Téma: 

čím se živí veverka


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

VEVERKA

Veverka obecná

Hmotnost veverky obecné je 230 až 500 g. Má dlouhý huňatý ocas a boltce opatřené chvosty. Ocas je dlouhý 140 až 240 cm a slouží k jedinečné obratnosti v korunách stromů, což je pro veverku typické. Žije v korunách stromů, kde si blízko kmene staví kulovitá hnízda. Používá k tomu suché větvičky, trávu nebo zvířecí srst. Živí se hlavně plody a semeny.

Zde si můžete prohlédnout různé zbarvení veverek.

Detail odstavce: Veverka obecná
Zdroj: Veverka
Zveřejněno: 12.10.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: veverka trus

Nikde jsem nenašel jak vypadá trus veverky.

Zdroj: diskuze Veverka trus
Odesláno: 10.9.2018 uživatelem jarda
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

VEVERKA

Veverka obecná prodej

Pokud se někdo rozhodne zakoupit si a chovat veverku obecnou, je nutné si vyřídit příslušná povolení na krajském úřadě Odboru životního prostředí a výjimku ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je veverka obecná ohroženým druhem. Z rozhodnutí úřadu vám může plynout povinnost označit veverku čipem nebo jiným značením. Pokud si veverku koupíte domů již z povoleného chovu a vy ho ještě nemáte, musíte o povolení také požádat, protože vám jinak hrozí pokuta za porušení zákona.

Detail odstavce: Veverka obecná prodej
Zdroj: Veverka
Zveřejněno: 12.10.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: veverka trus

Hovínka od veverky vypadají skoro stejně jako ty od myší. Jak přesně je možné vidět na těchto fotografiích: www.google.cz/images…

Zdroj: diskuze Veverka trus
Odesláno: 10.9.2018 uživatelem Milda
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

VEVERKA

Veverka obecná chov

Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.

Krmivo

Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.

Rozmnožování

Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.

Detail odstavce: Veverka obecná chov
Zdroj: Veverka
Zveřejněno: 12.10.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Re: veverka trus

Díky, obdobné bobečky jsem měl na jaře v jahodách. Tak tam asi na listy chodila. Řidší trus nacházím, to bude zřejmě kuna.

Zdroj: diskuze Veverka trus
Odesláno: 11.9.2018 uživatelem jarda
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

AMONIUM

Čím se dá nahradit

Amonium se dá nahradit práškem do pečiva nebo jedlou sodou.

Detail odstavce: Čím se dá nahradit
Zdroj: Amonium
Zveřejněno: 15.11.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Re: Re: veverka trus

Kuna má trochu odlišná hovínka, jsou to takové černé žížaly se zbytky semen. Tady je vidět jak vypadá trus kuny: www.google.cz/images…

Zdroj: diskuze Veverka trus
Odesláno: 12.9.2018 uživatelem Milda
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

JAK ODSTRANIT SILIKON

Čím odstranit silikon z dlaždic, skla, laku nebo zdi

Odstranit silikon z dlaždic nebo kachliček je možné buď speciální mechanickou škrabkou, nebo chemicky za použití gelu či pasty. U laku je vhodné použít pouze chemické prostředky, aby nedošlo k poškození znečištěného materiálu.

Detail odstavce: Čím odstranit silikon z dlaždic, skla, laku nebo zdi
Zdroj: Jak odstranit silikon
Zveřejněno: 30.5.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Re: sekundové lepidlo na zuby

Zdravim Vas, mohu pozadat o nazev lepidla na zuby? Moc dekuji.
Hezký den.

Zdroj: diskuze Sekundové lepidlo na zuby
Odesláno: 3.1.2018 uživatelem Veverka
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

BLECHY V BYTĚ

Blechy v bytě

Přítomnost blech v bytě je velmi problematická a jejich likvidace není ani jednoduchá, ani rychlá. Na vině je životní cyklus blech. Rozšířené jsou celosvětově a je jich více než 2 000 druhů. V Česku jich žije ale jen asi 90 druhů. Většina druhů blech žije skoro po celý život na svém hostiteli. Tyto blechy sice nepříliš rády hostitele mění, ale jsou toho schopny. Není tedy pravda, že na člověka nejdou. Další druhy blech prožijí většinu života mimo hostitele a chodí se jen napít jeho krve. Těmto druhům je pak úplně jedno, jestli se napijí ze psa, kočky, nebo člověka.

I když je fakt, že se blechám daří lépe ve zvířecím kožichu než na lidské kůži, tomu, aby nás kously, se většinou neubráníme. Zvlášť pokud jsme zanedbali blechy na psovi nebo kočce. Na nich se totiž blechy živí i množí a kladou vajíčka. Ta jsou veliká asi jen půl milimetru a ze zvířecí srsti jich velká část postupně opadá na podlahu nebo do zvířecích pelechů.

Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz velký cca 3,5 mm řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštějí tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i dále do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy (cca 0,5 cm). Jsou to bílí tvorové bez nohou, takže připomínají červi. Živí se organickým odpadem a krví v zaschlém trusu dospělých blech. Při normálních podmínkách trvá stadium larvy 2 až 4 týdny, výjimečně může trvat i několik měsíců. Následně se larva zapřede do hedvábného zámotku, který se pokryje prachem, takže najít jej není nic snadného. Stadium kukly trvá také přibližně 2 až 4 týdny.

Po kousnutí blecha vylučuje látku, která zabraňuje srážlivosti krve, proto také kousnutí od blechy svědí. Blecha je velmi obtížný parazit, ale kromě toho může přenášet i řadu nemocí, některé z nich jsou velmi závažné, například mor, endemický tyfus a lymskou boreliózu. Dále bývá blecha takzvaným mezičlánkem (přenašečem) tasemnice.

Není dobré proto výskyt blech – i když nám to může připadat jakkoliv banální – podcenit. Chytit blechu je téměř nadlidský úkon, dokáže skočit až na vzdálenost 30 cm a do výšky 20 cm, což je vzhledem k její velikosti úctyhodné. Když už se vám podaří blechu chytit (mezi prsty) ani potom nemáte vyhráno, je to velmi kompaktní hmyz a pouhým zmáčknutím mezi prsty jí prostě nezabijete. Nedoporučuje se ani její rozmáčknutí nehtem, protože by mohlo dojít ke styku s její krví, která může být nebezpečná. Hoďte ji tedy nejlépe do vody, do sklenice s vodou, něco jí tam kápněte, třeba Iron, a bude po bleše.

Dospělé blechy se drží na svém hostiteli, obvykle na psovi nebo na kočce. Vajíčka a larvy se však na srsti obvykle neudrží, proto je zvířata při pohybu rozsévají po okolí. Blechy se množí velmi rychle, během měsíce jich mohou být tisíce.

Pes napadený blechami se neustále drbe, škrábe a zahryzává se do kůže. Zvíře může reagovat na bleší kousnutí i alergicky. Není výjimkou, že hapteny (látky schopné vyvolat specifickou imunitní reakci) ze slin blech dráždí kůži. U psů se to obvykle pozná podle rozškrábaného místa nad ocasem. Zkontrolujte pak především oblast hlavy a pak podél páteře od kohoutku k ocasu. Červení, hnědí nebo černí parazité měří od 1,5 až do 7 mm, navíc jsou skvělí skokani. Pokud jste našli také malé černé hromádky přilepené k chlupům, pak máte jasný důkaz, že vašeho mazlíčka blechy trápí. Jedná se totiž o bleší výkaly. Blechy mohou napadnout i jiná zvířata – kočky, králíky, veverky, ježky, dokonce i slepice.

Detail odstavce: Blechy v bytě
Zdroj: Blechy v bytě
Zveřejněno: 11.12.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: vyvoj slimáka

Tady jsou vidět vajíčka slimáků www.google.com/searc…
Nejlépe na ně působí roztoči, kteří nalezou do jejich těla a tím je zahubí. Mrtvé slimáky sežerou ti živí i s roztoči a postupně tak vymřou všichni.

Zdroj: diskuze Vyvoj slimáka
Odesláno: 21.5.2016 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 2 Zobrazit odpovědi

BLECHY V BYTĚ

Vajíčka blech

Po oplození klade samička blechy asi 400 vajíček po 4–8 kusech, a to v mnoha etapách. Z vajíčka se líhne po 4–12 dnech bílá beznohá slepá larva porostlá štětinami. Na rozdíl od imag mají larvy ústní ústrojí žvýkacího typu s krátkými tykadly. Larvy se 3x svlékají a k vývoji potřebují teploty mezi 18–27 °C a 70–90% relativní vlhkosti. Larvy se živí organickými odpadky hostitele a výkaly blech, v nichž zůstává nestrávená krev. Po několika dnech se larva přemění v nepohyblivou kuklu uloženou v kokonu. Trvání kukly je dle podmínek prostředí různé. Kukly blech často přezimují a vylézají až na mechanické podráždění pohybem hostitele. Tu blechy skoro součastně opouštějí kokony a vrhají se na kořist. Z popsaného vývoje vyplývá, že proměna u blech je dokonalá. Nejkratší pozorovací doba vývoje od vajíčka do imaga u blech žijících společně byla 7 dní. Obvykle je však třeba počítat s dobou vývoje 4–6 týdnů. Každé snůšce vajíček musí u samičky předcházet sání krve.

Právě tato vajíčka jsou patrně největším problémem domácností se zvířaty. Než blecha přes vylíhnutí a larvu dospěje, trvá to až 30 dní. I když kočku nebo psa jednorázově odblešíte, jakmile dorostou nové blechy z neviditelných vajíček, které se vám povalují po podlaze nebo v kobercích, znovu obsadí zvířata.

Detail odstavce: Vajíčka blech
Zdroj: Blechy v bytě
Zveřejněno: 11.12.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: růže

prosím o radu. čím ošetřit růže když se kroutěj listy, ale mšice tam nejsou. děkuji

Zdroj: diskuze Růže
Odesláno: 14.5.2016 uživatelem vytlačilová
Počet odpovědí: 0

CO SE ZBYLOU ČOKOLÁDOU

Recepty z čokolády

Receptů z čokolády je celá řada. Zde je jeden recept, jak využít právě čokoládové figurky.

Ingredience na buchtu: 600 g polohrubé mouky, 300 g krupicového cukru, 1 vanilkový cukr, 2 vejce, 1 prášek do pečiva, 10 lžic oleje, 4 dl mléka

Ingredience na polevu: 4 velké čokoládové figurky nebo čokoláda na vaření, případně i zbytky čokolád, klidně s nasekanými oříšky (mělo by to být tak 150 g, může být i víc), 250 g Hery nebo másla, 150 g moučkového cukru, 2 lžíce kakaa, 3 lžíce mléka, trochu kokosu

Postup: Všechny suroviny na buchtu smícháme a upečeme na velkém plechu s vysokým okrajem. Do horké buchty vytvoříme obrácenou stranou vařečky mnoho děr, čím více, tím lépe. Celou buchtu zalejeme polevou tak, aby byla pokrytá a jamky zaplněné.

Postup poleva: Všechny suroviny kromě kokosu rozpustíme ve vodní lázni. Po aplikaci polevy buchtu lehce posypeme kokosem.

Detail odstavce: Recepty z čokolády
Zdroj: Co se zbylou čokoládou
Zveřejněno: 28.2.2018


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: vinná réva plísně

Kdy a čím stříkat révu proti plísním v oblasti Praha východ

Zdroj: diskuze Vinná réva plísně
Odesláno: 5.2.2018 uživatelem Štembera Jiří
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

UTOPENCI

Utopenci

Pomalu by se dalo říci, že co česká rodina, to originální recept na utopence. Základem všech by ale měly být kvalitní špekáčky. Při nákupu musíme být obezřetní, abychom špekáček nezaměnili s buřty či opékáčky.

V případě špekáčku totiž máme jistotu, že obsahuje minimálně 40 % masa (samozřejmě že čím víc masa, tím líp) a obsah tuku by v něm neměl být vyšší než 45 %. Oproti tomu u buřtů, vuřtů, uzenek či opékáčků množství masa není regulováno, a tak jsou plné laciných náhražek včetně sójové mouky.

Utopenci mají i svého vynálezce, údajně to byl hostinský a mlynář Šamánek z Berounska. Před sto lety začal konzervovat špekáčky do kyselého nálevu. Postupně začal svůj recept rozšiřovat přidáváním cibule a dalších přísad. Jeho hospůdka se stala velmi populární, a to právě díky nakládaným špekáčkům. Hostinský se prý utopil při opravě mlýnského kola a od té doby začali lidé říkat takto připraveným špekáčkům utopenci.

Detail odstavce: Utopenci
Zdroj: Utopenci
Zveřejněno: 25.4.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Re: Postřiky vinné révy

Dobrý den, již druhým rokem se mi na révě vytvořila šedá plíseň na hroznech.Kdy a čím mám provézt postřik?Děkuji

Zdroj: diskuze Postřiky vinné révy
Odesláno: 22.4.2018 uživatelem Jana
Počet odpovědí: 3 Zobrazit odpovědi

JAK SE JÍ KAKI OVOCE

Vliv zralosti na obsah výživných látek

Kaki je velmi chutné samo o sobě, slupka se může konzumovat, ale většinou se loupe. Další možností je například plod naříznout, jakmile je dužina měkká (dozraje i při pokojové teplotě), pokapat citronovou nebo limetkovou šťávou a vybírat malou lžičkou. Zcela zralá dužina je mazlavá, má až marmeládovou konzistenci. Kaki lze také přidávat do ovocných salátů, dezertů, zmrzlin, omáček a sladkých rýžových jídel. Vyrábí se z něj šťávy, marmelády a želé. Oblíbené je i kaki sušené. Plody kaki se sklízejí ještě nezralé, aby přežily dlouhý transport. Plody by při nákupu neměly být otlačené. Kaki se konzumuje, když je na omak měkké. Proto se musí kupované plody nechat dozrát.

U konzumace musí být ovoce zralé, to znamená, že na něm nevidíte ani kousek zeleného a barva je sytě oranžová či v ideálním případě načervenalá. Dobrý plod, který se hodí k okamžité konzumaci, by měl být měkký. Bohužel to je největší problém v našich obchodech (z technických důvodů se téměř vždy dováží podtržené, nepříliš zralé ovoce, které "dochází" cestou) a také příčina, proč kaki mnoha lidem nechutná. Pokud budeme jíst nezralé ovoce, bude se nám zdát, že plod tomelu je nedobrý a trpký. Ale existuje na to jeden malý trik: Po příchodu domů ho odložte na nějaké teplejší místo a nechte ho dozrát. Dá se říci, že čím měkčí kaki, tím sladší, existují i milovníci skoro tekoucích plodů. Pokud se podaří koupit ovoce zralé, tak ho raději uchovávejte v lednici, docela rychle se kazí.

Jak kaki jíst? To záleží na vás. Nejklasičtějším způsobem, a z určitého hlediska i nejbezpečnějším, je, že si plod rozkrojíte anebo odloupnete část slupky a lžičkou vyjíte dužinu (v tomto případě se často doporučuje ji ještě jemně pokapat citronovou šťávou). Ale mnoho lidí jí kaki i se slupkou a normálně do něj koušou jako do jablíčka. V tomto případě je dobré zachovat jistou opatrnost a rozhodně ho musíte pořádně umýt (což u hodně měkkého kaki může být docela problém). Nikdy nevíte, čím bylo postřikováno. Čerstvé plody se hodí i do různých ovocných salátů.

Pojídání tomelu se doporučuje lidem s nemocnými játry a ledvinami, při výzkumu na potkanech totiž bylo zjištěno, že pomáhá trávit tuky. Dužina obsahuje velké množství vitamínu C a až 20 % cukrů. Energetická hodnota 100 g kaki je cca 293 kJ (70 kcal). Tomel se konzumuje čerstvý, sušený i proslazovaný.

Nadměrná konzumace málo zralých trpkých plodů může vést ke vzniku specifických útvarů z nestrávených zbytků v žaludku, takzvaných diospyrobezoárů, které způsobují zdravotní obtíže. Taniny obsažené v plodech spolu se žaludečními šťávami koagulují v lepkavou hmotu stmelující nestrávené zbytky v žaludku.

Detail odstavce: Vliv zralosti na obsah výživných látek
Zdroj: Jak se jí kaki ovoce
Zveřejněno: 26.1.2018


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: nemoc hrušní

Krásná mladá hrušeň má jíž plody a už 2 rok opadávají listy jsou na nich tečky a žloutnou vždy tuto dobu červenec, potřebuji poradit jak a čím stříkat.Děkuji.

Zdroj: diskuze Nemoc hrušní
Odesláno: 22.7.2018 uživatelem Božena Jakoubková
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

STŘÍHÁNÍ TÚJÍ

Správný tvar

Živý plot z tújí (dříve psáno také thuje a nesprávně tůje) vyžaduje minimálně řez alespoň dvakrát ročně, a to na samém sklonku zimy a koncem června. Čím častěji budete řez túje provádět, tím hezčí živý plot bude. Pokud byste túje nechali třeba rok bez zastřižení, následující řez by musel být hluboký (do staršího dřeva). Živá stěna by pak špatně obrůstala, keře by vypadaly omšele a s výsledkem byste určitě nebyli spokojeni. Túje můžeme nechat přirozeně rozrůstat, máme-li dost místa.

Túje všeobecně dobře snáší stříhání a tvarování. Zastřihovat je můžete během celé vegetace, tedy od jara do podzimu. Jarní tvarování rychle obrazí a během vegetace dorůstá. Není však vhodné zastřihávat túje během zimy (listopad až únor), protože do jara stejně neobrazí, ani se nezahojí. Tuhé mrazy mohou navíc nezhojené ranky vysušit a zaschlé konečky větví následně moc parády nenadělají. Tvarování živých plotů se provádí jednou až dvakrát ročně. Záleží na bujnosti růstu a nárocích na ideální tvar. Z praxe i literatury lze doporučit tvarování jednou na jaře (březen až květen) a popřípadě podruhé koncem léta (konec srpna až září).

Túje čili zerav západní (Thuja occidentalis) má velmi široký sortiment kultivarů. Najdeme mezi nimi typy různých tvarů, vysoké stromovité, kuželovité, úzce sloupovité i keřovité. Na druhé straně je řada zakrslých kultivarů kuželovitých, kulovitých i rozložitých. Správný tvar je tudíž závislý na druhu rostliny. Túje můžete využít jako solitéry, do skupinových výsadeb (pozor na příliš mnohobarevné kombinace), do skalek či jako přenosnou zeleň.

Detail odstavce: Správný tvar
Zdroj: Stříhání tújí
Zveřejněno: 23.2.2018

ŠKUMPA

Rod škumpa

Škumpa neboli Rhus patří do čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae) a své vědecké rodové pojmenování získala podle řeckého slova rhein, což znamená téct. Název je odvozen od skutečnosti, že kůra tohoto okrasného stromu roní bílou pryskyřičnou šťávu.

Škumpa je většinou malý strom nebo keř dorůstající do výšky 3 až 5 metrů, který má deštníkovitou korunu. Již na první pohled zaujme svými hustě ochmýřenými výhony, větvičky jsou zkrátka „chlupaté“. Lichozpeřené listy dorůstají délky až 40 cm a vyrůstají z nich ostře pilovité lístky. Jde o dvoudomou rostlinu, která kvete v červnu a červenci. Samčí květenství je žlutavě zelené a roste v koncových palicovitých latách, zatímco samičí je tmavě červené a kompaktní.

Škumpa původně pochází ze Severní Ameriky, ale díky své nenáročnosti je to dnes kosmopolitní až invazivní rostlina, kterou najdete v subtropech a mírném pásmu obou polokoulí. Na světě roste asi 150 druhů rostlin čeledi ledviníkovitých, naše české podmínky však snáší jen asi 15 druhů. I z těchto 15 druhů se jich převážná většina pěstuje pouze v botanických zahradách a arboretech, do našich zahrad nejčastěji zavítá škumpa orobincová, nazývaná také ocetná.

Lidový název ocetná pochází od dřívějšího přidávání plodů škumpy do octa pro zvýraznění chuti. Tříslovin ze škumpy se využívalo i v koželužství k vydělávání kůží. Škumpa se k nám dostala teprve v polovině 19. století.

Škumpu vysazujeme jako okrasný strom v zahradě, ale často je vidět i v parcích. Její předností je, že roste i tam, kde jiné dřeviny hynou. Je krásná zvláště na podzim svým červeným listím i plody. Semeny se v zimě živí někteří ptáci. I když škumpa nemá žádné zvláštní požadavky na pěstování, je nenáročná, vitální a snese téměř jakékoliv stanoviště, přesto si ji mnoho zahrádkářů nechce pustit na pozemek. Je to totiž poměrně invazivní rostlina, která se rychle šíří kořenovými výmladky, a to i do vzdáleného okolí. Mnozí ji proto označují za plevel stejně jako bolševník. Navíc její kořeny mají obrovskou sílu a dokážou se provrtat téměř všude, překážkou pro ně nejsou ani betonové či dlážděné chodníky. Proto si vždy dobře rozmyslete, kam ji zasadíte!

Pokud jste se rozhodli, že chcete mít škumpu na zahradě, rozhodně se vyhněte její výsadbě k plotu. Zemí by zanedlouho prolezla k sousedům a ti by z její návštěvy rozhodně nemuseli mít takovou radost. Také ji nevysazujte v blízkosti zapuštěných bazénů, protože i do nich se dokáže probourat. Prostor jejích kořenů je dobré vymezit plastovým nebo plechovým límcem, který by měl být alespoň 80 cm hluboký.

Na půdu není škumpa nijak náročná, vybírejte pro ni slunné stanoviště – nemá totiž příliš ráda stín, vlhko ani větrno. Množí se semeny a kořenovými výrůstky. Pod matečnou rostlinou vyrostou každý rok desítky dceřiných odnoží, které brzy zaplevelí celý prostor. Mladých rostlinek se však dá jednoduše zbavit seseknutím pomocí běžných sekaček nebo křovinořezů. Pokud bychom se chtěli škumpy zbavit nadobro, je třeba ji vykopat i s kořeny, jinak bude veškerá snaha marná a několik metrů od původního místa vyraší škumpy nové. Uřezané větve a listy nespalujte, protože kouř může citlivějším jedincům podráždit oči a plíce.

Botanické druhy škump rozmnožujeme nejlépe výsevem semene. Očištěná semena se na jaře buď máčejí v kyselině, nebo přelijí vroucí vodou, ve které je necháme, dokud nevychladne. Můžeme je také stratifikovat přes zimu v chladu. Klíčivost hodně závisí na provenienci osiva. Připravené osivo se vysévá do pařeniště. Rostliny přesazujeme opatrně, abychom zbytečně neporanili kořeny. Rostliny z výsevů rostou stromovitě a netvoří, pokud neporaníme kořeny, kořenové výmladky. Kultivary se množí kořenovými řízky, které se odebírají během zimy. Při práci se škumpami, a to i nejedovatými druhy, používáme rukavice. Prostokořenné sazenice se vysazují na podzim či v předjaří, kontejnerované prakticky kdykoliv.

Detail odstavce: Rod škumpa
Zdroj: Škumpa
Zveřejněno: 18.1.2017

HOVĚZÍ STEAK

Recepty na steaky

Hovězí, který se připravuje rychle v pánvi jako steak, se nazývá biftek. Od anglického beef steak, tedy hovězí steak. I když se pod označením biftek někdy rozumí pouze steak z hovězí svíčkové, toho nejjemnějšího a nejdražšího masa, lze ho použít v rozšířeném smyslu na všechno hovězí, které lze zprudka a krátce opéct na pánvi.

Na kvalitní steak potřebujete vyzrálé maso. Po porážce se v mase začnou odehrávat enzymatické rozkladné procesy. Ty mají za následek mnoho věcí, ale především to, že se maso nepřemění na odolnou žvýkačku, až do něj poprvé kousnete, naopak bude perfektně křehké a měkké. U kuřecího nebo třeba vepřového masa tento proces zrání trvá jen jeden nebo dva dny, ale hovězí potřebuje mnohem víc času, aspoň tři týdny. Po celou tu dobu musí ležet v kontrolovaném prostředí s teplotou mezi 0-2 stupni Celsia a zrát. Maso nejen zkřehne, ale také se mu změní barva, přestane být zářivě červené, ztmavne a zhnědne. Toto zbarvení poskytne snadnou vizuální kontrolu při nákupu. Když do vyzrálého masa šťouchnete prstem, bude měkké a tvárné jako máslo a důlek v něm po nějakou dobu zůstane. Na rozdíl od něj červené a nevyzrálé kousky pod tlakem prstu pruží, takže na minutkovou úpravu nejsou vhodné. Jestli se takové maso na něco hodí, tak na delší dušení nebo pečení.

I když v obchodě objevíte správné maso, ještě nemáte vyhráno. Podívejte se také, jak je maso vysoké, tedy silné. Z půlcentimetrového plátku masa nic kromě stupně well done neuděláte. Jestliže toužíte po růžovém prostředku, nebo dokonce po krvavém, logicky musíte pracovat s plátkem o výšce aspoň dva centimetry, aby se nestačil propéct hned v první minutě.

Propečenost můžete otestovat dotykem prstu. Tím, jak se maso postupně propéká směrem dovnitř, začíná tuhnout. Čím je propečenější, tím je tužší.

Návod na test prstem: Spojte bříška palce a ukazováčku levé ruky, vůbec přitom jimi nemusíte tlačit proti sobě. Ukazováčkem pravé ruky se dotkněte toho vybouleného místa pod palcem, které už patří k dlani. Trochu do tohoto svalu šťouchněte - přesně takovou tuhost vykazuje biftek propečený na stupeň rare. Nyní spojte palec a prostředníček a znovu si zatlačte do té baculaté části pod palcem: takto bude steak medium. A konečně spojení prsteníčku a palce nám napoví, jak je tuhý stupeň well done. Zkuste vystřídat prsty rychle za sebou, ať cítíte rozdíl.

Hovězí steak ve třech krocích

Prudké opečení masa v pánvi po obou stranách: Takto vytvoříte na povrchu masa tmavě hnědou, částečně křupavou kůrku. Tím se značně zesílí a zlepší chuť i barva steaku. Cílem však není maso dostat do správného stupně vnitřního propečení. Zde opravdu řešíte jen vnější kabátek.

Dopečení masa v troubě: Prudce opečené maso přendáte do malého pekáčku a vložíte do trouby vyhřáté na 180 stupňů. Necháte ho tam být tak dlouho, dokud nebude na dotek pružit tak, jak potřebujete. Předpokládá se, že budete do trouby každou chvíli nahlížet a šťouchat do masa. Řeknu vám, že to je jeden z nejhezčích okamžiků v kuchyni, a navíc u toho člověk vypadá, že opravdu ví, co dělá.

Odpočinek masa po pečení: Poslední krok je stejně důležitý jako ty předchozí. Kdybyste hned maso podávali a zakrojili do něj, tak z něj vyteče spousta šťávy. Zbytečně. Pokud budete trpěliví a vydržíte ještě pět minut, maso se uleží, odpočine si a tekutina, která se uvnitř uvolnila, se zase pěkně spojí s masem. Při zakrojení téměř nic z masa nevytéká, nekazí vám to kompozici na talíři a pochopitelně je díky tomu maso šťavnatější. Ve třetí fázi, kdy maso po upečení odpočívá, se dál tepelně upravuje zbytkovým teplem. Během oněch pěti minut ještě trochu dojde a dopeče se. Zhruba o půl stupně propečení. Takže když cílíte na medium, je dobré vyjmout maso z trouby, jestliže při dotyku prstu působí jako medium rare. A když chcete medium well, vyjměte ho z trouby už jako medium.

Tip: Vyhněte se hotovým steakovým nebo grilovacím směsím, které obsahují zvýrazňovač chuti typu glutamátu. Není všechno jen o černém pepři, zajímavá je například směs sečuánského pepře, kardamomu a koriandru, anebo drcených chilli papriček a červeného pepře. Záleží na vaší fantazii a momentální chuti, ale mořskou solí a čerstvě namletým pepřem jistě nic nezkazíte.

A nakonec dobrá zpráva pro ty, co si musí počítat kalorie. Dopřáváte-li si steak, určitě nemusíte mít hrůzu z velkého množství kalorií. Jen pro upřesnění, 200 g steaku obsahuje:

  • energie: 942 kJ = 225 kilokalorií
  • bílkoviny: 40 g
  • sacharidy: 0 g
  • tuky: 7 g
  • vláknina: 0 g

Detail odstavce: Recepty na steaky
Zdroj: Hovězí steak
Zveřejněno: 2.3.2018

PUKLICE

Puklice

Červci (Pseudococcidae) mohou způsobit zkázu na řadě okrasných rostlin. Ale s pomocí vhodných způsobů ochrany je možné proti jejich koloniím úspěšně zasahovat. Tento hmyz je nazýván červci pro stavbu svého těla. Saje rostlinné šťávy a jde o obtížného škůdce plodin, které se pěstují v uzavřených prostorách, a rovněž okrasných rostlin. Činnost červců může vážně oslabovat a znetvořovat rostliny a jejich plody. Jejich výskyt je špatnou zprávou pro pěstitele, protože likvidace kolonií tohoto hmyzu může být velmi obtížná. Ale naštěstí existuje řada metod ochrany.

Tito škůdci se vyskytují na listech, plodech a kořenech a mohou přelézat z rostliny na rostlinu. Existují tři hlavní skupiny červců postihující komerční pěstitele. Skleníkoví červci (rody Pseudococcus, PlanococcusNipaecoccus) většinou pocházejí z tropů a například ve Velké Británii přežívají pouze ve chráněném prostředí. Obzvlášť zranitelné jsou kaktusy a jiné sukulenty, africké fialky, kapradiny, orchideje, palmy, citrusy a réva. Dospělí červci se nacházejí ve shlucích mezi listovými žilkami, na spodní straně listů a skrývají se v místech spojení listů a stonků.

Kořenoví červci tvoří husté kolonie v půdě. Lezou mezi nádobami drenážními otvory a mohou také cestovat v zavlažovací vodě. Prospívají, když je prostředí pro zálivku suché, proto druhy, které jsou jimi zranitelné, jsou mnohé a rozmanité. Napadení je často přehlédnuto, neboť časový interval mezi napadením půdy a vnějším projevem na rostlinách, skvrnitostí, může být dlouhý až šest měsíců. Druhy červců rodů PhormiumCordyline jsou na rozdíl od jiných druhů červců schopny přežívat za nízkých zimních teplot.

Červci získávají bílkoviny a cukry ze šťáv floému. Příležitostně se objevují napadení vegetativních vrcholových výhonků, kde je obtížné je zjistit. Nejproblematičtější jsou spojení stonků a listů, ale tito škůdci se mohou živit také na listech, čímž způsobují chlorózu. Jejich výkaly – medovice – padají na nižší listy, půdu a podlahu a lákají mravence. Na medovici vzniká antraknóza, která špiní listy a může postihovat také kořeny. Rostliny se znetvořují nebo vadnou, žloutnou a případně odumírají.

Kořenoví červci rodu Rhizoecus se živí na kořenech, čímž způsobují oslabení vitality rostlin. Zabraňují příjmu vody a živin do rostlin, které mohou vadnout nebo krnět, zvláště jsou-li pěstovány v kontejnerech.

Červci patřící do rodů PseudococcidaeEriococcidae mají tělo pokryto sekretovaným práškem, podobným vosku. Samičky puklic mají těla dlouhá až 5 mm. Jsou pokryta pevným vyklenutým a většinou okrouhlým štítkem, který je v dospělosti pevně srostlý s měkkým tělem. Barvu mají růžovošedou. Samičky jsou bezkřídlé a mají dobře vyvinuté nožky. Samečci těchto rodů jsou subtilní a okřídlení. Vyskytují se nejvíce na rubech listů.

Na pokojových a skleníkových rostlinách škodí například puklice polokulovitá, puklice kaktusová, puklice hnědá, olivová a oranžovníková; na venkovních okrasných i ovocných dřevinách škodí puklice lísková, švestková, puklice březová a na jehličnanech puklice smrková. Vajíčka kladou samice pod sebe a snůšku do vylíhnutí tedy chrání tvrdý voskový štítek. Dospělé samičky jsou přisedlé, nepohyblivé. Vývojový cyklus na pokojových rostlinách probíhá průběžně celoročně, je závislý zejména na teplotě a trvá 35–45 dnů. Na venkovních dřevinách mají puklice většinou jen jednu generaci v roce. Napadeny mohou být různou intenzitou všechny pěstované rostliny.

Chomáčky podobné vatě jsou dokladem přítomnosti vajíček na rostlině. Kde jsou přítomni červci rodu Rhizoecus, existují voskové usazeniny a bělomodravá hmota přichycená ke kořenům rostlin.

Některé druhy červců se rozmnožují bez oplodnění a existují druhy, které rodí živá mláďata, ale většina červců klade vajíčka v bílých voskových ochranných váčcích. Samička může klást řady vajíček v počtu asi 150. Kladení trvá okolo 10 dní, čímž se značně snižuje hmotnost samičky, která po vykladení hyne. Vylíhlé nymfy lezou do té doby, až najdou vhodná místa pro obživu a neusadí se. Krmí se, dokud nedospějí, aby mohly klást vajíčka. Dospělé samičky se zřídka pohybují a jsou po celý život neschopné letu. Nepřijímají potravu, protože žijí jen krátce. Úplný životní cyklus samiček by mohl trvat asi 50 dní při 20 °C, nebo asi 25 dní při teplotě 30 °C. Rozmnožování ve skleníkových podmínkách a teplých budovách probíhá po celý rok.

K likvidaci tohoto škůdce pomáhá i využití predátorů. Černě a oranžově zbarvené slunéčko Cryptolaemus montrouzieri pochází z Austrálie. Jeho larvy i dospělci se zaměřují na červce a jejich vajíčka. Slunéčka prospívají jen v létě a vyžadují dobré světlo a teplotu nad 21 °C. Dávají přednost vysokým rostlinám, proto je nejlepší ochraňovat rostliny vyšší než 90 cm nebo umístit rostliny na lavice. Pro rostliny nižší než 30 cm je vhodný roztoč Hypoaspis. Ten bude rychle likvidovat dospělce a vajíčka, často se používá na menších kaktusech. Larvy denivky (Chrysoperla) požírají červce ihned po vypuštění. Tito predátoři jsou dobří pro dobu, kdy se rozmnožuje a usazuje slunéčko Cryptolaemus montrouzieri, sloužící pro dlouhodobější kontrolu.

Hubení červců konvenčními postřiky je obtížné kvůli jejich voskovému pokryvu chránícímu dospělce. Nymfy chráněny nejsou, ale je obtížné je postihovat, protože se skrývají v různých otvorech a štěrbinách na rostlinách. Voskový pokryv těla dokáže rozpustit například metylalkohol, který červce zároveň dehydratuje. Insekticidní mýdla jsou považována za netoxická pro lidi a domácí zvířata a bezpečná pro užívání. Pro kompletní ochranu je obvykle zapotřebí více než jedna aplikace. Jiný bezpečný a účinný postřik představuje olej, prodávaný také jako takzvaný zahradnický olej. Tyto oleje udusí hmyz a mohou být aplikovány na listy bez jejich poškození.

Postřiky se obvykle používají brzy v sezoně, dokud teploty nejsou tak vysoké, aby se mohla zavést biologická kontrola. Jestliže je zjištěn kořenový červec rodu Rhizoecus, kořeny se smáčí v silném roztoku insekticidu a sází do čerstvého kompostu. Silně zamořené rostliny je nejlepší vyřadit. Proti červcům rodu Phormium je skutečně nezbytné zasahovat zmiňovanými postřiky. Když je již kolonie založena, rostlina pravděpodobně odumře.

Existuje velké množství postřiků, které mohou být používány pro komerční pěstování, ale málo jich je dostupných v maloobchodním prodeji. Doporučuje se vždy používat různé postřiky, aby se zabránilo vzniku imunity červců vůči účinným látkám.

Rostliny je třeba pravidelně prohlížet. Před nákupem rostlin je třeba prozkoumat báze listů a vyřadit všechny rostliny vykazující známky výskytu červců nebo jejich výkalů. Vhodné je izolovat nově získané rostliny na dva až tři týdny, aby byla zaručena jistota zdraví ostatních rostlin. K vymýcení nákazy je třeba odstranit tolik kolonií, kolik je jen možné, a to odříznutím a zbavením se infikovaných výhonků a větví a omytím rostlin v proudu vody. Okartáčování je často jediný způsob k odstranění červců z kaktusů a dormantních řízků révy. Silně napadené rostliny by měly být vyřazeny a rostliny pěstované v nádobách by měly být uloženy do karantény. Budete-li udržovat kompost vlhký (ne přemokřený!), zabráníte tím výskytu kořenového červce rodu Rhizoecus. Rovněž ponechání otužilých rostlin venku přes zimu zničí kolonie červců a odstranění staré kůry révy v zimě pomůže odpudit počáteční kolonie.

Detail odstavce: Puklice
Zdroj: Puklice
Zveřejněno: 29.12.2015

PĚSTOVÁNÍ BRAMBOR

Techniky pěstování

Brambory lze pěstovat různými způsoby, níže uvedené formy pěstovaní se provádějí v oblasti zahrádkaření.

Pěstování brambor ve věžích

Nevýhodou pěstování brambor je jejich nárok na velký prostor. Zemědělci z And však vyvinuli pro vyřešení tohoto problému velmi účinnou techniku. Nejprve malou plochu několika čtverečních metrů obloží kameny a zde vypěstují několik rostlin. Jakmile jejich nať dosáhne výšky asi 15–20 cm, zvýší zídku okolo záhonu a záhon doplní asi o 10 cm půdy. Když nať opět vyroste asi na 15–20 cm, znovu zvýší zídku a doplní záhon půdou. A tak to jde stále dál a dál. Z půdy vždy vyčnívá pouze svrchní svazek natě. Bramborové věže mohou být až 1,2 metru vysoké.

V každé vrstvě půdy vytvářejí brambory nové postranní výhonky s novými hlízami. Nakonec se část zdi obklopující věž zbourá a půda se odstraní. Je až nepředstavitelné, jaké množství hlíz takto naroste. Podobné bramborové věže můžeme vytvořit i v našich podmínkách, například pomocí starých pneumatik, prken.

Pěstování brambor v pytli

Tento způsob pěstování využívá toho, že když brambor klíčí, tak nasazuje výživové a plodné kořeny (části kořenů, na kterých rostou hlízy) postupně po celé délce lodyhy. Výhodou je, že se nemusí plít plevel, je dobrá ochrana před jarními mrazíky, velmi nízká, takřka žádná spotřeba hnojiv. Čím více zpracujete organického odpadu (shrabané listí z podzimu, včetně plevele, papíru, lepenky, trávy, štěpků, dřevěných pilin), tím méně hnojiv.

Naklíčené brambory se zasadí do mělké vrstvy 10 cm uleželého a vlhkého, loňského, shrabaného listí a pokryjí 10cm vrstvou kompostu nebo hlíny a po vyrašení cca 10–15 cm stonku se tento pokryje další vrstvou organických odpadků a navrch hlínou. Nechají se pouze vrcholové listy s přibližně 5cm částí stonku. Brambora vyrazí ze zahrnutých částí stonku nejenom kořeny, ale i plodné kořeny, na nichž jsou hlízy. A tak se pokračuje dále, až se dospěje k hornímu okraji pytle anebo sudu (igelit pytle se postupně, jak přisypáváme hlínu, roluje zespod nahoru). Brambora má na vrcholu vegetace silnou a bohatou korunu ze stonků a listů, vzhledem k dobré výživě (organické odpadky se zároveň postupně rozkládají na humus a živiny) nesrovnatelnou s klasickým pěstováním. Výnos je několikanásobný, na cca 30 cm výšky pytle se počítá s jednonásobkem sklizně. Postupným zahrnováním se dosáhne i toho, že je brambora částečně chráněna před plísní.

Z toho plyne, že pytel o průměru kolem 30 cm a výšky 1 m dá v optimálním případě 3násobnou sklizeň. U pytlů odstřihneme spodní dva rohy. V pytlích se velmi dobře postupně zvyšuje výška zeminy. Při začátku pěstování je igelit pytle srolován na okraji a k rostlině jde více světla. Brambory sázíme předklíčené již v dubnu. Když je zima, respektive jarní mrazíky, tak se dají srolované obruby narovnat a vytvoří nad rostlinami jakýsi skleník. Vrchní okraje se spojí třeba kolíčky na prádlo. Pytle dáváme těsně k sobě, abychom co nejlépe využili prostor.

Nevýhodou je špatná manipulace, pytle mají malou trvanlivost. Po třech, čtyřech letech je igelit sluncem narušen (degradován) a postupně praská a rozpadá se.

Pěstování brambor v bedně

Brambory nechte růst nad úrovní země ve vyvýšených záhonech obehnaných bedněním, které by nemělo být vyšší než 50 centimetrů. Zhotovíme jej snadno z metrových prken. Vyhloubíme jámu, nad ní sestavíme bednění a dovnitř nasypeme substrát. Ten se odspoda skládá z hrubého a pomalu se rozkládajícího organického materiálu a větví, z drnů, trávy a kuchyňského odpadu. Poté dáme do bedny vrstvu listí a nakonec kompost promíchaný se zeminou. Dole hrubší, nahoře jemnější. Do záhonu o straně 100 cm umístíme 4 hlízy, asi 15 centimetrů pod povrch. Půda uvnitř bude mít v průběhu vegetace vyšší teplotu než běžný záhon, a proto brambory častěji zavlažujeme.

Pěstování brambor v seně

Vrstvu sena, kterou máme od loňského roku na zahradě, rovnoměrně rozprostřeme, část sena si necháme stranou na krycí vrstvu. Přímo do rozprostřeného sena vložíme naklíčené hlízy brambor, které přikryjeme zbylým senem, a o brambory se již skoro nemusíme starat. Za suchého počasí je dobré je zavlažovat. Při sklizni rozhrneme seno a brambory sklízíme.

Pěstování brambor ve slámě

Způsob pěstování brambor pod slámou se používal ještě v 19. století. Je pravda, že nebyl moc rozšířený, ale zato byl velmi úspěšný. V některých oblastech se používal ještě po revoluci.

Kvůli ušetření času a materiálu vesničané nezakopávali brambory do země, ale jednoduše na ně navršili 20cm vrstvu slámy, listí a podobného biologického odpadu. Potom už mohli klidně čekat do podzimu. To znamená, že kopčení brambor nedělali, a přesto měli mimořádnou úrodu.

Kolektivizace a válka odsoudily tento výnosný způsob pěstování brambor pod slámou k zapomnění. V současnosti se s úspěchem obnovuje.

Způsob pěstování brambor pod slámou je jednoduchý a v praxi vypadá takto: Na nepoorané (neporyté) zemi se rozloží v dostatečné vzdálenosti hlízy. Potom se zakryjí 20–30cm vrstvou slámy nebo jiného biologického materiálu. To je všechno. Neokopávají se, neplejí se. Na podzim, když stonky začnou zasychat, se odstraní vrstva slámy a brambory se sesbírají. Ti, kteří zkusili tento způsob pěstování, potvrzují, že úroda je mnohem vyšší než při tradičním pěstování. A ještě to vylepšili. Jeden zahrádkář například přidal provzdušňování (tvoření štěrbin) – kovovým kolíkem, 10–12 cm dlouhým, udělal mezi řádky díry (ve slámě). Podle jeho tvrzení se úroda zvětšila o 15–20 %.

Jiné vylepšení spočívá v tom, že se před položením sadbových brambor nasype na záhon 10–15cm vrstva rašeliny. Brambory se dávají do jamek na zeminu a rašelinou se nezasypávají. Celé se to nakonec pokryje vrstvou slámy. Úroda se tak prý ještě znásobí.

Detail odstavce: Techniky pěstování
Zdroj: Pěstování brambor
Zveřejněno: 3.6.2016