Se zálivkou to nemusíte přehánět, muškát si umí dobře rozvrhnout zálivku na několik dní. Spíše než přelitou, či dokonce stále stojatou vodu určitě muškát ocení půdu sušší, jak jsem již psala, vystačí si opravdu s málem. Zálivka by měla být pravidelná a přiměřená venkovním teplotám.
Stejně jako se zálivkou to u muškátů nemusíte přehánět ani s hnojením, postačí jedenkrát za měsíc dodat hnojivo určené přímo pro muškáty. Když budete hnojit častěji, dočkáte se spíše toho, že vám květy zastíní přerostlé, bohaté listy, než větších, bohatších a krásnějších květů. Myslete na to, že muškát je opravdu nenáročná rostlina, pro kterou je úplně nejdůležitější správně zvolené místo.
V příběhu MUŠKÁT CITRONOVÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela.
Mam muškat citronovy jedtli chcete dodám
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jitka.
paní Marcelo--děkuji za odpověď.určitě chci a koupím. Prosím můžete mi napsat do emailu odkud jste a za kolik prodáte sazeničky?předem moc děkuji Jitka vasicova.j@seznam.cz
Muškáty přihnojujeme poprvé 4 až 6 týdnů po přesazení a pak pravidelně až do srpna. Dobré je nepřidávat více hnojiva, než je doporučená dávka, protože nadbytek hnojiva poškozuje kořeny muškátů. Hnojení muškátů bohatě postačí 1x–2x do měsíce. Vhodnými hnojivy jsou například Kristalon muškát, klasické NPK nebo vodorozpustné hnojivo BALKO.
Muškáty lze množit dvěma způsoby, a to semenným nebo u nás asi nejčastěji používaným způsobem – řízkováním. Řízkování provádějte v aktivním období, ne v době, kdy muškát odpočívá. Seřízněte vrcholek muškátu těsně pod kolénkem, nechte zaschnout nejlépe do druhého dne, ale ne na slunci. Poté odstraňte spodní list a zapíchněte do zeminy smíchané z písku a rašeliny, ta nesmí být přelitá, aby výhonek hned neuhnil. Stejně tak tento řízek můžete dát do sklenice s vodou, a až pustí kořeny, přesadit ho do substrátu.
Původní volně rostoucí réva lesní vykazuje velkou rozmanitost hroznů v chuti, barvě, velikosti i tvaru bobulí. Díky její velké heterozygotnosti mohly postupně vzniknout tisíce kulturních odrůd révy vinné, ať již samovolným křížením, nebo jako kultivary šlechtěním. Mezi nejvýznamnější odrůdy pěstované v Česku v současnosti patří zejména: Aurelius, Chardonnay, Irsai Oliver, Muškát Othonel, Müller Thurgau, Neuburské, Pálava, Rulandské bílé, Rulandské šedé, Ryzlink rýnský, Ryzlink vlašský, Sauvignon, Sylvánské zelené, Tramín červený, Veltlínské zelené, Veltlínské červené rané.
V příběhu MUŠKÁT CITRONOVÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna.
Prosím, nemohu nikde sehnat muškát citronový.Dostala jsem ho od maminky, ta už tu není . Muškát jsem měla 6 let a teď jsem udělala chybu a přesadila ho. No a on mi odešel. Nevím kde jsem udělala chybu. Přesazovala jsem ho podle pokynů na internetu. Je to krásný muškát a nádherně voní.
Díky za pomoc Anna
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jitka.
Prosím, toužím mít citronový muškát. Může mi někdo darovat 2---3 sazeničky? nebo levně prodat? Jsem z Ostravy. Prosím o nabídky :-)
Převislé muškáty jsou vhodné především do okrasných nádob a truhlíků, na balkon či okenní parapety. Vzpřímené muškáty můžete dokonce umístit do záhonu, jen je nezapomeňte na podzim přendat do nádoby a uskladnit na vhodné bezmrazé místo. Muškáty mají rády slunné a teplé místo, pokud budou mít během dne částečný polostín, ničemu to nevadí, ale pokud je umístíte do trvalého stínu, nikdy se nedočkáte těch krásných zaplněných kvetoucích truhlíků, muškáty se potáhnou za světlem a budou chudé, nevzhledné a vy si budete zbytečně lámat hlavu nad tím, jak jim pomoci ke zdravému růstu. Proto této situaci předejděte a najděte jim opravdu slunné místo hned na začátku. Nemusíte se obávat ani větru nebo deště, muškát je velmi odolný a snad jen prudší déšť by vám mohl z krásných květů udělat květy ne úplně atraktivní. Ale narostou další, nové a krásné, takže opravdu není čeho se bát.
Postup: Čerstvého pstruha očistíme, odřežeme hlavu, vykucháme, omyjeme a nakrájíme na porce. Do hrnce nalijeme 1 litr vína, přidáme k němu šafrán, muškát, rozmarýn a bobkový list. Víno s kořením přivedeme k varu a do horkého vína vmícháme světlou jíšku, kterou jsme připravili z másla a hladké mouky. Poté přidáme porce ryby, sůl, citronovou šťávu a vaříme cca 10 minut (maso bývá za ten čas měkké). Pstruha na víně můžeme servírovat s dušenou rýží.
Závěr: Čerstvé ryby jsou výborným zdrojem minerálů a omega-3 nenasycených mastných kyselin. Ve vašem jídelníčku by se měly objevit aspoň jednou týdně. Jsou navíc hrozně jednoduché na přípravu.
Muškáty neboli pelargonie patří k nejoblíbenějším balkonovým rostlinám. Jejich obliba je dána vysokou odolností vůči slunci, větru i dešti, škůdcům i chorobám. Nelze zapomenout ani na jejich krásné květy, jež mají různé barvy (od bílé přes růžovou a červenou až po fialovou) a různé tvary (od jednoduchých po plnokvěté). Na trhu existuje mnoho druhů muškátů: převislé, vzpřímené, anglické, velkokvěté, vonící...
Muškáty se hodí především do okrasných nádob a truhlíků na balkony, okenní parapety a podobně. Vyhovuje jim slunné a teplé místo. Jestliže budou během dne v částečném polostínu, neuškodí jim to, umístíte-li je však do trvalého stínu, nikdy se nedočkáte truhlíků plných nádherných květů. Muškáty se potáhnou za světlem a budou chudé a nevzhledné. Proto jim najděte slunné místo hned na začátku pěstování. Nemusíte se obávat větru ani deště, muškát je velmi odolný. Snad jen prudší déšť by mohl poničit květy, ale na jejich místě záhy vyrostou květy nové, tudíž se nemusíte ničeho obávat.
Až si budete muškáty kupovat, kupte s nimi rovnou i zeminu určenou k jejich pěstování. Zabráníte tak tomu, že zemina vámi připravená bude příliš přehnojená, v důsledku čehož muškáty sice porostou velkou rychlostí, ale nebudou mít tu správnou hustotu, budou slabé a vytažené. Nebo naopak v zemině bude výživy málo a muškáty zůstanou zakrnělé (v málo prohnojené zemině však muškáty pokvetou). Jestliže jste se přesto rozhodli připravit zeminu sami, vezměte v potaz, že muškáty potřebují dobře propustnou půdu obohacenou živinami. Takovou půdu připravíte smícháním zeminy s kompostem a pískem v poměru 2 : 1 : 1. Aby byly vaše truhlíky opravdu hezké a bohaté, umístěte do truhlíku dlouhého 50 až 60 cm alespoň 5 rostlin.
Zálivka a hnojení
Se zálivkou to nemusíte přehánět, muškáty si totiž umí rozvrhnout zálivku do několika dní. Rostlina ocení spíše půdu sušší, proto ji nepřelévejte. Zálivka by měla být pravidelná a přiměřená venkovním teplotám.
Stejně jako se zálivkou to u muškátů nemusíte přehánět ani s hnojením: stačí hnojit (hnojivem určeným pro muškáty) jedenkrát za měsíc. Když budete hnojit častěji, květy budou pravděpodobně zastíněny přerostlými a bohatými listy. Mějte na paměti, že muškát představuje opravdu nenáročnou rostlinu, pro kterou je nejdůležitější správně zvolené místo.
Přezimování
Muškáty se řadí mezi trvalky, proto pokud máte možnost je skladovat (zejména vhodné místo), nemusíte je každý rok vyhazovat a na jaře pak shánět nové rostliny. Muškáty musíte umístit do místnosti, kde je dostatek světla a kde nemrzne (ideální teplota by se měla pohybovat od 5 °C do 10 °C). Necháte-li muškáty přes zimu v pokojové teplotě, budou mít snahu pořád růst, neodpočinou si a vysílí se a další rok už nebudou tak hezké a bohaté. Jestliže pěstujete převislé muškáty, nemusíte je stěhovat celé, stačí pouze zkrátit výhonky na 20 cm. Vzpřímené a anglické muškáty pak můžete nechat v takovém stavu, v jakém jsou.
Během zimního období mohou květy muškátů opadat, což nevadí, jen nenechávejte suché listy v nádobě, aby se nešířily plísně a nemnožili škůdci. Zálivku v tomto období omezte na minimum: postačí jednou za 1 až 2 měsíce.
Na jaře zkraťte výhonky a muškáty přesaďte do nového substrátu (ve starém substrátu se jim nebude dařit tak jako v předchozím roce). Až přestane mrznout (opravdu mrznout, protože rostliny jsou v tomto ohledu choulostivé), můžete dát muškáty ven.
Množení
Muškáty se mohou množit dvěma způsoby, a to semenným způsobem a takzvaným řízkováním, jež se u nás používá nejčastěji. Řízkování provádějte v aktivním období, nikoli v době, kdy muškát odpočívá. Seřízněte vrcholek muškátu těsně pod kolénkem, nechte zaschnout (nejlépe do druhého dne, ne na slunci), odstraňte spodní list a odřezek zapíchněte do připravené zeminy (s pískem a rašelinou), která nesmí být přelitá, aby výhonek neuhnil. Odřezek můžete vložit též do sklenice s vodou. Až pustí kořeny, přesaďte ho do substrátu.
Muškáty jsou světlomilné, a teplomilné. Velmi dobře se jim daří v přímém oslunění, snáší ale i přechodné zastínění. Při delším zastínění se muškáty „vytahují“, jsou zesláblé, nevzhledné, velmi málo kvetou a jsou náchylné k chorobám. Muškáty jsou sice teplomilné, ale velmi dobře snáší od podzimu do jara přezimování ve studených sklenících, světlých sklepech a zimních zahradách. Ideální teplota je kolem 8 stupňů, při vyšší má pelargonie chuť růst, zbytečně se vytahuje a zeslabuje. V letních měsících pelargonie potřebuje pro svůj dobrý růst a bohaté květenství teplé a slunné stanoviště. Ve své původní domovině jsou muškáty nuceny šetřit vláhou, takže s ní umí dobře hospodařit. Stonky i listy jsou schopny udržet určitou zásobu vody, jsou tlusté až sukulentní. Muškáty tedy snáší i za plné vegetace přestávky v zálivce a jako balkonové rostliny nejsou rozhodně tak choulostivé jako třeba surfinie nebo petunie. Na trvale suchých stanovištích ovšem pelargonie rozhodně nenarostou a nekvetou tak dobře jako v přiměřeně vlhkém substrátu. V příliš vlhkém prostředí naopak muškáty zahnívají, trpí chorobami a velmi špatně kvetou. Pelargonie tedy rozhodně snášejí lépe sucho než vlhko, se kterým si neporadí. Podobné je to i s výživou – v přehnojené, příliš živné zemině rostliny rostou velmi bujně, ale zpravidla hůře kvetou, řízky snadněji zahnívají a trpí chorobami. V příliš chudé zemině naopak muškáty zakrňují a špatně narůstají, i když relativně dobře kvetou. V současné době je však možné pořídit na našem trhu speciální pěstební substráty pro pelargonie a muškáty, které jsou svým podílem humusu i přidanými hnojivy ideální pro dosažení bohatého a dlouhého květenství na velkých a silných rostlinách.
Nyní je čas pro rostliny najít vhodné místo. Můžete si vybrat, jestli se chcete na rostliny během zimy dívat a nebo ne.
Tmavé a chladné místo
Například sklep, je ideální pro uchování rostlin přes zimu. Zde bude pelargónie chráněna před přímým slunečním světlem. Tím se zabrání tomu, aby rostliny začaly znovu rašit příliš brzy a trpěly nedostatkem vody. Tento způsob přezimování pelargoniím prospívá nejvíce. Máte-li dostatek místa ve sklepě, můžete si ušetřit výsadbu a muškáty přezimovat rovnou v květináči nebo v balkónovém truhlíku. Na jaře stačí nasypat čerstvou zeminu s kuličkovým hnojivem.
Chladnička
Ano chladnička je také možným místem na přezimování muškátů. Muškáty lze zabalit do novin a uložit je na chladném místě, například v zásuvce na zeleninu v lednici.
Světlé místo
Místo s dostatkem světla a s teplotou 5 až 10 °C, což by mohla být například zimní zahrada nebo světlé schodiště. Pelargonie dobře přezimují na světlém ale chladném místě. Přes zimu udržujte kořeny mírně vlhké.
Obývací pokoj
Vyhřátý obývák je další možností kde je možné přezimovat muškáty. Ideálně na vytápěných místech, jako je okenní parapet v obývacím pokoji. V tomto příjemném teple muškát znovu vyraší. Pokud je výhonků příliš mnoho, tak se jednoduše odříznou. Díky tomu se tvoří více bočních výhonů a rostlina pak v příštím roce roste košatěji a kompaktněji. Navíc je tím podporována tvorba poupat. Některé druhy pelargónie, zejména hybridy pelargonie velkokvěté, však potřebují ke kvetení chladné období v délce alespoň šest týdnů.
Přes zimu se pelargónie udržuje spíše v suchu a zalévá se jen když je to nutné. Nehnojí se.
Shrnutí pro umístění a péči:
optimální umístění: tma a chlad (například ve sklepě);
„Koupit a pěstovat můžete leccos, pokud
s tím ovšem nechcete obchodovat. Pokud byste víno chtěla prodávat, musíte
zvolit odrůdu, která je státem uznána a zapsána v Odrůdové knize. V ní
jsou uvedeny nejen bílé a modré odrůdy moštové, ale i odrůdy podnožové a také
odrůdy stolní, o které je u drobných pěstitelů zájem především.“
Odrůdy stolní - znamená to, že z nich
jdou hrozny na stůl, tak jak jsou?
„Ano. Stolní
odrůdy mají trochu jiné vlastnosti než odrůdy moštové. Mají větší a řidší hrozen
a velké bobule. Jejich dužnina není tekutá jako u odrůd moštových, ale
chruplavá. No, a měly by mít atraktivní vzhled. Neznamená to ovšem, že si na stůl nemůžeme dát krásný hrozen třeba odrůdy Modrý Portugal nebo Moravský
muškát. Ten dokonce bude výjimečný svou celkem intenzivní vůní, což u ostatních
stolních odrůd nebývá.“
Odrůdy podnožové - na ně nejspíš roubujeme
ty moštové. A z nich pak získáme mošty odlišné kvality. Pochopitelně i vína z nich se pak liší kvalitou a cenou. Co stojí na pomyslném žebříčku
nejníž a co nejvýš?
„Nejníž jsou kategorie víno a zemské víno,
nejvýš tzv. vína s přívlastky, např. pozdní
sběr, výběr z bobulí, ledové a slámové víno.“
Paní
profesorko, máte takové příznačné jméno pro své povolání - Ludmila. Do jaké
kategorie byste zařadila svou jmenovkyni?
„Pokud máte na mysli známkové víno Ludmila,
tak by se hodilo říct, že jde o cuveé, které jediné bylo v minulosti známo
nejen v Čechách, ale i na Moravě, a to především tím, že se plnilo do zvláštních typů lahví, zvaných kalamáře. Vyrábí se stále, ale dnes již na českém trhu konkuruje celé řadě vín jak u podoblasti mělnické, tak litoměřické.
Ovšem vín z Čech je málo, protože v Čechách je výměra jen okolo sedmi set
hektarů, proto se prodávají spíše přímo u výrobců nebo ve vinotékách“
I když jste
odbornice na víno a z Mělníka, jméno asi nemá po vás? :-)
Tipuji na svatou Ludmilu?
„No samozřejmě,
jména známkových vín si každý výrobce stanovuje podle svého uvážení. Dokonce se myslím, že víno Ludmila je starší nežli já. Takže proč by se mělo jmenovat po mně?“
Takže co vše tedy musí být na potřebné úrovni, aby se vinař rozhodl pro sklizeň?
Kromě cukernatosti, jejíž nárůst vinař postupně měří, musí sledovat i další technologické parametry. Tím druhým nejdůležitějším je snižování obsahu organických kyselin, hlavně kyseliny vinné a jablečné. To se totiž děje v bobulích souběžně s nárůstem sacharidů. Vzájemný poměr sacharidů a kyselin je pro každou odrůdu jiný. Odrůdám s kratší vegetační dobou se daří dosáhnout vyrovnanosti poměru těchto látek dříve. Mezi ně patří například Müller Thurgau či většina stolních odrůd. U některých odrůd je třeba odbourávání kyselin pečlivě sledovat, aby se jich neodbouralo více, než je technologicky žádoucí. Pak by totiž mohly kyseliny v hotových vínech chybět a taková vína by nám nechutnala, to mi věřte. Odrůdou, u které kyseliny, jak odborně říkáme „spadávají“ rychle, je například odrůda Muškát moravský, jinak řečeno Mopr. Naopak odrůdám s dlouhou dobou vegetace také dlouho trvá, než se v jejich bobulích obsah kyselin dostatečně sníží. A některým odrůdám se to dokonce v některém roce ani nemusí podařit! Pak mají v bobulích kyselin přes míru a technolog si pak s tím ve sklepě musí umět poradit. Mezi odrůdy s vyšším obsahem kyselin patří například Ryzlink vlašský, Veltlínské zelené či Sylvánské zelené, z modrých odrůd např. odrůda André. Králem mezi odrůdami z hlediska vysokého obsahu kyselin je Ryzlink rýnský. Ale protože má řadu jiných výborných chuťových vlastností, tak mu milovníci vín vysoké kyseliny rádi odpouštějí.
Takže zralost hroznů záleží na poměru sacharidů a kyselin, dá se to tak říct? A jak se tento poměr zjišťuje?
Pro moštové odrůdy (tedy ty, ze kterých se vyrábí víno), jsou to základní parametry pro určení termínu sklizně. Cukernatost se před sklizní stanovuje ve vinici namátkou pomocí přístroje zvaného refraktometr, který pracuje na principu lomu světla procházejícího moštem. Ovšem, když říkám namátkou, je jasné, že výsledek nemusí být přesný. Proto technologové při převzetí hroznů v lisovně používají moštoměr, což je speciální vinařský hustoměr. Obsah kyselin se stanovuje laboratorně metodou titrace hydroxidem sodným. Aby si malovinaři nemuseli pořizovat domácí laboratoř, jsou pro ně k dostání různá jednoduchá zařízení; ta ale nebývají nejpřesnější. Vysoká přesnost měření obsahu kyselin pro určení termínu sklizně však až tak nutná není. Jsou dokonce vinaři, kterým k posouzení obsahu kyselin stačí změřit pH a určit tak míru kyselosti a zásaditosti, podobně jako pH u půd.
Ještě něco důležitého se v době zrání tvoří?
Pro fenofázi dozrávání je typická tvorba řady aromatických látek, které ovlivňují vůni a chuť vína. Chemikové by potvrdili, že bylo popsáno několik set organických sloučenin, které se na chuťových vlastnostech vín podílejí. Jejich složení a koncentrace závisí na různých faktorech. Především je to charakteristika stanoviště (popisovali jsme si klimatické a další požadavky na výběr pozemku pro vinici) včetně půdy a podloží, které významně působí na výslednou kvalitu hroznů. Stále častěji se pro souhrn těchto podmínek používá francouzský výraz „terroir“. Druhou skupinou faktorů ovlivňujících tvorbu aromatických látek jsou vhodné termíny k provádění zásahů na keři a správný rozsah těchto zásahů během vegetace (zelené práce). A samozřejmě, že velmi významnou roli hrají geneticky dané vlastnosti jednotlivých odrůd. Vývoj aromatických látek je stanovitelný nejen u sklizených hroznů, ale už při jejich zrání ve vinici. Jde však o složité a hlavně přístrojově náročné metody, které přenecháme vědcům. Běžný pěstitel posuzuje narůstající kvalitu bobulí také tou nejjednodušší metodou – ochutnáváním. Jednotlivé aromatické látky se vyvíjejí postupně a je dobré vědět, že aroma budoucích vín se ještě bude dále vyvíjet v procesu kvašení a také v době vyzrávání vín. Proto se doporučuje stanovovat termín sklizně raději podle vývoje sacharidů a odbourávání kyselin, nežli čekat na intenzivní aroma, které jako laici stejně nezměříme.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířily po Evropě i jinde. Jednou z těch „starších“ je odrůda Müller Thurgau, která má dokonce původ ve dvou zemích. Běžně se uvádí, že pochází z Německa z Geisenheimu, avšak její autor, pan Müller, provedl prvotní křížení výchozích rodičů, ze kterých tato odrůda vznikla, ve Švýcarsku v kantonu Thurgau, kde působil, nežli se přestěhoval do Německa. A názvem kantonu pak poctil i svou novou odrůdu. Dalšími takovými „cizinci“ jsou např. Zweigeltrebe z Rakouska, Dornfelder či Hibernal z Německa, Auxerrois z Francie, Julski Biser z Bulharska, Arkadia z Ukrajiny a některé další, které však byly k nám již cíleně dovezeny, samozřejmě podle platných mezinárodních legislativních předpisů.
Aha, rozumím tomu dobře, že velmi staré odrůdy se k nám dostaly náhodně, třeba s postupujícími vojsky, ale třeba zmíněný Müller Thurgau už byl vyšlechtěn a byl zaznamenán jeho původ, no a ty posledně uvedené odrůdy se k nám dostaly, dá se říci, předpisovým způsobem a s řádnou dokumentací?
Ano, a protože některé z nich měli autoři legislativně ochráněné, museli jsme se vypořádat také s tímto faktem. Např. rakouská odrůda Zweigeltrebe byla po určitou dobu patentově chráněna a proto jsme museli počkat příslušný počet let, než patentová ochrana vyprší. V současné době se náš sortiment odrůd rozšířil o celou řádku našich nových odrůd a některé z nich jsou také obdobně chráněné.
A které odrůdy byste doporučila?
Já nerada doporučuji. Je to podobné, jako když se mne někdo zeptá, které víno je nejlepší. To jsou otázky, na které se nedá odpovědět objektivně. U odrůd se při jejich výběru musí přihlížet ke klimatickým a pěstitelským podmínkám v té dané lokalitě a především k tomu, co od své vinice očekáváme. Můžeme si vysadit pár keřů na zahradě pro radost, tam si zvolíme jistě odrůdy stolní, protože je chceme konzumovat jako ovoce. Nebo si chceme založit vlastní malou vinici a pokusit se vyrobit vlastní víno. V tom případě jistě začneme od toho snadnějšího a vysadíme si odrůdy bílé. Záleží i na tom, zda již nějaké zkušenosti s výrobou vín máme a vinici chceme rozšířit o odrůdy modré. Nebo se dokonce cítíme se být zkušenými pěstiteli a troufáme si na biovína? To je těžké, především po pěstitelské stránce. Protože houbovým chorobám je jedno, že vy chcete minimalizovat aplikaci ochranných postřiků; když nastanou pro ně vhodné podmínky, tak se začnou šířit. Pokud chceme používat minimum přípravků na ochranu rostlin nebo dokonce žádné, musíme vysadit takové odrůdy, které jsou vůči houbovým chorobám rezistentní nebo alespoň tolerantní.
Proto nebudu dělat žádná doporučení, ale zmíním se o některých odrůdách, které jsou zatím méně známé nebo méně pěstované. Také nechci uvádět žádné dlouhé popisy jejich jednotlivých částí; tyto informace lze kdekoli nalézt; spíše se zaměřím na různé zajímavosti o nich. A pochopitelně nemohu úplně vynechat jejich pěstební požadavky a také jejich využití.
Abych navázala na zmíněné členění odrůd podle původu a doby, kdy se u nás začaly pěstovat, jako první uvedu odrůdu s francouzským názvem Chardonnay, která je u nás povolená od roku 1987. Její historie pěstování u nás je velmi zvláštní. Je to odrůda, která je rozšířená po celém světě. Geneticky patří k odrůdám rodiny Burgundských. Protože je svými ampelografickými znaky velmi podobná Burgundskému bílému, byla považována za mutaci této odrůdy a obě tyto odrůdy se nerozlišovaly. Teprve na konci 19. stol. byly tyto odrůdy znakově odděleny a začaly se brát za samostatné. Někdy v sedmdesátých letech nastal její obchodní boom, stala se celosvětově velmi módní odrůdou a toto postavení na trhu vín si zachovává dodnes. I k nám se, v dobách před rokem 1989 trestuhodně pomalu, donesla její sláva. Což přimělo české šlechtitele, aby zjistili přesné ampelografické popisy znaků, kterými se obě odrůdy liší, a ejhle, co se zjistilo. Odrůda Chardonnay se u nás pěstuje pravděpodobně od dob Karla IV., avšak neví se o ní, protože spolehlivý rozlišovací znak je jen jeden: od odrůdy Burgundské (Rulandské) bílé se liší tvarem řapíkového výkrojku. Hlavním příčinou, že u nás tato odrůda nebyla známa, je fakt, že se pěstovala ve směsi právě s Burgundským bílým. A koho by zajímaly řapíkové výkrojky, zvláště když je réva tak variabilní! Náprava byla relativně snadná. Šlechtitelé si pečlivě prohlédli klony získané z původně směsných vinic tehdejšího Burgundského bílého. A protože každý klon je namnožený z jediné rostliny, a nové výsadby se provádějí z klonového materiálu, bylo roztřídění na Rulandské a Chardonnay jednoduché. Pak byla odrůda přihlášena k uznávacímu řízení a dnes i u nás je povolena odrůda Chardonnay.
Hrozen odrůdy Chardonnay:
Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj:
A hodí se drobným pěstitelům na zahrádky?
Vzhledem k tomu, že jde o typicky moštovou odrůdu s malou bobulí, tak je vhodná především pro toho, kdo si dělá vlastní víno. Je náročná na stanoviště i na půdu, má ráda sluníčko a půdy raději kamenitější. Bobulky jsou žluté, na dobře osvětlených částech hroznů při dobrém dozrání s nahnědlým líčkem. Intenzita růstu je značná, proto by se zahradě mohla uplatnit na některých netradičních tvarech, např. na oddělujících stěnách. Je potřeba dát pozor, aby keře měly dostatek místa, jinak často sprchávají. Ovšem ochraně před houbovými chorobami se nevyhneme.
Vína odrůdy Chardonnay jsou plná, harmonická, většinou s nějakým přívlastkem, protože hrozny dosahují vyšší cukernatosti. Když se ještě vrátím k tomu odlišení od odrůdy Rulandské bílé: pochopitelně se srovnávala vína obou odrůd a byly mezi nimi zjištěny rozdíly. Chardonnay mívá vína plnější, vína Rulandského bílého bývají uzavřenější, užší, ale svých odrůdových charakteristik dosahují také. Třeba někoho z našich čtenářů tato poslední věta povede k samostatnému zkoumání, jak to s rozdíly obou odrůd je, koupí si obě vína a bude je porovnávat. A tím bude sám sebe vychovávat v posuzování a hodnocení vín. Protože to se člověk naučí jen pilným ochutnáváním. Jen se nesmí zapomenout, že odrůdová vína jsou variabilní nejen podle místa původu hroznů, ale i podle ročníků.
Můžete se zmínit o některých odrůdách, které byly vyšlechtěny u nás?
Za pozoruhodnou považuji například odrůdu Aurelius. Už sám název je zajímavý; odrůda byla pojmenována po římském císaři jménem Marcus Aurelius Probus, který měl při římských expanzích po Evropě zásluhu o rozšiřování révy vinné směrem na sever, a jak svědčí historické nálezy, dostal se s touto činností až někam k dnešní Pálavě. Odrůda Aurelius je bílá moštová odrůda, která zpravidla dozrává od poloviny září, v méně vhodných ročnících začátkem října, můžeme ji tedy označit jako středně ranou odrůdu. Autorem křížení rodičovských odrůd Neuburské a Ryzlink rýnský byl šlechtitel Ing. Josef Veverka už v roce 1953. Po dvaceti letech šlechtitelské práce a po deseti letech trvání uznávacího řízení byla tato odrůda zapsána v roce 1983. Tuto odrůdu je možné pěstovat na Moravě i v Čechách, kde jsou klimatické podmínky horší a některým jiným odrůdám se tam nedaří, protože Aurelius poměrně dobře snáší zimní i jarní mrazy i poněkud méně tepla. Když si představíme obě rodičovské odrůdy, vidíme, že Aurelius, jako správný potomek, podědil od každého z rodičů něco: Po odrůdě Ryzlink rýnský právě onu dobrou mrazuodolnost, pevnou stopku, dobrou kvalitu moštu a vína. Požadavky na polohy a půdu má střední – na rozdíl od Ryzlinku. Po odrůdě Neuburské zdědila tato odrůda ranost (ve srovnání s Ryzlinkem rýnským), hustý hrozen, žluté bobule s výraznou tečkou po blizně. A jedno pozitivum – na rozdíl od odrůdy Neuburské u Aurelia obvykle nedochází ke sprchávání. Porovnání vlastností obou rodičů i nové odrůdy ukazuje, proč si šlechtitel vybral za rodiče právě tyto dvě výchozí odrůdy. Prostě chtěl něco mezi, co bude zároveň o něco lepší.
Protože Aurelius dosahuje dostatečné kvality moštů, vína jsou vyráběna často v kategoriích s vysokými přívlastky, jako např. výběry z bobulí. Vinaři často ponechávají v těchto vínech zbytek cukru z moštů, proto bývají příjemně nasládlá až sladká. Tato vína se vyznačují také výraznými ovocnými aromaty.
Hrozen odrůdy Aurelius:
Abych se nedržela pouze odrůd typicky moštových pro výrobu vín, ta, co o ní chci mluvit teď, je sice moštová, ale vůbec není problém vysadit si ji na zahrádce pro přímý konzum, protože má ke stolním odrůdám blízko. Je také českého původu, byla vyšlechtěna Ing. Václavem Křivánkem ve Šlechtitelské stanici v Polešovicích. Důvodem, proč vznikla, byly, jak lze předpokládat, vlastnosti dvou rodičovských odrůd, a to německé odrůdy s názvem Prachtraube a voňavé rané odrůdy Muškát Ottonel, které chtěl šlechtitel vylepšit. Prachtraube měl jeden keř vysazený někde u domu, líbila se mu na něm jeho vysoká plodnost. Muškát Ottonel je odrůda raná, voňavá, ale často sprchává a proto má malé výnosy. Výsledkem jeho usilovné práce byla odrůda uznaná v roce 1987 pod jménem Mopr - podle počátečních písmen rodičovských odrůd. V roce 1993 byl její název změněn na Muškát moravský. Název Mopr pak zůstal povoleným synonymem.
Hrozen odrůdy Muškát moravský:
Jistě tuto odrůdu znáte. Má středně hustý hrozen se žlutými bobulkami a typickým výrazným muškátovým aromatem. Je středně odolná vůči mrazu a houbovým chorobám. V dobách, kdy nebyl dostatek sazenic stolních odrůd, byla často nabízena pro zahrádkáře a další malé pěstitele. Jednou z jejích ceněných vlastností je její ranost, sklízí se už na začátku září. Také vína z ní vyrobená jsou jemně aromatická, svěží a lehká, protože vysokých cukernatostí, jakožto raná odrůda, nedosahuje. Muškát moravský mívá někdy méně kyselin, což je nutno vzít v potaz při stanovení termínu sklizně, protože vína s nízkým obsahem kyselin bývají nezajímavá. Často se prodává v listopadu jako Martinské víno, už proto, že tato raná odrůda rozhodně nevydrží v láhvi delší dobu.
Poslední odrůdou, o které se dnes chci zmínit, je také odrůda moštová, raná až velmi raná, jejíž bobule mají barvu růžovou, či spíše fialově-červenou. Hrozen je poměrně malý až střední, s tzv. křidélky. Můžete ji znát pod jménem Vrboska. Byla vyšlechtěna na Šlechtitelské stanici ve Znojmě, autorství je přiznáváno pěti šlechtitelům – to proto, že od křížení k uznání proběhla také celá řádka let, v níž se šlechtitelé vystřídali. Název je odvozen od jména obce, v jejímž katastru leží vinice znojemské šlechtitelské stanice.
Vznikla křížením odrůd Tramín červený a Čabaňská perla. Kdo tyto odrůdy zná, jistě dokáže odhadnout alespoň některé její vlastnosti. Hrozen nemůže být velký – obě rodičovské odrůdy mají hrozny spíše malé. Od odrůdy Čabaňská perla převzala ranost, červený nádech bobulí a nízký obsah kyselin. Zkrátka je to odrůda, která je tou nejvhodnější na výrobu a prodej burčáků. Pokud se jako burčák neprodá a výroba vína se dokončí, dává vína lehká a jemně aromatická. Rozhodně se nehodí k dlouhému ležení v lahvích. A jedno velké plus, kterým se shoduje s Muškátem moravským – také se hodí podávat jako ovoce, protože se velmi přibližuje stolním odrůdám.
Hrozen odrůdy Vrboska:
Odrůdám modrým se budeme věnovat v příštím díle. Hodně pohody ve vinici i u sklenky vína vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.
Na počátku našeho povídání jsme révu definovali jako rostlinu teplomilnou a světlomilnou. Z těchto vlastností je možné její požadavky odvodit. Má podobné nároky na teplo jako některé teplomilné ovocné druhy, např. meruňky nebo broskvoně. To je ovšem velmi zjednodušené přirovnání. Vinohradníci pro posouzení vhodnosti lokality pracují s průměrnými denními teplotami, přesněji s teplotami aktivními. Aktivní teplota je z pohledu vinohradníka taková průměrná denní teplota, která je vyšší nežli 10 °C. Jednotlivé číselné hodnoty aktivních teplot se sečtou za celý rok a dostaneme se tak ke čtyřmístnému číslu, označovanému jako „suma aktivních teplot“. Podle jeho velikosti lze posoudit danou lokalitu z pohledu výběru odrůd:
Je-li hodnota sumy aktivních teplot okolo 2 200°C, lze zde v takových polohách vysazovat a pěstovat pouze nejranější odrůdy, např. Čabaňská perla, Jakubské nebo Vrboska.
Pokud se suma aktivních teplot pohybuje okolo hodnoty 2 500°C, jsou místní podmínky vhodné pro středně rané odrůdy, jako je např. Müller Thurgau nebo Modrý Portugal, Chrupky, Moravský muškát a další.
Většina středně pozdní odrůd (např. Veltlínské zelené, odrůdy z rodiny Rulandských, Tramín, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe) a samozřejmě i pozdní odrůdy (Ryzlinky, André, Frankovka aj.) vyžadují nejlepší tepelné podmínky, tj. sumu aktivních teplot 2 700°C a více.
Kolik by mělo být stupňů, aby réva dobře odkvetla?
Průměrná denní teplota by měla být alespoň 15°C. V době iniciace, kdy se vytvářejí buněčné základy budoucích květenství pro následující rok, je nutná teplota nad 20 °C po dobu nejméně čtyř hodin. Iniciace probíhá v nejteplejších měsících; je-li v té době dostatek tepla, vytvoří se základy budoucích květenství na třech, někdy i na čtyřech nodech a dá se počítat se 3 – 4 hrozny na jednom letorostu.
A jak moc révě škodí mráz?
O révu se začínáme bát, když se minimální teploty blíží hranici mínus 15°C, to už totiž pomrzají nejcitlivější části – očka. Při teplotách okolo mínus 20°C pomrzá dvouleté dřevo a v mrazivých dnech s teplotami mínus 22°C můžeme počítat, že dojde i k pomrznutí starého dřeva, tedy kmínků.
A u jarních mrazíků je to jednoznačné: mráz kopřivu nespálí, ale rašící očka či již vyrašené rostoucí letorosty ano. Proto vinaři tři zmrzlé muže nemilují. Sem vložit Obr. 4 s popisem: Poškození vyrůstajících letorostů jarními mrazy
Co réva a voda?
Jak kdy. Nejlepší je, když prší v době před rašením oček. Dále jsou vhodné dešťové srážky po odkvětu, to se zvětšují bobule, a také samozřejmě v době, kdy bobule zaměkají. Déšť ale škodí v čase kvetení; často spláchne pyl z blizen a nedojde o oplození. Výsledkem jsou tzv. „sprchlé“ hrozny, kdy jen několik bobulek dosáhne své normální velikosti a ty ostatní jsou zakrnělé bez semen, no a někdy jednotlivé kvítky odpadají všechny. Sprchání hroznů, jak tento jev označujeme, může mít i další příčiny.
Co se týká kvality srážek, cenné jsou tzv. „zemědělské“ deště, kdy drobně prší několik hodin, nejlépe přes noc. Přívalové deště však škodí - způsobují půdní erozi a mnohdy jsou provázeny silnými větry a bouřkami, které poškozují rostoucí letorosty. Kroupy mohou poškozovat nejen listy a bobule, ale i mladá pletiva zelených výhonů, které jsou pak při řezu jen velmi obtížně použitelné.
Množství srážek se během roku sčítá. Je-li suma srážek velmi malá, okolo 300 mm za rok, stačí to révě taktak k přežití. Běžná roční suma srážek pro zdravé, dobře vitální keře je 500 – 700 mm. Jak takové poškození letorostů kroupami vypadá se můžete podívat na této fotografii:
Říkali jsme, že réva je teplomilná, ale také světlomilná...
Ano, od toho je liánou, aby se vypínala za světlem. Proto se vinice nevysazují v rovině. Už naši předkové věděli, že réva patří na svahy. Příznačně tyto svahy označovali: „hory viničné“ a věděli, že nejlépe se bude dařit keřům révy tam, kde budou co nejvíce osluněny. My je v takových polohách pěstujeme dodnes, jen je označujeme jako viniční tratě. A kromě umísťování vinic na svahy umíme révě v požadavcích na světlo a na dostatek vzduchu v keřích pomoci také v době vegetace – na rozdíl od ovlivňování množství tepla a srážek, které můžeme ovlivnit pouze při výběru vhodného pozemku. Prosvětlování a provzdušňování keřů se můžeme věnovat někdy příště.
Teoreticky jste nás připravila, a teď byste nám jako bonus mohla představit některé z těch rezistentních odrůd...
Tyto odrůdy bývají podle svého původu označovány jako interspecifické, tedy mezidruhové, ale můžeme se také setkat s označením německého původu, kde se jim říká PIWI odrůdy (pilzwiderstandsfähige Rebsorten). Při jejich křížení byly použity jiné druhy nežli Vitis vinifera. Zpočátku tyto takto vzniklé odrůdy nedosahovaly kvality běžně pěstovaných evropských odrůd, avšak v současné době jsou mezi nimi již některé, které evropských odrůdám mohou úspěšně konkurovat.
Jednou z nich je odrůda Hibernal. Tato bílá moštová odrůda je u nás ze všech PIWI odrůd rozšířená nejvíce. Pochází z Německa, z Výzkumného ústavu v Geisenheimu, a jeden z rodičů odrůdy Hibernal, mnohonásobný interspecifický kříženec Seibel 7053, má v rodokmenu řadu původních botanických druhů rodu Vitis. Právě ten je dárcem rezistence. Druhým rodičem je Ryzlink rýnský, po kterém má Hibernal některé své vlastnosti, například delší vegetační dobu, a proto se hodí do nejlepších pěstitelských podmínek. Poměrně dobře snáší mráz, je také dostatečně odolný vůči padlí i plísni šedé. K plísni révové je tolerantní, doporučuje se jeden postřik před květem. Hibernal je právě jedna z odrůd, které jsou v kvalitě vín srovnatelné s evropskými odrůdami. Protože je pozdní odrůdou, většinou dosahuje velmi dobré cukernatosti, a proto se z něj vyrábějí vína s vysokými přívlastky, která bývají jemně aromatická, s ovocnými vůněmi a větším obsahem kyselin, podobně jako je tomu u Ryzlinku rýnského. Na přehlídkách vín se kvalitou často neliší od evropských odrůd. Zde je fotografie odrůdy Hibernal:
Výsledkem šlechtitelské činnosti u nás je odrůda Malverina. Jejími rodiči jsou odrůdy Merlan a Rakiš. Oba rodiče mají ve svých předcích dárce rezistence, a to Villard Blanc u odrůdy Rakiš, a Seibel 13. 666 u Merlanu. Kdybychom se podívali podrobněji na jejich rodokmen, opět bychom došli ke kombinaci řady botanických druhů, přinášejících odolnost k houbovým chorobám. Dobře snáší mráz a také dvě z nejčastěji se vyskytujících houbových onemocnění – plíseň révy a padlí. Co se týká plísně šedé – její výskyt závisí na vododržnosti půd: na půdách s větší vlhkostí se tato choroba může vyskytovat, na sušších půdách jí hrozny vcelku odolávají. Má poměrně velké bobule, ve zralosti jsou žlutozelené s narůžovělým líčkem na straně přivrácené ke sluníčku. Víno této odrůdy se vyznačuje svěžími kyselinami s ovocným aroma typu zeleného jablka, hrušky či kdoule. V pěkných ročnících lze rozpoznat ve vůni i v chuti určitou kořenitost s nádechem do skořice. Zde je fotografie odrůdy Malverina:
V poslední době někteří vinaři vysazují německou PIWI odrůdu Johanniter, která vznikla ve Freiburgu křížením vícenásobného křížence Rulandského šedého, Chrupky bílé a rezistenci přinášejícího Seyve Villard 12.481; a to vše bylo ještě zkříženo s odrůdou Ryzlink rýnský. Z výčtu těchto odrůd můžeme ledacos odvodit: například to, že Johanniter má podobné nároky na polohu a půdu jako Ryzlink rýnský a požaduje dobré oslunění. Hrozen má středně hustý válcovitý se žlutými až zlatožlutými bobulemi s výraznou tečkou po blizně. Velmi dobře odolává mrazu, peronospoře, padlí i plísni šedé. V příznivých letech na něm lze najít cibéby. A tím je jasné, že už víme, že Johanniter je odrůda, která se sklízí později. Víno bývá kvalitní s výraznou kyselinou a typickými vůněmi ovoce a květin.
Velmi odlišnou od těchto uvedených odrůd je odrůda Solaris, která má ve svém rodokmenu odrůdy Merzling, který sám o sobě je složitým mezidruhovým křížencem, dále odrůdu Severnyj s původem z Asie a ještě odrůdu Muškát Ottonel. Solaris se u nás v poslední době stále více rozšiřuje, protože jde o odrůdu s velmi krátkou vegetační dobou. Sklízí se začátkem září, někdy už koncem srpna. Proto se hodí i do okrajových vinařských oblastí, na vrchol svahu, který bývá vzdušný, a nejlépe do písčitohlinitých či hlinitopísčitých půd. Hrozen je středně velký, protáhlý, hustý, se zelenožlutou až zlatožlutou kulatou bobulí. Výrazně odolává peronospoře a padlí, dobře odolává i plísni šedé. I když je odrůda Solaris bujného růstu, velmi dobře u ní vyzrává dřevo, a proto je značně odolná mrazům. Je zajímavé, že přes krátkou vegetační dobu dokáže vytvořit dostatek sacharidů. Víno bývá plné, s jemnými vůněmi ovoce a květin, s mírnějším obsahem kyselin. Když to shrneme, jde o rezistentní odrůdu, vhodnou do ekologických vinic, ranost dozrávání umožňuje její uplatnění v burčácích a zároveň lze její hrozny nabídnout jako ranou stolní odrůdu.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Obecně lze říci, že ampelografické znaky obou odrůd jsou ve většině shodné, tedy kromě barvy slupek. U Chrupky bílé je slupka žlutozelená, sluněná strana má někdy nádech do hněda, Chrupka červená má barvu slupky ve škále od růžové po červenou. Obě Chrupky jsou citlivé na peronosporu a padlí. Co se týče odolnosti k plísni šedé, je na tom Chrupka červená o něco lépe. A také méně sprchává nežli Chrupka bílá. Jako většina stolních odrůd obě vyžadují dobře vyhnojené půdy a dobré polohy. Obě jsou to rané odrůdy, Chrupka bílá dosahuje zralosti obvykle v první polovině září, Chrupka červená asi o týden později.
Dlouhou dobu u nás žádné další odrůdy registrovány nebyly, protože po nich nebyla poptávka. Tedy u zahrádkářů samozřejmě zájem o stolní odrůdy byl, a velký, ale celospolečenský zájem byl v době socializmu o odrůdy moštové, a to s vysokou plodností, protože celé zemědělství bylo tehdy hodnoceno pouze na základě vysokých výnosů. Však si to ještě mnozí z nás pamatujeme. Další odrůdou, která začala spolu s Chrupkami vytvářet sortiment stolních odrůd, byla odrůda Julski biser.
Julski biser
Byla povolena v roce 1972, pochází z Bulharska a je křížencem odrůdy Bolgar (v sedmdesátých letech se k nám dovážel jako stolní odrůda; hrozny však většinou začaly hnít už cestou, tím byly neprodejné a zpracovávaly se na burčák, velice dobře prodejný). Druhou rodičovskou odrůdou v tomto křížení byl opět kříženec, a to mezi odrůdami Čabaňská perla a Čiljaki rosovyj. Můžeme tedy říci, že odrůda Julski biser je trojnásobným křížencem. Jeho hrozen je přibližně stejně velký jako u Chrupek, bobule jsou elipsovité, ve zralosti zlatavě žluté s chruplavou konzistencí. Julski biser je citlivý na peronosporu a padlí a také hůře snáší sušší polohy, proto je vhodné ho zavlažovat. Dozrává v první polovině září, doporučuje se redukce počtu hroznů, aby nedocházelo k přetěžování keřů.
A novější odrůdy u nás registrovány nejsou?
Samozřejmě, že ano. Například odrůda Pannonia Kincze byla v Maďarsku vyšlechtěna jako kříženec tamních odrůd Královna vinic a Cegled szépe a po registraci u nás v roce 1980 vhodně doplnila sortiment stolních odrůd. Vyznačuje se velkým, nepříliš hustým křídlatým hroznem s velkými, elipsovitými bobulemi, dužnina je šťavnatá s příjemnou, nevýraznou chutí. V době zralosti je slupka bobulí krásně žlutá. Je to odrůda náročná na teplo, pěstuje se na nejlépe osluněných polohách.
Pannonia Kincze:
V méně vhodných polohách ji lze pěstovat ve sklenících. Nemá ráda sucho, jako většina stolních odrůd, a je citlivá na peronosporu a padlí (zvláště pak, když je umístěna ve skleníku). Venku dozrává v polovině září, ve sklenících pochopitelně dříve.
Už se časově blížíme ke konci století: poslední, dnes již musíme říkat „zahraniční odrůdou“, je slovenská odrůda Diamant, u nás registrovaná od roku 1998. Byla vyšlechtěna na Komplexnom výzkumnom ústave vinohradníckom a vinárskom v Bratislavě, který byl v té době naším nejvýznamnějším institutem zaměřeným na vinařství. Autorka této odrůdy Ing. D. Pospíšilová, CSc., má na svém kontě několik dalších na Slovensku registrovaných odrůd, stolních i moštových. Odrůda Diamant má velký až velmi velký hrozen, jak ostatně stolní odrůdy mají mít, a taktéž velkou, oválnou bobuli. Zraje v polovině září, barva slupky je při vyzrávání žlutozelená, dužnina masitá. Vyžaduje velmi dobré, svažité pozemky s hlubší půdou a dostatkem vláhy, také je velmi vhodná do skleníků. Houbové choroby snáší středně dobře, ovšem bez chemické ochrany se neobejde, zvláště pak ve sklenících. Také u této odrůdy se doporučuje redukce hroznů.
Diamant:
A stolní odrůdy s červenými nebo modrými hrozny u nás registrované?
Ve Státní odrůdové knize jsou zapsané takové hned tři. První z nich je odrůda Olšava, pocházející od Ing. Křivánka ze Šlechtitelské stanice v Polešovicích.
To je vlastně ten autor moštové bílé odrůdy Muškát moravský, jak jsme si o tom říkali v záři, že?
Ano, inženýr Křivánek má na svém kontě více šlechtitelských úspěchů. Jeho Olšava je výsledkem křížení mezi maďarskou odrůdou Kossuth Lajos (u nás známá také pod názvem Košutův hrozen) a odrůdou Boskolena (synonymum Prachttraube – tuto odrůdu známe jako jednoho z rodičů odrůdy téhož autora pod názvem Muškát moravský). Byla registrována v roce 1988 jako dlouho očekávaná, první modrá stolní odrůda. Svůj název dostala podle říčky Olšavy, protékající Uherským Hradištěm, v jehož blízkosti Polešovice leží, do řeky Moravy. Hrozny této odrůdy jsou velké, přiměřeně husté, podle požadavků na stolní odrůdy (tedy spíše řídké). Bobule jsou také velké, kulaté a chruplavé. Barva slupky je při zralosti modročervená, jednotlivé bobulky vyzrávají postupně a na úplně zralý hrozen je nutné nějakou dobu čekat. Proto se doporučuje redukce hroznů tak, aby byl na každém letorostu ponechán jen jeden hrozen, zvláště tehdy, pěstujete-li Olšavu na pergole, kde velmi dobře lahodí oku. Často totiž máme sklon keře na pergolách přetěžovat.
Olšava:
Hrozny dozrávají v září, termín se odvíjí od míry oslunění na stanovišti. Někdy je vhodné i mírné odlistění v bezprostředním okolí hroznů. Z houbových chorob je nutné dát pozor především na padlí.
Druhou barevně zajímavou stolní odrůdou je od roku 1993 povolená odrůda Vitra. Pochází ze stejné šlechtitelské stanice a jako rodiče byly použity odrůdy Poběda a dříve zmíněný Kossuth Lajos. Tato odrůda je výsledkem šlechtění s ušlechtilým cílem: nabídnout odrůdu vhodnou především do skleníků. Hrozen je opět velký, trošku hustější, mohli bychom říci středně hustý, velká bobule má oválný tvar a červenofialovou barvu slupky, je chruplavá a příjemně chutná. Vyzrává, jako většina stolních odrůd, v září, ovšem ve skleníku se můžeme dočkat hroznů již v srpnu. A pokud bychom hýřili financemi a měli skleník vytápěný, pak i dříve. Této odrůdě se lépe daří v tzv. vododržnějších, tedy hlinitějších půdách. Je citlivá vůči peronospoře a padlí, takže je třeba pečlivě hlídat houbové choroby - zejména ve sklenících. I pro Olšavu platí při řezu, že méně je více, a případné větší množství hroznů je vhodné taktéž redukovat.
Vitra:
K pěstování révy ve sklenících mám ještě malou poznámku. Pokud budou hrozny blízko skla a pokud skleník nestíníme, mohou se hrozny spálit! Toto je dobré si uvědomit při budování konstrukce pro révu i při vyvazování letorostů.
Poslední odrůdou této skupiny je odrůda Pola, povolená v roce 2001, původem opět z Polešovic. Zajímavé je, že je ze stejného křížení jako odrůda Vitra. Má velký, středně rozvětvený atraktivní hrozen, velké, elipsovité bobule jsou ve zralosti červenomodré. Neutrální chuť dužniny může být při dobrém vyzrání až jemně aromatická. Pola dozrává zkraje září, citlivá je na peronosporu a padlí. Také tato odrůda může najít své uplatnění ve sklenících.
Pola:
Takže to máme všechny u nás pěstované stolní odrůdy?
Nikoli, doposud jsme věnovali pozornost jen státem zaregistrovaným odrůdám. Řada zahrádkářů Vám však vyjmenuje (pokud tedy ví, co pěstuje) tu „svou“ stolní odrůdu, která mezi povolenými není. Má poznámka ke znalosti pěstitelů o tom, jaké odrůdy pěstují, je malou narážkou na ty, co jmenovku zahodí při výsadbě, a teprve až keř poprvé zaplodí, začnou se ptát, o jakou odrůdu jde. O některých neregistrovaných odrůdách jsem se ostatně už zmínila, když jsem uváděla genetické zdroje u některých odrůd.
Samozřejmě i před rokem 1941, kdy byl proveden oficiální soupis a sestaven přehled v té době pěstovaných odrůd, byly u nás některé odrůdy dávno značně rozšířené. Připomeňme si jen Karla IV. a jím dovezené sazenice révy z Burgundska. O tom, co se v Čechách a na Moravě pěstuje, se snažily udělat si jasno vinařské spolky, např. Vinařský spolek okolí Mělníka, založený v roce 1874. Jednou z jeho bohulibých činností bylo mimo jiné evidovat všechny v té tobě pěstované odrůdy a seřadit synonyma k příslušným odrůdám. V té době byly u nás popsány například různé varianty odrůdy Chrupka. My jsme si řekli jen o Chrupce bílé a červené, ale je známa i Chrupka Jalabertova, kdysi třetí nejrozšířenější z Chrupek. Je považována za mutaci Chrupky bílé a má také podobné ampelografické a pěstitelské vlastnosti. Vzhled jejích hroznů však již neodpovídá dnešním požadavkům na stolní odrůdy, tak by se spíše uplatnila do burčáků. Je o něco odolnější k houbovým chorobám nežli Chrupka bílá a červená. Na Chrupku Jalabertovu můžete čas od času narazit na různých prodejních akcích. Řadě zahrádkářů by se jistě líbila Chrupka petrželová (nebo také petrželolistá), která občas sprchává a nepravidelně plodí, ale jsou pro kterou typické hluboce vykrajované, jakoby velmi stříhané listy, takže se bez ohledu na produkci hroznů dá použít jako okrasný prvek zahrady.
Podobně jako Chrupky byly u nás v minulosti rozšířené odrůdy zvané Madlenky, které jsou geneticky příbuzné s Chrupkami, například Madlenka raná nebo Madlenka královská. Obě byly vyšlechtěny ve Francii v druhé polovině 19. Století a ve své době byly značně rozšířené, i když také často sprchávají. Mohla bych zmínit další odrůdy, v minulosti považované za stolní, třeba Muškát Ferdinand Lesseps, Malinger, Královna vinic a jiné.
A ještě dvě poměrně rozšířené si zaslouží aspoň malou zmínku. Je to odrůda maďarského původu pod jménem Čabaňská perla, která byla svého času hojně rozšířena na Moravě, kde je často zralá ke sklizni již v polovině srpna, a taktéž se hodí na výrobu burčáků. A tou druhou opomenutou odrůdou, která zraje vzápětí po Čabaňské perle, je odrůda německo-alsaského původu a jmenuje se Siegerrebe, u nás se jí často říkalo jen Sieger. Kromě ranosti se také vyznačuje příjemným aromatem po odrůdě Tramín, což nutí pěstitele k tomu, aby ji sklízeli raději dříve, než úplně dozraje, protože velmi voní také vosám. Všechny tyto odrůdy jsou dnes překonané, ovšem zmínila jsem se o nich, protože jsou stále ještě sem a tam k vidění.
A když jsem dnes uvedla odrůdu Diamant, povězme si o dalších (podle drahokamů pojmenovaných) odrůdách slovenské šlechtitelky Ing. Doroty Pospíšilové, CSc. Je to například odrůda Opál, dost dobře snášející zimní mrazy, či odrůda Ametyst, která je růžovými až červenofialovými bobulemi věrná svému názvu.
Sem lze přiřadit i velmi plodnou odrůdu Dora, pojmenovanou křestním jménem své autorky. Tato odrůda je však velmi náročná na polohu a půdu a málokde bychom pro ni našli vhodné podmínky. Daří se jí spíše ve sklenících.
Existuje tedy celá škála stolních odrůd, třeba maďarská jemně aromatická odrůda Pomerančové, kalifornská, na polohu velmi náročná odrůda Perlette, či odrůda, jejíž hrozny mnohdy kupujeme celoročně v řetězcích, a když se podíváme na název na přepravce, zjistíme, že je to léta známá odrůda Thompson seedless. (Seedless je atraktivní pro ty, kdo preferují hrozny bez semínek.)
Dnes byla řeč mimo jiné o vzniku nových odrůd křížením. To je velmi zajímavé téma, takže o jeho zákonitostech budeme mluvit v příštím díle. Povídání o odrůdách, vzniklých mezidruhovým křížením, které jsou alespoň částečně odolné vůči houbovým chorobám, slibují Ludmila Svobodová a Hanka Synková.
Prosím, nemohu nikde sehnat muškát citronový.Dostala jsem ho od maminky, ta už tu není . Muškát jsem měla 6 let a teď jsem udělala chybu a přesadila ho. No a on mi odešel. Nevím kde jsem udělala chybu. Přesazovala jsem ho podle pokynů na internetu. Je to krásný muškát a nádherně voní.
paní Marcelo--děkuji za odpověď.určitě chci a koupím. Prosím můžete mi napsat do emailu odkud jste a za kolik prodáte sazeničky?předem moc děkuji Jitka vasicova.j@seznam.cz
Prosím o radu, co chybí vinné révě - Muškát zlatý a Nero. Bobule se scvrkávají, a to hlavně ve spodní části hroznu. Nedostávají výživu, protože i střapce hnědnou, slábnou a usychají. Děkuji.
