Dieffenbachia (difenbachie) je rod tropických rostlin z čeledi Araceae, který se vyznačuje charakteristickými světlými skvrnami na listech. Je známo asi 30 druhů, některé se používají jako pokojové rostliny kvůli jejich toleranci vůči stínu. Nejpěstovanějším druhem je Dieffenbachia bowmanii.
Do Evropy se dostala na konci 19. století. Pochází převážně z pralesů Střední a Jižní Ameriky. Jméno bylo dáno na počest německého lékaře a přírodovědce Ernsta Dieffenbacha.
Difenbachie v ložnici
Ačkoli jsou rostliny difenbachie oblíbené a mohou zkrášlit prostor místností, nedoporučují se k umístění v ložnici kvůli jejich toxicitě a možnému podráždění. Jejich míza obsahuje krystaly, které mohou způsobit podráždění sliznic, a samotná rostlina je při požití toxická pro lidi i domácí zvířata.
Zde jsou důvody, proč difenbachie obecně není dobrou volbou do ložnice:
Jedovatost Difenbachie obsahuje oxaláty, které mohou při požití způsobit otoky, slintání a dokonce i ztrátu řeči. Může také způsobit podráždění kůže a očí.
Podráždění sliznice Míza, která obsahuje jehličkovité krystaly, může dráždit sliznice v ústech a krku.
Čištění vzduchu I když difenbachie může pomoci čistit vzduch, její přínosy v malé ložnici mohou být zanedbatelné ve srovnání s potenciálními riziky.
Pokud se rozhodnete rostlinu difenbachie pěstovat u sebe doma, tak ji umístěte mimo dosah dětí a domácích mazlíčků. Zacházejte s ní opatrně a po dotyku si důkladně umyjte ruce. Uvědomte si potenciální riziko jedovatosti a možného podráždění sliznic.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vašem obrázku bude asi pepřinec (Peperomia), respektive nějaký jeho druh. Tyto druhy mají tlusté mohutné stonky a masité listy. Je to tropická trvalka, která je pěstována pro její okrasné listy. Nejčastěji pochází z tropické Ameriky. Jsou kompaktní a obvykle nepřesahují výšku 30 cm. Jednotlivé druhy se značně liší ve vzhledu. Listy jsou hladké a masité a mohou být oválné nebo mohou mít tvar srdce. Drobné květy jsou nenápadné a rostou ve tvaru kordovitých hrotů.
Nároky na světlo
Peperomia je nenáročná pokojová rostlina a dobře roste na jasném nepřímém světle, které poskytuje západní nebo východní okno. Tyto rostliny dokonce rostou i pod fluorescenčními světly (umělé osvětlení). Nedostatečné světlo způsobuje, že pomalu rostoucí peperomie přestane růst. Přímé sluneční světlo naopak spálí její listy.
Nároky na vodu
Před každou zálivkou nechte půdu vyschnout. Přelití vede k hnilobě kořenů, je hlavní příčinou závažných problémů s těmito rostlinnými. Nejlepší je namočit květináč na 10 minut do vody a pak vyndat. Tato technika udržuje listy suché a pomáhá předcházet nemocem rostlin. Husté listy rostlin Peperomia drží vodu a umožňují rostlině odolávat dlouhým obdobím bez zálivky.
Hnojení
Tyto pokojové rostliny přihnojujte měsíčně od jara a v létě základním rostlinným rostlinným hnojivem ve výši 1/2 doporučené dávky. Během podzimu a zimy není nutné tuto rostlinku hnojit.
Nároky na teplotu
Teploty mezi 16 - 27 °C jsou nejlepší. Teploty pod 10 °C a studené průvany z oken a dveří poškozují listy.
Vlhkost vzduchu
Peperomia je původem z deštných pralesů Brazílie a proto milují teplé vlhké prostředí.
Květy
Květy peperomických rostlin jsou velmi malé a nevýrazné. Jsou to listy, které jsou na rostlině tak zajímavé.
Škůdci
Domácí škůdci jako vlnatka a mšice mohou být pro rostlinu problém.
Nemoci
Ringspot virus je skvrnitost listů, který se vyznačuje jako nevzhledné kulaté fleky a nejčastěji se objeví kvůli vysoké vlhkosti. Vzhledem k tomu, že pro tuto chorobu rostlin neexistuje žádné chemické ošetření, musí být poškozené listy a dokonce i celá infikovaná rostlina vyhozeny. Udržujte listy peperomie suché a zajistěte dobrou cirkulaci vzduchu, abyste zabránila tomuto onemocnění.
Půda
Použijte dobře provzdušněnou volnou půdu, která dobře vysychá.
Velikost květináče
Velikost květináče má toto rostlina ráda spíše menší než větší. Přesazujte, až když kořeny zcela naplní současnou nádobu. Pěstování peperomie v květináči, který je příliš velký, zabraňuje rychlému vysychání půdy a způsobuje hnilobu kořenů.
Řez
Peperomia může být seříznuta kdekoli na lodyze. Nový růst se pak vyvíjí z uzlů těsně pod řezem ve stonku.
Množení
Peperomia se snadno množí z listových výrůstků, odřezků výhonků a rozdělením rostlin. Dobré je nechat nařezané konce listů nebo stonků používané k množení nejdříve vysušit několik hodin nebo přes noc před jejich vysazením.
Jedovatost
Peperomie je jedovatá s úrovní toxicity 1.
Tato rostlina pochází z deštných pralesů tropické Ameriky. Difenbachie má veliké listy zbarvené žlutě a zeleně. Pěstování v našich domácnostech tak není pro tuto pokojovou rostlinu zcela bez problémů. Difenbachie má vysoké nároky na teplotu a vzdušnou vlhkost. V létě musíme difenbachii chránit před přímým sluncem, v zimě naopak vyhovuje rostlině jasně osvětlené místo. Difenbachie nesnáší průvan, v létě potřebuje vyšší teplotu, maximálně však do 30 °C, v zimě jí vyhovuje teplota kolem 18 až 20 °C, starší rostliny můžeme pěstovat při 16 °C, ale teplota pod 14 °C již může vést k celkovému poškození rostliny.
Diefenbachie, česky také mramornatka, patří přes svou nebezpečnost k oblíbeným pokojovým rostlinám, a to jak pro svou výšku, tak pro nápadné zelenožluté nebo zelenobílé skvrnité listy.
Jedná se o statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy vyrůstají ze silného kmínku, jsou velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy jsou drobné, žluté, uspořádané v palici, v kultuře se však objevují jen ojediněle. Plodem je červená až oranžovočervená bobule.
Odrůdy Dieffenbachia maculata
Candida – žlutě až smetanově zbarvený list se zelenými skvrnami a se zeleným okrajem.
Camilla – barva listu se proměňuje od žluté přes smetanovou k bílé, okraj listu zelený.
Compacta – rostlina hustě olistěná u paty, list nepravidelně zeleně skvrnitý na žlutém až smetanově zbarveném podkladu.
Mars – nepravidelně skvrnité listy s tmavozelenou, světle zelenou a žlutou barvou.
Ve svém příspěvku ČESNEK MEDVĚDÍ - V ČR POUZE JEDEN DRUH! se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Pokorný.
Pletete si druhy a poddruhy. Česnek medvědí je na celém území pouze jeden druh s dvěma poddruhy - česnek medvědí ukrajinský roste na Moravě, česnek medvědí pravý v Čechách. Mezi poddruhy jsou jen velmi malé rozdíly, zatímco mezi druhy dost velké..
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Difenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice.
Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, krku a na rtech, v těžších případech se mohou objevit i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a přivolat lékařskou pomoc.
Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se difenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
V naší poradně s názvem ODBORNÁ POMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jakub.
Dobrý den, dostal jsem úkol pořídit dva druhy ozdobných keřů do truhlíku na slunné místo. Výška 150-200cm a jeden by měl kvést žlutě a druhý modře a pokud možno současně. Prosím poraďte. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Jarní květový vodopád ve skladbě modrá/žlutá se skládá z modrého šeříku a žluté zákuly japonské. Do truhlíku bych to pořídil tak, aby šeřík tvořil background od rohů do středu a uprostřed bych umístil zákulu. Oba keře kvetou bohatě a současně.
Difenbachie jsou náchylné k několika chorobám a škůdcům. Mezi běžné choroby patří houbová skvrnitost listů, hniloba kořenů a bakteriální plíseň. Škůdci, kteří běžně postihují difenbachii, jsou svilušky, vlnatky, mšice a červci alias puklice.
Nemoci
Houbová skvrnitost listů
Toto onemocnění se projevuje skvrnami na listech, které se mohou zvětšit a změnit barvu, což může vést k jejich odumření.
Hniloba kořenů
Přelévání je častou příčinou hniloby kořenů difenbachie. Kořeny změknou a změní barvu, což vede ke žloutnutí a vadnutí listů.
Bakteriální plíseň
Bakteriální plíseň může způsobit tmavé skvrny na listech obklopené žlutým kruhem a v závažných případech se list může zhroutit.
Virus mozaiky
Tento virus může způsobit žloutnutí a mozaikové vzory na listech. Obvykle tuto nákazu přinesou škůdci.
Škůdci
Svilušky
Tito drobní škůdci mohou způsobit pavučinovou látku na spodní straně listů a vést k jejich žloutnutí a hnědnutí.
Vlnatky
Tento hmyz se může na rostlině objevit jako bílé, vatovité chomáčky a vysávat mízu z listů a stonků.
Mšice
Mšice jsou malí, hruškovití škůdci, které se mohou shlukovat na nových výhonech a sát rostlinné šťávy.
Červci
Červci (nebo také puklice) jsou malí, nepohybliví škůdci, kteří se přichytí k rostlině a živí se její mízou. Jejich likvidace může být obtížná, protože jsou kryti tuhým krunýřem, přes který nepronikne kontaktní insekticid. Musí se použít systémový přípravek, který si rostlina natáhne do sebe a pak prostřednictvím otrávené rostlinné šťávy zahubí tyto odolné škůdce.
Obecná doporučení
Správná zálivka
Vyhněte se přelévání, abyste zabránili hnilobě kořenů. Mezi zálivkami nechte horní vrstvu půdy vyschnout.
Dobrá drenáž
Zajistěte dostatečnou drenáž, aby se voda nehromadila na dně.
Pravidelná kontrola
Pravidelně kontrolujte svůj třtinový rákos, zda nevykazuje známky škůdců nebo chorob.
Izolujte postižené rostliny
Pokud si všimnete známek choroby nebo škůdců, izolujte postiženou rostlinu, abyste zabránili šíření na další rostliny.
Ošetření
Používejte vhodné ošetření, jako je insekticidní mýdlo, neemový olej nebo jiná doporučená řešení k likvidaci škůdců nebo chorob.
V naší poradně s názvem KANADSKÉ BORŮVKY MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelína.
Dobrý den, měla bych dotaz, zda je možno vysadit pouze jednu sazenici amerických borůvek, nebo musí být samičí a samčí, jak mi sdělila sousedka. Jeden keřík jsem si zakoupila a nevím jak poznám, který to vlastně mám a který mám přikoupit. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Kanadské borůvky jsou oboupohlavné, takže u nich nejsou samci ani samice. Důležité je vědět jaký druh máte, protože některé druhy jsou samosprašné nebo jen částečně samosprašné, popřípadě i cizosprašné. Podle druhu borůvek teprve poznáte, jestli je třeba přikoupit ještě další rostlinu. Pokud má kanadské borůvky sousedka, tak stačí i ta její rostlina, není-li na kilometry daleko.
Množení difenbachie se provádí vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce, protože rostlina je jedovatá. Nebo při manipulaci s difenbachií používejte rukavice, protože míza může dráždit pokožku.
Další možností je rozmnožit rostlinu dělením kořenového balu.
U stonkových řízků můžete odříznout kus stonku, ponořit ho do kořenového hormonu a zasadit do vlhké půdy nebo dát do vody. U vrcholových řízků odřízněte kus s několika listy a umístěte jej do vody, aby zakořenil.
Množení řízky
Vrcholové řízky
Odřízněte kus hlavního stonku pod očkem, kde raší listy.
Ujistěte se, že řízek má dva až tři listy.
Řízek vložte do sklenice s vodou a udržujte ji v teple a světle.
Pravidelně vyměňujte vodu.
Kořeny by se měly objevit během několika dnů až týdnů.
Zakořeněný řízek potom zasaďte do vhodné substrátu.
Stonkové řízky
Odřízněte 5cm kus stonku a ujistěte se, že jsou na něm listová očka.
Odstraňte z řízku všechny listy.
Nechte řezný konec oschnout a ztvrdnout, nebo jej ponořte do kořenového hormonu.
Řízek umístěte vodorovně do vlhké zeminy nebo do vody.
Udržujte jej v teple a na nepřímém světle.
Jakmile se vyvinou kořeny, zasaďte jej do květináče s dobře propustnou substrátovou směsí.
Množení dělením
Kdy dělit: Nejlepší doba k dělení je během přesazování, obvykle na jaře.
Opatrně oddělujte: Rostlinu opatrně oddělte a ujistěte se, že každá větev má kořeny.
Sázejte samostatně: Každou novou část zasaďte do vlastního květináče s čerstvou substrátovou směsí.
Pro dosažení nejlepších výsledků použijte dobře propustnou substrátovou směs. Pravidelně zalévejte a udržujte půdu trvale vlhkou, ale ne přemokřenou. Zajistěte jasné, nepřímé světlo. Zakořeňování může chvíli trvat, proto buďte trpěliví a sledujte, kdy se začnou objevovat kořeny.
V naší poradně s názvem BEZTRNÝ OSTRUŽINÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Parýzek, ing..
Prosím o radu. Kdy je nejvhodnější doba ke hřížení šlahounů. Hřížím matiční šlahouny, nové rostliny mi vzejdou, ale nechám si poradit. Jestli matiční šlahouny už letos nebo až druhý rok, kdy už budou mít plody.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Nejvhodnější doba pro hřížení ostružin je na jaře a na podzim. Výsledky jarního hřížení můžeme oddělit ten samý rok na podzim. Ty podzimní až následující rok na jaře. K hřížení se používají jednoleté výhony.
K vegetativnímu množení ostružin můžete také použít i další postupy, které jsou vhodnější. Je to například množení kořenovými řízky. Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 8-10 cm a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně neroste. Řízky zakládáme přes zimu v mrazuprosté místnosti do písku s rašelinou. V dubnu je vysazujeme na záhony s lehčí kompostní zeminou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 10 cm hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 10 cm od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 3 cm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Řízky je nezbytné ošetřit stimulátorem růstu.
Difenbachii pěstujeme ve větší nádobě s běžnou zeminou pro pokojové rostliny nebo zahradní zeminou složenou z listovky, rašeliny a hrubého písku, obohacenou dobře vyzrálým kompostem. Difenbachii pěstujeme nejlépe jako solitér nebo jako dominantní rostlinu ve skupinách.
Difenbachie má vysoké nároky na teplotu a vzdušnou vlhkost. V létě jí vyhovuje vyšší teplota, ale ne přes 30 °C, v zimě nejlépe teplota mezi 18 a 20 °C, starší rostliny je možné pěstovat při 16 °C, ale teplota pod 14 °C již může vést k poškození rostliny.
V létě by se měla chránit před přímým sluncem, v zimě jí naopak vyhovuje jasně osvětlené místo. Rostlina nesnáší průvan.
Zálivka by měla být na jaře a v létě častá, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit.
Přesazování
Přibližně každý druhý rok na jaře by se měla rostlina přesadit. Nejlépe je použít směs hrubé listovky, drnovky, rašeliny a písku smíchané v poměru 2 : 2 : 1 : 1 – pH substrátu je vhodné 5,5 až 6.
Hnojení
Rostlinu hnojíme 1x za 14 dní speciálním tekutým hnojivem pro pokojové rostliny.
Normálním jevem je opadávání spodních listů. Proto je vhodné čas od času rostlinu omladit seříznutím stonku 10 centimetrů nad zeminou v květináči. Velmi brzy vám obrazí a vrchní část rostliny můžete nechat znova zakořenit.
Ve svém příspěvku PLÍSEŇ NA HROZNOVÉM VÍNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Dolínek.
Dobrý den,
mám druhý rok ve skleníku sazeničku bílého a modrého skleníkového hrozna.
Dnes jsem kontroloval skleník a zaléval zbývající saláty a objevil jsem na větvích hroz.vína nějakou bílou plíseň.
Prosím o radu čím postříkat.Skleník i v tomto ročním počasí dost větráme,je z akrylátu.
V loňském roce jsme nic podobného nepozorovali.
Děkuji za odpověď.
Jiří Dolínek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel V. Žitek.
Na hroznu bílého vína ve skleníku se objevil šedivý povlak.Předpokládám, že se jedná o nějakou plíseň. Poradí mi někdo, čím bych měl hrozny ošetřit? Děkuji.
Difenbachii je možné zakoupit v zahradnictvích, některých květinářstvích nebo internetových obchodech. Jejich cena se pohybuje v rozmezí od 180 do 1 000 korun. Cena se odvíjí od počtu listů rostliny, čím jich má rostlina více, tím je dražší.
V naší poradně s názvem POPÍNAVÁ ROSTLINA NA PLOT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ilona.
Prosím o radu
Rostlina je jednoletá rychle rostoucí popínavá po plotě.Stonky jsou zelené dužnaté ne dřevnaté.Květy jsou žluté trochu ve tvaru jako kopr místamy stočené do spírál jako u vína.Plody jsou zelené šištíce s bodáky ve tvaru jako kiwi.Na podzim šištice uschne a spodní část se rozevře a vypadnou z ní 4 ploché hnědé pecky .Tvar jako dýňové semínko s rozdílem celé hladké.Mockrát děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Posílám vám odkaz na stránku, kde jsou vidět nejznámější popínavé druhy a jejich obrázky: https://www.theguardian.com…
Podle obrázků najděte tu svojí rostlinu a hned vedle se dozvíte její latinský název. Podle něho již dohledáte český název.
Pokud rostlinu pěstujete na stejném místě 2 až 3 roky, začne nasazovat květy. Ty však zastavují růst listů. Proto je lepší každý výhon s květy vylomit.
Scindapsus patří mezi jedovaté rostliny. Náleží do čeledi áronovitých, případná konzumace má tedy stejné důsledky jako u difenbachie či alokázie. Ani tuto rostlinu nepěstujte poblíž ptačí klece, pozření listů by mohlo způsobit i uhynutí opeřence.
Spodek stonku je měkký – pravděpodobně způsobeno nadbytkem vody a nízkou teplotou.
Listy žloutnou a vadnou – příčinou je zřejmě nízká teplota nebo průvan, nebo obojí.
Listy opadávají – příčinou je zřejmě opět nízká teplota nebo průvan, nebo příliš suchý vzduch. Opadávají-li však pouze spodní listy, je to jev zcela přirozený. Vede-li však i tento přirozený opad listů k tomu, že rostlina nevypadá pěkně, lze ji asi ve výšce 10 cm seříznout. Zpravidla velice brzy a velmi ochotně znovu obrazí.
Listy ztrácí barevnost – zřejmě je rostlina vystavena přímému slunečnímu záření.
Listy jsou na okraji hnědé – na vině je pravděpodobně nedostatečná zálivka.
Mexické fazole mohou dětem pálit, pokud se pálivost řeší až na konci nebo „od oka“. Pálivost není problém suroviny, ale načasování.
Z vlastní zkušenosti platí, že pokud odeberu dětskou porci ještě před přidáním chilli, děti je bez problémů snědí. Jakmile se pálivý základ provaří s celým hrncem, pálivost už oddělit nejde a jídlo zůstane nedojedené.
Dají se mexické fazole zamrazit?
Ano, mexické fazole se dají zamrazit, ale jen pokud fazole drží strukturu. Rozvařené fazole mražení zhorší.
Zamrazoval jsem porce po 24 hodinách od uvaření. Chuť zůstala dobrá, ale textura byla po rozmrazení měkčí. Pokud byly fazole vařené „na hraně“, výsledek byl ještě použitelný. Pokud už byly rozpadlé, po rozmrazení už to nebylo ono.
Proč jsou mexické fazole kyselé?
Kyselost mexických fazolí vzniká téměř vždy špatným načasováním rajčat, ne jejich množstvím.
Rajčata přidaná příliš brzy a dlouho vařená vytvoří kyselý základ, který už nejde úplně spravit. Tuk nebo cukr mohou kyselost jen částečně zakulatit, ale chuť už zůstane narušená. Ověřeno několikrát v praxi.
Dají se mexické fazole jíst studené?
Ano, mexické fazole se dají jíst studené, ale ne v každé fázi.
Čerstvě uvařené studené nechutnaly dobře. Po 24 hodinách v lednici ale fungovaly překvapivě dobře jako studená příloha nebo náplň do tortilly. Po 48 hodinách už byly chuťově těžší a studené jsem je nevyhledával.
Co když nemám římský kmín?
Bez římského kmínu mexické fazole uvařit jde, ale chuť nebude typická.
Zkoušel jsem náhrady běžným kmínem i koriandrem. Výsledek byl jedlý, ale plochý. Římský kmín dělá základní chuťový profil. Pokud chybí, je lepší ubrat očekávání než přidávat další koření a jídlo přebít.
Jsou mexické fazole vhodné jako hlavní jídlo bez masa?
Ano, mexické fazole fungují jako hlavní jídlo bez masa, pokud mají dostatek tuku a správně dochucený základ.
V praxi se ukázalo, že bez masa jsou syté hlavně druhý den. Pokud jsem šetřil tukem nebo kořením, jídlo působilo prázdně. Správný základ rozhoduje víc než přidání masa.
Jak zahustit mexické fazole bez mouky?
Mexické fazole lze zahustit bez mouky pomocí rozmačkané části fazolí nebo redukcí.
Nejlépe se mi osvědčilo odebrat malou část fazolí, rozmačkat je a vrátit zpět do hrnce. Mouka nebo škrob změnily chuť a udělaly jídlo těžké. Přirozené zahuštění funguje lépe.
Jak dlouho vydrží mexické fazole v lednici?
Mexické fazole vydrží v lednici běžně 2–3 dny, pokud jsou správně uložené.
Nejlépe chutnaly druhý den. Třetí den už byly chuťově těžší a fazole měkčí. Pokud jsem věděl, že je nesníme do dvou dnů, raději jsem je zamrazil.
Při nákupu orchideje věnujte pozornost několika faktorům:
název orchideje – pokud není uveden, měli byste se zeptat, o jaký druh se jedná
stav listů – zkontrolujte, aby listy nebyly poškozené, zvadlé, případně zda nejsou nemocné i kořeny
mokrý substrát – nekupujte rostlinu s přemokřeným substrátem, mohla by již začít zahnívat
umístění orchideje v obchodě – pokud si všimnete, že orchidej stojí v průvanu, raději ji nekupujte, mohou jí začít opadávat poupata
zvážit dobu nákupu – orchideje by se neměly nakupovat v extrémních teplotách, ať už ve velkých mrazech, nebo ve velkých vedrech
Pro začínající pěstitele orchidejí, amatéry, se doporučují například tyto druhy: Paphiopedilum (střevíčník), jehož některé variety lze pěstovat v pokoji; dále Pleione, která roste jako pozemní orchidej, vyskytuje se však i jako epifyt; Odontoglossum, kterému se říká vonoklas a je k dostání v mnoha květinářstvích. Také druhy Bifrenaria, Cattleya, Lycaste a Cymbidium by měly i začátečníkům přinést radost z květů i snadného pěstování.
Snad nejznámější a nejodolnější je Phalaenopsis, nádherně kvetoucí orchidej, která vydrží za okny bytů i několik let. V celoročně vytápěných bytech se bude na okenním parapetu dařit i druhu Vanda a některým zástupcům rodu Dendrobium. Tyto orchideje se cítí nejlépe při stálé teplotě kolem 20 °C, která na noc poklesne jen velmi mírně. Ani v jejich domovině se totiž teplota příliš nemění. Snesou samozřejmě i vyšší teplotu, ale jejich tropický původ rozhodně neznamená, že by jim svědčila výheň, protože rostou a kvetou ve stínu tropických pralesů, chráněné před spalujícím sluncem a při vyšší vzdušné vlhkosti. Potřebují sice dostatek světla, ale ne přímé slunce. Podle toho vybírejte jejich stanoviště. Nebude jim svědčit ani průvan u netěsnícího okna.
Phalaenopsis, Vanda a Dendrobium patří mezi druhy epifytické, to znamená, že v přírodě rostou na větvích stromů a živiny i vláhu přijímají vzdušnými kořeny, které volně splývají v prostoru. Takže jestli máte dostatek prostoru, můžete je i epifyticky pěstovat. Nejvhodnějším místem je terárium, do něhož položíte orchidej na větvi. Rostlina se přichytne jednoduchým způsobem pomocí neviditelného silonu ke kůře obalené mechem. Pak už jen stačí orchideji dopřát trochu času a sami uvidíte, že se pevně přivine. Důležitá je dostatečná vlhkost, nic tedy nezkazíte, když rostlinu budete alespoň dvakrát denně rosit rozprašovačem. Typ Vanda se ani jiným způsobem pěstovat nedá. Phalaenopsis můžete pěstovat v klasickém květináči.
Druhy pocházející z míst, kde jsou větší teplotní výkyvy (blíže k subtropickému pásu či ve vyš
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Coton
Na pěstování nejsou pivoňky náročné, především bylinné druhy patří k nejsnáze pěstovatelným okrasným zahradním rostlinám. Nejsou také příliš náchylné na choroby či napadení škůdci.
Většině bylinných i dřevitých druhů vyhovuje slunné nebo jen po část dne mírně zastíněné stanoviště, pouze některé východoasijské lesní druhy dávají přednost polostínu až stínu.
Starší rostliny nevyžadují zvláštní péči: zjara po odkvětu je můžete přihnojit dobře rozleželým kompostem nebo minerálním hnojivem – vhodná jsou hnojiva určená růžím. Chybí-li na jaře vláha, pak pivoňky zálivku přivítají, v létě po odkvětu vydrží i krátkodobá sucha.
Odstraňování semeníků by mělo být pravidlem u bylinných i dřevitých pivoněk, zimní přikrývka u bylinných pivoněk stačí jen první rok po výsadbě, jinak jsou zcela mrazuvzdorné.
Plnokvěté odrůdy můžete podepřít nebo vyvázat, protože těžké květy vítr často poláme, po dešti se pak ohýbají vlastní vahou až k zemi.
Pivoňky vyniknou nejlépe jako samostatné keře nebo v malých jednodruhových skupinách. Mezi sebou se kombinují dost obtížně z důvodu přílišné rozmanitosti tvarů a barev květů. Dobře vypadají ve společenství okrasných trav, zjara vyniknou jejich červené výhony vedle narcisů, modřenců a tulipánů. Při podzimním vybarvení pivoněk do bronzova zjistíte, že si opravdu vystačí bez velké společnosti.
V době vegetace jsou pivoňky náročné na živiny a nesnášejí dlouhodobé zamokření substrátu. Vyžadují proto výživnou a zároveň dobře propustnou hlinitopísčitou zeminu.
Většina asijských bylinných druhů vyžaduje neutrální až mírně kyselou zeminu. Bylinné druhy nesázíme hluboko, pupeny by měly být jen asi 4–6 cm pod povrchem. Hlouběji zasazené rostliny mívají menší násadu květů.
Dřevité pivoňky a evropské bylinné druhy preferují půdu neutrální až mírně zásaditou. Sazenice dřevitých druhů naopak můžeme zapustit při výsadbě 10 cm hlouběji, než byly původně. Z kmínků a větviček zapustí další kořeny a mají pak rychlejší a bohatší přírůstky.
Nejvhodnější doba pro sázení je přibližně od konce srpna do začátku listopadu, sazenice v nádobách s dostatečným kořenovým balem můžeme samozřejmě sázet po celou dobu vegetace. Při výsadbě je dobré do substrátu přimíchat univerzální, pomalu rozpustné hnojivo.
Rostliny potřebují dostatek prostoru. Pro výsadbu jednotlivých trsů či keřů proto připravíme jámy o průměru přibližně 50 cm a okolo 50–70 cm hloubky. Je-li podloží špatně propustné, nasypeme na dno asi 10–15 cm vrstvu drenáže (drobný štěrk, hrubý písek).
Dřevité pivoňky v případě potřeby zaléváme po celou dobu vegetace. Pokud jsou rostliny na místě vysazeny déle než 2–3 roky, bývá již půda vyčerpaná a je nutné rost
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg. Dlouhodobý příjem thujonu, který je obsažen také v rostlinách čeledi Asteraceae, například v pelyňku
Nejčastější příčinou světlého guláše je málo cibule nebo její nedostatečné restování.
Cibule je hlavním zdrojem barvy i chuti. Pokud ji jen zesklovatíte, guláš zůstane světlý a chuťově plochý. Správná cibule musí být tmavě zlatá až lehce hnědá, než přidáte papriku. Barvu nelze dohnat paprikou ani protlakem, vznikne jen umělý dojem.
Proč je guláš hořký?
Hořkost v guláši téměř vždy způsobí spálená mletá paprika.
Paprika nesmí přijít na příliš horký tuk a nikdy se nesmí smažit dlouho. Jakmile zhořkne, nejde to opravit. Přidávání cukru nebo smetany jen maskuje chybu. Správný postup je paprika → rychlé promíchání → okamžité přidání masa nebo tekutiny.
Kolik cibule patří do vepřového guláše?
Základní poměr je cibule = maso, tedy zhruba 1 : 1.
Tento poměr zajistí správnou hustotu bez mouky a plnou chuť. Méně cibule znamená vodový guláš, více cibule vede k nasládlosti. Cibule musí být krájená najemno, aby se během vaření rozpadla a vytvořila omáčku.
Kdy přesně přidat papriku do guláše?
Paprika se přidává až ve chvíli, kdy je cibule hotová a teplota tuku není extrémní.
Ideální je stáhnout hrnec z plotny nebo výrazně snížit výkon. Paprika se jen krátce rozvoní v tuku a ihned se přidává maso. Jakékoli zdržení znamená riziko hořkosti a zničení chuti.
Jaké maso je nejlepší na vepřový guláš?
Nejlepší volbou je vepřové plecko, případně kombinace plecka a kýty.
Plecko obsahuje tuk a kolagen, který se při dlouhém vaření rozpadne a zajistí šťavnaté, měkké maso. Čistá kýta je příliš libová a často zůstává suchá. Guláš není dietní jídlo a tuk je jeho součástí.
Proč je maso v guláši tvrdé?
Tvrdé maso znamená jediné: nedostalo dost času.
Guláš se nedá uspěchat. Pokud maso po hodině není měkké, není to chyba, ale normální stav. Přidávání vody nepomůže. Pomůže jen další pomalé dušení při nízké teplotě, dokud se kolagen nerozpadne.
Má se guláš zahušťovat moukou?
Ne, pokud je správně připravený, guláš se moukou nezahušťuje.
Hustotu zajišťuje cibule a redukce. Mouka je nouzové řešení, které zakalí chuť a zhorší ohřívání. Guláš zahuštěný cibulí má čistší chuť a lepší strukturu, zejména druhý den.
Kolik vody nebo vývaru patří do guláše?
Tekutina má maso jen lehce zakrýt, nikdy ho neutopit.
Guláš se dusí, ne vaří. Voda se přidává postupně a po malých dávkách. Pokud přidáte příliš tekutiny najednou, ztratíte kontrolu nad chutí a konzistencí. Správný guláš se tvoří postupnou redukcí.
Proč chutná guláš druhý den lépe?
Druhý den je chuť guláše vyrovnanější a hlubší.
Během chladnutí a opětovného ohřevu se chutě propojí, tuk se stabilizuje a paprika s
