Million Bells je drobnokvětá rostlina, jinak také nazývaná minipetúnie, neboť je petúniím hodně podobná – jde vlastně o jakési petúnie v menším provedení. Květy Million Bells mají trubkovitý tvar různé zářivé barvy, od odstínů červené přes oranžovou, žlutooranžovou či růžovou až po barvu bílou. Rostlina dorůstá do délky 50 cm, a na někoho její drobounké kvítky působí jako to pravé kouzlo. Minipetúnie jsou tak velice oblíbenými balkonovými rostlinami, jsou velice dekorativní, navíc velmi rychle rostou a tvoří stále kvetoucí trsy.
Semena i mladé rostliny minipetúnií můžete zakoupit v zahradnictví, hobby marketu či jednoduše z pohodlí domova na internetu. Zkuste si prohlédnout tu velkou škálu barev a zároveň porovnejte ceny jednotlivých druhů.
Million Bells nemá ráda přemokřenou půdu, proto to se zálivkou nemusíte přehánět, raději nechte substrát trochu vyschnout, ale ne zase tak, aby rostlina zaschla. Chcete-li, aby vám minipetúnie prospěšně rostly a kvetly, je dobré si na ně jedenkrát týdně vzpomenout a dopřát jim hnojivo určené pro surfinie.
V naší poradně s názvem ŽÁDOST O RADU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenka Rebhánová.
Dobrý den mám dotaz slyšela jsem že už teď můžu dát na balkon truhlíky s rostlinou million bells tak se ptám jestli je to pravda. děkuji za odpověď Lenka Rebhánová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Million bells již můžete mít venku, přežije i nízké mrazy kolem -2°C, ale nečekejte žádné přírůstky. Rostlina potřebuje hlavně slunce. Větší úspěch budete mít ve skleníku s vystavením na stanoviště až po zmrzlých. Když budete pěstovat ve skleníku, hnojte hnojivem s převahou dusíku.
Millon Bells lze množit dvěma způsoby, a to semeny, nebo řízky. Řízkování provádějte v aktivním období, ne v době odpočinku. Seřízněte vrcholek minipetúnie těsně pod kolénkem, nechte zaschnout, nejlépe do druhého dne, ne na slunci, odstraňte spodní list a zapíchněte do zeminy smíchaného písku s rašelinou, ta nesmí být přelitá, aby výhonek hned neuhnil. Nebo řízek můžete postavit do sklenice s vodou, a až pustí kořeny, tak ho přesadit do substrátu. Jak jsem již uvedla u přezimování, není časté, že by někdo minipetúniím věnoval tolik času kvůli zazimování či rozmnožování, většinou si každý na jaře pořídí novou rostlinu.
Million Bells není náchylná na škůdce, stejně jako petúnie. Snad jen čemu byste se měli opravdu věnovat, je odstraňování suchých květů a květů poničených deštěm, a to proto, aby se zbytečně nešířila plíseň šedá.
Plíseň šedá – může napadnout jakoukoliv květinu i zeleninu nebo ovoce na zahradě či balkoně. Stonky a listy jsou pokryty měkkou šedou vatou a tím rostlinám škodí. Chorobě svědčí chladno a vlhko, rychle se šíří, lze ji zvládnout fungicidy, ale lepší bude, když se postaráte, aby vůbec nepropukla. Proto sbírejte odumřelé listy i květy. Nepodaří-li se vám plísně zbavit, je lepší rostlinu vyrýt a spálit, aby se plíseň nešířila vzduchem dál.
Ideálním místem pro pěstování Million Bells je hodně světlé, teplé stanoviště, které nemusí být na přímém slunci, ale světlo by jim chybět nemělo. Ideální volbou je tedy jižní či jihozápadní strana. Rostlina by měla být chráněna před větším větrem a deštěm, aby nedocházelo zbytečně k jejímu polámání a rozmokvání květů, které byste poté museli odstraňovat. Odstraňování květů poničených deštěm a suchých květů se doporučuje také proto, aby se zbytečně nešířily choroby a plísně. Minipetúnie jsou určeny k pěstování v závěsných truhlících či květináčích.
Substrát pro pěstování minipetúnií by měl být dobře propustný a bohatý na živiny. Můžete ho zakoupit již připravený pro pěstování surfinií a petúnií, seženete ho v jakémkoliv větším zahradnictví nebo hobby marketu, nebo si ho sami namíchejte ze dvou poměrů zeminy, jednoho poměru písku a jednoho poměru kompostu. Na dno květináče je dobré použít drenáž, protože minipetúnie nemají rády přemokřenou půdu. Do truhlíku o velikosti 50 cm zasaďte 3 až 4 rostlinky. Chcete-li mít truhlík pestrý, zkombinujte několik různých barev.
Drobnokvěté minipetúnie Million Bells jsou vlastně petúnie v menším provedení. Květy mají trubkovitý tvar a mohou mít různé barvy (červenou, oranžovou, žlutooranžovou i růžovou či bílou). Dosahují délky do 50 cm.
Zde můžete vidět drobnokvěté minipetúnie Million Bells.
Jak Million Bells pěstovat
Ideálním místem pro pěstování rostliny Million Bells je hodně světlé místo (nemusí být na přímém slunci, ale světlo by jí chybět nemělo). Minipetúnie by se měly dále chránit před větším větrem a deštěm, aby nedošlo k jejich polámání a rozmočení květů. Tyto rostliny jsou určeny k pěstování v závěsných truhlících či květináčích.
Substrát pro pěstování minipetúnií by měl být dobře propustný a bohatý na živiny. Můžete ho zakoupit již připravený (jedná se o substrát pro pěstování surfinií) nebo si ho namíchat doma ze dvou dílů zeminy, jednoho dílu písku a jednoho dílu kompostu. Na dno květináče je dobré dát drenáž, neboť minipetúnie nemají rády přemokřenou půdu. Do truhlíku o délce 50 cm zasaďte 3 až 4 rostlinky. Chcete-li mít truhlík pestrý, zkombinujte různé barvy.
Zálivka a hnojení
Jak již bylo řečeno, rostlina Million Bells nemá ráda přemokřenou půdu, proto to se zálivkou nemusíte přehánět, raději ji nechte trochu vyschnout (ne zaschnout).
Jednou týdně květinu přihnojte (použijte hnojivo pro surfinie).
Přezimování
Na podzim (až minipetúnie odkvete a teploty začnou klesat k nule) je třeba truhlíky přestěhovat do dobře prosvětlené místnosti, kde se bude teplota pohybovat nejlépe mezi 5 °C až 10 °C. Než rostlinu zazimujete, odstraňte z ní všechny suché listy a zkraťte ji na cca 20 cm. V zimním období omezte zálivku na minimum: postačí zalévat jedenkrát za 2 týdny.
Na jaře rostlinu zaštípněte a přesaďte do nového substrátu. Až přestanou teploty klesat pod 0 °C, můžete ji dát na původní místo.
Chcete-li, aby byla minipetúnie bohatá a košatá, je potřeba nové výhonky zaštipovat, aby se rozrůstaly raději do šířky než do délky. Samozřejmě nemůžete zaštípnout každý výhonek, který vyroste, to byste z rostliny neměli nic anebo by byly šlahouny hodně krátké. Je potřeba se v tom trochu probrat, postupem času určitě sami poznáte, který výhonek zachovat a který odstranit. Zkuste si vybavit třeba jahody, tam se nových odnoží také zbavujete, nebo rajčata, ty se rovněž prolamují. Vždy se odlomí výhonek, který vyraší mezi kmínkem a větvičkou. Ideální je, pokud dosáhnete krásné, bohatě rozrostlé rostliny dříve, než začne kvést, protože květy přece jen rostlině trochu ubírají na síle. Co je však stejně důležité pro bohatou a zdravou rostlinu, je hnojení.
U minipetúnií je stejně jako u petúnií docela složité uchovat rostlinu v takovém stavu, aby byla schopna přezimování, vy jste s ní jen zbytečně neztráceli čas a na jaře stejně neskončila na kompostu. Nejjednodušší variantou je na podzim rostliny zlikvidovat a na jaře pořídit nové. Pokud se přeci jen rozhodnete rostliny přezimovat, seřízněte petúnie ani na 20 cm, odstraňte všechny suché či poškozené listy a umístěte rostlinu do místnosti, kde bude světlo a teplota se bude pohybovat kolem 10 °C. Ani přes zimu nesmíte zapomenout na zálivku, jen je potřeba ji oproti letním měsícům hodně omezit, postačí tak jednou za 3 až 4 týdny, substrát ale nesmí úplně uschnout.
Na jaře rostlinu vyjměte z truhlíku, odstraňte starou zeminu, dejte nový substrát, zaštípněte šlahouny, aby měla minipetúnie snahu vyhnat nové postraní výhonky a stala se z ní znovu ta krásná bohatá rostlina. Truhlík nedávejte ven dříve než po zmrzlých, tedy po polovině května.
V současné době je vyšlechtěno několik tisíc kultivarů bohyšek, od trpasličích, pouze několik centimetrů vysokých, po obry mající výšku více než 100 cm. Dle vzrůstnosti tak lze volit odrůdy vhodné do skalek a nádob, ale také jako podrostové vyšší trvalky vhodné do polostínu a stínu. Hosta je společně s Heucherou vítaným doplňkem pro místa pod stromy a keři, která bývají často holá a prázdná.
Nejběžnější zelenou barvu najdete u bohyšek v mnoha odstínech a mění se i během vegetace. Oblíbené jsou bohyšky s listy panašovanými (barevnými, pestrými), zelenobílými nebo žlutozelenými, žádané jsou i odrůdy šedé a modravé, s listy jakoby ojíněnými. Od barvy listů se odvozují i nároky rostlin na světlo:
Zelenolisté odrůdy – prospívají jak na světle, tak ve stínu, barva listu se po dobu vegetace prakticky nemění. Patří sem Hosta fortunei ′Stenantha′, Hosta lancifolia, Hosta longissima ′Longifolia Honda′, Hosta plantaginea ′Honey Bells′, Hosta plantaginea ′Honey Bells′, Hosta sieboldiana ′Alba′, Hosta tardifolia.
Žlutolisté a bíle panašované odrůdy – potřebují přes den několik hodin světla, nejlépe zrána nebo odpoledne, polední úpal jim neprospívá. Ani v celodenním stínu se neuplatní, protože listy zezelenají nebo bude jejich barva velice nevýrazná. Kombinace uvedených barev může být různá podle odrůdy, některé listy mají barevný okraj, jiné větší část listové plochy. Mezi žlutolisté a bílé patří Hosta fortunei ′Gold Leaf′, Hosta fortunei ′Aurea′, Hosta gracillima ′Hydon Sunset′, Hosta ventricosa ′Aureomaculata′. Mezi panašované patří Hosta crispula ′Marginata′, Hosta decorata ′Butter Rim′, Hosta fortunei ′Aureomarginata′, Hosta fortunei ′Gold Standard′, Hosta sieboldiana ′Alba′, Hosta sieboldiana ′Louisa′, Hosta undulata ′Albomarginata′, Hosta undulata ′Undulata′, Hosta undulata ′Unvittata′.
Šedé a modrolisté odrůdy – na zastíněném stanovišti vydrží déle do pozdního podzimu, snesou i světlé stanoviště bez výrazné změny barvy. Patří sem Hosta fortunei ′Hyacinthina′, Hosta fortunei ′Marginato alba′, Hosta fortunei ′Obscura′, Hosta sieboldiana ′Big Daddy′, Hosta sieboldiana ′Elegans′, Hosta sieboldiana ′Glauca′, Hosta x tardianahort ′Blue Moon′, Hosta x tardianahort ′Blue Skies′, Hosta x tardianahort ′Halcyon′.
Vitálka má ráda suší podmínky a nesnese přemokření, takže vyřadíme rostliny, které vyžadují neustále vlhkou půdu. Ideálním zástupcem pro kombinace s vitálkou je calibrachoa.
Calibrachoa je v Česku známá pod jménem Million Bells nebo Minipetůnie. Je to letnička, která byla vyšlechtěna v nedávné době a je podobná petúnii. Na trhu je k dostání v různých barvách květů a velikostech vzrůstu. Atraktivní květy jsou v barvách žluté a oranžové, můžou být i více barevné.
Dalším vhodným kandidátem na kombinaci s vitálkou je asparágus. Konkrétně jde o Asparágus densiflorus Sprengeri, který běžně koupíte jako pokojovku v květinářství.
Rákosovka japonská varieta Nicolas (hakonechloa macra nicolas) je další z možných druhů ke kombinaci s vitálkou. Její krásné vysoké načervenalé listy vhodně doplní každý květináč osázený vitálkou.
Také povijnice batátová (latinsky Ipomoea batatas) je ideální druh na kombinaci květináče s vitálkou. Je to druh tropické rostliny patřící do čeledi svlačcovitých, jejíž kořenové hlízy jsou známé jako batáty či sladké brambory. Má krásně zelené vejčitě trojboké listy, které se plazí.
Posledním druhem, který je třeba zmínit v souvislosti s kombinací s vitálkou je okrasná kopřiva coleus. Se svými krásně barevnými listy doplní naši kompozici s vitálkou.
Rostliny rodu Rhodochiton jsou vytrvalé byliny s ovíjivou osou, pocházející z lesů Mexika. Pěstují se pro své krásné květy, respektive listeny po skutečných květech. V teplejších oblastech je možné pěstovat je venku po celý rok, u nás se pěstují jako nepravé letničky. Je možné je také pěstovat ve studených sklenících nebo v zimních zahradách jako trvalky.
Rhodochiton atrosanguineus je ovíjivá rostlina vysoká až 1,5 m. Pěstujeme ji jako letničku. Listy má srdčitého tvaru s dlouhou špicí, zoubkované, tmavě zelené, dlouhé 5–8 cm, které opadávají. Květy jsou dlouhé, převislé, trubkovité, mají pět srostlých okvětních lístků, jsou červeně fialové s nádechem do růžova. Kvetou od léta do podzimu.
Rhodochiton atrosanguineus Purple Bells zaujme nádhernými velkými trubkovitými květy tmavě purpurové barvy. Rostlina je popínavá s tmavě zeleným listem a obrovským množstvím květů. Hodí se na popínání různých konstrukcí a treláží.
Původní druh pochází z Mexika, kde se popíná po křovinách či stromech v místních lesích. Listy této liány jsou srdčité se zoubkovaným okrajem. Květy jsou poměrně dlouhé, převislé. Mají pět srostlých okvětních plátků. Rhodochiton preferuje slunné až polostinné stanoviště a dobře propustný vlhký substrát.
Tato velmi zajímavá rostlina se hodí k pěstování v nádobách a popínání konstrukcí anebo může v závěsech či truhlících tvořit převisy. Její krásné a trochu zvláštní květy svým tvarem vhodně doplní jakoukoliv kompozici balkonových rostlin. Dá se dobře pěstovat i v zimních zahradách.
Většina čističek vzduchu vypouští ozon. I těch několik miligramů této molekuly, které zařízení za hodinu vyrobí, často vede k tomu, že jeho hladina přesáhne hodnotu, která ohrožuje zdraví. Astmatikům, aniž by je na to výrobce upozornil, pak může takové zařízení udělat ze života doslova peklo.
Většina těchto výrobků využívá principu elektrostatického vychytávání nabitých částeček vyskytujících se okolo nás. Nečistoty jsou odstraňovány tak, že se zachycují na kovových elektrodách.
Lékaři varují, že ozon, o kterém nemáme ani tušení, že jej dýcháme, může být příčinou poškození plic. Že nám může vyvolávat bolesti na prsou, kašel, zkrácení dechu, pocit nedostatku vzduchu, svírání v krku.
Před škodlivými účinky ozonu by se měli mít na pozoru zvláště ti, kteří mají nějaké chronické respirační onemocnění, jako je například astma. Na lehkou váhu nelze brát ani negativní účinek ozonu vedoucí ke snížené odolnosti organismu k infekcím. Riziko snížené imunity se netýká jen nemocných, postihuje i „zdravé“ lidi.
Pro ty z vás, kteří už doma pračku vzduchu máte, bude možná zajímavé vypátrat, jak je to s její produkcí ozonu. Mnohdy tento údaj výrobce neuvádí. Někdy se jím ale chlubí. Často je tento údaj uveden v jednotkách „ppb“ (parts per bilion) nebo v „ppm“ (parts per milion). Tyto jednotky nejsou v soustavě SI. Pro porovnání s údaji, se kterými operují zdravotníci, je třeba je převést. Zde jsou konverzní koeficienty: ozón [03]: 1 ppm = 2 mg/m3. Peroxyacetylnitrát: 1 ppm = 5 mg/m3.
Ozon je molekula tvořená třemi atomy kyslíku. Je to silné oxidační činidlo, u biologických látek působí dvěma směry, a to oxidací sulfhydrylových skupin a aminokyselin enzymů, koenzymů, proteinů a peptidů. A oxidací vícenásobně nenasycených mastných kyselin na peroxidy mastných kyselin.
Protože jsou buněčné membrány složeny z proteinů i lipidů, ozon je likviduje zcela spolehlivě. K poškození jsou zvláště náchylné buňky s velkým povrchem. Takové máme v plicích. Také plicní řasinkové buňky mohou být ozonem vážně poničeny. Místo řasinkových buněk se v poškozené tkáni objeví buňky dlaždicové. Ke zpětnému procesu změny dlaždicových buněk na řasinkové nedochází, a to dokonce bez ohledu na to, jak dlouho byly buňky působení ozónu vystaveny. Dýchat vzduch s ozonem tedy není nic, co bychom měli vyhledávat.
Ionizátor pracuje úplně na jiném principu, tudíž je velmi šetrný k lidskému organismu.
Svrab se přenáší kontaktem postiženého člověka se zdravým, ale také pohlavním stykem nebo z ložního prádla (často na ubytovnách a hotelích, kde se příliš často nemění povlečení). Svrabem se tedy může nakazit každý. Nejčastěji se svrab vyskytuje u mladých lidí i dětí, dále u pacientů v nemocnicích a léčebnách, u bezdomovců. Zákožka svrabová (Sacroptes scabiei var. hominis) je mikroskopický roztoč. Živí se lidskou kůží, vyvrtává chodbičky ve vrchní vrstvě pokožky. Samičky kladou do chodbiček vajíčka, denně vyhloubí 2–3mm chodbičky. Samička žije 4–6 týdnů, naklade 40–50 vajíček, které se během 72–96 hodin přemění v dospělé jedince. Obvykle je na kůži přítomno asi 12 zákožek, u osob s poruchou imunity je to ale i více než 1 milion.
Inkubační doba je 21 dnů při první infekci, při opakované infekci se zkracuje na 1–3 dny. V ČR je hlášeno asi 30–40 případů na 100 000 obyvatel. Epidemie svrabu se vracejí po 15 letech, poslední ale začala v roce 1960 a trvá dodnes. V rozvojových zemích postihuje svrab až 100 % populace. Těžký svrab je známkou poruchy imunity nebo přítomnosti zhoubného nádoru.
Přenos infekce se děje kontaktem s nemocným, ale také kontaktem s kontaminovanými předměty (ložní prádlo, oděv), protože zákožka přežije i více než 2 dny na textiliích. Svrab rovněž patří mezi sexuálně přenosné choroby! Rizikovými skupinami jsou jak pacienti, tak personál zdravotnických zařízení.
U dospělých téměř nikdy nebývá postižena kůže obličeje, plosek nohou, dlaní a kštice, u dětí jsou projevy i na ploskách, v obličeji a ve kštici. Typické pro svrab jsou dvě papuly světle červené barvy vedle sebe, z nichž jedna je větší (místo vstupu zákožky), druhá menší (konec svrabové chodbičky), někdy kůže reaguje zánětem nad celou chodbičkou (v délce 5–15 mm) mezi oběma papulami.
Sekundární projevy vznikají rozškrábáním svědivých ložisek a nasedající infekcí – postupně může docházet k diseminaci projevů, generalizaci, impetiginizaci i ekzematizaci. Čím déle svrab trvá, tím více se šíří mimo predilekční místa a jeho diagnóza je složitější.
Mezi zvláštní formy svrabu patří scabies čistých osob (silná svědivost v nočních hodinách, na kůži jen ojedinělé papuly), scabies animalis (vyvolán zvířecími zákožkami, které nepronikají do kůže a nemnoží se – k odstranění stačí preparát s dezinfekčním a protisvědivým účinkem) a scabies norvegica (vzácná forma svrabu postihující především imunosuprimované osoby, jedince se sníženou vnímavostí pruritu a mentálně retardované osoby, která se klinicky projevuje generalizovanými erytematoskvamózními papulami a ložisky tvořenými navrstvenými krustami, a to zejména v místech zvýšeného tlaku; je vysoce infekční.
Plasmodia (zimničky) jsou prvoci patřící mezi krvinkovky (Haematozoea). Jsou známí především jako původci malárie. Dříve bylo toto onemocnění spojováno se zapáchajícími bažinami (mal-arie, to znamená špatný vzduch). Skutečná příčina byla objevena v roce 1880. Jedná se o nejzávažnější infekční onemocnění, kterému ročně podléhá více než milion lidí. Nejvíce ohrožené jsou chudé státy tropického a subtropického pásma, jako je Kambodža, Tanzanie, Uganda, Nigérie, Libérie, Kamerun, Ghana, Pobřeží slonoviny, Sierra Leone, Guinea a Myanmar. Rizikovými faktory jsou pobyty v ohrožených oblastech bez předchozího očkování, styk s infikovanou osobou. K přenosu dochází také infikovanou krví při transfuzi nebo u těhotných žen na plod. Životní cyklus parazita se dokončuje v těle samičky komára rodu Anopheles, který při sání přenese ze slinných žláz do člověka (mezihostitele) stadia sporozoitů. U člověka pak dochází k řadě rozmnožovacích cyklů, přičemž první z nich probíhá v jaterním parenchymu, zpravidla bez příznaků, a parazit zde může dlouhou dobu přežívat. Tady dochází k infikování červených krvinek, začínají se objevovat gametocyty, pohlavní vývojová stadia, která se dále vyvíjejí při nasátí infikované krve komárem. Podle původce, který onemocnění způsobuje, rozlišujeme tři druhy onemocnění: malárii tropickou, jejímž vyvolavatelem je Plasmodium falciparum, malárii třídenní, způsobenou P. vivax nebo P. ovale, a malárii čtyřdenní, která je známá též jako čtvrtodenní zimnice a kterou způsobuje Plasmodium malariae. Nejzávažnějším je onemocnění způsobené druhem Plasmodium falciparum. Závažnost spočívá v přilnavosti červených krvinek ke stěnám cév a jejich následné neprůchodnosti, což vede k nedostatečnému zásobování vnitřních orgánů, hlavně ledvin a mozku. Klinické projevy nastupují mezi 7.–10. dnem od nákazy. Inkubační doba se uvádí jeden až dva týdny, ale může se klidně protáhnout i na několik měsíců (zejména u Plasmodium vivax). Klinické příznaky nejsou specifické, jedná se o bolesti hlavy a svalů, nevolnost, zvracení, citlivost na světlo. Hlavními příznaky jsou takzvané malarické záchvaty, které se objevují s různou frekvencí, dle původce. Jedná se o stavy, kdy jsou červené krvinky naplněné parazity a praskají. To je doprovázeno pocity mrazení a třesavkou, která do 15 minut odeznívá, a následují vysoké horečky přetrvávající až několik hodin. Po překonání těchto horečnatých stavů se pacient silně potí. Do dalšího záchvatu pacient netrpí žádnými dalšími příznaky. Zasažení jedinci často trpí anémií vzhledem k napadení červených krvinek. Většina příznaků tohoto onemocnění není způsobována přímo parazitem, ale spíše reakcí lidského těla na tohoto parazita.
Díky jemnému bílému nebo lehce narůžovělému masu bez typického rybího pachu a drobných kostí se tato ryba prosadila v jídelníčcích mnoha zemí. A chutná i těm, kteří ryby jinak odmítají. Pochází výhradně z intenzivních chovů v jihovýchodní Asii.
Pangasius dolnooký obývá velké řeky, jeho domovem jsou povodí řek Mekong a Chao Phraya v jihovýchodní Asii. Introdukován byl i do dalších oblastí. Tento druh může dosáhnout velikosti až 130 cm s hmotností převyšující čtyřicet kilogramů. Tělo má podlouhlé, ze stran zploštělé a bez šupin. Zbarvení na hřbetní straně těla je tmavomodré, na bocích přechází v tmavě šedou. U mladých ryb jsou na bocích patrné dva černé pruhy. Břišní strana je stříbrnošedá. Starší a větší jedinci bývají zbarveni šedě. Ploutve jsou tmavě šedé až černé. Hřbetní ploutev se nachází blízko za hlavou, ryba tak vzdáleně připomíná žraloka a můžeme se někdy setkat i s názvem sumeček žraločí (zejména v akvaristické literatuře). Ocasní ploutev je dobře vyvinutá, silně vykrojená, řitní ploutev je dlouhá, pangasius má i tukovou ploutvičku (malá ploutvička v zadní části hřbetu). Kolem ústního otvoru jsou dva páry vousů. Je to všežravý druh, v přírodě se živí různou potravou od ryb přes bezobratlé živočichy až po rostliny, které tvoří velkou část potravy hlavně u velkých jedinců.
Tato ryba v průběhu posledních přibližně deseti letech doplnila spektrum druhů, které jsou produkovány ročně v objemu vyšším než 1 milion tun.
Tržní hmotnost pangasia se pohybuje v rozpětí od 900 do 1 500 g. Takto velké ryby jsou z farem dopraveny živé ke zpracování do velkých hal, kde jsou usmrceny a ručně zpracovány do podoby filet bez kůže. Filetováním ryb je získávána rybí svalovina (maso) zpravidla bez kůže a kostí, hlavy a ploutví. Zpracovávají se podélným řezem, který oddělí boční partie těla od páteře. Další variantou je zbavení ryb vnitřností, oddělení hlavy a ploutví a dodávání takzvaného opracovaného trupu.
Významnější problém s pangasiem spočívá v jeho kvalitě z hlediska lidského zdraví. Tato ryba má více méně smysl jen pro ty, kteří se jinak rybího masa ani nedotknou a díky ní se postupně seznámí i s dalšími zdravějšími druhy (maso má jen naprosté minimum chuti, takže ani nepáchne tolik neoblíbenou rybinou a nejsou v něm kosti). Jinak je tato ryba hodně tučná, přičemž obsah toho nejdůležitějšího, co nás u rybího masa zajímá, tedy omega-3 kyselin, je v porovnání s naprostou většinou jiných druhů minimální.
Obliba tohoto masa vychází z jeho chuti a cenové nabídky. Jedná se o levnou surovinu (filety) s jednoduchou úpravou bez kůže a kostí. Maso je světle růžové, bez rybí vůně a chuti. Podle některých zjištění jeho konzum v Evropě dnes nahrazuje nedostatkové, dříve běžně dostupné ryby s výrazně bílou svalovinou (treska, nilský okoun). Rovněž vyhovuje obecně se prosazujícímu konzumentskému transferu od celých ryb (pstruh, makrela) k filetům bez kostí a bez výraznějšího rybího aroma (chuť se dodává kuchyňskou úpravou, kořením). Pangasius bývá i obvykle první rybou zakoupenou zákazníky, kteří předtím ryby nenakupovali (mladé rodiny, domácnosti s nízkými příjmy). Opravdový boom pak zažil pangasius ve veřejném stravování, a to především kvůli své nízké ceně. Nespornou výhodou je i fakt, že filety jsou bez kostí.
Chov této ryby je v asijském podání ryze průmyslová činnost. Výhodné podmínky velkých řek jako Mekong umožňují průmyslový chov v rybích farmách, kde se tísní ryby po tisíci kusech. O tom, jak jsou krmeny, se můžeme jen dohadovat – důležitý je váhový přírůstek za co nejkratší čas. O kvalitě vody, ve které ryby žijí, lze rovněž diskutovat. Nezapomínejme, že průmyslová výroba v Asii v okolí velkých řek není vyhlášená zrovna přehnanou péčí o životní prostředí.
