Veverka obecná (Sciurus vulgaris), slovensky veverica obyčejná nebo také drevokocúr, je jedno z nejznámějších a nejroztomilejších zvířat u nás. Kdo by ji neznal? Vyskytuje se v různých odstínech rezavé, šedé nebo černé barvy.
Veverka obecná chov
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Pokud se někdo rozhodne zakoupit si a chovat veverku obecnou, je nutné si vyřídit příslušná povolení na krajském úřadě Odboru životního prostředí a výjimku ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je veverka obecná ohroženým druhem. Z rozhodnutí úřadu vám může plynout povinnost označit veverku čipem nebo jiným značením. Pokud si veverku koupíte domů již z povoleného chovu a vy ho ještě nemáte, musíte o povolení také požádat, protože vám jinak hrozí pokuta za porušení zákona.
Hmotnost veverky obecné je 230 až 500 g. Má dlouhý huňatý ocas a boltce opatřené chvosty. Ocas je dlouhý 140 až 240 cm a slouží k jedinečné obratnosti v korunách stromů, což je pro veverku typické. Žije v korunách stromů, kde si blízko kmene staví kulovitá hnízda. Používá k tomu suché větvičky, trávu nebo zvířecí srst. Živí se hlavně plody a semeny.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
T-bone steak: T-bone steak získal svůj název podle hřbetní kosti ve tvaru písmene T, která protíná dva svaly – pravou svíčkovou a nízký roštěnec. Jedná se tedy v podstatě o dva steaky vysoké kvality v jednom. Měl by vážit nejméně 400 gramů a jeho chuť dobře vynikne grilováním. Jeho variantou je steak porterhouse, který má stejný tvar, ale větší část masa je ze svíčkové, protože se krájí z místa blíže oháňce.
Příprava: Obecně pro všechny steaky platí, že méně je více. T-bone steak dochuťte pepřem, solí a olivovým olejem – vše pečlivě vmasírujte do masa. Pokud si rádi s masem pochutnáte i na jiných chutích, připravte si chutney, omáčku nebo vyzkoušejte balsamico.
Filet mignon steak: Filet mignon steak (v překladu malý) se připravuje z malého kousku masa v koncové části svíčkové. V restauraci se také můžete setkat s názvy tenderloin, tournedos nebo jednoduše filet či medailonky. Svíčková je díky svému umístění pod páteří téměř nepoužívaným svalem, tudíž je maso obzvlášť křehké, libové a zároveň také nejdražší ze všech částí hovězího. Chuť tohoto dílu není příliš výrazná. Ze svíčkové připravíte kromě steaku také skvělé carpaccio, rostbeef nebo tatarský biftek. Maso na tatarák ideálně naškrábejte ostrým nožem, rozdíl oproti mletí je znát.
Příprava: Nejvhodnější úpravou je propečení rare nebo medium rare. Pro zachování kulatého tvaru lze ovázat provázkem.
Rib eye steak a prime rib: Plátek masa oválného tvaru pochází z vysokého roštěnce, tedy přední části hovězího hřbetu. Zde je maso méně svalnaté a díky tomu i křehčí než z nízkého roštěnce. Charakteristické je bohaté mramorování včetně takzvaného tukového oka. Právě vysoký obsah tuku zajišťuje tomuto plátku masa vynikající chuť. Rib eye steak se prodává bez kosti. Maso z vysokého roštěnce s kostí, tedy žebrem, je označováno jako cote de boeuf a celý roštěnec nerozdělený na jednotlivé steaky se nazývá prime rib. Nejjemněji je maso mramorované mezi 9. a 12. žebrem, a naopak bohatě mramorované je maso od 6. do 8. žebra, kde se nachazí i rib eye steak.
Příprava rib eye: Chuť kvalitního masa je výborná sama o sobě, proto stačí dochutit rib eye steak jen solí, pepřem a olivovým olejem – pomocí opatrného vmasírování. Tato část masa se skvěle hodí na pánev i gril, který mu navíc dodá nezaměnitelnou kouřovou chuť.
Připrava prime rib: Obrovský prime rib se snad ani jinam než na gril nevejde. I při jeho úpravě znamená méně více. K soli a pepři ale můžete ještě přidat plnotučnou hořčici. Pomazané maso nechte klidně přes noc odpočívat. Na žhavém grilu se maso peče něco přes hodinu, dokud jeho vnitřní teplota nedosáhne 59 °C.
Ve svém příspěvku ŽÁDOST O CHOV VEVEREK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ladislav Macho.
Dobrý den,
chtěl bych chovat veverky obecné mám slíbenou zatím jednu samičku a samečka, proto vás žádám o povolení k chovu veverek.
Dále se chci ještě vás zeptat co všechno a jaké potvrzení ještě potřebuji k chovu.
Předem vám moc děkuji s pozdravem Macho Ladislav..
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý večer, chci se zeptat,ohledně povolení k chovu veverky.
Kde se to prosím vyřizuje? A co k tomu vše potřebují ! Děkuji za informaci.
Ingredience: 150 g hovězího ořechu, olivový olej, sůl, pepř
Postup: Maso nechte minimálně hodinu před přípravou „vydýchat“ při pokojové teplotě. V mezidobí ostrým nožem odstraňte tuhé blány – pracujte opatrně, abyste neporušili svalovinu, z níž by při tepelné úpravě vytekla šťáva. Tuk však ponechte, dodává masu chuť a brání jeho vysušení. Maso v celku vyjmuté z vakua stačí otřít vlhkým hadříkem. Pokud ho chcete omýt, nezapomeňte ho důkladně osušit. Naporcované steaky se neomývají. Osušené steaky položte na gril tak, abyste po čtvrtině doby nutné ke správnému propečení jejich pootočením o 45° utvořili typickou mřížku na povrchu.
Steak je potřeba nejprve zprudka zapéct a zvolna pokračovat v pečení při mírnější teplotě. K otáčení používejte kleště, s jejichž pomocí můžete ogrilovat i boky masa. Otočený steak vždy položte na jiné místo, má totiž vyšší teplotu než to původní. Minutu před koncem grilování mírně stáhněte teplotu a zkontrolujte propečenost masa speciálním teploměrem. Je-li teplota uvnitř masa nižší, než potřebujete, grilujte zvolna dále. Na grilu na uhlí maso přemístěte na stranu, kde uhlíky tolik nežhnou.
Propečenost masa můžete ověřit také pomocí testu palcem. Čím více lze maso zmáčknout, tím je syrovější. Dá-li se stlačit slabě, je středně propečené, zcela propečené klade odpor.
Hotový steak potřebuje 5–20 minut odležet na horkém talíři nebo po straně grilu s teplotou kolem 65 °C. Šťáva a vůně se díky tomu rovnoměrně rozloží. Pak maso pokapejte olivovým olejem, osolte a dochuťte. Nejvhodnější je použít mořskou sůl z mlýnku a čerstvě mletý pepř.
TIP: Steaky rozhodně nenaklepávejte! Do masa během přípravy nepíchejte vidličkou ani nožem!
Kvalitní maso nenakládejte do oleje ani do marinovacích směsí, levnější druhy však díky kyselým přísadám v marinádě zkřehnou. Marinujte je vždy několik hodin a před grilováním maso pečlivě osušte, aby marináda nekapala do topeniště.
Každý pokrm vyžaduje trochu jinou teplotu a délku propečení. Stačí několik vteřin a můžete propásnout chvíli, kdy je steak nejchutnější.
Solit se doporučuje dle zkušenosti, někdo radí až nakonec, případně těsně před vložením na gril.
Nezapomeňte nechat hotový steak chvíli odležet. Při říznutí do neodleželého steaku šťáva ihned vyteče.
Jak jinak se také nazývají steaky:
svíčková, roštěná, vysoká roštěná, rumpsteak, pupek, veverka, flap steak, loupaná plec, falešná svíčková, květová špička, krk, hrudí bez kosti, žebra
Ingredience: 600 g hanger steaku (hovězí závěs neboli veverka), rozmarýn naložený v olivovém oleji, 2–3 lžičky naloženého zeleného pepře, 1–2 lžíce másla, 150 ml smetany, mořská sůl
Postup: Maso naložíme do rozmarýnového oleje a necháme v chladu 24 hodin marinovat. Druhý den ho nakrájíme přes vlákno na stejné, 2–3 centimetry silné plátky. Necháme minimálně hodinu odstát při pokojové teplotě, aby maso na pánvi nedostalo příliš výrazný teplotní šok. Troubu předehřejeme na 150 °C a dovnitř si dáme nahřát talíř. Rozpálíme vhodnou pánev (ne teflonovou) tak, až se z ní bude lehce kouřit, přidáme trochu oleje z marinády a klademe plátky masa jeden po druhém. S masem nehýbeme a po třech minutách, kdy už bude uvolněné od pánve, ho začínáme postupně obracet. Zprudka opečeme i druhou stranu (stejně jako první 3–4 minuty), vyndáme nahřátý talíř z trouby a opečené steaky na něj přeložíme. Ihned vložíme do trouby a necháme 5–7 minut dojít. Mezitím do pánve přidáme máslo, opečeme na něm kuličky naloženého pepře, které jsme předtím podrtili plochou stranou nože, a zalijeme smetanou. Přeliv necháme zhoustnout, osolíme a odstavíme. Maso vyndáme z trouby, osolíme jemně mletou mořskou solí a necháme na talířích odpočinout a rozležet, což trvá kolem pěti minut. Podáváme s pepřovou omáčkou. Jako klasická příloha se podávají hranolky.
Doporučení: Udané časy odpovídají stupni propečení medium. Pokud má někdo raději červenější, nebo naopak propečenější maso, upraví si dobu přípravy o minutu – požadovaným směrem.
Vánoční hvězda (Euphorbia (Poinsettia) pulcherrima) je nepřehlédnutelná, pestrá a slavnostně vyhlížející rostlina, ačkoli jsou její květy drobné a nenápadné. Zrak však přitahují nádherně vybarvené listeny pod kvítky. Nejčastěji jsou jasně červené, což v kontrastu s tmavou zelení listů působí slavnostně. Ale vyšlechtěny jsou i odlišně vybarvené odrůdy. Něžněji působí varieta s růžovými, broskvovými či krémovými listy, krásné jsou i listeny sněhově bílé. Vyšlechtěny jsou dokonce i odrůdy pestrobarevné nebo mohou být listeny i různorodě tvarované.
Latinské rodové jméno je odvozeno od jména osobního lékaře numidského krále Judy II. Euphorba, který žil v 1. století před naším letopočtem a objevil některé vlastnosti afrických pryšců. České rodové jméno je odvozeno od staročeského slova prysky nebo pryskýře, což značí puchýře, neboť mléko obsažené v pryšcích způsobuje puchýře na pokožce. Další jméno Poinsettia pak získala po Joelu Poinsettovi, který byl prvním americkým velvyslancem v Mexiku a věnoval několik exemplářů této květiny botanické zahradě ve Filadelfii.
V Mexiku vznikla o krvavé barvě této rostliny legenda. Tuto květinu si velmi zamilovala královna z říše Aztéků. Když zjistila, že byla ve své lásce podvedena, puklo jí žalem srdce a kapky krve zbarvily do ruda květ, který měla tolik ráda.
Vánoční hvězdy se pěstují v různých velikostech. Můžete si vybrat i půvabnou miniaturní, i půl metru vysokou rostlinu. Raritou je hvězda zapěstovaná na kmínku.
Vánoční hvězda pochází z Mexika, proto jí vyhovuje jí stálá teplota nad 20°C. Květináč by neměl stát přímo na studeném parapetu, zvláště od okna táhne studený vzduch. Na citlivost vůči chladu myslete i při přenosu z květinářství – tuto teplomilnou rostlinu by vám rozhodně měli důkladně zabalit do papíru.
Potřebuje i dostatek světla, ale spíše rozptýleného, než přímé sluneční paprsky (podobně jako orchideje).
Zalévejte odstátou, nejlépe vlažnou vodou, která je měkká (ideální je dešťová). Substrát by měl být stále mírně vlhký. Hvězdu pravidelně roste a v její blízkosti umístěte odpařovače – vlhčí vzduch jí svědčí. Přihnojujte hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny.
Pokud nechcete rostlinu po odkvětu zlikvidovat, můžete se pokusit o její další pěstování. Po odkvětu začnou rostlině opadávat i listy. Hluboce ji seřízněte na 4–5 výhonků asi na deset centimetrů, mléčně bílou vytékající šťávu zastavte. Prýštící mléko lze zastavit ponořením řezné rány do teplé vody. Pozor, mléko je jedovaté a může vám popálit pokožku. Seříznutou vánoční hvězdu umístěte na světlé místo s teplotou kolem šestnácti stupňů a mírně omezte zálivku.
Pokud nevíte, jaký typ dýně máte doma, nevadí – základní kuchyňské rozhodnutí můžete udělat i bez přesné identifikace.
Důležité je dýni rozkrojit, ochutnat syrovou dužinu a zkontrolovat její strukturu. Pevná, mírně nasládlá dužina se hodí na pečení nebo polévku, vodnatější spíš na rozmixování do pyré. Typ dýně je méně důležitý než její stav.
Je nutné dýni vždy loupat?
Ne, dýni není nutné vždy loupat a u některých typů je to dokonce chyba.
Například hokkaido má slupku, která při vaření změkne a chuťově neruší. Loupání má smysl u dýní s velmi tvrdou nebo vláknitou slupkou. Pokud si nejste jistí, zkuste malý kousek – kuchyně vám napoví víc než návod.
Proč je moje dýňová polévka bez chuti?
Nejčastějším důvodem je, že dýně nebyla ochucena už během vaření.
Dýně potřebuje sůl, tuk a kontrast. Pokud ji jen uvaříte ve vodě a až pak dochucujete, chuť zůstane plochá. Správný postup je dýni nejprve opéct nebo osolit hned na začátku, aby se chuť rozvinula.
Dá se dýně jíst i nasladko, nebo je lepší jen naslano?
Dýně se dá výborně připravit nasladko i naslano, záleží na její přirozené chuti.
Sladší dýně se hodí na pečení, kaše nebo dezerty, méně výrazné typy fungují lépe v polévkách a slaných jídlech. Zkušený kuchař se vždy rozhoduje podle ochutnání, ne podle názvu receptu.
Jak poznám, že je dýně zkažená a nemám ji vařit?
Dýni byste neměli vařit, pokud zapáchá, je měkká už syrová nebo má šedou dužinu.
Taková dýně už chuťově ani zdravotně nestojí za záchranu. Vařením se špatný základ neopraví. V tomto případě je lepší ji vyhodit než zkazit celé jídlo.
Co s dýní, když je jí doma hodně?
Pokud máte dýně nadbytek, nejlepší řešení je připravit pyré a zamrazit ho.
Pyré zabere méně místa, dobře se porcujete a dá se později použít do polévek, omáček i pečení. Celé kusy dýně se skladují hůř a rychleji ztrácejí kvalitu.
Jak dlouho vydrží dýně po rozkrojení?
Rozkrojená dýně vydrží v lednici obvykle 3 až 5 dní.
Musí být zabalená, ideálně bez semínek a vláken. Pokud začne zapáchat nebo měknout, je lepší ji už nepoužívat. Čím dřív ji zpracujete, tím lepší chuť získáte.
Je dýně vhodná i pro děti?
Ano, dýně je velmi vhodná pro děti, pokud je správně připravená.
Nejlépe funguje jemná polévka nebo pyré bez výrazného koření. Dýně je přirozeně sladká a děti ji často přijmou lépe než jinou zeleninu.
Proč se dýně někdy rozpadá a jindy drží tvar?
Rozpadání dýně závisí na typu, stáří a způsobu tepelné úpravy.
Mladší a pevnější dýně drží tvar při pečení, přezrálé nebo vodnaté se rozpadnou.
Fuchsie je rostlina mnoha tvarů a podob. Existuje více než deset tisíc odrůd, které se liší odolností, vhodným místem pro pěstování, ale především svým vzhledem. Fuchsie mohou být vzpřímené, převislé i polopřevislé, ale také jednoduché, plnokvěté, i s poloplnými květy. Některé vysoce odolné odrůdy můžete pěstovat na záhonu jako keřík či stromek, v našich podmínkách se ale nejčastěji pěstují v truhlících a květináčích. Co mají většinou společné všechny, je, že se dobře množí, a pokud správně nastudujete vybranou odrůdu, tak se i snadno pěstují. Abyste se pro začátek ve fuchsiích alespoň trochu zorientovali, na následujících řádcích najdete malý přehled několika druhů.
Fuchsie Florabelle – je jedním ze známějších odrůd pěstovaných u nás. Tato rostlina se množí nejčastěji semeny, pokud ji včas vysejete, nejen že se v tomtéž roce dočkáte mnoha květů, ale zároveň bude rostlina hodně bohatá. Květy bývají menší, zato jich bývá opravdu spousta. Výška rostliny se pohybuje kolem 30 cm, ale šířka až k 60 cm.
Fuchsie Gartenmeister Bonstedt – odrůda s malými květy, kterých se dočkáte velmi brzy. Většinou se pěstuje ve smíšených záhonech, dorůstá do výšky 60 cm a šíře kolem 45 cm.
Fuchsie Harry Gray – tato odrůda vám vydrží kvést celé léto, a to středně velkými, plnými květy. Jde o převislou rostlinu pěstovanou nejčastěji v závěsných nádobách nebo na okrajích smíšených záhonů, rozrůstá se do šíře 30 až 45 cm.
Fuchsie Cascade – je jednou z nejlepších odrůd pro závěsné nádoby, má dlouhé, kaskádovité květy. Její stonky dorůstají do délky kolem 60 cm, rostlina se rozrůstá do šíře 30 až 45 cm.
Fuchsie Genii – tato odrůda vám nejlépe vynikne na polostinném místě, kde ukáže svou zvláštnost zlatavými listy. Pokud ji necháte ve stínu, budou listy zelené. Někoho, kdo tuto rostlinu nezná, by to mohlo zaskočit, že se s rostlinou něco děje, když listy žloutnou, ale nemusíte se ničeho obávat, u této odrůdy to tak má být. Můžete ji pěstovat na záhonech, ale na zimu ji raději přesuňte do domu. Možná by vám venku přečkala, pokud nebude zima extra krutá, ale pravděpodobnější je, že byste o rostlinu přišli. Ani tato fuchsie nezůstane bez krásných květů, roste do výšky i šířky kolem 30 cm.
Fuchsie Lena – tato odrůda je velmi nenáročná na pěstování, nejčastěji se umísťuje do smíšených záhonů. Dorůstá do výšky kolem 90 cm a šířky 60 cm.
Fuchsie Mission Bells – je odrůda pěstovaná buď na kmínku, nebo jako keř, bývá obalena jednoduchými květy a dorůstá do výšky kolem 50 cm a do šířky 30 až 45 cm.
Dipladenia se odborně nazývá Mandevilla splendens, ale velmi často slýcháváme spíše její synonymum Dipladenia, případně Sundevilla. Český název pro tuto rostlinu je chilský jasmín nebo brazilský jasmín, mandevila nebo sandevila.
Mandevilla upoutá pěstitele na první pohled – prodává se obvykle vyvazovaná k opoře a se svými velkými, sytě zelenými lesklými listy vypadá velmi svěže. Vejčité listy rostou na stonku vždy po dvou.
Naštěstí už není problém koupit rozkvetlé rostliny také v našich zahradnických centrech, často najdete v nabídce nejen druh Mandevilla splendens, ale i Mandevilla sanderi nebo Mandevilla amoena. Pokud budete mít štěstí, můžete si vybrat květy i v jiných barvách. Působivé jsou odstíny růžové a červené, občas však bývá k mání i mandevila se žlutými či bílými květy – Mandevilla amoena.
Trubkovité zvonky květů mají průměr od pěti do deseti centimetrů, objevují se od léta do podzimu a nesou bílou, růžovou nebo purpurovou barvu. Jícen květu je obvykle žlutý. Velmi pohledné jsou i lesklé tuhé listy dosahující až dvaceti centimetrů v průměru.
Mandevila je bujně rostoucí liána (popínavá rostlina) a dokáže za léto vyrůst do třímetrové výše. To znamená, že potřebuje pravidelný přísun živin a přiměřený prostor pro kořenový systém. Před umístěním na stanoviště ji můžete přesadit do nádoby o něco větší, než v jaké jste ji koupili. Na dno dejte dobrou drenáž a zeminu buď pro balkonové rostliny, nebo směs ze tří dílů rašeliny a jednoho dílu pařeništní zeminy.
Pravidelné přihnojování mandevile svědčí, vybuduje si pak mohutný kořenový bal a silné, bohatě kvetoucí nadzemní výhony. Vhodná jsou tekutá hnojiva s vyšším obsahem fosforu či plná tekutá hnojiva pro balkónové rostliny. Jakmile se i při této péči zastaví růst nebo rostlina málo kvete, potřebuje přesadit.
Mandevila dobře snáší polostín – má ho raději než celodenní plné slunce, které jí poškozuje a deformuje listy. Vítr není pro pnoucí rostliny nikdy moc dobrým návštěvníkem, dokáže je vmžiku polámat nebo potrhat květy a listy, najděte proto rostlině chráněnou polohu.
Vysoké teploty snáší mandevila celkem bez problémů, stejně tak i sucho (ovšem ne dlouhodobé) – většinou reaguje jen zpomalením růstu a menší násadou květů. Po návratu k normálním podmínkám (teploty kolem dvaceti stupňů a pravidelná zálivka) pokračuje rostlina v růstu i kvetení.
Pro mandevilu představují ideální nádobu k pěstování velké a hlubší samozavlažovací květináče. Nezáleží na jejich tvaru (zda kulaté, či hranaté), důležité je, aby měly kořeny stále možnost čerpat závlahu a živiny, pak mandevila roste přímo před očima.
Čokoládová poleva (čokopoleva) je asi nejoblíbenějším typem polevy. Kvalitní čokoládová poleva je lesklá, po ztuhnutí zůstává vláčná a při krájení se na řezu neláme. S polevou zvládnou pracovat i ti méně zdatní cukráři a cukrářky. Nejčastěji s ní stačí zákusek prostě polít. Připravuje se kombinací pravé čokolády a tuku, nebo z již hotové polevy, kterou stačí rozpustit. S chystáním polevy si tak můžete vyhrát, anebo ji prostě jen nechat rozehřát v mikrovlnce či na páře.
Klasická poleva
Postup: Domácí čokoládová poleva se připravuje zkombinováním dvou základních surovin, tedy čokolády a tuku (použít můžete rostlinný nebo máslo). Čokoládu pomalu rozpouštějte v nádobě nad hrncem s horkou vodou (voda by se neměla vařit). Jakmile je čokoláda rozpuštěná, přidejte do ní tuk v poměru 1 : 1. Míchejte, dokud se vše nerozpustí a nespojí v hladkou hmotu. Takto připravenou polevu můžete uchovávat v lednici i několik dní. Pokud použijete rostlinný tuk, vydrží o něco déle. Až ji budete chtít zase použít, stačí ji rozehřát třeba v mikrovlnce.
Tekutá poleva
Postup: Pokud chcete připravit polevu, která bude stále tekutá, třeba na zmrzlinový pohár nebo palačinky, budete potřebovat kromě čokolády a tuku také převařenou vodu - převařenou proto, aby poleva vydržela co nejdéle. Čokoládu rozpusťte v mikrovlnné troubě na střední výkon, trvá to jen chviličku, tak čokoládu dobře hlídejte a uprostřed rozpouštění ji promíchejte. Můžete ji samozřejmě rozpustit i ve vodní lázni. Do čokolády přidejte tuk a nakonec vodu. Zamíchejte vše do hladka.
Tip: Hotové polevy stačí odměřit do misky - dodávají se v praktických dropsech, tak si je můžete snadno odsypat - a rozpustit ve vodní lázni nebo mikrovlnce. Bílou čokoládovou polevu můžete po rozpuštění ještě barvit. Přidejte do ní kapku gelové potravinářské barvy nebo speciální barvu z kakaového másla.
Čokoládová poleva z Omegy
Ingredience: 250 g ztuženého tuku (Omega), 100 g čokolády na vaření, 70 g kakaa
Postup: Ve vodní lázni rozehřejeme tuk, přidáme nalámanou čokoládu a proseté kakao. Vše důkladně promícháme do rozpuštění čokolády - nevaříme. Poleva je hodně řídká, přendáme ji do misky vhodné do mikrovlnné trouby, chvíli necháme chladnout a hned zdobíme. Když začne poleva tuhnout a je moc hustá, dáme ji na pár vteřin mikrovlnné trouby. Do této polevy zásadně nedáváme cukr! Je výborná na drobné cukroví, které přímo do čokolády vrchem namáčíme. Poleva je krásně lesklá a je jí hodně. Dá se zmrazit a použít znovu.
Kamélie je rostlina, kterou lze poměrně snadno pěstovat, jakmile jí vytvoříte ty správné podmínky. Může být pěstována jak ve vnitřních prostorách, tak ve venkovních květináčích, ale také venku na záhoně.
Světlo a teplo
Ideální při pěstování kamélie je možnost ji na léto umístit ven a na zimu zase přenést do chladných, nepřetápěných částí domu. Ven kamélii přestěhujte nejlépe v květnu, preferuje polostín, ale bude snášet i slunné místo, pokud to nebude horké polední slunce. Myslete i na to, že na větru či v průvanu bude koruna kamélie rychle osychat. Rostlinu venku nechte co nejdéle, nejvýše však do prvních mrazíků.
Pěstujete-li rostlinu v květináčích, jejich baly rychle promrzají a rostlinu poškozují. Tam, kde se zimní teploty pohybují do -15 °C lze nechat kamélie i přes zimu v zemi, jen je třeba je zakrýt velkou vrstvou mulče a přikrýt geotextilií. Největším problémem při tomto způsobu pěstování bývá, že při pozdních mrazech omrzají mladé výhonky a odumírají.
Mnohem lepší je, když si kamélii můžete donést zpět do domu a umístit ji do místnosti vytápěné nejvýše do 15 °C. Kamélie potřebuje nižší teploty, protože ji podněcují k rozkvětu pupenů. Při teplotě 6–10 °C vám kamélie pokvete až pět týdnů, kdežto pokud byste ji umístili do vytápěného obývacího pokoje, odkvetla by vám po několika dnech.
Tato rostlina rozhodně není určena k pěstování v paneláku.
Půda a přesazování
Kamélie vyžaduje kyprou, kyselou půdu, která je vlhká, ale nezadržuje přebytečné množství vody. Kořeny kamélie mají vysoké nároky na kyslík, proto jsou dost mělké a není doporučováno v její blízkosti pěstovat další rostliny, které by svými kořeny kamélii utlačovaly. Zvolíte-li pro pěstování kamélie místo pod vzrostlým stromem, ve stínu, bude jí to vyhovovat a určitě se jí zde bude dobře dařit. Vyberte takový strom, který ji nebude svými kořeny obtěžovat, jako by to dělala například borovice.
Pěstujeme-li kamélie v květináčích, je potřeba je přesazovat. Nejlepší čas pro přesazování je na jaře, před začátkem nového růstu. Pokud kořeny rostliny pronikají květináčem, je možné přesazovat i na podzim. Mladé rostliny kamélie se přesazují jednou za dva roky, starší rostliny dle potřeby. K přesazování můžete použít substrát určený pro rododendrony, protože obsahuje málo vápníku a má odpovídající nízké pH.
Zalévání
Kamélie by neměla být suchá ani podmáčená. Přelití rostlině nepomůže, stejně jako zaschnutí, proto zalévání věnujte dostatečnou péči. Při přeschnutí mohou opadat poupata, při přelití uhnívat kořeny. Množství vody je potřeba přizpůsobit daným klimatickým podmínkám.
Vhodnou tepelnou úpravou lze zeleninu připravit tak, aby nepřišla o cenné vitamíny a minerály. Hodně lidí při grilování zůstává jen u osvědčené papriky, cukety a žampionů, ale nebojte se experimentovat, vyzkoušet můžete v podstatě jakýkoliv druh zeleniny a zklamaní dozajista nebudete.
Pravidla pro grilování zeleniny
Kupujte pouze čerstvou a kvalitní zeleninu, nejlépe přímo od farmáře. Nyní vám to možná připadá nepodstatné, rozdíl v chuti ale určitě poznáte.
Vybírejte zeleninu menší, bude šťavnatější a chutnější.
Zeleninu před grilováním důkladně omyjte.
Zeleninu, kterou není třeba vypotit, osolte až po grilování, nikoli před ním.
Gril rozpalte, jak nejvíc to půjde, tepelná úprava by totiž měla být co nejrychlejší, aby si zelenina zachovala své vitamíny a jiné prospěšné látky.
Pro šetrnější přípravu můžete zeleninu zabalit do alobalu, případně u klasického grilu použít žulovou desku.
Pokud teplé zelenině zrovna moc neholdujete, můžete grilovanou zeleninu nechat vychladnout a teprve potom konzumovat, i studená bude chutnat skvěle.
Doporučení
Každý druh zeleniny vyžaduje při grilování trochu jiný postup, proto je zde malý přehled.
Cuketa: Cuketu neloupeme, grilujeme ji i se slupkou, která se ale ráda připaluje, a proto musíme být ve střehu a cuketu hlídat. Cuketu krájíme na kolečka nebo příčné plátky, a protože obsahuje hodně vody, necháme ji vypotit – nasolíme ji, chvíli počkáme, potom ji opláchneme a osušíme papírovým ubrouskem. Plátky cukety můžeme po ogrilování srolovat do rolky, kterou naplníme například sýrem.
Cibule: Grilovat cibuli by napadlo asi málokoho, ale světe div se, je to pochoutka. Stačí cibuli nebo šalotku oloupat, nakrájet na tlustší plátky a grilovat na grilovacím tácku nebo alobalu.
Dýně nebo patison: Patison omyjeme, nakrájíme příčně na plátky (vršek a spodek nepoužijeme) a grilujeme asi 5 minut.
Fazolové lusky: Žluté i zelené fazolové lusky představují vynikající a zdravou přílohu k masu. Umyjeme je, odkrojíme okraje a fazolky rozprostřeme na grilovací tácek či alobal, drobné fazolky by totiž jinak propadly dolů. Zakápneme je olivovým olejem nebo poklademe máslem a grilujeme dozlatova, tedy asi 15 minut.
Chřest: Chřest se stává velmi oblíbenou zeleninou, a není se čemu divit, chutná totiž opravdu skvěle. Zelený chřest, který se pro grilování hodí víc než bílý, omyjeme a odřízneme či odlomíme z každého výhonku zdřevnatělý konec. Několik výhonků napíchneme na jednu špejli po obou koncích – na rozpáleném grilu totiž budeme chřest otáčet. Grilujeme 4 až 5 minut na každé straně.
Na plastovém rámu okna zůstala vytvrdlá montážní pěna. Má ještě smysl ji odstraňovat?
Vytvrdlá montážní pěna na plastovém rámu už ve většině případů bezpečně odstranit nejde bez poškození povrchu.
Jakmile pěna vytvrdne a dostane se do mikropórů PVC, jakýkoli další zásah už nepracuje s pěnou, ale s plastem samotným. Chemie způsobí zmatnění, mechanický tlak poškrábání. Pokud rám nezačal měnit barvu, je nejlepší pěnu pouze seříznout v rovině a dál ji neřešit. Další pokusy obvykle skončí viditelnější škodou než původní stav.
Pomůže aceton nebo nitroředidlo na vytvrdlou montážní pěnu?
Aceton ani nitroředidlo vytvrdlou montážní pěnu nerozpustí, pouze poškodí povrch, na kterém se nachází.
Tyto látky mohou pěnu na povrchu změkčit nebo rozmazat, což vytváří falešný dojem účinnosti. Ve skutečnosti ale začnou okamžitě leptat plast, lak nebo povrchovou úpravu. Výsledkem bývá matná mapa nebo flek, který už nikdy nezmizí. Použití těchto rozpouštědel je jednou z nejčastějších chyb při snaze pěnu odstranit.
Jak poznám, že jsem se dostal za bod nevratu?
Bod nevratu nastává ve chvíli, kdy povrch začne reagovat dřív než pěna.
Typickými signály jsou matnění plastu, změna barvy, lepkavý film nebo zápach po chemii. Jakmile se objeví některý z těchto projevů, další pokračování už povrch jen zhorší. V tu chvíli má smysl okamžitě přestat a řešit pouze kosmetické zakrytí nebo opravu, nikoli samotné odstranění pěny.
Lze odstranit montážní pěnu z plastového parapetu bez poškození?
U plastového parapetu je bezpečné odstranění možné jen u čerstvé pěny, nikoli u vytvrdlé.
Jakmile pěna vytvrdne, reaguje plastový parapet velmi citlivě na jakoukoli chemii i mechanický tlak. Seškrábání často vede k viditelným škrábancům, rozpouštědla k matným mapám. Pokud je pěna starší, nejlepší postup je její opatrný ořez v rovině a ponechání zbytku bez dalšího zásahu.
Co dělat, když se montážní pěna dostala na žaluzie?
Montážní pěna na žaluziích bývá ve většině případů neopravitelný problém.
Plastové lamely se při pokusu o odstranění deformují, textilní žaluzie chemie nenávratně poškodí. I velmi opatrný mechanický zásah zanechá viditelné stopy. Z praxe vychází nejčastěji jako jediné rozumné řešení výměna poškozené části nebo celé žaluzie.
Má smysl zkoušet oleje, WD-40 nebo silikonové spreje?
Oleje a silikonové přípravky montážní pěnu neodstraňují, pouze ji zatlačí do struktury materiálu.
Tyto prostředky mohou pěnu dočasně změkčit, ale zároveň ji roznesou po povrchu nebo do pórů. Výsledkem je větší a hůře řešitelná skvrna. U plastů a porézních materiálů tímto postupem obvykle vznikne trvalé znečištění, které už nelze odstranit žádným dalším krokem.
Mast z bobkového listu se používá především jako kosmetická a podpůrná péče o pokožku.
Nejčastěji se aplikuje na suchou, namáhanou nebo podrážděnou kůži, kde pomáhá zlepšit komfort a pocit hydratace. Mnoho lidí ji využívá také k jemné masáži svalů a kloubů, protože mast z bobkového listu navozuje pocit prohřátí. Je ale důležité zdůraznit, že nejde o léčivý přípravek, ale o doplněk běžné péče.
Je mast z bobkového listu léčivá, nebo jen kosmetická?
Mast z bobkového listu je považována za kosmetický přípravek, nikoli za lék.
Neobsahuje standardizované léčivé látky v přesně daných koncentracích, a proto se vavřínová mast nemůže brát jako náhrada lékařské léčby. Její přínos spočívá hlavně v podpoře komfortu pokožky, nikoli v řešení zdravotních problémů. Právě realistické očekávání je klíčem k její spokojené používání.
Jak často lze mast z bobkového listu používat?
Mast lze používat denně, obvykle jednou až dvakrát denně.
Záleží na konkrétní potřebě a citlivosti pokožky. Při prvním použití je vhodné nanést malé množství a sledovat reakci kůže. Pokud je vše v pořádku, lze mast z bobkového listu používat dlouhodobě jako součást běžné péče, například po sprše nebo po fyzické zátěži.
Je mast z bobkového listu vhodná i pro děti?
Pro malé děti se obecně domácí bylinné masti nedoporučují.
Dětská pokožka je citlivější a může reagovat podrážděním. Pokud by se mast měla použít u starších dětí, je nutné provést test na malé ploše kůže. Vavřínová mast není primárně určena pro dětské použití a u nejmenších dětí je lepší se jí vyhnout.
Lze mast z bobkového listu používat na obličej?
Na obličej se mast obvykle nedoporučuje.
Mast má hutnější konzistenci a výraznou vůni, která nemusí být pro pleť příjemná. Navíc může ucpávat póry. Mast z bobkového listu je vhodnější pro použití na tělo, ruce nebo nohy, nikoli jako pleťový krém.
Proč se do masti přidává líh?
Líh slouží především jako konzervační složka.
Pomáhá prodloužit trvanlivost domácí masti a omezuje množení mikroorganismů. Přidává se v malém množství, aby neměl dráždivý účinek. Díky tomu domácí mast z bobkového listu vydrží při správném skladování až několik týdnů.
Dá se mast z bobkového listu vyrobit i bez lihu?
Ano, mast lze vyrobit i bez přidání lihu.
Je však nutné počítat s kratší trvanlivostí. Bez lihu je potřeba mast skladovat výhradně v lednici a spotřebovat ji ideálně do několika týdnů. Pokud vyrábíte vavřínovou mast bez konzervace, vyplatí se dělat menší dávky.
