Psi sloužili jako ochránci majetku a sídla, přičemž jejich práce trvala 24 hodin denně. A tak není divu, že i rostliny, které chránily zdi panství před povětrnostními podmínkami, byly označovány jako psí. Patří mezi ně například psí víno, psí víno tříprsté, šípková růže neboli Rosa canina (canis = pes). Loubinec a přísavník jsou synonyma pro psí víno.
Zdroj: článek Psí víno
Ve svém příspěvku LIKVIDACE PLEVELE OCTEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Hron.
Psi jak znečistijí Prahu zapachem. Psi moc smrdí hlavně Roundupem, protože psi lezou do postříkaných ploch.
V celé ČR ve městech v supermarketech jsou puštěné dveřní clony, které topí. Je už teplo nemusely by topit už vůbec, nebo topit méně na nižší teplotu. Jde z nich nepříjemný vzduch, který je cítit Roundupem a prachem. Postřik smrdí i na podlaze v prodejně, hlavně u vchodů do budov. Nosí ho sem pravděpodobně lidé, zákazníci na botech z venkovního prostředí parkoviště. Lidé také stříkají Roundup před garáže bytové domy, chodníky domků. Někteří lidé stříkají i městské chodníky Roundupem. Neumí ho ani naředit. Používají silné koncentrace roztoku. Chodník je od toho zalepený, špinavý ještě příští rok. Neměl by se Roundup a přípravky jemu podobné prodávat jen naředěný v poměru 1:10 pro běžné spotřebitele? Účinnost postřiků méně naředěných není vyšší.Do Roundupu lezou i psi. Psi s Roundupem v sobě potom močí na stromy, ty pak často usychají. Žloutne od nich i trávník. Loňský postřik ještě smrdí více než rok..Lepší je ho vůbec neprodávat. Hubit plevel třeba vařící vodou, nebo horkým vzduchem.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Likvidace plevele octem
Ještě bych se vrátila k něčemu, co jste zmínila před chvílí. Říkala jste, že vinaři čekají na kvalitu hroznů, aby vyrobili vína slámová a ledová. Jako spotřebitelé jsme se s nimi setkali, ale můžete nám to coby potenciálním pěstitelům vysvětlit podrobněji?
To, na co se ptáte, souvisí s právními předpisy, ale zas až tak nezajímavé to není. A neodpustím si odskok do historie. První písemný materiál, který by odpovídal našemu pojetí legislativy, je nařízení Karla IV. o zakládání vinic – tehdy se jim říkalo „privilegia“. Obsahuje různé přístupy k této záležitosti, včetně, jak bychom řekli dnes, daňových úlev pro vinaře, nebo sankcí pro zloděje ve vinicích. Je to krásné nařízení, jehož moudrosti se lze obdivovat dnes. Teď udělám obrovský skok v historii až do éry zvané socializmus; v této době nebyly právní předpisy pro vinaře žádné, pouze pro výrobu vín platily ČSN (československé státní normy). A když se po sametové revoluci a po vstupu do EU začalo pracovat na tolik potřebné vinařské legislativě, hledaly se možné vzory pro nově vytvářený vinařský zákon. V Evropě existují dva systémy: jeden je ve Francii, Itálii, Španělsku a dalších zemích okolo Středozemního moře, ve kterém se kategorie vín odvíjejí od geografického umístění jednotlivých vinařských poloh. V těchto zemích jsou kategorie určovány podle toho, kde, tedy ve které vinařské oblasti vinice leží, a podle nich se také označují. Rozlišují se vína z Burgundska, z oblasti Champagne, Beaujolais, Anjou apod. Vína jsou pro tyto jednotlivé oblasti typická a jedinečná, v každé z oblastí jsou výrazně jiná.
Druhým systémem je systém kategorizace vín podle obsahu sacharidů obsažených v hroznech bez ohledu na jednotlivé vinařské oblasti. Takto je postaven vinařský zákon např. v Německu nebo v Rakousku. A předkladatelé našeho vinařského zákona si vybrali právě tento druhý systém. Proto jsou v našem vinařském zákoně vyjmenovány tři velké kategorie vín podle získané cukernatosti při sklizni, které se dále patřičně člení, podobně jako ve výše uvedených zemích.
První kategorie je označována velmi prostě, jediným slovem: víno. Chápejme to jakožto právní výraz. Pro produkty zařazené v této kategorii platí, že minimální obsah sacharidů v moštu, tedy „minimální cukernatost“ je 11°NM, což se čte: stupňů normalizovaného moštoměru. (Pozn. - o cukernatosti také v dílu k měsíci září.) Kromě minimální cukernatosti tato kategorie není nijak jinak omezována. Ani státními hranicemi. Takovéto víno může být „mezinárodní“, může být vytvořeno z hroznů z různých států. Proto má být na obalech označováno jako „víno z EU“. Tato vína bývají velmi nízké kvality, už pro nízkou cukernatost moštu, která se musí zvyšovat jeho doslazováním řepným cukrem. Protože jsou poměrně málo kvalitní, jsou to často ta nejlevnější vína. Protože jsou levná, mohlo by se stát, že obal v podobě lahve by byl dražší než víno samo. Aby jeho prodejní cena mohla být nízká, plní se do levných obalů, jako jsou nápojové kartony, např. typu Tetra Pack, nebo do plastových lahví. Tato vína si obvykle kupují ti, kteří pijí víno především proto, že obsahuje alkohol, protože kvalita u takovýchto vín chybí.
Druhá kategorie je v zemích EU pojmenována: víno chráněného zeměpisného označení. Jak z názvu vyplývá, jde o víno pocházející už jen z jedné země EU, z jedné vinařské oblasti a jen z vyjmenovaných odrůd. V každé zemi EU je pak jeho kategorie nazvána v jazyce té které země. U nás je to označení: zemská vína, v Německu na obale této kategorie najdeme nápis: Landswein. Minimální povolená cukernatost hroznů pro tuto kategorii vín je 14°NM. Hrozny musí pocházet z ČR, jen z jedné z těch dvou vinařských oblastí, a na etiketě má být napsáno buď české nebo moravské zemské víno, aby se vědělo, odkud pochází.
Vína z těchto dvou prvních kategorií mají určitý benefit: protože se předpokládá jejich nižší kvalita, a tudíž i nízká cena, nemusejí procházet státní kontrolou kvality. Proces provádění kontroly kvality státem je podložen jedním z paragrafů vinařského zákona a jedná se při něm, stručně řečeno, o ověření, zda předkládané víno kvalitou odpovídá takové kategorii, ve které ho výrobce chce prodávat. Tato kontrola se označuje jako: „zatříďování vín“. Její provedení si musí výrobce zajistit sám u příslušného kontrolního orgánu, který se jmenuje Státní zemědělská a potravinářská inspekce (zkratka SZPI) a za zatřídění musí pochopitelně zaplatit. Existují výrobci, kteří se chtějí této kontrole vyhnout, například proto, že vyrábějí jen malé partie vín (partie – víno z jedné nádoby) a nevyplatilo by se jim hradit poplatek za zatřídění. Proto svá vína dobrovolně zařazují do nižší kategorie, která kontrolována být nemusí, a tou jsou zemská vína. Proto je možné mezi zemskými víny občas najít vína i velmi dobré kvality.
Zdroj: článek Kalendář pro vinaře - listopad
Ve svém příspěvku OCHRANNÉ PÁSMO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Hron.
V ochranném vodním pásmu 1. a 2. stupně se nesmí používat Roundup a přípravky s glyfosáty.
Psi znečistijí nejen Prahu zapachem. Psi moc smrdí hlavně Roundupem, protože psi lezou do postříkaných ploch.
V celé ČR ve městech v supermarketech jsou puštěné dveřní clony, které topí. Je už teplo nemusely by topit už vůbec, nebo topit méně na nižší teplotu. Jde z nich nepříjemný vzduch, který je cítit Roundupem a prachem. Postřik smrdí i na podlaze v prodejně, hlavně u vchodů do budov. Nosí ho sem pravděpodobně lidé, zákazníci na botech z venkovního prostředí parkoviště. Lidé také stříkají Roundup před garáže bytové domy, chodníky domků. Někteří lidé stříkají i městské chodníky Roundupem. Neumí ho ani naředit. Používají silné koncentrace roztoku. Chodník je od toho zalepený, špinavý ještě příští rok. Neměl by se Roundup a přípravky jemu podobné prodávat jen naředěný v poměru 1:10 pro běžné spotřebitele? Účinnost postřiků méně naředěných není vyšší.Do Roundupu lezou i psi. Psi s Roundupem v sobě potom močí na stromy, ty pak často usychají. Žloutne od nich i trávník. Loňský postřik ještě smrdí více než rok..Lepší je ho vůbec neprodávat. Hubit plevel třeba vařící vodou, nebo horkým vzduchem.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zdeněk Hron.
Hubení plevele horkým vzduchem.
Plevel se musí ořrat horkým vzduchem, tak aby vypadala jako opatřená vařící vodou.Plevel potom za pár dní uschne.
Zdroj: příběh Ochranné pásmo
Tuto opadavou popínavou liánu zná asi každý, a nejčastěji právě jako divoké nebo psí víno. Přísavník pěticípý (Parthenocissus quinquefolia) se přichytává konstrukce tenkými úponky a na rozdíl od svého tříprstého příbuzného (Parthenocissus tricuspidata) netvoří přísavné destičky, takže se po zdech pne jen obtížně. Pěstuje se pro zakrytí nevzhledných konstrukcí, pokrytí drátěných plotů či pergol. Je velmi nenáročný, snese horko i plné slunce. Kromě tmavomodrých, jakoby ojíněných plodů, které však brzy opadávají, je u něj lákavé intenzivní podzimní vybarvení do červena až ruda. Složené listy se při opadávání listí postupně rozpadají. Přísavníky z rodu Parthenocissus mají podplodní terč nerozlišitelně připojený k semeníku; navíc mezi nimi existují druhy, které se podložky přidržují přísavnými destičkami/terčíky na úponkách. Loubince z rodu Ampelopsis mají podplodní terč pohárkovitý, výrazně rozlišený od semeníku, a podkladu se přidržují výhradně ovíjivými úponkami. Rychlost růstu u semenáčů je zpočátku pomalejší než u řízků a roubovanců. První rok sazenice jen koření a přírůstek je minimální, spíše žádný. Další rok je přírůstek maximálně 1,5 m a teprve rok následující činí přírůstek cca tři metry.
Jedná se o popínavou rostlinu, která dosahuje běžné výšky 9 až 15 m. Rychlost růstu patří k přednostem této rostliny, někdy však může být i na obtíž. Přísavník se totiž nikdy nezastaví přesně v místě našich představ, jelikož výhony jsou často delší než patnáct metrů. To platí jak na výšku, tak i směrem do stran. Domovní stěny přísavník neporuší. U oplocení, dovolují-li to podmínky, se nechávají výhony přepadávat, aby z druhé strany vytvořily krásný zelený vodopád.
Jen pro objasnění: loubinec trojhrotý (Parthenosissus tricuspidata) se velmi pevně přichytává přísavnými destičkami. Tento druh má i svoje kultivary, které jsou rovněž velmi krásné. Loubinec pětilistý (Parthenocissus quinquefolia) má rovněž přísavné destičky, některé výhony však volně splývají. A právě tomuto loubinci se u nás nejčastěji říká „psí víno“. Má známý kultivar 'Engelmanii', který se přichycuje ještě pevněji. Loubinec révovitý (Parthenicissus inserta) je ten, který se nepřichytává a je velmi podobný loubinci pětilistému, i jemu se říká lidově „psí víno“. Loubince jsou velmi krásné rostliny.
Zdroj: článek Psí víno
Ve svém příspěvku PROSBA O RADU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jelinek Jiri.
Dobry den vyskytl se mi takovy problem - od znameho jsem dostal v loni hroznove vino v kvetinaci .Kvetinac byl maly vino nic moc velkeho vzrustu.Na podzim jsem cele vino presadil do velkeho kvetinace dal na balkon a udelal k nemu mensi drevenou konstrukci.Na jare se vino docela krasne zazalenalo ale vyskytl se onen zmineny problem na cele sazenici ( listy i stonek ) se objevilo neco co vypada jako kdyby to nekdo posypal cukrem crystal - nevim co to je a jestli s tim mam neco delat - na listech je to ze spoda - poradi mi nekdo prosim i s dalsi veci - docetl jsem se ze se ma vino zastipovat jako u rajcat - jsem zrejme zahradnik praclovek - nevim o cem je rec. Predem vsem dekuji za rady.
Jelinek Jiri
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vilém.
Zdravím před 2 Romana jsem byl na sběru vína ve Francii u Bordeaux a super zážitek a nové zkušenosti. S tím že o víno je se potřeba starat celý rok, od vyvazování zastřihávání až po sběr a zpracování je to náročná práce. Víno i rád piju a ve Francii je nekonečný výběr dala se tam sehnat i láhev za 2eura ale taky třeba za 20euro. A občas si i objednávám nějaka francouzské víno tady http://www.vinigrandi.cz/ mají tam výběr zahraničních vín a dost i z Francie.
Zdroj: příběh Prosba o radu
Mluvila jste o odrůdách stolních a moštových. Dají se obecně shrnout všechny možnosti využívání hroznů?
Kromě využití hroznů jako čerstvé nebo kompotované ovoce a jako výchozího materiálu na výrobu vín ještě zbývá několik dalších možností. Především jsou to hrozinky, které se používají do pečiva, a právě teď v prosinci nastává doba jejich nejčastějšího využití. Jde o bezsemenné odrůdy uzrávající v ideálních klimatických podmínkách, jaké jsou v Turecku, v Kalifornii, v Austrálii apod. Nechávají se zcela vysušit buď na slunci, nebo v sušárnách a jsou ošetřené oxidem siřičitým jakožto konzervačním činidlem. Proto se také doporučuje před použitím je propláchnout vodou.
Naše prababičky podle rad tehdejších kuchařských knih přidávaly „vinné listy“ při plnění lahví se sterilovanými okurkami. Dnes už bych to raději nedělala – používáme chemické přípravky na ochranu proti chorobám. Ani tehdy, pokud by listy pocházely z biologických vinic; nevíme, co všechno je v ovzduší a co ulpělo na povrchu listů.
Dalším velmi ušlechtilým využitím hroznů je příprava podobně ušlechtilých nápojů, jako je víno. Je to brandy, pálenka z vína, která se používá k fortifikaci, tedy doalkoholizování některých druhů vín, jako jsou portské, sherry, madeira, či likérová vína vyráběná u nás (i když jich je velmi málo). Brandy se také přidává do nejkvalitnějších druhů šumivých vín. A samozřejmě, brandy samo o sobě bývá špičkovým nápojem, obzvláště když ho ochutnáte například pod označením Cognac či Armanac. O jejich výrobě lze najít řadu knih, a samozřejmě, že i výrobci koňaků mají svá výrobní tajemství, která se dědí z generace na generaci. Takže kromě chutnání vín vřele doporučuji i ochutnávky různých druhů brandy. Má to nevýhodu, v průměru to může vyjít podstatně dráž.
A ještě mě napadá jedno využití, i když se u nás o něm doposud mnoho nemluví. Jde o výrobu oleje ze semen hroznů. Výroba je problematická v tom, že před vlastním lisováním je nutné oddělit semena od zbytku matolin, tedy především od slupek. Avšak dokonce už i u nás existuje firma, která se zabývá touto problematikou.
To je dobře, protože olej ze semen hroznů má antioxidační efekt. V této souvislosti mě napadá často diskutovaná a v prosinci zvlášť frekventovaná otázka: jaký je vztah mezi vínem a naším zdravím?
Tato otázka je opravdu velmi vhodná, zvláště v souvislosti se Silvestrem. Odpověď není jednoduchá, protože velmi záleží na tom, komu ji položíte. Například alkoholika víno zajímá pro obsah alkoholu, kdežto milovníci vín vychutnávají vlastnosti každého vína všemi svými smysly a z různých pohledů. Když tutéž otázku položíte drobnému vinaři, který jde každý den do svého sklípku a vína pravidelně ochutnává (což samozřejmě musí), ten vám řekne, že pro něho je víno nejzdravější nápoj či dokonce lék. A takový vinař má velmi dobře odzkoušeno, kdy má přestat a jít spořádaně domů.
Když tuto otázku položíte specialistům na zdravou výživu, řada z nich bude tvrdit, že alkohol škodí a proto se pít nemá. A když se zeptáte prof. MUDr. Milan Šamánka, DrSc., našeho předního kardiologa, který se jakožto milovník vín touto problematikou zabývá již dlouho, zjistíte, že tvrdí, že víno se má pít, že se má pít pravidelně, že se má pít každý den a že má každý pít takové víno, které mu chutná. Koneckonců máme na to skvělý důkaz, který je označován jako „francouzský paradox“. Tím se rozumí skutečnost, že Francouzi konzumují jídla obsahující nasycené, tedy nezdravé tuky, a přesto se u nich kardiovaskulární onemocnění objevují mnohem méně než v jiných zemích, a to díky vínům, která si dopřávají ke každému jídlu. Jde především o červená vína, která ve vinařské produkci Francie převažují. Za jednu z příčin tohoto jevu je považován vyšší obsah látky, zvané resveratrol, který působí jako antioxidant. Soudilo se, že resveratrol se vyskytuje v červených vínech v mnohem větší koncentraci nežli ve vínech bílých. Později se ukázalo, že mezi koncentrací resveratolu v červených a bílých vínech není tak velký rozdíl. Poslední vědecké závěry zní, že příčinou francouzského paradoxu bude s největší pravděpodobností alkohol jako takový. Proto se doporučuje pití malého, a to musím zdůraznit, opravdu malého množství alkoholu pravidelně, nejlépe denně. Za ono malé množství se považuje přibližně dvě deci vína pro ženy a dvakrát dvě deci pro muže. A to proto, že náš ženský organizmus vytváří asi polovinu množství enzymu, který odbourává alkohol v našem těle.
Na závěr připomenu památku mého učitele pana profesora Krause, nestora našeho vinařství, který tuto zásadu dodržoval velmi poctivě a zemřel v osmdesáti devíti letech. Takže ochutnávejme a pijme víno vždy tak, abychom věděli, kdy včas přestat. Tak nám dobrá vína budou vždy chutnat. A chceme-li se dožít vysokého věku, věnujme se vínům pravidelně a s mírou.
Na novou vinařskou sezónu se těší Hanka Synková a Ludmila Svobodová.
Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová
Foto v úvodníku: © Arria Belli
Zdroj: článek Kalendář pro vinaře - prosinec
Ve svém příspěvku HROZNOVÉ VÍNO VE SKLENÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kubíková Helena.
Dobrý den,
prosím o radu : mám skleníkové víno a letos s mimořádně velkou úrodou hroznů, ale nevím čím ho ošetřit, když v hroznech začaly některé kuličky jako hnít a plesnivět.
Děkuji za radu.
Helena Kubíková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel MARIE HLAVSOVÁ.
Vážení, druhým rokem vlastní dcera zakoupený domeček, samozřejmě jsme převzali i pnoucí vinnou révu, hrozny zelené, fialové. Loni docházelo k tomu, že úroda byla docela dobrá, ale hrozny dozrávaly pomalu. Myslíme si, že splňujeme veškerá doporučení i slunné místo, hnojení....zalévání...Víno má vždy velmi mnoho listů a pod nimi se ukrývají hrozny...Mají se kolem listy ostříhat aby sluníčko pomohlo dozrávání. Letos to vypadá také na slušnou úrodu s možností konzumace, jinak víno nevyužíváme. Mám obavu, že dozrávání bude opět pomalé, poraďte. Jak sklizeň nejen uspíšit, ale i hrozny sklízet, aby byly sladké a chutné, jaká je to odrůda to bohužel nevíme...Děkuji. Hlavsová
Zdroj: příběh Hroznové víno ve skleníku
To je příjemné. A co ty další kategorie?
Třetí velká kategorie (nebo spíše skupina kategorií) je označována jako vína chráněného označení původu a ta se člení na dvě menší skupiny: na vína jakostní (Qualitätswein) a na vína jakostní s přívlastkem (Qualitätswein mit Prädikat).
Obě tyto „podkategorie“ se ještě dál dělí: u vín jakostních rozlišujeme vína jakostní odrůdová (víno se jmenuje podle odrůdy či odrůd, ze kterých bylo vyrobeno) a na vína jakostní známková (ta se naopak podle odrůd jmenovat nesmí), která byla vytvořena smícháním vín z různých odrůd (v téže barvě, buď vína bílá, nebo červená). Takovéto směsi vín také mohou být označovány výrazem cuveé. Předepsaná minimální cukernatost pro vína jakostní je 15 °NM a tato vína už musejí být zatříďována. Protože uvedená cukernatost je stále ještě nedostatečná pro tvorbu takového objemu alkoholu, který by víno spolehlivě stabilizoval (stejně jako u kategorií předchozích), musí se mošty doslazovat, což se dělá řepným cukrem. Dokonce se v těchto kategoriích smí doslazovat i hotová vína, avšak už nikoli řepným cukrem, ale jen zahuštěným moštem. Ten se připravuje ve vakuových odparkách nebo vymrazováním vody.
A zbývá nám skupina vín jakostních s přívlastkem, ve které některé kategorie určitě znají ti, kteří při výběru vín dávají přednost těm kvalitnějším. Nejnižší kategorie z této skupiny se jmenuje: vína kabinetní (kabinettwein). Minimální cukernatost při sklizni hroznů je 19°NM, což je pro produkci dostatečného množství alkoholu stále méně, než vína ke své stabilitě potřebuji. Ale pozor, takovýto mošt, protože je určen pro vína s přívlastkem, už se nesmí doslazovat! A samozřejmě ani hotová vína! Je tedy na umění sklepmistra, jak dokáže, aby i takovéto méně alkoholické víno zůstalo zdravé a nekazilo se. Vína kabinetní bývají lehká, svěží a pitelná, takže jsou vhodná pro delší příjemné posezení.
Dalším přívlastkovým vínem je víno zvané „pozdní sběr“. Z názvu vyplývá, že je nutné déle čekat na dosažení minimální cukernatosti hroznů, která je pro tuto kategorii 21°NM, což dává předpoklad pro vyšší kvalitu vína. Této cukernatosti se běžně dosahuje u pozdnějších odrůd, ale ve vinařsky „pěkných“ letech je možné ochutnat i vína odrůd s kratší vegetační dobou, třeba Sylvánské zelené, Müller Thurgau či Veltlínské zelené. Další následující kategorie má minimální limit cukernatosti 24°NM a nazývá se „výběr z hroznů“. Ta už potřebuje opravdu dostatek sluníčka během vegetace a krásný teplý podzim nejen pro navýšení obsahu sacharidů, ale také pro vývoj aromatických látek. A ne každým rokem se povede tak vysoké cukernatosti dosáhnout. Což stejně tak platí pro všechna zbývající přívlastková vína, o kterých ještě budu mluvit.
Vína kabinetní i pozdní sběry bývají většinou v chuti suchá nebo jen s malým zbytečkem nezkvašených sacharidů. Další kategorie mají minimální limity cukernatosti vyšší, kvasinky často nezvládnou všechen cukr zkvasit, a proto tato vína s vyššími predikáty bývají často sladká.
A co vína ledová a slámová?
Ta mají jednu stejnou charakteristiku: společně s výběrem z bobulí je pro vína ledová a slámová stejný minimální limit: 27°NM. „Výběry z bobulí“ se proto objeví na trhu ještě méně často, protože vyžadují opravdu velmi pěkný průběh počasí za vegetace, aby bylo dosaženo této cukernatosti, a jsou výrazně sladká. Také bývají adekvátně drahá.
„Vína ledová“ jsou vyráběna zvláštním technologickým postupem – hrozny se nechají viset na keřích v mrazech až do doby, kdy jejich teplota dosáhne hodnoty minimálně -7°C, jak stanoví vinařský zákon. Neznamená to ovšem, že se hrozny nechají přemrznout a sklízejí se, až mrazy zase povolí! Při této nízké teplotě zmrzne všechna voda v moštu a tím se zvýší koncentrace sacharidů. A vinař nesmí připustit, aby led v bobulích roztál, ale musí hrozny zpracovávat takto zmrzlé. To znamená, že se sklízejí v noci nebo nad ránem, kdy je teplota nejnižší, a stále ve zmrzlém stavu se pomalu lisují velmi mírným tlakem, aby led zůstal ve slupkách a koncentrace moštu zůstala vysoká. Je jasné, že vinaři nesou značné riziko, že příhodný okamžik během zimy nenastane a jejich celoroční práce přijde vniveč. A protože se k takovémuto postupu vybírají pozdní velmi kvalitní odrůdy, je jasné, proč jsou ceny takových vín tak vysoké.
Předposlední kategorií takovýchto vzácných vín jsou „vína slámová“. I ta mají svůj „zákonný“ postup výroby a jsou pro ně opět vhodné jen ty nejkvalitnější odrůdy. Sklizené hrozny se uloží v dobře větraných prostorách (půdy, bývalé sýpky, dobře větrané haly aj.), kde se nechají ležet tří měsíce, aby se během té doby odpařila část vody z moštu přes slupky bobulí a tím se zvýšila koncentrace sacharidů. V minulosti se ukládaly na vrstvu slámy – proto vína slámová – dnes se ukládají do nízkých lísek, na otevřené police nebo se zavěšují. Hrozny musí být při vysychání často kontrolovány, aby nedocházelo k hnití nebo napadení plísněmi. Také tato výroba je pro vinaře značně riskantní, a proto je jejich cena vysoká.
Zdroj: článek Kalendář pro vinaře - listopad
Kde můžeme najít prvopočátky pěstování vinné révy?
Pravděpodobně v Asii, a to konkrétně v oblasti okolo Kaspického moře, někde na území dnešní Gruzie, Arménie či Ázerbájdžánu. Nejstarší nálezy svědčící o zpracování hroznů na víno pocházejí z Turecka, Libanonu a Sýrie. Stáří jejich vzniku je odhadováno na dobu asi před 7 000 až 10 000 lety. Révu také běžně pěstovali Sumerové, Asyřané, Babyloňané, Egypťané. Často bylo její pěstování pod patronací některého z bohů, například v Egyptě bylo zasvěceno bohu Osirisovi.
Jistě už většina z nás slyšela o bakchanáliích, tedy antických slavnostech Řeků, kterými oslavovali boha Dionýsa čili Bakcha, syna nejvyššího boha Dia. Byly to bouřlivé slavnosti, plné všeobecného hýření, sexuální nevázanosti a bohatýrského popíjení vína; to vše pochopitelně k uctívání onoho boha. Řekové víno popíjeli, ale byli také zkušenými pěstiteli révy a výrobci vín. Kromě běžných vín uměli vyrábět i speciality, jako vína kořeněná, ochucovaná bylinami či medem. Zkušenostmi se dopracovali k vědomostem, které bychom mohli označit jako „vinařskou chemii“. Pro sedimentaci kalů, tedy vyčistění vín od kvasnic a pro zrání vína používali amfory, kde se v úzké dolní části kaly dobře usazovaly a zůstávaly zde zhutnělé gravitací i při vylévání vína. Úzké hrdlo na vrcholu amfory zase zabraňovalo přístupu vzduchu, o kterém se už tehdy vědělo, že vínům škodí. Proto se také amfory uzavíraly korkem či dřevěnými kolíky, které se ještě zalévaly smolou nebo sádrou, aby vína byla chráněna před oxidací a také aby nevysychala. Pro převážení vín po jednotlivých řeckých ostrovech bylo potřebné vína konzervovat – k tomu se používala mořská voda. Bylo tedy tehdy běžné, že tato vína byla slaná.
Pěstování révy a pití vína převzali od Řeků Římané, kteří víno zasvětili svému bohu Jupiterovi. Římané se také brzy stali zkušenými pěstiteli i dobrými výrobci vín. A co víc, nevycházeli jen ze zkušenosti, některé pěstitelské zásady byly přímo nařizovány. Byl například vydán zákaz sázet ve vinohradech zastiňující rostliny, jako lísky, olivy aj. (Uvědomili si totiž, že réva je světlomilná, jak jsme si řekli na začátku našeho besedování o révě a vínech.) Narůstající výhony se vyvazovaly k oporám (první opěrné konstrukce, často ve tvaru pergol). Vinice se oplocovaly a byly ustanoveny přísné tresty za krádeže.
Římané, stejně jako Řekové, vína ředili – pití neředěného vína bylo považováno za barbarství. Pití vín byla společenská záležitost; vína se pila na hostinách, požádaných bohatými, společensky vysoce postavenými osobnostmi v jejich palácích. Je zajímavé, že v té době sice existovaly hospody a putyky, ale ty byly určené pouze pro pocestné. Své cti dbající Říman by do takovéhoto zařízení běžně nešel, protože by to bylo proti tehdejším dobrým mravům. Hostiny nepředstavovaly jen bohapusté popíjení, jak bychom si mohli dnes představovat; byly příležitostí, jak bychom dnes řekli, ke kulturnímu setkávání. Často se na nich přednášely čerstvě napsané básně, pěvci zpívali oslavné písně, řečníci se předbíhali v kvalitě svých projevů, vedly se filozofické rozpravy. Pololežící Římané, jak bylo tehdy na hostinách zvykem, se nechávali od otroků a otrokyň obsluhovat, a dávali si nalévat ta ředěná vína. Jak moc se vína ředila, rozhodoval vždy na začátku hostiny zvolený „rex“ (král), který celou hostinu řídil. Býval to většinou hostitel. Části, kdy se popíjela vína, se říkalo symposion. Zpočátku se popíjelo z malých nádobek, ale ke konci pití se používaly nádoby značně velké.
Římských hostin se nesměly účastnit ženy, těm bylo požívání alkoholu přísně zakázáno. Z této doby pochází zvyk, kdy manžel líbal ženu při svém příchodu domů. Kontroloval tak, zda žena za jeho nepřítomnosti nepopíjela alkohol. Muž měl tehdy dokonce právo svou ženu zabít, když ji přistihl opilou. Později byla tato přísnost zmírněna a také ženy mohly pít víno.
Zdroj: článek Kalendář pro vinaře - prosinec
V naší poradně s názvem ŠKŮDCI NA SPODNÍ STRANĚ LISTŮ VINA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Standa.
Takové prhledné kapky nebo co to je mám na spodní staně listů a stoncích vinné révy.Velikost se liší tak půl až 1 mm.nevíte někdo co to je a jak se to dá zničit.
Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Vaše fotografie ukázala, že se nejedná o révu vinnou, ale o rostlinu s latinským názvem Parthenocissus tricuspidata, česky Přísavník trojcípý, lidově řečeno "psí víno". Sice patří do čeledí Vitaceae, ale s révou vinnou má společného jen málo. To, co nacházíte na listech, jsou s největší pravděpodobností exudáty (výpotky), které se u tohoto druhu mohou objevovat často. Souvisí s dobrou výživou a s dostatečnou zálivkou. Takže se tím nemusíte znepokojovat. Pokud by šlo o nějaká vajíčka, nebyla by tak roztroušena po ploše listu, ale nacházela by se v kupkách. Navíc ani profesionální rostlinolékařové málokdy rozpoznají škůdce jen podle vajíček.
Myslím, že se Vaším nálezem nemusíte znepokojovat.
Ještě malou připomínku ke způsobu vedení. Tato rostlina se přísavkami přichytává na zdi či jiné opory. Pokud se tedy rozhodnete k tomuto způsobu vedení, je dobré na jaře (ještě v bezlistém stavu) všechny výhony značně zkrátit. To vyprovokuje vytváření přísavek.
Zdroj: příběh Škůdci na spodní straně listů vina
Psí víno neboli přísavník či loubinec lze běžně koupit v hypermarketech, zahradnictvích nebo na e-shopu. Zde můžete vidět, jak vypadá a jaká je jeho orientační cena.
Zdroj: článek Psí víno
Ve svém příspěvku A CO TLAK? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Daniela Klečková.
Dobrý den,
doufám, že takové malé bobulky tmavě modré a celé trsy - je to taky psí víno nebo jiný druh? A co dělá s tlakem? Já ho mám poslední dobou nízký -.dnes 96/66.
Děkuji za odpověď. Klečková
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh A co tlak?
Lze pravidelně zkracovat nůžkami dle vašich požadavků. Řez se provádí na podzim i radikální, přísavník vždy obrazí, a čím více jej seřežete, tím rychleji obrazí. Přes sezonu zastřiháváme asi třikrát nežádoucí přerůstání.
Zdroj: článek Psí víno
Jak se dostala réva k nám?
Víme z historie, že Římané v zájmu rozšiřování svého území vedli dlouhá desetiletí války s Kelty, Germány a jinými národy. Římští vojáci putovali Evropou, a v dobách, kdy zrovna nevedli urputné boje, mísili s místním obyvatelstvem a předávali jim výdobytky své kultury. S postupujícími vojsky se tak rozšiřovalo pěstování révy po ostatních částech Evropy, na území dnešní Francie, Rakouska, Maďarska, a také k nám. Velký vliv na rozvoj vinařství mělo rozšiřující se křesťanství: víno bylo potřebné pro náboženské obřady. S rozšiřováním křesťanství souvisí příchody různých církevních řádů na naše území (cisterciáci, premonstráti, benediktýni), kteří přinášeli vzdělanost – někteří z mnichů byli v té době téměř jedinými, kteří uměli číst a psát. Uměli také léčit, starat se o půdu, pěstovat různé rostliny a zemědělské plodiny a chovat domácí zvířata. A také pěstovat révu a z hroznů vyrábět víno. Navíc je panovníci často obdarovávali půdou.
V legendách a ve více či méně věrohodně napsaných kronikách se můžeme setkat s příběhem o sv. Ludmile, jak se stala křesťankou a jak vychovávala svého vnuka Václava k získávání praktických zkušeností s různými profesemi. Vypráví se, že sv. Václav okopával vinici a také šlapal hrozny při sklizni. Ať už je to pravda nebo jen legenda, z tohoto příběhu vyplývá, že v této době se réva na našem území běžně pěstovala. První písemné záznamy o existenci vinic v Čechách jsou z roku 1057, kdy se v zakládací listině biskupství v Litoměřicích uvádí, že kníže Spytihněv daroval litoměřické kapitule pozemky pro zřizování vinic v okolí Litoměřic včetně vinařů. První písemná zmínka o vinicích na Moravě pak pochází z roku 1101, a tou je také zakládací listina, tentokrát kláštera v Třebíči.
Jan Neruda píše ve své Baladě o Karlu IV.: „Eh, vezu révu z Burgund sem...“ Jak moc se Karel IV. zasloužil o rozvoj vinařství na našem území?
O Karlu IV. bychom z dnešního pohledu mohli říct, že to byl velmi dobrý ekonom a velmi úspěšný podnikatel. Měl schopnost vidět možnosti ke zlepšování stavu země. A velmi výrazně se zasloužil o rozmach českého vinařství. V roce 1351 nechal dovézt odrůdy, které znal z let výchovy na francouzském dvoře a které měly nahradit doposud pěstované odrůdy. Ty byly sice plodné, ale s malými hrozny a bobulemi a vína z nich byla nekvalitní, řídká a obsahovala málo alkoholu. S novými odrůdami dovezl i vinaře, kteří uměli révu vysázet a pěstovat a také vyrábět kvalitní vína, a měli to naučit i místní obyvatele. A aby byl o tuto zemědělskou činnost zájem, rovnou ji nařídil. Tehdejší jeho nařízení se jmenovala Privilegia, a ta, která nařizovala zakládání vinic, byla celkem dvě. První se týkalo Prahy a okolí – tedy tehdejšího okolí, to druhé nařizovalo vznik vinic v celých Čechách všude tam, kde pro to byly podmínky. Vinice se tehdy označovaly jako „hory viničné“. Každý, kdo vlastnil vhodné pozemky, musel do 14 dnů od vydání tohoto nařízení zahájit výsadbu. To se jinak podnikalo, než dnes, kdy se přípravy, především administrativní, táhnou několik let! Pokud vlastník půdy zakládat vinice nechtěl, musel pozemek pronajmout tomu, kdo měl zájem vinici vysadit. Těmto majitelům pozemků se říkalo „nákladníci hor viničních“, protože nesli náklady na jejich založení a provozování. A Karel IV. je hned zvýhodnil: byli na dvanáct let osvobozeni od daní. Jejich jedinou povinností v těchto letech bylo odvádět králi desátek v podobě poloviny „džberu“ vína z jedné vinice.
O zakládání vinic byl zájem, protože byly zdrojem vysokých zisků. Zakládali měšťané, aristokraté, konšelé, církevní řády a samotná města. K omezení konkurence vydal Karel IV. zákaz dovozu cizích vín do Čech v období od sv. Havla (16. 10.) do sv. Jiří (24. 4.), aby se prodávala mladá místní vína. Také stanovil přísné tresty pro zloděje – za krádež čehokoli ve vinici – utětí ruky. Aby měl kontrolu o dodržování svých Privilegií, Karel IV. založil úřad, který se zabýval kontrolováním vinařů a všeho, co s vinařstvím souviselo. V jeho čele stál „perkmistr hor viničných“, který měl řadu povinností, ale také značné pravomoci.
Udržela se úroveň vinařství i v pozdějších stoletích?
Bohužel v období husitských válek byla řada vinic zničena, mnohá vinařská centra vypálena a obchod s vínem, který se tak slibně rozvinul za dob Karla IV., byl v úpadku. Později docházelo k rozšiřování ploch vinic, na venkově i kolem měst. Vinice vlastnili i méně majetní měšťané. Každý, kdo v té době něco znamenal nebo chtěl mít určité společenské postavení, měl svou vlastní vinici. Také se brzy začalo rozšiřovat falšování vín a špatné ošetřování. Začaly se objevovat nepořádky v zápisech vinic do gruntovních knih a panovníkovi unikal důchod z vinic. Proto začala být vyžadována přesnější forma zápisů. Zajímavé je, že zápisy v gruntovních knihách se vedly nejprve latinsky (do pol. 15. stol), pak až do Bílé Hory česky. Tehdy byla celková plocha vinic na velmi podobné úrovni, jako je tomu dnes, tedy okolo 20 tisíc ha. Činnost vinohradnictví byla řízena právními předpisy, tehdy označovanými jako „horenské právo“ (podle hor viničných).
Nejhorší érou v historii vinařství je doba třicetileté války. V jejím důsledku se značně snížil počet obyvatel. A koho by v době bojů o holý život, kdy byl výrazný nedostatek potravin a kdy protestanti houfně emigrovali, koho by zajímaly vinice! Opuštěných vinic se začali ujímat feudálové a nutné práce na vinicích převedli na robotní povinnosti. Další vinice přišly vniveč při stavbě nových hradeb okolo měst, když staré hradby byly v průběhu válek rozbořeny. Dalším impulzem, který vedl ke snižování ploch vinic, bylo zrušení nevolnictví a zhruba o sto let později zrušení roboty. V důsledku těchto změn se začal rozvíjet průmysl a lidé se stěhovali do měst, kde bylo přece jen snadnější živobytí nežli na venkově. Spotřeba vína začala prudce klesat, protože lidé dávali přednost pivu a kořalce. Také zemědělci přestali mít zájem o těžké práce ve vinicích a upřednostňovali pěstování průmyslových plodin, hlavně cukrovky. Postupné zanikání vinařství na našem území trvalo až do poloviny 19. stol. Teprve na konci 19. století docházelo k obnově vinic a zároveň se v celé Evropě objevovaly snahy o obohacení sortimentu odrůd, především dovozem odrůd z Ameriky. S jejich výsadbou v různých vinařských zemích, především ve Francii, se po Evropě rozšířilo padlí (1845), poté peronospora (1886) a do třetice všeho špatného mšička révokaz (1890). Důsledkem opět bylo zmenšení ploch vinic, které hynuly především působením mšičky révokaza. Tato katastrofa byla zvládnuta teprve tehdy, když se začaly vyrábět sazenice štěpované na amerických podnožích. Obě světové války dokonaly devastaci tradice vinařství na našem území. Rozvoj vinařství u nás nastal v éře čtyřiceti let socialismu, kdy každé větší JZD, působící ve vhodných polohách, především tedy na Moravě, obhospodařovalo několik set hektarů vinic. Politické vedení tehdejší společnosti se na jednu stranu tvářilo, že se u nás réva skoro nepěstuje a víno nepije, protože se o tomto oboru příliš nemluvilo a nepsalo, na druhou stranu ve snaze po enormně vysokých výnosech všeho, co socialistické zemědělství vyprodukovalo, se v pěstování révy přecházelo na maximalistické způsoby, které nezajímala kvalita, ale vyrobené množství.
V současné době je u nás obhospodařováno okolo necelých 18 tisíc hektarů, z toho ve vinařské oblasti Čechy je okolo 700 hektarů. Podrobné informace o stavu současného vinařství lze nalézt v Situační a výhledové zprávě o révě vinné a víně, kterou každoročně vydává ministerstvo zemědělství.
Jak byste ohodnotila současné vinařství vy osobně?
Ve srovnání s historickým průběhem jeho rozvoje či úpadku se dá říci, že v současnosti je na tom české vinařství dobře. Horečným tempem se vyvíjejí stroje do vinic a technologická zařízení do sklepních provozoven, a s chorobami a škůdci si umíme poradit celkem obstojně. Co je nejdůležitější: vyprodukujeme jen asi třetinu toho, co vypijeme. Na rozdíl od jiných zemí nemusíme se bát, že svá vína neprodáme.
Zdroj: článek Kalendář pro vinaře - prosinec
Ve svém příspěvku HROZNOVÉ VÍNO VE SKLENÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kubíková Helena.
Dobrý den,
prosím o radu : mám skleníkové víno a letos s mimořádně velkou úrodou hroznů, ale nevím čím ho ošetřit, když v hroznech začaly některé kuličky jako hnít a plesnivět.
Děkuji za radu.
Helena Kubíková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jiří Homolka.
Dobrý den
prosím o raduů: mám ve sleniku víno a letos mimořadně velkou urodou hroznů ala nevím čím ho ošetřit, když v hroznech začaly některé kuličky jako hnít a schnout Děkuji za radu.
Zdroj: příběh Hroznové víno ve skleníku
Teoreticky jste nás připravila, a teď byste nám jako bonus mohla představit některé z těch rezistentních odrůd...
Tyto odrůdy bývají podle svého původu označovány jako interspecifické, tedy mezidruhové, ale můžeme se také setkat s označením německého původu, kde se jim říká PIWI odrůdy (pilzwiderstandsfähige Rebsorten). Při jejich křížení byly použity jiné druhy nežli Vitis vinifera. Zpočátku tyto takto vzniklé odrůdy nedosahovaly kvality běžně pěstovaných evropských odrůd, avšak v současné době jsou mezi nimi již některé, které evropských odrůdám mohou úspěšně konkurovat.
Jednou z nich je odrůda Hibernal. Tato bílá moštová odrůda je u nás ze všech PIWI odrůd rozšířená nejvíce. Pochází z Německa, z Výzkumného ústavu v Geisenheimu, a jeden z rodičů odrůdy Hibernal, mnohonásobný interspecifický kříženec Seibel 7053, má v rodokmenu řadu původních botanických druhů rodu Vitis. Právě ten je dárcem rezistence. Druhým rodičem je Ryzlink rýnský, po kterém má Hibernal některé své vlastnosti, například delší vegetační dobu, a proto se hodí do nejlepších pěstitelských podmínek. Poměrně dobře snáší mráz, je také dostatečně odolný vůči padlí i plísni šedé. K plísni révové je tolerantní, doporučuje se jeden postřik před květem. Hibernal je právě jedna z odrůd, které jsou v kvalitě vín srovnatelné s evropskými odrůdami. Protože je pozdní odrůdou, většinou dosahuje velmi dobré cukernatosti, a proto se z něj vyrábějí vína s vysokými přívlastky, která bývají jemně aromatická, s ovocnými vůněmi a větším obsahem kyselin, podobně jako je tomu u Ryzlinku rýnského. Na přehlídkách vín se kvalitou často neliší od evropských odrůd. Zde je fotografie odrůdy Hibernal:
Výsledkem šlechtitelské činnosti u nás je odrůda Malverina. Jejími rodiči jsou odrůdy Merlan a Rakiš. Oba rodiče mají ve svých předcích dárce rezistence, a to Villard Blanc u odrůdy Rakiš, a Seibel 13. 666 u Merlanu. Kdybychom se podívali podrobněji na jejich rodokmen, opět bychom došli ke kombinaci řady botanických druhů, přinášejících odolnost k houbovým chorobám. Dobře snáší mráz a také dvě z nejčastěji se vyskytujících houbových onemocnění – plíseň révy a padlí. Co se týká plísně šedé – její výskyt závisí na vododržnosti půd: na půdách s větší vlhkostí se tato choroba může vyskytovat, na sušších půdách jí hrozny vcelku odolávají. Má poměrně velké bobule, ve zralosti jsou žlutozelené s narůžovělým líčkem na straně přivrácené ke sluníčku. Víno této odrůdy se vyznačuje svěžími kyselinami s ovocným aroma typu zeleného jablka, hrušky či kdoule. V pěkných ročnících lze rozpoznat ve vůni i v chuti určitou kořenitost s nádechem do skořice. Zde je fotografie odrůdy Malverina:
V poslední době někteří vinaři vysazují německou PIWI odrůdu Johanniter, která vznikla ve Freiburgu křížením vícenásobného křížence Rulandského šedého, Chrupky bílé a rezistenci přinášejícího Seyve Villard 12.481; a to vše bylo ještě zkříženo s odrůdou Ryzlink rýnský. Z výčtu těchto odrůd můžeme ledacos odvodit: například to, že Johanniter má podobné nároky na polohu a půdu jako Ryzlink rýnský a požaduje dobré oslunění. Hrozen má středně hustý válcovitý se žlutými až zlatožlutými bobulemi s výraznou tečkou po blizně. Velmi dobře odolává mrazu, peronospoře, padlí i plísni šedé. V příznivých letech na něm lze najít cibéby. A tím je jasné, že už víme, že Johanniter je odrůda, která se sklízí později. Víno bývá kvalitní s výraznou kyselinou a typickými vůněmi ovoce a květin.
Velmi odlišnou od těchto uvedených odrůd je odrůda Solaris, která má ve svém rodokmenu odrůdy Merzling, který sám o sobě je složitým mezidruhovým křížencem, dále odrůdu Severnyj s původem z Asie a ještě odrůdu Muškát Ottonel. Solaris se u nás v poslední době stále více rozšiřuje, protože jde o odrůdu s velmi krátkou vegetační dobou. Sklízí se začátkem září, někdy už koncem srpna. Proto se hodí i do okrajových vinařských oblastí, na vrchol svahu, který bývá vzdušný, a nejlépe do písčitohlinitých či hlinitopísčitých půd. Hrozen je středně velký, protáhlý, hustý, se zelenožlutou až zlatožlutou kulatou bobulí. Výrazně odolává peronospoře a padlí, dobře odolává i plísni šedé. I když je odrůda Solaris bujného růstu, velmi dobře u ní vyzrává dřevo, a proto je značně odolná mrazům. Je zajímavé, že přes krátkou vegetační dobu dokáže vytvořit dostatek sacharidů. Víno bývá plné, s jemnými vůněmi ovoce a květin, s mírnějším obsahem kyselin. Když to shrneme, jde o rezistentní odrůdu, vhodnou do ekologických vinic, ranost dozrávání umožňuje její uplatnění v burčácích a zároveň lze její hrozny nabídnout jako ranou stolní odrůdu.
Zdroj: článek Kalendář pro vinaře - prosinec
Než ze sazenic vznikne první víno, trvá to i několik let. Sazenice se prvně naštěpují, rok trvá, než se vypěstují, další dva až tři roky, než začne vinný keř plodit. Pak ještě pár měsíců víno kvasí, čistí se a zraje. Takže první víno je ze sazenic zhruba po pěti letech.
Zdroj: článek Sazenice vinné révy Plaček
Ingredience na kořeněné víno: 1 bobkový list, 0,3 kávové lžičky muškátového květu, 0,3 kávové lžičky čerstvého rozmarýnu, 0,3 kávové lžičky šafránu, 1 l bílého vína
Ingredience na pstruha: 1 kávová lžička citronové šťávy, 1 kávová lžička čerstvého másla, 1 kávová lžička hladké pšeničné mouky, 1 pstruh, 0,5 polévkové lžíce soli
Postup: Čerstvého pstruha očistíme, odřežeme hlavu, vykucháme, omyjeme a nakrájíme na porce. Do hrnce nalijeme 1 litr vína, přidáme k němu šafrán, muškát, rozmarýn a bobkový list. Víno s kořením přivedeme k varu a do horkého vína vmícháme světlou jíšku, kterou jsme připravili z másla a hladké mouky. Poté přidáme porce ryby, sůl, citronovou šťávu a vaříme cca 10 minut (maso bývá za ten čas měkké). Pstruha na víně můžeme servírovat s dušenou rýží.
Závěr: Čerstvé ryby jsou výborným zdrojem minerálů a omega-3 nenasycených mastných kyselin. Ve vašem jídelníčku by se měly objevit aspoň jednou týdně. Jsou navíc hrozně jednoduché na přípravu.
Zdroj: článek Příprava pstruha v troubě
Zdroj: článek Kalendář pro vinaře - listopad
Pro savce je jedovatý, pro ptáky je jedlý. Bezpečný je loubinec krátkostopečný (Ampelopsis brevipedunculata).
Zdroj: článek Psí víno
Množení se provádí pomocí řízků. Řízky se řežou z dřevitých výhonů, měly by mít asi 3–4 listy. Dolní konce řízků je možné ještě namočit do stimulátoru zakořenění (například Stimulax) a pak už je píchejte do předem připravených jamek v substrátu pro množení rostlin. Tato rostlina je takový nezmar, že lze i řízky píchnout přímo do země na požadované místo výsadby a nechat je zakořenit rovnou na místě. Šlahounům plazícím se po zemi také přirozeně vyrážejí z paždí listů nové kořeny. Obzvlášť na vyšší vrstvě mulče jsou tyto kořeny docela dlouhé a snadno se z mulčovací kůry vyjímají.
Zdroj: článek Psí víno
Přísavníky nejsou náročné na půdní podmínky, přesto se jim nejlépe bude dařit v živných půdách jakéhokoli pH s dostatkem vláhy. Porostou na slunci i ve stínu, ale na osluněných lokalitách nabídnou nejzářivější podzimní zbarvení. Mrazuvzdorné jsou až cca do -40 °C. Přísavník koření mělce v hloubce větší než 20–30 cm. Chybu při pěstování můžeme udělat, jestliže přísavník vysadíme do příliš mokré, nepropustné půdy. Ve stinných podmínkách při severní straně domu barevností neoslní, ale roste tu stejně dobře jako všude jinde. Od zdi by měl přísavník být minimálně 30 cm, snáze si tak najde potřebnou vláhu. Výhony zpočátku vedeme po tyčce, aby neztrácely čas plazením po zemi. Pak už nás kromě občasné úpravy nůžkami rostlina k ničemu nepotřebuje. Snáší tuhé mrazy i hluboký zpětný řez. Na škůdce a choroby netrpí.
Zdroj: článek Psí víno