Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

POKOUTNÍK

Obsah

Pokoutník tmavý

Pokoutník tmavý (Eratigena atrica) má délku těla 10–16 milimetrů. Svým vzhledem a délkou noh se jeho velikost v očích laiků zvětšuje. Hlavohruď je hnědošedá se dvěma laločnatými tmavými skvrnami. Zadeček je hnědošedý se světlejší vlnkovanou až šipkovitou kresbou. Nohy jsou výrazně dlouhé (zvláště u samců) a stejně jako celé tělo hustě ochlupené.

Pokoutník tmavý je evropský druh. V České republice jde o hojný druh po celém území. Běžně se dožívá čtyř, vzácně až sedmi let. Přes svou nápadnou velikost se tento druh často stává kořistí jiných, na pohled menších pavoučích druhů.

Pokoutník tmavý patří mezi nejběžnější domácí pavouky, najdeme ho zejména ve starých domech, sklepích, stájích a v okolí domů. Ve volné přírodě žije například v sutích, na okrajích jeskyní, ve skalách a také v lomech. Staví si husté plachetkovité sítě, nejčastěji na tmavých místech a v rozích. Aktivní je v noci. V přírodě se s dospělci setkáme od května do července, v budovách a vytápěných místech i celoročně. Přestože má většina lidí z tohoto pavouka vzhledem k jeho vzezření a velikosti strach, jedná se o neškodného a užitečného tvora.

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR

Pokoutník stepní

Pokoutník stepní (Eratigena agrestis) je velký druh pokoutníka, délka těla je proměnlivá, od 7 do 15 mm. Celkové zbarvení je světle hnědé až šedohnědé. Hlavohruď poměrně mohutná, hruškovitého tvaru, se dvěma nevýraznými tmavšími pruhy. Na sternu široký světlý pruh. Zadeček je oválný s výrazně dlouhými snovacími bradavkami a nevýraznou kresbou. Nohy dlouhé (zvláště u samců), světle hnědě zbarvené.

V ČR jde o hojný druh, zejména v nižších polohách. Tento pokoutník se vyskytuje na různých kamenitých xerotermních biotopech. Najdeme ho nejčastěji na skalnatých stepích, suchých stráních, písčinách a okrajích světlých lesů. Druhotně v pískovnách, lomech a vzácně také v budovách. Ukrývá se mezi kameny, kusy dřeva a vegetací. V okolí svého úkrytu si staví hustou plachtovitou síť, která je často pokrytá kusy detritu a zbytků potravy. Samotný pavouk je ukryt v pavučinové trubici obvykle pod kamenem. Páření probíhá v letních měsících, poté samice ve svém úkrytu chrání velký kulovitý kokon.

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR

Pokoutník tmavý a jeho kousnutí

Zde naleznete fotografie zachycující pokoutníka tmavého a jeho kousnutí.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Pokoutník domácí

Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.

Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.

Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.

Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR

Jedovatí pavouci v ČR

Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.

Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.

Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.

Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.

Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.

Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.

Zdroj: Pavouci

Několik důležitých informací o pavoucích

Vědci identifikovali více než 38 000 druhů pavouků a předpokládá se, že ještě mnoho druhů čeká na své objevení.

Pavouci se vyskytují na všech kontinentech, kromě Antarktidy. Odhaduje se, že v jednom akru půdy žije až 1 milion pavouků. V tropech se toto číslo může přiblížit ke 3 milionům. Vědci předpokládají, že člověk není od pavouka nikdy vzdálen více než 3 metry.

Většina pavouků žije v průměru rok.

Většina pavouků, která se nachází v domovech, se přizpůsobila k životu v interiéru a mají jen malou šanci přežít ve venkovním prostředí.

Brazilský pavouk palovčík brazilský může u mužů způsobit dlouhou a bolestivou erekci.

Pavouci jsou životně důležití pro zdravý ekosystém. Jedí škodlivý hmyz, opylují rostliny a recyklují mrtvá zvířata a rostliny. Jsou také cenným zdrojem potravy pro mnoho malých savců, ptáků a ryb.

Pavouci jedí více hmyzu než ptáci a netopýři dohromady.

Pavouci se rozmnožují pohlavně a oplodnění probíhá vnitřně, ale nepřímo, což znamená, že samec nevnáší sperma do samičího těla svým pohlavním ústrojím. Vytvářejí malé pavučiny, do kterých ejakulují, a poté sperma přenesou do objektů podobných injekční stříkačce na konci makadel.

Pavouci, kteří vytvářejí pavučiny, mají dva nebo tři drápky na špičce každé nohy, které používají k přehoupnutí z jednoho vlákna na druhé, aby neuvízli v lepkavých částech své sítě. Kromě toho tělo pavouka obsahuje speciální olejovitou látku, která rovněž brání uvíznutí ve vlastní síti.

Když pavouk chodí, tak se v daný okamžik čtyři z jeho noh vždy dotýkají země, zatímco zbylé čtyři jsou ve vzduchu.

Baghíra Kiplingův je jediný druh pavouka na světě, který je vegetarián.

Ve vzácných případech mohou kousnutí některých pavouků způsobit krevní poruchy. Například jed koutníka jedovatého může způsobit prasknutí červených krvinek. To může vyvolat další symptomy, jako například akutní poškození ledvin nebo žloutenku.

Pavouci mají modrou krev. U lidí je kyslík vázán na hemoglobin, molekulu, která obsahuje železo a dává krvi její červenou barvu. U pavouků je ale kyslík vázán na hemocyanin, molekulu, která obsahuje spíše měď než železo.

Svaly pavouka dokážou stáhnout jeho nohy do klubíčka, ale neumí je opět roztáhnout. Namísto toho musí pavouk do nohou načerpat vodnatou tekutinu, která je vytlačí ven. Nohy mrtvého pavouka se vždy stáhnou do klubíčka, protože pavouk už nemá žádnou tekutinu, která by nohy opět roztáhla.

Jed pavouka zvaného černá vdova útočí na nervy tím, že blokuje jejich signály do svalů, což způsobuje jejich bolestivé a opakované smrštění. Kousnutí černé vdovy může způsobit také problémy související s nervy, jako například vysoký krevní tlak, neklid nebo těžké obličejové křeče.

Účinky pavoučího kousnutí se mění v závislosti na několika faktorech, včetně množství jedu, velikosti a věku kousnuté osoby. Obzvláště náchylné jsou děti a starší lidé.

Pavoučí vlákno produkují snovací žlázy, které ústí ve snovacích bradavkách. Snovací bradavky vznikly přeměnou zadečkových končetin předků dnešních pavouků. Nacházejí se na břišní straně zadečku. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů. Snovací žlázy produkují tekutý sekret, který ještě než opustí snovací bradavky tuhne a tvoří se z něj vlákno. Hlavní složkou je bílkovina nazývaná fibroin. Protože tvorba této bílkoviny je energeticky náročná, pavouci málokdy budují zcela novou pavučinu, spíše se ji snaží neustále opravovat.

Sklípkan největší je největším pavoukem na světě. V rozpětí nohou může mít až 30 cm a v těle může měřit až 12 cm. Loví žáby, ještěrky, myši, a dokonce i malé hady a mláďata.

Nejmenším pavoukem na světě je patu marplesi. Je tak malý, že na špičku tužky by se jich vlezlo 10.

Mezi nejsmrtelnější pavouky patří černá vdova, sklípkanec jedovatý a koutník jedovatý. Jeden z nejobávanějších pavouků na světě, tarantule, má ve skutečnosti překvapivě slabý jed i kousnutí, které připomíná spíše vosí bodnutí.

Nejjedovatějším pavoukem na světě je palovčík brazilský, často nazývaný také banánový pavouk. Tito agresivní pavouci putují po zemi v lesích Střední a Jižní Ameriky a hledají jídlo. I malé množství jedu tohoto pavouka dokáže zabít člověka. Z banánů k nám dovezených se ve vzácných případech může objevit i u nás.

Kousnutí koutníka jedovatého, který žije na jihovýchodě Spojených států, je obzvláště nebezpečné, protože je ze začátku bezbolestné. Osoba, kterou pavouk kousne, si toho zpočátku ani nemusí všimnout, ale po chvíli začne rána otékat a neuvěřitelně bolet. Pokud se kousnutí neléčí, může i zabít.

Arachnofobie je strach z pavouků. Je to jedna z nejčastějších fobií v Severní Americe a Evropě. Arachnofobie je paradoxně méně častá v tropických místech, kde se vyskytují obří a chlupatí pavouci.

Zatímco lidé mají svaly na vnější straně kostry, pavouci mají svaly na vnitřní straně. Pavoučí kostra tak pokrývá a chrání pavoučí svaly.

Někteří pavouci, například ti domácí, jsou schopni se spustit po zdi, protože jejich nohy jsou pokryty drobnými chloupky, které mohou přilnout k povrchu. Na druhou stranu se ale nemohou dostat například ven z vany, protože je její povrch příliš kluzký. Jiní pavouci, například ti zahradní, nemohou chodit po zdech, protože jejich nohy končí drápky, které jim pomáhají uchopit nitě.

V tropických oblastech existují pavouci, kteří si vytvářejí hedvábnou síť, kterou poté vrhají na svou kořist.

Sklípkanec jedovatý je agresivní pavouk, který utočí na lidi a kouše je. Jeho jed dokáže člověka zabít za pouhých 15 minut. Naštěstí existuje protijed. Úmrtí na kousnutí tohoto pavouka je tak dnes poměrně vzácné.

Pavouci nemají zuby, takže nemohou žvýkat potravu. Místo toho vstřikují do své potravy trávicí šťávy a pak ji vysávají.

Většina pavouků žije sama a občas se setkává se svými pavoučími kamarády. Několik druhů pavouků je společenských a žije ve skupinách. Například v Africe žijí kolonie pavouků druhu Stegodyphus, které pokrývají celé stromy.

Snovačka jedovatá nebo také černá vdova je dlouhonohý pavoukovec s velkým zadečkem a výrazně menší hlavohrudí. Samice jsou podobně jako u jiných pavouků výrazně větší než samci (bez končetin jsou až 3 cm dlouhé, s končetinami 4–5 cm) a mají leskle černé tělo s oranžově až červeně zbarvenou skvrnou na zadečku připomínající tvar přesýpacích hodin. Samci jsou až o polovinu menší než samice. Nápadné zbarvení na zadečku samic černých vdov slouží jako výstraha pro masožravé živočichy. Případy, kdy nějaký větší živočich snovačku napadne a zkonzumuje, nejčastěji končí úmrtím nebo vážnými zdravotními potížemi. Snovačka jedovatá se množí pohlavně. Samice před spářením vypouští zvláštní výměšek, který přitahuje samce žijící v okolí. Po spáření samce zabije, díky čemuž dostala i svůj alternativní název černá vdova. Svá vejce ukládá do kulovitého útvaru z jemných vláken, kde jsou dobře zamaskována a chráněna před vnějšími podmínkami. Během jednoho léta může naklást čtyři až devět snůšek, přičemž může každá obsahovat i více než 200 vajíček. Samice černé vdovy potřebuje samce k páření pouze jednou za život. Poté, co se jednou spářila, dokáže produkovat vajíčka po celý zbytek svého života, což jsou pouhé 2 roky. Jed černé vdovy je 15krát silnější než jed chřestýše.

Některé druhy pavouků rodu skákavkovitých vidí světelná spektra, které lidé nemohou vidět. Někteří z nich například vidí i UVA a UVB světlo.

Pavouci nejsou hmyz. Jsou to pavoukovci, což je skupina bezobratlých živočichů z podkmene klepítkatců. Kromě pavouků k nim patří například i sekáči, štíři nebo roztoči. Mají 8 nohou a 2 hlavní části těla – hlavohruď a zadeček. Oproti tomu hmyz má jen šest nohou a tři hlavní části těl – hlavu, hruď a zadeček.

Většina pavouků má 8 očí, které jsou posazeny velmi blízko sebe. Mají také drobné chloupky na nohou, pomocí kterých slyší a cítí. Různé chemické látky mohou ovlivňovat, jak pavouci předou své pavučiny. Například pavouci na LSD předou krásné pavučiny, zatímco pavučiny pavouků na kofeinu jsou strašné. Vědci se domnívají, že zkoumání tvaru pavučiny může pomoci odhalit přítomnost chemikálií a znečisťujících látek ve vzduchu.

Nejznámější metodou lovu kořisti je její chycení do lepkavé pavučiny. Různá umístění pavučiny umožňují různým druhům pavouků v jedné oblasti chytat odlišné druhy hmyzu, například horizontálně umístěné sítě zachycují hmyz, který vzlétá z rostlin pod nimi, zatímco vertikálně umístěné sítě zachycují hmyz v horizontálním letu. Pavouci, kteří budují pavučiny, mají špatný zrak, ale jsou velmi citliví na vibrace.

Tarantule může zkapalnit tělo myši za 2 dny. Zanechá za sebou jen hromádku kostí a kůže. Některé tarantule se dožívají více než 20 let.

Tvrzení, že člověk během spánku spolkne průměrně 4 pavouky, je mýtus. Je vysoce nepravděpodobné, že by pavouk zalezl do úst spícího člověka.

Vaření sklípkani představují pro Kambodžany a pro indiány kmene Piaroa z jižní Venezuely pochoutku.

Pavouci žijící na našem území, kteří jsou větších rozměrů nebo jsou to druhy nápadné svým zbarvením, jsou:

  • Pokoutník – pokoutníci jsou poměrně velcí pavouci, kteří si v přírodě tkají sítě na skalách, v dutých stromech, pod vývraty. V našich obydlích pak tkají sítě na podobných místech – ve sklepích, garážích, v šachtách, ve vzduchotechnice, za skříněmi, prostě „po koutech“; odtud jejich jméno. Když pavouka opatrně vezmete do dlaní, je jako peříčko. Nejjednodušší je přiklopit ho sklenicí, podsunout pod něj pohlednici, obrátit, aby do sklenice spadl, a pak jej vyhodit ven.
  • Zápřednice – zápřednice jsou velcí pavouci, kteří vás mohou i kousnout. Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) se vyskytuje v teplých oblastech našeho státu (Polabí, střední a středozápadní Čechy, jižní Morava), a to nejčastěji na loukách. Zapřádá si pavučinové hnízdo v klasech trav. Kousnutí zápřednicí jedovatou je bolestivé a místo kolem vpichu opuchne. Ke kousnutí ovšem dochází opravdu výjimečně, pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Varování před možnými komplikacemi pro alergiky je spíše předběžná opatrnost – doložený případ nějakých zdravotních následků dosud chybí (a vzhledem k tomu že zápřednice jedovatá se vyskytuje běžně v celé jižní Evropě, pokud by byla skutečně nebezpečná, dávno by se to vědělo). Kousnutí může být vzácně doprovázeno i zvýšenou teplotou, zrychleným tepem a podobně. Je ovšem těžké odlišit faktický účinek kousnutí od psychického stresu z obav, které člověk v takovém případě zažívá. Příznaky kousnutí samy odezní během několika hodin nebo do druhého dne, otok a bolestivost místa kousnutí mohou přetrvat o něco déle. Uvědomme si, že na bodnutí včelou, vosou či sršní v ČR každoročně někdo zemře, ale na kousnutí naším domácím pavoukem u nás ještě nikdo nikdy nezemřel.
  • Meta temnostní – tento pavouk je dost velký a tká hodně řídké sítě, takže v nich nápadně visí, zvlášť když je pavouků více pohromadě.
  • Křižák pruhovaný – v Čechách byl nalezen prvně ve vojenském újezdu Mladá u Milovic v roce 1990. Nebezpečný být nemůže.
  • Křižák obecný – vyskytuje se úplně všude, v řídkých lesích na keřích, na lesních okrajích, na vysokých bylinách, ve starých kolnách. Křižáci si tkají nádherné kolové sítě.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Autoři obsahu

Nina Vinšová

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP