Čmelín si můžete při troše zručnosti vyrobit sami, ale je možné si jej zakoupit. Na trhu jsou čmelíny keramické s designem starých úlů, dřevěné, čmelín s pohledovým okénkem a dřevocementový čmelín. Ten nejen výborně izoluje a má zajímavě vymyšlený vletový otvor, ale dá se i dobře vyčistit.
Při výrobě vlastního dřevěného čmelína je určitě dobré vědět, že by měl mít vnitřní rozměr v x š x d – 20–25 x 25–30 x 25–30 cm a prkna by měla mít šířku minimálně 2 cm. Prkna musí těsnit, jinak hrozí nebezpečí umrznutí plodu při jarních mrazících nebo snazší vniknutí parazitů. Pro lepší regulaci teploty ve čmelínu se také doporučuje z vnější strany připevnit ke stěnám a podlaze čmelína polystyren. Pro vchodový otvor (případně s ochrannou klapkou) a větrací otvor vyřízneme v polystyrenu příslušné otvory nebo potřebný souvislý kolmý pásek. Od vchodu se vede úlem při straně a pak v pravém úhlu při boční stěně asi 3–4 cm od konce zadní stěny tunýlek o světlosti cca 2,5 cm. Ten můžeme snadno nahradit elektrikářským „husím krkem“ o světlosti nejlépe 1,8 cm, který se ohne a připevní ke stěnám. Tunýlek není nutný, ale královna přijme útulek s delším a lomeným vchodem raději, neboť se v takovém čmelínu cítí bezpečněji. Z vnější strany čmelína se pod vletový otvor umístí česno (přistávací a vzletová ploška) tak, aby mělo plochu asi 5 x 3 cm. Pokud plánujete v budoucnu instalovat ochranou klapku, je účelné, aby česno mělo velmi podobné rozměry přistávací plochy. Střecha úlu by měla být dobře přiléhající dřevěná deska, dobré je pod ni vložit silnou látku, která odstraní netěsnosti a úlek lépe tepelně izoluje. Je velmi účelné ještě navíc přikrýt střechu něčím, co zabrání provlhnutí, nebo dokonce prosáknutí dřevěné střechy deštěm, například kusem linolea nebo silného igelitu.
Pokud si zakoupíme již hotový čmelín, tak je vše snadnější, přesto i tyto čmelíny se doporučují v případě velmi chladného anebo naopak extrémně teplého počasí více izolovat.
Musíme sami umělý čmelín čmelákům vyplnit do ¾ prostoru teplodržným materiálem tak, aby přístup k hnízdu byl od konce vchodové rourky volný. Protože královny zejména některých druhů a jejich první dělnice si tento materiál stmelí cca na ½ prostoru, není vůbec na škodu naplnit vnitřní prostor čmelína tímto materiálem ještě více, ale samozřejmě tak, aby se v něm čmeláci mohli volně pohybovat. Pozor také na ucpání vchodového otvoru. Obecně však platí, že je vždy prospěšnější vložit materiálu více než méně. Čmeláci jsou tak lépe chráněni před extrémy počasí. K vyplnění je možné zakoupit speciální výplň čmelínů nebo použít krejčovskou vatu (například dříve běžně používaná podšívka nebo vycpávky ramen kabátu). Pozor však na naftalín a silonové náhražky v podšívkách i vycpávkách. Nesmí se používat ani běžná vata, ve které se mohou čmeláci zamotat a zemřít. Krejčovskou vatu jde do jisté míry nahradit surovou bavlnou, koudelí, rozcupovanými vatovými izolačními pásy na vodovodní potrubí, hoblinami, nastříhanými hadrovými kousíčky se suchým mechem a trochou suchého listí nebo sena, myším hnízdem a podobně. Rozhodně neplníme čmelín pískem. Neměli bychom také používat žádné syntetické materiály. Čmeláci totiž výstelku při stavbě hnízda usilovně zpracovávají, trhají a žvýkají, což s umělými materiály moc nejde. Náplň roztrháme na jemné chmýří, takže vznikne načechraný kopeček. Od konce vchodové rourky do hnízda vytvoříme prstem otvor jako imitaci myšího vchodu do hnízda – a čmelín je připraven.
Tofu se vyrábí podobně jako sýr, jen se jako výchozí surovina vezme sójové mléko, respektive sójový nápoj získaný ze sójových bobů, který se vysráží různými syřidly (pomocí mořské soli Nigari nebo sádry), a sójová bílkovina se nechá srazit. Tofu je tedy ryze rostlinného původu, a proto je tolik vyhledáváno především lidmi, kteří maso či živočišnou stravu nejí, anebo lidmi, kteří se chtějí stravovat zdravě.
Návod na domácí výrobu cca 500–800 g tofu:
Sója – kvalita sóji je pro výrobu tofu velmi důležitá. Naneštěstí sója, která je běžně k dostání, je nevalné kvality a pro výrobu tofu nevhodná (má malé procento bílkovin a tuku). Zpravidla na pultech najdeme sóju, která má poměrně malá, našedlá zrna, často rozpůlená nebo svraštěná. Když už si můžeme vybrat, tak hledáme sóju, která má velká celistvá zrna (to znamená nerozdělená), jasné béžovo-žlutavé barvy, s hladce vypnutou nepopraskanou ani ne nakrabacenou slupkou.
Propírání – do nádoby navážíme půl kila sóji a zalijeme vodou. Promícháváme a sledujeme zabarvení vody. V ideálním případě by měla zůstat téměř čistá. Jestli se nám kalí, je to důkaz špatných podmínek při sklizni sóji. Vodu slijeme a propírání opakujeme, dokud voda nezůstane čistá.
Namáčení – propranou sóju v nádobě zalijeme přebytkem studené vody (to znamená, aby vrstva vody nad sójou byla alespoň tak vysoká jako byla vrstva samotné sóji v nádobě). Nádobu necháme stát při pokojové teplotě (21 °C) zhruba 12–14 hodin. Dobře namočená sója se pozná, když ji rozpůlíme podle toho, že celá ploška zrna má stejnou, bílou barvu.
Drcení – dobře nabobtnalou sóju rozmixujeme mixérem na co nejjemnější kaši, čím déle mixujeme, tím lépe. K husté kaši přidáme vodu tak, aby kaše po nabrání na lžíci snadno stekla, například jako kefír.
Vaření – kaši za neustálého míchání přivedeme těsně pod bod varu. Lepší by bylo vařit, ale při tom vzniká velké množství pěny, kterou bychom museli pracně odebírat. I při nižší teplotě vzniká pěna, ale podstatně menší množství, které lze ještě omezit tím, že na hladinu nalejeme vrstvičku oleje. Potom už nesmíme míchat, aby se olej nedostal do kaše, a to vyžaduje kvalitní hrnec, který kaši nepřipálí. Proto výrobci tofu vaří v páře v tlakovém hrnci. To má ještě jednu výhodu, při vyšší teplotě se začíná ztrácet typická luštěninová chuť sóji a mléko i tofu jsou prosté této pachutě, která některým lidem vadí. Na bodu varu kaši necháme cca 10 minut. Pokud nám kaše během vaření zhoustla, přidáme vodu, aby byla řídká jako na začátku, a necháme prohřát k bodu varu.
Pasírování – cílem je oddělit od sebe mléko a pevnou složku, která se nazývá okara. Můžeme použít jemné sítko na čaj, nebo lépe řídkou látku, přes kterou kaši proléváme (sítko bychom museli často vyklepávat a na konci přes něj znovu pasírovat tu hustou hmotu, kterou jsme vyklepali). Musíme pracovat rychle, aby mléko příliš nevychladlo, cedíme proto raději do plastové nádoby. Okaru v látce vymačkáme, až z ní přestane téct mléko. Uspokojivé je, získáme-li z původního množství kaše 2/3 mléka a 1/3 zmačkané okary. Mléko by mělo být husté, sytě bílé, „neprůhledné“ již v tenké vrstvičce. V tom je rozdíl oproti sójovému mléku, které můžeme běžně koupit v obchodě. To je ředěné a tofu z něj jde vyrobit velmi špatně.
Srážení – záleží na teplotě, hustotě mléka, kvalitě samotné sóji a její přípravě, na době vaření a také na tom, jaké použijeme srážedlo. Pro domácí výrobu se musíme spokojit s tím, že se mléko nějak uspokojivě srazí. Přesné postupy a složení srážedel si výrobci chrání, neboť činí jejich tofu typickým, a také ovlivňují ekonomiku jeho výroby. Domácí srážedla: citrón, ocet, sádra, sůl. Nejlepší kvality dosáhneme překvapivě sádrou, ostatní srážedla nechávají v tofu svojí chuťovou stopu. Tradičním prostředkem pro výrobu kvalitního pevného tofu je Nigari, což jsou soli z mořské vody (spíše hořké než slané). Sádra patří mezi tradiční srážedla, nevýhodou je, že ji běžně neseženeme v potravinářské kvalitě. Pro ojedinělý výrobní pokus to můžeme zanedbat, pro pravidelnou výrobu by to nebylo dobré. Připravíme si hrneček sádrového mléka z horké vody a plné lžíce sádry. Vařečkou rozmícháme horké sójové mléko, vařečku zastavíme a vléváme za ni pomalu sádru (1/4 hrníčku) doléváme sádru až do okamžiku, kdy vidíme, že se na hladině začíná oddělovat od sebe sraženina a syrovátka. Nádobu přikryjeme (poklicí, prkénkem a podobně), aby nevychladla, a necháme 5 minut odstát. Po té době by mělo být všechno mléko vysrážené. To znamená, že v nádobě jsou velké chuchvalce sraženiny a čirá, nažloutlá syrovátka. Zůstává-li část mléka nesražená, tak přiléváme srážedlo a jemně mícháme, abychom nerozbili sražené kusy tofu. Cílem je získat bohatou sraženinu, která se lepí k sobě do velkých koláčů a má lesklý povrch. Naopak nechceme sraženinu v podobě drobné krupičky nebo malých sněhových vloček, ta signalizuje chybu v celém procesu. S ostatními srážedly postupujeme obdobně.
Lisování – dobře vysrážené tofu není potřeba nějak zvlášť lisovat. Tofu sýřeninu promícháme, rozbijeme velké kusy sraženiny a nalejeme ji do velkého kuchyňského cedníku. Jemně cedníkem třepeme a vidíme, že syrovátka krásně vytéká a sýřenina sesedá. Gravitace a úžasné vlastnosti sójové bílkoviny vytvoří krásný bochník tofu. Chceme-li tofu extra pevné, nebo pokud se nám nepodařilo dobře srazit mléko, tak naopak musíme lisovat, tedy mít nějakou děravou formu vyloženou řídkou látkou, do které nalijeme sýřeninu. Tu zabalíme, zakryjeme víkem, na které dáme závaží (5–10 kg). Lisovat můžeme také tím, že sýřeninu v látce začneme ždímat (látku uchopíme tak, aby v ní sýřenina byla jako v měšci, do dlaně sevřeme látku nad sýřeninou a začneme se sýřeninou otáčet v jednom směru, čímž budeme látku nad sýřeninou „utahovat“). Lisujeme maximálně 20 minut. Déle to nemá smysl.
Krájení –nožem pokrájet na kousky, jaké vám vyhovují.
Skladování – pokud tofu nezpracujete hned, tak ho co nejrychleji dejte do studené vody a do lednice. Každý den vodu vyměňujte. Takto může tofu vydržet několik dní – záleží na čistotě nástrojů a prostředí výroby tofu.
Dřevěný plot je v dnešní době relativně snadno dostupný. Navíc pro šikovného kutila s dostatkem času není žádný problém postavit si plot ze dřeva svépomocí. Jediné, co k tomu potřebuje, je materiál (dřevěné plotové sloupky, latě, tyčky, kotvicí a spojovací prvky...), nářadí (vrták do země, rýč, lopatu, kladivo, provázek...) a chuť do práce.
Hlavní materiál, který budeme potřebovat na stavbu tohoto plotu, je dřevo. Pokud se jedná o pohledové prvky, můžeme, nebo je spíše rozumnější použít hoblované dřevo. Výhodou hoblovaných dřev je kromě vzhledu i vyšší odolnost proti degradaci a menší spotřeba nátěru. Namísto dřevěných sloupků lze použít ocelové, které jsou sice náročnější na přípravu (musí se zabetonovat, navařit úchyty pro plotová pole), ale na druhou stranu oproti dřevu vydrží v exteriéru déle. Pokud nás po několika letech napadne změnit vzhled plotových polí, nebudeme mít problém s jejich demontáží a výměnou nebo přebarvením. Pokud chceme zachovat i sloupky dřevěné, můžeme použít ocelové patky do betonu. Ty osazujeme do betonu buď při zabetonování patek, nebo až dodatečně s kotvicími prvky (kotvy do betonu). Kotvicí a spojovací prvky, vruty, šrouby, hřebíky, volíme takové, které nekorodují (pozinkované). Případně nesmíme zapomenout na ochranné nátěry. Na ochranu dřeva můžeme použít Eternal, Woodex, Balakryl, Dixol, lazurovací laky, napouštěcí prostředky, vrchní krycí barvy. Dřevo je přírodní materiál, který je zapotřebí chránit před deštěm, degenerací, proti napadení dřevokaznými houbami a plísněmi. Na barvách nešetříme, pokud nechceme plot natírat každý rok.
V první řadě si nachystáme materiál. Jeho množství závisí na velikosti oplocovaného pozemku a typu plotu. Proto si vytvoříme plánek, na němž si vyznačíme části, které chceme oplotit, dále kde budou sloupky, branky, brány a jaká bude vzdálenost polí. Vymyslíme si vzhled plotu nebo se inspirujeme u jiných oplocených pozemků, kde plot již stojí. Co nás zajímá? Jaký účel má plot splňovat? Estetický, ochranný, jiný? Nezapomeneme na výšku plotu a prostup světla.
Materiál již máme. Na řadu přichází jeho opracování a zkrácení na požadovanou délku. Nachystáme si dřevěné kozy, abychom se nemuseli příliš ohýbat, a pustíme se do práce. S ruční pilou je krásná práce, ale vhodnější bude pila elektrická, se kterou zvládnete mnohem více práce. Při řezání zkracujeme nebo upravujeme více prken naráz.
Po nachystání sloupků, plotovek a dalších hranolů přichází na řadu úprava povrchů. A to buď nátěry, nebo opalováním (částí, které budou pod zemí). Nátěr radikálně zvýší životnost plotu! Nepodceňujte jej.
Postup výstavby – několik jednoduchých bodů, které je nutné při stavbě dřevěného plotu dodržovat:
Rozměříme si pomocí metru vzdálenosti mezi jednotlivými sloupky, vyznačíme si budoucí jámy a vykopeme je (případně vyvrtáme).
Osadíme a zajistíme krajní sloupky a v případě dlouhých plotů i prostřední. Dodržujeme svislost sloupků a správnou výšku. Nezapomeneme také na vzpěry u brány, branky (zajistí větší stabilitu plotu).
Natáhneme provázek a přivážeme jej do správné polohy.
Osadíme zbylé sloupky a jámy vyplníme (hlínou, štěrkem nebo pískem dle typu plotu a jeho funkce nebo životnosti) – jestli potřebujete plot na rok na dva (pouze dočasné oplocení), tak nepotřebujete sloupky betonovat nebo je jinak upravovat.
Nyní přijdou na řadu výplně mezi sloupky – připevníme vodorovné hranoly a na ně přišroubujeme (vruty)/přiklepeme (hřebíky) plotovky (do šňůrky, která je u horního okraje plotovek). V případě netradičních tvarů si připravte šablonu z tvrdého papíru nebo překližky.
Osadíme brány a branky.
Zkontrolujeme plot. Opravíme nedostatky.
Ošetřujeme především dřevěné části plotu. Vlivem povětrnostních podmínek dojde po čase k vyblednutí nátěrů. Proto je nutné nátěry obnovovat. Starý původní nátěr zbrousíme a celá plotová pole (dřevěné sloupky) natřeme novou barvou. Po čase může dojít i k uvolnění spojů, takže je potřeba překontrolovat i je.
Cena plotu závisí na možnosti pořízení dřeva, v dnešní době se m3 prken pohybuje kolem 7 000 korun a cena hranolů se pohybuje kolem 6 000 korun za m3. Každý si pak musí sám spočítat, kolik materiálu bude potřebovat, a následně zjistit nejvýhodnější ceny ve svém okolí.
Chov včel není podmíněn členstvím v žádném včelařském spolku nebo organizaci, které by ověřovaly způsobilost k chovu včel. Přesto musí chovatel splnit několik zákonných povinností, včetně dodržování platných nařízení Státní veterinární správy.
Chovatel musí splnit dvě zákonné povinnosti. Tou první je registrovat se u Českomoravské společnosti chovatelů v Hradištku, která přiděluje registrační číslo chovatele. Zároveň zde musí nahlásit budoucí umístění stanoviště včetně počtu včelstev, kterému bude také přiděleno registrační číslo stanoviště. Pokud se jedná o stanoviště na pozemku, jehož chovatel není vlastníkem, je třeba mít souhlas majitele pozemku, ten není součástí registrace. Ze slušnosti je také vhodné nahlásit se místní základní organizaci ČSV.
Stanoviště včelstev je třeba nahlásit také na místně příslušný obecní nebo městský úřad (příslušným formulářem). Pokud se stanoviště nachází ve volné přírodě, je vhodné přiložit situační plánek. Stanoviště mimo zastavěnou část obce je třeba označit umístěním žlutého rovnostranného trojúhelníku s délkou strany 1 m. Zároveň je vhodné na přístupové cesty umístit ceduli s varováním POZOR VČELY. Toto opatření se provádí jako prevence vzniku škod na včelách v důsledku zemědělské činnosti. Ošetřovatelé porostů musí postupovat podle zákona č. 326/2004 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 327/2004 Sb. Škody na včelách, které vzniknou v důsledku zemědělské činnosti, je třeba oznámit místní Veterinární správě a také ČSV.
Pokud budete pořízená včelstva nebo oddělky převážet z území jednoho kraje do druhého, je třeba mít k nim veterinární atest, ten vystaví veterinární správa v místě původu včelstev/oddělků. V případě, že se bude jednat o převoz mimo obec, musí být včelstva vyšetřena na mor včelího plodu s negativním výsledkem. Pozor na přesuny včelstev v blízkosti ochranných pásem moru. Problém také může nastat, pokud se v blízkosti takového pásma nachází vaše nové stanoviště. Při nákupu buďte obezřetní a kupujte včelstva s jasným původem. Ideální je například od chovatele matek. Taková včelstva budou mít dobré vlastnosti a zároveň je tento chov pravidelně sledován na včelí nemoci.
Každý rok, nejpozději do konce února, je včelař povinen oznámit písemnou formou umístění stanoviště – stejně jako tomu je před pořízením včelstev, kdy se stanoviště nahlašují na místně příslušný obecní nebo městský úřad. Nové umístění včelstev nebo dočasných stanovišť je třeba oznámit nejméně pět dnů předem.
Pravidelnou povinností včelaře, kterou je třeba každoročně splnit nejpozději do 15. září, je oznámit Českomoravské společnosti chovatelů v Hradištku aktuální počty včelstev na stanovištích. Už zaregistrovaným chovatelům je automaticky zasílán formulář k potvrzení údajů a doplnění počtu včelstev. Pokud však máte stanoviště nové nebo jste ho jen přemístili na jiný pozemek, je třeba to nahlásit.
Závaznou a rovněž pravidelnou povinností včelaře je ošetřovat včelstvo proti varoáze dle zákonných nařízení a vyhlášek. Je vhodné si vést záznamy, jejichž forma není dána, ale v případě kontroly ze strany státních institucí mohou být vyžadovány.
Přihláška do ústřední evidence ČMSCH je k dispozici ke stažení na www.cmsch.cz v záložce Ústřední evidence > Včely nebo se lze obrátit na ČMSCH přímo. Kontakt na ČMSCH Hradištko 123, 252 09 Hradištko e-mail: uevcely@cmsch.cz, tel.: 257 896 210.
Pokud chcete být součástí systému CIS, je nutná přihláška elektronickou formou. Pro základní přihlášení do CIS je nutné znát své přihlašovací jméno a heslo. Přihlašovací jméno je e-mail, který máte na včelařství, nebo osobní mail, který používáte. Do přihlašovacího pole zadáváte celou mailovou adresu. Například základní organizace Brno má e-mail zobrno@vcelarstvi.cz, pro přihlášení je nutné do pole Jméno zadat zobrno@vcelarstvi.cz a heslo už musíte znát, nebo máte možnost si jej na e-mail, který je zároveň jako přihlašovací jméno, zaslat nové.
V současnosti patří Ikea asi k nejnavštěvovanějším obchodním domům zaměřujícím se na prodej nábytku a dalšího příslušenství do domácností. V České republice se nachází čtyři obchodní domy Ikea, jeden je v Ostravě, jeden v Brně a dva se nachází v Praze (Černý Most a Zličín). Při návštěvě tohoto obchodního domu je možné si vystavený nábytek prohlédnout zakomponovaný do ukázkových místností (tak se dá třeba posoudit, k jakým barvám se dané skříně hodí), nebo stojící samostatně, kde se dají zase porovnávat různé skříně mezi sebou (nejen cenově, ale i z hlediska vybavenosti, velikosti a kvality). V Ikey se dá nakoupit snad veškeré vykoupení k vybavení šatny. Dají se zde najít skříně různých velikostí, jednoduché poličky, ale i závěsné systémy, různé věšáky, botníky, komody, organizátory nejen na oblečení, ale i na doplňky. Vše se zde nachází v různých dekorativních variantách. Nejčastěji se vyskytuje bílá barva, která je svým způsobem univerzální. Základem nákupu nábytku v Ikey je to, že majitel ví, co má jeho šatna obsahovat. Měl by už předem vědět, jak velké skříně potřebuje, kolik by měly mít poliček, jestli mu stačí jedna malá komoda, nebo jich potřebuje více atd. Také by měl mít přehled nejen o tom, jakým nábytkem šatnu vybaví, ale i jakými doplňky. Jestli se zde bude nacházet zrcadlo a jak velké atd. Určitě je dobré si nejprve doma vytvořit nějaký vlastní návrh šatny, pokud ale víte, že chcete vybavit celou místnost Ikea nábytkem, ale nevíte, jak to sestavit, může Vám posloužit Ikea plánovač Pax, což je takový program, do něhož si můžete zadat potřebné údaje o místnosti (třeba i barvu stěny) a volně si tam posouvat nábytek, jak se to hodí, což je výhoda, protože u každé skříně jsou zadány rozměry a Pax tedy sám propočítá, jestli se skříně vejdou vedle sebe, či nikoliv, zároveň je také hned vidět, jak takové rozmístění nábytku vypadá. V okamžiku, kdy se majitel šatny rozhodne, stačí mu vytisknout plánek s přehledem, které skříně si pro svou šatnu vybral, navštívit Ikeu a nábytek s i zakoupit.
Co se týká nábytku, je výběr v Ikey velký, můžete si zde najít skříně různých rozměrů, skříně s posuvnými dveřmi, skříně s klasickými dveřmi, skříně se zrcadly, skříně laminátové i dřevěné, skříně jen s poličkami, skříně jen se závěsným systém, nebo skříně kombinované. Ceny skříní se pohybují od 800 Kč do 30 000 Kč. Tato cena odráží nejen velikost skříně, ale i kvalitu materiálu a vybavenost skříně. Dražší skříně již v sobě mají často zakomponované i různé osvětlení, které se při manipulaci s oblečením může hodit. Ceny komod neboli prádelníků se pohybují od 500 Kč do 13 000 Kč, opět cena ukazuje vybavenost takovéto komody.
V Ikey se levně nenakoupí jen nábytek, ale i jeho příslušenství, ať už jsou to tyčové systémy, háčky, různé organizátory. Výhodou tohoto obchodního domu je nejen to, že se zde za pár tisíc dá vybavit levná malá šatna, ale i to, že si vše vybavení této šatny můžete naplánovat v klidu z domova a nemusíte s tím čekat až na místo. Zároveň ale pokud se na místě rozhodnete udělat nějakou změnu ve vašem návrhu, tak to není problém, i zde jsou k dispozici počítače a můžete si snadno vyzkoušet, jak by se třeba jiná skříň hodila do vašeho návrhu.
I díky těmto obchodním domům, šikovným řemeslníkům, anebo i vaší šikovnosti není v dnešní době problém vytvořit si doma příjemný a přehledný šatní prostor.
V naší poradně s názvem ELEKTRICKÁ PŘÍPOJKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel František Stejskal.
Prosím o zaslání tiskopisů na připojení elektřiny ke garáži děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Podle dotazu odjaduji, že jste od někud od Brna. Brno spadá do distribuční soustavy jihomoravského kraje, kterou spravuje společnost E. ON Distribuce. To znamená, že i když si vyberete tarif od ČEZ nebo Pražské energetiky, distribuční poplatky budete stejně odvádět pod E. ON. Takže přikládám odkazy ke stažení formuláře od dodavatele elektřiny E. ON. E. ON má na svých internetových stránkách průvodce připojením, kde uvedete nezbytné údaje a bude vám poskytnut formulář přímo pro vaši situaci. Průvodce k připojení nového odběrového místa naleznete zde: https://www.eon.cz/domacnos…
Pokud chcete rovnou formulář, tak ten je k dispozici ke stažení zde: https://saeceweb01runblobco…
Nezapomeňte na 2 nezbytné přílohy:
1. Revizní zpráva.
2. Situační plánek.
Vyplněný formulář včetně příloh zašlete na email info@eon.cz
Důležité je vše důkladně předem zvážit, protože fóliové zahradní jezírko se nedá koupit v obchodě a s vybudovaným jezírkem už nemůžete hýbat, neposunete ho třeba o pět metrů jinam. Až si rozmyslíte, zda jezírko bude jen okrasné nebo bude osázeno rostlinami a umožní život rybám, případně jestli vám nabídne osvěžení v horkých letních dnech, přijde na řadu samotná příprava a realizace. Pokud máte k dispozici plánek zahrady, bude určitě dobré ho využít. Načrtněte si na něj, kam přesně jezírko umístíte, naznačte si i jednotlivé hloubky, aby pak samotná realizace byla snazší. Nezapomeňte přihlédnout k tomu, jak je vaše zahrada zastíněna, sami ji znáte nejlépe.
Pošlete dodavateli elektřiny žádost o trvalé připojení odběrného místa. K této žádosti připojte situační plánek s vyznačením polohy vaší nemovitosti.
Od dodavatele následně obdržíte nové smlouvy o připojení spolu s technicko-ekonomickým stanoviskem.
Kvůli přípravě odběrného místa pro připojení a odběr elektřiny oslovte specializovanou společnost.
Až bude odběrné místo připraveno k montáži elektroměru, pošlete svému dodavateli podklady pro uzavření smlouvy na dodávku elektřiny. Jde konkrétně o kopii smlouvy o připojení, kopii revizní zprávy elektroměrového rozvaděče a kopii dokladu o úhradě podílu za nový odběr.
Poté s dodavatelem uzavřete novou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny.
Se svým dodavatelem se nakonec dohodněte na montáži elektroměru.
Před samotným zahájením výroby papírových ruliček si ujasněte, co vlastně chcete vytvořit. Tomu přizpůsobte i výběr papíru, který na výrobu použijete. Nepoužívejte lakované tiskoviny, špatně na nich drží barva. Ruličky na osnovu vyrábějte z pevnějších papírů, stejně jako ruličky na výrobu předmětů, od nichž očekáváte, že budou mít určitou nosnost (například papírové krabice na skladování nejrůznějších pokladů). Naopak na dekorace a menší předměty je vhodné použít jemný papír, například telefonní seznamy.
Na výrobu papírové ruličky si připravte papír a špejli. Papír rozdělte na proužky o šířce zhruba 7 centimetrů. Špejli položte na roh papíru pod úhlem 45°. Roh papíru přehněte přes špejli, opatrně prstem dotáhněte tak, aby papír špejli těsně ovinul, a špejli začněte koulet po papíře. Až celý pruh papíru namotáte na špejli, přetřete poslední rožek papíru lepidlem a přilepte k ruličce. Rulička se bude mírně rozšiřovat, nelekejte se toho. Je to žádoucí, protože do širší části se vám bude lépe zasouvat navazující rulička.
Máte-li připraveno dostatečné množství ruliček, můžete začít papírové pletení. Nejprve si vytvořte osnovu budoucího výrobku. Ta se vytvoří splétáním osnovních ruliček, nebo můžete použít pevné dno z kartonu. Pro přípravu osnovy z pevného dna potřebujete dva kusy kartonu totožných rozměrů. První díl potřete lepidlem a rozmístěte na něj osnovní ruličky zhruba ve vzdálenosti 2 centimetrů. Poté přilepte druhý díl kartonu, položte na něj něco těžkého a nechte základnu dobře zaschnout. Vyplétání dna je inspirováno pletením z proutí - osnovní ruličky zploštíte a vzájemně je propletete střídavě zespodu a seshora tak, aby vznikla pevná vazba. Možností, jak zakončit hotový výrobek pletený z papíru, je několik. Začátečník jistě nejvíce ocení jednoduchý způsob uzavírky, při kterém ruličku, kterou plete, zasune pod jakoukoliv osnovní ruličku. Jednotlivé osnovní ruličky pak zastřihne a založí podle návodů na videu.
Takto hotové výrobky přetřete barvou, sjednotíte tím barevný odstín a zároveň jim dodáte na pevnosti a trvanlivosti. Po zaschnutí znovu můžete výrobky přetřít libovolnými barvami a vzory dle své fantazie nebo je ozdobit například ubrouskovou technikou.
Výsledek vašeho pletení z papíru pak najde své využití v domácnosti a ozdobí ji jako zajímavá a estetická dekorace. A pokud se vám tato činnost zalíbí, můžete si zřídit i prodej těchto výrobků.
V naší poradně s názvem KDE KOUPIT PRAGANDU A SMES NA SALAMY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Antonín Koštál.
D.den jsem z Vlašimska a chtel bych koupit pragandu ,
tři sáčky po 250g a 3 sáčky na výrobu salamu, udejte místo nákupu neb zašlete na
adr. Antonín Koštál,Družstevní 291,25765 Čechtice neb volejte 773877493 dik za info Ko
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
České ručičky jsou velmi šikovné, a když se přidá mlsný jazýček, máme tu sýrové tyčinky. Výrobou sýrových tyčinek u nás proslula firma Havlík. Založena byla v roce 1994 a již od počátku se zaměřovala a stále zaměřuje na potravinářskou výrobu, a to výhradně na obor pekařství a výrobu trvanlivých tyčinek. Zpočátku se jednalo o malovýrobu zahrnující stovky kilogramů produktů měsíčně. Postupem času firma vyvinula originální recepturu na trvanlivé tyčinky se sýrem, které se díky své jedinečné chuti a vysoké kvalitě staly vyhledávanou pochoutkou. Bez sýrových tyčinek se dnes neobejdou jak návštěvníci, tak provozovatelé restaurací, barů, hospod, kaváren a vináren.
V současné době firma vyrábí 8 druhů tyčinek: ORIGINÁLNÍ TYČINKY (se sýrem a solí), GRAHAM, ČESNEK, KMÍN, MÁK, PIKANT, KORNSPITZ a DĚTSKÉ TYČINKY.
Společnost Havlík je od roku 2004 držitelem certifikátu managementu jakosti ISO 9001. Společnost nabízí svým zákazníkům prvotřídní produkty, při jejichž výrobě používá nejmodernější technologie a výhradně kvalitní lokální suroviny. V roce 2006 získaly tyčinky Havlík národní značku kvality KLASA. Později obdržely také značky kvality Regionální potravina, Český výrobek a Delikatesa. To vše svědčí o vysoké kvalitě sýrového pečiva.
V souladu s dlouhodobým plánem rozvoje společnosti zakoupila firma Havlík v roce 2009 areál bývalých pekáren PENAM a ten přestavěla na nový provoz specializovaný na výrobu trvanlivého pečiva. Za mnoho milionů korun českých bylo pořízeno nové technologické zázemí a 5. listopadu 2012 se slavnostně otevřela nová provozovna v Bruntále, jež splňuje nejpřísnější hygienické podmínky potravinářské výroby. Tento krok umožnil firmě výrazně zvýšit kapacitu výroby. Nyní bez problému uspokojí stále se zvyšující poptávku po sýrových tyčinkách Havlík na území České republiky i na exportních trzích.
Toto byly informace týkající se komerčně vyráběných sýrových tyčinek. Pokud doma rádi pečete nejrůznější preclíky, tyčinky či jiné slané pochoutky, můžete se inspirovat recepty uvedenými níže.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lussac v roce 1827, kdy zavedl protiproudou absorpci oxidu dusíku do kyseliny sírové v olověné věži nad komorou – šlo o takzvanou věžovou kyselinu sírovou. Poslední výroba „věžové“ kyseliny sírové u nás zanikla až na konci 80. let 20. století v Lovosicích. Komorovým způsobem výroby se získávala kyselina s koncentrací maximálně 76 %.
V roce 1831 si britský obchodník s octem Peregrine Phillips nechal patentovat kontaktní způsob výroby kyseliny sírové. V roce 1897 byla v Ústí nad Labem poprvé zavedena kontaktní výroba, tehdy s platinovým katalyzátorem. Tento způsob výroby je náročnější než komorový, poskytuje však čistší a koncentrovanější kyselinu sírovou. Kontaktní způsob výroby kyseliny sírové se s určitými úpravami používá dodnes.
Základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého je síra, která se dováží z Polska. Do spalovací pece se vstřikuje síra v roztaveném stavu v podobě drobných kapiček. Hořením vznikající teplo se z pece odvádí chladicím systémem a dá se využít k výrobě elektrárenské (vodní) páry. Vzduch se dodává suchý a předehřátý, k odstranění vody se využije vyráběná koncentrovaná kyselina sírová. V minulosti byl základní surovinou pro přípravu oxidu siřičitého pyrit a další sulfidy, což však dnešní spotřebě nestačí. V celosvětovém měřítku představuje pražení pyritu už jen asi 15 % produkce. V současnosti se stává hlavní surovinou síra získávaná z odsiřovacích procesů (čištění zemního plynu, rafinérie ropy, koksovny, hutě, elektrárny). Ve světě kryjí odsiřovací procesy asi dvě třetiny světové spotřeby síry, v České republice je to jen cca 20 %.
Využití kyseliny sírové je velmi široké. Používá se zejména při výrobě průmyslových hnojiv, pigmentů, plastů, barviv, léčiv, výbušnin. Dále má využití v papírenském, textilním i potravinářském průmyslu, při úpravě rud, zpracování ropy, sušení a odvodňování látek, při úpravě pH vody.
Odpočiňme si na chvíli od škůdců a pojďme k příjemnějšímu tématu: minule jsme si povídali o bílých moštových odrůdách. Mohli bychom v tom pokračovat?
Ano, ampelografie (= věda zabývající se popisem odrůd) je nedílnou součástí vinohradnictví. Dnes bych se chtěla zmínit o některých odrůdách ze skupiny modrých moštových. Opět jsem vybrala takové, které jsou buď méně známé, anebo nové, ale vždy něčím zajímavé.
První z nich je odrůda zvaná Jakubské. Asi vás bude zajímat, proč se jmenuje Jakubské. Bobule této odrůdy obvykle začínají zaměkat okolo svátku sv. Jakuba, který je v kalendáři zařazen koncem července. Jde o starou francouzskou odrůdu z rodiny Pinot, u nás pojmenovanou Rulandské, dříve Burgundské. Tato modrá moštová odrůda pravděpodobně vznikla přirozenou mutací z odrůdy Pinot noir, kterou u nás známe jako Rulandské modré. Naši předkové ji krásně pojmenovávali Roučí modré. Ale zpět k odrůdě Jakubské – ta tehdy nebyla zapsána v Listině povolených odrůd. Stalo se tak až v roce 2011, i když se pěstovala dávno před tím místně jako okrajová odrůda, dříve označovaná jako Burgundské modré rané. Jak z tohoto názvu vyplývá, patří mezi nejranější odrůdy. Kromě toho, že brzy dozrává, se vyznačuje ještě dalšími významnými vlastnostmi – je poměrně mrazuodolná a nesprchává. Ač má krátkou vegetační dobu, dosahuje dobrých kvalit. Sklízí se začátkem září, a v dobrých polohách dokonce už koncem srpna.
Hrozny odrůdy Jakubské
Z její ranosti ovšem plyne jedna nepříjemnost – bývá napadána hmyzem, zejména vosami, a také si na ní rádi pochutnají ptáci. Ale to je problém všech raných odrůd. Vína z ní vyrobená bývají jemná, hladká, harmonická, často s ovocnými tóny. Jejím jediným současným nedostatkem je, že se s ní málokdy potkáme na trhu s víny. Spíše bývá na vinařských soutěžích a ochutnávkách.
Jinou odrůdou, kterou považuji za zajímavou, je odrůda Agni.
Jak se to správně čte? Agny?
Ano, je to české slovo, autorem vytvořené z některých písmen v názvu rodičovských odrůd, proto se to čte podle pravidel češtiny – Agny. Je to odrůda českého původu a vyšlechtěna byla na šlechtitelské stanici v Perné, kde začali s křížením v roce 1973, a povolena byla v roce 2001. Šlechtitelé v jednotlivých šlechtitelských stanicích se v poměrně dlouhém období před rokem 1989 specializovali na různé šlechtitelské cíle a právě v Perné se zaměřili na to, aby vyšlechtili něco, co tu ještě nebylo: modré moštové odrůdy, která by vynikaly výrazným aromatem. Proto jako rodičovské páry byly vybrány odrůdy André, což je také modrá moštová odrůda českého původu (kříženec odrůd Frankovka a Svatovavřinecké). Je to odrůda poměrně náročná na teplo, proto se jí daří na Moravě v nejlepších polohách, ovšem v Čechách nemá šanci. Za druhého rodiče byla vybrána odrůda Irsai Oliver – stará moštová odrůda s výraznou muškátovou vůní.
Kříží se modré a bílé?
Ano. V době, kdy se s křížením na modré aromatické odrůdy začínalo, nebyly v sortimentech ani v genobankách žádné modré „voňavky“. Ani dnes není velký výběr – jsou k dispozici modré odrůdy pouze s jedním typem vůně – kabernetové typy. Možná návštěvníci našeho webu ochutnali víno odrůdy Cabernet Sauvignon nebo jiný Cabernet. Pak budou vědět, o jakou chuť asi jde.
Výsledek před chvílí uvedeného křížení jistě dokážete odhadnout, protože kdyby se šlechtitelům nepodařilo dosáhnout svého cíle, tedy moštové modré aromatické odrůdy, tak by se do sortimentu nedostala. Odrůda Agni je tedy raná, dozrává už v září. Zároveň však dosahuje kvalitních sklizňových parametrů, dokonce se v dobrých (myšleno teplých) polohách můžeme setkat s tvorbou cibéb. Cibéby jsou bobulky, napadené „ušlechtilou“ formou plísně šedé. Tato plíseň nezpůsobuje hnilobu, avšak jejím působením se bobulky scvrkávají, dá se říci, do podoby hrozinek. Cibéby jsou velmi ceněné. Mohou se využívat na výrobu vín označovaných jako „výběry z cibéb“. Příkladem této kategorie vín jsou vína tokajská. Bohužel musím také dodat, že v méně příhodných podmínkách se plíseň šedá bude chovat tak, jak to obvykle známe, a místo tvorby cibéb se dočkáme toho, že hrozny začnou hnít.
Mohli bychom se vrátit k odrůdě Agni?
Ano, zpět k tématu. Ke kategoriím vín, jako například výše zmíněný „výběr z cibéb“ se dostaneme někdy příště. Odrůda Agni je vděčná za vodu, proto se jí daří lépe na půdách hlinitějších, nežli na půdách kamenitých či štěrkovitých. Hrozny této odrůdy jsou kuželovitého tvaru, někdy s křidélky (postranním vedlejším větvením třapiny neboli kostry hroznu). Bobule jsou malé, což je pro většinu modrých moštových odrůd typické. Vybarvené jsou přes modré odstíny až do černé. Už jsem uvedla cibéby – pro jejich tvorbu musí být v době napadení plísní šedou dostatečně vysoká hladina sacharidů v bobulích. Z toho plyne, že tato odrůda dosahuje vysoké cukernatosti a po odrůdě Irsai Oliver nemívá vysoký obsah kyselin. Také obsah tříslovin je nižší. Proto její vína působí lehce a zaujmou zvláštním aromatem, pro červená vína nepříliš obvyklým.
Další modrou moštovou odrůdou českého původu je Fratava. Pochází od šlechtitele Lubomíra Glose z Moravské Nové Vsi a vznikla křížením dvou u nás již dlouhou dobu pěstovaných odrůd: Frankovky a Svatovavřineckého. V odrůdové knize je zapsána od roku 2008. Sklízí se obvykle na začátku října, tedy dříve, nežli odrůda Frankovka, často v těsném závěsu po svém druhém rodiči, po odrůdě Svatovavřinecké. Fratava umí celkem dobře odolávat plísňovým chorobám, včetně té, která často řádí ve vlhkých podzimech – plísni šedé, jak jsme si již řekli. I mrazům Fratava do určité míry odolává, zvláště na sušších místech. Bohužel se zatím v sortimentech vykytuje jen sporadicky, což je škoda. Bobule jsou okrouhlého tvaru, obsahují dostatek barviva ve slupkách a ve vrstvách těsně pod nimi, proto vína této odrůdy se často vyznačují sytou barvou. Mám ji ve značné oblibě, protože nejenže úspěšně dozrává i v Čechách, ale lze z ní právě ve vinařské oblasti Čechy vyrobit velmi pěkná vína. Velmi si cením toho, že je v nich spíše méně kyselin a tříslovinných látek, často s ovocnými vůněmi. Bývají vyvážená a příjemně pitelná, zvláště jako vína mladá, ale v dobrých ročnících při delším zrání mohou být také plná a extraktivní. Je jednou z odrůd, které se hodí pro výrobu barikových vín.
Hrozny odrůdy Fratava
Bariková vína
Můžete nám vysvětlit, co jsou to bariková vína?
Barikování, správně výroba vín barrique, je speciální technologický postup, v jehož průběhu vína dosahují zvláštní chuti po dřevě. U nás se používá přibližně dvacet let a převzali jsme ho ze zahraničí. Jako první s tímto způsobem úpravy vín začali Francouzi, protože potřebovali řešit obchodní problém – nadbytek červených vín. Značná část Francie má takové klimatické a půdní podmínky, že se tam hodí pěstovat hlavně modré odrůdy. A když je trh nasycen, je potřeba hledat něco nového, co by zákazníky opět zaujalo. Tak se zrodila technologie barrique vín (v tomto ohledu jsem poněkud konzervativní a tak dávám přednost původnímu způsobu psaní před počešťováním). To, co se do té doby považovalo za nedostatek vín – příchuť po dřevě – bylo povzneseno na piedestal a stalo se cílem tohoto postupu výroby vín, většinou červených.
Barikové sudy
Podstatou tohoto technologického postupu je ukládání hotových vín na určitou dobu do malých dřevěných sudů z francouzského nebo amerického dubu. Tímto ležením se ze dřeva sudů, speciálně upravených vypalováním uvnitř, vyluhují třísloviny a další aromatické látky. Vína tím získávají zvláštní chuť, například po vanilce. Samozřejmě, že výsledek musí být diametrálně odlišný od toho, co se dříve považovalo na nedostatek. To, jak bude víno po ležení v barrique sudech chutnat, závisí nejen na hloubce vypálení, ale především na době, po jakou bude víno v těchto sudech ležet. A tady záleží hodně na schopnostech a zkušenostech sklepmistra. Sudy pro barrique vína lze použít pouze třikrát a pak se musí vyřadit – což se také může projevit na ceně vína.
Vzhledem k popisu vlastností Fratavy se dá předpokládat, že zaujme nejednoho milovníka vinného moku. Když jsem sondovala, jak moc už je v povědomí lidí, reakce byly různé. Většinou o ní zatím neslyšeli. Také byl vznesen dotaz, jak je to možné, že Fratava vznikla křížením stejných odrůd jako je André, tedy Frankovky a Svatovavřineckého.
Proč by nemohla mít stejný původ? Křížení je opylování, následuje výsev a pěstování ze semen, což je množení generativní a nikoli vegetativní. Každý takto nově vzniklý jedinec (semenáček) je přece jedinečný. Mohou se lišit řadou vlastností, např. vzrůstem, tvarem a velikostí hroznů, bobulí, velikostí sklizně, obsahem aromatických látek, dokonce i barvou slupky apod. Pro zajímavost: odrůda Zweigeltrebe pochází z recipročního křížení týchž odrůd, kdy matkou byla odrůda Svatovavřinecké a otcem odrůda Frankovka. A výsledné odrůdy André a Zweigeltrebe jsou diametrálně odlišné, přičemž to nespočívá v záměně mateřské a otcovské odrůdy. Problematiku šlechtění nastíníme v prosincovém příspěvku, kdy se budeme věnovat interspecifickým (mezidruhovým) odrůdám.
Máte pro nás ještě nějaké další modré moštové odrůdy, které byste nám představila?
V roce 2004 byla do Listiny povolených odrůd zapsána odrůda, už delší dobu rozšířená: německá odrůda jménem Dornfelder. Vinaři čekali na její legalizaci, aby z ní mohli samostatně vyrábět víno. Jde o odrůdu vyšlechtěnou v Německu ve Weinsbergu v oblasti Württemberg z jiných, také původem německých odrůd: Helfensteiner a Heroldrebe. Odrůda Dornfelder je v Německu značně rozšířena, jednu dobu byla druhou nejvíce pěstovanou modrou odrůdou. Kromě Německa si ji oblíbili také ve Švýcarsku a některých dalších evropských zemích, které nepovažujeme za typicky vinařské. Také u nás se stala dost oblíbenou, jak u výrobců vín, tak u drobných pěstitelů. Má poměrně velký, středně hustý hrozen a na moštovou odrůdu také velké bobule. Je poměrně plodná, často se u ní provádí redukce hroznů. Zraje na přelomu září a října. Ve slupkách a těsně pod nimi je dostatek antokyanových barviv. Proto vína z této odrůdy mají poměrně tmavou barvu. Redukce hroznů znatelně ovlivňuje kvalitu vín, která mohou být plná a chuťově výrazná, často s přítomností ovocných tónů ve vůni. Pozitivně na vína této odrůdy také působí ležení v lahvi. Z výše uvedených vlastností je jasné, že u zahrádkářů je Dornfelder oblíbený pro to, že je možné ho předkládat jako ovoce – především pro větší bobule. Výrobci vín si zase cení barevnosti, aromatických a chuťových vlastnosti vín. Také ho lze s úspěchem použít pro vína barrique, stejně jako předchozí odrůdu.
Hrozny odrůdy Dornfelder
Odrůda, kterou bych chtěla uzavřít tuto část ampelografie – tedy vína modrá moštová, je odrůda naší provenience s názvem Neronet. Počátek šlechtění této odrůdy spadá do poloviny 60. let a povolena byla v roce 1991. Neronet je vícenásobným křížencem; mateřskou odrůdou je kříženec odrůd Svatovavřinecké a Modrý Portugal. Jako otcovská odrůda byl použit Alibernet, který sám o sobě má složitější „rodokmen“ a byl vyšlechtěn v polovině dvacátého století v Oděse. Odrůdu Neronet vyšlechtil prof. Ing. Vilém Kraus, CSc., nestor vinařství v ČR, který odešel do vinařského ráje v roce 2013. Pan profesor použil do křížení odrůdu Alibernet, protože to byla barvířka. Nová barvířka byla do sortimentu potřebná, ale s neutrální vůní a chutí. Alibernet se však vyznačuje výrazným kabernetovým aromatem (charakter odrůdy Cabernet Sauvignon), který by při scelování vín (přidávání jedné odrůdy do druhé pro zvýraznění barvy vína) výrazně překryl původní vůně. Takže například po přidání Alibernetu např. do Modrého Portugalu by se sice zvýšila jeho barva, ale Modrý Portugal by voněl po Alibernetu.
Před samotným zahájením výroby papírových ruliček si ujasněte, jaký finální produkt chcete získat. Tomu přizpůsobte i výběr papíru, který na výrobu použijete. Nepoužívejte lakované tiskoviny, špatně na nich drží barva. Ruličky neboli motalinky na osnovu vyrábějte z pevnějších papírů, stejně jako ruličky na výrobu předmětů, od nichž očekáváte, že budou mít určitou nosnost (například papírové bedny na skladování nejrůznějších pokladů). Naopak na dekorace a menší předměty je vhodné použít jemný papír, například již zmíněné telefonní seznamy.
Postup
Připravte si papír a špejli. Někteří zkušení pletaři navíjejí papír také na pevné dráty nebo velmi slabé tyčky uchycené do aku vrtačky. Papír rozdělte na proužky o šířce zhruba 7 centimetrů. Špejli položte na roh papíru pod úhlem 45°. Roh papíru přehněte přes špejli, opatrně prstem dotáhněte tak, aby papír špejli těsně ovinul, a špejli začněte koulet po papíře. Až celý pruh namotáte na špejli, poslední roh papíru přetřete lepidlem a přilepte k ruličce. Rulička se bude mírně rozšiřovat, nelekejte se toho. Je to žádoucí, protože do širší části se vám bude lépe zasouvat navazující rulička.
Máte-li připraveno dostatečné množství ruliček, můžete započít papírové pletení. Nejprve si vytvořte osnovu budoucího výrobku. Ta se buď vytvoří splétáním osnovních ruliček, nebo můžete použít pevné dno z kartonu.
Pro přípravu osnovy z pevného dna potřebujete dva kusy kartonu totožných rozměrů. První díl potřete lepidlem a rozmístěte na něj osnovní ruličky zhruba ve vzdálenosti 2 centimetrů. Poté přilepte druhý díl kartonu, zatižte jej a nechte dobře zaschnout.
Vyplétání dna tvoříte tak, že osnovní ruličky zploštíte a vzájemně je propletete střídavě zespodu a seshora tak, aby vznikla pevná vazba.
Začátečníci ocení papírové pletení podle předlohy. Zjednodušeně řečeno ‒ zvolí si libovolný předmět, který budou oplétat. Může to být například krabička od čaje, ale také květináč nebo cokoli jiného, k čemu budete moci osnovu bezpečně přichytit pomocí kolíčku na prádlo. Díky tomuto uchycení dokážete rovnoměrněji dotahovat ruličky a věrněji kopírovat tvary předlohy, takže výsledek bude rovnoměrný a pravidelný.
Postavit krmítko pro ptactvo je poměrně jednoduché a na výrobu nebudete potřebovat žádné speciální nářadí. Rozměry jsou orientační a je možné si je přizpůsobit podle potřeby.
Celé krmítko vyrobíme ze smrkového dřeva o tloušťce 20 mm, které bude kvalitně povrchově upraveno, čímž se prodlouží jeho životnost. Na povrchovou úpravu není zapotřebí používat křiklavých tónů, ptáci si krmítko najdou a „řeknou si o něm“ i bez reflexních barev. Vhodnější je barevná povrchová úprava, která neruší a zapadá do okolí, nebo je v přírodních barevných odstínech. Hřebíčky a vruty použijeme v nerezové úpravě, aby se okolo nich nezačaly na dřevě tvořit nehezké tmavorezavé skvrny.
Jak na to
Nářadí: ruční pilka, úhelník, pokosnice, akumulátorový šroubovák, pásové bruska nebo pilník na dřevo, brusný papír na houbičce, štětec
Postup: Nejprve vyrobíme díly potřebné k výrobě stříšky nad krmítkem. Jde o úhlopříčně přepůlený čtverec 18 x 18 cm. Tak nám vzniknou oba štíty stříšky, udávající její sklon a vlastně i šířku krmítka.
Ke vztyčení štítů si připravíme čtyři laťky dlouhé 15 cm o profilu 2 x 3 cm. Na jejich konci provedeme 2 cm od kraje poloviční vybrání. Osazení nařízneme a z obou stran dočistíme dlátkem a pilníkem. Předvrtáme otvory pro šroubky a prostor pro jejich hlavy zahloubíme.
Stojky přišroubujeme ke štítům stříšky tak, aby byly později překryty, tedy 2 cm od kraje. Základem krmítka je podkladová deska tvořící podlahu krmítka. Ta má rozměr 22 x 30 cm. Spojený díl položíme na podlahu krmítka a označíme stojky a jejich středy.
Ze spodní strany pak stojky se štíty delším vrutem připevníme. Otvory pro ně si však nejprve předvrtáme menším vrtáčkem, aby nám dřevo stojky neprasklo. Při vrtání kontrolujeme kolmost, abychom neprošli bokem stojky.
Jeden štít se stojkami je připevněn 0,5 cm od hrany základové desky, druhý 10 cm. Tím vznikne přesah stříšky pro snadnější vlet, nasypávání i pro zavěšení ptačích pamlsků. Aby sypání z krmítka nepadalo, a to nejen kvůli větru, ale i při hašteření ptáčků, vyrobíme do krmítka zvýšené okraje. Přesně a pod úhlem je v dřevěné pokosnici zkrátíme ostrou pilkou.
Ohrádka je vyrobena z laťky profilu 2 x 3 cm (stejně jako stojky u krmítka). Navíc ji zakulatíme dvě hrany. Díly mezi stojkami zkrátíme narovno, přední spoj pod budoucím přesahem stříšky je pod úhlem 45°.
Stejným způsobem jako u stojek přichytíme i zvýšené lemování ze spodní strany několika vruty do dřeva. Zkontrolujeme délku šroubků, aby nám neprošly skrz. Větším vrtáčkem nebo zapouštěcí hvězdičkou vyrobíme zahloubení pro hlavy šroubků. Spoj pod úhlem můžeme ještě zajistit lepidlem.
Takto hotovou konstrukci krmítka opatříme dvěma až třemi nátěry kvalitní barvou určenou pro exteriér. Jednotlivé vrstvy necháme pořádně proschnout. Tím podstatně prodloužíme životnost celého krmítka. Konstrukce bez střechy se nám bude natírat mnohem snáz.
Jako plochu střechy chránící krmítko použijeme 6mm voděodolnou překližku, která zaručí stříšce dlouhou životnost. Díly připevníme ke konstrukci krmítka malými vruty. Protože se jednotlivé části ve hřebenu stříšky přes sebe překrývají, je jeden střešní díl širší o tloušťku materiálu, tedy o 6 mm.
Takto připevněná střecha by vlastně stačila. Pro hezčí vzhled celého krmítka ji ale pokryjeme tenkými, 2–3 cm širokými lištami. Ty připevňujeme malými kolářskými hřebíčky. Lišty je možné předvrtat, aby nepraskly. Laťky si na shodnou délku zkrátíme v pokosníku.
Postupně pokrýváme celou stříšku až téměř ke hřebenu. Lišty připevňujeme od spodního okraje směrem nahoru. Protože se lišty vzájemně překrývají, počítáme s vyšší spotřebou už při jejich koupi. Jako hřeben stříšky nám poslouží rohová lišta.
Aby bylo možné krmítko zavěsit a nedostal se k němu nezvaný host, opatříme ho dvěma háčky s okem. Ty připevníme přes hřebenovou lištu do stříšky. Dva háčky zajistí zavěšenému krmítku lepší stabilitu. Otvory pro háčky nejprve předvrtáme menším vrtáčkem.
K zakrytí střešních latí a zkrášlení krmítka si vyrobíme ozdobné dekorativní štítové lišty. Šablonu pro jejich přesný tvar si vystřihneme z tvrdého papíru. Na laťky ji pak obkreslíme. Na pásové brusce nebo pilníkem lištu tvarově dokončíme.
Hotové a natřené štítové lišty připevníme kolářskými hřebíčky s malou hlavou. Stříšku krmítka můžeme opatřit nátěrem v jiném odstínu. Krmítko tak bude zajímavější. Pod přesah stříšky připevníme háček k zavěšení lojové koule nebo závěsného krmení v síťkách.
Odrůdy vinné révy je možné třídit podle řady kritérií, nejčastěji se dělí podle místa vzniku do takzvaných geograficko-ekologických skupin a dále podle použití.
Třídění dle použití
Podle použití se odrůdy révy vinné dělí na moštové odrůdy, které jsou určeny především pro výrobu moštu a vína, na stolní odrůdy, které jsou určeny k přímé konzumaci, a na takzvané podnožové odrůdy. Moštové odrůdy se dále dělí na odrůdy určené pro výrobu bílých vín (jde o bílé a červené odrůdy) a na odrůdy určené k výrobě červených vín (jde o modré odrůdy).
Moštové odrůdy mívají spíše menší bobule a je u nich kladen důraz na vysoký obsah aromatických látek a pokud možno na odolnost vůči houbovým chorobám a cizopasníkům.
Stolní odrůdy mají obvykle velké hrozny a velké sladké bobule s pevnou dužninou. Není u nich kladen příliš velký důraz na vysoký obsah aromatických látek v bobulích a nejsou vhodné k výrobě vína.
Podnožové odrůdy se používají jako podnože pro sazenice běžných odrůd vinné révy, aby byla zajištěna větší odolnost sazenic proti cizopasníkům (zejména révokazu). U podnožových odrůd je proto kladen důraz na tuto odolnost, na přizpůsobení se konkrétním půdním podmínkám a na vhodné předpoklady pro štěpování. Kvalita a vlastnosti hroznů a bobulí jsou nepodstatné. Podnožové odrůdy bývají obvykle potomkem americké révy (Vitis labrusca) a často ani hrozny netvoří.[1]
3D návrhů na výrobu leporela naleznete na internetu mnoho. Vyzkoušejte například tento inspirativní návod na obrázkové leporelo nebo tento a co říkáte na toto či toto.
Výsledné dílo opravdu záleží jen na vaší fantazii a šikovnosti. A jaké jsou vaše tipy a zajímavé nápady?
Základ leporela můžete koupit již hotový nebo si jej můžete vyrobit sami dle své fantazie (fotodárky).
Postup
Nejprve si z pevného kartonu vyřežte potřebný rozměr stránek, například 18,5 x 22,5 cm. Karton natřete bílou barvou (můžete použít Balakryl). Středy stránek moc nenatírejte, ty budou zakryty fotografiemi.
Stránky k sobě přilepte papírovým proužkem. Nejprve proužek v půlce přehněte, natřete lepidlem a nalepte z jedné i druhé strany.
Obrázky 13 x 18 cm podlepte oboustrannou lepenkou a následně přilepte na hotové leporelo.
Na úvodní stránku je vhodné použít menší formát obrázku, cca 9 x 13 cm, aby bylo možné přilepit i nápis. Nápis můžete vytvořit vyřezáním pomocí řezacího plotru do vinylové samolepicí fólie. Pokud tuto možnost nemáte, jednoduše nápis namalujte barvou či napište.
Tip
Obrázky můžete pro větší trvanlivost zalaminovat.
Tento postup lze použít i na výrobu leporela s fotografiemi a vznikne tak originální dárek.
