Kdyby vám někdo nabídl preparát, který obsahuje spoustu vitaminů a minerálů a nemá vedlejší účinky, určitě byste o něm uvažovali a byli byste připraveni otevřít peněženku. A což teprve, kdyby byl zdarma? Stačí si ho najít, nasbírat, užívat… a vážit si ho. Byť by to byl „pouhý plevel“.
Ptačinecžabinec
Název to, pravda, není moc lichotivý (v latině je honosnější: Stellaria media), ale jinak je tahle rostlinka docela užitečná. Určitě ji znáte – to je takový ten věčný plevel, který se špatně pleje, protože není za co ho uchopit a zaplétá se do hrabiček a jeho likvidace je opravdu svízelná. Je zatracován a v lepším případě končí v kompostě, přestože to je jedna z nejvýživnějších rostlin.
Název ptačinec se lidem nemusí moc zamlouvat, ovšem ptáci by měli jiný názor. Lidový název zní: Ptačí salát. Vyzkoušejte to na andulkách nebo slípkách, a uvidíte, jak si ho považují.
Můžeme připravit třeba i špenát. Nebo ptačinec nasekejme na chleba. Nejlépe na sendvič – někteří lidé jsou na zelenou barvu alergičtí, nechť tedy žijí v domnění, že to, co jim chutnalo mezi chleby, byl obyčejný salát...
Z ptačince můžeme udělat i samostatný salát - nejlépe vrchní části lodyh (jsou měkčí než ty dolní) dobře opereme a natrháme nebo nakrájíme na malé kousky. Vhodná je zálivka z citronové šťávy, bylinkové soli a oleje nebo jogurtu. Povrch můžeme ozdobit nakrájeným vajíčkem vařeným natvrdo, nebo navrch dejme hrst opražených semínek, třeba ze slunečnice.
Pozor, nespleťme si ptačinec s drchničkou! Plevel drchnička kvete červenými kvítky, kdežto ptačinec bílými. I drchnička obsahuje cenné látky - glykosidy, saponiny, třísloviny. Bylináři ji doporučují při lehčích poruchách jater a ledvin, zevně na hnisavé a nehojící se rány nebo na bércové vředy. Ve formě sedací koupele se osvědčuje na hemoroidy. Podává se ve formě odvaru vařeného jen asi dvě minuty a denně se jej pije maximálně decilitr. Ovšem pozor: její působení bývá dosti razantní, neboť je řazena mezi drogy mírně jedovaté. Je třeba se vyvarovat předávkování a neužívat ji dlouho!!!
Wikipedie uvádí, že krtek je české jméno pro 13 rodů malých savců, hmyzožravců z čeledi krtkovitých (Talpidae). Jejich nejznámějším zástupcem je krtek obecný žijící i na území ČR. Toto zvířátko inspirovalo výtvarníka Zdeňka Milera k vytvoření animované postavičky Krtečka (respektive Krtka). Krtci žijí v podzemních chodbách, které si vyhrabávají velkými tlapami. Krtek se živí bezobratlými, které vyhledává pomocí sluchu a čichu. Především žere žížaly, které loví ve svých chodbách.
Dle Wikipedie je krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) menší černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby, které jsou jednak obytné a jednak okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina.
Krtek obecný má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný, naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst je obvykle tmavě hnědá, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 „prstů“. Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Krtek se dožívá se 2 až 5 let. Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vyhledává pomocí sluchu a čichu a vyhrabává je ostrým čumáčkem. Mezi jeho potravu patří například hmyz a jeho larvy, ještěrky, ale dokonce i žáby a myši. Žížaly ochromuje kousnutím do nervového centra a skladuje je jako zásoby na horší časy. Denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, jako sám váží.
Samice mívá na jaře (obvykle v březnu až dubnu) po čtyřiceti dnech březosti 3–7 mláďat. Ta se rodí slepá, neosrstěná a velká asi jako fazole; prohlédnou za 3 týdny. Zpočátku pijí mateřské mléko, po 3 týdnech sama loví. Pohlavně dospívají již v druhé polovině prvního roku života a poprvé se rozmnožují obvykle hned následující jaro.
Ptačinec omezuje usazování hlenu v plicích, usnadňuje vykašlávání, pomáhá tedy zvládnout kašel, zánět průdušek i zápal plic.: Nať dáme do studené vody, uvedeme do varu a vaříme jednu minutu. Necháme deset minut stát. Užívá se dvakrát denně dvě deci.
Ptačinec coby plevel má jednu nevýhodu. Na záhonu mezi kulturními plodinami spíše živoří, je nízký, může obsahovat kamínky. Ptačinec z městského parku také není ideální - vzhledem k venčení domácích mazlíčků. Je tedy praktické dát si sazenici ptačince do květníku na balkón. Je čistý a vždy po ruce. Stačí ostřihovat špičky a zhodnocovat jimi pokrmy.
Pokud tuhle rostlinku dobře properete, můžete ji i jíst. Obsahuje hodně minerálů. Draslík, obsažený v ptačinci, tlumí chuť k jídlu. Nálev z ptačince, když si jej dáme třikrát denně, může tedy prospívat při hubnutí. Je příjemnější uvařit si zeleninovou polévku, do níž se kousek ptačince pěkně schová, než pít čaj.
Hořčík je tu též, a o něm by se dalo říci, že je na všechno. Důležité také je, že vápník a hořčík jsou tu v žádoucím poměru, takže třeba i kosti budou spokojené.
Také selen je obsažen v ptačinci. Je to životně důležitý antioxidant, chrání před vnitřním rezivěním, proti rakovině, pomáhá játrům, srdci, slinivce...
Křemík je třeba mimo jiné pro vlasy a nehty. To platí i o síře.
Ptačinec obsahuje i vitaminy C, B1,B2, B6 a dokonce prý i B12. Vitaminy skupiny B pomáhají zlepšit pleť.
Wikipedie uvádí, že Lobelia je rod kvetoucích rostlin obsahujících 415 druhů se subkosmopolitním rozdělením primárně v tropických až teplých mírných oblastech světa, několik druhů je rozšířeno do chladnějších mírných oblastí. Rostliny jsou obecně známé jako lobelky. Lobelka je ve své domovině trvalka s mnoha podtypy: varianta převislá, bílá, drobná, nadmutá, nízká, šarlatová.
Rod Lobelia byl pojmenován podle belgického botanika Matthiase de Lobela (1538-1616). Někteří botanici zařazují rod a jeho příbuzné do samostatné rodiny Lobeliaceae, jiní jako podčeleď Lobelioideae v rámci Campanulaceae. Rod Lobelia představuje pravděpodobně základní formu, ze které jsou odvozeny mnohé jiné rody. Například havajské druhy (havajské lobelioidy), které se v současné době dělí do několika rodů, pocházejí z rostliny, jejíž semínka byla na dnešní Havajské ostrovy zanesena asi před 15 miliony lety z Asie.
Několik druhů lobelek se v zahradách pěstuje jako okrasné rostliny. Mezi ně patří Lobelia cardinalis syn. Lobelia fulgens, Lobelia siphilitica a Lobelia erinus. Používají se jako lemy záhonků nebo slouží pro výsadbu v truhlících.
Bylo vypěstováno i mnoho hybridů, nejznámější je asi Lobelia speciosa, což je hybrid získaný z L. fulgens, L. cardinalis a L. siphilitica. Jde o vytrvalou rostlinu vyžadující úrodnou, vlhkou půdu. Je vhodná i pro pěstování v kontejnerech.
Wikipedie uvádí, že segedínský guláš je jeden ze známých druhů gulášů. Jeho název je odvozen buď ze sousloví „szegedi gulyás“ (segedínský guláš) nebo ze „székely gulyás“ (sikulský guláš). Vaří se z vepřového masa – libového vykostěného bůčku nebo plecka. Další důležitou surovinou je kysané bílé zelí. Dále se používá cibule, olej nebo sádlo, mletá sladká červená paprika, sůl, černý pepř, bobkový list (údajně proti nadýmání) a pro zjemnění smetana. Jako příloha se hodí houskový nebo kynutý knedlík. Je možné podávat i s chlebem.
Dle Wikipedie je tento pokrm v Maďarsku známý pod názvem székelygulyás nebo székelykáposzta. Názvem „Székely“ se označovalo historické obyvatelstvo geografické oblasti Erdély nebo Székelyföld (v Česku známé jako Sedmihradsko). Tato oblast se nachází na území dnešního Rumunska, historicky patřila k Velkému Maďarsku. Tradičními surovinami Sedmihradska jsou brambory (pityóka), kukuřice (kukorica) a zelí (káposzta). A právě z kysaného zelí se připravuje segedínský guláš. V Maďarsku se podává výhradně s chlebem. Základem je vepřový perkelt, smetana na šlehání a již zmiňované kysané zelí.
Afrikán podle Wikipedie: co je to za květinu a proč se mu u nás tak říká
Afrikán je lidový název pro aksamitník, latinsky Tagetes. Wikipedie ho popisuje jako rod rostlin z čeledi hvězdnicovité, tedy ze stejné širší skupiny jako mnoho dalších okrasných i užitkových rostlin. V zahradnické praxi se pod názvem afrikán nejčastěji potkáte s několika typy: aksamitník drobnokvětý, aksamitník vzpřímený, aksamitník rozkladitý a různé nízké kultivary, které se prodávají jako afrikán nízký. Pro běžného zahrádkáře je nejdůležitější vědět, že jde o odolnou letničku, která kvete dlouho, rychle roste a dobře odpouští začátečnické chyby.
Když jsem afrikány poprvé vyséval sám, překvapilo mě, jak rychle dokážou vyběhnout. U mnoha jemnějších letniček čekáte na klíčení nervózně, ale u afrikánů se v teple a vlhku objevily první rostlinky velmi ochotně. Zároveň jsem tehdy udělal první typickou chybu: vysel jsem je moc hustě. Vypadalo to krásně, protože miska byla plná zeleně, ale sazenice se brzy začaly vytahovat, křížit a při přesazování jsem polovině poškodil kořínky. Od té doby vysévám raději řidčeji, nebo po několika semenech do menších buněk sadbovače.
V zahradě se afrikán chová jinak podle druhu. Aksamitník vzpřímený bývá vyšší, robustnější a hodí se tam, kde má vytvořit výrazný barevný bod. Aksamitník rozkladitý se více větví a často dobře vyplní okraje záhonů. Nízký afrikán je praktický do obrub, k chodníku, do truhlíků a mezi zeleninu, protože nepřeroste rajčata, papriky ani salát. Pro začátečníka je nejlepší začít právě nízkými nebo středně vysokými odrůdami, protože se lépe hlídá spon, zálivka i vzhled záhonu.
Moje praktické pravidlo: pokud chcete afrikány hlavně pro okrasu, vybírejte podle barvy a výšky. Pokud je chcete mezi zeleninu, berte spíš nižší a rozkladité typy, které vytvoří okraj záhonu, ale nebudou zelenině brát světlo.
V české zahradě má afrikán ještě jednu zvláštnost: hodně lidí ho buď miluje, nebo nesnáší kvůli vůni. Starší generace mu často říká „smraďoch“. Mně osobně ta vůně nevadí, ale při větším množství rostlin v malém prostoru, třeba na úzkém balkoně, může být opravdu výrazná. Proto nedávám afrikány těsně k místu, kde sedíme u kávy, ale dávám je spíš na okraje zeleninových záhonů, ke kompostu, k rajčatům a k místům, kde chci barevný a zároveň trochu praktický lem.
Pro vizuální představu se hodí projít si fotky různých druhů a barev. Fotogalerii afrikánů najdete například přes odkaz https://www.google.cz/images?q=tagetes, kde je dobře vidět rozdíl mezi nízkými, rozkladitými a vyššími typy aksamitníků.
První rozhodovací moment při výběru je samotná odrůda.
Používá se k obkladům, které zklidňují pokožku. Nebo vyzkoušejte aspoň na obklady šťávu z čerstvé nati – pomáhá při revmatismu. Při ekzémech přikládáme obklady z podrceného ptačince, přesličky a jitrocele aspoň na půl hodiny.
Wikipedie uvádí, že tortilla (španělská výslovnost [tortija]; původním významem dortík) je druh tenkého chleba, placka, původem ze španělské či arabské kuchyně jako placka z cizrny, jejíž název byl přenesen španělskými dobyvateli do Nového světa. Může být nejčastěji z pšeničné nebo kukuřičné mouky. V mexické kuchyni se peče tortilla (zmiňovaná již v mayských legendách a v aztéčtině nazývaná tlaxcalli) převážně z kukuřičné mouky a zpravidla slouží po zavinutí jako základ anebo příloha ke směsi dalších ingrediencí. V Mexiku se jedná o často používaný kulinářský prvek, podobně jako chléb v Evropě anebo rýže v Asii. Může se jednat o skromnou večeři nebo o bohatou hostinu - vše záleží pouze na kvalitě a pestrosti náplně. Ve Španělsku se ale pod pojmem tortilla zpravidla rozumí španělská omeleta ze silného bramborového těsta. Formou polotovarů se vyrábí a prodávají tortilly i v Česku.
Zoologové krevety řadí mezi korýše, podobně jako langusty či kraby. Obvykle mají pět párů takzvaných kráčivých nohou a na naší planetě patří ke starousedlíkům – žijí tu už více než 200 milionů let. Taky jsou to poměrně dlouhověcí tvorové, pokud se jim podaří vyhnout se všem rybářským lodím, které jim během života zkříží cestu, mohou se údajně dožít i sta let.
Dělení krevet je jednoduché, je totiž podle místa výskytu, a tak se rozlišují krevety teplomilné a ty, které mají raději vodu studenou. Teplomilné jsou podstatně větší než ty žijící ve studených severních mořích, například při pobřeží Aljašky, Grónska nebo Islandu, mohou mít až 20 centimetrů. Pro Evropany jsou krevety ze severních moří vhodnější i z hlediska transportu, je to sem blíž než z Thajska, Číny nebo Brazílie, odkud pochází většina velkých teplomilných druhů. V Thajsku je kreveta zkažená pomalu už ve chvíli, kdy se vytáhne z vody, v Grónsku, kde je sotva pár stupňů nad nulou, tento problém nehrozí. Asi polovina světové produkce krevet dnes pochází z umělých chovů. V teplých měsících se obvykle mořští živočichové rozmnožují. V té době se takzvané dary moře také podávají, ale jen omezeně, protože s rostoucími teplotami roste i riziko, že podlehnou zkáze dřív, než se dostanou na talíř.
Wikipedie uvádí, že krevety jsou loveny jako lidská potrava. Řada druhů krevet je však je chována v akváriích a byly z nich vyšlechtěny různobarevné okrasné varianty. Krevety chované v akváriích lze podle způsobu života rozdělit do tří hlavních skupin: trpasličí, filtrující a dravé. V akváriu by neměly být společně chované druhy náležející ke stejnému rodu, protože pak hrozí nežádoucí křížení (hybridizace).
Bofix je selektivní herbicid do trávníků a travních porostů. V praxi to znamená, že není určený k vypálení celé zelené plochy, ale k zásahu proti dvouděložným plevelům, které v trávníku dělají široké listy, růžice, výběžky nebo hlubší kořeny. Typicky jde o pampelišku, jitrocel, jetel, sedmikrásku, šťovík, svlačec, pcháč, ptačinec, kopřivu, merlíky a další plevele, které se v českých zahradách objevují hlavně od jara do podzimu.
Největší omyl u Bofixu je čekat, že vyřeší každý „plevel“ v trávě. Nelikviduje plevelné trávy, tedy například pýr, ježatku, lipnici roční nebo řídká místa zarostlá jiným druhem trávy. Když má člověk v trávníku směs pampelišek, jetele a jitrocele, Bofix dává smysl. Když má ale trávník řídký, vysušený, plný mechu, pýru a vyběhaných fleků, samotný postřik problém jen částečně zamaskuje.
Když takový zásah plánuji, první otázka není „kolik Bofixu nalít do postřikovače“, ale jestli je trávník v kondici. Pokud je tráva po suchu, po vertikutaci, po sešlapání, po chorobě nebo po příliš nízkém sečení, je lepší několik dní až týdnů počkat. Selektivní herbicid má cílit na plevel, ale pořád jde o chemický zásah do živého porostu. Oslabený trávník pak může působit zažloutle, řídce a místo plevele se rychle otevřou holá místa.
Praktické pravidlo: Bofix používejte tehdy, když plevel aktivně roste, má dost listů a trávník není ve stresu. Ne tehdy, když chcete rychle napravit zanedbaný, řídký nebo spálený trávník.
V českých podmínkách se nejčastěji trefíte do vhodného období na jaře a na začátku léta, případně znovu v časném podzimu, pokud je vláha a trávník roste. Nejnáchylnější k chybám je aplikace v horkém červenci. Člověk vidí plevel, chce jednat hned, ale při teplotách nad 25 °C, ostrém slunci a suché půdě už bývá zásah tvrdší pro celý porost a zároveň roste riziko odparu a poškození citlivých rostlin v okolí.
Co fotografie znázorňuje: rozdíl mezi vhodným a nevhodným stavem trávníku před použitím Bofixu, abyste dobře viděli, že postřik patří na rostoucí plevel, ne na vysušený porost.
Na které plevele Bofix dává smysl a kde už nečekat zázrak
Nejlepší výsledky se dají čekat u dvouděložných plevelů, které mají listy vystavené postřiku a jsou ve fázi aktivního růstu. Typicky jde o pampelišku, jitrocel, jetel, sedmikrásku, pcháč, šťovík, svlačec, ptačinec, kopřivu nebo merlíky. Každý plevel ale reaguje trochu jinak. Některý zavadá rychle, jiný se dlouho tváří, že se nic neděje.
U pampelišky bývá podstatné, zda jde o mladou rostlinu, nebo starou růžici s mohutným kořenem. Mladá pampeliška mizí lépe. Stará rostlina může dlouho držet a po čase zanechá v trávníku prázdné místo. Proto je dobré po odumření sledovat hustotu trávníku. Když vznikne volné okénko, je vhodné jej později dosít, jinak se do něj nastěhuje další plevel.
U jetele je potřeba rozlišit, zda vám opravdu vadí. V okrasném anglickém trávníku je nežádoucí, ale v sušší užitkové zahradě může být pro někoho snesitelný. Pokud máte děti, psa, nízkou zátěžovou zahradu a nechcete používat chemii, může být rozumnější tolerovat část jetele a řešit hlavně bodláky, pcháč nebo svlačec. Bofix není povinná součást péče o každý trávník.
Naopak u plevelných trav, mechu nebo řídkého porostu Bofix problém nevyřeší. Mech často ukazuje na stín, kyselou nebo utuženou půdu, špatnou výživu a slabý trávník. Pýr a jiné nežádoucí trávy jsou samostatná kapitola. Tam je potřeba mechanické řešení, lokální obnova, dosev nebo někdy kompletní rekonstrukce části trávníku.
Rozhodovací věta: Pokud vidíte široké listy, růžice a dvouděložné plevele, Bofix může být vhodný. Pokud vidíte mech, pýr, holá místa a suchou trávu, začněte péčí o trávník, ne postřikem.
Co fotografie znázorňuje: detailní rozpoznání plevelů, na které Bofix v trávníku typicky cílí.