Název to, pravda, není moc lichotivý (v latině je honosnější: Stellaria media), ale jinak je tahle rostlinka docela užitečná. Určitě ji znáte – to je takový ten věčný plevel, který se špatně pleje, protože není za co ho uchopit a zaplétá se do hrabiček a jeho likvidace je opravdu svízelná. Je zatracován a v lepším případě končí v kompostě, přestože to je jedna z nejvýživnějších rostlin.
Název ptačinec se lidem nemusí moc zamlouvat, ovšem ptáci by měli jiný názor. Lidový název zní: Ptačí salát. Vyzkoušejte to na andulkách nebo slípkách, a uvidíte, jak si ho považují.
Ptačinec omezuje usazování hlenu v plicích, usnadňuje vykašlávání, pomáhá tedy zvládnout kašel, zánět průdušek i zápal plic.: Nať dáme do studené vody, uvedeme do varu a vaříme jednu minutu. Necháme deset minut stát. Užívá se dvakrát denně dvě deci.
Ptačinec coby plevel má jednu nevýhodu. Na záhonu mezi kulturními plodinami spíše živoří, je nízký, může obsahovat kamínky. Ptačinec z městského parku také není ideální - vzhledem k venčení domácích mazlíčků. Je tedy praktické dát si sazenici ptačince do květníku na balkón. Je čistý a vždy po ruce. Stačí ostřihovat špičky a zhodnocovat jimi pokrmy.
Můžeme připravit třeba i špenát. Nebo ptačinec nasekejme na chleba. Nejlépe na sendvič – někteří lidé jsou na zelenou barvu alergičtí, nechť tedy žijí v domnění, že to, co jim chutnalo mezi chleby, byl obyčejný salát...
Z ptačince můžeme udělat i samostatný salát - nejlépe vrchní části lodyh (jsou měkčí než ty dolní) dobře opereme a natrháme nebo nakrájíme na malé kousky. Vhodná je zálivka z citronové šťávy, bylinkové soli a oleje nebo jogurtu. Povrch můžeme ozdobit nakrájeným vajíčkem vařeným natvrdo, nebo navrch dejme hrst opražených semínek, třeba ze slunečnice.
Používá se k obkladům, které zklidňují pokožku. Nebo vyzkoušejte aspoň na obklady šťávu z čerstvé nati – pomáhá při revmatismu. Při ekzémech přikládáme obklady z podrceného ptačince, přesličky a jitrocele aspoň na půl hodiny.
Pozor, nespleťme si ptačinec s drchničkou! Plevel drchnička kvete červenými kvítky, kdežto ptačinec bílými. I drchnička obsahuje cenné látky - glykosidy, saponiny, třísloviny. Bylináři ji doporučují při lehčích poruchách jater a ledvin, zevně na hnisavé a nehojící se rány nebo na bércové vředy. Ve formě sedací koupele se osvědčuje na hemoroidy. Podává se ve formě odvaru vařeného jen asi dvě minuty a denně se jej pije maximálně decilitr. Ovšem pozor: její působení bývá dosti razantní, neboť je řazena mezi drogy mírně jedovaté. Je třeba se vyvarovat předávkování a neužívat ji dlouho!!!
Pokud tuhle rostlinku dobře properete, můžete ji i jíst. Obsahuje hodně minerálů. Draslík, obsažený v ptačinci, tlumí chuť k jídlu. Nálev z ptačince, když si jej dáme třikrát denně, může tedy prospívat při hubnutí. Je příjemnější uvařit si zeleninovou polévku, do níž se kousek ptačince pěkně schová, než pít čaj.
Hořčík je tu též, a o něm by se dalo říci, že je na všechno. Důležité také je, že vápník a hořčík jsou tu v žádoucím poměru, takže třeba i kosti budou spokojené.
Také selen je obsažen v ptačinci. Je to životně důležitý antioxidant, chrání před vnitřním rezivěním, proti rakovině, pomáhá játrům, srdci, slinivce...
Křemík je třeba mimo jiné pro vlasy a nehty. To platí i o síře.
Ptačinec obsahuje i vitaminy C, B1,B2, B6 a dokonce prý i B12. Vitaminy skupiny B pomáhají zlepšit pleť.
Wikipedie uvádí, že aksamitník (Tagetes, český název je také afrikán) je rod 52 druhů jednoletých i vytrvalých bylin z čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Pochází z jihozápadu USA, Mexika a Jižní Ameriky. Různé druhy se liší podle velikosti (od 0,05 do 2,2 m). Mají zpeřené zelené listy a bílé, zlaté, oranžové, žluté nebo červené květy, velké obvykle 4-6 cm v průměru. Květina byla různě modifikována, a tak je nyní známá jako aksamitník drobnokvětý, aksamitník vzpřímený, rozkladitý či nízký.
Aksamitníky mají ostrou vůni odrazující některé druhy hmyzích škůdců. Údajně již byly vyšlechtěny odrůdy, které mají být bez zápachu.
Wikipedie uvádí, že nos (lat. nasus, řec. rhīs) je nepárový lidský smyslový orgán, který zajišťuje jeden z pěti lidských smyslů, a to čich (olfaktorika). Při dýchání také slouží k ohřívání a zvlhčování vzduchu vstupujícího do průdušnice a dále do plic. Začíná kořenem nosu a končí oblastí nosních dírek, označovaných také jako nozdry (spíše u zvířat) nebo chřípí (spíše u člověka, knižně).
Typický epitel nosní sliznice je víceřadý s řasinkami. Sliznice vystýlá nosní dutiny, paranasální dutiny (tam je tenčí a obsahuje méně žlázek), průdušnici, průdušky i průdušinky. Řasinky kmitají směrem ven a pomáhají čistit dýchací cesty od prachu a jiných nečistot.[1]
Molice (Plectranthus), nazývaná česky též moud, patří do rodu teplomilných bylin z čeledi hluchavkovité. Vyskytuje se v subsaharské Africe, na Madagaskaru, v jižní Asii a na ostrovech v Pacifiku. Charakteristickými znaky jsou výška okolo jednoho metru, lodyha s čtvercovým průřezem, oválné zoubkované listy a bleděmodrá nebo nafialovělá barva květů. Rozeznává se až tři sta padesát druhů.
Wikipedie o polyfunkční neuropatii hovoří jako o široké skupině akutních a chronických poškození periferních nervů, která jsou zpravidla stejná na obou stranách těla a projevují se ochablostí, necitlivostí nebo pálivou bolestí. Často projevy začnou na chodidlech a dlaních a mohou pokračovat dál rukama a nohama, někdy postihují i autonomní nervový systém.
Houba, která má dva hostitele, podrobnosti viz Wikipedie nebo Google, léčba vykácet okrasné jehličiny, zejména chvojku, jalovec a i jiné v okruhu nejméně čtvrt kilometru, nebo tu hrušku.