CO JÍ VEVERKY

Veverka obecná

Hmotnost veverky obecné je 230 až 500 g. Má dlouhý huňatý ocas a boltce opatřené chvosty. Ocas je dlouhý 140 až 240 cm a slouží k jedinečné obratnosti v korunách stromů, což je pro veverku typické. Žije v korunách stromů, kde si blízko kmene staví kulovitá hnízda. Používá k tomu suché větvičky, trávu nebo zvířecí srst. Živí se hlavně plody a semeny.

Zde si můžete prohlédnout různé zbarvení veverek.

Zdroj: Veverka

Poradna

V naší poradně s názvem VEVERKA TRUS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarda.

Nikde jsem nenašel jak vypadá trus veverky.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Hovínka od veverky vypadají skoro stejně jako ty od myší. Jak přesně je možné vidět na těchto fotografiích: https://www.google.cz/image…

Zdroj: Příběh Veverka trus

Veverka obecná chov

Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.

Krmivo

Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.

Rozmnožování

Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.

Zdroj: Veverka

Potrava lišky obecné

Liška obecná je v podstatě nenáročný tvor. Je to prostě všežravec. Sežere od mnoha druhů rostlin až po maso opravdu vše. Složení potravy záleží na podmínkách, kde se momentálně nachází. Třeba myší sežere až 20 denně. Co nesežere, zahrabává si na svá místa, zhruba 10 cm hluboko, a když potřebuje, tak se pro to vrátí. Složení potravy můžeme rozdělit asi takto:

• Myši, hraboši, veverky, pískomilové a jiní hlodavci tvoří většinu jídelníčku. K dispozici je mají ve dne i v noci.
• Ptáci i vodní ptactvo.
• Králíci patří také mezi její hlavní kořist.
• Žížaly, housenky, brouci jsou bohaté na proteiny, a proto jsou také velice důležité v jídelníčku lišky.
• Žáby, ještěrky a ryby.
• Zajíci, kachny divoké, koroptve polní – loví převážně jejich mláďata nebo oslabené dospělé kusy.
• Srnčí zvěř – ve vysokém sněhu uloví i dospělého jedince, ale převážně se soustředí na srnčata.
• Slepice, kachny domácí, husy domácí – loví je hlavně v období liščat, kdy mají zvýšenou spotřebu potravy.
• Třešně, švestky, maliny, borůvky – nesmí být kyselé.
• Mršiny – hledá podél silnic, i když obětí se může stát ona sama.
• Odpad – zbytky v okolí domů, ale i žrádlo pro kočky.

Zdroj: Šelma liška obecná

Příběh

V příběhu ŽÁDOST O CHOV VEVEREK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ladislav Macho.

Dobrý den,
chtěl bych chovat veverky obecné mám slíbenou zatím jednu samičku a samečka, proto vás žádám o povolení k chovu veverek.
Dále se chci ještě vás zeptat co všechno a jaké potvrzení ještě potřebuji k chovu.
Předem vám moc děkuji s pozdravem Macho Ladislav..

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.

Dobrý večer, chci se zeptat,ohledně povolení k chovu veverky.
Kde se to prosím vyřizuje? A co k tomu vše potřebují ! Děkuji za informaci.

Zdroj: Příběh Žádost o chov veverek

Blechy v bytě

Přítomnost blech v bytě je velmi problematická a jejich likvidace není ani jednoduchá, ani rychlá. Na vině je životní cyklus blech. Rozšířené jsou celosvětově a je jich více než 2 000 druhů. V Česku jich žije ale jen asi 90 druhů. Většina druhů blech žije skoro po celý život na svém hostiteli. Tyto blechy sice nepříliš rády hostitele mění, ale jsou toho schopny. Není tedy pravda, že na člověka nejdou. Další druhy blech prožijí většinu života mimo hostitele a chodí se jen napít jeho krve. Těmto druhům je pak úplně jedno, jestli se napijí ze psa, kočky, nebo člověka.

I když je fakt, že se blechám daří lépe ve zvířecím kožichu než na lidské kůži, tomu, aby nás kously, se většinou neubráníme. Zvlášť pokud jsme zanedbali blechy na psovi nebo kočce. Na nich se totiž blechy živí i množí a kladou vajíčka. Ta jsou veliká asi jen půl milimetru a ze zvířecí srsti jich velká část postupně opadá na podlahu nebo do zvířecích pelechů.

Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz velký cca 3,5 mm řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštějí tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i dále do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy (cca 0,5 cm). Jsou to bílí tvorové bez nohou, takže připomínají červi. Živí se organickým odpadem a krví v zaschlém trusu dospělých blech. Při normálních podmínkách trvá stadium larvy 2 až 4 týdny, výjimečně může trvat i několik měsíců. Následně se larva zapřede do hedvábného zámotku, který se pokryje prachem, takže najít jej není nic snadného. Stadium kukly trvá také přibližně 2 až 4 týdny.

Po kousnutí blecha vylučuje látku, která zabraňuje srážlivosti krve, proto také kousnutí od blechy svědí. Blecha je velmi obtížný parazit, ale kromě toho může přenášet i řadu nemocí, některé z nich jsou velmi závažné, například mor, endemický tyfus a lymskou boreliózu. Dále bývá blecha takzvaným mezičlánkem (přenašečem) tasemnice.

Není dobré proto výskyt blech – i když nám to může připadat jakkoliv banální – podcenit. Chytit blechu je téměř nadlidský úkon, dokáže skočit až na vzdálenost 30 cm a do výšky 20 cm, což je vzhledem k její velikosti úctyhodné. Když už se vám podaří blechu chytit (mezi prsty) ani potom nemáte vyhráno, je to velmi kompaktní hmyz a pouhým zmáčknutím mezi prsty jí prostě nezabijete. Nedoporučuje se ani její rozmáčknutí nehtem, protože by mohlo dojít ke styku s její krví, která může být nebezpečná. Hoďte ji tedy nejlépe do vody, do sklenice s vodou, něco jí tam kápněte, třeba Iron, a bude po bleše.

Dospělé blechy se drží na svém hostiteli, obvykle na psovi nebo na kočce. Vajíčka a larvy se však na srsti obvykle neudrží, proto je zvířata při pohybu rozsévají po okolí. Blechy se množí velmi rychle, během měsíce jich mohou být tisíce.

Pes napadený blechami se neustále drbe, škrábe a zahryzává se do kůže. Zvíře může reagovat na bleší kousnutí i alergicky. Není výjimkou, že hapteny (látky schopné vyvolat specifickou imunitní reakci) ze slin blech dráždí kůži. U psů se to obvykle pozná podle rozškrábaného místa nad ocasem. Zkontrolujte pak především oblast hlavy a pak podél páteře od kohoutku k ocasu. Červení, hnědí nebo černí parazité měří od 1,5 až do 7 mm, navíc jsou skvělí skokani. Pokud jste našli také malé černé hromádky přilepené k chlupům, pak máte jasný důkaz, že vašeho mazlíčka blechy trápí. Jedná se totiž o bleší výkaly. Blechy mohou napadnout i jiná zvířata – kočky, králíky, veverky, ježky, dokonce i slepice.

Zdroj: Blechy v bytě

Kuna

Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.

Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.

Kuna lesní

Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.

Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.

Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic trvá u tohoto živočicha devět měsíců, což je výsledkem takzvané utajené březosti neboli embryonální latence. Jedná se o stav, kdy tělo samice zastaví vývoj plodu, aby se mládě narodilo do co možná nepříznivějších podmínek. Tato utajená březost trvá u kuny lesní až 6 měsíců a mláďata se tak rodí do ideálních podmínek v dubnu a květnu. Rodí se většinou 3 až 5 mláďat, může to však být méně i více. Samotná mláďata se rodí naprosto nemohoucí. Váží okolo 3 dekagramů, jsou slepá a téměř holá, avšak jejich další vývoj probíhá poměrně rychle. Začínají vidět zhruba po 6 týdnech a po 2 až 3 měsících asistují matce při lovu, což je zároveň období, kdy je matka přestává kojit. Zcela samostatná jsou pak zhruba po půl roce. V ideálních podmínkách se dožívají 10 let.

Kuna skalní

Je o něco málo větší a její kožich je méně hustý a huňatý, než je tomu u kuny lesní. Hmotnost se pohybuje zhruba mezi 1 a 2 kily a na délku může mít až půl metru. Barva srsti je našedlá a pod krkem můžeme pozorovat bílou náprsenku, která se táhne přes horní část hrudi až na přední nohy. Uši jsou tmavé bez světlého lemu a čenich je zbarven do tmavě hnědé.

Rozmnožování, březost i osamostatňování probíhají u kuny skalní prakticky totožně, jako je tomu u kuny lesní, a to včetně embryonální latence. Potravní zvyklosti se u nich v základu také příliš neliší, avšak jsou do značné míry ovlivněny místem jejich života a z toho vyplývající dostupnosti různých druhů potravy. Kuna skalní se tak živí především hlodavci, malými savci, vejci, drůbeží a ovocem.

V lese ji příliš nenajdeme, protože zde žije především kuna lesní, se kterou se navzájem vyhýbají. Jejím oblíbeným prostředím jsou skalnatá území s vegetací, ale v čím dál tím větší míře také okolí aglomerací a lidská obydlí nebo jejich části, které nejsou pravidelně obývány (chaty, půdy, šopy, stodoly).

Žije hlavně nočním životem, je hlučná, má ráda popelení, dosti často likviduje slepice a gumové části v automobilech. Pro představu o vzhledu této šelmičky se podívejte na foto.

Zdroj: Hranostaj

Druhy steaků

T-bone steak: T-bone steak získal svůj název podle hřbetní kosti ve tvaru písmene T, která protíná dva svaly – pravou svíčkovou a nízký roštěnec. Jedná se tedy v podstatě o dva steaky vysoké kvality v jednom. Měl by vážit nejméně 400 gramů a jeho chuť dobře vynikne grilováním. Jeho variantou je steak porterhouse, který má stejný tvar, ale větší část masa je ze svíčkové, protože se krájí z místa blíže oháňce.

Příprava: Obecně pro všechny steaky platí, že méně je více. T-bone steak dochuťte pepřem, solí a olivovým olejem – vše pečlivě vmasírujte do masa. Pokud si rádi s masem pochutnáte i na jiných chutích, připravte si chutney, omáčku nebo vyzkoušejte balsamico.

Filet mignon steak: Filet mignon steak (v překladu malý) se připravuje z malého kousku masa v koncové části svíčkové. V restauraci se také můžete setkat s názvy tenderloin, tournedos nebo jednoduše filet či medailonky. Svíčková je díky svému umístění pod páteří téměř nepoužívaným svalem, tudíž je maso obzvlášť křehké, libové a zároveň také nejdražší ze všech částí hovězího. Chuť tohoto dílu není příliš výrazná. Ze svíčkové připravíte kromě steaku také skvělé carpaccio, rostbeef nebo tatarský biftek. Maso na tatarák ideálně naškrábejte ostrým nožem, rozdíl oproti mletí je znát.

Příprava: Nejvhodnější úpravou je propečení rare nebo medium rare. Pro zachování kulatého tvaru lze ovázat provázkem.

Rib eye steak a prime rib: Plátek masa oválného tvaru pochází z vysokého roštěnce, tedy přední části hovězího hřbetu. Zde je maso méně svalnaté a díky tomu i křehčí než z nízkého roštěnce. Charakteristické je bohaté mramorování včetně takzvaného tukového oka. Právě vysoký obsah tuku zajišťuje tomuto plátku masa vynikající chuť. Rib eye steak se prodává bez kosti. Maso z vysokého roštěnce s kostí, tedy žebrem, je označováno jako cote de boeuf a celý roštěnec nerozdělený na jednotlivé steaky se nazývá prime rib. Nejjemněji je maso mramorované mezi 9. a 12. žebrem, a naopak bohatě mramorované je maso od 6. do 8. žebra, kde se nachazí i rib eye steak.

Příprava rib eye: Chuť kvalitního masa je výborná sama o sobě, proto stačí dochutit rib eye steak jen solí, pepřem a olivovým olejem – pomocí opatrného vmasírování. Tato část masa se skvěle hodí na pánev i gril, který mu navíc dodá nezaměnitelnou kouřovou chuť.

Připrava prime rib: Obrovský prime rib se snad ani jinam než na gril nevejde. I při jeho úpravě znamená méně více. K soli a pepři ale můžete ještě přidat plnotučnou hořčici. Pomazané maso nechte klidně přes noc odpočívat. Na žhavém grilu se maso peče něco přes hodinu, dokud jeho vnitřní teplota nedosáhne 59 °C. Obyčejné, ale funkční teploměry na steak stojí jen pár korun, výsledek je ovšem k nezaplacení.

Flank steak: Flank steak pochází ze spodní části hovězího pupku. Maso je vhodné na pečení ideálně v celku, poté se krájí v šikmém úhlu na tenké plátky. Flank steak obsahuje vyšší podíl vláken a maso je o něco tužší, proto musí být vyzrálé. Maso by mělo zrát až 2 měsíce, aby se ztuhlá svalovina uvolnila a zkřehla. Byť se dnes všichni snaží využívat co nejčerstvější suroviny, u hovězího masa je to právě naopak. Obzvlášť potom u flank steaku, na kterém si začerstva opravdu nepochutnáte. Po uplynutí určité doby zrání má maso tu správnou kulinářskou i nutriční hodnotu. Proces zrání je však poměrně složitý, proto jej nechte raději na odbornících a nepokoušejte se nechat čerstvé hovězí uzrát v lednici.

Příprava: Maso z části pupku má svou specifickou chuť, kterou dokonale podtrhne jen trocha olivového oleje, sůl a pepř. Rozpalte pánev nebo gril na maximum, poté stáhněte plamen a zprudka steak opečte. Délka opékání záleží na tom, jak máte rádi steak propečený. Aby ze steaku při rozkrojení nevytekla všechna šťáva, nechte zprudka opečený flank steak ještě zhruba 10 minut odpočívat v troubě rozehřáté na 100 °C. V nejideálnějším případě použijte teploměr na steaky, který seženete za pár korun, a vytáhněte maso z trouby při jeho vnitřní teplotě 59 °C. Flank steak je třeba krájet velice ostrým nožem na tenké plátky v šikmém úhlu.

Rump steak: Rump steak se připravuje z horní části kýty. Maso je libové, proto je vhodné pro jakoukoliv tepelnou úpravu. Steak skvěle chutná zprudka opečený během pár minut na pánvi nebo ugrilovaný na uzavřeném grilu.

Příprava: Specifickou chuť rump steaku dokonale podtrhne jen trocha olivového oleje, sůl a pepř. Rozpalte pánev nebo gril na maximum, poté stáhněte plamen a zprudka steak opečte. Délka opékání záleží na tom, jak máte rádi steak propečený. Pokud si přece jen potrpíte na zajímavějších chutích lahodících hovězímu masu, doporučujeme vyzkoušet recept, ve kterém se maso marinuje až po opečení.

Hanger steak: Tento díl masa se nachází pod páteří zvířete, před svíčkovou. Jde o maso ze svalu bránice, které se u nás někdy nazývá též „veverka“ a v těle hovězího dobytka se nachází v blízkosti jater, která masu dodávají silně kořeněnou chuť. Hanger steak je známý pro svou vysoce aromatickou chuť a jedná se o výběrový kus masa. Dříve se tato část hovězího dostala na pulty jen těžko, protože si ho řezníci schraňovali hlavně pro sebe. Odtud také další název veverky nebo hanger steaku – řeznická domácí panenka. Hanger steak by měl být především vyzrálý kousek masa, nikoliv čerstvý.

Příprava: Hanger steak je vhodný na grilování, prudké opékání na pánvi a na výrobu masových rolád. Je to namáhaný sval, steak z něho tedy nebude příliš křehký, proto pozor na příliš dlouhou tepelnou úpravu. Hanger steak se opéká v celku a poté se krájí podobně jako flank steak šikmo po vlákně. Specifickou chuť hanger steaku dokonale podtrhne jen trocha olivového oleje, sůl a pepř. Rozpalte pánev nebo gril na maximum, poté stáhněte plamen a zprudka steak opečte. Délka opékání záleží na tom, jak máte rádi steak propečený. Obecně se ale doporučuje hanger steak opékat zhruba 8 minut z každé strany, což je ideální čas pro výšku steaku i zachování šťavnatosti masa. Aby ze steaku při rozkrojení nevytekla všechna šťáva, nechte zprudka opečený steak ještě zhruba 10 minut odpočívat v troubě rozehřáté na 100 °C. V nejideálnějším případě použijte teploměr na steaky, který seženete za pár korun. Maso pak z trouby vytáhněte při jeho vnitřní teplotě 59 °C. Hanger steak je třeba krájet velice ostrým nožem v šikmém úhlu na tenké plátky.

Striploin steak: Striploin steak nebo také New York strip je steak z nízkého roštěnce a pro svou chuť si získal srdce milovníků gastronomie po celém světě. Sval, ze kterého maso pochází, není za života zvířete moc aktivní. Díky tomu je maso velmi libové a má vynikající chuť, pro kterou je tak oblíbený. Prorostlost tukem je u striploin steaku někde mezi rib eye steakem a panenkou. Striploin steak je obvykle bez kostí, verze s kostí se někdy nazývá shell steak nebo club steak. Kromě toho, že steak bude vypadat mnohem působivěji, kost dodá masu chuť a vlhkost. I z toho důvodu se v restauracích New York strip často servíruje právě s kostí. Pokud si striploin steak objednáte v restauraci, nemůžete ovlivnit, jaké maso dostanete. Jestliže si ale chcete maso připravit sami, u řezníka si zvolte takové, které bude pro vaše potřeby nejlepší. Vybírejte steaky, které jsou široké a relativně rovné a nejsou u nich příliš velké rozdíly v tloušťce masa na jednotlivých stranách. Vyhněte se takovým kusům, které jsou na pohled vlnité, mají zvláštní tvar a výrazné rozdíly v tloušťce. Jestli nemáte na výběr, neklesejte na mysli. Jakýkoliv striploin steak je vždycky dobrý steak. V případě, že ale máte možnost volby, využijte ji. Přece jen za kus výběrového masa nezaplatíte zrovna málo.

Příprava: New York strip nevyžaduje výrazně odlišnou přípravu než ostatní steaky. Na rozdíl od svíčkové ho navíc můžete krájet na větší plátky. Při porcování ponechte na steaku menší tukovou vrstvu. Při pečení podpoří chuť hovězího a ještě více ji rozvine. Striploin steak můžete připravit na klasický způsob se solí a pepřem. Vyzkoušet ale můžete i nejrůznější marinády – podle toho, co vám nejvíce chutná. Možná už jste striploin steak ochutnali, jenom jste nevěděli, že se tak jmenuje. Anebo se na tuto lahůdku teprve chystáte – v takovém případě se máte na co těšit.

Zdroj: Naložení hovězího steaku