Bobkovišeň patří mezi oblíbenou stálezelenou dřevinu, vhodnou jak do živých plotů, tak do krycích stěn nebo rozvolněných skupin.
Je bobkovišeň jedovatá
Bobkovišně včetně všech odrůd jsou jedovaté pro člověka i zvířata. Všechny části rostliny, včetně listů, stonků a semen (která se nacházejí v bobulích), obsahují kyanogenní glykosidy. Tyto sloučeniny mohou při žvýkání a trávení uvolňovat kyanid, což je při požití činí jedovatými.
Kyanogenní glykosidy
Jde o přirozeně se vyskytující sloučeniny, které se nacházejí v různých rostlinách, včetně bobkovišně.
Uvolňování kyanovodíku
Když je bobkovišeň poškozena (např. rozkousána, strávena), enzym rozkládá kyanogenní glykosidy a uvolňuje kyanovodík (HCN), známý také jako kyselina kyanovodíková.
Jedovatost
Kyanid je toxická látka, která může narušit buněčné dýchání a vést k různým zdravotním problémům, včetně dýchacích potíží, křečí a dokonce i smrti.
Nejjedovatější části rostliny
Všechny části bobkovišně obsahují kyanogenní glykosidy, semena a listy jsou obzvláště nebezpečné kvůli vyšším koncentracím.
Hořká chuť
Listy jsou obvykle hořké a často se vyplivují, což může snížit riziko otravy kyanidem.
Plody a semena
Plody, i když mohou být díky své sladké vůni potenciálně lákavější, stále obsahují kyanogenní glykosidy a neměly by se konzumovat.
Požití bobkovišně
Všechny části rostliny, zejména listy a semena, mohou při požití způsobit otravu.
Příznaky
Mezi příznaky otravy bobkovišní mohou patřit bolesti břicha, nevolnost, zvracení, zarudnutí obličeje, bolest hlavy, závratě, omezené dýchání, bezvědomí a dokonce i smrt.
Závažnost
Otravabobkovišní závisí na požitém množství v poměru k tělesné hmotnosti. Schopnost těla zpracovávat a vylučovat toxiny se liší. Malé množství látky může být pro velkého člověka neškodné, ale pro menšího jedince může být jedovaté.
Zvířata
Bobkovišeň je také jedovatá pro domácí mazlíčky a divoká zvířata, s příznaky podobnými lidem.
Důležité informace
Děti a domácí mazlíčci: Při sázení bobkovišně buďte opatrní, zejména v oblastech, kde se pohybují děti nebo domácí mazlíčci, kteří by mohli listy okusovat.
Likvidace: Odřezky z bobkovišně zlikvidujte opatrně, protože jsou také toxické.
Bobkovišeň je hustý keř dorůstající až do 4 m. Na svých dřevitých větvích nese velké vejčité listy, které jsou lesklé a mají tmavě zelenou barvu. Rostlina listy na podzim neshazuje a nese je po celý rok. Na dobrém stanovišti roste tak hustě, že dokáže zakrýt nevzhledný kout zahrady či nabídnout přes plot soukromí. Na přelomu jara a léta vykvétá svícovitými hroznovitými květy bílé barvy.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), někdy nazývaná i střemcha vavřínolistá, pochází ze Středozemí, kde tvoří mohutné, až šestimetrové keře. U nás se aklimatizovala dobře, ale dorůstá nanejvýš do výšky dvou metrů. Tento keř každého okouzlí svými až 15 cm dlouhými tmavozelenými oválnými kožovitými listy.
Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé plody – bobule, které jsou pochoutkou pro ptactvo, zpočátku mají červenou barvu, později černají. Pro člověka jsou nejedlé a konzumace semen z nezralých plodů může způsobit zažívací obtíže. Starší informace o jedovatosti zralých plodů nebyly správné.
Druhy
Etna je mezi bobkovišněmi tou nejelegantnější královnou. Její tuhé, kožovité listy jsou nápadně bronzové, když raší, a jejich barva přechází do teplého odstínu sytě smaragdově zelené. Mají zvláštní tvar – list je od řapíku vejčitý, ale k vrcholu se rozšiřuje a končí téměř naplocho. Tento konec je navíc zvlněný, takže celý keř působí velmi plasticky. Daleko lépe snáší zimní oslunění než jiné druhy, a tak zůstává sytě zelený. Pokud se objeví složená květenství, jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení se tvoří lesklé černé plody (nejedlé), avšak tato odrůda kvete málo.
Caucasica má podlouhlé, sytě až tmavě zelené lesklé kožovité listy. Větve rostou vzpřímeně, zatímco listy se horizontálně sklánějí. Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy bílé, vonící po šeříku, často se objevují i na podzim. Černé plody vypadají lákavě, jsou však nejedlé a pochoutkou jsou jedině pro ptactvo. V našich podmínkách se pokládá za jednu z nejvzrůstnějších a nejvhodnějších rostlin pro živé ploty, neboť dorůstá až 4 m.
Otto Luyken je jeden z nejotužilejších a nejoblíbenějších keřů. Jako snad jediný zatím přežil -29 °C bez jediného spáleného listu. Lesklé listy jsou podlouhlé, špičaté a kožovité, mají tmavě zelenou barvu. Větve i listy rostou vzpřímeně, přestože se keř rozrůstá hlavně do šířky. Je tak ideální k použití jako půdopokryvný do stinných míst nebo jako podrost pod stromy.
Bobkovišeň lékařská 'Rotundifolia' je jednou z nejpoužívanějších odrůd bobkovišní v Anglii, zemích Beneluxu i v jižní Evropě. Nabízí poměrně velké, středně zelené listy, které mají oválný až okrouhlý tvar, čímž se odlišují od běžných bobkovišní, jejichž listy bývají spíše kopinaté, protáhlé a temně zelené. Velice ceněná je pro svou stavbu – větve rostou vcelku symetricky jedna nad druhou, takže svými přírůstky, které jsou vždy hustě olistěné již od země, dokonale zaplní pohled ze všech stran a rostlina tak má velmi ucelený vzhled. Květenství bobkovišní jsou vzpřímená, složená z drobných bílých voňavých květů. Po opylení nastupují lákavé lesklé černé plody, které jsou pochoutkou pro ptactvo, pro člověka jsou mírně jedovaté.
Využití
'Rotundifolia' většinou příliš nekvete. Je ideální pro živé ploty a zelené stěny. Střih je možný zjara po mrazech a v polovině léta, ale pro hustý růst není nutný.
Pěstování
Potřebuje dobře odvodněnou, ale přednostně vlhčí, kyprou půdu, mírně kyselou a bohatou na živiny. Pokud začnou listy žloutnout, bývá to přemokřením, nedostatkem živin nebo chlorózou (přemírou vápna v půdě) – zde stačí dodat hořkou sůl nebo upravit pH půdy na kyselou reakci. V zimě, pokud nemrzne a není zmrzlá zem, zalévejte. Rostlina by neměla vyschnout před zamrznutím země. V případě omrznutí listů nebo větviček stačí zjara zakrátit. Obráží spolehlivě a bujně. Plně mrazuvzdorná je cca do -20 °C, v dobré půdě až do -24 °C. Při silnějších mrazech jí mráz spálí listy. Není vhodná do nejchladnějších oblastí republiky.
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů.
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
Karate se Zeon technologií 5CS je insekticid s podobným účinkem jako Metation s účinnou látkou syntetický pyrethroid ve formě stabilní suspenze kapsulí v kapalině. Používá se k hubení savého a žravého hmyzu na rostlinách jako je hrách, řepa, réva vinná, jahodník, brukvovitá zelenina, rajče, papriky, česnek a okrasné rostliny. Karate je kontaktní insekticid, takže k dosažení požadovaného účinku musí dojít ke kontaktu se škůdcem.
Nežádoucí účinky
Karate je toxické pro hmyz, jako jsou včely, vážky, jepice, ovádi a některé další bezobratlé, včetně těch, kteří tvoří základ vodních a suchozemských potravních řetězců. Karate je také toxický pro vodní organismy včetně ryb.
Karate se obvykle rozloží slunečním zářením a atmosférou během jednoho nebo dvou dnů, nicméně v sedimentech může přetrvávat po delší dobu.
Zbytky Karate nejsou ovlivněny konvenčními systémy sekundárního čištění v čistírnách odpadních vod. Objeví-li se v odpadních vodách, obvykle jsou v koncentracích smrtelných pro bezobratlé. Proto zbytky Karate nevylévejte do kanalizace.
U lidí může Karate projít přes kůži, vdechnutím nebo požitím. Účinná látka z Karate se naštěstí často neváže účinně na sodíkové kanály savců. Také se špatně vstřebává kůží a lidská játra ji často dokážou relativně efektivně metabolizovat. Karate je proto pro člověka mnohem méně toxické než pro hmyz.
Není dobře známo, zda je chronická expozice malým množstvím pyrethroidů z Karate nebezpečná, či nikoli. Velké dávky však mohou způsobit akutní otravu, která je zřídka život ohrožující. Mezi typické příznaky patří parestézie obličeje, svědění, pálení, závratě, nevolnost, zvracení a závažnější případy svalových záškubů. Těžká otrava je často způsobena požitím pyrethroidů a může vést k řadě příznaků, jako jsou záchvaty, kóma, krvácení nebo plicní edém. Existuje souvislost mezi pyrethroidy a horším raným sociálně-emočním a jazykovým vývojem u dětí.
Karate je jedovaté pro kočky, pro které je velmi toxické, ale ne pro psy. Otrava u koček může vést k záchvatům, horečce, ataxii a dokonce i k úmrtí. K otravě může dojít, pokud se na kočky použijí přípravky proti blechám obsahující pyrethroid, které jsou určeny jen pro psy. Játra koček detoxikují pyrethroidy glukuronidací hůře než játra psů, což je příčinou tohoto rozdílu. Kromě koček není Karate obvykle toxické pro savce ani ptáky. Často je toxický pro ryby, plazy a obojživelníky.
Kdy přesně začít hledat medvědí česnek v ČR podle regionu?
Medvědí česnek se v ČR objevuje obvykle od poloviny března, ale přesný termín závisí na regionu a nadmořské výšce.
V nížinách může vyrůst už začátkem března, zatímco ve vyšších polohách až koncem měsíce nebo začátkem dubna. Rozhodující je teplota půdy a vlhkost, nikoliv kalendář. Nejlepší období pro sběr je krátké – zhruba 4–6 týdnů před květem. Pokud chcete zvýšit šanci na úspěch, sledujte mapu výskytu medvědího česneku a kombinujte ji s osobní kontrolou lokality.
Jak bezpečně poznat medvědí česnek v mladé fázi růstu?
Nejspolehlivější metoda je čichový test každého jednotlivého listu.
Mladé listy mohou být menší a méně výrazné, proto je důležité rozemnout každý list mezi prsty. Pokud necítíte jasnou česnekovou vůni, rostlinu nesbírejte. Ve smíšených porostech může být riziko vyšší, protože vůně může ulpět na rukou. V takovém případě si ruce otřete a test opakujte. Bezpečná identifikace je důležitější než množství.
Jaký je rozdíl mezi medvědím česnekem, konvalinkou a ocúnem v praxi?
Hlavní rozdíl je ve vůni a struktuře listu, nikoli jen ve vzhledu.
Medvědí česnek má měkčí, matnější list a výrazně voní po česneku. Konvalinka má lesklejší listy bez česnekové vůně a obvykle vyrůstají po dvou z jednoho místa. Ocún má širší a pevnější listy bez aroma a je vysoce jedovatý. Vůně je rozhodující identifikační znak a měla by být kontrolována u každého listu zvlášť.
Kolik medvědího česneku lze šetrně nasbírat z jednoho místa?
Šetrný sběr znamená odebrat jen část listů a ponechat porostu prostor k regeneraci.
Z jednoho hustého místa je vhodné vzít maximálně třetinu listů a z každé rostliny jen jeden kus. Vytrhávání celých rostlin je nevhodné, protože oslabuje cibulky. Pokud chcete mít lokalitu i další roky, myslete dlouhodobě. Krátkodobý zisk nesmí poškodit budoucí výnos.
Jak velkou plochu potřebuji na zahradě pro roční zásobu?
Pro běžnou domácnost obvykle stačí stabilní porost o velikosti přibližně 1 m².
Z této plochy lze při správné péči získat kolem 800–1200 g listů během hlavní sezóny. Důležité je šetrné sklizňové hospodaření, aby porost každoročně sílil. Pokud plánujete větší výrobu pesta nebo zásoby do mrazáku, plocha by měla být větší nebo doplněná lesním sběrem. Kombinace obou přístupů bývá nejefektivnější.
Proč mi medvědí česnek na zahradě slábne po dvou letech?
Nejčastější příčinou slábnutí porostu je nadměrná sklizeň nebo sucho.
Pokud každoročně odeberete většinu listů, cibulky nemají dostatek energie k regeneraci. Vlhkost půdy je klíčová a při suchém jaru je nutné doplňkové zalévání. Pomáhá také vrstva listí nebo kompostu, která napodobuje lesní prostředí.
Ano, rostliny kalanchoe jsou jedovaté, zejména pro zvířata. Primárními toxiny jsou kardiotoxické bufadienolidy, které mohou ovlivnit srdce a způsobit různé příznaky. I když obvykle nejsou pro člověka smrtelné, mohou způsobit nevolnost a zvracení.
Jedovatost pro zvířata
Zvířata jsou obzvláště náchylná. Kalanchoe jsou známé tím, že jsou jedovaté pro psy, králíky, kuřata, hospodářská zvířata a dokonce i plazy.
Příznaky otravy
Mezi příznaky může patřit deprese, zrychlené dýchání, potíže s chůzí, paralýza a v závažných případech zástava srdce.
Účinky na srdce
Bufadienolidy mohou způsobit arytmie, bradykardii (pomalý srdeční tep) a srdeční blok.
Gastrointestinální problémy
Mezi toxické účinky může patřit také hemoragická enteritida, bolesti břicha a průjem.
Jedovatost pro lidi
Otrava kalanchoe u lidí obvykle není smrtelná, ale může způsobit gastrointestinální problémy, jako je nevolnost a zvracení.
Kontakt s kalanchoe
Míza může dráždit kůži a oči, proto je nejlepší se přímému kontaktu vyhnout.
Ochranná opatření
Pěstujte mimo dosah
Vzhledem k jejich toxicitě by měly být kalanchoe pěstovány mimo dosah domácích mazlíčků a dětí.
Nahlaste podezření na požití
Pokud máte podezření, že váš mazlíček kalanchoe požil, je nejlepší okamžitě kontaktovat veterináře nebo toxikologické centrum pro zvířata.
Ochranné pomůcky
Při manipulaci s kalanchoe je vhodné nosit rukavice a zabránit kontaktu mízy s očima nebo kůží.
Filodendron ve svých pletivech obsahuje nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého ve tvaru jehliček (rafid), které při pozření mechanicky dráždí sliznice dutiny ústní a trávicího traktu. Nejčastějšími příznaky je svědění, otoky rtů, jazyka, patra a hltanu, což vede ke ztíženému dýchání a polykání. V některých případech se otrava může projevit dávením, zvracením a průjmem. Filodendron dráždí i pokožku, která je zarudlá a svědí. Při práci s filodendronem tedy musíme být velmi opatrní, aby se nám nedostal do úst, očí a nosu.
Až 1 m vysoká bylina rostoucí v trsech. Listy má trávovité, přízemní kratší než stonek. Stonek je okrouhlý a dutý. Květy, které vyrůstají v počtu 1 až 3 v paždí listenů, mají světle až tmavě modrofialovou barvu, vnější květní lístky odstálé, směřující dolů, bez chlupů, uvnitř světlejší s tmavým žilkováním, vnitřní okvětní lístky vzpřímené, obvykle o trochu tmavší. Kosatec sibiřský kvete v květnu až červnu.
Stanoviště tvoří rašelinné a mokřadní louky, rašeliniště, břehy, obvykle na místech, která jsou alespoň v předjaří zaplavena a později mírně vlhká. Preferuje půdy bahnité, hlinité, výživné a vápnité, ale ne vysloveně zásadité, nesnáší vysoké koncentrace solí a kosení, proto roste téměř výhradně v nekultivovaných krajinách.
V ČR je kosatec sibiřský vzácný, protože jeho stanoviště byla systematicky rekultivována, v posledních letech v souvislosti s útlumem zemědělského využívání méně vhodných půd se snad jeho ústup zastavil. Celkově je však v Evropě a na východě až po Japonsko místy buď velmi vzácný, nebo zcela chybí.
Pěstuje se ve více odrůdách lišících se barvou i tvarem květů (různé odstíny modré a fialové, bílá, růžová, květy se zvlněným okrajem). Vyhovuje mu vlhké a slunné stanoviště. Sibiřské kosatce vynikají zejména ve skupinách v přírodních partiích zahrady. Odkvetlé lodyhy je potřeba ostříhat, aby tvořící se semena neoslabovala rostliny. Rostliny prakticky nemají problémy s chorobami ani se škůdci. Při šlechtění je ale musíme ošetřovat proti zrnokazu, který je schopen zničit všechna semena v semeníku. Sibiřský kosatec by měl být mulčován borovým jehličím nebo mulčovací kůrou.
Celá rostlina zřejmě obsahuje slabě jedovatou tříslovinu a silice. Otrava způsobuje žaludeční a střevní potíže, jež mohou být provázeny krvavými průjmy.
Bofix obsahuje 3 látky klopyralid, fluroxypyr a MCPA, všechno herbicidy používané k hubení plevele, a všechny mohou představovat riziko pro psy, pokud jsou Bofixu vystaveni, zejména během aplikace nebo krátce po ní. I když je Bofix obecně považován za netoxický pro savce při správné aplikaci, může způsobit problémy při požití nebo pokud psi přijdou do kontaktu s ošetřenými listy před jejich zaschnutím.
Možná rizika
Požití
Psi mohou Bofix požít olizováním ošetřených listů nebo konzumací kontaminované vody či potravy.
Kontakt s kůží a očima
Bofix může způsobit podráždění kůže a poškození očí, pokud se během aplikace dostane do očí.
Akutní otrava
Požití může vést k příznakům, jako je zvracení, klopýtání a slabost zadních končetin.
Chronické účinky
Dlouhodobá expozice nebo požití může potenciálně vést k poškození jater a ledvin.
Příznaky
Zvracení, klopýtání, slabost zadních končetin, podráždění kůže a podráždění očí.
Jak psa chránit
Zabraňte expozici
Udržujte psy mimo ošetřené oblasti, dokud herbicid zcela nezaschne.
Omyjte kůži a oči
Pokud se psovi dostane Bofix na kůži nebo do očí, důkladně omyjte postižené místo vodou.
Vyhledejte veterinární pomoc
Pokud máte podezření, že váš pes Bofix požil nebo vykazuje známky otravy, okamžitě kontaktujte svého veterináře.
Důležité informace
Bofix je obecně považován za bezpečný pro savce, pokud se používá podle pokynů na etiketě.
Závažnost otravy závisí na požitém množství a délce expozice.
Včasný zásah je zásadní pro minimalizaci potenciálního poškození způsobeného otravou Bofixem.
V případě jakýchkoli obav o zdraví vašeho psa se vždy poraďte s veterinářem.
Rostlina pyracantha není příliš toxická, nebezpečná je především svými trny.
Plody hlohyně nejsou jedlé, protože obsahují mírně jedovatá semena. Semena této rostliny obsahují v malém množství kyanogenní glykosidy - prekurzory kyseliny kyanovodíkové nebo kyanovodíku HCN. V ostatních částech rostliny se tyto jedovaté látky nevyskytují. Vařením se tyto jedovaté látky neutralizují.
Po spolknutí čerstvých plodů i se semeny se objeví bolesti zažívacího traktu, zvracení, průjem a horečka. Nebyla hlášena žádná vážná otrava.
Plody jsou atraktivní a přitahují děti.
Opatření pro děti, které snědly čerstvé plody hlohyně:
Pro požití méně než 10 bobulí dítětem stačí přimět ho vypít trochu vody. Při tomto malém množství se neobjeví žádné známky otravy.
V případě požití většího množství kontaktujte svého lékaře nebo rychlou záchrannou službu.
V případě, že dítě požilo více než 20 bobulí, mohlo by pociťovat mírnou bolest břicha, nevolnost, zvracení, sucho v ústech, dilataci zornic, tachykardii a horečku se suchou a pálící kůží.
Pokud po požití malého množství bobulí má dítě stále příznaky, kontaktujte svého lékaře nebo rychlou záchrannou službu. Může to být problém s identifikací rostlin nebo nějaký jiný zdravotní problém.
Oční kontakt například kontaminovanými prsty od semen vede k výraznému zánětu spojivky a duhovky bez léze nekrózy rohovky a je nutná specifická léčba po konzultaci s oftalmologem.
Rostlina má ostré dlouhé trny. Její trny jsou obzvláště ostré a mohou pronikat hluboko do kůže, někdy dokonce až do kloubu, kde se zlomí a způsobují zánět kůže nebo synoviální blány kloubu, tak zvanou synovitidu. Pozdější odhalení příčiny tohoto zánětu v kloubu je ztíženo tím, že trny jsou na rentgenovém snímku průhledné - nejsou vidět. Navíc tyto záněty odolávají antibiotikům, protože nejsou způsobeny bakteriemi.
Při manipulaci s oleandry nezapomeňte, že je celá rostlina jedovatá, šťáva z listů může dráždit pokožku. Oleandry obsahují různé glykosidy (například oleandrin, adinerin, folinerin a další). Tyto látky mají podobné účinky jako glykosidy známého náprstníku (Digitalis). Jedovaté jsou všechny části rostliny, včetně květů, ale největší koncentrace účinných látek je v listech. Mírná otrava se projeví nevolností, požití většího množství listů nebo květů může skončit smrtí! Při pěstování je třeba dávat pozor hlavně na děti.
Všechny části těla oleandru při poranění roní slizkou šťávu. Již od starověku se odvary z květů a listů používaly jako jed. Jsou známé i případy, že se lidé přiotrávili, když třeba opékali maso na prutech z oleandru (tak se údajně ve starém Římě otrávila téměř polovina vojenské jednotky na válečném tažení). Na opékání si proto pruty z oleandru rozhodně nepřipravujte! Jedy oleandru se však využívají i v medicíně, a to zejména k povzbuzení srdeční činnosti (podobně jako Digitalis), přidávají se i do močopudných prostředků.
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg.