Kerblík třebule (Anthirscus cerefolium) je jednoletá rostlinka velice jemné chuti a vůně. Má lesklé semínko, které můžete vysévat volně do půdy, ale i klidně do nádoby na okenní parapet. Není to choulostivá rostlina, proto se může vysévat již v březnu. Řádky by měly být od sebe vzdáleny 10 cm. Sejte řídce, přesazování se nevyplácí. Má rád světlo a vlhkou půdu. Kerblík roste rychle a již po několika týdnech jej můžete seřezávat. Pouze mladé a čerstvé rostliny jsou chutné, proto kerblík seřezávejte vždy před květem. Patří do skupiny čtyř jemných francouzských bylinek, spolu s petrželí, pažitkou a estragonem. Nesnáší tepelnou úpravu, takže jej do pokrmů přidávejte až nakonec. Také sušení není dobré, kerblík jím ztrácí aroma. Nejlépe tedy bude, když ho budete používat přímo ze záhonku v čerstvém stavu, a pokud byste ho přece jen chtěli uchovat, tak v mrazničce. Kerblík třebule kvete drobnými bílými kvítky. Jeho aroma připomíná kombinaci anýzu a petržele. Výborný je například do tvarohu a k rybám. Jako většina bylinek, také kerblík obsahuje vitamin C, podporuje trávení, dobrý spánek, mírní bolesti hlavy, odvar z něj čistí pleť.
Bylinková spirála je chytrá, a navíc designově zajímavá metoda pěstování bylinek. Využívá koncept permakultury, což je chytrý trik jak pěstovat více druhů rostlin, z nichž každá má různé nároky (slunce, vlhko, sucho, stín), s minimálním nárokem na prostor. Bylinkový šnek je unikátní svým designem, funkčností provedení a přináší nové možnosti jak spojit příjemné s užitečným. Čerstvé bylinky pro kulinářské využití tak máte doslova na dosah ruky s minimálním nárokem na prostor. Navíc „bylinkový šnek“ působí v moderních zahrádkách opravdu originálním dojmem a je vždy jedinečný.
Přenosné (vyžadují přenos do tepla během zimního období) – bobkový list, rozmarýn, stévie
Nejjednodušší je osázet bylinkovou spirálu jen trvalkami, ale připravíte se o petrželku, bazalku a jiné oblíbené bylinky. Nic vám nebrání mít i jednoletky ve šneku, jen musíte pamatovat na to, že je musíte každým rokem dosévat nebo dosazovat z předpěstovaných rostlinek.
Dělení bylinek podle umístění ve spirále:
Vrch spirály – dobromysl, majoránka, levandule, rozmarýn, šalvěj, yzop
Kerblík setý (Anthriscus cerefolium) rychle roste, jeho aroma připomíná anýz. Je to jednoletá rostlina dorůstající asi 50 cm do výšky. Má jemně zpeřené lístky a drobné bílé kvítky. Vysévá se v květnu a pěstuje jako kudrnatá petržel. Osivo vysévejte přímo na vlhčí, polostinné stanoviště. Je to rostlina vhodná k pěstování v květináčích, truhlících i na záhonech. Kerblík setý se obvykle používá k dochucování polévek a salátů. Jde o oblíbené koření s léčivými účinky. Kerblík čistí krev a působí močopudně. Používejte nejlépe čerstvé listy.
Kerblík byl znám již ve starém Řecku a prodáván na trzích jako zelenina. U nás se mu lidově říká stoklasa nebo třebule, v naší kuchyni se dnes používá jen málo. Dříve byl přidáván například do tvarohových koláčů. Jako naťová zelenina a zelené koření se pěstuje kerblík setý, ale rozšířen je i kerblík planý, který roste v křoviskách. Domácí léčba zná kerblík velmi dobře, protože v lidském organismu působí dobře na trávicí soustavu a je mírně močopudný. Obsahuje vitamíny, minerální látky a aromatickou silici. Čerstvě natrhané lístky příjemně voní a chutnají nasládle. Dá se využít všude, kde se tradičně používá petrželka. V kuchyni se přidává do salátů, nejlépe s petrželkou a estragonem, do vaječných pokrmů, polévek, k pečení a grilování masa. Také ho můžete dát do tvarohu, bylinkového másla, do dušené zeleniny a podobně. Kerblík se rovněž suší a přidává do různých směsí koření, nejvíce pak na grilovaná masa.
Kerblíklesní (Anthirscus sylvestris) je statná vytrvalá bylina, až 150 cm vysoká. Lodyhy rýhované, duté, zpravidla lysé nebo jen dole štětinaté. Listy zpeřené, úkrojky zubaté; dolní listy řapíkaté, horní pochvovitě přisedlé, pochvy na okraji bělavě plstnaté. Okolíky dlouze stopkaté, okolíčky s obalíčky. Bílé nebo zelenavě nažloutlé koruny nepaprskují. Nažky jsou lesklé, čárkovitě kopinaté, s kratičkým zobánkem. Kerblíklesní kvete od května do srpna. Roste velmi hojně až obecně na loukách, v křovinách, podél cest a plotů.
Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.
Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.
Kuna lesní
Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.
Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.
Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic
Kerblík lesklý (Anthirscus Nitida) je známý jako dvouletá, víceletá, nebo snad i vytrvalá bylina. Lodyhy jsou duté, mělce rýhované, na bázi měkce krátce chlupaté, nahoře většinou téměř lysé, větvené. Dorůstá až do výšky 100 cm. Přízemní listy jsou řapíkaté, v obrysu široce trojúhelníkovité, až 40 cm dlouhé, 2x až 3krát zpeřené, téměř lysé, na rubu lesklé, lístky posledního řádu jsou peřenodílné, víceméně ploché, v obrysu vejčitě kopinaté až vejčité, s tupými úkrojky, nanejvýš s nasazenou krátkou špičkou; řapík je mělce žlábkovitý, dutý. Složené okolíky se skládají z 5–13 okolíčků, listeny obalu chybějí, listeny obalíčku (zpravidla 5) jsou kopinaté až vejčitě kopinaté. Květy jsou bílé, kalich chybí, koruna slabě paprskuje a je na okraji lysá. V květenství nápadně převládají květy samčí nad oboupohlavními. Dvounažky se vyvíjejí na stopkách 5–10 mm dlouhých, jsou podlouhle vřetenovité, 6–7 mm dlouhé, hladké, tmavohnědé, lesklé. Tento druh kerblíku kvete od konce května do začátku července. Jeho přirozeným stanovištěm jsou humózní horské lesy, zejména bučiny a suťové lesy, do nižších poloh sestupuje často v lesích či křovinách podél vodních toků. V některých územích, například v podhůří Orlických hor a Beskyd, roste běžně i na člověkem ovlivněných místech v ruderalizovaných křovinách, a to i u lidských sídel. Na Šumavě jej najdeme pouze na stanovištích přirozených. Často je zaměňován s blízce příbuzným kerblíkem lesním (Anthirscus sylvestris).
Zde se můžete podívat, jak ve skutečnosti vypadá kerblík lesklý.
Ve slovenštině má kerblík nádherný název – Trebuľka. Kerblík setý se zde tradičně pěstuje na zahrádkách a Slováci jej používají na ochucování salátů, polévek, omáček a různých druhů masa.
Kerblík obecný (Anthirscus Caucalis) roste na našem území jen vzácně, a to na těch nejteplejších místech. Květena ČR uvádí z poslední doby pouhých 21 lokalit. Tento druh má poměrně rychlý životní cyklus a po dozrání plodů rychle odumírá. Roste obvykle v blízkosti lidských sídel v teplých územích na rumištích, křovinatých stráních a v akátinách, na náspech a návsích. Vyhledává polostinná stanoviště na čerstvě vlhkých, nejčastěji vápnitých půdách bohatých na živiny. Druh je konkurenčně slabý. Kvete od května do června.
Libeček je asi 1,5 až 2 m vysoká vytrvalá bylina. Rostlina má poměrně mohutný oddenek. Lodyha je navrchu bohatě větvená. Listy se podobají listům celeru, jen jsou mnohem mohutnější. Během léta, v červenci a srpnu kvete drobnými žlutými kvítky seskupenými do květenství, která vyrůstají na koncích lodyh. Plodem je dvounažka hnědé barvy. Celá rostlina má příjemnou kořenitou vůni.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že kerblík a libeček se liší vzhledem listů, barvou květů, vůní, výškou i mohutností. Nať libečku lze sušit a chuť jeho listů je často přirovnávána k chuti magi. Je skvělým kořením do polévek a omáček, pomazánek, masových pokrmů nebo luštěnin.
Na níže uvedených fotografiích můžete sami porovnat očité rozdíly těchto dvou rostlin.
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a&n
Základem je opatřit si alespoň dva keříky rozdílných odrůd kvůli vzájemnému opylování. Začněte s pěstováním na jaře a ještě tentýž rok můžete sklidit první úrodu. Minimálně do dvou větších nádob vysaďte po keříku. Při výběru mezi jednotlivými odrůdami nemusíte příliš váhat, není to tak podstatné. Nejdůležitější je, aby se jednalo o šlechtěnou odrůdu, což by mělo být označeno na cedulce při koupi. Aby se kanadská borůvka dobře ujala, doporučuje se kombinovat v květináči víc odrůd naráz, minimálně dvě. Zkuste například odrůdu Patriot či sladkou ‚Duke‘, anebo ‚Blue Crop‘. Pokud chcete co největší plody, ty rostou u odrůdy ‚Torro‘. Pro výběr sazenic borůvek platí, že nikdy nesmí jít o semenáče, to byste na plody čekali několik let a ještě bez záruky, co se kvality, velikosti a chuti plodů týká. Vyberte si rostlinu vypěstovanou z řízku šlechtěné odrůdy, ideálně v kontejneru a už s nasazenými květy. Kvůli opylování pěstujte blízko sebe alespoň dva keříky různých odrůd. Pěstitelé přinášejí na trh stále nové a nové odrůdy. Pro představu: mezi rané patří například ‚Goldtraube‘, ‚Record‘, ‚Rancocas‘ či ‚Earliblue‘, středně rané jsou odrůdy ‚Bluecrop‘, ‚Blueray‘, ‚Berkeley‘, ‚Pemberton‘, ‚Spartan‘ nebo ‚Zuckertraube‘. ‚Herbert, ‚Jersey‘, ‚Darrow‘ jsou pozdní, plodí tedy až ke konci sezóny.
Na pěstování si pořiďte velký květináč, ideálně alespoň velikosti vědra, kvalitní zeminu a rašelinu nebo částečně zetlelou lesní hrabanku. Do kvalitní zahradní zeminy je vhodné přidat kyselý komponent, tedy rašelinu či částečně zetlelou hrabanku, což je lesní půda s listím, jehličím a drobnými větvičkami. Co se týče hnojení, borůvky nesnáší vápenec a chlor, proto se vyvarujte hnojiv s touto příměsí.
Při pěstování nesmíte zapomínat na dostatečnou zálivku, protože rašelina rychle vysychá. U nádob, které umístíte na přímé slunce, to platí dvojnásob. Abyste ale na druhou stranu rostliny „neutopili“, můžete při sázení přidat na dno květináče trochu drenáže v podobě drobných kamínků.
První roky keříky nepotřebují stříhat, řez stačí provést až po dvou třech letech a zhruba v tříletém intervalu. Odstraňte při něm vždy nejstarší větvičky s malými přírůstky zcela u země, podpoříte tak růst výmladků. Budete-li o borůvky dobře pečovat, můžete stále stejné rostliny takto pěstovat i desítky let a sladká odměna vás každoročně nemine.
Zima je za dveřmi, a tak je nejvyšší čas připravit krmítko pro drobné pěvce, kteří u nás zůstávají přes zimu. Podle ornitologů můžete na krmítku v ČR v zimě pozorovat až 30 druhů ptáků. Pozorování a přikrmování ptáků se věnuje stále více lidí, ale bohužel ne každý ví, co mají ptáci v zimě nejraději a co v žádném případě do krmítka nepatří.
U zimního přikrmování ptáků je důležité, aby mělo krmítko dostatečně velkou stříšku chránící ji před deštěm a sněhem, aby připravená potrava nevlhla a neplesnivěla. Krmítko se musí pravidelně čistit od zbytků potravy. Občas je dobré jej vydezinfikovat například octem pomocí rozprašovače. Po oschnutí dezinfekce se do něj může dát ptačí potrava.
Pozor! Ptáci jsou v zimě sice hladoví, ale rozhodně nedokážou spořádat všechno, co vám doma zbyde. Když už se tedy rozhodnete je krmit, dávejte jim jen to, co jim svědčí. Například sůl je pro ně ve větším množství jed – v lepším případě je čekají zažívací obtíže, v horším rovnou smrt.
Většina našich ptáků má nejraději semena slunečnice a jádra ořechů. V obchodech prodávané směsi pro zimní přikrmování ptáků obsahují různé druhy semen, ale část z nich zůstává v krmítkách nevyužita. Proto je lepší použít pouze semena slunečnice a občas přidat například trochu máku, len, proso, řepku, pšenici, loupaný oves nebo zbytky vyloupaných ořechů.
Kosi, kvíčaly a brkoslavové mají nejraději jablka nebo sušené plody jeřabin. Ty je dobré rozvěsit na větve stromů v okolí krmítka. Strakapoudi, brhlíci a sýkory mají velmi rádi lůj nebo lojové koule. Tam, kde jsou nejčastějšími hosty krmítka vrabci polní a vrabci domácí, můžete nasypat strouhanku z bílého pečiva. Nesmí však být solené, sůl totiž drobným ptákům škodí, a proto je nutné před strouháním rohlíků sůl důkladně odrolit. V žádném případě do krmítka nepatří chléb a zbytky jídel z kuchyně.
Nejčastějšími návštěvníky krmítek jsou sýkory koňadra a modřinka, zvonek zelený, vrabec domácí, vrabec polní a kos černý. Ojediněle se na krmítkách a v jejich okolí objevují i čížci lesní, stehlíci, sýkora uhelníček, sýkora babka, brhlík lesní, pěnkava jikavec, pěnkava obecná, hýl obecný, dlask tlustozobý, drozd kvíčala, drozd cvrčala, červenka, střízlík a strakapoud velký. Za nejvzácnější a nejkrásnější skvost krmítek ochránci ptáků považují brkoslava severního nebo čečetku zimní.
Nezvanými hosty krmítek se občas stávají zdivočelí holubi domácí, hrdličky zahradní, straka nebo havrani a kavky. Drobné ptáky občas vyplaší zvědavá poštolka, případně je prožene krahujec, ale i tito ptáci patří do naší zimní přírody.
Na trhu naleznete mnoho druhů krmítek od jednoduchých až po ta sofistikovaná, jako je automatické krmítko pro ptactvo. Záleží jen na vás, jaké krmítko si vyberete.
Jak sám název napovídá, jednou z hlavních surovin je povolené máslo, toho ostatního už – pokud jde o množství – nebude v takové míře, ale rozhodně nejde o ingredience méně důležité. V bylinkovém másle by nemělo chybět alespoň několik druhů bylinek, například pažitka, petrželová nať, libeček, kerblík, bazalka, oregano, majoránka, paprika, medvědí česnek či saturejka, a dochucené by mělo být česnekem a solí. Pokud si netroufáte vybrat si určité bylinky nebo se vám do toho nechce pouštět, můžete si zakoupit již hotovou směs pro přípravu bylinkového másla.
Většina bylinek je poměrně nenáročných, nevyžadují příliš mnoho prostoru ani velké květináče. Nezapomeňte, že čím menší nádobu použijete, tím více je potřeba hnojit, v malé sklenici klidně jednou za dva týdny. Menší, ale častější musí být také zálivka, aby neuhnívaly kořínky. Zkuste si připravit květináče třeba ze starých plechovek od čaje, kreativitě se meze nekladou. No a jaké bylinky, tak to už záleží na vás, jaké máte rádi, anebo si můžete vybrat z bylinek, které jsou popsány v tomto článku, například dle náročnosti na pěstování.
Bylinky se dají používat jak čerstvé, tak i sušené. Takže když je nestihnete zpracovat, je možnost je skladovat suché po relativně dlouhou dobu. Bylinky mají široké využití v kuchyni jako koření, přísada do salátů nebo například na pizzu. Jsou však také vhodné do nápojů, například do smoothie nebo koktejlů, což dokazuje velmi oblíbené mojito připravované z máty. Mnoho z nich je také vhodných k přípravě nejrůznějších čajů, zejména pak těch léčivých. Spousta bylinek má totiž nenahraditelné léčivé účinky a jsou hojně využívány nejen v alternativní, ale dnes již i v moderní medicíně. Můžete je ale také pouze usušit a nechat jimi provonět váš byt, dům či šatnu.
Ideálním obdobím pro výsev bylinek je jaro, přičemž je vhodné začít s výsevem co nejdříve, mimo jiné kvůli prodlužování dnů a zvyšujícímu se množství slunečního svitu. Při pěstování bylinek doma se zamyslete zejména nad volbou nádoby a místa. Ať už ale vyberete jakýkoli květináč či truhlík, nejdůležitější jsou samotné bylinky. Pěstitelům se doporučuje kupovat již předpěstované bylinky, ne však ty ze supermarketu, které jsou určeny spíše k okamžité spotřebě. Často jsou vysazeny v nekvalitním pěstebním substrátu a krátce poté, co si je donesete domů, mohou být napadeny plísní. Výpěstky bylinek nakupujte tam, kde je prodávají v dobré kondici a optimálně zalité. Na pěstování bylinek kupte vhodnou zeminu s přídavkem rašeliny. Zemina pro doma pěstované bylinky by měla být dobře propustná a bohatší na živiny než při pěstování na záhonech. Vhodné může být i organické hnojivo pro bylinky, kterým můžete dle potřeby hnojit jednou za 2 týdny. K substrátu přikupte také drobné zahradnické náčiní, při pěstování bylinek využijete zahradnické nůžky, lopatku i sázecí kolík.
Jakmile jsou bylinky zasazeny, je potřeba se o ně dobře starat, přestože nejsou na údržbu zdaleka tak náročné jako ostatní pokojové rostliny. Slunečno mají rády bylinky jako mateřídouška, šalvěj, oregano, rozmarýn či levandule a meduňka. Tyto byliny je tedy vhodné zasít na jaře či přes léto. Stín či polostín je vhodný pro mátu, šťovík, kerblík a libeček. Pok
Do primárního deficitu se v prvé řadě zahrnuje nedostatek hořčíku v matečné hornině. Lesní půdy, které obsahují velmi málo hořčíku, se mohou nacházet na matečné hornině s nízkým obsahem hořčíku a vysokou rezistencí ke zvětrávání. Mezi takové horniny patří například granity, rhyolity, kvarcity a pískovce. Bylo však prokázáno, že vliv půdní kondice a typ matečné horniny je na vstup hořčíku do rostliny v souboru jednotlivých parametrů hořčíkového cyklu překvapivě malý.
Do primárních příčin deficitu hořčíku je zahrnuta také eroze biomasy, kterou jsou ohrožena převážně exponovaná stanoviště. Eroze na návětrné straně horských hřbetů často vede ke značenému snížení obsahu živin a k jejich zvýšenému hromadění na straně závětrné. Dále stanoviště s extrémními klimatickými podmínkami, jako jsou chladná a vodou silně ovlivněná stanoviště (se stagnující vodou), kde převládají gleje (typ půdy vznikající pod trvalým vlivem zvýšené hladiny podzemní vody), pseudogleje, stagnogleje či organozemě, většinou vykazují různě velký deficit hořčíku. Zejména pak oraganozemě (rašelinné půdy) mají nízkou dostupnost hořčíku v kořenovém prostoru, protože minerální půda je izolovaná od kořenů nasáklými vrstvami rašeliny a živiny jsou zde značně zředěny v hromadící se rašelině. Navzdory nízké koncentraci hořčíku v půdním roztoku dřeviny rostoucí na organozemích jen zřídka vykazují symptomy nedostatku hořčíku, protože současná nízká dostupnost dusíku limituje růst a tím snižuje potřebu hořčíku.
Velmi důležitým a často přehlíženým aspektem je vztah růstu k absorpci živin. Po příjmu živin musí vždy následovat růst, který má geneticky předurčenou hranici. Souhra mezi výživovými úrovněmi v buňkách a omezením růstu se liší mezi jednotlivými prvky.
Vedle fyzických a chemických omezení ve výměně iontů a transportu v půdním roztoku může dostupnost hořčíku pro stromy snížit konkurence půdních organismů s mykorhizou a kořeny stromů. Velmi důležitá je přitom funkce kořenového systému, a to zejména kořenového vlášení. Limitace prostorového přístupu k objemu půdy a malá účinnost díky poškození kořenů abiotickými a biotickými činiteli mohou omezit rostlinnou absorpci navzdory uspokojivé koncentraci hořčíku v půdním roztoku.
Primární deficit hořčíku není příliš běžný v normálním vzdušném depozičním režimu, to znamená za absence kyselého spadu z přirozených nebo antropogenních zdrojů. Hořčík odnášený z prachu, biomasy, i hořčík zadržený v živých organismech, inklinuje k vybudování a udržení postačující úrovně hořčíku pro funkci lesních ekosystémů i na velmi chudých stanovištích.
