Téma: 

fosfátové sklo


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

HNOJIVO FOSFÁTOVÉ SKLO

Cena

Cena hnojiva se pohybuje kolem 90 korun za balení, které obsahuje 200 g náplně.

Detail odstavce: Cena
Zdroj: Hnojivo fosfátové sklo
Zveřejněno: 24.9.2016

HNOJIVO FOSFÁTOVÉ SKLO

Dávkování a použití

Dá se používat do jamky při výsadbě, ale také už ke vzrostlým rostlinám. V tom případě je třeba umístit jej co nejblíže kořenům do hloubky přibližně 5 cm. Půdu se zapraveným hnojivem pak už stačí jen pokropit. Předpokládá se, že fosfátové hnojivo dokáže účinkovat až dva roky.

Dávkování fosfátového skla

Jahody: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Ovocné dřeviny: 20–50 g/1 m2 s aplikací březen, duben, září, říjen.

Réva vinná: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Trávníky: 10–15 g/1 m2 s aplikací duben, květen, červen, červenec, srpen, září.

Angrešt: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Kiwi: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Zkušenosti s použitím fosfátového skla jsou veskrze pozitivní. Není třeba přihnojovat už ničím dalším. Díky jeho působení se zvyšuje rychlost regenerace půdy a rostliny si nasají jen tolik, kolik potřebují. V chudých a mírně zušlechtěných půdách díky němu vznikají huminové a huminátové kyseliny, které mají zásadní vliv na úrodnost. Klíčivost semen je s použitím fosfátového skla mnohem větší, kořenový systém silnější a rostlina celkově odolnější.

Fosfátové sklo má velmi malou rozpustnost ve vodě, což je právě to, co jej činí tak výjimečným. Dá se tedy používat i na vodní rostliny, kde je však nutno dávkovat velmi opatrně.

Oproti tradičním hnojivům nehrozí jeho vyplavení vodou a nemusí se dávkovat tak často, což přináší nejen lepší účinek, ale při použití na rozlehlejší plochu i významnou úsporu financí.

Detail odstavce: Dávkování a použití
Zdroj: Hnojivo fosfátové sklo
Zveřejněno: 24.9.2016

HNOJIVO FOSFÁTOVÉ SKLO

Na co je fosfátové sklo

Fosfátové sklo má svou největší výhodu v tom, že se jedná o takzvané zásobní hnojivo, což znamená, že jej stačí použít jednou a účinné látky pak uvolňuje postupně delší dobu.

Toto poměrně univerzální hnojivo je vysoce koncentrovanou sloučeninou širokého komplexu makro- a mikroprvků – směsí z metafosfátů draslíku, vápníku, hořčíku a dalších důležitých prvků, jako je síra, železo, měď, mangan, zinek, molybden, kobalt a dalších. Rozpouštění v půdě závisí na aktuálních podmínkách, nejvíce jej ovlivňuje teplota a s ní se měnící potřeby rostlin. Obrovskou výhodou je nemožnost přehnojení.

I ve vyčerpaných půdách dokáže toto hnojivo bleskurychle pozvednout výnos a kvalitu, a to jak u zemědělských plodin, tak i u okrasných květin. Zásobuje rostliny potřebnými minerálními látkami bez rizika jejich přehnojení, prudce zvyšuje výnos a kvalitu zemědělské produkce. Nepřítomnost krystalické struktury hnojiva zde zabezpečuje vyrovnanost v uvolňování živin bez převahy jedné složky nad ostatními. Díky uvedeným vlastnostem je hnojivo vhodné pro výživu polních i zahradních plodin. Toto hnojivo podporuje tvorbu plodů a květů.

Fosfátové sklo se rozpouští až při teplotě 8 °C (odpovídá to začátku aktivity rostlin). Množství přijímaného hnojiva se řídí vlivem kyselin kořenového systému. Díky struktuře tohoto hnojiva mohou být zastoupeny všechny složky přesně dle potřeb. Uvolňování živin hnojiva probíhá pod vlivem kyselin kořenového systému rostlin podle jejich vlastních potřeb ve výživě při různých teplotních podmínkách a samotný proces rozpouštění hnojiva připomíná „cucání bonbonu“, kdy se živiny uvolňují vlivem kořenových kyselin. Nejčastěji se používá pro jahody, ovocné stromy, vinnou révu, okrasné dřeviny nebo trávníky.

Dá se používat do jamky při výsadbě, ale také už ke vzrostlým rostlinám. V tom případě je třeba umístit jej co nejblíže kořenům do hloubky přibližně 5 cm. Půdu se zapraveným hnojivem pak už stačí jen pokropit. Předpokládá se, že dokáže účinkovat až dva roky.

Podnětem ke vzniku dlouhodobě působících hnojiv přátelských k životnímu prostředí se stala vědecky objevená schopnost fosfátových skel podporovat činorodost a různotvárnost užitečných půdních mikroorganismů včetně bakterie fixující dusík. Ti zajišťují průběh klíčových biochemických procesů pro výživu rostlin – napomáhají hromadění huminových a humátových kyselin v půdě, vážou atmosférický dusík, převádějí půdní minerály do rozpustné formy pro bohatou výživu rostlin, chrání rostliny před škodlivou mikroflórou, zásobují rostliny aminokyselinami, vitamíny, antibiotiky, stimulátory růstu a jiné. Tyto vlastnosti spolu s komplexní vyrovnanou výživou hnojivem zajišťují větší úrodnost půdy, zdravý a rychlejší růst rostlin, větší klíčivost semen, napomáhají růstu silné kořenové soustavy, prudce zvyšují celkovou odolnost rostlin proti negativním vlivům vnějšího prostředí – mrazu, suchu, chorobám.

Hnojivo se dodává ve formě prášku, kapslí nebo granulátu.

Detail odstavce: Na co je fosfátové sklo
Zdroj: Hnojivo fosfátové sklo
Zveřejněno: 24.9.2016

SKALNÍK V TRUHLÍKU

Množení

Skalníky se množí výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání) a zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta lze rostliny množit i vegetativně, řízkováním, sorty s listy neopadavými řízkujeme o něco později.

Detail odstavce: Množení
Zdroj: Skalník v truhlíku
Zveřejněno: 6.12.2016

ERIGERON SPECIOSUS

Množení a přesazování

Trvalky je možné množit dělením z různých částí kořene nejlépe na jaře. Jednoleté druhy turanů vyséváme od března pod sklo. Ven se vysazují od května.

Jde o rostlinu vhodnou do skupinových výsadeb, pro výsadbu do kontejneru, na obruby, do skalek, do smíšených trvalkových záhonů, do podrostů keřů, lze ji i využít k řezu.

Detail odstavce: Množení a přesazování
Zdroj: Erigeron speciosus
Zveřejněno: 10.3.2016

MONTÁŽNÍ PĚNA

Montážní pěna Tytan

Montážní pěna Tytan je jednosložková pěna k okamžitému použití. Vyznačuje se minimálním nabýváním, proto je vhodná pro použití u podkladů citlivých na tlakové namáhání. Při aplikaci nevznikají odřezky, pěna nestéká. Je vhodná k použití při montážích, utěsňování, vyplňování a izolování. Odolává vlhkosti a plísním. Tepelná odolnost po vytvrdnutí je -60 až +100 °C. Pěnu nanášíme pistolí, která umožňuje větší přesnost a rychlost. Po vytvrdnutí ji můžeme brousit, řezat, natírat nebo omítat. Lze ji použít na většinu materiálů, například na beton, omítku, dřevo, sklo, cihlu.

Detail odstavce: Montážní pěna Tytan
Zdroj: Montážní pěna
Zveřejněno: 12.10.2014

VĚŠÁK NA KLÍČE

Historie a původ

Zpravidla se klíče odkládají v bytě v předsíni, kde je pro ně vytvořené místo, věšák, šuplík nebo nějaký košíček. O klíčích je dobré mít dostatečný přehled a důležité je, abyste je nemuseli stále hledat, ale při odchodu z domácnosti pouze sáhli a mohli jít.

Materiál, ze kterého se pomůcka k uložení klíčů vyrábí, může být velice variabilní, může se jednat o kov, dřevo, plast, nikl, hliník, sklo a mnoho dalších.

Chcete-li, aby klíče nebyly vidět, pořiďte si elegantní skříňku. Některé věšáky mohou být zároveň organizéry na došlou poštu, jiné vám zprostředkují svěží designový zážitek – třeba držák na klíče ve tvaru elektrické zásuvky s klíčenkami ve veselých barvách.

Detail odstavce: Historie a původ
Zdroj: Věšák na klíče
Zveřejněno: 15.2.2017

ZAVAŘOVÁNÍ MASA DO SKLENIC

Sklenice na zavařování masa

Rozdíl mezi zavařováním ovoce a masa spočívá především ve sklenicích, které se obvykle používají. Maso totiž bývá do sklenic pořádně napěchované, a aby se z nich dobře dostávalo, mělo by být umístěno v nádobách kónického tvaru. To znamená, že horní část sklenice je nejširší a postupně se zužuje. V tomto se často chybuje, takže dostat zavařené maso ze sklenice bývá mnohdy velkým oříškem. Pokud použijete kónické zavařovací sklenice, celý obsah jednoduše vyklepnete. Vybírejte jen kvalitní sklo s dobrým těsněním.

Důvodem zavařování masa je jeho chuť, té jinou úpravou nedocílíme. Maso zavařené ve vlastní šťávě je dokonale měkké, má přírodní chuť a šťáva z něj je výtečná. Dá se použít také jako základ omáčky nebo tučnější je výborná jen namazaná na chlebu.

Při zavařování je důležitá hlavně čistota. Sklenice i víčka omýváme nejlépe horkou vodou se sodou, poté je opláchneme horkou vodou a necháme okapat.

Detail odstavce: Sklenice na zavařování masa
Zdroj: Zavařování masa do sklenic
Zveřejněno: 1.10.2018

PĚSTOVÁNÍ MUŠKÁTŮ

Muškáty – množení

Množit muškáty lze dvěma způsoby, buď řízkováním, nebo výsevem semen. Vhodnější způsob je řízkování, které není tak časově náročné, jako výsev semen a následná péče o ně.

Množení muškátů semeny

Muškáty vyséváme v březnu až dubnu do plochých květináčů. Vhodným pěstebním substrátem je směs zeminy, kompostu a písku v poměru 2:1:1/2. Semínka sejeme plošně, poté je mírně přihrneme zeminou a umístíme do teplého skleníku. Je vhodné výsev přikrýt tenkým sklem. Jakmile se objeví první klíčící rostlinky, odstraníme sklo. Když mají rostliny první pravé lístky, je potřeba je přepichovat (2–3 centimetry od sebe, přepichujeme do trojsponu). Po 2 až 3 týdnech je potřeba rostliny přesadit do květináčů o průměru 10 centimetrů. Pěstební teplota by se měla pohybovat okolo 21–25 °C.

Množení muškátů řízkováním

Řízkování muškátů je velmi hojně používaný způsob jejich rozmnožování. Postačí, když z matečné rostliny, která musí být zdravá a silná, uříznete (můžete i ulomit) řízek dlouhý okolo 10–12 centimetrů. Řezná rána nemusí být přesná, na spodní části nového řízku mohou zůstat také listy. Takto připravený řízek namočíme do stimulátoru a můžeme zapíchnout do květináče nebo speciálních množárenských záhonů. Vhodným pěstebním substrátem je směs zeminy, kompostu a písku v poměru 2:1:1/2. Pěstební teplota by se měla pohybovat okolo 25 °C.

Detail odstavce: Muškáty – množení
Zdroj: Pěstování muškátů
Zveřejněno: 14.4.2014

JAK VRTAT

Jak vrtat do skla

Nejprve je samozřejmě nutné si díru pečlivě vyměřit. Vyměřte ji raději z obou stran skla (křížky se musí při pohledu shora zakrývat). Díru měřte alespoň 13 mm od hrany skla, aby sklo při pozdější montáži neprasklo. U těžkých skel (olověných) je to minimálně 25 mm. Tuto vzdálenost se snažte dodržovat.

Na vrtání použijte vrtačku s velmi nízkými otáčkami nebo ruční vrtačku. V každém případě by otáčky neměly překročit 350 otáček za minutu. Také dobře poslouží bateriový akušroubovák.

Sklo je nutné vrtat speciálními vrtáky. Vzhledem k tomu, že je tvrdost skla vyšší než tvrdost ocelových vrtáků (jakkoliv kalených), není je možné těmito vrtáky provrtat.

Málokomu se vyplatí zakoupení sady speciálních tříhranných rychlořezných vrtáků k vrtání do skla, nejčastěji se proto používají „multiconstruction“ vrtáky. Aby vrták „neujížděl“, je potřeba střed otvoru vyznačit křížovým vrypem, a to diamantem na řezání skla. Kolem něho utvořte kruhový val ze sklenářského tmelu nebo dětské plastelíny, který naplňte lžičkou petroleje nebo terpentýnu. Tím se sklo chladí a usnadňuje se drcení jeho krystalů. Používejte výhradně vrtačku upnutou do stojanu, u níž nastavte nejvyšší možné otáčky a vrták tlačte do řezu co nejmenší silou. K předvrtání můžete použít hrot tříhranného jehlového pilníku, který upnete do sklíčidla. Větší otvory lze vyvrtat pomocí měděné trubky, nahrazující vrták. Prostor valu se pak místo petrolejem vyplní kašovitou brusnou pastou. Při vrtání trubku zdvihejte co chvíli ze záběru pákou vrtačkového stojanu, aby se do probrušovaného otvoru dostalo co nejvíce pasty.

Před každým vrtáním myslete na bezpečnost práce! Na rozdíl od vrtání dřeva, betonu či kovu je vrtání skla velice nebezpečná záležitost. Při postupu dochází k odletování miniaturních střípků. Proto nevrtejte na koberci a při práci vždy používejte ochranné brýle.

Tabulku skla položte na rovnou a nepohyblivou podložku. Menší kusy je nutné k této podložce upnout. Použijte obyčejné truhlářské svorky, jenom jejich plochy obalte kusem hadru. Křížek vyznačené díry je dobré v samém jeho středu obtáhnout diamantovým řezným kotoučkem. Ve vhodné vzdálenosti okolo díry udělejte ohrádku ze sklenářského tmelu (nebo úplně postačí dětská modelína) a dovnitř nalijte ocet. Ocet vám bude chladit vrták a také částečné zamezí vylétávání střípků. Vrtejte pomalu a pod malým tlakem nejprve z jedné strany. Dříve než vrták pronikne sklem, pootočte tabulku a dovrtejte otvor z druhé strany (zamezíte tak vyštípnutí jeho okrajů). Otvor následně dočistěte velmi jemným brusným papírem. Můžete jej ještě dohladit brusnou pastou nebo obyčejnou zubní pastou na kousku hadříku.

Detail odstavce: Jak vrtat do skla
Zdroj: Jak vrtat
Zveřejněno: 12.10.2016

VTEŘINOVÉ LEPIDLO

Jak na odstranění vteřinového lepidla

V obchodech je často snadno dostupný i odstraňovač vteřinového lepidla. Pokud s lepidlem pracujete pravidelně, tak si ho určitě pořiďte.

Odstranění lepidla ze dřeva

Pokud vám vteřinové lepidlo ukápne na dřevo a chcete se jej zbavit, zvolte jeden z následujících postupů:

  • Seškrábnutí nehty – pokuste se lepidlo seškrábnout nehty. Pokud je jeho vrstva slabá, mělo by se vám to podařit.
  • Aceton – tato metoda je vhodná zejména v případě, že je dřevo nalakované. Do acetonu namočte hadřík a potírejte jím lepidlo krouživým pohybem (jedná se o rozpouštědlo). Následně pak vezměte gumovou špachtli a lepidlo od kraje odloupněte. Na závěr dřevo omyjte mýdlovou vodou.
  • Zbroušení – pokud je nános velký a předchozí metody neúčinkují, nezbude vám nejspíše nic jiného, než k odstranění lepidla použít smirkový papír, kterým dřevo zbrousíte. Po zbroušení pak dřevo nalakujte.

Odstranění lepidla z látky

Při manipulaci s vteřinovým lepidlem se poměrně často stává, že vám troška ukápne na oblečení. V tom případě zkuste následující rady:

  • Voda – zasaženou látku namočte do vody a vymáchejte ji. Po chvíli by se měla větší část lepidla uvolnit.
  • Aceton – do acetonu namočte hadřík a potírejte jím lepidlo krouživým pohybem (jedná se o rozpouštědlo). Následně pak vezměte gumovou špachtli a lepidlo od kraje odloupněte. Na závěr dřevo omyjte mýdlovou vodou. Tato metoda není vhodná na všechny druhy látek.

Odstranění lepidla z plastu

Na odstranění vteřinového lepidla z plastu je nejlepší zvolit následující postup:

  • Hadřík namočte do čistého lihu a potírejte jím poškozené místo, dokud lepidlo nezměkne. Poté už by mělo jít poměrně dobře sloupnout. Zbytkové kousky očistěte hadříkem namočeným v saponátu.

Odstranění lepidla ze skla

Odstranění ze skla je o to jednodušší, je-li sklo hladké:

  • Použijte žiletku. Opatrně pomocí ní po částech odškrabujte lepidlo. Nakonec skleněnou plochu očistěte hadříkem namočeným ve vodě s mýdlem.

Detail odstavce: Jak na odstranění vteřinového lepidla
Zdroj: Vteřinové lepidlo
Zveřejněno: 6.1.2016

JAK VRTAT

Jak vrtat do kachliček

Vrtání do spár mezi obkladačkami je sice jednodušší, ale ne vždy je toto řešení možné. Vrtáte-li proto přímo do obkladačky, vyznačte si místa pro otvory silnějším přitlačením vrtáku na místo, na kterém chcete vrtat. Vrtejte bez příklepu vrtákem s tvrdokovovou destičkou s břitem typu „multiconstruction“. Při vrtání obkladačky nejde o razanci úderu, který by ji mohl poškodit, ale o postupné a rychlé odškrabávání materiálu. Otvor byste měli udělat o něco větší, abyste jej pak při nešetrném pohybu nerozštípli. Obkladačky by se při vrtání neměly silněji zahřívat a neměly by se ani nadměrně chvět − vrtat tedy nemusíte na jeden zátah. Někdy je navíc pro jistotu dobré obkladačku přelepit samolepicí páskou, pomůže vám při navrtávání, aby se vrták po tvrdém povrchu nesmekl. Na slinuté dlaždice pak zvolte raději vrták na sklo či diamantový jádrový vrták chlazený vodou (Bosch Diamond for Hard Ceramics).

Když vyvrtáváte otvor do obkladačky, odstraňujte průběžně hromadící se prach z otvoru, aby se vrták nezahlcoval a nezahříval. Pro vyčištění a dobroušení vyvrtaného otvoru můžete využít příslušný nástavec na takzvanou přímou brusku.

Na obkladačce vyznačte místa pro otvory a ostrým kovovým hrotem narušte glazuru. Ale ne poklepáním na hřebík, spíš vezměte do ruky nastřelovací hřeb, který má tvrdší ocel, pilník s hrotem nebo větší vrták s vystouplou špicí a kroutivým pohybem vytvořte důlek.

V žádném případě nevrtejte s příklepem. Dlaždice je velmi tenká a velice křehká, proto by při vrtání s příklepem praskla během pár okamžiků. Volte nižší otáčky vrtačky, aby se diamantový hrot nespekl a nepřestal fungovat. Pokud vrtáte do glazované dlaždice, volte ještě nižší než nízké otáčky (kolem 600 za minutu). Je to proto, že glazura by při vyšších otáčkách popraskala a vytvořila nepěkné mapy směrem od díry. Jakmile budete mít glazuru provrtanou, můžete otáčky zase zvýšit.

Detail odstavce: Jak vrtat do kachliček
Zdroj: Jak vrtat
Zveřejněno: 12.10.2016

JAK NA ROZMNOŽOVÁNÍ VINNÉ RÉVY ŘÍZKY

Pěstování řízků

Pokud řízky množíte v pokojových podmínkách, je pro zakořenění nutné zabezpečit u kořenů vyšší teploty (cca 25 °C) než u horních částí řízků (pod 10 °C), aby nedošlo k vyrašení výhonků dřív, než vyrostou letorosty. Zkuste postupovat třeba tímto způsobem: Do plechové bedny s namočeným perlitem dejte pod sklo topnou fólii pod terária, která má podle rozměrů příkon 15 až 100 W. Perlit bude působit (vedle toho, že dobře udržuje vlhkost) jako tepelný izolant, takže i přes minimální příkon udržíte pomocí termostatu teplotu mezi 25 a 27 °C ve spodní části „množárny“. Perlit obden prolijte vodou, a aby voda mohla odtékat, nezapomeňte na jedné straně množárny udělat otvory. Díky rozdílu teplot se nejdříve začnou tvořit kořeny (asi do tří týdnů) a teprve po zasazení do substrátu a přenesení sazenic do prostředí s vyšší teplotou se probudí i pupeny.

Jiným způsobem zakořenění řízků je postavit na parapet, na slunné místo PET lahve s odřezanou horní částí, na dno položit vatu a tu zalít 2 až 3 cm vody a do ní řízky vložit – použijte převařenou vodu, a abyste zabránili jejímu rychlému zkažení, přidejte slabě růžový roztok hypermanganu. V prvním týdnu, než očka napučí, je dobré lahev přikrýt uřezanou horní částí nebo nahoru pomocí gumičky upevnit plastový sáček s několika otvory a řízky jimi prostrčit, aby stály ve vodě. Asi po týdnu horní část nebo sáček sundejte. Pro zakořenění potřebuje réva vyšší teplotu, než má v průběhu uskladnění (jestliže jste řízky pořídily už na podzim), optimální jsou mezi 20 až 30 °C, což jsou běžné pokojové teploty. Světlo nepotřebují révové řízky první týden žádné, teprve až pupeny vyraší je potřeba umístit PET lahev na světlo, aby se výhony nevytahovaly. V průběhu zakořeňování dolévejte vodu. Aby řízky nezahnívaly, umývejte je pravidelně pod tekoucí vodou a místo čisté vody dávejte do PET lahve slabý roztok manganistanu draselného (slabě růžová barva), který po několika dnech podle potřeby vyměňte. Podle okolní teploty se po 2 až 3 týdnech objeví výhony a po dalším týdnu kořínky. Při objevení několika výhonů se doporučuje ten nejmohutnější vylomit, aby se řízek nevyčerpával růstem výhonu. Jakmile jsou kořínky dlouhé asi půl centimetru, je nutné řízky opatrně zasadit do nádoby s kvalitním substrátem (o něm viz dále).

Detail odstavce: Pěstování řízků
Zdroj: Jak na rozmnožování vinné révy řízky
Zveřejněno: 7.6.2015

DOMÁCÍ ÚKLID

Rady

K dezinfekci a čištění kuchyně a lednice vyzkoušejte octovou vodu.

Proti zápachu v ledničce vyzkoušejte rozpůlenou cibuli, kterou necháte uvnitř ledničky. Pozor, nasaje do sebe pach, už ji potom nekonzumujte! Proti pachu v lednici je také dobré nasypat na mističku jedlou sodu a nechat ji takto v lednici.

Usazeniny ve varné konvici snadno odstraníte roztokem octa a kuchyňské soli. Nebo v konvici přiveďte k varu ocet s vodou.

Dřevěné mísy na salát nebo dřevěné nádobí uchováte, když je vytřete hadříkem navlhčeným v rostlinném oleji. Poté dřevěné nádobí nemyjte saponátem, zničilo by se, jen je opláchněte teplou vodou a po zaschnutí opět potřete olejem.

Kdybyste se chtěli zbavit prasklin na svém oblíbeném dřevěném prkénku, způsobených vysycháním, na několik hodin zakryjte prkýnko vlhkým hadrem. Dřevěná vlákna nabobtnají, a pokud nejsou praskliny moc velké, zacelí se.

Pokud vás trápí usazeniny na šálcích a hrnečcích od kávy a čaje, snadno je odstraníte hadříkem namočeným do jedlé sody.

Zašlé sklenice oživíte, když je vložíte na půl hodiny do vlažné vody s práškem do pečiva. Pak je umyjte, opláchněte a vyleštěte.

Páchnoucí vařečky nasáklé tukem a puchem z vaření a smažení povařte v horké vodě, pak je vydrhněte drátěnkou a opláchněte. Nesušte v příliš velkém horku, mohly by se zkřivit.

Broušené sklo se zaleskne, když je přeleštíte kuchyňskou solí. Pak vyleštěte dočista, abyste se zbavili případných zbytků soli.

Zrcadlo se bude lesknout, když ho přetřete octovou vodou. Také je osvědčené přetřít zrcadlo vyždímaným hadříkem ve vychladlém slabém čaji. Nechte zaschnout a pak vyleštěte.

Velmi zašlé stříbrné šperky vyčistíte nejlépe tak, že je vložíte do misky s hrstí prací sody a kouskem zmačkaného alobalu – mat se na něj uloží. Opláchněte potom v horké vodě a utřete. Méně zašlé stříbrné šperky můžete vyčistit zubní pastou nebo je ponořte na chvíli do kyselého mléka. Další metodou na čištění stříbrných šperků je slít vodu z vařených brambor, nechat ji dva dny zkysnout a potom opět ohřát. Do takto připraveného bramborového výluhu ponořte šperky a stříbrné předměty, které chcete vyčistit, a nechte je louhovat asi 10 minut. Nakonec vše opláchněte čistou vodou, otřete vlněným hadříkem a vyleštěte.

Starý dubový a mahagonový nábytek oživíte, když ho přetřete hadříkem namočeným v teplém pivu.

Pokud vás trápí mušky (mušince) na okenních rámech či rámech obrazů, umyjte je vodou svařenou s cibulí. Voda s cibulí odpuzuje mouchy. Mušince odstraníte studeným čajem nebo odstředěným mlékem smíchaným s vodou.

Kožený nábytek vyčistíte směsí z lihu a žloutku. Tu pak rozetřete hadříkem po koženém nábytku, nechte zaschnout a nakonec rozleštěte flanelovým hadříkem.

Detail odstavce: Rady
Zdroj: Domácí úklid
Zveřejněno: 22.3.2015

SÁDROKARTON

Návod na montáž sádrokartonu

Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.

Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.

Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.

Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.

Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.

Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.

Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.

Detail odstavce: Návod na montáž sádrokartonu
Zdroj: Sádrokarton
Zveřejněno: 18.6.2016

TERMOFÓLIE NA OKNA

Zkušenosti s termoizolační fólií na okna

Tepelné ztráty jsou u současných staveb z velké části tvořeny únikem tepla skleněnými plochami. Proč tedy nevyzkoušet termoizolační fólie na okna, které dokážou výrazně šetřit vaše finance. Vynikajících vlastností těchto fólií bylo dosaženo unikátní kombinací vzácných kovů a jejich oxidů, napařovaných v několika vrstvách na fólii. Instalace se provádí z vnitřní strany okna. UV filtr tak ochraňuje interiér a zadrží okolo 98 % UV záření. Fólie mají dvojitý tvrzený povrch proti poškrábání.

Pokud potřebujete snížit oslnění sluncem, ušetřit energii na klimatizování a zároveň snížit tepelné ztráty oken, sáhněte po termoizolačních fóliích, které mají i spoustu dalších výhod:

  • snižují radiační ztráty tepla – pokud využíváte sálavé zdroje tepla, jsou ideálním řešením;
  • jsou hitem současnosti, neboť dokážou snížit či zcela zastavit neustále rostoucí náklady na vytápění – tepelné ztráty jsou u současných staveb z 50 % tvořeny únikem tepla přes skleněné plochy;
  • snižují tepelné ztráty okny až o 25 %, a nadto snižují také rosení oken v zimních měsících;
  • dokážou odrážet tepelné záření zpět do interiéru a současně ho dovedou pohltit, zvyšují tak povrchovou teplotu skla a omezují kondenzaci vodní páry.

Termoizolační fólie rosení skel omezí, ale záleží na rosném bodu v dané místnosti a dalších okolnostech. U někoho tento jev zmizí úplně, u někoho částečně. Záleží na mnoha faktorech, například teplota v místnosti musí být nad 20 °C, důležité je pravidelné denní větrání a nemít úplně stažené žaluzie.

Fólie nevyžadují žádnou speciální údržbu. Omýváme je běžnými postupy, avšak nejdříve až po 30 dnech od instalace (tedy po úplném vyschnutí a vytvrdnutí lepu). Druhou, vnější stranu skla můžeme mýt okamžitě. Mytí provádíme běžným způsobem vodou a saponátovými přípravky, při použití měkkého čistého hadru, papírových ubrousků, houbiček a gumových stěrek.

Fólie se nesmí omývat ředidly, rozpouštědly, chemickými roztoky a agresivními látkami. Při mytí se nesmí používat škrabky, šroubováky, drátěnky a jiné podobné pomůcky, které mohou poškodit povrch fólie.

Vysoká propustnost světla, téměř neomezená životnost a jednoduchá údržba jsou jen některé z výhod, které kvalitní termoizolační fólie nabízejí. Proto se stále častěji používají na okna rodinných domů, kancelářských budov i historických objektů.

Vynikající tepelnou izolaci mají keramické fólie na sklo – zadrží až 77 % tepelného záření topných těles a současně dosahují vysoké propustnosti světelného záření (76 %). Keramické fólie tak v současné době nabízejí nejlepší poměr mezi světelnou propustností a izolací tepelného záření topných těles. Pro design budov je významnou předností nízká 7%reflexe ve viditelném spektru. Keramické fólie jsou vyrobeny zcela novou technologií: na polyesterovou podložku je deponován keramický polymer. Keramické fólie tedy nemohou nikdy ani v agresivním prostředí korodovat, protože neobsahují kovovou vrstvu.

Detail odstavce: Zkušenosti s termoizolační fólií na okna
Zdroj: Termofólie na okna
Zveřejněno: 13.9.2016

SOLÁRNÍ VYTÁPĚNÍ

Vzduchové solární vytápění

Solární topné systémy používají vzduch jako plynulý přenos solární energie. Solární vzduchové kolektory mohou přímo vytápět jednotlivé místnosti, nebo mohou popřípadě ohřívat proniknutý vzduch do ventilátoru, nebo být zdrojem vzduchu tepelného čerpadla, prostřednictvím cívky.

Vzduchové kolektory produkují teplo dříve a zároveň déle než kapalinový systém, tímto mohou produkovat více použitelné energie během topné sezóny, než kapalinové systémy stejné velikosti. Také na rozdíl od kapalinových systémů jsou systémy stlačeného vzduchu chráněny před mrazem a drobné úniky, z kolektoru nebo přívodního potrubí, nezpůsobují výrazné problémy, i když dojde ke snížení výkonu. Nicméně, vzduch je méně účinné přenosné zařízení tepla než kapalina, takže solární kolektory vzduchové pracují při nižší účinnosti, než kapalinové solární kolektory.

Ačkoliv některé rané vzduchové solární systémy používaly vyhřáté kameny (lože hornin) k uchovávání energie, přesto není tento způsob doporučován, protože je neefektivní, může způsobovat problémy s kondenzací a plísněmi v loži hornin a má nežádoucí účinky, této vlhkosti a plísní, na kvalitu vzduchu.

Solární vzduchové kolektory jsou často zabudovány do stěn nebo střech, bývají skryté. Například mohou být pod taškami na střeše, kde je při proudění vzduchu využíváno teplo absorbované do tašek.

Většina topných solárních systémů jsou ohřívače vzduchu přímo v místnosti, ale i relativně nová zařízení vzduchových kolektorů mají omezené použití v domácnostech.

Ohřívače vzduchu v místnosti

Vzduchové kolektory pro vytápění jednoho nebo více pokojů lze instalovat na střechu nebo na vnější zdivo (směrované na jih). Přestože jsou k dispozici pro instalaci tovární kolektory, jste-li kutil, můžete se rozhodnout postavit a instalovat svůj vlastní vzduchový kolektor.

Kolektor se skládá z vzduchotěsného, izolovaného rámu a černé kovové desku, která absorbuje teplo přes sklo před ní. Sluneční záření ohřívá desku, která ohřívá vzduch v kolektoru. Ventilátor táhne vzduch z místnosti do kolektoru a vyfukuje ho zpět do místnosti. Střešní kolektory vyžadují potrubí, jimž proudí vzduch mezi jednotlivými místnostmi. Nástěnné kolektory jsou umístěny přímo na jižní zdi a otvory jsou prořezány stěnou, pro přísun vzduchů do kolektorů a dodávku tepla to místnosti.

Jednoduché boxy okenních kolektorů se vejdou do stávajícího okenního otvoru. Mohou být aktivní (pomocí ventilátoru) nebo pasivní. U pasivních typů vzduch vstupuje do spodní části kolektoru, zahříváním se zvedá a proudí do místnosti. Přepážka nebo klapka zabraňuje proudění vzduchu z místnosti zpět do panelu, když nesvítí slunce. Tyto systémy poskytují pouze malé množství tepla, protože plocha kolektoru je poměrně malá.

Absorbující vzduchové kolektory

Absorbující vzduchové kolektory používají jednoduchou technologii pro zachycení sluneční teploty, na vyhřátých budovách. Kolektory se skládají z tmavých, perforovaných plechů, instalovaných v průběhu stavby na jižní zdi. Prostor vzduchu je vytvořen mezi starou zdí a novou fasádou. Tmavá vnější fasáda absorbuje sluneční energii a ve slunné dny rychle ohřívá vzduchovou kapsu, i když je venkovní vzduch studený.

Ventilátor čerpá přiváděný vzduch do budovy přes malé otvory v kolektorech a ze vzdušných prostorů mezi kolektory na jižní stěně. Solární energie ohřívá vzduch v absorbovaných vzduchových kolektorech až o 4,5°C. Na rozdíl od jiných technologii, pro vytápění vnitřních prostor, absorbující vzduchové kolektory nevyžadují drahé zasklení.

Absorbující vzduchové kolektory jsou nejvhodnější pro velké budovy s maximem větracích zařízení, což je skutečnost, která z nich dělá, v dnešní době dobře utěsněných domů, nevhodné. Nicméně malé absorbující vzduchové kolektory mohou sloužit k předehřátí vzduchu, proudícího do ventilátoru obnovy tepla, nebo by mohly zahřát vzduch v cívce, která je zdrojem tepla vzduchového čerpadla, zlepšit jeho účinnost a komfortní úroveň pro chladné dny. Žádné informace, k nákladové efektivnosti pomocí absorbujících vzduchových kolektorů, v současné době nejsou k dispozici.

Detail odstavce: Vzduchové solární vytápění
Zdroj: Solární vytápění
Zveřejněno: 28.3.2013

PĚSTOVÁNÍ CELERU

Pěstování

Celer má dlouhou vegetační dobu, proto je potřeba sazenice předpěstovat včas. Únorový či nejpozději březnový výsev platí pro celer bulvový, listový i řapíkatý. Drobná semena celeru klíčí dva až tři týdny při teplotě mezi patnácti až dvaceti stupni. Semena si udržují klíčivost tři až pět let, můžete si jich proto bez obav naset jen takové množství, jaké potřebujete. Zbytek si uschovejte pro příští sezonu.

Po vzejití nenechte celer přeschnout, semenáčky jsou velice drobné, a tím pádem i jemné a choulostivé. Zahuštěný porost je potřeba přepíchat a rozsázet sazenice poprvé do sponu asi třikrát dva centimetry a nechat je zesílit. Silnější sazenice s pěknými pravými listy postupně přesazujte do kelímků nebo sadbovačů. Kořínky zkraťte sazeničkám asi o třetinu, vytvoří si pak bohatší kořenový systém.

Dlouhou vegetační dobu, která je cca 140 dnů, zkracujete celeru předpěstováním, sazenice ale nemusíte nutně pěstovat ve vytápěném pokoji. Pro předpěstování až do doby výsadby je vhodný skleník či zimní zahrada, kde je dostatek světla (sazenice zůstanou nižší a silnější) a kde teploty neklesnou pod deset stupňů.

Nachladnou-li sazenice celeru, vyběhnou po výsadbě do květu a nevytvoří bulvy, projdou totiž obdobím takzvané jarovizace, která urychlí jejich vývoj. Dvouletá rostlina, která kvete a vytváří semena v druhém roce po výsevu, se v tomto případě chová jako jednoletá a kvete v roce výsevu. Tomu věnuje veškerou energii, takže se nedočkáte sklizně.

Celer na venkovní záhony nevysazujte dříve než po polovině května. Máte-li koncem dubna uvolněné pařeniště, kde je zem prohřátá, můžete pod sklo vysazovat. Celer by měl být před výsadbou otužilý větráním a opět s kořínky asi o třetinu zkrácenými. Má-li sazenice více než tři listy, můžete vnější přebytečné odstranit. Sazenice celeru sázejte pečlivě, tak aby srdéčko nebylo v zemi. Celer se pak deformuje a místo bulvy tvoří jen množství dužnatých kořenů. Spon pro výsadbu se u jednotlivých druhů příliš neliší.

U bulvového celeru je vhodná vzdálenost v řádku i mezi řádky padesát centimetrů, listový celer má mít spon třicet pět krát čtyřicet centimetrů. O něco menší vzdálenost pak nechte řapíkatým celerům, které se sázejí do brázd hlubokých kolem dvaceti centimetrů. Zjednoduší se pak práce s přihrnováním řapíků k bělení a nepoškozuje se kořenový systém rostlin. Po výsadbě musí přijít vydatná zálivka a nic nezkazíte, pokud záhon přikryjete netkanou textilií.

Celer je náročný na živiny a obsah vápna v půdě. Během vegetace je potřeba ho přihnojovat vícesložkovým hnojivem. Například hnojivo na kořenovou zeleninu je vyhovující. Bulvový celer vyžaduje dostatek vláhy a prospívá v hlinitých, humózních půdách. Listový a řapíkatý potřebují spíš hlinitopísčitou půdu. Vhodnou předplodinou pro celery jsou luskoviny, po kořenových zeleninách se mu nedaří.

Trpí-li na zahrádce celer septoriózou, nepěstujte ho na stejném místě alespoň tři roky. Preventivní postřik proti tomuto je přípravek Kuprikol 50, případně Champion WP. Proti septorióze, což je septoriová skvrnitost listů, postačí přípravek aplikovat dvakrát v intervalu dvou týdnů.

Menší bulvy celeru můžete sklízet už v červenci, listy celeru pochopitelně také, ale jen probírkou, aby zůstávala dostatečná listová plocha. Také listový celer se začíná sklízet postupně od července a teprve koncem září přijde jednorázová sklizeň.

Celerová nať se dá dobře sušit, ale počítejte s tím, že časem ztrácí aroma, po zmrazení si svou výraznou vůni uchová. Pozdní bulvový celer se sklízí před příchodem mrazů. Sklizené a očištěné bulvy se zkrácenými kořeny uchováte buď v písku ve sklepě, nebo je můžete založit do země ve skleníku, kde nemrzne. Ponechte jen listové srdíčko, ostatní listy odstraňte, postupně tak bude přirůstat nová nať.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Pěstování celeru
Zveřejněno: 4.5.2017

ŠATNA

Šatna na míru

Řada lidí se rozhodne, že si svou šatní místnost nechá sestavit od odborníka přesně na míru. Výhodou je zajištěná kvalita práce a zkušenost odborníků s uspořádáním šatny. Odborník je schopný sestavit šatnu tím nejefektivnějším způsobem, který ušetří spoustu prostoru. Dnes existuje řada firem ale i řemeslníků, kteří se stavbou takovýchto šaten zabývají. Někdy se může majitel rozhodnout, že si nechá postavit třeba jen část šatny na míru, někdy bude chtít vybavit třeba celou místnost. Někteří lidé si třeba nechají zhotovit jen skříň na míru, protože v komerčním prodeji nesehnali žádnou, která by odpovídala jejich požadavkům, nebo prostorovým dispozicím, což znamená, že jim vyšel v šatně buď příliš velký, nebo naopak příliš malý prostor a žádná běžně prodávaná skříň ho vhodně nevyplňuje. V takovém případě je právě ideální obrátit se na odborníky, kteří jsou schopni sestavit skříň podle jasně daných požadavků zákazníků. Pokud ale majitelé domu, nebo bytu nebaví objíždět nákupní střediska a hledat vhodný nábytek, tak je možné nechat stavbu celé místnosti právě na odbornících. Stavba takovéto místnosti obvykle začíná tím, že si návrhář prohlédne místnost, kde se má šatna nacházet, případně si prohlédne dům nebo byt a navrhne, kam by se šatna nejvíce hodila. V dnešní době jsou odborníci schopni vytvořit otevřenou šatnu, která je například součástí jiné místnosti, ale klidně i šatnu rohovou, šatnu samostatnou, nebo i šatnu průchozí, která spojuje více místností. Základem je znát prostorové dispozice objektu, kde bude šatna vybudována. Dalším krokem je zjištění požadavků majitele na šatnu, nejde ale jen o zjištění toho, jakou částku je do stavby šatny ochoten investovat, spíše se jedná o zjištění jeho očekávání, co by podle něj měla šatna obsahovat a jak by měla vypadat. Někteří majitelé si třeba budou přát šatnu vytvořenou hlavně z tyčových závěsných systémů, jiným naopak půjde o to, aby šatna měla co nejvíce poliček a dalších úložných prostor. V rámci těchto návrhů šaten také designér zjišťuje, co vše hodlá majitel v šatně uschovávat, jestli jen oblečení, nebo i boty a jiné doplňky, případně i jiné předměty (například vysavač, další peřiny atd.). Podle svých zkušeností a přání klienta je pak schopen sestavit návrh úložného prostoru. Někdy může být řešení ještě jednodušší a klient si vybere svou vysněnou šatnu z návrhů daného návrháře, pokud ho ale žádný jeho plán nezaujme, správný návrhář by měl být schopen sestavit šatnu opravdu i podle jednotlivých požadavků klienta. Obvykle spolu řeší kolik polic je potřeba, jakými a kolika závěsnými systémy šatnu vybavit, jestli využívat skříňky s dvířky, nebo jen čisté police, každý jednotlivý detail je na uvážení klienta. S interiérovým designérem je opravdu potřeba probrat nejen to, co bude ve skříních a poličkách uskladněno, ale je dobré mu i sdělit, které oblečení věší klient na ramínka, které prádlo a jak skládá. To vše pomůže návrháři, aby propočítal velikosti poliček a závěsných systémů.

V okamžiku, kdy spolu klient a návrhář vyřeší podobu úložného systému, přichází na řadu zbytek prostoru šatny, pokud se třeba jedná o samostatnou šatnu. Návrháře bude jistě zajímat, jak si jeho klient představuje, že bude šatna vypadat, jestli bude obsahovat nějaký prostor k relaxaci, kde a kolik bude v místnosti zrcadel, jaké osvětlení zvolit atd. Interiérového designéra bude také zajímat, jestli chcete mít v místnosti umístěné třeba i žehlící prkno (doporučuje se!), vysavač nebo třeba i šicí stroj. Vždy se bude také ptát, jak často jsou zmiňované předměty využívané, to proto, aby jim našel nejen dostatek prostoru, ale zároveň aby je umístil tak, aby byl k nim snadný přístup v případě časté potřeby, a nebo naopak je umístil někam do pozadí, kde nebudou hned na ráně, protože klient bude mít v šatně mnohem důležitější předměty. Po určení základní podoby šatny se obvykle přechází k jednotlivým detailům, jako je například barva a dekor skříní, u samostatné místnosti třeba i podlaha atd. Návrhář případně jiný člen firmy vám jistě pomůže s výběrem nejen barvy ale i materiálu šatny, obvykle jim k tomu slouží jejich vzorník, který mají k dispozici. Velmi oblíbenou variantou je bílá barva, která bývá o něco levnější než třeba klasické dřevo. V této části příprav se také řeší i jaké dveře budou vést do šatny. Je třeba si také uvědomit, že klient se nemusí rozhodnout hned na místě, má rozhodně nárok si vzít třeba vzorníky barev, materiálů ale i dveří domů a tam si vše v klidu promyslet. Pokud si bude klient přát, aby šatna obsahovala skříně s dvířky, tak i zde si bude vybírat materiál (nejčastěji se volí lamino, dýha sklo, či dřevodekor). V této části také hraje důležitou roli částka, kterou je majitel ochoten do stavby šatny investovat, podle toho se pak volí vhodný materiál na stavbu šaten. Pokud majitel chce do stavby investovat nemalou částku, může se rozhodnout, že celá šatna bude z masivního dřeva, další variantou u tohoto dřeva může být, že vnitřní police, které nejsou na očích, budou z levnějšího dřeva, z dražšího materiálu pak budou jen ty viditelné části. Pokud je šatna součástí větší místnosti řeší obvykle architekt i to, jakým způsobem šatnu oddělit od zbytku místnosti a jestli je její oddělení nutné. V okamžiku, kdy je návrh šatny jasně stanovený, tak se projekt předává řemeslníkům firmy, kteří jsou schopni šatnu podle návrhu zhotovit. V některých případech může být návrhář a řemeslník klidně jedna a ta samá osoba.

Detail odstavce: Šatna na míru
Zdroj: Šatna
Zveřejněno: 29.5.2017

SKALNÍK V TRUHLÍKU

Druhy skalníku

Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.

Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.

Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.

Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.

Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Cotoneaster x watereri). Všechny zmiňované druhy jsou pěstitelsky nenáročné. Při výsadbě však nezapomeňte, že nádoba musí mít na dně drenáž a chráněný odtok.

Skalník Dammerův

Stálezelený, klasicky polštářovitě rostoucí skalník nesmí chybět snad v žádné zahradě. Je ideální variantou ozelenění strmých svahů, skalek a velmi dobře se uplatní jak v nádobových, tak smíšených výsadbách suchomilného charakteru. Velmi dobře působí v kompozici s růžemi, koniferami, ale i s rozchodníky a jinými skalničkami.

Na dlouhých větévkách vyrůstají větší, až 2,5cm celokrajné lístky lžičkovitého tvaru, které jsou tuhé a temně zelené. Květy se v nižší míře objevují již počátkem května, v průběhu září a října dozrávají v drobné zářivě červené malvičky. I když kvete v porovnání s ostatními skalníky méně, patří mezi ty mrazuvzdorné.

Skalníky obecně nejsou náročné na stanoviště, snáší plné slunce i polostín, chudé písčité půdy, i ty humózní. Důležité je, aby byla půda dostatečně propustná. Při výsadbě se vyplatí těžší půdy drenážovat, například štěrkem. Skalník se odmění bujným růstem i celoročním zeleným listovím.

Skalník vrbolistý

Skalník vrbolistý patří mezi středně vzrůstné stálezelené skalníky. Vytváří velmi dekorativní kobercové pokryvy, odtud název „parkový koberec“. Je tedy ideální dřevinou k pokrytí svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Dorůstá do výšky kolem 40 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý, neprostupný pokryv.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků od května do června. Květy jsou čistě bílé, tu a tam s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v poměrně velké kulovité plody oranžovočervené barvy, korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb.

Skalníky jsou nenáročné dřeviny, kterým vyhovují zejména půdy chudé a propustné, na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě ale vyžadují dobrou drenáž při výsadbě. Jsou tedy ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší opakovaný řez.

Skalník vodorovný

Skalník vodorovný patří mezi středně vzrůstné opadavé skalníky. Dorůstá do výšky kolem 60 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý neprostupný pokryv, je tedy ideální dřevinou ke zpevnění svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků od května do června. Na rozdíl od ostatních druhů se vyznačuje extrémní násadou květů a potažmo i plodů. Květy jsou čistě bílé, tu a tam s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v poměrně velké kulovité plody oranžovočervené barvy, korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb.

Skalníkům vyhovují zejména půdy chudé a propustné na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě však při výsadbě vyžadují dobrou drenáž. Protože to jsou nenáročné rostliny, jsou ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší opětovný řez.

Skalník raný

Skalník raný patří mezi středně vzrůstné opadavé skalníky. Dorůstá do výšky kolem 120 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý neprostupný pokryv. Slouží tedy velmi dobře ke zpevnění svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků, a to od května do června. Vyznačuje se extrémní násadou květů, potažmo i plodů. Květy jsou čistě bílé, občas s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v kulovité plody oranžovočervené barvy a korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb. Opadavé listy jsou vejčité, tmavě zelené, se zvlněným okrajem.

Skalníky jsou nenáročné dřeviny, vyhovují jim zejména půdy chudé a propustné na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě však vyžadují při výsadbě dobrou drenáž. Jsou ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší řez.

Skalník Watererův

Skalník Watererův je kříženec Cotoneaster firgidus, Cotoneaster rugosus a Cotoneaster salicifolius. Roste v podobě poloopadavého nebo stálezeleného keře či nízkého stromu. Habitus je bohatý, poléhavý. Větve jsou tmavohnědé, lesklé, s několika velkými lenticelami. Listy jsou podlouhlé, na horní straně tmavozelené, svrasklé, na spodní mírně ochlupené až holé, dlouhé 4–8 cm. Kvete bohatě bílými rozevřenými květy. Plody jsou bledě červené až červené, někdy i nažloutlé, kulovité, o velikosti 6–9 mm. Je tedy ideální dřevinou k pokrytí svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Skalníky obecně nejsou náročné na stanoviště, snáší plné slunce i polostín, půdy chudé písčité i ty humózní. Důležité je, aby byla zemina dostatečně propustná. Při výsadbě se vyplatí těžší půdy drenážovat, například štěrkem. Skalník se odmění bujným růstem i celoročním zeleným listovím.

Detail odstavce: Druhy skalníku
Zdroj: Skalník v truhlíku
Zveřejněno: 6.12.2016