Koncentrovaná kyselinasírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselinasírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselinasírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselinasírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselinasírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselinasírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselinasírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lussac v roce 1827, kdy zavedl protiproudou absorpci oxidu dusíku do kyseliny sírové v olověné věži nad komorou – šlo o takzvanou věžovou kyselinu sírovou. Poslední výroba „věžové“ kyseliny sírové u nás zanikla až na konci 80. let 20. století v Lovosicích. Komorovým způsobem výroby se získávala kyselina s koncentrací maximálně 76 %.
V roce 1831 si britský obchodník s octem Peregrine Phillips nechal patentovat kontaktní způsob výroby kyseliny sírové. V roce 1897 byla v Ústí nad Labem poprvé zavedena kontaktní výroba, tehdy s platinovým katalyzátorem. Tento způsob výroby je náročnější než komorový, poskytuje však čistší a koncentrovanější kyselinu sírovou. Kontaktní způsob výroby kyseliny sírové se s určitými úpravami používá dodnes.
Základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého je síra, která se dováží z Polska. Do spalovací pece se vstřikuje síra v roztaveném stavu v podobě drobných kapiček. Hořením vznikající teplo se z pece odvádí chladicím systémem a dá se využít k výrobě elektrárenské (vodní) páry. Vzduch se dodává suchý a předehřátý, k odstranění vody se využije vyráběná koncentrovaná kyselinasírová. V minulosti byl základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého pyrit a další sulfidy, což však dnešní spotřebě nestačí. V celosvětovém měřítku představuje pražení pyritu už jen asi 15 % produkce. V současnosti se stává hlavní surovinou síra získávaná z odsiřovacích procesů (čištění zemního plynu, rafinérie ropy, koksovny, hutě, elektrárny). Ve světě kryjí odsiřovací procesy asi dvě třetiny světové spotřeby síry, v České republice je to jen cca 20 %.
Využití kyseliny sírové je velmi široké. Používá se zejména při výrobě průmyslových hnojiv, pigmentů, plastů, barviv, léčiv, výbušnin. Dále má využití v papírenském, textilním i potravinářském průmyslu, při úpravě rud, zpracování ropy, sušení a odvodňování látek, při úpravě pH vody.
Ve svém příspěvku KYSELINA DO BAZÉNU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bazen servis moric.
Pouziva se tekute PH minus, coz je kyselina sirova.a nebo ten hnus, co prodava mauntfild, nebo obchodaky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Alexandr starzinský.
zdravím,asi jsem natvrdlý ale nepochopil jsem čím tedy snižovat PH ,sírová je tedy vhodná?Protože všechny hnusy z obchodu jsou založeny právě na ní.Potřebuji asi 1x týdně upravit PH,dám do 50m3 bazénu 2-3 litry solné a potom chlornan a myslím že že to je dobré.Samozřejmě si od Vás nechám poradit jak to dělat lépe,děkuji A.S.
Také kyselinasírová snižuje pH vody v bazénu. Na úpravu stačí (cca do pH 7) 38% kyselinasírová, případně solná (ta je vhodnější pro tvrdou vodu).
Obvykle pro snížení pH bazénové vody platí: 30 ml kyseliny sníží pH 1 m3 vody o 0,1.
Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit vážné poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné. V množstvích, která se přidávají do potravin, je to však bezpečná látka.
Kyselina citronová je slabá kyselina, která se přirozeně vyskytuje v citrusových plodech. Tato kyselina je šetrnější k životnímu prostředí než většina ostatních a působí jako čisticí prostředek pro bazény. Kyselina citronová odstraňuje znečištěnou oblast bazénu při aplikaci tím, že rozežírá horní vrstvu povrchu bazénu. Při odstranění tenkého povlaku nepoškodí podklad, pouze skvrnu od něj odtlačí. Kyselina citronová je jemnější odstraňovač skvrn než kyselina chlorovodíková, další forma kyseliny používaná k odstranění skvrn a obnovení povrchu bazénů.
Kyselina citronová je kyselá, takže její pH je nižší než 7. Přidáním kyseliny citronové do bazénové vody se tak dá snížit její pH. Kolik přesně použít sáčků s kyselinou citronovou se dozvíte dále v tomto článku.
V naší poradně s názvem WWW KYSELINA SÍROVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaromír Repáň.
rád bych koupil kyselinu sírovou tak 70% extrakt tak 20 lirů. poradí mi někdo kde
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
70% kyselinu sírovou můžete koupit v minimálním množství 50 litrů. Dodává se ve speciálním soudku, který je vratný oproti záloze. Cenu a způsob dodání musíte dohodnout individuálně. Obchod má několik výdejních míst. Dotaz na cenu pořídíte tady: https://oqema.cz/cz/dotaz/K…
A vydejní místa jsou vidět tady: https://oqema.cz/cz/kontakt…
Kyselina fosforečná je bezbarvá látka bez zápachu. Vyskytuje se v kapalném skupenství, pevná krystalická struktura je velmi nestabilní. Vzorec kyseliny fosforečné je H3PO4. Další název je kyselina orthofosforečná. Špatný název je kyselina fosforová. Jde o středně silnou kyselinu. Za normálních podmínek ji tvoří bezbarvé tvrdé kosočtverečné hygroskopické krystalky. Kyselina fosforečná tvoří tři řady solí: fosforečnany, hydrogenfosforečnany a dihydrogenfosforečnany. Na vzduchu je tp rozplývavá látka. Nemá oxidační vlastnosti. Většinu kovů nerozpustí, protože se ve zředěné kyselině fosforečné vytváří na jejich povrchu vrstva nerozpustných fosforečnanů. Zahříváním uvolňuje kyselina trihydrogenfosforečná molekuly vody.
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyseliny chlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Ve svém příspěvku KYSELINA SÍROVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kučera josef.
Prosím je možné nalít kyselinu sírovou do bazénu abych se zbavil řas a vyčistila se mi voda.
je možné takovou vodu požívat ke koupání,jestli ano tak v jaké koncentraci
Děkuji za odpověd´
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ve svém příspěvku KYSELINA DO BAZÉNU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alexandr starzinský.
Dobrý den,jaká je prosím vhodná kyselina na úpravu vody v bazénu/solná-sírová/ a která je vhodnější a na co?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Bazen servis moric.
nedoporučuji.kyselina solná narušuje flexibilní bazenové hadice, které časem naboboptnají a a místě lepu...koleno, skymmer, mufna...dojde k prasknutí.no..a potom, kopete, kopete a hledáte....
Kyselina fosforečná se používá při zpracování ropy a při úpravě kovů. Využívá se také při výrobě nealkoholických nápojů (obsah kyseliny fosforečné v Coca Cole, používá se označení E338) a při výrobě zubních tmelů. Označení E338 se používá i v potravinách. Kyselina fosforečná je rovněž důležitou surovinou pro výrobu směsi nazývané trojitý superfosfát, která vzniká reakcí kyseliny fosforečné s přírodními fosfáty. Dále je kyselina fosforečná hlavní složkou ve směsi, kde slouží jako odrezovač.
Kyselina fosforečná je zdrojem fosforu, stabilizuje v potravinách i v trávicím systému některé antioxidanty. Stabilizuje genetický kód DNA, protože tvoří esterové můstky, které drží šroubovici DNA, aby se nerozpadla. Další důležitou funkcí kyseliny fosforečné je její schopnost tvořit makroergické vazby v ATP, dále s glukózou, fruktózou a kyselinou pyrohroznovou. Při odštěpení molekul této kyseliny se uvolní energie 12 kcal/mol, která je okamžitě zpracována pro další funkce a reakce v buňce.
Využití:
jako antioxidant – tedy jako látka prodlužující trvanlivost potraviny a chránící ji proti zkáze způsobené oxidací, která se může projevit zejména žluknutím tuků nebo barevnými změnami potraviny;
jako regulátor kyselosti – tedy jako látka, která mění či udržuje kyselost či alkalitu potraviny.
V naší poradně s názvem KYSELINA CITRONOVA JAKO DEZINFEKCE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vacek.
Dobrý den,
V jakém poměru naředit kyselinu citronovou, aby z ní byla dezinfekce? Nechci dát málo ani plýtvat, v době možného nedostatku. Jakým zp. dezinfikovat - postříkáním, ponořením..? Jak dlouho to tam nechat? Záleží na teplotě?
Jak to je u sody, octa, soli … ¨Zdraví Vacek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Kyselina citrónová se dá použít jako desinfekce všude tam, kde je potřeba likvidovat bakterie a plísně. Bohužel kyselina citrónová neúčinkuje na viry - vůbec. Dezinfekční roztok proti bakteriím a plísním se připraví v poměru 1 sáček kyseliny citrónové a 1 litr vody ohřáté na 20°C, přičemž dezinfekční účinky se projeví při úplném ponoření desinfikovaného předmětu na dobu 30 minut a více. Pro lepší smáčivost dezinfekčního roztoku je možné přidat lžičku Jaru.
Sůl, jedlá soda, ocet mají jen omezené dezinfekční účinky proti malému počtu bakterií, na viry neúčinkují vůbec.
Nejspolehlivější způsob desinfekce povrchů proti virům je mýdlová voda, líh a chlór - to vše zabíjí viry a je to snadno dosažitelné. Nejúčinnější desinfekce, která bezpečně zabije viry, se provádí omýváním povrchu ovoce, zeleniny, ale i obalů balených potravin mýdlovou vodou po dobu 40 sekund. Další způsob je využití lihu 60% a více, do kterého se ponoří desinfikovaný předmět na dobu 20 sekund. Chlór se nehodí k desinfekci potravin. Poslední možnost desinfekce je úplně bez chemie a spočívá v izolaci desinfikovaného předmětu mimo dosah možného hostilete viru po dobu minimálně 2 dny. Po dvou dnech na povrchu nepřežije žádný vir.
Kyselina citronová je sice mírnější formou kyseliny, ale stále je nebezpečná. Při práci s kyselinou citronovou je třeba vždy nosit ochranný oděv. Nesprávně neutralizovaná kyselina může zabíjet zvířata, nadále rozežírat povrchy bazénů a zranit lidi. Kyselina citronová také produkuje výpary, které jsou škodlivé pro lidi a zvířata. Tato kyselina je účinným odstraňovačem skvrn, ale při nesprávném použití nebo při nedostatečném opláchnutí vážně poškozuje bazény. Mytí kyselinou citronovou mohou provádět sami majitelé bazénů, ale nejlépe je přenechat to profesionálním odborníkům na péči o bazény.
Postupně v průběhu sezóny "cítím" v hlubší části "pachuť" která je pravdě podobně způsobená právě zmíněným PH-.
Můžu skutečně používat kyselinu citrónovou ke snížení pH bez nějakých vedlejších "efektů"? Chápu to tak, že je šetrnější ke kůži než sírová?
Děkuji předem,
TF
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ano, kyselina citronová je pro pokožku lepší, než ostatní přípravky na snižování pH v bazénu. Kyselina citronová má antioxidační vlastnosti, které pomáhají zvrátit známky stárnutí a zároveň vyhlazuje texturu a tón pleti prostřednictvím exfoliace. Při vyšší koncentraci může být tato exfoliace pro pokožku iritující. Proto je potřeba postupovat s přidáváním kyseliny citronové do bazénu po dávkách a vždy po rozpuštění dávky změřit pH vody.
Kyselina mravenčí se ve včelařství využívá k tlumení varroázy. Zjednodušeně lze říci, že účinná koncentrace par kyseliny hubí roztoče, ale nepůsobí zhoubně na včely. Někteří kleštíci hynou okamžitě po aplikaci, jiní ve včelstvu ještě několik dnů až týdnů přežívají poškození a umírají později. Kyselina mravenčí je účinná i proti roztočům na zavíčkovaném plodu.
Příliš vysoká koncentrace par kyseliny mravenčí v úle (předávkování) ale může způsobit ztráty matek, poškození plodu, přestávku v plodování.
Účinnost ošetření kyselinou mravenčí podle různých zdrojů kolísá. Zevrubně lze říct, že jedna aplikace dlouhodobého odpařovače zahubí 60–80 % roztočů, dvě aplikace 90–98 % roztočů. Je-li v celoročním ošetřování včelstev počítáno ještě s dalším (jiným) léčením v bezplodém období (například amitrazem nebo kyselinou šťavelovou), není potřeba klást na účinnost odpařovačů takové nároky (snížení rizik z předávkování).
Kritický přirozený spad, určující počátek léčby, se v různých zdrojích značně liší od 2 do 10 roztočů, záleží také na části roku. Předpokladem je zabezpečení podložek proti ztrátám spadlých roztočů. Vložení aplikátoru s kyselinou mravenčí do úlu se doporučuje v podvečer nebo po ránu, obecně ve chvíli, kdy teploty nepřesahují 20 °C. Při tropických dnech s teplotami nad 30 °C (u některých aplikátorů 25 °C) se ošetření doporučuje neprovádět či odložit (vlastní omezená zkušenost toto ale nepotvrzuje).
Výpary kyseliny mravenčí jsou těžší než vzduch, mají tedy tendenci klesat. S vyšší teplotou se odpařování zrychluje (při 30 °C je cca 15x rychlejší než při 10 °C).
Odpařovače by se měly umisťovat buď vedle plodu (alespoň ob rámek nebo zcela ke stěně úlu), nebo nad plod, umístění do podmetu se doporučuje jen zřídka (u jednonástavkových oddělků). Výrobci aplikátorů kyseliny mravenčí si většinou vymiňují nepoužívat je v době nasazených medníků pro konzumní med.
V případě vysokého přirozeného denního spadu v průběhu sezóny (více než 2 roztoči za den) může být v mezidobí použita ještě odlehčovací aplikace formou krátkodobého odpařovače 85% kyseliny mravenčí, která má za cíl zejména snížení populace foretických roztočů. Množství kyseliny pro jednu aplikaci se liší podle druhu použitého odpařovače a síly včelstva. Pohybuje se zhruba v rozmezí 100 až 360 gramů (u běžného včelstva).
Aplikaci kyseliny mravenčí odparem není dobré provádět souběžně se zakrmováním. Často ale bývá doporučována mezi krmeními. Pro pozdní podzimní ošetření není kyselina mravenčí příliš často doporučována kvůli nízkým teplotám, když už, tak 85%.
Jedná se o velmi účinný odstraňovač vodního kamene, který lze použít na všechny odolné povrchy (od toalety, umyvadla až po spáry mezi dlaždicemi, pozor však na chromové baterie a plastové dřezy, ty by zničila). Kyselina solná se dá oproti jiným přípravkům pořídit za rozumnou cenou, na cenu se můžete podívat zde.
Aplikuje se nanesením na hadřík nebo přímo nalitím, kyselina se musí nechat působit několik minut a pak opláchnout čistou vodou a samozřejmě vytřít do sucha.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
Kyselina chlorovodíková (solná) je vhodnější pro tvrdou vodu. Je to velmi silná kyselina, jedna z lidstvu nejdéle známých a nejvíce využívaných. Jde o vodný roztok plynného chlorovodíku (HCl).
Zpravidla je dávkování této kyseliny následující: 1 litr kyseliny na 20 m3 vody v bazénu.
Kyselinu solnou je možné využít k čištění toalet, jedná se o velmi účinný odstraňovač vodního kamene, který lze použít na všechny odolné povrchy – od toalety, umyvadla až po spáry mezi dlaždicemi, pozor však na chromové baterie a plastové předměty, ty by zničila.
Aplikuje se nanesením na hadřík nebo přímo nalitím, kyselina se musí nechat působit několik minut, a pak opláchnout čistou vodou a samozřejmě vytřít do sucha.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
Zjara převažuje ve složení kyselin především kyselina jablečná, později narůstá obsah šťavelanů – solí kyseliny šťavelové s vápníkem a hořčíkem. Nejširší zastoupení má draslík a vápník – látky nezbytné pro stavbu kostí, o něco méně hořčík a fosfor. Sodíku má rebarbora jen velmi málo, zastoupen je i jód, železo a další. Rebarbora není příliš bohatá na vitamín C, neobsahuje ani polovinu jeho hodnoty v citronu. Zato v ní najdeme provitamín A, vitamíny B, niacin, protisklerotické flavonoidy. Účinně ničí škodlivé mikroorganismy, prospívá krevnímu oběhu, je močopudná. Není ovšem vhodná pro nemocné žlučníkovými a močovými kameny. Díky zmíněným látkám účinně pomáhá při ochablosti a zácpě, zbavuje tělo škodlivin, posiluje svaly, kosti, nervy, pokožku a vlasy, aktivuje energii buněk a je dobrým pomocníkem při boji s nadváhou, neboť na sebe váže tukové látky.
Obsah látek v rebarboře:
Má velký obsah jablečné a citronové kyseliny, zato malý obsah vitamínu C. Na druhou stranu je to výborný zdroj vitamínů skupiny B.
Má mnoho niacinu prospěšného pro krevní oběh a energii buněk.
Vysoký obsah kyseliny pantotenové prospívá pokožce a vlasům.
Kyselina listová podporuje krvetvorbu a posiluje nervovou soustavu, je důležitá pro správný vývoj plodu.
Reveň je také bohatá na vápník, nezbytný pro stavbu kostí a důležitý pro ženy v menopauze.
Dále obsahuje mangan a draslík, který podporuje vylučování vody z těla a plní i řadu dalších důležitých funkcí.
V neposlední řadě je v rebarboře množství vlákniny, která zbavuje organismus jedů a odstraňuje zácpu.
Kdo má problémy se žaludečními kyselinami a podrážděnou sliznicí žaludku, měl by reveň konzumovat opatrně!
Rebarbora je bohužel pravděpodobně víc zodpovědná za ledvinové potíže u dětí než kterýkoli jiný faktor. Jen velice málo rostlin má tak velkou koncentraci kyseliny šťavelové jako rebarbora. Vařením se přemění tato kyselina v anorganickou chemikálii, která po konzumaci zanechá v našem těle značné množství krystalků kyseliny šťavelové. Bezpočetné případy revmatismu a revmatické horečky tak mohou být zaviněny právě konzumací vařené rebarbory. Jedí ji děti i dospělí, údajně pro její projímavý účinek, který se dostaví poměrně rychle, takže se nemyslí na tvorbu krystalků kyseliny šťavelové. Její usazeniny v těle nedráždí okamžitě, ale jejich účinek se dostavuje záludně a pomalu. Z tohoto důvodu jsou následky jen zřídka, jestliže vůbec, připisovány té správné příčině, totiž konzumaci rebarbory. Rebarborová šťáva nám může být užitečná za předpokladu, že ji použijeme úsporně a jen společně s ostatními šťávami jako karotkovou, celerovou nebo ovocnou. Neslaďte ji nikdy cukrem, použijte med.
A jak je to se sladkostí hroznů? Kdy začínají sládnout?
Sládnutí hroznů, řečeno slovy laiků, neboli odborně řečeno ukládání sacharidů – je dalším projevem zrání, které začíná také už ve fenofázi zaměkání. V buňkách bobulí, tedy lépe řečeno v moštu, se postupně začínají ukládat sacharidy – především glukóza a fruktóza. Říkáme, že se zvyšuje cukernatost. Cukernatost je specifická vinařská veličina, kterou se posuzuje obsah sacharidů uložených v moštu. Její jednotkou je 1 °NM.
Jak to správně přečteme?
Stupeň normalizovaného moštoměru. Představuje 1 kg sacharidů ve 100 litrech moštu. Podle naměřené cukernatosti hroznů se pak vína zařazují do kategorií a z těch se pak odvíjí cena vín.
Sacharidy se v bobulích ukládají postupně, v některých rychleji, v jiných pomaleji, podle toho, zda jsou na povrchu nebo uvnitř hroznu. A také podle toho, jak jsou jednotlivé hrozny osluněné. A samozřejmě, že jsou velké rozdíly u jednotlivých odrůd – nejen v míře dosažené cukernatosti, ale i v rychlosti dozrávání. Nárůst cukernatosti závisí na řadě faktorů. Především na zatížení keřů, tedy na tom, kolik je na něm hroznů – což jsme mohli korigovat především při řezu. Dále na odrůdě – víme, že jsou odrůdy, které sice mají vyšší produkce hroznů, ale vysoké cukernatosti nikdy nedosáhnou. Odrůdy pozdní většinou mívají vyšší obsah sacharidů v hroznech, ale na jejich tvorbu a ukládání potřebují delší čas. A obecně lze navíc říci, že hladina dosažených cukernatostí u jednotlivých odrůd v daném roce velmi závisí na průběhu počasí v době vegetace. Proto jsou také vína stejných odrůd z různých ročníků odlišná.
Dá se zjednodušeně říci: Horké léto plus teplý podzim rovná se více cukru?
Ano, ovšem zvyšování cukernatosti není jediným projevem zrání. Asi všichni máme zkušenost, že při kousnutí do nezralého jablíčka se nám stáhne pusa kyselostí. A zralé plody už tak zdaleka kyselé nejsou! Proč? Protože se část kyselin rozkládá ještě v plodech na rostlině, tedy v hroznech, pokud ještě visí na keřích. Kyseliny se zkrátka při zrání odbourávají. V hroznech révy se vyskytuje celá řada kyselin, většina z nich jen ve stopovém množství, ale dvě z nich hroznovým moštům vévodí: jsou to kyselina vinná a kyselina jablečná. A právě kyselina jablečná se při dozrávání odbourává. U některých pozdních odrůd vinaři někdy čekají se sklizní (pokud to tedy dovolí počasí) nikoli jen pro nárůst cukernatosti, ale i pro odbourávání kyselin.
V procesu zrání také dochází k tvorbě fenolických a aromatických látek, které budou dotvářet specifickou kvalitu vína, o kterou jde vinařům především. A jak je možné uhádnout, množství těchto látek závisí hlavně na odrůdě. Samozřejmě záleží také na celoroční péči o keře.
