je i speciální zemina pro vřesovištní rostliny, a zrovna tak hnojivo, které také nesmí obsahovat vápník. Dále je třeba zalévat měkkou, nejlépe dešťovou vodou (tvrdá vřesům nesvědčí právě kvůli obsahu vápníku). Vřesy příliš zálivky nepotřebují, ovšem s výjimkou mladých, ujímajících se sazenic a dlouhodobých období sucha a horka.
Vysazujeme na jaře (od března do května) nebo na podzim (od října do listopadu). Keříky vysazujte kvetoucí, abyste mohli daný kultivar ve vřesovišti správně barevně umístit a sladit s jinými rostlinami. Vzdálenost mezi rostlinami při výsadbě by měla odpovídat jejich výšce. V případě nižších druhů to může být dvacet centimetrů, u vyšších druhů od třiceti do padesáti centimetrů.
Kořeny těchto rostlin nemají příliš v lásce okopávání, na což byste neměli zapomínat. I proto se doporučuje důkladně odstranit veškerý plevel již při zakládání vřesoviště.
Vinici máme ořezanou, vyvázanou, vylámanou a správně vyhnojenou. Co bychom měli dělat nyní?
Postup prací ve vinici závisí na fenofázi, ve které se keře zrovna nacházejí. A tou je v této době prodlužovací růst. Mohli bychom si říci, že se zas tak moc neděje, ale ten, kdo je ve vinici pravidelně, si nemůže nevšimnout, jak rychle přibývá zelené hmoty, zvlášť když se výrazněji oteplí. Výrazem prodlužovací růst se popisuje doba mezi rašením a kvetením. Velmi stručně lze říci, že letorosty intenzivně rostou, zvětšuje se listová plocha a probíhá intenzivní fotosyntéza. Zde je vidět intenzivní prodlužovací růst – viditelné budoucí hrozny:
Připomeňme si poznatky ze školy o fotosyntéze. Víme, že slovo fotos znamená světlo. Působením slunečního záření s využitím vody a oxidu uhličitého vzniká při fotosyntéze glukóza, kterou letorosty využívají pro svůj další růst. Nedělají to jen tak samy od sebe, nařizuje jim to „šéf zodpovědný za růst“ - fytohormon auxin, který se vytváří ve vrcholu. Jak přirůstají další internodia, listy vyrůstající z každého nodu se zvětšují. V paždí listu se postupně vyvíjejí očka pro následující rok. Na opačně straně nodu vyrůstá úponek, kterým se letorost přichytává k opoře, nebo – na těch správných místech – se objevují květenství.
Někdy nám připadá, že děti poporůstají v teplém období více než v zimě. Jak je tomu u rostlin?
Každý organizmus chce v čase pokračovat ve své existenci. Většina krytosemenných rostlin se prvotně množí semeny. Tak je tomu i u révy, bez ohledu na způsoby množení, ke kterým ji nutí člověk. Révu nezajímá, že chceme, aby měla kvalitní plody v žádoucím množství – ona chce přežívat. Proto se stará o to, aby měla potomstvo. A aby po opylení mohla své potomstvo, tedy hrozny s bobulemi, obsahujícími semena – protože o ta především jde – dostatečně vyživovat, potřebuje k tomu „výrobní prostředky“ – listovou plochu, jakousi „továrnu“ na fotosyntézu. A těmito „výrobními prostředky“ se musí předzásobit už před opylením. Proto je růst letorostů v této fenofázi tak intenzivní. Ovšem intenzita růstu závisí na mnoha faktorech: na teplotě, srážkách, na zatížení keře, na odrůdě i na správném hnojení. Některé z uvedených faktorů můžeme ovlivňovat snadno a průběžně, zatímco jiné, například teplotu nebo výběr odrůdy, pouze při zakládání vinice.
A co bychom v době prodlužovacího růstu měli dělat?
Pokračovat v zelených pracích. Ale nejprve bych se chtěla maličko vrátit k vylamování letorostů, kterým jsme se zabývali minule. Řekla jsem, že letorosty ze spících oček se především na kmeni většinou odstraňují. Je
Je opadavý listnatý keř dorůstající cca do výšky 5 metrů. Pěstuje se v několika pestrobarevných kultivarech (v různých barvách kůry nebo listů), tedy pro ozdobné zbarvení podzimního listí a mladých větévek. Hodí se i ke zpevnění svahů nebo jako podrost pod vyšší dřeviny. Svídy jsou také ideálním větrolamem. Díky své odolnosti a bezproblémovému tvarování se hodí výborně do živých plotů, které se brzy stávají zcela neprostupnými. Kvetou v bílých pěticentimetrových květenstvích v květnu až červnu. Větve mohou mít přímé nebo převislé. Kůra větviček je zprvu zelenavá, později se barví do vínově červeného nebo hnědého odstínu. Listy se na podzim barví do nachově červené barvy.
Svídy jsou odolné vůči mrazu a silným větrům, rostou dobře v propustné a vlhčí půdě, odolávají suchu, dobře snášejí i znečištěné ovzduší. Základem pěstování svídy je pravidelný řez, který by se měl provádět jednou za 3 roky. Může se provést jak během vegetace (především po jarním řezu rychle obrazí), tak i v době vegetačního klidu. Nikdy keř neseřezávejte až zcela u země, ale za venkovním očkem, cca 15 cm nad zemí. Tím vedle zmlazení keře zabráníte nevzhledné „metlovitosti“ a nadměrnému rozrůstání se. U keřů starších tří let se doporučuje v červnu po odkvětu zkrátit výhony o jednu třetinu, budou tak mít lepší listy i květy příští rok. Svídy bez řezu po čtyřech letech zdegenerují.
Zde si můžete prohlédnout krásu odrůdy s názvem svída bílá.
Na těchto fotografiích můžete obdivovat barvy odrůdy s názvem svída krvavá:
Brslen křídlatý se řadí mezi opadavé druhy a patří k opravdovým ozdobám každé zahrady. Jeho listy jsou na jaře jasně zelené a s příchodem prvních chladnějších podzimních dnů se zbarvují do nádherné karmínově červené. Uspořádání listů na větévkách je podobné jako u jasanu. Neméně atraktivní je textura 4hranných větví „s křidélky“, které vyniknou zejména v zimě, po opadání listů. Nevýrazné květy se objevují pozdě na jaře, a pokud jsou opyleny, na podzim keř zdobí ohnivě oranžové drobné plody.
Listy jsou tmavě zelené, vejčité, korkovité, na podzim červené. V paždí listů se tvoří drobné žlutozelené květy. Spíše než do výšky se rozrůstá do šířky, dospělý keř může za 20–30 let dosáhnout 2,5 m v průměru, pokud se nebude stříhat. Je nenáročný na typ půdy nebo umístění s výjimkou zamokřených míst. Mrazuvzdorný do cca -34 °C.
Jedná se o solitérní keř, půvabný i v zimě. Čtyřhranné větve, po stranách lemované širšími výraznými korkovými lištami, jsou nejzajímavější po opadání listí. Plody jsou sytě oranžově červené a semena hnědá. Kultivar Compactus je menší, kompaktní keřík, dorůstající do výšky 1–1,5 metru. Může se ale rozrůst až do třímetrové šířky. Na podzim se zbarvuje do pronikavé červeně.
Brslen křídlatý se nehodí příliš na živé ploty, nemusí se ani příliš řezat. Jen přestárlé keře budou vděčné za průklest nebo zmlazení (obojí snášejí brsleny velice dobře).
Tenhle brslen vás na podzim překvapí úžasným, do dálky zářícím vybarvením listů. Po jejich opadu objevíte, že máte na celou zimu postaráno o nevšední ozdobu zahrady: na keři vyrůstají v kůře barevně odlišné korkové pruhy, viditelné nejvíce v bezlistém stavu větví.
V minulosti se brsleny využívaly v lidovém léčitelství. A protože je dřevo brslenů žluté a lesklé, bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se údajně připravovala mast na léčení vší.
Přesazování snáší brsleny dobře, pokud nemají příliš narušený kořenový bal. Důležitá je pak dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě. Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, a to zvláště v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjme
Tis se objevuje jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých) a na stinných stanovištích (špatně snáší rychlé změny intenzity světla).
Velmi často se pěstuje v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve a podobně), délkou jehlic či barvou míšek. Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, udržuje si daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Množí se semeny nebo koncem léta stonkovými řízky, což je u okrasných forem jediný možný způsob množení.
Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), je vhodný pro stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.
Tato domácí, ve volné přírodě vzácná dřevina roste od nížin až do nižších horských poloh. Dokáže růst na silně zastíněných místech i na plném slunci, jen má-li tam alespoň trochu vlhkou půdu. Na živiny je nenáročná, upřednostňuje vápenaté půdy, ale nevyžaduje je. Výborně snáší znečištěné ovzduší.
V současnosti je tis oblíbeným keřem pro výsadbu v parcích i zahradách. Z našich jehličnanů má nejtmavší zbarvení, a tak dobře vyniká mezi jinými. Zvlášť pěkně tisy vypadají v podzimním období, kdy se kolem semen vytváří dužnatý červený obal – míšek (epimatium).
Výhodou tisu je i velká tolerance k zastínění. Z evropských dřevin snáší stín nejlépe. S oblibou se využívá pro stříhané živé ploty. Další výhodou je výborná regenerace i na starém dřevě (dobře snáší hluboký zmlazovací řez). Díky pomalým přírůstkům se z tisů úspěšně tvarují takzvané živé sochy (topiary). Tis se hodí také k výsadbě jako solitér či do skupinových výsadeb. Specializovaní prodejci nabízejí bohatý sortiment kultivarů. Zatímco některé se místo do výšky rozrůstají spíše do šířky; jiné vynikají světlejším zbarvením jehličí (ty je vhodné vysazovat na místa s dostatkem slunce) či velmi útlou siluetou.
Tis červený nejlépe roste v živných, dobře propustných půdách. Především mladé rostliny pravidelně zaléváme, aby nedošlo k přísušku. Pozor však na zamokření. Volíme stanoviště na slunci až v mírném polostínu. Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. Tisy velice dobře snáší řez. Brzy na jaře provádíme zmlazení rostlin, během vegetace pak zastřihujeme nové výhony. Je schopen obrážet i ze starého dřeva. Plně mrazuvzdorný do -27 °C.
Staré sady bývaly dříve vysazovány obvykle ovocnými stromy s korunou založenou velmi vysoko na kmeni. Často byly kosterní koruny rozvětveny 2 nebo 2,5 metru nad zemí, tak aby se osoby mohly volně pohybovat pod větvemi. Tyto sady byly přizpůsobeny extenzivním metodám pěstování a jejich údržba spočívala v jarním zmlazovacím řezu jednou za deset let a v probírce první dva roky po zmlazení. Tomuto způsobu pěstování odpovídal i výběr odrůd, které dobře snášely tento způsob údržby. Plodnost těchto sadů, kvalita plodů a zdravotní stav dřevin byly adekvátní uvedené péči. Ale v současné době jsou spíše pěstovány ovocné dřeviny s kosterními větvemi rozvětvenými blízko k zemi. Důvodem rozdílu v poloze koruny ovocných stromů ve vztahu k výšce koruny je, že charakter koruny ovocného stromu má přímý vztah k jeho přizpůsobení danému prostředí a péči, která může být věnována ovocnému sadu. Zásadně se pak může lišit vhodnost použití vysokokmenů pro malé nebo větší soukromé zahrady a pro ovocné plantáže.
Jakkoliv je ve školce často zapěstována řezem koruna stromu rozvětvením v určité výšce, lze výšku změnit řezem a výběrem rozvětvení ve vyšším místě na kmeni.
V Evropě je poměrně vlhčí klima, než mají Spojené státy. A navíc má Evropa méně proměnlivé klima, a to zejména s ohledem na ničivé větry. Také je na většině území Spojených států intenzivnější sluneční záření, a to zejména v těch částech, kde převažují suché větry. Zde jsou tedy pěstovány nízké tvary ovocných dřevin. Výběr výšky a charakteru koruny je tak jedním z důležitých způsobů přizpůsobení ovocných dřevin pro klima dané lokality, ve které jsou pěstovány. Tam, kde je potřeba maximální sluneční světlo a teplá a suchá země pod stromy, jsou vysoké tvary asi nejlepší, ale tam, kde je žádoucí ochrana kmene a hlavních větví stromů před sluncem a odolnost proti silným větrům, jsou nejvíce vhodné zákrsky.
Prakticky ve všech částech Spojených států byly v poslední době vysazovány sady s nízkými tvary koruny. Typické vysokokmeny se nacházejí pouze ve starých ovocných sadech. Stromy s nízkou korunou mohou pomocí zásahů ovocnáře plodit dříve než vysokokmeny, protože velmi vysoké koruny jsou udržovány pouze tím, že jsou jim každoročně odřezány boční výhony kosterních větví, které se tvoří během prvních 2 až 4 let růstu stromů. Toto prořezávání oddaluje dobu, kdy větve mají dostatek plodonosného obrostu. Hlavním důvodem oddálení plodnosti je však intenzita růstu dřeviny pěstované jako vysokokmen v prvních letech ve srovnání se zákrsky, nebo dokonce vyšlechtěnými sloupovitými odrůdami, které jsou udržovány řezem jinak.
Vysokokmeny ve vlhkém klimatu umožňují, aby slunce rychleji ohřál
Zmlazování plodného obrostu se provádí každoročně, jinak často přerůstá do větví. Je nutné se zaměřit zejména na snížení koruny stromu, tedy kosterních větví a středního výhonu. Pokud by se ale zmlazení řezem provedlo příliš silné, mohlo by dojít k odumření části kořenů i svazků pletiv v kmenu stromu. Proto při zmlazování odebíráme jen 40 % větví v koruně stromu. Provádí se to sesazením kosterních větví řezem na spodní odbočující výhony ven z koruny. Peckoviny by se měly udržovat jen do takové výšky, kam lze dosáhnout z hliníkových štaflí se sedmi příčkami a s výsuvným žebříkem. Řez ovocných stromků po výsadbě není nic složitého. U slivoní je nejlepším kmínkem čtvrtkmen. Korunka by měla být pyramidální s úhlem koruny 120°.
Klematis se nesmí zapomínat stříhat. Jeho zkracování může mít různé důvody, jako třeba prosvětlení keře, zmlazení či zkrácení výhonů. Klematis se pak stříhá hned po odkvětu.
Jestli se jedná o klematis kvetoucí v květnu až červnu, nebo v září, tak je potřeba ho ostříhat v listopadu nebo až pak v únoru (předtím než začnou rašit, protože bychom tím oddálili jeho květy až na podzim). Klematis kvetoucí v době léta se pak řeže koncem listopadu, nebo opět v únoru či v březnu.
Šlechtěné odrůdy vřesu na zahradě množíme dvěma způsoby. Buď hřížením, nebo pomocí řízků. Při hřížení ohneme delší výhonek rostliny k zemi. V místě, kde se dotýká země, ho lehce nařízneme, zasypeme zeminou a zatížíme např. kamenem. Po nějaké době se v zářezu vytvoří kořínky a tento mladý, nový výhonek od mateřské rostliny můžeme odříznout. Množení pomocí řízků je nejvhodnější provádět v červenci až srpnu. Z vyzrálých větévek, nejlépe dvouletých keříků, nařežeme vrcholové řízky asi 10 cm dlouhé. Ty zasadíme do směsi rašeliny a písku, udržujeme stálou vlhkost. Do podzimu by pak řízky měly zakořenit.
Vřesovec (Erica) je rostlina natolik podobná vřesu, že ji většina lidí jen těžko rozezná. Dříve byly oba druhy i botaniky řazeny do stejného rodu. Stejně tak jako vřes, najdeme vřesovce především na rašeliništích. Na zahradách jim vyhovuje kyselá i velmi kyselá půda. Nejlépe se mu daří na slunci, ale na rozdíl od vřesu roste i v polostínu, dokonce i ve stínu. Špatně snáší sucho. Nejběžnější u něho je bílá barva květů, jsou ale i odrůdy s růžovými a červenými barvami. Nejpodstatnějším rozdílem je, že vřesovce kvetou brzy na jaře, někdy dokonce i v zimních měsících (únor – duben), zatímco vřes na podzim a v pozdním létě (červenec – listopad). Z tohoto důvodu nesmíme vřesovce na podzim sestříhávat, protože již mají nasazené pupeny na kvetení.
Erica carnea roste v západní Evropě, k nám zasahuje do západních a jižních Čech a částečně na jihozápadní Moravu. Jde pravděpodobně o nejodolnějšího zástupce svého rodu, takže naše zimy snáší bez problémů. V přírodě se s ním setkáme především v řídkých borových lesích a v kamenitých sutích různých hornin. Je to drobný stálezelený keřík s rovnoměrně olistěnými poléhavými větvemi, dorůstající výšky okolo 15–30 cm (ročně přirůstají asi dva centimetry). Kvete obvykle od března do dubna. Květy jsou vždy po čtyřech ve vrcholových hroznech a mají podlouhlý, baňkovitý tvar. Existuje mnoho kultivarů, lišících se barvou květů. Bíle kvetoucí kultivary mívají nápadné tmavé tyčinky, které vyčnívají z květu, růžově kvetoucí kultivary mají tyčinky tmavě purpurové. Poupata se zakládají už na podzim, rozvíjejí se podle počasí a odrůdy od listopadu či prosince do února a vydrží kvést až do dubna. Napadaný sníh je překryje zimní peřinou, ale jakmile sníh roztaje, keříky pokračují v kvetení.
Stanoviště pro pěstování by mělo být světlé až slunné. Vřesovec pleťový snáší i polostín, ve stínu však roste řídce a špatně kvete. Žlutolisté kultivary raději vysazujte do polostínu, přímé slunce je může v zimě i v létě popálit. Vřesovec pleťový na rozdíl od dalších druhů snáší dobře i půdy lehce vápnité, ale lépe se mu samozřejmě daří také v půdách kyselých, obohacených rašelinou. Substrát by měl být drenážovaný, s přídavkem písku, protože vřesovce sice nesnášejí přeschnutí, ale stejně jim vadí přemokření. V dobrých podmínkách se vřesovec pleťový rozrůstá v bohaté a svěží stálezelené koberce a na rozdíl od vřesů a zbývajících druhů vřesovců nevyžaduje tak pravidelný řez. Po odkvětu ho však můžeme zakrátit na polovinu až třetinu délky. Chorobami a škůdci obvykle netrpí. Hnojit není potřeba.
Vřes je nejen okrasnou rostlinou, ale patří i mezi významné léčivky. Bývá součástí bylinných směsí a čajů. Vřes je výborným močopudným, desinfekčním a protizánětlivým prostředkem především na močové cesty, dále na gynekologické problémy, zlepšuje odvod tekutin z těla, pomáhá při revmatických onemocněních. Při snížené funkci ledvin je výborným prostředkem pro vylučování kyseliny močové z těla. Dokáže rozpouštět i močové kameny. Kromě toho uklidňuje nervovou soustavu a zlepšuje spánek. Je také potopudný, čehož se dá využít při chorobách z prochladnutí a horečkách. Dá se použít i zevně k omývání ran a při kožních problémech (má stahujících vlastnosti). Pro léčivé účinky využíváme ale jen původní druh, nikoli zahradní kultivary.
Vřesy lze úspěšně pěstovat i v truhlících a různých nádobách. Mohou tak zdobit balkony, terasy nebo zápraží po celý rok. Aby se rostlinám dařilo, nejdůležitější je opět půda. Nesmí obsahovat vápno a sazenice je dobré podsypat rašelinou nebo lesní hrabankou. Pro umístění pak stejně jako na záhonech vybíráme světlá a slunná stanoviště. Vřesy pravidelně zaléváme měkkou vodou, substrát raději nenecháváme příliš vyschnout. Stačí ale jen mírně vlhký, dobrá je rovněž drenáž na dně nádoby. Jednou za dva až tři týdny rostliny přihnojujeme přípravky bez vápna.
