Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
V naší poradně s názvem JAK VYPADÁ KOUSNUTÍ OD PAVOUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Synek Michal.
Dobrý den, chci se zeptat je možné, že by mě mohl kousnout pavouk ??? V noci při spánku mě něco dvakrát kouslo do ruky. Relativně jsem reagoval poprvé tak ze mě něco bodlo do ruky a mírně probralo. Na což jsem cukl rukou. Po nějaké době to bylo znovu kdy jsem už v procitnutí něco rozmačkal neboť mě znovu něco kouslo do prstu téže ruky. Na horní straně ruky kde bylo první kousnutí to začalo svědet. A nateklo a cca 4-5 dnů bylo nateklé. Prst byl o něco horší. Tam se mi udělala malá ranka která chvílemi i krvácela. Ale relativně bolelo to méně než první kousnutí. Na ruce mí zůstal dva vpichy vedle sebe s rozpětím cca 3,8mm od sebe. A na prstu také, ale díky tomu že to byla "otevřena" ranka, která se léčila cca týden není to už tak zřejmě vidět. Celou dobu uvažuji vlastně co mě to potkalo ??? Tak se chci zeptat zda fakt to mohl být u nás na Severní Moravě pavouk .... ???? Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Nejspíše to byl pavouk. Na téhle fotografii https://goo.gl/images/ReWZ4H je vidět kousnutí od pavouka a vypadá úplně stejně jako to vaše.
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se&nbs
Křižák zelený (Araniella cucurbitina) je pavouk z čeledi křižákovití. Samice dorůstá délky maximálně 7 mm, samec 5 mm. Hlavohruď je žlutohnědá, zadeček nápadně žlutozelený až zelený a na jeho hřbetní straně je možné ve většině případů vidět čtyři malé černé tečky. Pod snovacími bradavkami je malá, světle červená skvrna. U samce jsou po stranách hlavohrudi černé pruhy lemované světlým okrajem. Nohy i hlavohruď jsou červenohnědé. Napolo vzrostlý pavouk je před obdobím přezimování zbarven červeně.
Tento křižák žije na různých otevřených i lesních biotopech, zejména v listnatých lesích a na jejich okrajích (zvláště v doubravách), lesostepích, křovinách, ale i na loukách, v parcích, zahradách a podobně. Žije na větvích stromů a keřů (s oblibou na mladých dubech), kde si staví poměrně malé kolové sítě na listech a mezi větvemi. Číhá v blízkosti sítě na kořist. Samci žijí se samicí v síti nebo v její blízkosti několik dní. Žlutohnědé kokony připřádá samice obvykle na spodní stranu listu. S dospělci se setkáme od května do srpna.
V naší poradně s názvem JAK VYPADÁ KOUSNUTÍ OD PAVOUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kamča.
Nejspíše to byl pavouk. Na téhle fotografii https://goo.gl/images/ReWZ4H je vidět kousnutí od pavouka a vypadá úplně stejně jako to vaše.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Miloslav Bičak.
Včera mě něco kouslo do stehna, když jsem sednul na židli při štípání dřeva. Do rána to zčervenalo a je to ztuhlé a svědí to. Velikost je jako dlaň. Vosa to nebyla. Počkám co se z toho udělá. Jestli to byl pavouk, mělo by to za 2 dny zmizet. Nejsem alergický na nic. Měl někdo podobné příznaky? Děkuji za odpověď. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Pokoutník stepní (Eratigena agrestis) je velký druh pokoutníka, délka těla je proměnlivá, od 7 do 15 mm. Celkové zbarvení je světle hnědé až šedohnědé. Hlavohruď poměrně mohutná, hruškovitého tvaru, se dvěma nevýraznými tmavšími pruhy. Na sternu široký světlý pruh. Zadeček je oválný s výrazně dlouhými snovacími bradavkami a nevýraznou kresbou. Nohy dlouhé (zvláště u samců), světle hnědě zbarvené.
V ČR jde o hojný druh, zejména v nižších polohách. Tento pokoutník se vyskytuje na různých kamenitých xerotermních biotopech. Najdeme ho nejčastěji na skalnatých stepích, suchých stráních, písčinách a okrajích světlých lesů. Druhotně v pískovnách, lomech a vzácně také v budovách. Ukrývá se mezi kameny, kusy dřeva a vegetací. V okolí svého úkrytu si staví hustou plachtovitou síť, která je často pokrytá kusy detritu a zbytků potravy. Samotný pavouk je ukryt v pavučinové trubici obvykle pod kamenem. Páření probíhá v letních měsících, poté samice ve svém úkrytu chrání velký kulovitý kokon.
Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.
Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.
Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.
Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.
Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.
Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.
Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.
Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.
Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.
Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.
Tento druh dorůstá velikosti okolo 10 mm. Zbarvení je žlutavé až šedohnědé, hlavohruď a nohy jsou někdy až nazelenalé. Zadeček je oválný s nevýraznou srdeční skvrnou. Nohy jsou poměrně dlouhé, šedohnědé.
V ČR poměrně běžný druh, zvláště ve větších městech v nižších polohách. V ČR objevena nedávno, šíří se dnes již téměř po celé ČR. Je to nejjedovatější pavouk v ČR.
Zápřednice Mildeova obývá skalnaté stepi a kamenité stráně, mnohem častěji se s ní však setkáme v okolí lidských sídel na zdech, v budovách a podobně. Ve dne se ukrývá ve svém pavučinovém zámotku pod kameny či ve štěrbinách. Aktivní je až za soumraku a v noci, kdy ji můžeme v letních měsících často spatřit na zdech domů. S dospělci se setkáme od května do prosince. Často zimují v budovách.
Zápřednice jedovatá je poměrně velký a nápadný pavouk, který svou velikostí budí pozornost. Samice dorůstají velikosti 10–15 mm a patří tak mezi největší druh zápřednic ve střední Evropě. Samci jsou o něco menší a dorůstají velikosti 7,5–12 mm. V obou případech se jedná o délku těla, bráno bez končetin.
Samičky jsou zbarvené méně výrazně, převládá u nich zelenavé zbarvení zadečku, které se ke konci života mění až v béžovohnědé. Samečkové mají zadeček žlutý s nápadným tmavým podélným pruhem. Velmi nápadně jsou však u obou pohlaví zbarvena klepítka a hlavohruď – jsou výrazně oranžové až červené. Pouze konec klepítek (chelicer) je černý. V přírodě se s dospělými pavouky můžeme setkat od začátku července do přelomu října a listopadu. S mláďaty se můžete setkat již od května.
Zápřednice jedovaté si dělají poměrně velký zámotek na řadě travin, nejčastěji na třtině křovištní (Calamagrostis epigejos), ale i na dalších druzích, jako je ovsík nebo lipnice.
Objevit tyto pavouky v přírodě vyžaduje určité znalosti. Většinu života tráví ve svých zámotcích a opouští je především samci, kteří se vydávají hledat samičky. Zápřednice zámotky využívají k odpočinku, k rozmnožování, ke kladení vajíček i jako místo, kde se starají o mláďata v prvních dnech jejich života.
Jak již bylo řečeno výše, jedná se o pavouka, který dokáže bolestivě kousnout. U zdravého člověka způsobuje lokální otok, nebo dočasné znecitlivění okolí vpichu. Samozřejmě u citlivějších osob může být reakce odlišná.
Pavouci dýchají kyslík, někteří se mohou i ponořit pod vodu. Jejich etologie, diverzita, způsob života a v neposlední řadě jedinečné techniky lovení za pomoci dokonalých sítí, důmyslných pastí či nevídané rychlosti, to všechno z nich dělá jednu z nejzajímavějších recentních skupin živočichů.
Celosvětově je zdokumentováno 40 462 druhů ve 109 čeledích, z toho v Evropě 4 113 druhů v 50 čeledích. Samozřejmě toto číslo není zdaleka konečné. Velký potenciál se předpokládá především v tropických pralesích všech kontinentů, jejichž rozmanitost je nepředstavitelná. V České republice je v současné době doloženo 855 druhů ve 38 čeledích.
Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají – na rozdíl od hmyzu – osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka jsou dvoučlánková a ústí do nich vývod jedové žlázy. Pavouci mají zpravidla osm očí, u některých druhů je zrak velmi dobrý.
Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách pak mají hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.
Pavouci jsou draví živočichové a aktivně loví svou kořist, která se skládá převážně z rozmanitého hmyzu a jiných bezobratlých, někteří pavouci si občas dopřejí k potravě nektar z květů. Trávení je u pavouků z důvodu velmi úzkého jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní, to znamená, že pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.
Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet.
Samičky jsou zpravidla větší než samečci. U některých druhů mohu samice po spáření svého partnera pozřít. Slouží tak jako poslední jistý přínos bílkovin pro budoucí potomstvo. Oplodněná samička naklade vajíčka. U některých druhů nosí samice kokony přichycené na těle, jiné je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stadia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.
Pavouci žijící na našem území se dají rozdělit na podřád sklípkani a dvouplicní. Dvouplicní se dále rozdělují na nadčeleď lepovky, třesavky, šestiočky, Palpimanoidea, stepníci, kruháči, křižáci, slíďáci, pokoutníci, šedivečky, zápředníci, listovníci, běžníci, skákavky.
Jde o krásně zbarvený stromový druh pocházející z Venezuely. Samice mívá 5–6 cm v těle (13 cm s končetinami), samec 4 cm v těle. Dospělé samice se od samců liší jen velikostí, ale i barvou. Samice a mláďata jsou černé s růžovými skvrnami na abdomenu. Nohy mají černé s růžovými skvrnami na chodidlech (nárt a zánártí). Dospělý samec je menší, hnědý a mnohem více chlupatý. Nemá barevné skvrny na zadečku. Samci mají na konci makadel bulby a na předních nohách tibiální háky. Psalmopoeus irminia si staví pavučinové hnízdo. Není toxický, ale je rychlý a skáče, může být agresivní. Nebrání se uvolňováním žahavých chloupků ze zadečku.
Jeho chov není náročný, vyžaduje 70–75% vlhkost a teplotu 25–28 °C. Živí se drobnými hlodavci a bezobratlými.
V Jižní Americe, která je jeho domovinou, jde o poměrně hojný druh stromového sklípkana, obývajícího spodní pralesní patra, kde velmi hustě zapřádá nízké keříky a nadzemní kořenové systémy stromů. Dobře plave. Jeho obranou je klamavý výstražný postoj, kdy se otočí proti nepříteli zdviženým abdomenem (kterým imituje postavení hlavy) a následně velmi rychle uteče opačným směrem do úkrytu.
Optimální vlhkost v teráriu je 70–80 %, teplota 25–30 °C. Jako substrát se hodí rašelina, hrabanka a podobně. Pavoukovi je rovněž nutno nabídnout větve pro šplhání, výše umístěný úkryt a misku s vodou pro snazší udržení vlhkosti. Nádrž pravidelně roste (pozor však na možný vznik plísní!).
Na rozdíl od většiny ostatních sklípkanů dochází u tohoto druhu ke kanibalismu jen zcela výjimečně, pavouci se obvykle při vzájemném setkání nemají tendenci napadat, naopak se po vybubnování kódu určujícího jejich druhovou příslušnost většinou jen v klidu obejdou. Z tohoto důvodu je možné ve skutečně velkém teráriu pralesního typu a s dostatečným množstvím úkrytů chovat i několik dospělých jedinců (kteří spolu vyrostli) pohromadě. Obecně je ale nejvhodnější chov jednoho kusu v teráriu. Acularia metallica dospívá už okolo dvou let věku a samice se dožívají zhruba 15 let. Nepatří mezi toxicky významné druhy a lze je doporučit i začátečníkům. Dorůstají velikosti 6–7 cm, konzumují všechny bezobratlé živočichy úměrně ke své velikosti (cvrčky, šváby, sarančata).
Protože se jedná o typický stromový druh, je potřeba jedince umisťovat vždy do vyšších nádrží, které musí mít odpovídající velikost (doporučená pro jednoho dospělce je 20 x 20 x 30 cm). Aby si mohli postavit hnízdo, vkládáme mláďatům do nádrže umělohmotnou větvičku rostliny. Do větších terárií je dobré přidat větve, pokojové rostliny, kůru. Vodu k napití předkládejte v mělkých miskách. Vlhkost by měla být okolo 75 %, lze jí udržovat pomocí rozstřikovače. Mláďatům, která nemají přístup k misce s vodou, je nutné postříkat i stěnu nádrže. Požadovaná teplota u tohoto druhu je kolem 26 °C. Je známo, že rodu Avicularia prospívá chov zvířat ve skupinách, hlavně u mláďat. Ty pak bezproblémově přijímají potravu a rychleji rostou. Podmínkou skupinového chovu je však dostatek místa a potravy. Hnízdo si tito sklípkani staví ve větvích, v listech či pod kůrou. Toto prostředí pro ně představuje bezpečné místo pro spánek, svlékání a přijímání potravy. Hnízdo sklípkanům odstraňujte jen ve výjimečných případech. Například při odchytu, nebo když je pavučina znečištěna zbytky potravy. Potravu tvoří hlavně cvrčci. Mláďatům je předkládejte naporcované spolu s červy do hnízda či na substrát. Velkým a dospělým zvířatům vypusťte několik cvrčků do terária a pravidelně kontrolujte počet ulovených cvrčků. Pro nasycení samic před pářením či k samotnému nasycení používejte odrostlá myší holátka. Je to mírumilovný druh i v době páření. K pozření může dojít jen tehdy, pokud samice není dostatečně nakrmená. Dospělý páreček tedy můžete bez obav chovat v době páření i po něm společně. Oba si udělají hnízdo na jiné straně terária.
Šest až osm týdnů po dospělostním svlékání (svleku) začíná období páření. Nejdříve se však musí obě bulby na koncích makadel samečka naplnit spermatem. To se děje v okamžiku, kdy sklípkan na vhodném místě utká takzvanou semennou síť. Nejprve pokryje dno hustou pavučinou, která slouží samici sklípkana jako podložka. Další síť umístí zhruba 2–4 cm nad semennou síť vodorovně se dnem. Poté leží na zádech a z genitální oblasti zadečku vypouští kapky spermatu na spodní stranu horní pavučiny. Posléze přiloží sternum na kapky spermatu a pumpováním nasává sperma do bulbů. Nakonec přetrhne nepotřebnou semennou síť a z větší části ji pozře, v tu dobu je připraven k oplodnění samice a následuje namlouvání a páření. Po skončení kopulace, která trvá od 30 vteřin do 30 minut, se samice buď probere ze strnulosti a je velice agresivní, nebo zůstane ležet a samec stihne utéct. Ke kanibalismu dochází nejčastěji, když samec zestárne. Po 5.–6. svléknutí ztrácí samec schopnost vysílat k samici signály. Potom buď skončí jako potrava samice, nebo zahyne. Po posledním dospělostním svlékání se samec sklípkana dožívá maximálně 1 roku.
Několik týdnů po páření se většinou samice zahrabe, nebo zapřede do úkrytu či substrátu, kde začne vytvářet kokon. Kokon vytvoří zhruba za 4–8 týdnů, ale může to trvat i měsíc nebo rok. Doba je závislá na podmínkách, ve kterých sklípkana chováte, ale také na druhu či rodu. Počet vajíček v kokonu je závislý na stáří samice a taky na druhu sklípkana. Může jich být 20 nebo i klidně 1 000 kusů. Zemní sklípkani mají v kokonu více vajíček než sklípkani stromoví. Samice některých druhů nosí kokon v podobě nepravidelné koule neustále při sobě, některé druhy a rody kokon zapředou do pavučiny, kterou zapřádají terárium. Některé samice mohou zničit svůj kokon, v tomto případě je bezpečnější jej od ní odebrat.
V kokonu probíhají postupné změny. Z vajíček se postupně líhnou nymfy (pralarvy), z nichž se posléze vyvinou larvy. Tyto larvy již mají podobu pavouka a jsou schopné lovit. Při větším počtů sklípkaních mláďat je vhodné je nechat pohromadě a pak je po určitém čase oddělit a zredukovat chov na určitý počet sklípkanů. Mláďata jsou zbarvená jinak než dospělí a také obývají odlišné prostředí (zdržují se na nízkých rostlinách v blízkosti vody).
Avicularia versicolor neboli sklípkan barvoměnný patří asi k těm nejběžnějším sklípkanům chovaným v českých chovech, a to díky své poměrné nenáročnosti, klidné povaze a nádhernému zbarvení samic v dospělosti. Dokonce i samec, který má u většiny sklípkanů po dosažení dospělosti nezajímavou a tmavou barvum je u tohoto druhu mírně metalický.
Domovem tohoto sklípkana je Jižní Amerika, zvláště pak Ekvádor a Martinik. Jedná se o stromového sklípkana. Žije v pralesech, dorůstá velikosti (v těle) asi 6 cm a v rozpětí nohou až 12 cm. Zbarvení končetin a zadečku je zelenočerné s delšími červenofialovými chloupky. Hlavohruď je zbarvena zelenomodře. Na zadečku mají odrostlí jedinci typické zrcátko. Mláďata 1.–6. svleku mají zelenomodré zbarvení se vzorkem na zadečku. Zbarvení tohoto druhu je u obou pohlaví stejné, i v dospělosti. Dospělí samci se od samic liší pouze drobnějším vzrůstem, tibiálními háky na končetinách a bulby na koncích makadel. Někdy se rod Avicularia brání útokům rozstřikováním vlastních výkalů. Sklípkani netkají sítě, pavučinu používají například při rozmnožování, k vytvoření kokonu nebo při svlékání.
Avicularia versicolor foto
Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout všechny možné podoby tohoto sklípkana: avicularia versicolor foto.
Když kliknete na níže uvedený odkaz, najdete mnoho informací ohledně prodeje sklípkanů. Inzercí je nespočet a lze vybírat i podle fotografií. Chovatelé nabízejí rozličné ceny, nejčastěji se však pohybují od 100 do 200 korun za kus.
