Pokud se někdo rozhodne zakoupit si a chovat veverku obecnou, je nutné si vyřídit příslušná povolení na krajském úřadě Odboru životního prostředí a výjimku ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je veverka obecná ohroženým druhem. Z rozhodnutí úřadu vám může plynout povinnost označit veverku čipem nebo jiným značením. Pokud si veverku koupíte domů již z povoleného chovu a vy ho ještě nemáte, musíte o povolení také požádat, protože vám jinak hrozí pokuta za porušení zákona.
Hmotnost veverky obecné je 230 až 500 g. Má dlouhý huňatý ocas a boltce opatřené chvosty. Ocas je dlouhý 140 až 240 cm a slouží k jedinečné obratnosti v korunách stromů, což je pro veverku typické. Žije v korunách stromů, kde si blízko kmene staví kulovitá hnízda. Používá k tomu suché větvičky, trávu nebo zvířecí srst. Živí se hlavně plody a semeny.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
V příběhu ŽÁDOST O CHOV VEVEREK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ladislav Macho.
Dobrý den,
chtěl bych chovat veverky obecné mám slíbenou zatím jednu samičku a samečka, proto vás žádám o povolení k chovu veverek.
Dále se chci ještě vás zeptat co všechno a jaké potvrzení ještě potřebuji k chovu.
Předem vám moc děkuji s pozdravem Macho Ladislav..
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý večer, chci se zeptat,ohledně povolení k chovu veverky.
Kde se to prosím vyřizuje? A co k tomu vše potřebují ! Děkuji za informaci.
Ingredience: 600 g hanger steaku (hovězí závěs neboli veverka), rozmarýn naložený v olivovém oleji, 2–3 lžičky naloženého zeleného pepře, 1–2 lžíce másla, 150 ml smetany, mořská sůl
Postup: Maso naložíme do rozmarýnového oleje a necháme v chladu 24 hodin marinovat. Druhý den ho nakrájíme přes vlákno na stejné, 2–3 centimetry silné plátky. Necháme minimálně hodinu odstát při pokojové teplotě, aby maso na pánvi nedostalo příliš výrazný teplotní šok. Troubu předehřejeme na 150 °C a dovnitř si dáme nahřát talíř. Rozpálíme vhodnou pánev (ne teflonovou) tak, až se z ní bude lehce kouřit, přidáme trochu oleje z marinády a klademe plátky masa jeden po druhém. S masem nehýbeme a po třech minutách, kdy už bude uvolněné od pánve, ho začínáme postupně obracet. Zprudka opečeme i druhou stranu (stejně jako první 3–4 minuty), vyndáme nahřátý talíř z trouby a opečené steaky na něj přeložíme. Ihned vložíme do trouby a necháme 5–7 minut dojít. Mezitím do pánve přidáme máslo, opečeme na něm kuličky naloženého pepře, které jsme předtím podrtili plochou stranou nože, a zalijeme smetanou. Přeliv necháme zhoustnout, osolíme a odstavíme. Maso vyndáme z trouby, osolíme jemně mletou mořskou solí a necháme na talířích odpočinout a rozležet, což trvá kolem pěti minut. Podáváme s pepřovou omáčkou. Jako klasická příloha se podávají hranolky.
Doporučení: Udané časy odpovídají stupni propečení medium. Pokud má někdo raději červenější, nebo naopak propečenější maso, upraví si dobu přípravy o minutu – požadovaným směrem.
Ingredience: 150 g hovězího ořechu, olivový olej, sůl, pepř
Postup: Maso nechte minimálně hodinu před přípravou „vydýchat“ při pokojové teplotě. V mezidobí ostrým nožem odstraňte tuhé blány – pracujte opatrně, abyste neporušili svalovinu, z níž by při tepelné úpravě vytekla šťáva. Tuk však ponechte, dodává masu chuť a brání jeho vysušení. Maso v celku vyjmuté z vakua stačí otřít vlhkým hadříkem. Pokud ho chcete omýt, nezapomeňte ho důkladně osušit. Naporcované steaky se neomývají. Osušené steaky položte na gril tak, abyste po čtvrtině doby nutné ke správnému propečení jejich pootočením o 45° utvořili typickou mřížku na povrchu.
Steak je potřeba nejprve zprudka zapéct a zvolna pokračovat v pečení při mírnější teplotě. K otáčení používejte kleště, s jejichž pomocí můžete ogrilovat i boky masa. Otočený steak vždy položte na jiné místo, má totiž vyšší teplotu než to původní. Minutu před koncem grilování mírně stáhněte teplotu a zkontrolujte propečenost masa speciálním teploměrem. Je-li teplota uvnitř masa nižší, než potřebujete, grilujte zvolna dále. Na grilu na uhlí maso přemístěte na stranu, kde uhlíky tolik nežhnou.
Propečenost masa můžete ověřit také pomocí testu palcem. Čím více lze maso zmáčknout, tím je syrovější. Dá-li se stlačit slabě, je středně propečené, zcela propečené klade odpor.
Hotový steak potřebuje 5–20 minut odležet na horkém talíři nebo po straně grilu s teplotou kolem 65 °C. Šťáva a vůně se díky tomu rovnoměrně rozloží. Pak maso pokapejte olivovým olejem, osolte a dochuťte. Nejvhodnější je použít mořskou sůl z mlýnku a čerstvě mletý pepř.
TIP: Steaky rozhodně nenaklepávejte! Do masa během přípravy nepíchejte vidličkou ani nožem!
Kvalitní maso nenakládejte do oleje ani do marinovacích směsí, levnější druhy však díky kyselým přísadám v marinádě zkřehnou. Marinujte je vždy několik hodin a před grilováním maso pečlivě osušte, aby marináda nekapala do topeniště.
Každý pokrm vyžaduje trochu jinou teplotu a délku propečení. Stačí několik vteřin a můžete propásnout chvíli, kdy je steak nejchutnější.
Solit se doporučuje dle zkušenosti, někdo radí až nakonec, případně těsně před vložením na gril.
Nezapomeňte nechat hotový steak chvíli odležet. Při říznutí do neodleželého steaku šťáva ihned vyteče.
Jak jinak se také nazývají steaky:
svíčková, roštěná, vysoká roštěná, rumpsteak, pupek, veverka, flap steak, loupaná plec, falešná svíčková, květová špička, krk, hrudí bez kosti, žebra
V naší poradně s názvem SEKUNDOVÉ LEPIDLO NA ZUBY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Cempírek.
Takové lepidlo mohou získat jen stomatologové pro své pacienty. Vteřinové lepidlo na zuby se nedá jen tak koupit v lékárně. Lepidlo nelze použít na připevnění zubních náhrad (protéz) k dásním. Vzhledem k tomu, že použití těchto lepidel má mnoho nebezpečí, tak je nezbytné, aby jejich aplikaci prováděl jen odborný lékař. Proto se obraťte na svého stomatologa a sdělte mu na co chcete lepidlo použít.
Zdraví Cempírek!
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veverka.
Zdravim Vas, mohu pozadat o nazev lepidla na zuby? Moc dekuji.
Hezký den.
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození pomáhají královně s dalším rozvojem čmeláčího společenství a hlavně okamžitě přinášejí nektar a pyl z přírody. Královna pak brzy přestane úl opouštět. Postupně se líhne víc dělnic. S přibýváním dělnic v hnízdě roste i přísun potravy. Každá další generace larev má tedy potravy více, a tak jsou i dělnice větší a zdatnější. Na vrcholu vývoje společenstva bývá podle druhu čmeláků v hnízdě několik desítek až stovek dělnic. Rovněž podle druhu čmeláků se od června do září začínají objevovat pohlavně dokonalí jedinci – krásné mladé samičky a samečci-trubci. Samečci se rodí nejen z matčiných vajíček, ale i z vajíček dělnic.
Vztah mladých samiček, kterých bývá v hnízdě i několik desítek, k matce je přátelský. Jsou zaznamenány případy, kdy dokonce matce pomáhají s péčí o plod a s potravou. Přesto však po oplození a vykrmení nektarem a pylem mladé samičky hnízdo postupně opouštějí a ukryjí se v zemi, kde přezimují v malé komůrce, kterou si vyhrabou. Stejně tak trubci a dělnice postupně opouštějí úl a během podzimu zemřou stářím v přírodě. Některé dělnice spolu se starou královnou zahynou v úlu. Stará královna podle přírodních zákonů nemůže přežít do jara. Na jaře začne celý cyklus díky přeživším mladým královnám znovu.
T-bone steak: T-bone steak získal svůj název podle hřbetní kosti ve tvaru písmene T, která protíná dva svaly – pravou svíčkovou a nízký roštěnec. Jedná se tedy v podstatě o dva steaky vysoké kvality v jednom. Měl by vážit nejméně 400 gramů a jeho chuť dobře vynikne grilováním. Jeho variantou je steak porterhouse, který má stejný tvar, ale větší část masa je ze svíčkové, protože se krájí z místa blíže oháňce.
Příprava: Obecně pro všechny steaky platí, že méně je více. T-bone steak dochuťte pepřem, solí a olivovým olejem – vše pečlivě vmasírujte do masa. Pokud si rádi s masem pochutnáte i na jiných chutích, připravte si chutney, omáčku nebo vyzkoušejte balsamico.
Filet mignon steak: Filet mignon steak (v překladu malý) se připravuje z malého kousku masa v koncové části svíčkové. V restauraci se také můžete setkat s názvy tenderloin, tournedos nebo jednoduše filet či medailonky. Svíčková je díky svému umístění pod páteří téměř nepoužívaným svalem, tudíž je maso obzvlášť křehké, libové a zároveň také nejdražší ze všech částí hovězího. Chuť tohoto dílu není příliš výrazná. Ze svíčkové připravíte kromě steaku také skvělé carpaccio, rostbeef nebo tatarský biftek. Maso na tatarák ideálně naškrábejte ostrým nožem, rozdíl oproti mletí je znát.
Příprava: Nejvhodnější úpravou je propečení rare nebo medium rare. Pro zachování kulatého tvaru lze ovázat provázkem.
Rib eye steak a prime rib: Plátek masa oválného tvaru pochází z vysokého roštěnce, tedy přední části hovězího hřbetu. Zde je maso méně svalnaté a díky tomu i křehčí než z nízkého roštěnce. Charakteristické je bohaté mramorování včetně takzvaného tukového oka. Právě vysoký obsah tuku zajišťuje tomuto plátku masa vynikající chuť. Rib eye steak se prodává bez kosti. Maso z vysokého roštěnce s kostí, tedy žebrem, je označováno jako cote de boeuf a celý roštěnec nerozdělený na jednotlivé steaky se nazývá prime rib. Nejjemněji je maso mramorované mezi 9. a 12. žebrem, a naopak bohatě mramorované je maso od 6. do 8. žebra, kde se nachazí i rib eye steak.
Příprava rib eye: Chuť kvalitního masa je výborná sama o sobě, proto stačí dochutit rib eye steak jen solí, pepřem a olivovým olejem – pomocí opatrného vmasírování. Tato část masa se skvěle hodí na pánev i gril, který mu navíc dodá nezaměnitelnou kouřovou chuť.
Připrava prime rib: Obrovský prime rib se snad ani jinam než na gril nevejde. I při jeho úpravě znamená méně více. K soli a pepři ale můžete ještě přidat plnotučnou hořčici. Pomazané maso nechte klidně přes noc odpočívat. Na žhavém grilu se maso peče něco přes hodinu, dokud jeho vnitřní teplota nedosáhne 59 °C. Obyčejné, ale funkční teploměry na steak stojí jen pár korun, výsledek je ovšem k nezaplacení.
Flank steak: Flank steak pochází ze spodní části hovězího pupku. Maso je vhodné na pečení ideálně v celku, poté se krájí v šikmém úhlu na tenké plátky. Flank steak obsahuje vyšší podíl vláken a maso je o něco tužší, proto musí být vyzrálé. Maso by mělo zrát až 2 měsíce, aby se ztuhlá svalovina uvolnila a zkřehla. Byť se dnes všichni snaží využívat co nejčerstvější suroviny, u hovězího masa je to právě naopak. Obzvlášť potom u flank steaku, na kterém si začerstva opravdu nepochutnáte. Po uplynutí určité doby zrání má maso tu správnou kulinářskou i nutriční hodnotu. Proces zrání je však poměrně složitý, proto jej nechte raději na odbornících a nepokoušejte se nechat čerstvé hovězí uzrát v lednici.
Příprava: Maso z části pupku má svou specifickou chuť, kterou dokonale podtrhne jen trocha olivového oleje, sůl a pepř. Rozpalte pánev nebo gril na maximum, poté stáhněte plamen a zprudka steak opečte. Délka opékání záleží na tom, jak máte rádi steak propečený. Aby ze steaku při rozkrojení nevytekla všechna šťáva, nechte zprudka opečený flank steak ještě zhruba 10 minut odpočívat v troubě rozehřáté na 100 °C. V nejideálnějším případě použijte teploměr na steaky, který seženete za pár korun, a vytáhněte maso z trouby při jeho vnitřní teplotě 59 °C. Flank steak je třeba krájet velice ostrým nožem na tenké plátky v šikmém úhlu.
Rump steak: Rump steak se připravuje z horní části kýty. Maso je libové, proto je vhodné pro jakoukoliv tepelnou úpravu. Steak skvěle chutná zprudka opečený během pár minut na pánvi nebo ugrilovaný na uzavřeném grilu.
Příprava: Specifickou chuť rump steaku dokonale podtrhne jen trocha olivového oleje, sůl a pepř. Rozpalte pánev nebo gril na maximum, poté stáhněte plamen a zprudka steak opečte. Délka opékání záleží na tom, jak máte rádi steak propečený. Pokud si přece jen potrpíte na zajímavějších chutích lahodících hovězímu masu, doporučujeme vyzkoušet recept, ve kterém se maso marinuje až po opečení.
Hanger steak: Tento díl masa se nachází pod páteří zvířete, před svíčkovou. Jde o maso ze svalu bránice, které se u nás někdy nazývá též „veverka“ a v těle hovězího dobytka se nachází v blízkosti jater, která masu dodávají silně kořeněnou chuť. Hanger steak je známý pro svou vysoce aromatickou chuť a jedná se o výběrový kus masa. Dříve se tato část hovězího dostala na pulty jen těžko, protože si ho řezníci schraňovali hlavně pro sebe. Odtud také další název veverky nebo hanger steaku – řeznická domácí panenka. Hanger steak by měl být především vyzrálý kousek masa, nikoliv čerstvý.
Příprava: Hanger steak je vhodný na grilování, prudké opékání na pánvi a na výrobu masových rolád. Je to namáhaný sval, steak z něho tedy nebude příliš křehký, proto pozor na příliš dlouhou tepelnou úpravu. Hanger steak se opéká v celku a poté se krájí podobně jako flank steak šikmo po vlákně. Specifickou chuť hanger steaku dokonale podtrhne jen trocha olivového oleje, sůl a pepř. Rozpalte pánev nebo gril na maximum, poté stáhněte plamen a zprudka steak opečte. Délka opékání záleží na tom, jak máte rádi steak propečený. Obecně se ale doporučuje hanger steak opékat zhruba 8 minut z každé strany, což je ideální čas pro výšku steaku i zachování šťavnatosti masa. Aby ze steaku při rozkrojení nevytekla všechna šťáva, nechte zprudka opečený steak ještě zhruba 10 minut odpočívat v troubě rozehřáté na 100 °C. V nejideálnějším případě použijte teploměr na steaky, který seženete za pár korun. Maso pak z trouby vytáhněte při jeho vnitřní teplotě 59 °C. Hanger steak je třeba krájet velice ostrým nožem v šikmém úhlu na tenké plátky.
Striploin steak: Striploin steak nebo také New York strip je steak z nízkého roštěnce a pro svou chuť si získal srdce milovníků gastronomie po celém světě. Sval, ze kterého maso pochází, není za života zvířete moc aktivní. Díky tomu je maso velmi libové a má vynikající chuť, pro kterou je tak oblíbený. Prorostlost tukem je u striploin steaku někde mezi rib eye steakem a panenkou. Striploin steak je obvykle bez kostí, verze s kostí se někdy nazývá shell steak nebo club steak. Kromě toho, že steak bude vypadat mnohem působivěji, kost dodá masu chuť a vlhkost. I z toho důvodu se v restauracích New York strip často servíruje právě s kostí. Pokud si striploin steak objednáte v restauraci, nemůžete ovlivnit, jaké maso dostanete. Jestliže si ale chcete maso připravit sami, u řezníka si zvolte takové, které bude pro vaše potřeby nejlepší. Vybírejte steaky, které jsou široké a relativně rovné a nejsou u nich příliš velké rozdíly v tloušťce masa na jednotlivých stranách. Vyhněte se takovým kusům, které jsou na pohled vlnité, mají zvláštní tvar a výrazné rozdíly v tloušťce. Jestli nemáte na výběr, neklesejte na mysli. Jakýkoliv striploin steak je vždycky dobrý steak. V případě, že ale máte možnost volby, využijte ji. Přece jen za kus výběrového masa nezaplatíte zrovna málo.
Příprava: New York strip nevyžaduje výrazně odlišnou přípravu než ostatní steaky. Na rozdíl od svíčkové ho navíc můžete krájet na větší plátky. Při porcování ponechte na steaku menší tukovou vrstvu. Při pečení podpoří chuť hovězího a ještě více ji rozvine. Striploin steak můžete připravit na klasický způsob se solí a pepřem. Vyzkoušet ale můžete i nejrůznější marinády – podle toho, co vám nejvíce chutná. Možná už jste striploin steak ochutnali, jenom jste nevěděli, že se tak jmenuje. Anebo se na tuto lahůdku teprve chystáte – v takovém případě se máte na co těšit.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířily po Evropě i jinde. Jednou z těch „starších“ je odrůda Müller Thurgau, která má dokonce původ ve dvou zemích. Běžně se uvádí, že pochází z Německa z Geisenheimu, avšak její autor, pan Müller, provedl prvotní křížení výchozích rodičů, ze kterých tato odrůda vznikla, ve Švýcarsku v kantonu Thurgau, kde působil, nežli se přestěhoval do Německa. A názvem kantonu pak poctil i svou novou odrůdu. Dalšími takovými „cizinci“ jsou např. Zweigeltrebe z Rakouska, Dornfelder či Hibernal z Německa, Auxerrois z Francie, Julski Biser z Bulharska, Arkadia z Ukrajiny a některé další, které však byly k nám již cíleně dovezeny, samozřejmě podle platných mezinárodních legislativních předpisů.
Aha, rozumím tomu dobře, že velmi staré odrůdy se k nám dostaly náhodně, třeba s postupujícími vojsky, ale třeba zmíněný Müller Thurgau už byl vyšlechtěn a byl zaznamenán jeho původ, no a ty posledně uvedené odrůdy se k nám dostaly, dá se říci, předpisovým způsobem a s řádnou dokumentací?
Ano, a protože některé z nich měli autoři legislativně ochráněné, museli jsme se vypořádat také s tímto faktem. Např. rakouská odrůda Zweigeltrebe byla po určitou dobu patentově chráněna a proto jsme museli počkat příslušný počet let, než patentová ochrana vyprší. V současné době se náš sortiment odrůd rozšířil o celou řádku našich nových odrůd a některé z nich jsou také obdobně chráněné.
A které odrůdy byste doporučila?
Já nerada doporučuji. Je to podobné, jako když se mne někdo zeptá, které víno je nejlepší. To jsou otázky, na které se nedá odpovědět objektivně. U odrůd se při jejich výběru musí přihlížet ke klimatickým a pěstitelským podmínkám v té dané lokalitě a především k tomu, co od své vinice očekáváme. Můžeme si vysadit pár keřů na zahradě pro radost, tam si zvolíme jistě odrůdy stolní, protože je chceme konzumovat jako ovoce. Nebo si chceme založit vlastní malou vinici a pokusit se vyrobit vlastní víno. V tom případě jistě začneme od toho snadnějšího a vysadíme si odrůdy bílé. Záleží i na tom, zda již nějaké zkušenosti s výrobou vín máme a vinici chceme rozšířit o odrůdy modré. Nebo se dokonce cítíme se být zkušenými pěstiteli a troufáme si na biovína? To je těžké, především po pěstitelské stránce. Protože houbovým chorobám je jedno, že vy chcete minimalizovat aplikaci ochranných postřiků; když nastanou pro ně vhodné podmínky, tak se začnou šířit. Pokud chceme používat minimum přípravků na ochranu rostlin nebo dokonce žádné, musíme vysadit takové odrůdy, které jsou vůči houbovým chorobám rezistentní nebo alespoň tolerantní.
Proto nebudu dělat žádná doporučení, ale zmíním se o některých odrůdách, které jsou zatím méně známé nebo méně pěstované. Také nechci uvádět žádné dlouhé popisy jejich jednotlivých částí; tyto informace lze kdekoli nalézt; spíše se zaměřím na různé zajímavosti o nich. A pochopitelně nemohu úplně vynechat jejich pěstební požadavky a také jejich využití.
Abych navázala na zmíněné členění odrůd podle původu a doby, kdy se u nás začaly pěstovat, jako první uvedu odrůdu s francouzským názvem Chardonnay, která je u nás povolená od roku 1987. Její historie pěstování u nás je velmi zvláštní. Je to odrůda, která je rozšířená po celém světě. Geneticky patří k odrůdám rodiny Burgundských. Protože je svými ampelografickými znaky velmi podobná Burgundskému bílému, byla považována za mutaci této odrůdy a obě tyto odrůdy se nerozlišovaly. Teprve na konci 19. stol. byly tyto odrůdy znakově odděleny a začaly se brát za samostatné. Někdy v sedmdesátých letech nastal její obchodní boom, stala se celosvětově velmi módní odrůdou a toto postavení na trhu vín si zachovává dodnes. I k nám se, v dobách před rokem 1989 trestuhodně pomalu, donesla její sláva. Což přimělo české šlechtitele, aby zjistili přesné ampelografické popisy znaků, kterými se obě odrůdy liší, a ejhle, co se zjistilo. Odrůda Chardonnay se u nás pěstuje pravděpodobně od dob Karla IV., avšak neví se o ní, protože spolehlivý rozlišovací znak je jen jeden: od odrůdy Burgundské (Rulandské) bílé se liší tvarem řapíkového výkrojku. Hlavním příčinou, že u nás tato odrůda nebyla známa, je fakt, že se pěstovala ve směsi právě s Burgundským bílým. A koho by zajímaly řapíkové výkrojky, zvláště když je réva tak variabilní! Náprava byla relativně snadná. Šlechtitelé si pečlivě prohlédli klony získané z původně směsných vinic tehdejšího Burgundského bílého. A protože každý klon je namnožený z jediné rostliny, a nové výsadby se provádějí z klonového materiálu, bylo roztřídění na Rulandské a Chardonnay jednoduché. Pak byla odrůda přihlášena k uznávacímu řízení a dnes i u nás je povolena odrůda Chardonnay.
Hrozen odrůdy Chardonnay:
Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj:
A hodí se drobným pěstitelům na zahrádky?
Vzhledem k tomu, že jde o typicky moštovou odrůdu s malou bobulí, tak je vhodná především pro toho, kdo si dělá vlastní víno. Je náročná na stanoviště i na půdu, má ráda sluníčko a půdy raději kamenitější. Bobulky jsou žluté, na dobře osvětlených částech hroznů při dobrém dozrání s nahnědlým líčkem. Intenzita růstu je značná, proto by se zahradě mohla uplatnit na některých netradičních tvarech, např. na oddělujících stěnách. Je potřeba dát pozor, aby keře měly dostatek místa, jinak často sprchávají. Ovšem ochraně před houbovými chorobami se nevyhneme.
Vína odrůdy Chardonnay jsou plná, harmonická, většinou s nějakým přívlastkem, protože hrozny dosahují vyšší cukernatosti. Když se ještě vrátím k tomu odlišení od odrůdy Rulandské bílé: pochopitelně se srovnávala vína obou odrůd a byly mezi nimi zjištěny rozdíly. Chardonnay mívá vína plnější, vína Rulandského bílého bývají uzavřenější, užší, ale svých odrůdových charakteristik dosahují také. Třeba někoho z našich čtenářů tato poslední věta povede k samostatnému zkoumání, jak to s rozdíly obou odrůd je, koupí si obě vína a bude je porovnávat. A tím bude sám sebe vychovávat v posuzování a hodnocení vín. Protože to se člověk naučí jen pilným ochutnáváním. Jen se nesmí zapomenout, že odrůdová vína jsou variabilní nejen podle místa původu hroznů, ale i podle ročníků.
Můžete se zmínit o některých odrůdách, které byly vyšlechtěny u nás?
Za pozoruhodnou považuji například odrůdu Aurelius. Už sám název je zajímavý; odrůda byla pojmenována po římském císaři jménem Marcus Aurelius Probus, který měl při římských expanzích po Evropě zásluhu o rozšiřování révy vinné směrem na sever, a jak svědčí historické nálezy, dostal se s touto činností až někam k dnešní Pálavě. Odrůda Aurelius je bílá moštová odrůda, která zpravidla dozrává od poloviny září, v méně vhodných ročnících začátkem října, můžeme ji tedy označit jako středně ranou odrůdu. Autorem křížení rodičovských odrůd Neuburské a Ryzlink rýnský byl šlechtitel Ing. Josef Veverka už v roce 1953. Po dvaceti letech šlechtitelské práce a po deseti letech trvání uznávacího řízení byla tato odrůda zapsána v roce 1983. Tuto odrůdu je možné pěstovat na Moravě i v Čechách, kde jsou klimatické podmínky horší a některým jiným odrůdám se tam nedaří, protože Aurelius poměrně dobře snáší zimní i jarní mrazy i poněkud méně tepla. Když si představíme obě rodičovské odrůdy, vidíme, že Aurelius, jako správný potomek, podědil od každého z rodičů něco: Po odrůdě Ryzlink rýnský právě onu dobrou mrazuodolnost, pevnou stopku, dobrou kvalitu moštu a vína. Požadavky na polohy a půdu má střední – na rozdíl od Ryzlinku. Po odrůdě Neuburské zdědila tato odrůda ranost (ve srovnání s Ryzlinkem rýnským), hustý hrozen, žluté bobule s výraznou tečkou po blizně. A jedno pozitivum – na rozdíl od odrůdy Neuburské u Aurelia obvykle nedochází ke sprchávání. Porovnání vlastností obou rodičů i nové odrůdy ukazuje, proč si šlechtitel vybral za rodiče právě tyto dvě výchozí odrůdy. Prostě chtěl něco mezi, co bude zároveň o něco lepší.
Protože Aurelius dosahuje dostatečné kvality moštů, vína jsou vyráběna často v kategoriích s vysokými přívlastky, jako např. výběry z bobulí. Vinaři často ponechávají v těchto vínech zbytek cukru z moštů, proto bývají příjemně nasládlá až sladká. Tato vína se vyznačují také výraznými ovocnými aromaty.
Hrozen odrůdy Aurelius:
Abych se nedržela pouze odrůd typicky moštových pro výrobu vín, ta, co o ní chci mluvit teď, je sice moštová, ale vůbec není problém vysadit si ji na zahrádce pro přímý konzum, protože má ke stolním odrůdám blízko. Je také českého původu, byla vyšlechtěna Ing. Václavem Křivánkem ve Šlechtitelské stanici v Polešovicích. Důvodem, proč vznikla, byly, jak lze předpokládat, vlastnosti dvou rodičovských odrůd, a to německé odrůdy s názvem Prachtraube a voňavé rané odrůdy Muškát Ottonel, které chtěl šlechtitel vylepšit. Prachtraube měl jeden keř vysazený někde u domu, líbila se mu na něm jeho vysoká plodnost. Muškát Ottonel je odrůda raná, voňavá, ale často sprchává a proto má malé výnosy. Výsledkem jeho usilovné práce byla odrůda uznaná v roce 1987 pod jménem Mopr - podle počátečních písmen rodičovských odrůd. V roce 1993 byl její název změněn na Muškát moravský. Název Mopr pak zůstal povoleným synonymem.
Hrozen odrůdy Muškát moravský:
Jistě tuto odrůdu znáte. Má středně hustý hrozen se žlutými bobulkami a typickým výrazným muškátovým aromatem. Je středně odolná vůči mrazu a houbovým chorobám. V dobách, kdy nebyl dostatek sazenic stolních odrůd, byla často nabízena pro zahrádkáře a další malé pěstitele. Jednou z jejích ceněných vlastností je její ranost, sklízí se už na začátku září. Také vína z ní vyrobená jsou jemně aromatická, svěží a lehká, protože vysokých cukernatostí, jakožto raná odrůda, nedosahuje. Muškát moravský mívá někdy méně kyselin, což je nutno vzít v potaz při stanovení termínu sklizně, protože vína s nízkým obsahem kyselin bývají nezajímavá. Často se prodává v listopadu jako Martinské víno, už proto, že tato raná odrůda rozhodně nevydrží v láhvi delší dobu.
Poslední odrůdou, o které se dnes chci zmínit, je také odrůda moštová, raná až velmi raná, jejíž bobule mají barvu růžovou, či spíše fialově-červenou. Hrozen je poměrně malý až střední, s tzv. křidélky. Můžete ji znát pod jménem Vrboska. Byla vyšlechtěna na Šlechtitelské stanici ve Znojmě, autorství je přiznáváno pěti šlechtitelům – to proto, že od křížení k uznání proběhla také celá řádka let, v níž se šlechtitelé vystřídali. Název je odvozen od jména obce, v jejímž katastru leží vinice znojemské šlechtitelské stanice.
Vznikla křížením odrůd Tramín červený a Čabaňská perla. Kdo tyto odrůdy zná, jistě dokáže odhadnout alespoň některé její vlastnosti. Hrozen nemůže být velký – obě rodičovské odrůdy mají hrozny spíše malé. Od odrůdy Čabaňská perla převzala ranost, červený nádech bobulí a nízký obsah kyselin. Zkrátka je to odrůda, která je tou nejvhodnější na výrobu a prodej burčáků. Pokud se jako burčák neprodá a výroba vína se dokončí, dává vína lehká a jemně aromatická. Rozhodně se nehodí k dlouhému ležení v lahvích. A jedno velké plus, kterým se shoduje s Muškátem moravským – také se hodí podávat jako ovoce, protože se velmi přibližuje stolním odrůdám.
Hrozen odrůdy Vrboska:
Odrůdám modrým se budeme věnovat v příštím díle. Hodně pohody ve vinici i u sklenky vína vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.